UMĚLcEM nA vLAStní KŮŽi Dělat aktivně volné výtvarné umění nezávislé na ničem (pouze na svém bohatém duchovním životě a na svých schopnostech) je běh na dlouhou trať. My připravujeme studenta – několik let na lidové škole umění, čtyři roky na střední škole, šest let na univerzitě. Je to v podstatě jedno z nejdelších a nejkomplexnějších forem vzdělání a paradoxem je, že jej skoro nikdo nemůže dělat na plný úvazek, jako svůj hlavní obor, protože případným prodejem nebo granty se neuživí. Nastoupí do nějaké příbuzné práce, nebo jen takové, která mu dá nezbytný peníz na potřebné živiny, dostatek času a myšlenkového prostoru pro vlastní práci. Pokud je autentický, trvá to i desítky let, než se prosadí. Pokud se přimkne k nějakému módnímu proudu, jde to rychleji. Má to svou logiku, nikdo vám nebude platit hledání sebe sama. Jsou osvícení sběratelé, kteří investují do mladých, ale samozřejmě aby se jim investice vyplatila, kupují levně, s tím, že některý z oslovených se prosadí a jeho díla stoupnou na ceně. Není to jako ve sportu, že soutěžíte se svými vrstevníky, naše soutěž je o to horší, že vstupujeme do soutěže se všemi nejen živými, ale i nežijícími umělci, s kterými jsme porovnáváni. Je velká „úmrtnost“ talentů. Samozřejmě není zde prostor pro tolik umělců a taky ne každý má dostatek síly rozvíjet svůj talent, dostatek výdrže a vlastně taky vlastního talentu. Samozřejmě také nezbytnou dávku štěstí, aby se potkal s dobou. Jsou umělci, kteří zazáří a zničí je vlastní citlivost a závislost na alkoholu – mimořádně talentovaní Roman Havlík nebo Martin Velíšek. Tato řada by samozřejmě byla velmi dlouhá. Jak vydržet se svými démony, jít až na hranu poznání, zkoumat hlubiny svého vědomí a podvědomí, vynášet o tom zprávu na povrch a exhibovat svou bolestí nebo radostí. Do toho být dobrý manažer a umět organizovat výstavy, reklamu, prodej. To je samozřejmě mimořádně náročné a v podstatě to jsou zcela protichůdné schopnosti. Další nebezpečí číhá v náročnosti na vlastní prostor tvorby. Znám umělce, kterým se podařilo po desítkách let konečně vybudovat sochařský nebo malířský ateliér, na čemž se finančně a fyzicky vyčerpali a v pozdně středním věku se špatně buduje kariéra. Vlak jejich generace jim ujel. Další nebezpečí je v mnoha oborech zmiňovaná závist. Pokud toto všechno zvládnete, můžete se dočkat podivuhodných podrazů a protivenství. Máte svoji pověst a jméno, které budujete desítky let, a to vše se dá zničit během několika chvil. Takže my pedagogové vychováváme mnoho talentovaných jako ve sportu: někteří hrají oblastní přebor, někteří první ligu, míň extraligu a jen pár se jich dostane do ligy evropské. Někteří se stanou rovnou trenéry, někteří až po úspěšné kariéře. Těm věřím více. Nesouhlasím s názorem, že průměrný tvůrce může být skvělým pedagogem. Příklad je pro mne tou největší motivací. I já vzpomínám na své pedagogy, Vladislava Vaculku, Jana Gajdoše, Františka Nikla, Arnošta Paderlíka. Tito všichni byli velcí umělci a skvělí učitelé. Když jsem skončil školu, existovaly státní galerie, Dílo, Svaz československých umělců, který schvaloval, kdo bude vystavovat, kdo dostane státní zakázku, absolventi mohli několik let dostávat stipendium (v přepočtu asi 15 000 korun měsíčně) za to, že svou práci předloží komisi. Stát dělal čs. přehlídky umělců (ilustrátorů, malířů, grafiků,
006
