Explorer by EliteVoyage. V Vydáni / Jaro Leto 2024

EXPLORER

by EliteVoyage

Průkopníci

Namibie

Portugalsko

Japonsko

Peru

Rakousko

Stratosféra

Plavby nové generace

praha.ferraridealers.com

CORFU, GREECE

CORFU IMPERIAL

AT KOMMENO PENINSULA

Greece’s most impressively located Resort, set on its own private Peninsula. The epitome of true luxury & a panorama of enchanting nature.

Vita La bella

VÍNO · FINE DINING · UBYTOVÁNÍ

Tento ráj na kopci spojuje šarm malé vesnice s honosným prostředím, nabízejícím hostům soukromý úkryt uprostřed úchvatné přírodní krásy.

Gurdau je luxusní skrytý klenot pro nadšence do jídla a vína, ukrývající se mezi vinicemi Rieslingu, Pinot Blanc a Veltlineru.

Ponořte se do vysoce kvalitní gastronomie s panoramatickými výhledy na údolí, doprovázenou vynikajícími víny z naší produkce.

Ať už si užíváte kulinářské lahůdky nebo relaxujete uprostřed vinic na své soukromé terase, Gurdau je symfonií sofistikace a klidu, činící to vrcholem úniku z reality.

c hateau m cely

Místo pro Váš odpočinek v srdci přírody. Už 18 let přinášíme víc než jen pohostinnost.

www.ChateauMcely.cz

Swim spa, lepší alternativa bazénu ohleduplná k vám i přírodě, nenáročná na spotřebu vody i energií.

Zažijte koupání bez starostí

objednejte si katalog

Líbí se vám náš magazín?

Objednejte si další vydání přímo do vaší schránky a navíc získejte 2x týdně inspiraci v podobě našeho newsletteru.

elitevoyage.com/cz/subscription

Průkopníci

Být první. Přání, které pohání mocnější silou než pouhá zvědavost nebo pocit exkluzivity. Přirozená lidská touha, která vede dobrodruhy za hranice známého. Inspirace, která si žádá objevovat nová místa dosud nevídanými způsoby. Definice luxusu se mění, což v EliteVoyage vidíme i u našich klientů. Už nejde jen o to zažít to nejlepší, čím dál cennější hodnotou je být mezi prvními. Dovolená je vzácnou příležitostí, kdy můžeme vystoupit z davu a předat vládu své fantazii. Moji kolegové i naši klienti cestují na čím dál vzdálenější a méně prozkoumaná místa jako Namibie (str. 38) nebo japonský ostrov Hačidžó-džima (str. 100). Známé destinace jako Rakousko (str. 142) nebo Portugalsko (str. 64) objevují z jiné perspektivy. Posouvají své vlastní hranice a užívají si radost z toho, že jsou mezi prvními šťastlivci, kteří si nové, neobyčejné zážitky mohou vychutnat.

Páté vydání Exploreru oslavuje vizionáře, jejichž imaginace a odvaha transformují náš pohled na to, v čem spočívá skvělá dovolená. Možná vás inspiruje hoteliér Arnaud Zannier svými organickými resorty (str. 88), majitelka cestovní kanceláře Enigma Silvia Rico zážitky v Peru (str. 124), letecký inženýr Vincent Farret d’Astiès stratosférickými lety na hranici vesmíru (str. 32) nebo nová generace expedičních plaveb a dovolených na lodi (str. 48). Možná vám dodají odvahu příběhy českých průkopníků Jana Černého (str. 150), Kláry Kolouchové, Filipa Žáka nebo Williama Pravdy (str. 110). Všichni mají jedno společné: neochvějně následovali svého dobrodružného ducha a dokázali ostatním, že vykročení do neznáma je zážitek, který stojí za to.

Kde překročíte hranice známého vy a objevíte novou radost z cestování?

Bon voyage,

Petr Udavský Co-Owner & CEO EliteVoyage

38

Namibie

Kateřina Sokolová se nadchla pro umění, které stvořila příroda

16 HOT list

Nové hotely, které stojí za to navštívit co nejdřív

24 HOT list zblízka

Soneva Secret a One&Only Aesthesis

64 Portugalsko

Stephen Bailey prozkoumal města, pláže, historii a ostrovy

76

Fotografka podmořské něhy

Sina Ritter

Fotografie, které nedovolí zapomenout na život pod hladinou

88

Tvůrce jedinečných okamžiků

Arnaud Zannier

O kreativitě a alternativní podobě luxusu

100 Japonsko

Štěpán Borovec v Kjótu, Tokiu a na Hačidžódžimě

110

Průkopníci na cestách

Klára Kolouchová, Filip Žák a William Pravda

124

Peru

Silvia Rico proměňuje Peru v destinaci pro náročné cestovatele

136

Antonín Suchánek o bublinkách, terroiru a slavné destinaci

142 Biodynamická Champagne

Golf v Rakousku

Věra Bechyňová představuje svá nejoblíbenější hřiště

EXPLORER by EliteVoyage

IMPRESSUM: Explorer by EliteVoyage VYDAVATEL: Elite Voyage s.r.o., Národní 135/14, Praha 11000 CZ06744591 PERIODICITA: Pololetník

JAZYKOVÉ VERZE: Čeština a angličtina MÍSTO VYDÁNÍ: Praha ISSN 3029-5343 EVIDENČNÍ ČÍSLO: MK ČR E 24575 JARO / LÉTO 2024 / 5. VYDÁNÍ / vychází 11. 3. 2024

ŠÉFREDAKTOR: Petr Udavský EDITOR ANGLICKÉ VERZE: Stephen Bailey EDITOR ČESKÉ VERZE: Laura Crowe

ART DIRECTOR: Martina Horka Kunc PARTNERSTVÍ A DISTRIBUCE: Štěpán Borovec KOREKTURA ČESKÉ VERZE: Zuzana Řeháková FOTOGRAFIE NA OBÁLCE: Písečné duny v Namibské poušti v Namibii zachycené satelitem Kompsat-2, KARI/Evropská kosmická agentura / vědecký archív AUTOŘI A SPOLUPRACOVNÍCI: Věra Bechyňová, Štěpán Borovec, Jan Černý, Vincent Farret d’Astiès, Klára Kolouchová, William Pravda, Silvia Rico, Sina Ritter, Kateřina Sokolová, Antonín Suchánek, Filip Žák, Arnaud Zannier

Stratosféra

K hranici vesmíru s Vincentem Farretem d’Astièsem

150

Société Jana Černého

Rozhovor s ikonou české módy, která má našlápnuto do světa

Plavby nové generace Komfortnější, udržitelnější, zajímavější, exkluzivnější

Nové hotely, které stojí za to navštívit co nejdřív.

&Beyond Punakha River Lodge

Údolí Punakha, Bhútán

Rýžová políčka, chilli farmy a kopce porostlé lesy… Značka &Beyond si pro svou první lodge v Asii snad nemohla vybrat malebnější krajinu než břehy řeky Mo Chu v údolí Punakha. Příjemná kombinace dobrodružství a dokonalého útočiště pro chvíle o samotě ve dvou. Pouhých šest suit ze stanového plátna a dva privátní domy, které jsou poctou tradiční bhútánské architektuře.

Oáza na privátním ostrově. Jediný resort na panenském atolu, jejž od Mahé dělí asi 20minutový let. Divočině se tu daří na souši i pod vodní hladinou. Pod korunami palem se schovává padesát pobřežních vil s bazénem, které nabízejí od jedné do pěti ložnic. Otevírají se směrem k bílému písku, laguně a korálovému útesu.

Waldorf Astoria Seychelles Platte Island Vnější ostrovy, Seychely

Pod zasněženou čepicí Kilimandžára se potulují vzácní sloni s obrovskými kly, svého druhu poslední. I proto je Angama Amboseli něžným úvodem nebo naopak příjemným závěrem safari dovolené v Keni. O pohodě, jaká zde vládne, napoví třeba to, že součástí programu je i ranní „safari v pyžamu“. Deset suit z kamene a stěnami ze stanového plátna poskytuje exkluzivní výhledy na krajinu rezervace, jež je chráněným domovem mnoha divokých zvířat.

Angama Amboseli

Rezervace Kimana, Keňa

Průkopnická značka SHA přenesla své úspěšné ozdravné programy do Karibiku! Medicínské wellness teď kromě Španělska poskytuje také na pobřeží Mexika. To nabízí ideální podmínky pro zlepšení fyzické, mentální i spirituální pohody díky rovnováze mezi starobylou moudrostí, yucatánskou přírodou a moderní medicínou.

SHA Mexico

Poloostrov Yucatán, Mexiko

One&Only Kéa Island

Kyklády, Řecko

Odlehlý a diskrétní vilový resort na pláži ostrova Kéa v Egejském moři, jen kousek od Atén. Ve svazích jsou roztroušené rozsáhlé vily s jednou nebo dvěma ložnicemi, vzdušnými prostory a vlastními bazény. Kéa je nebývale poklidný ostrov, kde se lze znovu propojit s přírodou a vychutnat si krásu ticha. Otevření je plánované na květen 2024.

Konečně! Mnichov již nový hotel, který by uspokojil i náročné cestovatele, potřeboval – i když Rosewood svou atmosférou připomíná spíš příjemný domov daleko od domova. Dvě grandiózní budovy s vápencovými sochami a barokními freskami se proměnily v moderní hotel, v němž se setkává staré a nové Bavorsko. Jeho poklidnou, leč centrální polohu si již stihli oblíbit nejen cestovatelé, ale i místní.

Rosewood Munich Mnichov,

Německo

Odlehlý ostrov a rozsáhlá laguna (Soneva Secret – Remote Island and Expansive Lagoon)

Soneva Secret

Atol Haa Dhaalu, Maledivy

Kpoklidnému odpoledni jako soundtrack šumí vlny Indického oceánu. Chodidla se otiskují do jemného bílého písku, zatímco na obzoru zapadá slunce. Džunglí se nesou svěží vůně a mísí se s aroma lahodných jídel podávaných na terase v korunách stromů. Luxus, na který vzpomínáme nejraději, se skládá z malých, prostých okamžiků, během nichž máme prostor a čas vnímat všemi smysly. Jako například bosonohá procházka po panenském ostrově, kdy cítíte, že se přelaďujete na pomalejší způsob života. Přesně v takovém stylu působí značka Soneva na Maledivách již od roku 1995, kdy na atolu Baa otevřela resort Soneva Fushi s vůbec prvním spa v celém souostroví.

„Značku Soneva jsme v rámci Indického oceánu vždy považovali za průkopníka,“ říká Petr Udavský, CEO EliteVoyage. „Nebojí se přinášet nové definice luxusu a stojí za inovacemi mnoha konceptů, které jsou dnes na Maledivách běžnou normou.“ Luxus v Soneva neznamená opulentní přepych. Nejde o mramor ani o menu s tisíci položkami jako spíš o lokální, organickou variantu luxusu, jež je v souladu se svým prostředím a dá se vyladit na míru pro každého hosta. Wellness, gastronomie a udržitelnost jsou jen tři z mnoha příkladů, v čem Soneva zvýšila laťku v celém Indickém oceánu.

„Soneva Jani je mezi našimi klienty dlouhodobě oblíbená,“ dodává Petr, „i díky jedněm z nejlepších vodních vil na světě.“

Soneva i nadále zůstává značkou provozovanou samotnými majiteli. V jejím čele stojí Sonu Shivdasani a jeho manželka Eva Malmström Shivdasani. Původní zakladatelé značky Six Senses, kterou v roce 2012 prodali, aby se mohli plně soustředit na značku Soneva. „Kvalitu a míru personalizace služeb si naši klienti vždy pochvalují,“ říká Petr. „Jedná se o velmi inteligentní styl servisu s důrazem na detail – typický pro resorty provozované přímo majiteli – který naši klienti rozhodně kvitují.“

Delfíni (Soneva Secret – Dolphins)

Foto: Dan Kullberg for Soneva

Soneva Secret – Overwater Hideaway

Foto: Bruno Aveillan for Soneva

Divočina a želva ve slunečním světle (Soneva Secret – Wildlife, Turtle in the Sunlight)

Foto: Fabio Giungarelli for Soneva

Soneva Secret – Beach Hideaway

Foto: Sandro Bruecklmeier for Soneva

Soneva Secret

Soneva Secret je nejčerstvějším přírůstkem značky. Zbrusu nový resort na privátním ostrově, který je v tuto chvíli stále ještě doslova tajemstvím, opět mění pojem luxusu na Maledivách. Pár prvních hostů přivítá po oficiálním otevření na začátku března. Opravdu jich je jen pár, protože Soneva Secret na nádherném přírodním ostrově nabízí pouze 14 vil. Stojí roztroušené podél bílých písčitých pláží nebo nad tyrkysovou lagunou. Jednou z nich je také Castaway, vůbec první plně plovoucí vila na Maledivách. U značky Soneva nepřekvapí, že všechny vily přirozeně splývají se svým okolním prostředím a byly postavené co nejudržitelnějším způsobem.

Každá vila má svou posilovnu a místnost na masáže, velkou hlavní ložnici a přilehlé ložnice pro členy rodiny nebo přátele. Mají vlastní bazény a tobogány, což jsou další prvky, které Soneva zavedla na Maledivách jako první. Novinkou jsou i zatahovací střechy, takže si můžete užívat pozorování hvězd rovnou z postele. Nádherná noční obloha bez světelného smogu, průzračná voda… Soneva Secret je první a jediný resort na atolu Haa Dhaalu, nejodlehlejším atolu Malediv. Vzdálenost 300 km z Malé překoná hydroplán za 75 minut, případně si lze vychutnat klidnou celodenní plavbu krásnou lodí Soneva in Aqua ze Soneva Fushi.

V nejsevernější části Malediv lze spatřit proplouvající velryby a oproti stále turističtějšímu okolí Malé je zdejší klid vítanou změnou. V křišťálově čistých vodách žijí manty, hejna delfínů a žraloci obrovští, jejichž svět můžete navštívit v rámci kurátorovaných zážitků. Šnorchlování a potápění je tu božské už jen proto, že hosté budou mezi prvními, kdo zdejší říši pod hladinou objeví, a nemusí cestovat na jiné známé lokality.

V každé vile je klientům k dispozici komorník (symbolicky bosonohý), který hostům poskytuje intuitivní servis na míru, pro nějž je Soneva již skoro 30 let tak vyhlášená. Program je individuálně navržen pro každého hosta a začíná ráno snídaní ve vile připravenou privátním kuchařem. Mezi další kulinářské zážitky patří trosečnická věž, observatoř a vinný sklep, kam se dostanete po ziplině. Samozřejmostí je stolování naboso v písku – třeba kolem ohniště s názvem So Primitive. A také pikniky na liduprázdném pobřeží či nová menu vytvořená šéfkuchařem, která si můžete vychutnat v soukromí vaší vily nebo kdekoli v celém atolu.

Stejně jako všechny resorty Soneva, i Secret nachází rovnováhu mezi ideálními podmínkami pro páry i rodiny. Daří se mu to, protože klade důraz na prostor, soukromí a personalizaci. Soneva Secret pojme výrazně méně hostů než ostatní špičkové resorty v zemi, přitom ostrov a okolní atol je daleko větší než většina na Maledivách. Najdete tu i jógovou terasu, na kterou se dostanete po ziplině nebo lodí. Nebo se prostě jen projděte naboso po nedotčené pláži, vnímejte přírodu, vnímejte lidi, které máte rádi, vnímejte konečně sami sebe…

„Většina předních značek má na Maledivách své zastoupení a pro naše klienty je zde skutečně mimořádný výběr,“ říká Petr Udavský. „Přesto se na Soneva Secret aktuálně těšíme asi nejvíc.“ Soneva se spolupodílela na tom, že Maledivy jsou oblíbenou destinací, a přišla s úplně novým konceptem, který do země vnesl svěží vítr. Právě teď můžete být mezi prvními hosty, kteří zjistí, co nového přináší Soneva Secret.

Projděte se naboso po nedotčené pláži, vnímejte přírodu, vnímejte lidi, které máte rádi, vnímejte konečně sami sebe…

One&Only

AESTHESIS

Petr Udavský, CEO společnosti EliteVoyage, navštívil jeden z momentálně nejžhavějších evropských resortů.

Písečná pláž je zalitá ranním sluncem. Snídám na terase vedle bazénu, poslouchám zvuky moře a připadám si jako na poklidném ostrově. Přitom jen kousek odsud pulzují Atény – město, které geniálně propojuje dávnou historii se současností. Již třetí den si vychutnávám pravou prázdninovou pohodu a čím dál zřetelněji mi dochází, že One&Only Aesthesis je ideální základnou pro mnoho typů řecké dovolené.

Značka One&Only většinou sází na ikonické lokality a nový aténský resort je jejím teprve druhým evropským počinem. Z letiště jsem se v hotelu v Glyfadě ocitl po 30 minutách pohodové jízdy S-Classem (i když v dopravní špičce by to mohlo trvat o 15 minut déle). „One&Only Aesthesis vyniká především svou nepřekonatelnou polohou,“ vysvětluje jeho generální ředitel Yann Gillet. „Je určený pro náročnější cestovatele, kteří hledají propojení plážového života se vzrušením, kulturou a bohatou historií Atén. Nejstarší hlavní město Evropy a jeho slavný Parthenón jsou od nás opravdu jen kousek.“

Můj první dojem z kvality servisu je skvělý, dokonce i v tak rané fázi provozu. Personál mezi sebou hladce komunikuje a všichni jsou usměvaví. Už jen to, že po příletu na mě čekal zástupce hotelu již v tranzitní zóně nebo že jsem byl přizván do WhatsApp skupiny se třemi concierge, ukazuje pozornost, s jakou se zde k hostům přistupuje.

Můj bungalov je moderní, vzdušný a prosvětlený a já i Eda, můj čtyřletý syn, se kterým jsem na obhlídku hotelu vyrazil, v něm máme spoustu prostoru. Všechno září novotou, skoro mám pocit, jako by resort byl postavený jen před pár dny. Designu dominují přírodní materiály jako dřevo a kámen a interiérům vládnou čisté linie, dostatek slunečního světla a pocit prostoru. V šedesátých a sedmdesátých letech byla Glyfada vyhlášenou luxusní destinací a podle Yanna design hotelu oslavuje tehdejší atmosféru. Z resortu se do centra Glyfady dostanete 10minutovou procházkou a zejména přes oběd je snadným cílem pomalých toulek.

Ostatní hosté mají podobné zájmy jako já: dokážou se nadchnout z nových míst a stylových zážitků. „Naším cílem je nová definice tradičního luxusu, jež odpovídá potřebám a přáním moderních cestovatelů,“ vysvětluje Yann. Od prvního okamžiku je mi jasné, že důležitým elementem je péče i o ty nejmenší detaily. Personál se mě snaží překvapovat drobnými pozornostmi a kvalita i zdánlivě nepodstatných maličkostí je skutečně vysoká. Celková nálada ve One&Only Aesthesis přirozeně nahrává mladším generacím, ať už přijedou v páru, nebo jako rodina s malými dětmi, ale současný styl a vysoká kvalita rozhodně uspokojí všechny věkové kategorie. Eda si užíval dětský klub pod širým nebem (do léta má být dokončený i vnitřní dětský klub). Kilometr dlouhou privátní pláž omývá klidné, mělké moře, což je pro děti ideální. Jemný písek mi evokoval spíš Maledivy nebo Karibik než Řecko.

