unikátní encyklopedie na pokračování
PAMÁTKY ŽĎár nad sázavou
historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace
unikátní encyklopedie na pokračování
PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti. Postupem času budou publikace o jednotlivých památkách vznikat v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat. Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii. Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.
unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY
ŽĎár nad sázavou Text: Stanislav Růžička Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová Zpracováno na základě podkladů Národního památkového ústavu, uzemního odborného pracoviště v Brně a archivních materiálů ITC Žďár. V publikaci byly použity fotografie Jaroslava Šindelky.
Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň. Vydání první. Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2003 Printed in the Czech Republic. ISBN 80-7238-268-3
ŽĎárský klášter se představuje Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, rozpínající se jako koruna nad žďárským klášterem, představuje vrchol tvorby Jana Santiniho Aichla. Byl postaven v letech 1719 – 1722. Areál kostela byl zařazen v roce 1994 jako první solitérní stavba v ČR do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
z mateřského kláštera v Nepomuku na pozvání předního moravského velmože, pana Bočka z Obřan.
Žďárský cisterciácký klášter, historicky nazývaný Domus cisterciana Sarensis, patřil v době svého největšího rozmachu (první polovina 18. století) mezi střediska vzdělanosti a kultury v českých zemích.
Symbolem vnitřní výzdoby kláštera se stali putti (italsky malí andělé), kterými je vyzdobena řada interiérů.
Historický areál bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou byl založen v roce 1252 po příchodu mnichů
Simone Gionimo vytvořil v roce 1708 v křížové chodbě kláštera cyklus freskových obrazů z legendy o sv. Bernardu.
Tři příčná břevna jsou znakem moravského velmože a znojemského purkrabího Bočka z Obřan a Pernegu, zakladatele žďárského kláštera. Šlechtic, který patřil mezi dvořany krále Přemysla Otakara II., věnoval klášteru nejenom majetek v pohraničních oblastech, ale také několik vsí na pomezí jižní Moravy a Rakouska.
Na vrcholu mřížového kovaného krytu klášterní studny byla umístěna původně gotická, barokizovaná kamenná socha Madony. V současné expozici žďárského baroka patří k uměleckým pokladům kláštera.
Při stavbě varhan v transeptu konventního kostela se potkaly tři mimořádné osobnosti. Architekt Santini navrhl klenutou vestavbu a tvar varhanních skříní, sochař Theny vyřezal postavy andělů a dřevěné ozdoby a varhanní mistr Sieber postavil vlastní nástroj, který si dodnes uchoval nejenom krásu tvarů, ale také osobitý zvuk. Po zrušení kláštera císařem Josefem II. v roce 1784 se veškerý majetek dostal pod správu náboženského fondu. V dražbě jej vykoupil Josef Vratislav z Mitrovic. Dědickými převody se pak dostal postupně do rukou dnešního majitele. Tím je dr. Radslav Kinský, kterému bylo panství vráceno v restituci v roce 1991. Letní prelatura v zahradách zámku, kterou nechal postavit v druhé polovině 18. století opat Loyek na břehu Konventního rybníka, se stala rodinným sídlem majitelů zámku rodu Kinských.
Historie kláštera
Nejstarší, dnes zbořenou kaplí v klášteře byla kaple Panny Marie. Ta musela ustoupit při dokončování velkého konventního kostela. Dochovala se z ní pouze část klenebních svorníků se znakem pánů z Lichtenburka.
