Rozhovor: Jak zvládnout advokátské zkoušky?

Rozhovor: Jak zvládnout advokátské zkoušky? Jan Štáhlich, Odpovídají Martin Loučka, Honza Píza a Martin Halaj

S čerstvými advokáty si PrímaLEX povídal o tom, zda je ne/snadné se připravit na advokátské zkoušky a co by bylo dobré vědět, znát, jak se rychle zorientovat, abychom hned nepodlehli panice. Také jak nezešílet při přípravě na ně a jak si zachovat zdravý rozum. Více čerství advokáti, dva Martinové a Honza, kteří úspěšně složili zkoušku na konci roku 2019. Tři pohledy, tři zajímavé poznatky.

Na co se připravit po studiu?

Martin L: Tak to bude záležet na tom, co chce dotyčný student dělat v životě. Ti méně nápadití z nás, kteří se vydali cestou práce, se musí připravit na práci, moudřejší musí dávat velký pozor na správu sociálního zabezpečení. Třetí varianta je pokračovat v postgraduálním studiu, možnosti jsou dnes velké, a pokud se to dobře uchopí, je to velmi smysluplná cesta. Honza: Zejména na to, že volný čas bude nedostatkovým zbožím a že víkend se z několika dnů smrskne v lepším případě na dva. Nicméně pro ty, kteří během studia pracují v nějaké kanceláři to tak drastická změna nebude. Jen si zkrátka člověk musí zvyknout na to, že se do práce chodí každý den. Martin H: Na další nikdy nekončící studium.

Jak jste si vybíral své budoucí zaměstnání, coby tehdy čerstvě vystudovaný student?

Martin L: Jednoduše. Začal jsem pracovat coby koncipient tam, kde jsem do té doby byl zaměstnaný jako student. Honza: Koncipientura tak byl další logický krok, který se nabízel. Mojí prioritou bylo zároveň aktivní využívání cizích jazyků, a tak prostředí mezinárodní kanceláře bylo jasnou volbou. Martin H: Vycházel jsem z informací z Job Fairu, informací od známých a internetu. Hledal jsem spíš střední kancelář, kde si vidí přes špičku nosu.

Je nutné si zvykat na úplně jiný režim, než který jste zažíval ve škole?

Martin L: To souvisí s odpovědí na první otázku. Pokud se po studiu vrhneš na dráhu rentiéra, tak si myslím, že to bude nadále studentský život, jen s více penězi. Pokud budeš mít nápad nechat se zaměstnat na full time, tak ano, bude to jiné. Myslím, že v tomto ohledu beze zbytku platí starý dobrý Time-MoneyEnergy chart. Pokud by jej někdo neznal, tak vypadá asi následovně: jako student máš čas a energii, ale nemáš peníze, aby sis ten život užil; jako pracující máš peníze a celkem i energii, ale nemáš čas, aby sis ten život užil; jako důchodce máš čas a i nějaké peníze, ale nemáš energii, aby sis ten život užil. Co z toho plyne, si asi každý domyslí sám.

Honza: Zde se nejvíce promítne to, zda si člověk během studií současně prošel pracovní zkušeností z nějaké kanceláře. Pro ty, kteří něco podobného zažili, to nebude velký šok. Pro ty, kteří mají vyloženě

studentský režim a jsou zvyklí vstávat kolem oběda to šok rozhodně bude, ale uvidíte sami. Zkušenost je nepřenositelná. Martin H: Zaleží, jaký máte režim ve škole. Když jste ze školy zvyklí tam nechodit a mít celkem volno, tak pro vás budou první měsíce koncipientství trošku těžší. Jinak tam ale velký rozdíl nevidím. Ve škole za docházku nedostanete zaplaceno, někteří koncipienti by namítali, že za praxi také moc ne.

Jak jste prožíval/a své tři roky povinné praxe a jak jste se připravoval/a na advokátní zkoušky?