„Resort vyniká svou rezidenční atmosférou. Každé zákoutí se může stát příjemnou oázou pro relax,“ dodává Yann. „Nikdy mě neomrzí něžné světlo, které resort zahaluje brzy po ránu.“ V Aténách jsem již potřetí, takže jsem tuto cestu pojal jako pohodový prodloužený víkend, kdy si užívám čas s Edou a nasávám sluneční paprsky. Resort rozhodně nahrává dovolené v podobě několika lenošivých dní u vily a bazénu.

Kromě 12 pokojů základní kategorie v hlavní budově se všechny ostatní možnosti skládají z bungalovů, rezidencí a vil. Některé jsou přímo u pláže, jiné mají výhled na moře, všechny mají vlastní terasu a bazén. Během jednoho až dvou let bude každá terasa obrostlá stromy a zelení, takže bude nabízet naprosté soukromí. Než stromy dorostou, rád vám osobně poradím tu nejlepší variantu právě pro vás.

Stále ještě zbývá i několik rezidencí ke koupi jako investiční příležitost. Jedná se o soukromé domy stojící daleko od recepce. Vily pro hosty jsou nádherné. Villa One je obzvlášť ohromující: rozlehlý dům pro čtyři hosty s venkovní vanou, posilovnou, ohništěm, přímým přístupem na pláž a bazénem větším než hlavní bazén resortu. Výhodou je, že rezidence jsou roztroušené v rámci rozsáhlého pozemku o rozloze přibližně 21 hektarů, jehož součástí je i chráněná lesní rezervace.

V lese je v plánu kromě procházek i jóga nebo pikniky. Guerlain Spa je doslova magické, jedna pláž je vyhrazena pouze pro dospělé a k dispozici jsou bazény, tři bary a restaurace. Restaurace ORA vyniká hlavně snídaněmi a lahodné je i menu, jež sestavil řecko-italský šéfkuchař Ettore Botrini, který je ověnčený Michelinem. V dubnu se otevře restaurace MANKO, ale šéfkuchař Paco Morales si již vyzkoušel pop-up verzi.

One&Only Aesthesis skutečně poskytuje skvělé podmínky pro pohodové dny – přesně, jako byly ty naše. Nicméně stejně tak je výborným zázemím pro

mnohem aktivnější dovolenou. Možností tu je tolik! Například den na jachtě Pardo a plavba na Poros, Hydru a Spetses. Téměř na dosah je Akropole, kde se na privátní prohlídce můžete seznámit s příběhy a mýty starověkých Atén. Jen aténská riviéra nabízí program na několik dní! Krásné pobřeží daleko od ruchu města s mnoha lákavými místy, ať už se vydáte po moři, nebo po silnici.

Yann vysvětluje: „V Řecku se vše točí kolem společných oslav a radosti ze života. Naším posláním je podpořit slavnosti kdykoli v roce a ukázat, že duch oslav se neomezuje na žádné roční období. Chceme rezonovat s těmi, kdo ocení luxus, sofistikovanost a kouzelné dny strávené na pláži i ve městě.“ Moře je během mé únorové návštěvy studené, ale svítí slunce a já si dovedu představit, že kdykoli mezi dubnem a říjnem bude resort rajskou oázou.

Yann aspiruje na to, aby se resort stal „jedním z nejlepších na světě v kvalitě servisu a celkového zážitku“. Já jsem One&Only Aesthesis vnímal spíš jako skvělý univerzální resort než jako resort s niche zaměřením. Myslím, že většina našich klientů si zde užije pár dokonalých dní a každá dovolená bude něčím jedinečná.

Mohl by to být třeba odpočinkový prodloužený víkend jako ten můj. Nebo aktivnější dovolená, během níž prozkoumáte poklady aténské riviéry. Zvlášť pokud do řeckého hlavního města míříte poprvé, je to skvělá základna, z níž můžete objevovat všechny ikonické památky. Může to být také fantastické zpestření delší dovolené v Řecku. Pokud letíte přes Atény, můžete v hotelu One&Only Aesthesis strávit pár prvních nebo posledních dní vaší řecké dovolené. Resort se snadno vyladí na vaši momentální energii a náladu, ať už máte chuť na pláž a bazén, nebo na pohodové poznávání zábavného města a jeho okolí. Za zvážení stojí i v případě, že vaší cílovou zastávkou jsou destinace, kam z České republiky nelétají přímé lety, nebo pokud preferujete létat do Řecka s Aegean přes Atény raději než přímo, ale s nízkonákladovými linkami. Další zajímavou možností bude i kombinace One&Only Aesthesis s třetím evropským hotelem stejné značky (One&Only Kéa Island), který se také brzy představí svým prvním hostům.

Poslední ráno si ještě užívám šumění mořských vln a rozehřátý písek na bosých chodidlech. S Edou si hrajeme v bazénu a cítím se tak uvolněně, že chvílemi zapomínám, kde vlastně jsem: na ostrově, ve městě, v Řecku, ve svém vlastním světě…? Ne každý resort má na to, abyste v něm mohli zapomenout na místo a čas. One&Only Aesthesis se to povedlo i díky jeho výhodné poloze. Kousek od města, přímo u pláže a s tolika možnostmi v okolí! Už teď začínám spřádat plány, jak ho zařadím do své příští dovolené v Řecku.

Ne každý resort má

na to, abyste v něm mohli zapomenout na místo a čas.

One&Only Aesthesis se to povedlo i díky jeho výhodné poloze.

Strat osféra

s Vincentem Farretem d'Astièsem

Vincent Farret d'Astiès je zakladatelem a hlavním pilotem francouzské společnosti Zephalto, která podniká lety balónem do stratosféry. Komerční lety začnou od roku 2025 a mezi prvními dobrodruhy, kteří se vydají na cestu k hranici vesmíru, budou i čtyři klienti EliteVoyage. S Vincentem jsme hovořili o tom, jak se jeho sny o cestování ke hvězdám stávají realitou.

úvodní fotografie Vincent Farret d'Astiès

Vincente, jak jste vůbec začal přemýšlet o projektu jako Zephalto?

Ten okamžik si pamatuju úplně přesně. Miluju plachtění, protože během plavby máte spoustu času a celé hodiny můžete nechat duši na volnoběh, ať si svobodně sní. Moji rodiče byli piloti letadel, jejich předkové byli piloti… Já sám jsem byl nejen podnikatel, ale i pilot balónu, takže k nebi cítím skoro genetickou přitažlivost. Vzpomínám si, jak jsem se při nádherném západu slunce plavil na jihu Francie podél pobřeží lemovaného vinicemi. Cítil jsem radost z nových objevů a zároveň takový ten evropský smysl pro kulturu a historii, které jsme dědici. Jak se to ve mně, možná bezděky, propojilo, zrodil se ve mně sen: Najednou jsem zatoužil plout ke hvězdám. Snění je dobrý začátek a má-li ho následovat akce, začnete přemýšlet o možných řešeních.

Jednoduchost je důležitá, protože zvyšuje bezpečnost.

Přitahují vás dosud neprobádaná místa?

Vždy mě přitahovaly nové přístupy a nové odpovědi. Rád lyžuju a plachtím, což jsou oba docela kontemplativní sporty. Samozřejmě mě lákají nové destinace, ale stejně tak na lyžařské dovolené přemýšlím třeba i o tom, jestli by šlo vyvinout lyže, které budou efektivní pro stoupání, aniž by ztratily své výhody pro sjezd. Většinou kdykoli vymyslíte něco nového, zjistíte, že už to před vámi někdo udělal. Ale v jednom z deseti případů vymyslíte naprostou novinku.

Zephalto jste nejen založil, ale jste i jeho hlavním pilotem. Jak probíhaly zkušební lety?

Pokaždé cítím směs požehnání, vděku a čehosi úplně nového. Absolvovali jsme mnoho zkušebních letů v nižších výškách a každý byl něčím nový – otestovali jsme již čtyři různé prototypy. Jsem vděčný za všechnu práci, kterou už jsme na projektu odvedli, a uklidňuje mě vědomí, že každý detail je pečlivě zkontrolován z pohledu bezpečnosti. A samozřejmě cítím vzrušení, protože létáme s něčím, s čím ještě nikdo nikdy nelétal. Jsme průkopníci a vytvářet něco naprosto nového je velmi specifický pocit.

Souvisí váš koncept nízkouhlíkové cesty do vesmíru s tím, že vás napadl během plachtění?

Cesta s nízkou uhlíkovou stopou je důsledkem hledání způsobu, jak navštívit stratosféru v harmonii s živly, bez spalování. Kdykoli pozorujete něco skutečně krásného jako například zakřivení Země z hranice vesmíru, vyvolá to ve vás úžas. Astronauti tomu říkají overview effect (pozn. red.: efekt kontextu, resp. efekt pohledu v rámci celku). Nedovedu si představit, že bych se vydal za takovou nádherou a nepřibližoval se k ní s určitou krásou. Takový vzácný okamžik si přece žádá harmonii! Naše uhlíková stopa je přibližně stejně nízká, jako když ujedete 225 kilometrů autem – pouze 27 kilogramů CO2 na jednoho cestujícího – a je přirozeným následkem hledání harmonické krásy. Nebyl to cíl sám o sobě ani výzva, spíš naprostá přirozenost.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi vesmírnou cestou balónem a raketou?

Balón představuje harmonii a jednoduchost. Jednoduchost je důležitá, protože zvyšuje bezpečnost. Balón je stokrát jednodušší než raketa, dokonce i než tryskáč. Každé zjednodušení snižuje nebezpečí, protože znamená méně systémů a méně součástek, které se mohou porouchat. I proto byly prvním dopravním prostředkem v oblacích právě balóny. Od začátku bylo mým přáním sdílet sen o přibližování vesmíru s ostatními lidmi. Chci jim však nabídnout velmi tichý zážitek, kdy můžou rozjímat a zažít zklidnění mysli.

Nedovedu si představit, že bych se vydal za takovou nádherou a nepřibližoval se k ní s určitou krásou. Takový vzácný okamžik si přece žádá harmonii!

Chcete říct, že balóny létaly do vesmíru dřív než rakety?

Balóny známe od roku 1783, vznikly tedy víc než sto let před letadly. Prvním průzkumníkem vesmíru byl Auguste Piccard ve třicátých letech, který se vydal pozorovat vesmírné záření. V padesátých letech začal průzkum vesmíru pomocí balónů a testovaly se první přetlakové kapsule. Balóny představují prvotní krůčky. Můžete se přiblížit k hranici vesmíru, neřešíte stav beztíže, nemáte speciální tělesné požadavky na lidi na palubě. Pokud můžete nastoupit do letadla, můžete nastoupit i do Zephalta. Balóny jsou také užitečné při průzkumu jiných planet. Francouzská kosmická agentura CNES měla balóny na Marsu, ale zatím je potřeba nějaký jiný dopravní prostředek mezi Zemí a Marsem.

V čem je balón, který vás vynese až do stratosféry, speciální?

Standardní horkovzdušný balón měří 20 metrů do výšky. Povrch našeho balónu má velikost dvou fotbalových hřišť, takže by se do něj vešlo celé Sacré-Coeur nebo Notre-Dame. Během stoupání se nafoukne tak, že má 110 metrů na výšku. Je to poklidná a uklidňující cesta, neruší vás agresivní hlučný motor. Ke startu nepotřebujeme žádnou rozsáhlou infrastrukturu: máte-li velkou zahradu, teoreticky z ní můžeme startovat!

Co představovalo největší technologickou výzvu?

Využili jsme existující technologie francouzské kosmické agentury CNES, ale chtěl jsem vyvinout něco nového v podobě opakovaně použitelného balónu. Jsme jediná společnost na světě, která to dělá. Nejnáročnější byl vývoj odolnějších materiálů. Tkanina musí vydržet i velmi nízké teploty a zůstat poddajná, což je velká výzva, protože materiál je pak těžší než standardní balón. Nakonec se nám podařilo udržet hmotnost dostatečně nízko. To jsou jen některé ze stovek výzev, které nás čekaly. V konečném důsledku je takový přístup bezpečnější, protože materiál je odolnější a také víte, že letíte s balónem, který byl již vyzkoušený v reálných podmínkách a nečeká vás žádné překvapení.

Kdy vzlétnou první oficiální lety s cestujícími na palubě a jak často budete létat?

Komerční lety s cestujícími začnou létat v roce 2025 a předpokládáme, že bychom mohli uskutečnit asi tak 60 letů ročně. Ale na takový počet letů nechci aspirovat hned od začátku. Každý let bude mimořádným zážitkem. Jsem šťastný, že společně objevíme nový kontinent: stratosféru.

Jak si představujete zážitek na palubě?

Jedná se o šestihodinový let: 90 minut stoupání, 90 minut klesání a nejméně tři hodiny strávené na vrcholu ve výšce 25 kilometrů. Když jsme navrhovali kapsuli, představoval jsem si, že jsem v opeře a rozhlížím se z lóže. Proto jsme vsadili na obrovská, skoro tři metry široká okna, aby byl výhled skutečně pohlcující. Zážitek se má nést v duchu rozjímání a je jen na vás, jak to pojmete

a na co budete mít náladu. Můžete se třeba natáhnout rovnou u okna a hodinu jen tak pozorovat hvězdy.

Co můžete prozradit o přetlakové kapsuli navržené designérem Josephem Dirandem?

Kapsule Céleste má plochu 20 metrů čtverečních a jsou v ní tři kokonovité kabiny pro dvě osoby plus místo pro dva piloty. Pomalu se otáčí, takže si užijete 360stupňový výhled. Můžete se zavřít uvnitř kabiny a vychutnat si zážitek v soukromí, nebo můžete nechat otevřené dveře a komunikovat během letu se spolucestujícími. Zážitek je plně přizpůsobitelný. Možnost volby pro mě byla důležitá. Chtěl jsem, abyste takové privilegované chvíle mohli prožít jen ve dvou, když si to budete přát, ale zároveň měli přístup k jiným lidem, budete-li chtít tyto okamžiky sdílet. Céleste je ideálním místem třeba pro slavnostní večeři a na základě chutí našich klientů a doporučení našich sommeliérů pracujeme na stratosférickém gastronomickém zážitku spárovaným s těmi nejlepšími víny.

Jak se plánuje gastronomický zážitek ve výšce 25 000 metrů?

Několik skvělých kulinářských okamžiků s talentovanými šéfkuchaři, kteří navrhli speciální menu, jsme už zažili, ale konkrétní jména zatím nemohu prozradit. Chuť se se vzrůstající nadmořskou výškou mění, a navíc u každého jinak – leckdy stačí jen odjet na lyže do hor, abyste ten rozdíl pocítili. Musíme vyzkoušet, zda jste ve výšce vnímavější k soli a pepři, nastavit správně kořeněná jídla a individuálně se přizpůsobit každému cestujícímu.

Zephalto jste založil v roce 2016. Jak se vám podařilo rozvíjet se o poznání rychleji než jiné projekty spojené s vesmírnou turistikou?

V globálním měřítku jsem rád, že máme konkurenty, kteří k problematice přistupují jinak – například narozdíl od nás přistávají na hladinu moře nebo balón nepoužívají opakovaně. Balón je opravdu jednoduchá a relativně snadno vyvinutelná technologie. Měli jsme samozřejmě přístup k technologiím francouzské kosmické agentury CNES,

Stratosféra s Vincentem Farretem d'Astièsem

která je lídrem v oblasti bezpečnosti letů. Mají k dispozici více než 200 procedur a bezpečnostních zařízení, která ostatní nemají. My máme více než 200 postupů registrovaných u francouzského patentového úřadu a 11 klíčových patentů je stále v řízení.

Náš první let se uskutečnil v roce 2018 a kvůli certifikaci jsme skoro od začátku prováděli všechny lety s pasažéry na palubě. Kapsule musí dodržet bezpečnostní standardy odpovídající standardům komerčních letadel. Díky vylepšení naší vlastní technologií se v rámci leteckého průmyslu Céleste posunula na vrchol, co se bezpečnosti týče. Jako správní francouzští inženýři se světu moc nechlubíme a výsledky naší práce prozradíme, až když něčeho skutečně dosáhneme. Proto se o informace začínáme s veřejností dělit až teď.

Jak vidíte budoucnost vesmírné turistiky?

Před sto lety nasedli první cestující do letadel a zpočátku to bylo něco naprosto mimořádného. Vesmír je nová přírodní krása, za kterou lidé chtějí cestovat. Myslím, že za sto let budou vesmírné cesty běžné. To, o co usiluji a co si hluboce přeji, je, abychom k objevování jiných planet přistupovali ohleduplně. Abychom neničili vesmír. Jsem velký milovník naší planety a vesmír si užívám také jako způsob, jak objevit Zemi z hodně velké dálky. O to víc se angažuji v její ochraně.

S prvními cestujícími, kteří budou cestovat se Zephaltem, chci být v úzkém kontaktu, pro mě jsou skoro součástí týmu.

Blížíme se k okamžiku, kdy cesta do stratosféry bude více méně normálním zážitkem?

Určitě to platí pro balóny! Nevím, jestli to bude trvat 20 nebo 40 let, ale dovedu si představit, že lidé budou létat balóny podobně, jako se teď plaví na lodích. Vděčíme za to průkopníkům, lidem, kteří vzlétnou jako první, kteří jako první začnou něco, co otevře zcela novou éru. Naši první cestující si budou užívat pocit objevování, což je fantastické, ale prospěch z těchto prvních cest budou mít i další lidé. Je to skvělý příklad pravého sdílení. S prvními cestujícími, kteří budou cestovat se Zephaltem, chci být v úzkém kontaktu, pro mě jsou skoro součástí týmu. Opravdu bych je chtěl poznat a navázat s nimi vztah. Konečně, společně uvidíme tu nejimpresivnější show na světě a nejpodivuhodnější části přírody!

Nam ibie

Země, která ve vás snadno vyvolá vizuální euforii. Namibie působí jako mystické leporelo, kde jeden obraz střídá druhý: starodávná rudá poušť, zvířata na safari, bájné pobřeží. Z krajiny dýchá prapůvodní esence Afriky a zdejší zážitky vás propojují s hlubokou lidskou podstatou. O tom se přesvědčila i galeristka, modelka a spoluzakladatelka nadace AutTalk Kateřina Sokolová, která během cesty do Namibie objevila nové hranice své komfortní zóny.

úvodní fotografie Pobřeží koster

Namibie z ptačí perspektivy se Scenic Air

„Namibie určitě není destinace pro každého,“ říká Katka Sokolová po své zářijové dovolené, kterou pro ni připravil travel designer EliteVoyage Filip Pačes. „Je pro ty, kdo se neleknou trochy dobrodružství a jsou ochotni občas vystoupit ze své komfortní zóny. Během vyhlídkových letů jsem v sobě musela probudit vnitřního dobrodruha. Třeba když jsem si všimla, že se pilot orientuje podle Google Maps v telefonu,“ směje se Katka.