Barokní podoba, rozdělující klášter na mnišskou část s konventem a na šlechtickou akademii s hospodářským zázemím, byla realizována ve spolupráci dvou mimořádných osobností, opata Václava Vejmluvy a architekta Jana Santiniho Aichla. (Anonymní kolorovaná kresba z první poloviny 18. století)
V roce 1098 odchází skupina mnichů do neosídlené krajiny v jižní Francii, aby v místě, později nazvaném Cistercium, založili nový klášter, ve kterém by mohli dodržovat zásady zbožnosti a apoštolské čistoty. Během příštích staletí vzniklo podle jejich vzoru několik stovek dalších klášterů. Ty byly zakládány na principu štěpení od mateřského ústavu. Stejně jako jejich předchůdci byly zakládány na neobydlených místech, na samém okraji civilizace. Vždy to bylo pod patronací Panny Marie a se symbolem pramene či tekoucí vody. Název žďárského kláštera (Fons Beatae Mariae Virginis – Pramen Panny Marie), tuto tradici potvrzuje.
Rodina zakladatele kláštera, pana Bočka z Obřan, který zemřel v roce 1255 a je se svými potomky pohřben v severní kapli konventního kostela, zobrazená na knižní kopii původního gotického obrazu.
Historie dnešního města Žďáru nad Sázavou je úzce spjata se založením a rozvojem zdejšího cisterciáckého kláštera. Založení inicioval otec sv. Zdislavy, pan Přibyslav z Křižanova, ale až jeho zeťové, Boček z Obřan a Smil z Lichtenburka, úmysl uskutečnili. Do pohraniční krajiny na pomezí Čech a Moravy, blízko pramenů řeky Sázavy, pozvali v roce 1252 z Nepomuku skupinu mnichů, kterým na výstavbu kostela a klášterních budov věnovali pozemky a v dědictví odkázali velkou část svých majetků. Během prvních desítek let pak vznikal za těžkých podmínek kamenný klášter budovaný podle vzorů převzatých Písemné potvrzení donace zalo- z francouzských center žení kláštera udělené králem Přecisterciáckého řádu. myslem Otakarem II. v roce 1256. V roce 1256 potvrzuje patronaci zakladatelů český král Přemysl Otakar II. a v roce 1272 přejímá klášter do zvláštní ochrany papež Řehoř X. Za husitských válek v roce 1422 byl klášter vypálen husitským vojskem pod vedením Viktorina z Kunštátu. K obnově došlo až po roce 1437 za podpory českého krále Jiřího z Poděbrad. Součástí dnes zrušeného, uzavřeného klášterního rajského dvora, je také 35 m hluboká studna se sochou P. Marie ve studniční kapli. S jejím založením souvisí legenda, podle které Boček z Obřan, moravský maršálek, zabloudil ve zdejších lesích. Unaven usnul a ve snu se mu zjevila patronka kláštera, která ho vyzvala, aby v místě hlubokého lesa a pramenné vody založil budoucí klášter.
Roku 1588 se klášter a městečko dostaly pod pravomoc olomouckého biskupství. Tato změna se stala důvodem k patnáctiletému sporu s olomouckými biskupy. Spor diplomaticky ukončil až kardinál František z DietKarel František Töpfer, pocházející richsteina, který v r. 1607 z Chrudimi, je autorem rozsáhlé povýšil Žďár na město. freskové výzdoby stropu Žďárští cisterciáci pahlavního sálu prelatury. třili ke generaci starých předhusitských českých řádů a ve své odlehlosti zůstali tomuto dědictví věrni. V roce 1670 se v Brně narodil v rodině klášterního sládka Václav Vejmluva. Po studiu v Praze a Nepomuku přichází do Žďáru, aby se stal spoluúčastníkem velké rekonstrukce kláštera. V roce 1705 byl zvolen novým opatem. Vzdělaný ve filozofii, teologii i v umění přivedl nejprve se zdravou ctižádostí hospodářství kláštera k rozkvětu. Krátce po svém zvolení se seznámil s vynikajícím architektem Janem Santinim Aichlem. Architekt pro žďárský klášter nenavrhoval pouze