Martin L: Vzhledem k tomu, že od přírody jsem hodně nerad v pozici zaměstnance, tak jsem to tak nějak přežil, vůbec mi to neutíkalo a takříkajíc nejlepší roky života jsem strávil zavřený v kanceláři, musel jsem omezit publikační činnost, nestihl napsat rigorózní práci, a všechny ostatní projekty jsem musel omezit na úplné minimum. S příchodem do Taylorů se to zlepšilo, ale zase to byla odpovědnější a náročnější práce, takže jsem se stále musel soustředit téměř výhradně na to. Co se týče učení na zkoušky, tak jsem si vytiskl seznam povinných předpisů a koupil ze zvyku pár ÚZetek. Jsem ale zvyklý pracovat s textem elektronicky, takže mi k ničemu moc nebyly. Koupil jsem si knížku vzorů, která mi k ničemu nebyla. A pak jsem si koupil sbírku judikatury, kterou jsem přečetl a díky ní jsem udělal občana. Žádný učební plán jsem neměl, učil jsem se úplně náhodně to, co mi zrovna přišlo pod ruku, a snažil jsem se to v hlavě logicky poskládat. Před ústní jsem si procházel přehledy otázek k jednotlivým zkoušejícím a pochopil, že kromě toho, že bylo pravděpodobné, že na zkoušce nebudou insolvence, tam bude vlastně úplně všechno. Takže tím se to hodně zjednodušilo a učil jsem se podle toho. Honza: Snažil jsem se o to, abych měl poměrně široký základ a nabral zkušenosti z různých právních oblastí. Pro zkoušky je to určitě výhoda, protože si během učení člověk věci lépe spojí s tím, jak to probíhá v reálném životě. Na zkoušky se tak de facto člověk nevědomky připravuje celé tři roky. Praxi jsem proložil i pracovní zkušeností ze zahraničí, což určitě vnímám také jako velký přínos, přestože u zkoušky samotné to velká výhoda není. Martin Loučka

Jan Píza

Martin Halaj

Martin H: Většinou začínáte se snazšími věcmi a postupně se obtížnost úkolů zvyšuje. Také se učíte, jak to chodí uvnitř kanceláře, jak komunikovat s klienty tak, aby s vámi chtěli mluvit i podruhé. Během praxe jsem se toho celkem dost naučil, našel si manželku a potrápil játra. Co se zkoušky týče, já nejsem moc poctivý student, první týden přípravy na zkoušky jsem vzal spíš jako dlouho odkládanou dovolenou.

Dokážete nás detailněji seznámit, jak takové zkoušky vůbec vypadají?

Martin L: Od doby, kdy jsem zkoušku vykonal, se systém změnil, takže, co se týče písemného elektronického testu, nemohu sloužit. Dál je to v zásadě úplně běžná písemka, jen píšeš propiskou na papír, což tomu přidává úplně novou dimenzi obtížnosti – fyzickou náročnost (bolí ruce). Jedná se většinou o praktický úkon typu odvolání, stížnosti, smlouvy. Následuje s dvoutýdenním odstupem hodinka a půl na ústní. Jak probíhá ústní zkouška, si asi umíš představit, měl by to být dialog, kdy se jeden ptá a jeden odpovídá; jakmile je to monolog tazatele, je něco špatně. Honza: V současné době doznávají zkoušky poměrně podstatných změn, takže moje zkušenost již brzy nebude příliš aktuální. Nicméně v mém případě se zkoušky skládaly ze tří písemných částí (z občanského, obchodního a trestního práva), kdy každá by se dala přirovnat klauzuře. V ústní části pak zmíněné tři předměty doplňuje ještě správní právo a advokátní předpisy, přičemž všechny předměty se zkouší před pětičlennou komisí. Martin H: Nyní se začíná písemným testem. Na základě jeho výsledků pak můžete přistoupit k písemné části advokátní zkoušky ze tří předmětů. V této se píše právní rozbor, žaloba, smlouva atd. Záleží, co váš zkoušející dělá/dělal v praxi. Výsledek písemné zkoušky se dozvíte až během ústní části, ale zkoušející na něm většinou tolik nelpí. Zhodnotí, co jste napsali, můžou mít doplňující dotazy, a pak se jde většinou dál. Možná je výhodou, mít v písemné části drobné nepřesnosti, víte pak, o čem se na začátku ústní části bude mluvit. Ta pak probíhá jako klasické státnice s několika rozdíly. Na facebookové stránce „advokátní zkoušky“ je jako úvodní fotka nastavena scéna z Pána prstenů s malými hobity a nazgúly z Větrova. Nějak tak si asi připadáte na začátku ústní zkoušky. Sedíte ve dvojici před pětičlennou komisí, jednotliví členové pak v daném pořadí (trest-správa-občanobchod-advokátní předpisy) kladou každému zvlášť otázky. Předsedou komise je vždy ten, kdo zkouší advokátní předpisy. Bohužel jednotlivé obory nejsou striktně oddělené, takže se může stát, že u zkoušky z občanského práva uvedete nepřesnost, která se týká i advokátních předpisů, tak vám to pak předseda spočítá na konci. Zkouška trvá 1-2 hodiny. Na konci jdete na chvilku ven z místnosti, komise se poradí a řekne vám výsledek. Můžete prospět s vyznamenáním, prospět, prospět ze čtyř předmětů a opakovat pouze jeden. Když nesložíte zkoušku ze dvou a více předmětů, opakujete vše, včetně písemné části.