Namibie je obrovská země, kterou téměř celou pokrývá divočina. Na dálnici potkáte víc slonů než aut. Ty nejvíc impresivní destinace se nacházejí na těch nejméně přístupných místech. I proto jsou vyhlídkové charterové lety tím nejlepším způsobem, jak se v Namibii přemísťovat. Katka dodává: „Pokaždé, když jsem z letadla vystoupila, měla jsem pocit, že jsem v úplně nové zemi. Namibie je neuvěřitelně fotogenická a zároveň je tak specifická, že nejsem schopná ji k něčemu přirovnat.“ Bývalá německá kolonie na jihozápadě Afriky nabízí dovolenou nadupanou akcí v kombinaci s možností totálně se na chvíli od všeho a všech odstřihnout. A také s vynikajícím safari. „Můj první dojem z Namibie byl překvapení. Lidé mají o této zemi hodně předsudků, ale jejich obavy můžu absolutně vyvrátit. Vládne tu čistota, řád a systematičnost. A taky dost zima! Váhala jsem, jestli si s sebou vzít péřovou vestu, ale nakonec jsem za ni byla vděčná,“ pokračuje Katka. „Úroveň luxusu je v Namibii top a kvalita ubytování je špičková. Nejvíc si ale stejně pamatuji krásu přírody.“

Namibie

Pobřeží koster

Na pláži leží vraky lodí a připomínají svou dávnou zkázu. V písku se povalují tisíce lachtanů jihoafrických a navzájem se překřikují. „Už když jsme přelétali nad Pobřežím koster, pocítila jsem jeho zvláštní atmosféru,“ popisuje Katka. „Po přistání na letišti si říkáte, že jste se ocitli uprostřed ničeho. A když po třech hodinách v džípu, který vás veze mlhou, vystoupíte v Shipwreck Lodge, máte pocit, že jste na úplném konci světa.“

Pobřeží koster (Skeleton Coast) získalo svůj zlověstný název podle tisíců vraků lodí a velrybích a tuleních kostí, které jej lemují. Je to místo, kde se potkává nejstarší poušť na světě s Atlantikem. Není to plážová destinace, tady vládne síla přírodních živlů. „Výlet na kajaku byl zajímavý a tuleni byli opravdu přátelští, někdy až moc, protože nám samou radostí naskakovali na kajaky,“ pokračuje Katka. Shipwreck Lodge působivě umocňuje trosečnický ambient. Osm kabin na písečných dunách s výhledem na poušť a oceán. Podle Katky je „architektura lodge pojatá tak, aby nahrávala mystické atmosféře a dokonale rezonuje s okolní krajinou. Moc se mi to líbilo.“

Safari v Namibii

Sloni svým houpavým krokem přecházejí přes silnice a postávají kolem vyprahlých říčních koryt. U napajedel číhají černohříví lvi. V Namibii se volně pohybují zvířata všech velikostí – koneckonců, tohle je jejich království. Surikaty, přímorožci, antilopy skákavé, šakali čabrakoví nebo impaly. „Bylo to mé první safari v životě a čekala jsem, že když budeme mít štěstí, uvidíme možná jednu zebru. Přitom jsme na nějaké úžasné zvíře narazili každých pět minut: zebry, žirafy, sloni…“

Národní park Etoša je jednou ze skvělých afrických safari destinací. Bezodtoká solná pánev obklopená nedotčenou buší sousedí s privátní rezervací Ongava. Kemp Little Ongava představuje exkluzivní možnost, jak jedinečný ekosystém poznat zblízka. Mezi stromy a balvany se ukrývají tři vily s doškovou střechou a privátními bazény, které ztělesňují romantickou stránku divočiny. „Little Ongava je úžasná rezervace. Zvířata, která pozorujete v jejich přirozeném prostředí – to byl hodně silný zážitek,“ vybavuje si Katka své první safari.

Zvířata se shromažďují hlavně v období sucha. Červen až září jsou nejlepší měsíce pro návštěvu Namibie nejen kvůli teplotě, ale také proto, že se objevují i jinak plaší živočichové. Průvodci Ongavy se na vzácná setkání specializují. Katka vzpomíná: „V jednu chvíli nás průvodce vyzval, ať vystoupíme z auta a přiblížíme se k nosorožci. Musím přiznat, že když jeho instrukce zněla, ať jdeme v řadě za sebou a kdyby se něco dělo, ať hlavně neutíkáme, chtěla jsem se rozběhnout a utéct někam hodně daleko. Zblízka si totiž uvědomíte, jak kolosální zvíře před vámi stojí.“

Kateřina Sokolová je modelka a galeristka, která spolupracuje s aukční síní Adolf Loos, zaměřenou převážně na českou modernu. Je spoluzakladatelkou a výkonnou ředitelkou nadačního fondu AutTalk, který podporuje rodiny pečující o autisty. Fond založila společně s otcem na základě jejich rodinné zkušenosti. V září 2024 proběhne 6. ročník charitativního běhu RunAUT. Katka Namibii navštívila v rámci dovolené vytvořené cestovní kanceláří EliteVoyage.

Více o aktivitách AutTalk na www.auttalk.cz | Instagram @katkasokolova

Namibská poušť

Písek a duny. Nic jiného. Kamkoli se člověk ohlédne, uvidí jen písek a duny. Přesto žádný pohled nebude stejný. Ani žádné dva zážitky z Namibské pouště nejsou stejné. „Noční obloha je díky minimálnímu světelnému smogu neuvěřitelná. Dalekohledem jsme v observatoři i z našeho pokoje pozorovali hvězdy a zcela zřetelnou Mléčnou dráhu. Absolvovali jsme let horkovzdušným balónem a vyhlídkový let nad dunami. Na jednu dunu jsme i vylezli, což chce docela fyzičku, protože se vám nohy dost zabořují do písku.“

Solné pánvi Sossusvlei dominují duny vysoké přes 350 metrů a zčernalá torza prastarých akácií. Slunce a vítr jako dva umělci neustále proměňují barvy a tvary. „Poušť je úchvatná a připomíná měsíční krajinu,“ říká Katka. „Jeden z nejkrásnějších zážitků celé cesty pro mě byla jízda na čtyřkolkách v poušti. Bála jsem se, že budu mít všude písek, ale vůbec. To až když jsme z vrcholu duny surfovali na prkně po břiše…“ směje se Katka.

&Beyond Sossusvlei Desert Lodge zprostředkovává zážitek pouště náročným cestovatelům. „Naprostá bomba! Výjimečná lodge, skvělý servis, navíc uprostřed pouště,“ hodnotí Katka. 12 moderních suit z kamene, skla a oceli, každá s vlastním bazénem, zatemňovacím střešním oknem nad postelí a aktivitami v privátní rezervaci. „Prakticky všude jsme byli úplně sami,“ uzavírá Katka.

Plavby nové generace

Nová generace operátorů zaměřených na plavby bere zvídavé dobrodruhy do míst, která jsou jinak než po vodě prakticky nedostupná.

Díky pohodlnějším, efektivnějším a udržitelnějším plavbám mohou teď o takové dovolené uvažovat i velmi nároční cestovatelé, kterým jde především o komfort a kvalitu zážitků.

Mají tak příležitost být mezi prvními, kdo objeví skryté cestovatelské poklady dlouho předtím, než se z nich stanou vyhlášené destinace.

úvodní fotografie jachta Imagine

Scenic Eclipse I, 80°55.85′ N 014°39.17′ (nedaleko norského Longyearbyenu)

▷

Nové objevy

▷ První plavby

Odlehlé destinace

▷

Ponant a jachty Explorer

Nalodit se na palubu lodi ještě donedávna automaticky znamenalo přijmout pozvánku na cestu do neznáma. Pasažéři prvních osobních plavidel mířili přes vlny Atlantiku za hranice svého dosavadního světa – stačilo obeplout mys Dobré naděje a ocitli jste se ve zcela neprobádaných vodách. Koráby pluly z přístavu do přístavu a jejich pasažéři s sebou přiváželi příběhy o dosud nepředstavitelných kulturách a tradicích z nejrůznějších míst planety. Lodě, které najednou nesloužily jen dobývání a obchodu, ale též osobní přepravě, probouzely v cestujících cosi nového nebo přinejmenším dávno zapomenutého. Vzrušení, které se v nás rozechvěje, kdykoli objevujeme něco nového.

20. století přineslo překotný rozvoj a osobní námořní dopravu z velké části nahradila doprava letecká. Ve 21. století lze snadno podlehnout zdání, že letadlem se dá doletět prakticky kamkoli, ale není to pravda. Na mnohá místa na světě se dodnes dá dostat jedině po vodě. Nová generace plavidel ctí původního ducha všech plaveb: objevovat dosud neobjevené. „Vrcholem každé plavby je místo, na které se s pomocí lodi dostanete,“ říká spolumajitel EliteVoyage David Eder. „Kdo by dobrovolně cestoval v obřím plovoucím zábavním parku s tisíci dalšími lidmi, když se může na menší lodi s komorní atmosférou nechat dovézt na nádherná neobjevená místa, na která se navíc nedá dostat autem ani letadlem?!“

Velká plavidla k zakotvení potřebují velké přístavy s hlubokou vodou. Obrovské výletní lodě určené pro masový turismus se proto musejí omezit na už tak přeplněné turistické destinace, jež mají pro odbavení tisíců cestujících a plovoucího monstra vážícího 100 000 tun potřebnou infrastrukturu. O tom, že to jde i jinak, svědčí osobní zkušenost spolumajitelky EliteVoyage Markéty Udavské: „Svatební cestu jsme absolvovali na Maledivách na lodi Four Seasons s pouhými 11 suitami. Katamarán měřil 39 metrů a mohl zakotvit téměř kdekoli.“ To s sebou podle Markéty přináší zcela jinou kategorii zážitků. „Užívali jsme si pikniky na opuštěných ostrovech s bílým pískem, naše privátní spa bylo na mělčině v přílivové zóně a v atolech Baa, Raa a Ari jsme šnorchlovali úplně sami. Na Maledivách jsme byli několikrát, ale nikdy jsme toho neprozkoumali tolik jako během naší líbánkové plavby.“

Všechny stereotypní představy, které o plavbách kolují, jsou založené na kolosálních plavidlech určených pro masový trh, což samozřejmě není fér – přelidněné plážové megaresorty nelze srovnávat s těmi nejlepšími privátními ostrovy. Stejně tak nesrovnatelná je i kvalita lodí a nabídka zážitků. Více v tomto případě opravdu neznamená lépe. Vylodění tisíců cestujících trvá mnoho hodin, což je jeden z důvodů, proč společnosti provozující plavby pro masový trh nabízejí někdy až úsměvně přehnané zázemí. „Společnost Viking na některých svých lodích vytvořila místnost s umělým sněhem. Je to vlastně smutné, protože je to ekologicky zcela neudržitelné! Pokud toužíte po sněhu, plavte se tam, kde vám čerstvý sníh nadělí sama příroda,“ podotýká Markéta.

Vrcholem každé plavby je místo, na které se s pomocí lodi dostanete.

Naproti tomu každá z šesti jachet Explorer společnosti Ponant měří pouze 131 metrů a pojme méně než 200 cestujících. „Ze všech společností působících na plavebním trhu doporučujeme skutečně jen pár pečlivě vybraných. Jsou to lodě, které nabízejí úplně jiný zážitek než velká výletní plavidla,“ vysvětluje David Eder. „Jedním z mých nejkrásnějších cestovatelských zážitků dodnes zůstává plavba na palubě Silversea. Tehdy jsem zblízka poznal výhody malé lodi: dostatek prostoru, žádné davy, bez nutnosti rezervovat si stůl na večeři… Bavilo mě probouzet se každé ráno na jiném místě, připadal jsem si jako skutečný průzkumník.“

Expedice Ponantu zahrnují plavby kolem Aljašky nebo tichomořských ostrovů jako Papua Nová Guinea a Melanésie. Kapitán Ponantu Michael Quioc vysvětluje, proč se malé lodi dostanou do míst, která jsou pro větší plavidla jednoduše nedostupná: „Plavba Polynésií je naprosto jedinečná. Na každé zastávce musí loď proplout průlivem, jenž většinou tvoří úzká mělčina, kde korálový útes odděluje chráněné laguny od oceánu.“

Trasa z Papeete na Tahiti vede přes Společenské ostrovy, Cookovy ostrovy a Markézy. Jiná plavba společnosti Ponant umožňuje prozkoumat například západní a severní pobřeží Austrálie. „Program zahrnuje dlouhé zastávky v nedotčené příro-

dě, což já osobně považuji za nejvyšší formu luxusu: mít podmínky k tomu přestat měřit čas a vychutnat si pocit nekonečného prostoru,“ pokračuje kapitán Michael Quioc. S Ponantem lze na čas zapomenout třeba při procházce po ostrově Fatu Hiva, kde tisíce petroglyfů (skalních rytin) vyprávějí o životě dávných markézských náčelníků. Nebo během plavby podél Aljašky v království kosatek, medvědů grizzly, orlů bělohlavých a velryb.

Nižší rychlost plavidla snižuje emise, hluk a vibrace, jež by mohly rušit mořské živočichy.

Four Seasons Explorer, Palau

Udržitelnost

▷ Nejnovější technologie

▷ Kontiki Expeditions

▷ Lokální komunity

I pouhých pár dní na klasické výletní lodi patří mezi ty nejméně udržitelné typy dovolené. Není divu, že Benátky a Amsterdam začaly regulovat provoz obrovských plavidel, aby se vůbec stíhaly vypořádat se škodami na životním prostředí. „Benátky už musí mít dvě letiště a Amsterdam je třetím nejvytíženějším letištěm v celé Evropě,“ říká David. „Budoucnost plaveb je v objevování míst, kde není ani ranvej, natož pak cestovní ruch. K návštěvě takových míst je třeba přistupovat jako k expedici, která činí vědomé kroky k tomu, aby negativní dopad neměla.“

Elektronický systém umožňuje lodím Ponant monitorovat aktuální polohu, takže mohou i v chráněných oblastech zastavit bez kotvení. Nižší rychlost plavidla snižuje emise, hluk a vibrace, jež by mohly rušit mořské živočichy. Díky tomu se Ponant stal první společností svého druhu, která získala certifikát Green Marine. Za další cíl si stanovili zkonstruovat první expediční loď na světě s nulovými emisemi.

Společnost Kontiki Expeditions s certifikací B Corp se jako první stala součástí portfolia Small Luxury Hotels of the World. „Kontiki Expeditions je nový koncept zaměřený na uvědomělé cestování a úžasné zážitky na souši i ve vodě,“ vysvětluje zakladatel společnosti Carlos Núñez. Superjachta s devíti kajutami nabízí tři různé týdenní trasy. Dvě z nich se vydávají na průzkum pěti provincií podél ekvádorského pobřeží (nezahrnují slavné Galapágy). Třetí sleduje tichomořské pobřeží Kostariky.

„Právě flexibilita malých plavidel je zásadní ingrediencí celkového zážitku z cesty. Na každé zastávce čeká něco unikátního a expediční styl umožňuje skutečné spojení i s velmi vzácnou přírodou,“ vysvětluje David. Program každého dne kapitán mírně přizpůsobuje momentálním podmínkám i nečekaným příležitostem. Většina aktivit by však bez konkrétního programu byla nemožná, protože vede místy, kde žádný cestovní ruch vůbec neexistuje.

Kontiki Expeditions navštěvují odlehlé pobřežní komunity, které hosty pozvou na půdu svých předků. Může se například jednat o domorodé komunity Cayapas, Épera a Awá v provincii Esmeraldas, kde se mezi mangrovy mohou hosté připojit k místním rybářům při sběru mušlí. V Pile se setkají s pletači, kteří vyrábějí ty nejlepší slaměné klobouky toquilla (ve světě nesprávně nazývané Panama). Návštěvy malých skupin načasované v dostatečně dlouhých intervalech mají na místní komunity pozitivnější dopad než nekonečný příval turistů. Během stejné expedice lze také šnorchlovat s rejnoky a žraloky obrovskými, nechat se vést po stezkách až k hnízdícím terejům modronohým či poznat tajemství kakaa, mlžných lesů a kolibříků. Z malé jachty jako M/Y Kontiki Wayra se hosté kdykoli snadno a rychle dostanou do vody, kde si užijí jízdu na kajaku, paddleboard a další vodní sporty.

Jedním z důvodů, proč si cestovatelé vybírají expediční plavbu místo toho, aby si pronajali privátní jachtu, je možnost vychutnat si zážitky ve skupině podobně smýšlejících lidí. Lze to srovnat se zážitkem na palubě vlaku Venice SimplonOrient-Express, který by v privátní podobě přišel o určité kouzlo. Expediční plavby mohou nabídnout i větší rozmanitost, protože jejich lodě mají více odborných průvodců a specializovaného vybavení, které lze privatizovat, včetně scénických letů vrtulníkem či spa. Carlos Núñez dodává: „Privilegium malé skupiny dovoluje hlubší propojení s místními komunitami. Maximální velikost skupiny je 18 osob. Třináctičlenný zkušený tým posádky zajišťuje, že se jedná o velmi exkluzivní plavbu.“

The

Plavby nové generace

Polární expedice

▷ Scenic Eclipse

▷ Polární technologie

▷ Dovolená v Antarktidě

Budoucnost plaveb spočívá v maximálním propojení s novými místy – proto na každé cestě čeká úplně jiný zážitek. Právě kvalita zážitků spolu s vysokou úrovní servisu činí z plavby přitažlivou variantu dovolené. Na palubě těch nejlepších malých plavidel bývá poměr posádky a hostů skoro jedna ku jedné, z čehož samozřejmě těží především hosté. Například loď Scenic Eclipse nabízí kromě mnoha intimních kulinářských zážitků také tabuli šéfkuchaře (Chef’s Table), služby komorníka ve všech suitách a odborné průvodce, kteří hosty zavedou do míst, jež zatím viděla jen hrstka lidí, jako jsou třeba hlubiny Antarktického oceánu z okna ponorky.

Budoucnost plaveb závisí na spojení zdánlivě nespojitelného: jde o to nacházet udržitelné, avšak zároveň komfortní způsoby, jak prozkoumat nejodlehlejší a nejméně dostupná místa planety. Snad žádná oblast nepředstavuje v tomto směru tolik náročných výzev jako oba póly. Jejich naprosto odlehlá, liduprázdná krajina se navíc proměňuje nebývalou rychlostí. Průzkum takto proměnlivých destinací vyžaduje moderní přístup. Právě v tom je průkopníkem rodinný podnik Scenic Luxury Cruises & Tours, jenž na trhu působí od roku 2019.

„Naše dvě expediční lodě jsou v podstatě majestátní megajachty vybavené na to, aby se dostaly i na nedotčená a odlehlá místa, kam se skoro nikdo jiný nedostane,“ říká Erwan Le Rouzic, vrchní kapitán společnosti

Scenic Discovery Yachts. „Nabízejí jedinečnou kombinaci ultra-luxusní jachty s všestranností a bezpečností expedičního plavidla.“ Dvě jachty Scenic Eclipse od listopadu do března brázdí břehy Antarktidy. Během evropského léta se Scenic Eclipse I přesouvá do Arktidy, zatímco Scenic Eclipse II putuje na místa jako Borneo, Japonsko, Nový Zéland a Kimberly v západní Austrálii.

Aby plavidlo mohlo bezpečně plout v polárních oblastech, je při jeho konstrukci samozřejmě nutné brát v potaz témata, která v teplých tropických vodách vůbec není třeba řešit. Kapitán Erwan dodává: „Naše stabilizátory jsou o 50 % větší než u jiných lodí podobné velikosti. Náš pohonný systém Azipod a generátory snižují spotřebu paliva, vibrace i hluk, takže plavba probíhá komfortně i na rozbouřeném moři.“ Klasické polární lodě mají zesílený trup, takže mohou proplouvat ledem, jehož tloušťka může přesahovat i jeden metr. Scenic Eclipse v tomto ohledu předčí jedině ledoborce, které díky speciální technologii led doslova prořezávají.