jednotlivé budovy, ale urbanisticky řešil celou zástavbu. Po přestavbě konventního kostela realizoval Dolní, tzv. morový hřbitov ve tvaru lebky, hospodářský dvůr, zájezdní hostinec, ale především řadu sakrálních staveb po celém panství kláštera. Na základě inspirace Václava Vejmluvy pak projektoval svoje největší dílo, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Umělecký klenot, ve kterém se podařilo sloučit architekturu dvou epoch a který i po letech promlouvá aktuálně k současnosti. Na podzim roku 1735 oslavil klášter slavností trvající osm dní své 500. výročí založení a zároveň 30 let od volby svého nejvýznamnějšího opata. Ten se stal císařským tajným radou a směřoval k nejvyšším řádovým hodnostem. Osud k němu však byl nemilosrdný. O necelý rok později kuchařský pomocník Matěj vynesl mezi krovy konventního kostela žhavé uhlí a během jedné noci byly desítky let usilovné práce odsouzeny k zániku. Zatímco žhář pykal za svůj zločin v uherském žaláři, opat Vejmluva zemřel raněn mozkovou mrtvicí. Posledním opatem kláštera se stal Otto Steinbach, vzdělaný a talentovaný historik, který však ztratil víru v budoucnost vlastního řádu, a tak se po dalším vážném požáru v roce 1784 sám zasadil na vídeňském dvoře o zrušení žďárského kláštera. Mniši se rozešli do okolních farností Dřevořezba Madony a majetek kláštera byl s Jezulátkem, umístěná zčásti převeden do v chodbě prelatury. Práce náboženského fondu. Matěje Václava Jäckla, vytvořená kolem roku 1709.
Václav Vejmluva, 47. opat žďárského kláštera, byl do své funkce zvolen v roce 1705. Dalších více než 30 let řídil život svých spolubratří. Dosáhl významného postavení, ale na konci života poznal, že životní triumf trvá jenom krátce. Umírá zklamán a zoufalý nad zkázou svého díla v roce 1738. Několik jeho portrétů vytvořil italský malíř Simone Gionimo.
Ambit okolo poutního chrámu sv. Jana Nepomuckého má půdorys deseticípé hvězdy. Byl navržen architektem současně s kostelem, k jeho dokončení však došlo až v r. 1769. Stanové střechy nad branami nesly alegorické sochy představující ctnosti patrona chrámu.
Nejstarší zaznamenaná zpráva o existenci rybníka v českých a moravských zemích hovoří o Bránském rybníku, který založil opat Vinrich z Waldsas roku 1263. Spolu s horním Konventním rybníkem pak tvoří unikátní vodní soustavu. Náhon, procházející napříč klášterem, sloužil jako pohon vodního kola a kovářského hamru.
Architektura
Monumentální kamenný portál konventního kostela se stupňovitým schodištěm byl postaven krátce po vysvěcení základního kamene v r. 1253. Severní závěrová kaple si dodnes zachovala stylovou čistotu gotické cisterciácké architektury. Ve stěnách jsou uloženy ostatky rodiny zakladatelů. Stěny byly po husitských válkách vyzdobeny barevnými freskami se symbolikou dějin řádu. Mimořádně cenným příkladem zakomponování barokních prvků do původní gotické architektury jsou empory, nesoucí varhany, zaklenuté do křížení příčné lodi. Úkolem byl pověřen Jan Santini Aichl, varhany postavil Jan Jakub Sieber. Nástroj postavený v přední části chrámu zvukově vyvažoval mimořádnou délku hlavní chrámové lodi.
Klášterní zahrady se rozprostírají mezi budovami konventu a letní prelaturou. Zbytky zdí připomínají dobu největší slávy kláštera. Tehdy vymezovaly prostor rajského dvora a křížové chodby.
Ústřední sál kláštera s nástropní freskou je situován v prvním patře Santiniho klášterní prelatury. Vedle osmiboké klenuté prostory průchozího vestibulu stojí slavnostní schodiště a gotický klenutý portál starého opatství.
