PŘEDMLUVA A HISTORICKÝ ÚVOD

PŘEDMLUVA

Mnozí lidé neví o svých právech a povinnostech skoro nic. O studium práva se nazajímají. Ale právo se zajímá o ně. Ať se nám to líbí nebo ne, všichni nevyhnutelně žijeme v právních vztazích a plynou nám z nich práva a povinnosti. Nevyužijeme-li svá práva, promarňujeme tím někdy možnosti svého společenského uplatnění. Pokud jde o povinnosti, opomeneme-li z neznalosti něco důležitého, musíme za to zaplatit majetkovou sankci. Nebo nevymáháme-li včas svoji pohledávku, dojde k jejímu promlčení, dlužník už nám nemusí svůj dluh zaplatit. Asi vás překvapí, že právo provází každého člověka nejen po celý život, ale někoho také už před jeho narozením. Člověk počatý, ale dosud nenarozený (latinsky nasciturus), už je považován za osobu (právní subjekt). Může například nějaký majetek zdědit nebo obdržet darem. Studium základů práva podle této učebnice může přispět k utváření právního vědomí. Může podnítit zájem čtenáře o další a hlubší poznávání právního řádu.

HISTORICKÝ ÚVOD

Občanský zákoník § 24 Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za nání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.

Občanský zákoník § 25 Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.

Z literatury známe příběhy lidí, kteří nepotřebovali znát právní normy, protože žili v osamění. Například Robinson Crusoe nebo Tarzan. Ve skutečnosti by Babylonská říše za vlády Chammurabiho však osamělý člověk asi nedokázal dlouhodobě přežívat. Proto lidé od nepaměti žijí v rozmanitých společenstvích. Nejdříve se sdružovali jen v rodových a kmenových příbuzenských skupinách, později z různých pohnutek začali zakládat a ohraničovat státy. Státní organizační forma, známá už dávno před počátkem našeho letopočtu, se osvědčila a přetrvala až do současnosti. Právo je s lidmi spjato odedávna. Životaschopnost a soudržnost rodových a kmenových společenství spočívala na dodržování zvyků a obyčejů předávaných potomkům z generace na generaci výchovou, ústním poučováním. Tyto zvyky a obyčeje lze považovat za jakési prvotní právní normy, protože jejich dodržování mohlo být vynucováno a provinilci, kteří je porušovali, mohli být trestáni. Až po založení států jejich řídící orgány začaly vydávat právní předpisy v písemné podobě. Zachovalo se množství dokumentů, z nichž můžeme poznávat vývoj práva. Měli bychom něco vědět alespoň o těch nejdůležitějších. Seznámíme se s nimi v chronologickém pořadí.

Severní Mezopotámie (1690 př. n. l.) Elam (1702 př. n. l.) Babylon (1728 př. n. l.)

Centrální Mezopotámie (1715 př. n. l.) Jižní Mezopotámie (1699 př. n. l.)

STAROVĚKÉ A STŘEDOVĚKÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY

Chammurabiho zákoník – pochází z doby kolem roku 1800 před naším letopočtem. Má pozoruhodný rozsah – 280 paragrafů.Nazván je jménem babylonského panovníka, který se zasloužil o jeho zpracování a uveřejnění. Zákon dvanácti desek (lex duodecim tabularum) – nejstarší soupis předpisů římského práva z 5. století před naším letopočtem. Iustiniánův zákoník (codex Iusticiánus) – nejdůležitější pramen studia římského práva. Má jméno byzantského císaře Iustiniána I., který panoval v letech 527 až 565.