Postavit loď pro oblasti jako Drakeův průliv a Antarktida znamenalo vzdát se některých vymožeností, které jsou dnes na palubě skoro samozřejmostí: třeba venkovního bazénu. Místo toho si konstruktéři pohráli s detaily jako je například spa a privátní kabany, z nichž si můžete vychutnávat výhled na dramatickou okolní krajinu.

Naše lodi nabízejí kombinaci luxusní jachty s všestranností a bezpečností expedičního plavidla.

Scenic Eclipse a tučňáci patagonští v Jižní Georgii

Dobrodružství za hranicí známého

▷

Kolonie tučňáků

▷ Výlety helikoptérou

▷ Ponory pod hladinou

Zážitky na palubě však nejsou vrcholem expedicí Scenic Eclipse – tím jsou jedinečné objevy daleko za hranicemi lodi, ať už na souši, ve vzduchu či ve vodě. Jedním z nich je i ponorná kapsule Scenic Neptune, v níž se až šest hostů najednou může podívat do hlubin polárních vod. Její pilot Alex Alderwick ji popisuje následovně: „Ať je nad hladinou jakékoli počasí, pod hladinou se noříte do poklidného a tichého světa. Před vámi se objevují nové barvy a divukrásné formy života dokonale adaptované na své prostředí. Uvědomujete si, že jste na návštěvě v neznámé říši. Vůbec první ponorku určenou pro osobní zážitek jsme již vyzkoušeli v několika zemích. V Jižní Georgii v subantarktické oblasti jsme mohli pozorovat podmořské druhy, které dosud ještě nikdy nebyly spatřeny.“ Aby rozmanité zážitky mimo loď byly příjemné a komfortní, je důležité cestující rychle vylodit a zase rychle nalodit. V tom spočívá obrovský rozdíl oproti velkým výletním lodím, kde výstup a nástup v každé zastávce trvá celé hodiny. Nikdo přece nechce ztrácet čas čekáním ve frontě na vylodění, zvlášť na tak vzácném místě jako Antarktida! Jakmile kapitán lodi Scenic Eclipse nastaví dynamické polohování (udržitelnější alternativa kotvení), dokáže posádka cestující rozdělit do malých skupin podle daných aktivit během 20 až 30 minut. Kapitán Erwan Le Rouzic dodává: „Fakt, že cestujeme s méně než 200 hosty na palubě, nám umožňuje

Interiér ponorné kapsule Scenic Neptune

naplánovat minimálně jednu aktivitu na dopoledne a jednu na odpoledne. Často je lze dokonce kombinovat, takže v jeden den můžete absolvovat až čtyři aktivity.“

Vodní aktivity společnosti Scenic doplňují zážitky na souši, z nichž je na Antarktidě pro mnohé hosty nezapomenutelná hlavně procházka mezi koloniemi migrujících tučňáků. Není divu, že nelétavé mořské ptáky si oblíbil i Scott Barnes, pilot helikoptéry na palubě Scenic Eclipse: „Díky vrtulníku můžeme prozkoumat oblasti, které jsou jinými prostředky zcela nedostupné. Letos se nám podařilo vzít hosty do kolonie tučňáků císařských a na ledových krách ve Weddellově moři jsme mohli pozorovat dospělé i mláďata.“

Michal Pátek, travel designer společnosti EliteVoyage, absolvoval plavbu po Antarktidě v roce 2023: „Antarktidu bych popsal jako neustále se proměňující zážitek. Za každým vrcholem následoval další a čím déle jsem tam byl, tím víc jsem si to užíval. Neustále jsem se učil něco nového. Při jednom výletu na člunu Zodiac mě obklopilo snad 20 velryb, některé jen pět metrů ode mě. Pozorovali jsme tučňáky, jak z ledovce skáčou do vody a zase vyskakují z vody ven.“ Pilot ponorné kapsule Neptune Alex Alderwick si také pochvaluje zážitky s tučňáky, které jsou pro všechny hosty vrcholem, „zvlášť když tučňáci proplouvají přímo kolem ponorky.“ Michal

dodává: „Antarktida představuje úplně jiný typ cesty než jakákoli jiná destinace. A překvapivě to není nijak zvlášť složitá dovolená.“ Mezinárodní asociace operátorů cest do Antarktidy (IAATO) reguluje četnost, délku a počet hostů, kteří k bílému kontinentu dorazí. Žádné dvě lodě nestaví ve stejnou dobu na stejném místě a nesmí vylodit víc než 100 hostů najednou. Lodě s větší kapacitou, které nenabízejí rozdělený program aktivit, tak přidělený čas musí rozdělit mezi všechny své cestující. IAATO podotýká, že většina operátorů na Antarktidě nijak zvlášť průzkumné programy ani nenabízí. V roce 2022 se více než čtvrtina všech přistání na Antarktidě soustředila na pouhých pět míst. Kolonie tučňáků císařských ve Weddellově moři, kterou navštívila loď Scenic Eclipse, je dostupná pouze vrtulníkem a za celou sezónu ji smí navštívit jen 100 hostů.

Objevování dosud neprobádaných území je pro pilota vrtulníku Scotta Barnese klíčovým prvkem celého zážitku z plavby po Antarktidě. „Je to spíš jako návštěva jiné planety. Panenská čistota sněhu, fantaskní tvary a dechberoucí velikost ledovců, neuvěřitelné odstíny modré v ledovcových trhlinách a hory, jejichž obnaženost jen zvýrazňuje obrovské množství ledu, které pokrývá tento kontinent. Dodnes cítím hluboký úžas, kdykoli nad touto odlehlou, nedotčenou krajinou přelétám.“

Erwan Le Rouzic, vrchní kapitán Scenic Discovery Yachts

Scenic Eclipse u pobřeží Antarktidy s tučňáky kroužkovými na kopci Brown Bluff

Naprostý komfort

▷ Polární itineráře

▷ Kulinářské zážitky

▷ Suity budoucnosti

Většina antarktických plaveb startuje z argentinského města Ushuaia. Platí to i o Scenic Eclipse I, jenž prozkoumává Antarktický poloostrov. Délka cesty se pohybuje v rozmezí od 13 do 23 dnů. Scenic Eclipse II bude v roce 2024 plout do východní Antarktidy po nové trase z Nového Zélandu. 25denní cesta povede do oblasti, kterou dosud navštívila jen hrstka lidí. „Počasí, mlha a led hrají na našich expedicích zcela zásadní roli. Rádi říkáme, že v polárních oblastech si nepřipravujete žádný plán B, jenom několik plánů A,“ připomíná kapitán Erwan. „Může se například stát, že nečekaně narazíme na velryby. V tom případě nekoukáme na hodinky, ale přizpůsobíme rychlost a trasu a vychutnáváme si vzácné setkání. Na konci léta v Arktidě, když už se zase stmívá, můžeme pozorovat polární záři.“

Arktických itinerářů na palubě Scenic Eclipse je hned několik. Nejdelší 15denní vede z Kodaně do Grónska, odkud pokračuje do východní Kanady. Některé trasy jsou zaměřené na jednu destinaci jako Island, Grónsko, Špicberky nebo norské fjordy. Jiné kombinují více arktických destinací do jedné cesty. Kay Sion, jenž má ve společnosti Scenic na starosti prodej pro kontinentální Evropu, je popisuje následovně: „Když se podíváte například na itinerář v oblasti Špicberk, asi vás nejdřív napadne, jak vůbec lze strávit celých deset dní na takovém místě – itinerář totiž nemá pevný harmonogram ani předem určená místa přistání. Jedná se o flexibilní plavbu, kdy stopujete lední medvědy, mrože, velryby, lišky polární, tuleně, mořské ptáky, soby či rosomáky sibiřské. Pozorujete ledovce, ledové kry, fjordy… Vaším průvodcem je divoká příroda a skutečně se odpojíte od každodenního života.“

Na tradičních výletních plavbách, kdy velké lodi s bombasticky znějícím zázemím jezdí stále dokola na pár stejných míst, je odklon od pevně daného harmonogramu nemyslitelný. Viceprezident pro hotelové služby společnosti Scenic Tom Goetter říká, že hosty dodnes překvapuje fakt, že program není pevně daný: „Baví mě, že hosté na palubě nezažívají žádnou rutinu. Neobjevujete jen přírodu a divokou zvěř, ale také třeba nová jídla a drinky.“

Jednou z možností je například zážitek příhodně nazvaný Noční trh (Night Market), během nějž se podává proměnlivé menu ve stylu asijských pouličních jídel. Byl postaven na konceptu tabule šéfkuchaře (Chef’s Table) a na lodi pro pouhých 200 hostů je jedním z deseti nabízených

Plavby nové generace

kulinářských dobrodružství. Tom vysvětluje, jak funguje logistika během plavby: „V Antarktidě je třeba být kreativní a hledat nová řešení, protože co nemáme na palubě, to prostě není! Když zelenina začne ztrácet čerstvost, nakládáme ji nebo dehydratujeme. Když dojde jogurt nebo smetanový sýr, vyrobíme si ho. Hosté cítí z našeho týmu sebedůvěru a začínají vnímat kulinářské umění novýma očima, což je pro mě důležitý moment.“

Další věcí, kterou Scenic Eclipse pojímá nově a po svém, je ubytování. Každá kajuta je suita s vlastním balkónem a službami komorníka. Základní kategorie měří 32 metrů čtverečních a nabízí více prostoru než nejlepší suity na mnoha lodích plujících do Antarktidy. Místo malých průzorových oken jsou zde okna od podlahy ke stropu. „Hosté bývají úrovní komfortu mile překvapeni a věřím, že zvedáme celkovou laťku kvality výš. Luxusní zážitek vnášíme do každého prostoru, každé suity, každého jídla, za což vděčíme především posádce a špičkovému servisu,“ říká kapitán Erwan Le Rouzic.

Společnost Scenic je průkopníkem, protože poskytuje vysokou úroveň komfortu, aniž by ubírala na dobrodružném duchu pravé expedice. Plavby, jež jsou přístupné hostům starším 12 let, nejsou pojaté jako cesta z bodu A do bodu B, ale spíš jako příležitost k novým objevům. „Nikdo jiný nenabízí tak pestré možnosti,“ uzavírá kapitán. „Ornitologové, historici, geologové, specialisté na mořské savce, průvodci na kajaku a paddleboardu, piloti helikoptér a ponorek… Možnost podělit se o divy naší překrásné planety, navíc ve výjimečném pohodlí, je pro nás skutečným luxusem.“

Deluxe Verandah Suite na lodi Scenic Eclipse

Katamarán Arca v Itálii

Privátní chartery jachet

▷ Imagine Sailing

▷ Arca Sailing

▷ Flexibilita

▷ Svoboda

V malé zátoce pozorujete hvězdy na noční obloze. Pohodlně se přibližujete ke vzácným divokým zvířatům a objevujete nedotčené pláže. V naprostém soukromí si vychutnáváte krásu pobřeží z perspektivy vodní hladiny. Rozmanitá šňůra zážitků, jež vždy bývala výhradní doménou jachet, je nyní dostupná i na moderních expedičních lodích. Mají tedy dnes jachty nad jinými plavidly ještě nějakou výhodu kromě pocitu zadostiučinění, když ta nejluxusnější loď v marině je ta vaše? Pro Soniu Larsen, zakladatelku společnosti Arca Sailing, spočívá hlavní kouzlo charteru jachty v něčem jiném: „Na palubě jachty se můžete absolutně uvolnit. Začnete jinak vnímat prostor a ztratíte pojem o čase. Velkým luxusem dovolené na jachtě je téměř stoprocentní flexibilita a svoboda.“

Na jachtě máte přístup k prakticky libovolnému místu na pobřeží. Kouzlo lodi jako Imagine spočívá v tom, že se díky ní dostanete do ukrytých destinací, které jsou mimo dosah běžných plavidel. Přesto je zvykem při prezentaci charterových jachet vyzdvihovat úplně jiné plusy jako třeba opulentní vybavení. Na celém světě existují tisíce luxusních jachet, z nichž většinu lze rezervovat online. „Chartery se obvykle soustředí na vizuální impozantnost. Samotná loď je ale jenom jedním z mnoha dílků, z nichž se skládá celkový zážitek z dovolené,“ tvrdí Petr Udavský, CEO

společnosti EliteVoyage. „Jaká je úroveň servisu? Jak přátelská je posádka? Jaké odborné znalosti jsou potřeba k tomu, abyste opravdu mohli plachtit podle vašich vlastních přání a podmínek?“

Nejlepší expediční lodě dokážou reagovat na momentální situaci, čímž maximalizují zážitek pro všechny hosty. Privátní jachty dokážou reagovat na preference a přání individuálních hostů na palubě. „Úzce spolupracujeme s travel designery, kteří své klienty dobře znají, abychom zajistili, že vše od lodi po itinerář bude přizpůsobeno jejich konkrétním potřebám,“ vysvětluje Sonia. „Často se stává, že hosté původně mysleli, že chtějí jednu věc, ale v daném okamžiku zatouží po něčem jiném. Někteří dostanou chuť na společenský večírek, jiní si chtějí vychutnat fakt, že jsou daleko od civilizace. Flexibilita katamaránu umožňuje rychlé přizpůsobení momentální náladě. Zkušení členové naší posádky vědí, jak pro každého hosta navodit tu správnou atmosféru.” Znalost místních podmínek je zásadní. To je také jeden z důvodů, proč se Arca Sailing zaměřuje jen na pět italských destinací. „Naší oblíbenou oblastí jsou Liparské ostrovy: sedm ostrovů za sedm dní. Jsou rozmanité a znají je jen Italové,“ říká Sonia. Arca také putuje mezi Egadskými ostrovy západně od Palerma, nabízí kombinaci Sardinie s Korsikou a propojuje pobřeží Amalfi, Capri a Ischii. Chartery jsou k dispozici od května do konce října vždy na sedm dní. „Jedinou výjimkou je Amalfi v červenci a srpnu, kdy do této oblasti nejezdíme, protože je přeplněná,” dodává Sonia.

Jachta Imagine naproti tomu již stihla třikrát obeplout zeměkouli, zúčastnit se finále závodu Louis Vuitton Cup a získat cenu za design. Jako každá správná loď s dobrodružnou duší, Imagine je neustále v pohybu. Plachtí divokými zátokami podél Kostariky a ledovými vodami Aljašky, objevuje Nový Zéland, norské fjordy, Karibik... Po celé léto 2024 bude mít základnu ve Středozemním moři. Každá trasa je plánovaná individuálně a sestává se z jiných dobrodružství, jiných druhů zábavy a jiných zážitků na moři i na pevnině. Petr Udavský dodává: „Spolupracujeme s takovými operátory, kteří dokáží každý itinerář přesně vyladit na přání našich klientů. V každé destinaci připraví jedinečné zážitky od grilování na odlehlých plážích po setkání s místními lidmi a jejich tradicemi.“

Čtyřložnicová loď Amaryllis společnosti Belmond pluje Burgundskem mezi St-Léger-sur-Dheune a Pontailler-sur-Saône

Typy privátních lodí

▷ Plachetnice

▷ Katamarány

▷ Motorové jachty

▷ Plavby na řece

Jednotrupé plachetnice nabízejí komfort a dostatek prostoru díky současnému vývoji směřujícímu k širším zádím a trupu. Na jejich palubě můžete objevovat nové horizonty, aniž by vás omezovala nutnost častého doplňování paliva. Větrná energie je navíc udržitelnější a o hodně tišší než motor. Plachtění je zážitek, který se vyznačuje cílenou neuspěchaností, kdy se loď pohybuje v symbióze s přírodou. Plavba se tak stává smysluplným kontemplativním zážitkem, jenž je na hony vzdálený shonu moderního cestování.

Motorové jachty jsou všeobecně považovány za luxusnější a jejich charter bývá nejdražší. Jsou však hlučnější a spotřeba paliva bývá vysoká, což je další důležitý výdaj, se kterým je třeba počítat. Většina charterů kombinuje plachtění a motorový pohon a nabízí tak téměř stoprocentní flexibilitu, kdy hosté mohou o trase rozhodovat pouhých 30 minut předem. „Plachtění představuje ryzí svobodu,“ říká Petr. „Míjíte krásné místo a rozhodnete se tam zůstat hodinu, odpoledne, den… Spolu s kapitánem si vybíráte, kdy a kam poplujete. Na každé lodi je hlavním limitem počasí. Zkušený kapitán a posádka jsou pro maximalizaci vaší dovolené zcela klíčoví, obzvlášť ve vzácných případech špatného počasí,“ říká Petr.

„Katamarán je pohodlnější a stabilnější, protože má dva trupy. Méně vnímáte vlnění a spíš máte pocit, že jste ve vile, která se přemisťuje tam, kam chcete. Je to relaxační způsob plavby,“ popisuje Sonia. Na stejnou délku plavidla nabízí katamarán mnohem víc prostoru a víc míst k posezení, ať už uvnitř, na palubě, v přední či zadní části lodi. Právě díky stabilitě a prostoru jsou katamarány ideální pro větší rodiny, zejména pak při plavbě s dětmi. Katamarány s dvojitým trupem mívají nižší spotřebu než jednotrupé lodě, které však zase mají výhodu levnějšího pronájmu a kotvení. Poklidná plavba za poznáním se nemusí omezovat jen na slané vody. Společnost Belmond provozuje ve Francii flotilu sedmi říčních lodí. Coquelicot pluje pod vlajkou exkluzivního partnerství se šampaňským domem Ruinart a jezdí ze Sillery do Épernay se zastávkami na vinicích v Champagne. Větší Napoléon se šesti kajutami pluje po Rhôně z Tain L’Hermitage skrz Provence do Avignonu. Výlety zahrnují degustaci lanýžů, jízdu na kole po levandulových polích či let horkovzdušným balónem. Koncept se nese v duchu pomalého cestování na palubě secesních lodí s interiéry à la hotely Belmond a zastávkami v méně známých oblastech.

„Při plánování dovolené na jachtě pro naše klienty je důležité dobře chápat spe-

cifické výhody každého plavidla,“ vysvětluje Petr Udavský. „Pomáhá nám v tom úzká spolupráce s jednotlivými operátory, kteří patří ke špičce v oboru. Známe se s nimi osobně a můžeme jim věřit, že našim klientům poskytnou nejen vysokou úroveň služeb, ale také dokážou výjimečné zážitky v každé lokalitě plně personalizovat.“ Charter jachty se snadno může stát jednou ze součástí delší dovolené. Po plavbě kolem Komodských ostrovů lze například přeletět na jiné indonéské ostrovy a užít si plážové resorty. V Karibiku jsou podobné možnosti téměř nekonečné. „Emoce jsou důležitým elementem každé dovolené a platí to i na lodi – je dobré přemýšlet o tom, jak se během plavby chcete cítit,“ uzavírá Petr. „Nejde jen o samotný charter, ale o celkový zážitek, který plně využívá svobody, již vám jachta může poskytnout.“ Budoucnost charterů jachet přináší díky pár výjimečným operátorům nové možnosti. Místo toho, aby jen rozšiřovaly už tak dlouhý seznam superjachet, vsadily raději na impozantní zážitky. Ať už se jedná o exkluzivní pronájem lodi, nebo o butikové expedice, nová generace plaveb si chce být vědomá toho, co skutečně znamená svoboda. Hodnotu vidí především v možnosti být mezi prvními, kdo prozkoumají mimořádná místa dlouho předtím, než se o nich začne mluvit jako o destinacích.

