Unie rodinných advokátů

Z dítěte se stává projekt, chtělo by to více nadhledu… Rozhovor s advokátkou JUDr. Danielou Kovářovou, prezidentkou Unie rodinných advokátů

Mohla byste čtenářům přiblížit co je Unie rodinných advokátů a čím se zabývá?

Unie rodinných advokátů je profesní spolek určený pro rodinné advokáty a další odborníky, kteří se profesně zabývají rodinou. Vznikl před dvěma lety a jeho hlavním předmětem činnosti je výměna zkušeností, vzdělávání členů, edukace veřejnosti a diskuse s dalšími odborníky o rodinné legislativě. V současné době máme přes 150 členů (advokátů, psychologů, lékařů, sociálních pracovníků apod.), kteří se pravidelně scházejí, vyjadřují se k aktuálnímu dění v oblasti rodinného práva, komentují legislativní návrhy a kultivují veřejnou diskusi o rodině, opatrovnickém soudnictví a ingerenci státu do vnitřních záležitostí rodiny. Všechny informace včetně podmínek přijetí za člena lze najít na našich webových stránkách www.uracr.cz.

Co Vás přivedlo na myšlenku tento spolek založit?

Před několika lety vznikl Spolek rodinně právních a opatrovnických soudců, jehož jsem také členem. Diskuse a aktivity v tomto spolku mě velmi zaujaly, spolek si také vybudoval velmi slušné renomé v opatrovnické oblasti. Postupem času jsem dospěla k závěru, že v advokacii podobné profesní sdružení chybí, proto jsem na podzim roku 2017 začala se šesti kolegy vznik spolku připravovat. Nečekali jsme však obrovský zájem o členství. Během prvního roku jsme dosáhli stovky členů a ukázalo se, že jsme uspokojili hladovou poptávku. V minulých letech totiž bylo

rodinné právo podceňovanou disciplínou, zatímco dnes je stále více zřejmé, že jde o rovnoprávné odvětví práva, které není Popelkou, ale naopak vyžaduje vedle zvládnutí práva a procesních kompetencí také řadu zkušeností a schopností navíc – psychologii, emocí, znalosti o dítěti a jeho dospívání, mediaci, předcházení sporům apod. Jde o multidisciplinární obor, který vyžaduje spolupráci s psychology, psychiatry, pedagogy

a spoustou dalších profesí. Nečekaným vedlejším efektem je také péče o advokátovu duši, psychohygiena, supervize a další oblasti, kterým jsme se postupem času začali věnovat. Pořádáme přibližně 15 akcí ročně a většina je beznadějně naplněná.

Mezi Vaši činnost se řadí mimo jiné i zaujímání stanovisek k návrhům zákonů. Jaký mají vliv na legislativní proces?

Legislativní proces je velkou bolestí české kotliny. Jde o dlouhodobý úkol, v němž se odborníci z praxe střetávají s politiky, legislativci z ministerstev, s médii a s širokými vrstvami, přičemž každá z těchto skupin má na věc odlišný pohled a vlastní důvody, proč změny prosazuje. S ohledem na současnou hypertrofii práva je naprosto nezbytné, aby praktici neustále korigovali pokusy státu a různých zájmových skupin zasahovat do hmotného a procesního práva. Například v loňském roce jsme dosáhli významných úspěchů, když se nám podařilo zastavit pokus laicky označovaný jako „rozvody u notáře“.

Myslíte si, že české právo jde s dobou a stíhá tak reflektovat problematiku současných moderních rodin?

Mám-li být upřímná, nepovažuji to za podstatné. Rodina je velmi konzervativní instituce a nenechá se spoutat žádnými zákonnými ustanoveními. Je to plasticky vidět na velmi malém dopadu právní úpravy rodinného práva obsažené v občanském zákoníku. Na fungující rodinné vztahy neměl sebemenší vliv, hmotné i na něj navazující procesní právo dopadá výlučně na znesvářené, tedy v jistém smyslu kalamitní vztahy. Nicméně pokud mám odpovědět na vaši otázku, pak bude zcela jistě negativní. Platná legislativa nejenže ignoruje část společenských změn (například obrovský výskyt nesezdaných soužití), ale způsobuje diskriminaci vybraných skupin (viz například nepochopitelná, leč stále odlišná úprava manželství a registrovaného partnerství).

Jaké je Vaše stanovisko k Babyboxům, které ačkoli jsou v České republice už od roku 2005, stále nejsou právně nijak upraveny?