Nejstarší podoba kláštera Přípravná skupina prvních mnichů dorazila do žďárských lesů na pozvání pana Bočka z Obřan 5. února 1252. Nejprve se usadili v dřevěných přístřešcích na břehu řeky Sázavy. Na nízkém návrší pak založili základy konventního třílodního kostela a konventních budov. Základní kámen kostela, zasvěceného podle cisterciácké tradice Nanebevzetí Panny Marie a patronu sv. Mikuláši, byl vysvěcen již za rok, a to 3. května 1253. O dva roky později byl v rozestavěné lodi pohřben zakladatel kláštera. V jeho úsilí pak pokračoval jeho švagr, Smil z Lichtenburka. Najatí stavebníci přišli ze stavební huti kláštera Porta Coeli v Tišnově. Byl mezi nimi také kameník Ekward, otec pozdějšího kronikáře žďárského kláštera, mnicha Jindřicha Řezbáře. Právě díky němu se zachovaly tak přesné časové údaje. Přísnost a prostá čistota kostela a všech budov byla dána cisterciáckými ideály a teprve později došlo k výzdobě a zavěšení obrazů či soch. V počátku však byl v presbytáři kostela pouze prostý kamenný oltář a dřevěný kříž. Vedle budov, určených pro mnišskou část kláštera, vyrostly další rozsáhlé stavby pro rodinu zakladatele a také klášterní špitál pro nemocné a přestárlé. Své gotické rysy si dodnes dochovala budova starého opatství, ve které žila vdova po zakladateli paní Eufémie. Se stavbou konventního kostela v raně gotickém slohu bylo započato v roce 1252. Trojlodní kostel a k němu přiléhající konventní budovy byly vytyčeny podle klasických řádových vzorů. Podle ní také dostal celý klášter své jméno – Fons Beatae Mariae Virginis Barokně upravená kopule původní strážní věže postavené okolo roku 1300. V jejím sousedství byly klášterní řezbářské dílny. Po zrušení kláštera zde sídlila základní škola, která se dnes pyšní tradicí dvou století nepřerušeného vyučování.
(Pramen Panny Marie). Kostel má mimořádné rozměry, které ho řadí na druhé místo na Moravě (délka 76 m, šířka 19 m, výška 15,5 m). Původní gotické znaky pak dodnes nese klenba a především severní závěrová kaple. Zatímco konventní kostel byl podle řádových pravidel rozdělen mříží na přední mnišskou část a zadní, určenou pro laické členy řádu, navštěvovala veřejnost kostelík sv. Markéty vedle hlavní brány kláštera. Jeho zchátralá budova byla v roce 1700 stržena a nahrazena projektem italského stavitele Dominica d’Angeli. V současné době je v jeho prostorách soukromá keramická dílna a galerie. Před hlavním vstupem do kláštera na obou březích Branského rybníka vznikla podle Santiniho projektu další významná skupina staveb. V roce 1709 to byl Dolní, tzv. morový hřbitov, rozšířený po roce 1755. Dále byla postavena budova chudobince pro klášterní poddané a hostinec „U tří hvězd“. Komplex doplňoval rozsáhlý hospodářský dvůr, jehož název Lyra odpovídá půdorysu vytvořenému podle tohoto hudebního nástroje. Barokní podobu vtiskla klášteru spolupráce opata Václava Vejmluvy (1670 – 1738) a stavitele Jana Santiniho Aichla (1677 – 1723). Ten doplnil původně gotický areál barokními prvky a dal tak vzniknout originálnímu stylu barokní gotiky.
Koruna kláštera, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, na originální kresbě svého autora, architekta J. S. Aichla z roku 1719. Půdorys tohoto areálu byl založen pouze na křivkách a kružnicích. Základní poloměry pak vycházejí z posloupnosti kabalistických čísel.
Stavba konventního kostela, dlouhého 76 m, byla zahájena hned v prvních letech po založení kláštera. Jeho strohá cisterciácká podoba byla barokně upravena Janem Santinim Aichlem a ve křížení příčné lodi byly vystavěny varhanní mostové empory s varhanními skříněmi.