PORTUGALSKO

Editor Exploreru Stephen Bailey objevuje evropskou zemi, která je snadno dostupná a na svou relativně malou velikost až neuvěřitelně rozmanitá. Pláže, města, historie, venkovská poetika, ale i ostrovy a jejich divoká příroda. Dovolenou v Portugalsku prostě nelze popsat jen jedním slovem.

PraiadoCamilo,Algarve

Po čtyři dny si užíváme naprosté soukromí, procházíme skrz jeskyně do skrytých zátok a při stavění hradů z písku zapomínáme měřit čas.

Pozoruji oblohu, na níž západ slunce nechal rozpít své oranžové a růžové akvarely, a poslouchám, jak se kdesi pode mnou lámou vlny. Sedím nad útesem a nedokážu odlišit, jestli slyším jen samotný Atlantik, nebo i jeho ozvěnu. Na pláži není ani živáčka, ale to mě neudivuje. Celkově tu moc lidí není. Už čtvrtý den si užíváme naprosté soukromí, procházíme skrz jeskyně do skrytých zátok a při stavění hradů z písku zapomínáme měřit čas. Jsme v Alenteju, rurálním regionu mezi Lisabonem a Algarve. Přesněji řečeno, jsme v Porto Covo, malé vesnici s dlážděnými uličkami, vybělenými domky a venkovským půvabem, kde se slaná vůně moře snoubí se sladkou vůní pekáren a hořkým aroma čerstvě připraveného espressa.

Turistický ruch je pro místní spíš novinkou, které se zatím nepodařilo zdejší klid moc narušit. Pořád ještě tu převládá nálada prázdninového sídla na pláži, kam se přijíždíte schovat před každodenním shonem. Přemýšlím, jestli se právě tady nejzřetelněji ukazuje esence Portugalska, ale pak si uvědomuji, že stejný pocit jsem měl ve všech šesti oblastech, které jsme během naší portugalské dovolené navštívili. Porto Covo ztělesňuje mou představu ráje, ale má dvouletá dcerka Leia má jiný názor. Atlantik je pro ni moc drsný a studený a klid venkova ji zdaleka nevzrušuje tolik jako bohaté vybavení resortu v Algarve, kde naše dovolená začala.

Lagos,Algarve

Carvoeiro,Algarve

Leiny ideální prázdniny zahrnují cákání v bazénech a zábavu vyladěnou pro děti. Já jsem si v Algarve vyjížděl na paddleboardu podél vápencových a pískovcových útesů lemujících Středozemní moře. Bezesporu jedno z nejkrásnějších pobřeží v Evropě. Skály tyčící se nad hladinou jako prsty potopeného obra. Malé zátoky přístupné jen za odlivu a prašné cesty vedoucí k plážím s lehátky a obsluhou.

Popularita Algarve je nerovnoměrně rozložená a dvě sousední městečka se od sebe můžou úplně lišit. V jedné rybářské vesnici se na přírodní krásu jižního Portugalska jen těžko soustředím, protože ji zastiňují irské hospody a nudné turistické restaurace. Ve vedlejší vesnici si pochutnávám na čerstvém tuňákovi, kterého jsem si vybral na „jídelním lístku“ načmáraném křídou na tabuli, a zapíjím ho zelenkavým vinho verde. Zatímco Portimão trpí tím, že se na něm podepsala výšková zástavba, nedaleký Lagos zůstal klenotem plným malých obchůdků, elegantních restaurací a příběhů dávných mořeplavců. Dochází mi, že právě v destinacích jako Algarve rozhoduje podrobná znalost reálných lokálních podmínek o tom, jak dobře bude dovolená navržená a s jakými vzpomínkami se z ní člověk vrátí. Můj průvodce dokáže minimalizovat

setkání s masovým turismem a vždy nám představuje něco vzácného a dosud nedotčeného. Spolehlivě míjí přelidněné zátoky a bere nás na tichá, skrytá zákoutí, kde v klidu obdivujeme krásu pobřeží.

Jedním z takových míst je chráněný přírodní park nedaleko Sagresu. S manželkou si v plážové vilce vychutnáváme al fresco večeři a posloucháme šumění oceánu. Den jsme strávili v podstatě bez bot, zato s knihou (José Saramago, samozřejmě) a pravidelně dolévanou skleničkou portugalského vína. Leia malovala, zpívala a hrála si v dětském klubu určeném pro dvouleté až tříleté děti.

Martinhal Sagres je nejlepší rodinný resort, jaký jsme kdy navštívili, už jen proto, že aktivity v pětici dětských klubů vždy odpovídají úzké věkové skupině. Navíc jsou opravdu zábavné a odehrávají se venku na čerstvém vzduchu. Pokoje jsou zařízené s ohledem na potřeby rodin: dostatek prostoru a funkčnost většinou rodiče zajímají víc než progresivní design. Dětská menu v restauracích nabízejí vše včetně přesnídávek pro nejmenší. Leia si spokojeně hraje a my jsme čím dál uvolněnější. V tu chvíli mě zaplaví ten pocit, který se ozve ještě několikrát: pohodová rodinná dovolená na pláži je esence Portugalska.

Hned mi samozřejmě dojde, že je to protimluv. Na dovolené v resortu v Algarve opravdu není nic moc autentického. Přejíždíme na sever do Lisabonu a ještě ten den se nadšeně ztrácíme v klikatých a kopcovitých uličkách čtvrtí jako Alfama, Chiado nebo Bairro Alto. V hlavním městě Portugalska jsme potřetí, takže už máme svá oblíbená místa. Z barových zahrádek na terasách a náměstích neboli praças se ozývají úlomky přátelských konverzací a salvy smíchu. Nad městem se vznáší soumrak a pouliční hudebníci si chystají svá stanoviště. S večerem do ulic vtrhne nový příval energie a život se nese v příjemném rytmu bezcílného bloumání, náhodných zastaveníček na kus řeči a usrkávání studeného piva s nádhernými výhledy. Portugalské pivo opravdu usrkávám, nehltám, protože… popravdě se moc nedá pít a brzy raději přesedláváme na víno, které je naopak skvělé. Lisabon je ten typ města, kde se klidně ztratíte na celý den a ani jednou nebudete mít potřebu vytáhnout Google Maps. Prostě

se necháte unášet příběhy v ulicích. Za chvíli si zvyknete na to, že to jsou příběhy plné kontrastů a každodenní život je stejně zajímavý jako slavné památky. Z vesele barevných otevřených dveří se ozývají melancholické tóny fado a ve zdánlivě opuštěném skladě na nábřeží nacházíme hipsterské butiky. Espressa, která popíjíme v kavárnách vykachlíkovaných dlaždicemi azulejo, po chvíli přestáváme pro jistotu počítat – to číslo roste poněkud znepokojivým tempem. V tržištní hale TimeOut Market ochutnáváme jídla připravená šéfkuchaři oceněnými michelinskými hvězdami. V jednom jediném bloku vedle sebe najdete noblesu, grunge, graffiti i nebývalou eleganci a ta směs působí překvapivě trendy a útulně zároveň. Kromě espress přestáváme počítat i koláčky pasteis de nata, které během dne bezděky konzumujeme, ale ani nás to vlastně netrápí, protože je všechny stejně vychodíme. Občas naskočíme na tramvaj a popovezeme se do nových oblastí, kde v neodolatelném labyrintu uliček zkoušíme další dosud neznámé podniky.

PaláciodePena,Sintra

Lisabon jsme si zamilovali nejen kvůli samotnému městu, ale také díky plážím, hradům a horám, které jej obklopují. Možností pro jednodenní výlety je bezpočet. Třeba Sintra, kde mezi stromy prosvítají barevné paláce, hrady a pevnosti. Nebo surfařské pláže jižně za řekou Tagus. Po čtyřech dnech v Lisabonu mám vždycky pocit, že bych klidně mohl zůstat ještě čtyři týdny. Odráží se v hlavním městě duch celé země? Ano i ne. Lisabon je Lisabon, destinace, která obstojí sama o sobě, ať už na prodloužený víkend, nebo týdenní dovolenou. I v Lisabonu je cítit esence Portugalska – ale nejen to. Pronajímáme si auto a ve stylu slow travel míříme do Porta.

Lisabonskétramvaje

CapilladelasAlmas,Porto IgrejadoCarmo,Porto

Ve zdech kláštera Řádu Kristova v Tomaru dodnes rezonují dramatické příběhy templářských rytířů. Jeden jediný pohled obsáhne staletí vlivů: románský, gotický, renesanční i manuelský. V Obidosu stoupají středověké uličky až k pevnosti ze 7. století. Posilňujeme se petiscos (portugalská verze španělských tapas), kroketami z tresky a salátem z chobotnice. Obyvatelé Nazare se naučili žít se všudypřítomným větrem a hukotem vln Atlantiku. V Coimbře, pomalém a starobylém městě s jednou z nejstarších univerzit na světě, večeříme kůzle pečené v peci na dřevo a ochutnáváme vepřové a hovězí maso, které doslova samo odpadává z kostí. Na dlouhé barevné loďce projíždíme vodní kanály Aveira a v Cortegaçe si nenecháme ujít kachlovou fasádu kostela Santa Marinha de Cortegaça. Region zvaný Centro je plný historie a tradic a je tak rájem pro zvídavé cestovatele. Každou chvíli se zastavujeme u jednoho z kiosků, jež jsou v Portugalsku typickým místem setkávání. V jiných zemích podobné stánky prodávají noviny, losy a nealko. V Portugalsku plní roli neformálních kaváren, v nichž se potkávají všichni lidé bez rozdílu věku či majetku –postávají zde spolu mladí i staří, chudí i bohatí. V krásných kioscích v maurském či secesním stylu si kupují pivo, pečivo, alkohol a možná i něco, co lze nazvat pravou portugalskou duší.

V závěru portské etapy naší dovolené mě při pohledu na řeku Douro a dřevěné lodě rabelo naložené sudy se slavným vínem napadá, že esencí Portugalska je jeho pohodová kultura a věrnost tradicím. Mnoho evropských zemí si zachovalo své tradice a některé jsou známé i pro svou pohodovou atmosféru. Jen málokde se ale můžete stát její součástí tak snadno jako v Portugalsku, dokonce i když jste „jen“ turisté s foťákem a rozdováděným dítětem.

SantaMarinhadeCortegaça

Nastupujeme na palubu rabela s tím, že dopoledne strávíme na řece Douro. Na oběd zastavujeme na vinici na ochutnávku vína. Odpoledne nás čeká poznávání příběhu portského vína, i když sklepy vlastně nejsou přímo v Portu. Výrobci zakládali své podniky až za řekou ve Vila Nova de Gaia, což jim údajně umožňovalo vyhnout se daním a placení mýtného. Přestože se jedná o druhé největší město v zemi, Porto je podstatně menší než Lisabon. Na hladině řeky se odrážejí úzké měšťanské domy ve výrazných barvách, jejichž fasády pokrývají současné murály i historické výjevy vytvořené tisíci ručně malovanými dlaždicemi. Ornamentální kachle azulejo poprvé vyrobili Maurové. Estetika Porta těží z všudypřítomného umění, které zdobí kostely a paláce stejně jako nádraží, restaurace či obyčejné zdi na konci ulice. Náš průvodce, historik z univerzity v Coimbře, nás seznamuje s milénii portugalských dějin vyprávěných na dlaždicích.

Porto představuje ideální destinaci pro prodloužený víkend, zvlášť teď, kdy z něj létají přímé lety do Prahy a Vídně. Tak trochu městské objevy, tak trochu relax a hodně, hodně vína. Leia kupodivu dává přednost Portu před Lisabonem, nejspíš proto, že hlavní památky jsou kompaktnější a nemusíme tolik chodit. Přirozeným doplňkem městských zážitků je wellness v Six Senses Douro Valley na horním toku řeky. My ale tentokrát míříme za přírodou. Po dvouhodinovém letu vystupujeme na ostrově Madeira, mimochodem další portugalské destinaci, na kterou létají přímé lety i z Prahy.

Tak trochu městské objevy, tak trochu relax a hodně, hodně vína.

Navzdory tomu, že leží v Atlantickém oceánu, Madeira není plážovou destinací. Její krajinu formují ostré sopečné vrcholky a vysoké útesy. Jednoho rána ještě před svítáním vyjíždíme vzhůru až nad mraky, abychom si vychutnali snídani při východu slunce. Silnice se postupně mění v docela drsné polní cesty, které bychom bez náhonu 4x4 zvládali jen těžko. Ve zdejším víně se projevuje temná sopečná půda. Během plavby na jachtě nás provázejí delfíni a velryby. Na rušném trhu ve Funchalu ochutnávám poněkud strašidelnou tkaničnici atlantskou s banánem a v Reid’s Palace během odpoledního čaje zase okurkové sendviče a čerstvé koláčky.

Vyhlášený odpolední čaj v Reid’s Palace kdysi přilákal i takové osobnosti jako Winston Churchill nebo George Bernard Shaw, po nichž jsou pojmenované dvě nejlepší suity. Byl by však omyl představovat si Madeiru jako destinaci, kam se vypravit na poklidný odpolední čaj. A i když se jedná o ostrov, ani zdejší „pláže“ nejsou dostatečným důvodem, proč se sem vydat.

Madeira je především ostrov plný fascinující přírody a outdoorových dobrodružství. Nabídka tras pro pěší túry je mnohem delší než 24 položek na menu odpoledního

čaje a čítá i procházky podél zavlažovacích kanálů zvaných levády. Na své si tu přijdou dobrodruzi všech úrovní zdatnosti, dokonce i dvouleté dítě. Muzeum CR7 ve Funchalu je věnované nejpopulárnějšímu rodákovi Madeiry Cristianu Ronaldovi, který poprvé kopal do míče na místních ulicích a po němž je pojmenované i letiště. Tady si uvědomuji, co mají všechny portugalské destinace společné: pocit svobody, radost ze sdílení tradiční, přitom živé kultury a čas strávený venku na čerstvém vzduchu. Je to země, kterou můžete navštívit kdykoli, nejen během letních prázdnin.

Z Madeiry se jedním z mnoha každodenních přímých letů vracíme do Lisabonu a za necelé dvě hodiny vystupujeme v hlavním městě. Porto, Lisabon plus Madeira je skvělá trojkombinace pro dovolenou. Další destinací, která stojí za úvahu, jsou Azorské ostrovy (mimochodem, i na Azory se dá dostat přímým letem z Prahy). Nám zbývají čtyři dny volna a rozhodujeme se je strávit v nejméně prozkoumaném z portugalských regionů. Alentejo jsem zaregistroval díky módnímu návrháři Christianu Louboutinovi, který se z Paříže jezdí schovat do svého oblíbeného místa Melides právě v Alenteju. Po dvaceti letech si konečně otevřel svůj vlastní hotel

Vermelho. Je úžasný! 13 relativně malých pokojů, každý v úplně jiném stylu, jiné náladě a tónu. Odvážný a sexy design kontrastuje s okolními malebnými vinicemi a rýžovými poli.

Zpočátku je pro mě Alentejo nepochopitelné asi tak jako Louboutinovy dvaceticentimetrové podpatky s rudou podrážkou. Například v místních rybích restauracích se cena plodů moře mění z minuty na minutu podle toho, jak se vyvíjí poptávka strávníků. Škeble, langusty, humři lavagante, úhoři enguias… vše je dokonalé a hosté si nadšeně přiobjednávají další a další talíře. Vnitrozemí Alenteja pokrývá zčernalá zem a korkové lesy se po letních požárech proměnily v hromady popela, z nichž vykukují ohořelé kmeny stromů. Je to bolestivý pohled a připomínka toho, že žádnou destinaci nelze brát jako samozřejmost, která tu zůstane nezměněná navždy. Odkládejte vysněnou cestu příliš dlouho a možná k ní už nikdy nebudete mít příležitost.

Jestli si mě v Alenteju něco opravdu podmanilo, pak to jsou jeho vesničky. Fasády natřené zářivě bílou barvou, dlážděné ulice plné nostalgie. Za lesy se nachází několik skvostných venkovských sídel jako například Herdade da Malhadinha Nova, Torre de Palma nebo L’AND Vineyards. Nefalšovaně autentická útočiště pro páry, kde snadno zapomenete na zbytek světa. Pětihvězdičkové hotely v Alenteju většinou nestojí vyloženě na pláži – vlastně žádné hotely tu nestojí na pláži.

CalhaudasAchadasdaCruz,Madeira

Proto tu jsou stovky kilometrů chráněných rezervací a liduprázdných pláží. Kde všichni jsou? Je nepředstavitelné, že tak nádherné pláže v Evropě zůstávají tak nedotčené. Alentejo není destinací pro typické plážové povaleče jako spíš pro ty, kdo chtějí pláž zkombinovat se zdravou dávkou autentické místní kultury.

DelfíniupobřežíCalhetynaMadeiře

PortoCovo

PortoCovo

Sedím na útesech v Porto Covo a poslouchám ozvěnu Atlantického oceánu. Dochází mi, že duši Portugalska nevystihuje jeden region víc než druhý. Smysl dávají všechny dohromady a je jen na vás, na jakou kombinaci zrovna máte chuť. Rodina, romantika, město, ostrov, víno, umění. Minulost, současnost, příroda, venkov, komunita, dobrodružství. Lenošivé dny na jedné pláži, nebo průzkum desítek různých pláží. Takovou rozmanitost nabízejí i jiné země jako například USA, ale na mnohem větší ploše. V Portugalsku najdete vše zabalené do úhledného, nekomplikovaného balíčku. Ať už nás naše portugalská dovolená zavedla kamkoli, vše provázela pohodová přátelská atmosféra. Všude jsme se cítili jako doma a místní nás nadšeně povzbuzovali k objevům a ochutnávkám všeho, na co jsou tak hrdí. Není skvělé, že tak rozmanitou a pohostinnou zemi máme relativně blízko domovu?

Sina Ritter

Sina Ritter tráví velkou část života pod mořskou hladinou. Za něžné fotografie málo prozkoumané divočiny již nasbírala mnoho cen. Krátce po jejím úspěchu v soutěži Podmořský fotograf roku (Underwater Photographer of the Year 2023) jsme si se Sinou povídali o tom, proč je důležité vizuálně dávat hlas tichému světu oceánů.

Fotografka

Sino, jaké jsou vaše nejmilejší zážitky pod hladinou?

Už od dětství mě nejvíc přitahovali delfíni a velryby. Stačilo, abych zaslechla jejich zpěv a typické hvízdání, a hned jsem se rozplývala. Nedávno se mi v Utile v Hondurasu podařilo navázat kontakt i s menšími živočichy. Jedna ryba mi dovolila, abych ji následovala kolem celého útesu, a hejno chobotnic si pózování před objektivem vyloženě užívalo. Fascinující zážitek je to pro mě pokaždé, kdykoli se za slunečného odpoledne můžu na 40 minut ponořit do jejich světa.

Jak dlouho už vás voda přitahuje?