Touto otázkou se naše unie dosud nezabývala, mohu se k ní tedy vyjádřit jen sama za sebe. Nejsem zastáncem plošné právní úpravy celého lidského života, naopak jsem příznivcem legislativního minimalismu. Řada oblastí upravena právem není, a je to v pořádku. Vedle Babyboxů, které mi nijak nepřekážejí, je v podobné situaci náhradní mateřství. Můj pohled na věc je následující: více práva není vždy lepší právo.

V současnosti je hodně aktuální téma zákaz fyzických trestů u dětí. Jaký pohled na to máte Vy? Nezasahoval by tak stát podstatně do způsobu výchovy?

Naše země nepotřebuje zvláštní právní úpravu, která by výslovně zakazovala fyzické tresty. Stávající normy trestají týrání dětí, což považuji za dostačující. Pokud bychom přijali výslovný zákaz, dětem by nijak nepomohl, ale byl by zneužívaný v opatrovnických sporech, na čemž trvám i navzdory mezinárodním závazkům.

Rozdílné názory rodičů často vedou až k rozvodu, čím to podle Vás je, že je jejich počet v České republice stále velmi vysoký?

Rozvodovost jde ve vlnách, jimiž se Česká republika nijak zvlášť neliší od vyspělé Evropy. V poslední době naopak rozvodovost mírně klesá, nicméně důvod vidím v neschopnosti žít v partnerství a starat se o partnerské vztahy. Během posledních desetiletí se ve vztazích změnilo takřka všechno (emoce, délka vztahů, délka života, důvody pro udržení vztahu, ochota snášet nekvalitní vztah, ekonomika partnerů, bytové otázky apod.) a lidé se dosud nenaučili s touto změnou pracovat. V této oblasti máme my, rodinní odborníci, před sebou velký úkol: naučit veřejnost zacházet se vztahy, rozpoznat emoce a pomoci lidem je prožít, přijmout, v nejlepším smyslu využít, nikoliv potlačovat.

Kdo podává podnět k rozvodu častěji? Ženy nebo muži?

Třicetiletá advokátní praxe mě naučila přistupovat ke každému novému případu bez předsudků, byť mi za ta léta prošlo rukama přibližně pět tisíc dvojic.

Muži i ženy si v partnerských vztazích nezůstávají nic dlužni, nicméně ženy bývají aktivnější a akčnější, častěji iniciují změnu, zatímco muži méně často řeší akutní situaci. Tato obecná zkušenost však nemá žádný význam v konkrétním případě. V poslední době roste počet mladých otců, kteří se velmi aktivně dožadují rovnoprávné péče o dítě, čímž aktivitu matek vyvažují.

Rozvodem rodičů trpí zejména nezletilé děti, kdy často soud rozhodne o jejich střídavé péči. Nezamotá to ale dětem ještě víc hlavu? Je střídavá péče opravdu tím nejlepším řešením?

Je velmi jednoduché střídavou péči odsoudit hodnocením, že je pro rodiče úlevou (protože mají volné dny), zatímco pro děti trestem (protože se z nich stávají pasažéři s batůžkem a bez domova). Jenomže oba rodiče mají stejné právo dítě vychovávat, resp. se podílet na jeho výchově. A z tohoto pohledu je fér, aby se o dítě střídali. Pochopitelně si někdy říkám, že než aby dítě pendlovalo mezi dvěma rozhádanými rodiči, navíc třeba ve dvou rozdílných hodnotových systémech, pak by bylo lepší, kdybychom se vrátili o 30 let zpátky, dítě svěřili jednomu rodiči a ono v klidu dospělo. Pro dítě by to ve vypjatých sporech skutečně bylo uklidnění. Ale je třeba se smířit s existující realitou. V rozumných rodinách lze střídavou péči realizovat do puberty. Pak si obvykle teeneger vybere jednoho rodiče jako hlavního a u něj povětšinou bydlí. Jenomže v tomto věku už mají rodiče vystaráno, protože z potomka už je takřka dospělý člověk. Problémem je dnes fakt, že lidé mají příliš času se na dítě soustředit, a tak se z něj stává jejich projekt. Řada rodičů nemá žádný osobní život a jen se věnuje dětem. To je škodlivé pro rodiče i pro děti. Kdybych mohla (i po zkušenostech s výchovou vlastních dětí) rodičům radit, tak bych doporučila trochu méně zájmu a trochu více nadhledu.