A myslíte si, že jsou opravdu náročnější než například státnice nebo je to jen neznámým prostředím a dalšími vedlejšími vlivy?

Martin L: Nemyslím. Rozhodně mi náročnější nepřišly, nezaznamenal jsem ani neznámé prostředí nebo jiné vedlejší vlivy, které by negativně působily na přípravu či zkoušku jako takovou. V zásadě jediný rozdíl od státnic byl, že jsem měl to štěstí studovat právo na Masarykově univerzitě, takže tam jsem si mohl zvolit dva ze čtyř státnicových předmětů (a moji volbou rozhodně nebyla správa ani obchod), kdežto tady je vše dané. Navíc nejsou seznamy témat, jen seznamy předpisů, které by kandidát měl znát. Na druhou stranu u advokátní zkoušky zkoušející šli víceméně po povrchu, a když měl člověk dobrý základ z písemné, tak ani neměli potřebu se intenzivně doptávat. Honza: Osobně mi přišly nepochybně náročnější než státnice na fakultě, a to hlavně díky širokému záběru, který člověk musí pojmout. Na druhou stranu je zkouška zaměřena mnohem praktičtěji, takže člověku hodně pomůže i to, čím si prošel během koncipientury, a také selský rozum a umění zachovat chladnou hlavu, protože odpovědi na řadu otázek si lze na místě logicky dovodit. Martin H: No, já si pamatuji, že když jsem maturoval, tak mi maturitní zkouška přišla jako velká zkouška,

na kterou jsem byl donucen se i učit. Pak jsem přišel na VŠ a takových maturit bylo každý semestr několik. Státnice mi pak přišly jako něco obrovského, kdy jsem se musel naučit spoustu nesmyslů, které si v praxi snadno dohledáte v zákoníku, a to zpaměti. Advokátní zkoušky jsou pak takové státnice na druhou. Navíc vás vytrhnou z běžného režimu. Jste několik týdnů doma, učíte se a postupně se u vás projevují různé emoce od nadšení (to dám v pohodě), hrůzy (to jsem se fakt učil minulý týden?), beznaděje (proč já vůl šel na práva) a apatie (je mi jedno jak to dopadne, chci už hlavně mezi lidi). Ten proces vystihl kolega obrázkem psa, který sedí a pije kafe v domě, který hoří. Pejsek se nepřítomně usmívá a říká „tohle je fajn“. Zkouška sama o sobě již není tak hrozná, je to svým způsobem loterie. U mě vždy záleží na první otázce, pak už to buď jde samo, nebo můj mozek odjede na dovolenou. Ale komise u advokátních zkoušek jsou vesměs milé a snaží se pomoct. Rozhodně bych neřekl, že jdete do neznámého prostředí, spoustu zkoušejících znáte ze seminářů a zkoušky jsou veřejné, je tedy možné se na ně jít podívat předem.

Je pravdou, že kolují otázky, které pokládají jednotlivý zkoušející a drží se jich zkoušející?