Zákon sudnyj Ijudem – patrně nejstarší slovanská právní památka, pocházející z 9. století. Je považován za překlad předpisů římského práva, který zpracovali Konstantin a Metoděj pro Velkomoravskou říši. Ius regale montanorum – zákoník horního práva, sepsaný na podnět českého krále Václava II. původně pro Kutnou Horu. Z latiny byl brzy přeložen do češtiny i do němčiny a stal se jedním z nejznámějších a nejpoužívanějších středověkých zákoníků. Maiestas Carolina – latinský zákoník, který dal sepsat pro království české Karel IV. Roku 1355 generální sněm české šlechty jej odmítl, protože byl považován za nedokonalý, málo srozumitelný. Pravý důvod byl ovšem politický. Práva zemská česká – praktická příručka, kterou sepsal kolem roku 1400 znalec českého práva Ondřej z Dubé. O práviech, súdiech i dskách země české knihy devatery – dílo z 15. a 16. století, které zpracoval profesor Karlovy univerzity Viktorin Kornel ze Všehrd, rodák chrudimský. Pojednává o českém zemském právu, zejména majetkovém a trestním, o řízení před zemským soudem a o vedení zemských desek, v nichž je evidován nemovitý majetek šlechticů. Tento dokument je nejlepším zpracováním středověkého českého práva.

PRÁVNÍ PŘEDPISY ZA VLÁDY HABSBURKŮ

Habsburští panovníci usilovali o modernizaci středověkých právních předpisů. Nejvíce se o to zasloužili Marie Terezie a Josef II. Nejznámější dokumenty z doby jejich panování jsou tereziánský Všeobecný zákoník o zločinech a trestech a josefínský Obecný soudní řád. Dalším důležitým dokumentem vydaným za vlády Habsburků byl Všeobecný občanský zákoník z roku 1811.

Vikorin Kornel ze Všehrd busta v Chrudimi

Všehrd je nejstarším českým právnickým spolkem a patří také mezi nejstarší spolky u nás vůbec. Byl založen v roce 1868. Většinu členů tvoří studenti. Pořádá přednášky, vydává časopis. Jeho čestnými členy jsou mino jiné také Václav Klaus a in memoriam Vojtěch Cepl, Karel Knap, Otakar Motejl.

PRÁVO PŘIROZENÉ

Bohuš Tomsa: Základy právní

Důležité je seznámit se také s teorií přirozeného práva. Ukončuji proto tento metodologie historický úvod vzpomínkou na svého učitele právní lozo e, profesora Kar- Vydal spolek Českých právníků lovy univerzity Bohuše Tomsu, který sepsal Základy právní metodologie. Všehrd Protože lépe bych to napsat nedokázal, cituji z tohoto díla: v roce 1946. „Učení o přirozeném právu mělo za sebou již dlouhou tradici, ale teprve od 17. století zásluhou nizozemského profesora Hugo Grotia a jeho školy bylo vypracováno ve skutečnou teorii, která ovládla právní myšlení a pronikla do všech právních věd. Jejím východiskem je myšlenka, že vedle lidského pozitivního (platného) práva je právo ještě jiné, přirozené, které je věčné, nezměnitelné, platné pro všechny lidi a národy a absolutně dokonalé. Toto právo diktuje lidem příroda prostřednictvím jejich rozumu, takže jeho zásady možno objevit jen rozumovou spekulací. Platí nezávisle na právu pozitivním, nad ním, ba i proti němu. Teorie přirozeného práva zasáhla hluboko též do života politického a stala se vůdčí ideou revolučních hnutí, která se ho dovolávala v boji proti zastaralým společenským řádům. Hrála důležitou roli v revoluci anglické v 17. století a v revoluci americké a francouzské v 18. století. Pod jejím vlivem byla zpracována velká zákonodárná díla jako Napoleonův Code civil, rakouský Obecný zákoník občanský (roku 1811) a pruské Landrecht (roku 1794). Pod vlivem přirozenoprávní teorie však právní vědě unikal svět skutečného práva, jímž lidé žijí. Bylo zřejmé, že toto právo se nedá trvale přehlížet. Tak zvítězila myšlenka, že nikoliv právo pomyslné, ale skutečné, které je plodem historického vývoje, má být předmětem právní vědy. To je stanovisko tvůrců školy historickoprávní, kteří zahájili boj proti zestárlé škole přirozeného práva a zvítězili. Historickoprávní škola se stala na řadu dalších desetiletí dominujícím směrem v právní vědě, jako jím dříve byla teorie přirozenoprávní.“ To je konec citátu a také úvodu k této učebnici. Radovan Ryska