5
kteří na něm rádi noclehovali, přebírajíce jeho živočišné teplo. Hlavní naší zábavou v letech šedesátých bylo následování takzvaného Knížete brněnské bohémy Jana Nováka, jeho uctívání a adorování. (Brněnská bohéma — tak tento bizarní spolek sám nazval dotyčný básník-demiurg.) Tam jsme se sblížili s malíři Havlíčkem a Navrátilem, knihařem Vackem, hudebníkem Štědroněm, básníky Kaprálem, Řezníčkem a Jugasem, výtvarníkem a veterinářem Kocmanem a také s Frantou Kocourkem, silákem, profesí písmomalířem, příležitostným básníkem, který na sebe navěsil zápasníky a boxery, uhlíře, brněnské Řeky, galerku a především insitního zpěváka Rudyho Kovandu a Dr. Špínu, takzvaného „doktora chudých“, legendárního brněnského bezdomovce, tehdy velmi neobvyklou a málo se vyskytující profesi… Pavel Řezníček to vše ostatně popsal v Hvězdách kvelbu a Mirek Donutil to má občas při svých vystoupeních jako jedno z hlavních témat. Nutno říci, že Arnošt s Frantou byli v té pestré společnosti často horkých hlav většinou těmi uklidňujícími prvky. No, moc velká bohéma to nebyla, A. G. i já jsme byli praktickými abstinenty. Nesmíme ovšem také zapomenout na soudružky čili baby, jak jsme tehdy říkali děvčatům mezi sladkými patnácti a zralými třiceti lety. V té době jsme byli oba dva již připlešlí, ale pudy s námi lomcovaly stejně jako s vlasáči, ne-li více! Vždy k večeru jsme se u nás ustrojili do naší zvetšelé garderoby a u velkého zrcadla si nacvičovali hluboké pohledy z očí do očí. Přitom jsme vtahovali naše buclaté tváře a zadržovali dech. Tento obřad se nazýval „Šmirglo-
Foto Miroslav Myška
krátce
A. Goldflam a K. Fuksa; sladké časy mládí a brněnské bohémy…
vání bazeďáků“, a jestli byl úspěšný, to nevím. Moc jsme těch „zlatých rybek do závěsu nelapli“, jak konstatoval Franta Kocourek, který vše osobitě glosoval. Až časem se to zlepšilo. O některá děvčata jsme soutěžili, jiná jsme po sobě dědili. Ale většinou se smáli jiní… Musím také konstatovat, že při každé mé životní krizi, ať už to byly svatby, rozvody, úmrtí v rodině či nemoci, se A. G. vždy zavčas zjevil na místě jako duch a problém se svým pověstným klidem (musím říci, že zdánlivým, v jádru je to nervák) vyřešil či alespoň utlumil. Pamatuji si, že jsem míval panický strach z injekcí a vždy jsem při tomto zákroku, byť mě z obou stran držely vybrané mladé sestřičky, omdlel. Vzal jsem tedy jednou do nemocnice s sebou A. G., a když mě volali do ordinace jménem, vešli jsme ruku v ruce. Lékař, zvyklý na ledacos, to nekomentoval, jen z čekárny jsme zaslechli cosi o čtyřprocentních… No nic, vydržel jsem a příště už jsem tuto proceduru mohl klidně absolvovat sám.
Leč básněmi a grafikou člověk živ být nemohl, musela se nastoupit cesta vedoucí k takzvané normální profesi. Arnošt — k nevoli svého otce — však medicínských studií zanechal, také inženýrem se nestal, jak bylo v rodině zvykem. Po krátké kariéře dělnické a další úřednické (z níž většinu času v Cheposu prospal na stole či pročetl na záchodě) nastoupil v pozdnějším věku na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění. Jeho profesorem se stal režisér Pravoš Nebeský, v tehdejším Divadle bratří Mrštíků (Mrzkých bratříků) přezdívaný Levoš Pekelný. A když škola uzavřela své brány, nastoupil do Satirického divadla Večerní Brno, v té době již skomírajícího, a potom do tehdy slavného prostějovského HaDivadla, stíhaného stěhováním, zákazy, omezeními i nízkými financemi. Ale éra to byla velkolepá, škoda, že jen zlomek z těch velkých inscenací je zaznamenán! Ale to už Goldflam ponenáhlu zanechal kreslení a malování (které mu šlo, tak jako skoro vše, výborně a osobitě), začal psát pro