Vždycky jsem snila o tom, že budu žít v blízkosti vodní hladiny. Jako dítě jsem byla posedlá delfíny, což mi zůstalo dodnes. Jsou pro mě symbolem oceánu: nekonečná svoboda a ryzí radost. Když jsem vyrůstala ve vnitrozemí, skoro jsem na ten pocit zapomněla, ale díky surfování jsem se na oceán znovu napojila a nakonec mě to přivedlo až k tomu, že jsem kolem vody soustředila celý svůj život. Jakmile se ponoříte do oceánu, vyplaví se z vás všechny starosti a běžný chaos mysli se zklidní. Najednou jste jako delfíni.

Jak se stane, že se člověk oddá životu oceánského nomáda?

Nevím, jestli něco jako oceánský nomád existuje, ale já si tak připadám. Pro mě a mého dnes již manžela Fabiana to začalo surfováním. Byli jsme mladí studenti a mezi semestry jsme všeho nechali, nasedli do auta a 22 hodin jeli do Andalusie, kde byl na pláži náš druhý domov. Pokaždé, když jsme se museli vrátit do Německa, jsme byli úplně zdevastovaní. Brali jsme to tak, že u vody musíme zanechat své pravé já a stýskalo se nám po oceánu.

Naše cesty postupně byly čím dál delší a s tím sílila i naše láska k oceánu. V roce 2017 jsme se vzali a vydali se na prodlouženou svatební cestu. Poznávali jsme různé kultury a sondovali, které destinace s námi rezonují nejvíc. Nový Zéland, Japonsko,

Uvědomili jsme si, že divokou sílu oceánu potřebujeme denně, nejen občas na dovolené.

Thajsko, Irsko, Amerika, Kostarika… Tak jsme zjistili, že na Novém Zélandu je oceán vždycky na dosah. Když jsme si třeba vyšlápli na sopku a shora viděli, že se zvedá swell (oceánské vlnění), skočili jsme do auta a hurá na surf! Uvědomili jsme si, že divokou přírodu a nezkrotnou sílu oceánu potřebujeme denně, nejen jednou za čas na dovolené. Snowboardista přece také nebude žít na poušti! Tehdy jsme žili ve Schwarzwaldu, který milujeme, ale oceán tam fakt není. Takže jsme se rozhodli všechno prodat a vytvořit si život postavený na tom, co máme nejraději. Oceán.

Jak vaše nomádství vypadá v praxi?

Většinou na jednom místě nezůstáváme moc dlouho a tak po čtyřech měsících se přesouváme jinam. Staré známé břehy střídáme s novými, vzrušujícími místy. Často mě napadá, že se jednotlivé oblasti oceánu prolínají s různými etapami mého života. Po skoro deseti letech intenzivního vztahu s Atlantikem se tato kapitola pomalu chýlí ke konci. Atlantik mě toho tolik naučil nejen co se surfování týče, ale také jako podmořskou fotografku. Velké vlny v Nazaré, velryby u Gibraltaru, syrová síla Atlantiku… Teď mě začaly vábit teplejší, tropičtější vody s lepší viditelností pro potápění a podvodní fotografii. Momentálně jsem v Rudém moři v Egyptě, pak mě čeká Mexiko, kde se chci zaměřit na větší podmořské živočichy.

podmořské něhy, Sina Ritter

Sina Ritter

Soul Surfer

Fotografie, která oslavuje pravou podstatu surfování. Snímek byl pořízený v takzvané „zlaté hodince“ po semifinále World Surf League 2022 v portugalském Peniche. Jakmile se vlny začaly opět zvedat, všichni zapomněli na soutěžení a profesionálové i amatéři se vrhli do vln a surfovali společně.

Ploutve a tváře (Fins & Faces)

Během ponoru zaměřeného na likvidaci invazní populace dravých perutýnů, což je nezbytné opatření na ochranu původní biodiverzity korálových útesů v Utile (Honduras), se z modré vody zničehonic vynořil žralok vouskatý. Přiblížil se, protože ho přilákal lapený perutýn. Potápěč, který respektoval žralokův prostor, ho usměrnil jemným dotykem ploutve. Vznikl z toho tichý tanec mezi dvěma druhy.

Jak jste se od surfování na hladině dostala k průzkumu toho, co je pod ní?

Surfování je mým koníčkem, ale pod vodou jsem našla svět, kde se mi všechno propojilo dohromady. Potápění se stalo součástí mého života až ve chvíli, kdy jsem několik měsíců nemohla surfovat. Poprvé jsem se strašně bála. Bolely mě uši, nešlo mi odmlžit masku, prostě typické začátečnické problémy, které mají co do činění spíš s psychikou. Oceán vás učí ochotě vzdát se kontroly, zas a znova. Středozemní moře i můj instruktor se mnou naštěstí byli trpěliví, takže jsem kurz úspěšně dokončila a hned absolvovala další. Když jsem pak opouštěla podmořský svět, myslela jsem, že mi steskem pukne srdce. Pak chvíli trvalo, než jsem dokázala ovládat vztlak natolik, že jsem si troufla vzít s sebou i foťák. Jakmile jsem to ale udělala, okamžitě mě zaplavil pocit, že jsem konečně doma.

Jako fotografka oceánů jste často v divokém a proměnlivém prostředí. Co se vám honí hlavou, když se pod vodou pohybujete s foťákem v ruce?

Nemám ve zvyku připravovat si kompozici předem. Ve vodě jsem naprosto sama sebou a nechávám se vést oceánem. Jde mi spíš o emoce než o vědu. Dokonale ostrá fotka je samozřejmě skvělá věc, ale pro mě to není ani tak o technických detailech,

jako spíš o zprostředkování určité emoce. Chci vyjádřit pocity jednoho jediného okamžiku. Zvlášť při setkáních s mořskými živočichy se vždy snažím o intimní portrét daného zvířete a propojení s jeho světem.

Jak se k mořským živočichům dokážete přiblížit a navázat s nimi kontakt? Mnozí z nich jsou mnohem větší a rychlejší než vy…

My lidé máme tendenci si myslet, že jsme zvířatům a přírodě nadřazení, zatímco ve skutečnosti jsme jen jedním z mnoha přírodních druhů. Často si připomínám, že zvířata, která se chystám fotografovat, jsou na stejné úrovni jako já. Chápu, že to asi zní jako romantické řečičky malé holčičky, která toužila zaplavat si s delfíny, ale když takový postoj zaujmete poctivě, hodně se změní. V podmořském světě jsem hostem a zvířata jsou stejně zvědavá jako my lidé. Přistupuji k nim s trpělivostí, respektem a pochopením, aniž bych v nich vyvolávala pocit ohrožení. Postupně jsem se naučila rozšifrovat jejich signály a číst jejich pohyby, takže líp odhaduji, jak moc se k nim můžu přiblížit. Podobně jako my lidé, ani zvířata nemají každý den náladu komunikovat stejným způsobem. Všimla jsem si, že když to respektuji, na oplátku mi důvěřují.

V podmořském světě jsem hostem a zvířata jsou stejně zvědavá jako my lidé.

Nový úsvit (A New Dawn)

Být svědkem zázračného okamžiku, kdy se vylíhne želví mládě a vydá se na svou první cestu do oceánu, je zážitek, který se do vás zapíše navždycky. Maličký dobrodruh se vznáší na pěně v záři zapadajícího slunce na kostarickém poloostrově Osa. Využívá přílivu a zkracuje si cestu, aby unikl všudypřítomnému pohledu predátorů.

Fotografka podmořské něhy, Sina Ritter

Bod zlomu (Prism Break)

Kriticky ohrožená kareta pravá stoupá k třpytivé hladině Rudého moře. Na fotografii jsem zdůraznila hru přirozeného světla a celou scénu jsem zarámovala okolním útesem. Chtěla jsem tak vyjádřit naději, jakou takové setkání představuje.

Polibek (The Kiss)

Pro zachycení intimních okamžiků jako tento, kdy skalára okusuje korál, je potřeba především trpělivost. Jejich vzájemný vztah je životně důležitý pro rybu i pro křehký ekosystém korálového útesu. Zvíře si na vaši přítomnost musí zvyknout a přijmout vás jako návštěvníka svého podmořského světa.

Znamená to také, že k různým mořským živočichům musíte přistupovat pokaždé jinak?

Samozřejmě! Setkání s divokou přírodou je prostě… divoké. To příroda nastavuje svoje podmínky, ne my. Každý živočišný druh má svou jedinečnou osobnost a některé druhy jsou víc ochotné sdílet ji s okolím, jiné méně. Je to dialog a musíte pozorně vnímat, co se vám zvířata snaží sdělit. Právě to se pokouším zachytit ve své tvorbě, zvlášť teď, když klimatické změny proměňují obyvatele moří a jejich chování. Chci ukázat sílu setkání z očí do očí, během nějž skutečně pocítíte jejich jedinečnou osobnost. Uvědomíte si, že zvířata taková nebudou navždy.

Ve vašem umění vyniká jistý pocit intimity a možná právě díky němu jste loni získala druhé místo ve fotografické soutěži OSN ke Světovému dni oceánů. Kudy vedl váš vývoj jakožto fotografky?

Vždycky mě přitahovalo vyprávění, chtěla jsem psát a říct příběh svými vlastními slovy. Že k tomu nepotřebuji jen slova, ale můžu vyprávět i vizuálně pomocí obrazů, jsem si uvědomila až v roce 2019, kdy se mi do ruky dostal Fabianův starý Nikon. Nejdřív jsem fotila přírodu a krajinu obecně, ale pak jsem se postupně zaměřila na vodní témata od vodopádů ve Schwarzwaldu až po 60 dnů strávených s dronem nad obrovskými vodními plochami Norska. Když jeden můj kamarád začal fotit surfaře, napadlo mě, že by bylo super vzít foťák do vody. Koupila jsem si vodotěsné pouzdro nicméně spíš, než klasické záběry surfařů mě zajímaly textury a barvy oceánu, pobřeží focené z vody a možnost zachytit poklady ukryté pod vodní hladinou tak, jak jsem si je představovala už v dětství.

Fotografka

Oceány pozorujete již dlouho – všimla jste si během té doby, že se moře mění?

Ano, je to zřejmé hlavně v detailech. Opakovaně se vracím na stejná místa a rozdíly jsou citelné. Třeba náš break v Andalusii se změnil natolik, že se na něm už skoro nedá surfovat. Nějaký vývoj samozřejmě vždycky byl a bude, ale teď se věci mění příliš drasticky za příliš krátkou dobu. Kdykoli přijedu na nové místo, opakuje se stejný scénář: místní si stěžují na nevyzpytatelnost ročních období a rychle mizející podmořský život. Honduras býval celosvětově vyhlášený jako hlavní základna žraloků obrovských, ale ti s přibývající lodní dopravou mizí jinam. V Kostarice rostoucí teploty ovlivňují poměr pohlaví želvích mláďat, takže se líhne víc samic, což se do budoucna samozřejmě podepíše na již tak ohrožené želví populaci. Některé pláže jsou doslova pokryté mrtvými želvími mláďaty a zápach ve vzduchu je příšerný. Ano, příroda nikdy nebyla sentimentální, a ne všem želvím mláďatům bylo dáno přežít, ale jejich množství je dnes zarážející.

Ve vodě jsem naprosto sama sebou a nechávám se vést oceánem.

Fotografka podmořské něhy, Sina Ritter

Setkala jste se na svých cestách také s nadějnými příběhy?

Pozitivní změny se rozhodně dějí, ale pomalu. Mnoho pobřežních organizací dělá skvělé věci a mnoho zemí začíná ochranu oceánů stavět do popředí. Například v Kaikouře na Novém Zélandu při ochraně delfínů zvaných plískavice tmavá uplatňují kombinaci tradičních maorských znalostí a moderních technologií. V Kostarice vedl zákaz odstraňování žraločích ploutví a zřízení chráněných mořských oblastí k výraznému oživení podmořské biodiverzity. Když jsem se potápěla v okolí Utily v Hondurasu, udělalo na mě velký dojem úsilí místních obyvatel, kteří se snaží komunitu vzdělávat v oblasti udržitelného cestovního ruchu a propagují turismus s minimálním dopadem na životní prostředí. Takové iniciativy jsou doslova životně důležité, protože díky nim lidé stále mají možnost na vlastní kůži zažít zázraky přírody. Otevírá jim to oči, aby si uvědomili křehkost života.

Jak lidé mohou mít z oceánů pozitivní zážitky a zároveň neničit mořský život a svět pod hladinou?

Musíte si dobře rozmyslet, jaké společnosti a organizace si vybíráte. Zvolte si takové cestovní kanceláře a operátory, kteří podporují udržitelnost a skutečně dodržují ekologické zásady. Neberte „zelená“ prohlášení jako samozřejmost, chtějte reálné výsledky! V dnešní době o sobě snad každá organizace tvrdí, že je tak či onak etická. Kolik je na tom ale pravdy? Často stačí, když se zeptáte sami sebe: Je pro zvíře v pořádku, že tu jsem? Jednou ze zásad je vyhýbat se vábení zvířat. Nepředvídatelně totiž proměňuje jejich chování. Například žraloci jsou prastaré bytosti a umějí se živit sami. Nezapomínejte, že jste hosté v jejich přirozeném domově, a chovejte se podle toho. Nezanechávejte za sebou žádné odpadky ani znečišťující chemikálie. Dávejte si pozor i na to, jaké používáte opalovací krémy a další kosmetické produkty, které poškozují křehké mořské ekosystémy.

Jak vidíte budoucnost oceánů?

Pevně věřím, že budoucnost našich oceánů bude pozitivní. Na jejich ochraně se musíme podílet my všichni. Jak se ale lidé mají postavit za něco, o čem ani neví, že existuje? Právě tomu slouží mé oceánské umění. Doufám, že svým skromným dílem přispívám k tomu, že se oceán přibližuje lidem všude na světě, i těm, kteří nežijí v blízkosti pobřeží. Chci jim připomenout, proč je oceán tak výjimečný a stojí za to ho chránit. Mé umění má navázat spojení mezi lidmi a oceánem. Pokud lidé cítí emoční propojení, zvyšuje se pravděpodobnost, že jim na věci bude záležet a budou ji chránit. Mou nadějí je, že budu inspirovat ostatní, aby se přidali a pomohli o naše oceány pečovat.

Mé umění má lidem připomenout, proč je oceán tak

výjimečný a stojí za to ho chránit.

Fotografka podmořské něhy, Sina Ritter

Skautí čenich (Snout Scout)

Podobná setkání, kdy se k vám divocí a volně žijící delfíni přibližují podle svých vlastních pravidel, vytvoří mezi člověkem a mořským světem pevné spojení. Úsměv, který se nám v jejich přítomnosti bezprostředně objeví na tváři, vyvolává hlubší otázku: Je vůbec možné necítit nutkání tyto tvory ochránit?!

Tvůrce

Tvůrce jedinečných okamžiků

Arnaud Zannier

Explorer si povídal s Arnaudem Zannierem, zakladatelem a CEO společnosti Zannier Hotels.

úvodní fotografie Arnaud Zannier v Zannier Hotels Bãi San Hô

Zannier Hotels Sonop, Namibie

Arnaude, vaše profesní kariéra začala v módním průmyslu – pomohl jste vybudovat obuv Kickers a pak jste rozjel svou vlastní značku n.d.c. made by hand. Které poznatky z módy jste uplatnil v hoteliérství a jaké byly největší výzvy?

Mnoho lidí by asi překvapilo, kolik podobností existuje mezi módou a službami v oblasti pohostinství. Ať už navrhujete módní artikl, nebo hotel, potřebujete v sobě mít vášeň pro krásné věci, pro skládání jednotlivých kusů, materiálů a barev do jednoho celku. Tvůrčí mechanismus je v obou oborech podobný: vytváříte věc, kterou lidé budou chtít nosit, nebo místo, kde se jim bude líbit. Musíte definovat značku, pochopit její DNA a klíčové prvky, na kterých stojí.

Ke změně oboru mě přivedla příležitost a také má vášeň. Prostě se učíte za pochodu, což platí u většiny podniků. Chybám se nevyhnete, jsou součástí procesu učení. Pokud jste dostatečně ambiciózní, pak to, že jste nevzešel z oboru, může být i výhoda. Nemáte žádné limity, můžete svobodně přemýšlet a tvořit, zkoumat různé přístupy. Všechny nápady jsou povoleny. Jestli byly dobré, ukážou reakce zákazníků.

Nejdůležitější věcí, kterou jsem se naučil, je obklopit se těmi správnými lidmi, protože nemá smysl znovu vynalézat kolo. Potřebujete základy, ze kterých se pak adaptujete na nové příležitosti. Rád kolem sebe mám malý kompaktní tým, protože řeším každé téma a každé rozhodnutí. Zároveň jim ale důvěřuji a dávám jim prostor vyniknout v tom, v čem jsou dobří.

Nechápal jsem, proč mám platit spoustu peněz jen za to, že budu bydlet v obrovském pokoji s vysokým stropem. Cítil jsem, že moje generace hledá k takovému luxusu nějakou alternativu, skromnější a lidštější.

Zannier Hotels popisujete jako novou éru progresivního luxusního hoteliérství. Co tím myslíte?

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že všechny mezinárodní pětihvězdičkové značky přistupovaly k luxusu stejně: materialisticky. Hlavně, aby byl hotel co největší, navrhl ho co nejslavnější designér a šéfkuchař měl co nejvíc michelinských hvězd. Ještě v roce 2010 bylo pozlátko normou. A všichni do takových hotelů jezdili a byli s nimi spokojeni. Já jsem ale jako zákazník moc nadšený nebyl. Nechápal jsem, proč mám platit spoustu peněz jen za to, že budu bydlet v obrovském pokoji s vysokým stropem. Cítil jsem, že moje generace hledá k takovému luxusu nějakou alternativu, skromnější a lidštější. Chtěli jsme radši prožívat okamžiky, které nám navždy utkví v paměti. Poskytovat hostům takové okamžiky však vyžaduje mnohem víc kreativity. Nároční zákazníci už všechno viděli, byli na těch nejkrásnějších místech, jejich domovy jsou plné krásných věcí. Pokud je tedy chcete překvapit jedinečným zážitkem, musíte ho vytvořit – stát se jeho kurátorem. Začíná to vytipováním míst, která jsou speciální, ať už svou přírodou, místní komunitou nebo kulturou. Velké mezinárodní hotely nabízely do detailu propracovaný koncept a svůj ověřený formát pak kopírovaly po celém světě. Jaký má ale smysl letět na druhý konec světa jen proto, abyste bydleli v hotelu, který jste viděli už dvacetkrát?!

Naše snaha vytvářet jedinečná místa, která se vztahují k dané zemi a lokální kultuře, je jedním z klíčových prvků našeho úspěchu. Zcela totiž proměňuje zážitek hosta. Kromě toho jsme vsadili na neokázalý luxus. Nepotřebujeme dokonalého číšníka. Chceme číšníka s vřelou osobností a bohatým životním příběhem, kterého baví to, co dělá, a bude součástí celkového zážitku našich hostů.

Tvůrce jedinečných okamžiků Arnaud Zannier

Jak vypadá váš proces jakožto kurátora jedinečných okamžiků, když převádíte ryze lokální zkušenost do inspirativního zážitku, jenž ocení i nároční cestovatelé, kteří už všechno viděli?