Po roce 1760 byl za opata Henneta postaven malý kamenný most přes Sázavu, vyzdobený galerií soch světců.
Dolní, tzv. morový hřbitov je nejstarším dochovaným dokladem práce Santiniho pro žďárský klášter. Hřbitov, postavený původně pro oběti možného moru, byl originálně navržen na půdorysu lidské lebky se třemi kaplemi a centrální sochou anděla posledního soudu od Řehoře Thenyho.
Střední loď konventního kostela Nanebevzetí P. Marie Santini opticky zkrátil zhuštěním přední části presbytáře a chórových lavic. Akademie pro výchovu a vzdělávání šlechtických mladíků byla další aktivitou Václava Vejmluvy. Pro vlastní výuku byla postavena prostorná stavba uzavírající dnešní třetí nádvoří. V současnosti se zde nachází správa panství dr. Kinského. Působivým dokladem Santiniho invence se pak stala budova stájí a jízdárny, ve které bylo v době největšího rozkvětu ustájeno 80 koní.
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého
Po vstupu do nádvoří ambitů a vnitřních prostor kostela se poutník ocitl ve zvláštním světě, naplněném světlem vstupujícím mnoha okny a otevřenými klenutými vstupy, zdobenými štukovým žebrovím.
Již v průběhu stavby kostela, v roce 1721, získal opat Vejmluva mimořádnou relikvii sv. Jana Nepomuckého. Jazyková kůstka lingula je uložena ve schránce na zadní straně zlaceného stříbrného oltářního kříže.
Vnitřní schodiště kostela umožňuje vstup do horních podlaží. Otvory oken pak ve třech podobách revokují principy Santiniho inspirace. Ostře klenutá gotická okna připomínají tvar meče či světcova jazyka. Barokní okna pak mají podobu biskupské mitry a nejspodnější z nich nesou symboliku božské trojjedinosti.
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře byl v roce 1994 jako první solitérní stavba v českých zemích zařazen do seznamu světových kulturních památek UNESCO. V rozsáhlé rekonstrukci byly obnoveny poutní ambity a areál kostela se stává mimořádně hodnotným kulturním objektem mezinárodního významu.
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře představuje vrchol tvorby geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla. K uctění památky nového českého světce Jana z Nepomuku ho dal vybudovat Václav Vejmluva. K rozhodnutí přispěl také vztah žďárského kláštera k mateřské základně v Nepomuku, kde Jan Nepomucký vyrůstal. Jako stavební místo pro nový kostel byl vybrán strmý vrch nad Bohatá plastická výzdoba kostela byla realizována ve dvou etapách. První část souvisela se slavností svěcení chrámu a jejím autorem je chrudimský mistr Jan Pavel Čechpauer. Po jeho smrti ho nahradil Řehoř Theny, který vytvořil plastiky andělů na hlavním oltáři.