Martin L: Ano. Ale když se nad tím člověk zamyslí, tak alespoň u mé komise to bylo v zásadě celé právo minus insolvence. I tak je ale fajn uvědomit si, že může přijít „otázka“ na vyjmenování celého katalogu základních práv a svobod. Honza: Je pravdou (stejně tak, jako tomu je během zkoušek na fakultě), že jednotliví zkoušející mají tendenci se ptát na věci, u kterých mají nejvíce zkušeností a kterým sami nejlépe rozumějí. Tyto otázky se pak často opakují a je možné je brát jako návod, čemu věnovat během učení větší pozornost. Na druhou stranu nelze spoléhat na to, že se zkoušející nebude ptát na něco jiného. Martin H: Ano, kandidáti po zkoušce zveřejňují své dojmy o zkoušce a některé otázky na Facebooku. Ta skupina je ovšem veřejná a zkoušející si to můžou přečíst a otázky změnit, což taky dělají. Navíc když si přečtete všechny otázky a okruhy, tak zjistíte, že se stejně musíte naučit skoro vše.

Jaká byla úspěšnost u zkoušek a udělal/a jste zkoušku hned napoprvé?

Martin L: Zkoušku jsem zvládl napoprvé, úspěšnost myslím byla relativně vysoká. Honza: Měl jsem to štěstí, že jsem zkoušku složil na první pokus. Úspěšnost bych obecně tipoval na přibližně 70 %. U skládání advokátního slibu pak bývá úspěšnost o něco vyšší. Martin H: Já se u prvního pokusu nechal rozhodit změnou zkoušející na obchodní právo (které moc nemusím), kterou mi oznámili asi 10 minut před zkouškou. Nešlo ani tak o tu zkoušející, spíš jsem se z toho sám vynervoval a měl black out. První pokus mě zocelil a na druhý už jsem to dal. Úspěšnost byla myslím kolem 75-80 %.

Co byste dnes udělal/a jinak a myslím tím zejména v přípravě na tyto zkoušky a co se Vám naopak osvědčilo?

Martin L: Připravoval bych se úplně stejně. Osvědčilo se mi mít férovou komisi a nezmatkovat. Honza: Když se ohlédnu zpětně, tak bych na stylu učení asi nic neměnil. Rozhodně doporučuji nechat si poradit od kamarádů, kteří již mají zkoušky čerstvě za sebou, jak celou matérii uchopit, protože neexistuje žádný seznam otázek, ze kterého si člověk vybírá. Ačkoli je to nepřenositelná zkušenost, je rozhodně dobré vyslyšet rady starších a zejména pak těch, o kterých víte, že k učení přistoupili zodpovědně. Osobně bych pak učení více prokládal sportem nebo alespoň třeba procházkami, kdy si člověk trochu vyčistí hlavu. Martin H: Nesnažil bych se naučit vše tolik dopodrobna (to ani nelze). Člověk zjistí, že o většině věcí má nějaké povědomí, jde o to, jak vše umíte prodat. Zpětně mi připadá, že advokátní zkoušky nejsou ani tak o tom, jaké máte vědomosti (byť nějaké minimum je potřeba), ale o tom, jak se umíte prezentovat a zda dbáte ochrany klientových zájmů a umíte čelit stresu.

Dokážete tedy něco doporučit dnešním studentům?

Martin L: Určitě. Zvaž, jestli je advokacie a zejména pak koncipientura dobrý nápad, což nemusí být v případě, pokud jsi podnikavá duše a máš spoustu vedlejších zájmů – to není ostuda, neznamená to, že na to nemáš, je to prostě jen management efektivity toho, jak strávíš čas v životě. Pokud mermomocí chceš do advokacie a chceš mít víc času, tak si raději udělej v klidu praxi na soudu nebo u notáře, následné zkoušky jsou vzájemně uznatelné. Honza: Vybírej svou budoucí cestu hlavně podle toho, co Tě baví a naplňuje. Martin H: Snaž se po studiích vypustit z hlavy multidimenzionální fenomény a ber právo víc prakticky a uvažuj vlastní hlavou.