Kdykoli poznáváte novou destinaci, snažíte se ponořit do její kultury, objevujete místa, rozhlížíte se a bedlivě pozorujete všechno kolem. Zvídavost mám v povaze, miluji objevovat nové věci a učit se. Nejsem architekt ani interiérový designér, vlastně jsem nebyl ani módní návrhář. Narodil jsem se do podnikatelské rodiny a vždycky jsem inklinoval ke krásným věcem. Rád skládám dohromady věci, které se k sobě podle mě přirozeně hodí. Úspěšný zákaznický zážitek vzniká zevnitř, ne zvenčí. Mnoho hoteliérů začíná tím, že nechá architekta navrhnout budovy a teprve později přijdou na řadu interiéry a provoz. Pro mě by bylo mnohem těžší při takovém postupu vytvořit ten správný zážitek a atmosféru. Raději začínám tím, že si představuji, jaké chvíle si u nás mají hosté užít a jaké pocity v nich mají naše zážitky i design pokojů vyvolávat. Pak se ten správný architektonický styl, do kterého vše bude zabalené, hledá snáz.

Samozřejmě, že si nový resort představuju v rámci nějakého daného schématu: jaké zážitky chci nabídnout, kolik má být pokojů a jak velké budou… Přímo na místě se pak přizpůsobujeme místním podmínkám a ujišťujeme se, že architekti ještě posílí genia loci důrazem na charakteristické prvky místní kultury, aby vše působilo opravdově. Mnoho architektů má nutkání zapsat se do místa nějakým velkým gestem. My se snažíme o pravý opak: chceme co nejvíc splynout a přizpůsobit se všem odlišným destinacím a kulturám, ať už v Africe, Asii nebo Evropě. Díky tomu se nám daří vytvářet jedinečné produkty a baví nás to. Replikovat stále dokola stejný hotel by byla nuda.

Mnoho architektů má nutkání zapsat se do místa nějakým velkým gestem. My se snažíme o pravý opak: chceme co nejvíc splynout a přizpůsobit se všem odlišným destinacím a kulturám, ať už v Africe, Asii nebo Evropě.

Přizpůsobujete se různým podmínkám a kulturám. Nutí vás to měnit váš tvůrčí proces?

Tvůrčí mechanismus je vždycky stejný. Vše, co na konkrétním místě vytvoříme, bude ovlivněno okolím. Panoramatem, divokou přírodou, počasím… Musíte pojmout všechny elementy a nechat se jimi vést k jednomu sjednocujícímu konceptu. Architektura má být rámem přírody, aby zdůraznila to, co je kolem vás, a vyvolala wow efekt. V Namibii máme dvě lodge, každou v naprosto odlišném prostředí. Zannier Hotels Omaanda se nachází v chráněné rezervaci s divokými zvířaty a šelmami. Zannier Hotels Sonop v Namibské poušti navozuje díky neuvěřitelné krajině především pocit nekonečného prostoru. Každá z těchto přírodních scenérií si zaslouží být architekturou zarámovaná jinak.

Zannier Hotels Bãi San Hô, Vietnam

Tvůrce jedinečných okamžiků Arnaud Zannier

Jste kurátorem všech hotelů Zannier a pokaždé se vám podařilo vytvořit něco naprosto unikátního. Je některý z nich vašemu srdci nejbližší?

Nejbližší mému srdci je vždycky ten příští, protože se jím nejvíc zabývám. 60 až 70 procent času věnuji novým projektům, hledání nových míst, jednáním, kurátorství, designu, výstavbě, všem detailům, které je třeba ošetřit, než bude hotel otevřen. A nemůžu se dočkat, až uvidím konečný výsledek takového tvůrčího procesu.

Nejvíc vzrušující je vždycky ten projekt, který se teprve chystá, aspoň pro mě. Pamatuji si vzrušení z našeho prvního projektu v Megève. Pak jsme se přesunuli do Siem Reapu v Kambodži, úplně jiné kultury a také jiné velikosti hotelu, protože oproti předchozím 12 pokojům jich najednou bylo 45. A i v tomto případě si pamatuji vzrušení z toho, že otestujeme naše schopnosti zase v jiné lize. Pak jsme pokračovali v Africe, což přineslo úplně jiné zkušenosti. Museli jsme se naučit novým dovednostem v konstrukci i designu. Tak to šlo i ve Vietnamu a teď zpátky ve Francii se Zannier Hotels Bendor.

Jaké bylo vyzkoušet si jinou ligu s hotelem Phum Baitang v Kambodži?

Nyní po 12 letech nadešel čas, kdy můžeme dokázat, že v Evropě umíme navrhnout úžasné hotely i ve větším měřítku.

Ve Francii jsme byli pověřeni správou celého ostrova. Jménem rodiny Ricardových renovujeme a budeme provozovat ikonický privátní ostrov Île de Bendor, který před 70 lety poprvé představil průkopník ve výrobě pastisu Paul Ricard. Nyní po 12 letech nadešel čas, kdy můžeme dokázat, že v Evropě umíme navrhnout jedinečné a úžasné hotely i ve větším měřítku. Je to další vzrušující krok v našem dobrodružství.

Zannier Hotels se vždy rozvíjely díky novým příležitostem a šťastným setkáním s těmi správnými lidmi. Když jsme otevírali Phum Baitang, čtyři až pět měsíců u nás bydlela Angelina Jolie s celou rodinou. Sama nás objevila v časopise, když se připravovala na natáčení filmu Nejprve zabili mého otce (First They Killed My Father) o Rudých Khmerech v Kambodži. Vytrhla stránku a pověřila asistentku, aby se s námi spojila. Pak se jednoho dne objevila v hotelu a prohlásila, že naživo je ještě lepší než v časopise. Bylo třeba zajistit dostatek soukromí, takže polovina resortu byla vyhrazená pro její skupinu a zbytek pro ostatní hosty. Právě Angelina mi poradila, ať prozkoumám Namibii. Adoptovala tam jedno ze svých dětí a tu zemi miluje. Tak se stalo, že jsem navštívil její přátele Rudieho a Marlice van Vuurenovi, kteří vedou nevládní organizaci N/A’ an ku sê. Rudie mi byl v Namibii průvodcem a také mi řekl o 7 500 hektarech půdy vedle jejich nadace. Měla se prodat developerům, což by mělo nepříznivý dopad na místní faunu a flóru. Byl jsem tak dojatý krásou Namibie, že jsem se rozhodl pozemek koupit a přeměnit ho na chráněnou rezervaci Zannier Reserve. Leží vedle hlavního města Windhoek a stala se domovem lodge Zannier Omaanda. Od začátku mého podnikání jsem měl obrovské štěstí, protože jsem se setkal s neuvěřitelnými lidmi, kteří nám poskytli příležitost pokračovat v rozvoji toho, co děláme dnes.

Zannier Hotels Phum Baitang, Kambodža

Zannier Hotels Omaanda, Namibie

Vaše nadšení Namibií zcela sdílíme! Jak přesně chráníte její přírodu?

Afrika původně nebyla v mém hledáčku a žádné dovednosti ani znalosti v oblasti ochrany přírody jsem neměl. Postavit lodge, nastavit její provoz, přivítat hosty… to umíme. Ale ochrana přírody byla prvkem navíc. Angelina se rozhodla investovat do naší kliniky pro nosorožce a slony a já jsem navrhl, aby se nadace N/A’ an ku sê stala naším místním partnerem, který zaštítí ochranářskou stránku celého podniku. Naše privátní rezervace Zannier se s pomocí N/A’ an ku sê specializuje na ochranu zraněných nosorožců a slonů, protože pytláctví je v Namibii pořád dost zásadní problém. Dnes se v naší rezervaci daří pěti lvům, kteří jsou v Namibii jedineční a kvůli konfliktům s lidmi byli skoro vyhubeni. Volně se tu pohybuje také smečka afrických divokých psů, tři majestátní sloni a stovky dalších divokých zvířat.

Dostali jsme příležitost vytvořit lodge, která podpoří ochranářské iniciativy, díky nimž se zachová tento nádherný kus země a zvířata. Hostům nabízíme možnost být součástí ochranářských aktivit, mohou navštívit kliniku a naši protipytláckou jednotku, kterou tvoří víc než 20 lidí. Kdykoli je potřeba, přijmeme zraněné zvíře do rezervace. Pokud vše dobře dopadne, vrátí se zpět do volné přírody.

Kde trávíte dovolené, když zrovna netvoříte hotely na odlehlých místech?

Během pandemie jsme se s manželkou a naším miminkem naučili zorganizovat si náš život jinak. Naší základnou je Londýn, ale víc než čtyři nebo pět měsíců v roce tam netrávíme. Pracujeme sedm dní v týdnu, ale snažíme se to prokládat i osobním životem, takže se třeba na půl dne odpojíme nebo si užijeme pár hodin jinak, ať už ve spa nebo obyčejným relaxem. Dovolené trávíme s rodinou a přáteli prakticky po celém světě, i když déle, než na týden jsme naposledy byli na zásnubách na pobřeží Amalfi. Mám ale tradici, že si každý rok dopřeji krátkou dovolenou kolem svých narozenin a se svými dávnými přáteli vyrazím na výlet na motorce.

V posledních dvou letech jste také rozšířil kolekci privátních rezidencí. Mají nějakého společného jmenovatele?

Ke konci pandemie jsme si všimli, že mnoho velkých rodin si přeje cestovat společně, ale moc se jim nechce bydlet v hotelu. Díky našim zkušenostem jsme se stejným smyslem pro detail mohli přenést servis a zážitky i do konceptu privátního domu. Tak vznikla kolekce Zannier Private Estates. Tvoří ji krásné rezidence, které si hosté mohou pronajmout na týden, na delší dovolenou, na konkrétní akci... Úroveň servisu uspokojí i velmi náročné hosty.

Stává se z toho velmi zajímavý byznys, protože mnoho rodin vlastní nádherné nemovitosti, které však využívá jen pár týdnů v roce. Zároveň je třeba se postarat o případné problémy, údržbu a personál, což dokážeme majitelům domů zajistit. Pokud lokalita, velikost a prestiž domu odpovídá našim představám, můžeme se stát partnery a spravovat nemovitost jménem majitelů, kteří tak pokryjí náklady a nakonec mohou i vydělat. Zatím jsme na začátku.

Postavit lodge, nastavit její provoz, přivítat hosty... to umíme. Ale ochrana přírody byla prvkem navíc.

Zannier Private Estates Le Campement, Mauricius

Zannier Private Estates Finca Bellavista, Menorca

Jak se kolekce rozvíjela a jaké konkrétní domy se staly její součástí?

Přirozeně jsme startovali s nemovitostmi patřící naší rodině. Jednou z nich je vinice v Portugalsku (Zannier Private Estates Quinta do Pessegueiro), další pak vinice na jihu Francie (Zannier Private Estates Château Saint Maur). Nádherné domy a pozemky, které však jako rodina příliš nevyužíváme. Přitom mají neuvěřitelný potenciál oslovit další hosty. Fungují již skoro deset let a odpovídají standardu pětihvězdičkového hotelu. Na vinicích většinou pořádáme svatby a luxusní značky zde organizují akce pro velmi náročné klienty.

Zannier Private Estates Finca Bellavista je odlehlý statek na pobřeží Menorky, kde vás půl kilometrová privátní cesta dovede až k té nejkrásnější pláži s bílým pískem na ostrově. Spravujeme také chalet s osmi ložnicemi v Megève a pětipokojovou vilu v provensálském stylu v Saint-Tropez. Zatím posledním přírůstkem je Zannier Private Estates Le Campement na Mauriciu, který je zajímavý tím, že se nachází ve velmi odlišném prostředí – krásná rezidence v Bel Air na jihu ostrova na starém pozemku s cukrovou třtinou. Není to typická bílá pláž s modrou lagunou, jakou byste na Mauriciu čekali. Pobřeží je mnohem dramatičtější, s útesy, skalnatými horami, vodopády, džunglí a samozřejmě Indickým oceánem. Unikátní zážitek uprostřed 500 hektarů zeleně se právě otevřel hostům.

Vaše značka si udržuje specifický punc a zároveň se rozvíjí. Jak se vám podaří udržet konzistentní DNA značky, když budete neustále expandovat?

Tím, že budeme přijímat nové příležitosti a výzvy k rozvoji, aniž bychom dělali ústupky v tom, kdo jsme, co máme rádi a v co věříme. Naši DNA si prostě musíme vědomě chránit. A dokud u toho budu já, měli bychom být v pohodě. Nejméně deset let nám snad nic nehrozí.

Tvůrce jedinečných okamžiků Arnaud Zannier

Váš přístup k hoteliérství rozhodně předběhl trendy. Myslíte si, že se definice a očekávání v oblasti luxusního cestování v příštích letech nějak posune?

Když jsme v roce 2012 začínali, byla dnešní podoba luxusního pohostinství v plenkách. Osobně vsázím na udržitelné projekty navržené v lidském měřítku a obohacené pozoruhodnými zážitky. Z pohledu trhu je takový alternativní přístup pořád spíš novinkou, ale odhaduji, že se k takovému konceptu bude společnost nadále posouvat. I proto věřím, že naše značka má našlápnuto k tomu být uznávána jako jeden z průkopníků tohoto přístupu. Třeba i díky úrovni a typu našeho servisu, výběru netradičních lokací a transformativnímu pohledu na cestování. A jsem si jistý, že tento podíl na trhu časem ještě poroste.

Pro mého otce byla symbolem luxusu značka Peninsula a snil o tom, že jednou bude mít hotel Peninsula, což já jsem samozřejmě neudělal. Rozhodl jsem se pro styl, který víc rezonuje s mou generací. Mladší generace takový alternativní přístup přitahuje mnohem víc. Lákají je místa, kde se člověk učí už jen tím, že cestuje. Chtějí se ponořit do místní kultury, pochopit souvislosti týkající se ochrany přírody a lokální komunity… Než se ale takové prvky stanou normou, bude to chvíli trvat.

Nevím, jestli je na obzoru nějaký nový trend, osobně ho zatím nevidím. Existuje mnoho značek, které jsou na trhu už 30 let a byly založeny na jiné DNA. Ty se budou muset přetransformovat, což bude asi těžké, protože vznikaly na jiném přístupu a zkušenostech. Typ DNA, ve kterou věříme my, bude posilovat. V oboru hoteliérství přicházejí zajímavé časy. Existují tu vedle sebe pořád dost silní zástupci tradičního přístupu, kteří dělají věci ve velkém a utrácejí miliardy za nové hotely, a zároveň nováčci jako my, kteří přicházejí s alternativním konceptem. Na trhu jsou obě varianty, takže uvidíme, jaký vývoj nás čeká v příštích deseti letech. Zannier Hotels u toho určitě budou a i nadále budou dláždit cestu k udržitelnějšímu a méně okázalému luxusu.

Japonsko

Štěpán Borovec se na vlastní kůži přesvědčil, proč je Japonsko vysněnou destinací pro zvídavé cestovatele. Během své cesty porovnal Tokio s Kjótem, poznal kus Zlaté cesty a na málo navštěvovaném ostrově Hačidžódžima se nechal místními lidmi zasvětit do jejich tradic a kultury.

úvodní fotografie Kinkakudži, Kjóto

Zajímavé a tak trochu smutné setkání s mistrem barvířem: bojí se, že po jeho odchodu řemeslo zanikne.

師 範

Babička byla zlatá. Ale když jsem špatně řízl do lososa, s klidem mě plácla přes ruku!

八 丈 島

Speciální odrůda hub shiitake, pro které si na Hačidžódžimu létají šéfkuchaři z Tokia.

Jsem

na malém ostrově v západním Pacifiku a pochutnávám si na sushi. Vlastnoručně připraveném sushi! Navíc podle tradičního receptu z ostrova Hačidžódžima. Mou hostitelkou a učitelkou je rozkošná babička, které bych podle energie a elánu hádal tak třetinu jejího skutečného věku. Když mi ve svém domově ukazuje, jak správně uvařit rýži a nakrájet rybu, dochází mi, jak dojemné je být hostem někoho, kdo o vás má skutečný zájem. Na ostrově moc turistů není – koneckonců, byl jsem sem pozvaný Tokijskou metropolitní vládou v rámci úvah o tom, zda a jak by se to mohlo změnit. Místní se mě vyptávají na tradice u nás doma, Evropa je hodně zajímá. Před babičkou a jejím sushi jsem sbíral a griloval houby shiitake s farmářem ze sousedního stavení. Potkal jsem pěstitele speciálních citronů, které není třeba loupat a lze se do nich zakousnout jako do jablka. Ani jednou jsem neměl pocit, že se účastním turistické atrakce. A každé setkání mi odhalilo další vrstvu úplně jiné kultury, než je ta naše. Po deseti dnech v Japonsku je mi jasné, že právě tato vzájemná výměna mezi dvěma odlišnými kulturami je esencí cesty po zemi vycházejícího slunce. Člověk se ani nemusí snažit, aby narazil na něco autentického, lokálního, tradičního – takové je tady totiž všechno a všude. Každý zážitek má neomylně japonskou příchuť, i když paradoxně je každý zážitek úplně jiný než ten předešlý. Samozřejmě jsem před cestou měl o Japonsku určité představy, ale brzy jsem pochopil, že realitě příliš neodpovídají. A přesto, že mě japonská realita překvapila, nikdy jsem se necítil nekomfortně nebo nejistě. Naopak. Při přípravě sushi s japonskou

babičkou jsem si bezděky vzpomněl na své dětství v Orlických horách, kde mě má skutečná babička učila vařit na kachlových kamnech. Stejně tak mi přišlo zcela přirozené strávit odpoledne barvením hedvábí ve společnosti barvíře látek, který se tímto řemeslem živí již od dob druhé světové války. Byl jsem svědkem udržování tradice, která v této podobě prý existuje již jen na třech místech planety. Zatímco poctivě osmkrát máčím hedvábí, učím se, jak jej místo chemikálií obarvit ostrouhanou a povařenou kůrou stromu.

Podobná překvapení mě v Japonsku provázela v podstatě od okamžiku, kdy jsem vystoupil z letadla. Je to má první cesta do východní Asie, takže mé natěšené představy jsou poněkud stereotypní: městská džungle, tisíce lidí pod tisíci neonovými světly, futuristická kakofonie zvuků… Mé první dojmy z Kjóta byly přesně opačné: ticho, naprostá čistota a klid. Spousta zeleně a na každém rohu park. Neuvěřitelné barvy podzimního listí přímo lákají k momijigari, jak se výletům za rudými javory a zářivě žlutými ginkgo říká. Každá destinace má svou vlastní vůni a Kjóto voní čistým vzduchem. Chodníky jsou pečlivě uklizené, bez odpadků a nedopalků cigaret. K mému překvapení na ulicích skoro nenajdete koše – lidé se totiž odpadků zbaví až doma, protože to chápou jako svou zodpovědnost. A když na semaforu naskočí zelená, z reproduktorů se ozve cvrkot ptáčků – japonská kultura je i uprostřed velkoměsta bytostně provázaná s přírodou. Lidé spolu i na ulici hovoří šeptem, aby nerušili ostatní. Taková míra slušnosti a ohleduplnosti je pro Japonce typická.

Ve svatyni Fušimi Inari jsem prošel tisíci ikonickými rumělkovými branami torii. Hora je zasvěcena bohu rýže a prosperity a každou bránu sponzoruje jiná japonská společnost nebo jedinec, kteří se tak snaží zajistit si štěstí v podnikání. Jinde na kopci potkávám snad stovku makaků červenolících zvaných sněžné opice. Slavný zlatý chrám Kinkakudži na mě působil trochu jako past na turisty a chrám Kijomizudera byl krásný, ale doslova přeplněný lidmi. V Kjótu je 1600 buddhistických chrámů a 400 šintoistických svatyní. Chrám střídá svatyni a svatyně střídá chrám… Některé jsou velké, jiné malé, ale všechny jsou hezké a působivé. Nemá smysl zaměřit se na jeden nebo dva, spíš jde o to přijmout to jako celek a vstřebat jejich duchovní bohatství najednou.