žďárským klášterem, který se po odlesnění začal nazývat Zelená hora. Stavba byla zahájena v roce 1719, kdy byl při otevření hrobu Jana Nepomuckého nalezen jeho domněle neporušený jazyk a byla zahájena příprava na jeho kanonizaci. Kostel byl vysvěcen v roce 1722 a v jeho oltářním stole byl uložen ostatek jazykové kůstky (linguly) nového světce. Kostel sám představuje nadčasové a absolutní dílo oproštěné od všech prvků dobové architektury. Je postaven na půdorysu ve tvaru pěticípé hvězdy, a to podle legendy, že se v místě utonutí Jana Nepomuckého objevila koruna z pěti hvězd. Symbol pěti, který je také číslem udávajícím počet ran Kristových, je realizován v celé stavbě. Do areálu vede pět bran, uvnitř chrámu je pět kaplí a pět oltářů. Symbol pěti Výzdoba výplně dveří je i v latinské podobě jména zákristie dokladuje smysl opata Václava Vejmluvy – pět architekta Santiniho pro „V“ a od příchodu prvních nejmenší detaily a také kvalitu provedení cisterciáků do Žďáru uběhlo jednotlivých částí stavby. v té době pět století. Na
vrcholku kopule kostela je umístěn velký jazyk, symbol světcova mučednictví. Jazyk se stal jeho zbraní, kterou podle legendy ubránil zpovědní tajemství královny Žofie, manželky Václava IV. Celou stavbou se prolínají dva slohy, gotika a baroko. Barokní umělec s mimořádnou invencí užívá symbolů spojení se středověkým klášterem, na který navazuje jeho současný svět barokního světla a imaginace. Sv. Jan Mimořádně zajímavá je také Nepomucký, podle sochařská výzdoba. Na hlavním legendy zpovědník oltáři je umístěna socha světce královny Žofie, obklopená skupinou andělů. Čtyři manželky krále evangelisté jsou ztvárněni Václava IV., odmítl centrálními plastikami na dalších prozradit její zpovědní oltářích. Řada tajemství. Byl dalších plastik umučen a shozen zdobí střechy kaplí z Karlova mostu do Vltavy. V březnu 1719 poutního ambitu. Představují byl otevřen jeho hrob alegorie dobrých a ve zbytcích kostry byl nalezen domněle vlastností Jana neporušený jazyk. z Nepomuku. Autory sochařské výzdoby jsou, vedle Řehoře Thenyho, Jan Pavel Čechpauer a Ignác Rohrbach. Největší období slávy zažil kostel na Zelené hoře spolu s klášterem při oslavách pětistého výročí založení kláštera v roce 1735. Kostel se stal centrem Ve svém projektu Poutního kostela osmidenních poutních oslav, při sv. Jana Nepomuckterých se sešlo několik desítek kého dospěl J. Santini tisíc lidí. V roce 1736 však k vrcholně inividuálklášter vyhořel a katastrofu nímu a nadčasovému dovršil další požár v roce 1784. pojetí architektury. Následně pak byl klášter s kostelem zrušen. Vnitřní inventář kostela byl přenesen do okolních farností. Teprve za působení bývalého klášterního mnicha Bonifáce Procházky a následně vlasteneckého kněze Matěje Sychry bylo dosaženo znovuobnovení kostela.
Původní varhany na Zelené hoře pocházely od stejného autora jako slavný nástroj v konventním kostele. Po požáru v roce 1784 byly přeneseny do Radešínské Svratky a teprve ve druhé polovině 19. století byly ze zbytků různých nástrojů sestaveny dnešní jednomanuálové varhany.
Průhled od bočního oltáře do centrálního prostoru kostela dokumentuje vzestupnou prostorovou i světelnou perspektivu chrámu, zařazeného mezi světové památky UNESCO.
Do architektury a výzdoby zelenohorského chrámu je zašifrována řada náboženských a historických sdělení. Například na hlavním oltáři každá z pěti postav velkých andělů představuje desítku, tři malí pak jedničku, dohromady číslo 53, které udává věk, ve kterém byl umučen Jan Nepomucký. Pět hvězd na zeměkouli představuje počet světadílů, na kterých je šířeno křesťanství, atd.
Konventní kostel Nanebevzetí P. Marie byl postaven na půdorysu latinského kříže s vysoko zaklenutou střední lodí a barokním transeptem nesoucím varhany.
Barokní kompozice Thenyho oltáře Zvěstování Panny Marie v závěrové kapli konventního kostela
Průčelí konventního, dnes farního kostela Nanebevzetí Panny Marie, postaveného ve druhé polovině 13. století
Svět ticha vytvořený v Santiniho architektuře Dolního, tzv. morového hřbitova
První nádvoří zámku dr. Kinského s barokní dvojitou kašnou a se sochou Madony od sochaře Matěje Jäckla