Z hotelů bych doporučil Ritz-Carlton nedaleko Gionu a The Mitsui s výhledem na hrad Nidžó. Higashiyama by Kyoto Tokyu Hotel není tak exkluzivní, ale nabízí výhodnou polohu a může být zajímavou volbou. Mé hlavní doporučení je nesmrsknout návštěvu Kjóta jen na Arašijamu, přehnaně turistickou čtvrť, v níž se nachází i dle mého největší turistická past celého města – slav-

ný bambusový háj. Krásné a zajímavé zážitky se dají objevit po celém Kjótu, nejen v Arašijamě. Na trhu Nišiki ochutnávám špízy z hovězího Wagyu, spousty mořských plodů a pár lahůdek, o kterých jsem dosud neměl ani tušení. Na 1,5 milionů obyvatel Kjóta připadá neuvěřitelných 97 restaurací oceněných michelinskými hvězdičkami! Mnoho z nich je soustředěno v Gionu, kde jsem na ulicích zahlédl gejši a u té příležitosti si vzpomněl, jak jsem kdysi pro mé klienty během jejich návštěvy Kjóta zajišťoval privátní kulturní večeři s gejšami. Kouzlo japonských restaurací spočívá v tom, že zvenčí ani nepoznáte, že jde o restauraci. Vypadají totiž jako obyčejný dům. I finediningové restaurace jsou malé a nenápadné podniky, které se nesnaží vyniknout ničím kromě jídla.

Zkušený místní průvodce pozvedne zážitek z města do nových výšin, ať už jde o historické příběhy, nebo o tipy, za kterou nenápadnou fasádou se skrývá to nejvyhlášenější kaiseki či kde ochutnat nejlepší nudle soba se sušenými sledi. Můj hostitel Benjamin Wong ze společnosti Tricolage Inc., která je jedním z našich partnerů v Japonsku, mi vypráví o japonské mentalitě a vztahu k dokonalosti.

Období zvané momiji je tak nádherné, že jsem začal přemýšlet, kam vysadit japonské javory i na mé zahradě.

Pokud chcete z Fušimi Inari fotku bez lidí, chce to trpělivost. Hodně trpělivosti!

Japonsko

V kostce: všechno má být přesně tak, jak by mělo. Navzdory našim představám se Japonci až na výjimky do novinek moc nehrnou a než něco nového přijmou, chtějí si být na 100 % jisti, že to funguje. Čekal jsem, že vystoupím v zemi budoucnosti a už na letišti mě budou navigovat jen masivní LED obrazovky, přitom informační cedule v příletové hale v Ósace byly napsány Arialem ve Wordu, vytištěny na obyčejnou A4 a zalaminovány. Největším překvapením bylo, jak skvěle to funguje, protože ještě nikdy se mi nepodařilo vyjít z příletové haly ven tak rychle! Ben mi také říkal, že dodnes denně používá fax. Takový konzervatismus mi vyrazil dech, ale pak jsem pochopil japonské hodnoty: osvědčená efektivita se cení víc než experimentování. Částečně to asi vysvětluje, proč z pohledu návštěvníka všechno v Japonsku funguje tak hladce. Byl jsem připravený na náročnou destinaci a objevil jsem komfortní zemi, kterou je radost poznávat.

V Kjótu nasedám na rychlovlak Šinkansen a pokračuji do Tokia. Vzdálenost přibližně 500 kilometrů zdoláváme za pouhé dvě hodiny. V Japonsku je vlak ve většině případů nejrozumnější volbou dopravy. Je to nejrychlejší způsob, jak se z centra jednoho města dostat rovnou do centra jiného města. I druhá třída nabízí dostatečný komfort a moc se neliší od třídy první. Inspiroval jsem se místními a na cestu si koupil bento box. Kdy se mi zase poštěstí obědvat s výhledem na zasněženou horu Fudži?! Zorientovat se v tokijském metru pár minut trvalo, ale nakonec se ukázalo, že je to nejlepší varianta, jak se po městě pohybovat. Rozhodně příjemnější zážitek než metro v New Yorku, Londýně nebo Paříži. Prostory jsou čisté, žádní žebráci, lidé čekají způsobně ve frontách a vlaky přijíždějí přesně na čas.

Dokonce i z Capitol Hotel Tokyu v Akasace, v jehož 27. patře se nachází můj pokoj, vede přímý výtah hned ke čtyřem trasám metra. V Tokiu vřele doporučuji zvolit si pokoj ve vysokém poschodí s otevřeným výhledem, nejlépe v hotelu se snadným přístupem k metru. Díky tomu jsem se snadno pohyboval po celém městě od čtvrti Šibuja s její

夕焼け

slavnou křižovatku po šintoistickou svatyni Meidži a chrám Sensó-dži. Z vyhlídkové plošiny Shibuya Sky s 360° výhledem jsem si za jasného dne prohlédl celé Tokio – obrovskou megalopoli s horizontem lemovaným ikonickými věžemi. Stejný pohled se mi později naskytl i v noční verzi z výšky 450 metrů na vyhlídce Tokyo Skytree, nejvyšší volně stojící věži na světě.

Ginza a Šibuja jsou plné turistů, takže mě udivilo, že občas jsem byl turistickou atrakcí já sám. Pár asijských turistů se se mnou chtělo fotit, protože tak vysokého člověka prý nepotkáte každý den! Mimochodem, ze stejných důvodů jsem jako fotomodel pózoval i v buddhistickém chrámu v Kjótu. Ben mě vzal na předměstí a provedl mě labyrintem uliček čtvrti Kičidžódži, kde jsme ochutnali špízy z pouličních stánků a bezpočet mořských plodů, které jsem – ke svému vlastnímu překvapení – zapíjel českou plzní. A když mi zase vyhládlo, dal jsem si vynikající ramen. Dobré, ba dokonce skvělé japonské restaurace existují po celém světě. Nic se ale nemůže rovnat kulinářským zážitkům v samotném Japonsku.

Svítání nad Tokiem z Capitol Hotel Tokyu – nádhera.

EXPLORER by EliteVoyage

Tolik nových chutí! Ingredience si nepamatuji, ale chuť ano. Byla skvělá.

Arkádové hry v Akihabaře aneb děláme to, co místní...

Staré a nové si podává ruku: Sensó-dži a Tokyo Skytree. Světla a budovy se táhnou do nekonečna.

V Akihabaře objevuji Japonsko plné blikajících neonů, arkádových heren, mangy, anime, nekonečných zvuků a také známých maid cafe. Bohužel jsem nestihl navštívit žádné z mnoha muzeí. Klidně si dovedu představit strávit v Tokiu pět i víc dní, během nichž člověk stále objevuje něco nového. Některé části Tokia a Kjóta jsou sice hodně turistické, ale celkově obě města působí velmi autenticky. Ani hojně navštěvované památky nejsou jen umělé pasti na turisty, jako spíš vyhlášené destinace, které stojí za vidění a právem jsou součástí takzvané Zlaté cesty. Na první cestě do Japonska tuto trasu rozhodně doporučuji. Mně osobně pět dní nestačilo. Myslím, že minimálně sedm dní, z nichž aspoň tři člověk stráví v Tokiu a dva v Kjótu, by dávalo větší smysl.

Na své příští cestě do Japonska (Japonsko je ten typ destinace, odkud jen co odjedete, chcete se co nejdřív vrátit) plánuji prozkoumat další místa nejen podél Zlaté cesty. Rozhodně Naru a Ósaku, kde se bude konat světová výstava Expo 2025. A také Hakone, kde geotermální prameny napájejí tradiční lázně onsen a palírny produkují nejlepší japonskou whisky a saké. Na Zlaté cestě splývá příroda se spa, historií, kulturou, velkoměsty a pozoruhodnými památkami. Ani za dva nebo tři týdny není možné prozkoumat všechno.

Původním impulsem mé cesty do Japonska však byl ostrov Hačidžódžima. EliteVoyage se stala jednou ze tří cestovních kanceláří na světě, které byly na ostrov přizvány ke konzultacím pilotního projektu zaměřeného na rozvoj luxusního cestovního ruchu. Tokijská metropolitní vláda se obzvlášť zajímala o náš projekt „EliteTrips“ a naše zkušenosti s vytvářením exkluzivních výletů privátním letadlem. Za popíjení saké jsem si z paluby letadla Dassault Falcon 2000LXS vychutnával další pohled z výšky na Tokio, horu Fudži a vulkanické souostroví Izu. Abychom měli co nejlepší výhled, pilot letěl kolem úžasných vulkanických ostrovů v letové hladině pouze 900 metrů. Ostrovy na mě nejdřív působily

dost opuštěně. Zatímco před válkou se jednalo o oblíbenou domácí destinaci, čím dál bohatší Japonci začali trávit dovolenou na Havaji a Okinawě a Izu se vytratilo z povědomí. Souostroví vždy bylo poněkud izolované, přestože je součástí prefektury Tokio a těší se velmi dobré infrastruktuře. Mladí lidé však odcházejí za studiem a prací jinam a opouštějí své ostrovní tradice.

Zatímco dělám sushi s japonskou babičkou, sbírám citrony a shiitake s místními farmáři a barvím hedvábí s mistrem barvířem, objevuji lidovou moudrost, jež se od pradávna předávala z generace na generaci. Je to svým způsobem „společensko-historická turistika“, protože lidé mě zvou do svých domovů a ukazují mi něco, co už ve velkých městech nelze najít. Který městský člověk ví, že stačí vzít látku do lesa, osmkrát ji vykoupat ve speciálním bahně a získá tak černé hedvábí? Překladatel a průvodce jsou nezbytnou součástí mých návštěv, protože nikdo z ostrovanů nemluví anglicky. Přesto mě všichni vítají se srdečným úsměvem. Je možné, že za pár let už nebude nikdo, kdo by tyto tradice předával. O to víc si takových setkání vážím.

Druhý den ráno se vydáváme na sopku Hačidžó-fudži a prohlížíme si nitro kráteru, celé ponořené v mlze a porostlé džunglí. Připomíná mi to zážitek z portugalské Madeiry, podobně šťavnatě zeleného ostrova, protkaného úžasnými trasami pro pěší túry. Nasedáme na rybářskou loď a plujeme na nedaleký, dnes již opuštěný ostrůvek hned vedle Hačidžódžimy. Odpočíváme v lázních onsen s výhledem na oceán. Seznamujeme se s typickou ostrovní hrou na bubny, kdy na jeden buben buší dva bubeníci.

Tokijská metropolitní vláda uvažovala o možnosti pořádat na Hačidžódžimě prodloužené víkendy privátním letadlem. Bohužel zde zatím chybí skutečně luxusní hotel (momentálně je nejlepší možností jen pobyt v bungalovech, které si sotva zaslouží své čtyři hvězdičky). Mé doporučení zní: navrhnout jednodenní výlety privátním letadlem z Tokia.

40minutový scénický let, setkání s místními obyvateli, spousta kulturních a přírodních zážitků, vyhlídková plavba při západu slunce a po příjemném výletu zpátky do hotelu v Tokiu. Už jen samotný let stojí za to. Za stejnou dobu, kterou by člověk věnoval přejezdu z jedné čtvrti Tokia do jiné, může poznat ostrov, který navštívilo jen málo lidí, a jeho dávné tradice.

Našim klientům bych pro první návštěvu země vycházejícího slunce doporučil spojit Zlatou cestu s nějakým méně známým místem, pokud mají dostatek času. Pokud moc času nemají, samotná Zlatá cesta či jen její části stojí za to a je ideálním úvodem do Japonska. Hačidžódžima je důkazem, že každá japonská destinace může být úžasným dobrodružstvím, zvlášť s místním průvodcem po boku. Rozmanitost Japonska mě nepřestává udivovat.

Tropické Okinawské ostrovy na jihu nabízejí pravou plážovou dovolenou na bílém písku – letos se tady chystá otevření resortu Rosewood Miyakojima. Hokkaidó na severu je ledové království, kde občas zamrzá i moře a kde se každoročně v Sapporu koná Festival sněhu. Jedná se o skvělou destinaci pro lyžařskou dovolenou, podobně jako Nagano, kde se v roce 1998 konaly olympijské hry, z nichž naši hokejisté přivezli zlatou medaili století. V Kanazawě se odráží samurajská historie a Takayama je starobylé dřevěné město. V horách jsou horká vřídla, kde se uprostřed bílých svahů koupou sněžné opice. To je jen krátký výčet z nekonečna možností.

Přes svou specifičnost je Japonsko velmi univerzální destinací prakticky pro kohokoli. Jsem si jistý, že každého, stejně jako mě, čeká při první návštěvě určitý kulturní šok. Čím víc jsem toho ale prozkoumal, tím míň se Japonsko podobalo mým předešlým představám. Zažít kulturní šok v zemi, která je tak čistá a bezpečná a má tak výjimečnou infrastrukturu, rozhodně není nic negativního, je to zábavné a příjemně napínavé. Druhou návštěvu země vycházejícího slunce bych víc zaměřil na konkrétní individuální zájmy každého člověka, ať už jde o umění,

Fakt jsem si neuměl představit, že ještě v 70. letech na tomhle mini ostrově bydleli lidi.

wellness, gastronomii, kulturní historii nebo třeba ekologickou udržitelnost. Má první návštěva byla nezapomenutelná, protože jsem mohl objevovat autentické a úplně jiné prostředí, které mě navíc dodnes inspiruje. Dřív jsem Japonsko považoval za destinaci, kterou člověk navštíví jednou za život. Teď už vím, že jen co to bude možné, nadšeně se tam vrátím.

Japonsko

Pěstitel citrónů ve dne, bubeník v noci. Na ostrově Hačidžódžima žijí fakt zajímavé postavičky.

Prosincové počasí mi vyšlo dokonale a túru na vulkán jsem si užil.

Vřelé uvítání nám připravili členové ostrovní vlády, naši průvodci a Miss Hačidžódžima.

Průkopníci

na cestách

Explorer vyzpovídal tři Čechy, kteří vykročili do neznáma za hranice své rodné země – každý úplně jiným směrem. Jejich úspěchy ovlivnily a inspirovaly lidi po celém světě. Co ale inspirovalo je samotné?

Klára Kolouchová

Klára Kolouchová jako první Češka zdolala tři nejvyšší hory světa a celkem čtyři osmitisícovky: Čo Oju, Everest, Kančendžengu a jako teprve dvacátá žena světa také nemilosrdnou K2. O dramatickém výstupu vznikl dokument K2 vlastní cestou. V knize Nahoře fouká vypráví o pocitech, s nimiž se vypořádává jako horolezkyně, jež je zároveň maminkou dvou dětí.

Každý, kdo se nějakým způsobem snaží překračovat hranice možného, ukazuje dalším cestu. V tom je ta absolutní krása prvenství.

Kláro, ve vaší knize Nahoře fouká jste řekla, že na vrcholu je nic a zároveň všechno. Zažije člověk po vystoupání na absolutní vrchol něco jako extázi?

Představa, že se nahoře musí stát něco magického, je romantický pohled lidí, kteří nelezou. Je to podobné, jako ptát se maratonce na jeho pocity v půlotočce, když má před sebou dalších více než 21 kilometrů. Ano, je to klimax a dál už cesta nevede, ale jste teprve v půlce cesty a po každém nahoru musíme dolů. Zažíváte samozřejmě úlevu, ale zároveň zůstáváte v ryze praktickém módu. Hezké pocity, které si lidé možná spojují s vrcholem, se u mě dostaví až po sestupu. Ne hned, až s odstupem. A vlastně nikdy nekončí, jen je postupně překryje každodennost. Pak si je znovu připomínám v momentech jako třeba tento rozhovor. Člověku dochází až zpětně, jak unikátní moment zažil. Lezení není jen o vrcholu, je to obrovský balík emocí a zážitků. Příprava a intenzivní období, kdy už vím, že se něco děje, cítím se zrychlená a emočně vyšponovaná a mám pocit, že nic nestíhám… To, co mě na lezení tak extrémně baví, je celý proces, který začíná měsíce před samotnou výpravou.

Jste maminka, manželka, horolezkyně, manažerka, natočila jste dokument, napsala knihu. Mezi zdánlivě neslučitelnými rolemi plujete s elegantní samozřejmostí. Musela jste si obhájit to, že se Klára Kolouchová prostě nevejde jen do jedné škatulky? Mě baví nezapadat, nemít jednu škatulku. Je pravda, že svým způsobem jsem roztříštěná mnoha směry, ale tak mi to vyhovuje. Jsem spontánní a na spoustu věcí reaguju emočně. Nechávám situace, ať se odvíjejí podle mého momentálního rozpoložení, a už neřeším, jestli to působí korektně. Jestli jsem se přirozeným vývojem a věkem něco naučila, tak je to se neobhajovat. A také říkat ne. Snažím se k tomu vést i své děti: být si vědomý sebe sama a nebát se být svůj, což je asi to nejtěžší, co po nich lze chtít. Děti jsou neskutečně tvárné a my rodiče máme neuvěřitelnou moc, když na ně valíme náš vlastní způsob myšlení. Není jednoduché se tomu postavit a vzdorovat. Dceři Emmě bude brzy 16 a jsme jako oheň a voda, každá úplně jiná.

I když je to pro mě těžké, musím přiznat, že mě baví občas se stáhnout a přestat fušovat do toho, jakým způsobem věci dělá. Je úžasné vidět, jak přichází s úplně jiným řešením, než s jakým bych přišla já, často klidnějším nebo citlivějším, ale hlavně úplně jiným.

Dalším akcelerátorem, který mou potřebu neobhajovat se průběžně umocňuje, jsou hory. Většinou se moc nemluví o extrémech, které tam zažíváme. Společnost chce vidět hlavně rozesmáté tváře na vrcholu, nikoho nezajímá, že „Kolouchová někam nevylezla“. Příběhy o neúspěchu a bolestivých zážitcích, které k lezení přirozeně také patří, se v novinových titulcích neobjevují. Přitom nás ale samozřejmě zásadně formují.

Říká se, že svoboda člověka končí tam, kde k němu na opuštěný ostrov přibude další člověk. Má právo jednotlivce plnit si své sny nějaké hranice?

Mantinely si nastavujeme každý sám a záleží, jak moc se při tom necháme ovlivnit očekáváním, respektive pseudo-očekáváním druhých. Není jednoduché se tomu postavit a dát sebe sama na první místo. Plnit si sny není snadné. Je to něco za něco, stojí to spoustu úsilí, cesta k nim bolí. Je k tomu zapotřebí jistá dávka pozitivního sobectví a víry v sebe sama.

Často dostávám otázku, jestli jsem při lezení limitovaná rodičovstvím, a napadá mě, že je to špatně položená otázka. Děti přece nejsou limitem, ale obrovskou přidanou hodnotou! Mateřství je nový rozměr mého života, ale rozhodně ne mantinel. Mockrát od lidí slýchám „Kdybych neměl tu práci, hned bych jel s tebou… Až děti budou větší, tak…“ Na to mohu říct jen: Kdybych takhle uvažovala, většina věcí v mém životě by se nikdy nestala.

Když Nims Purja oznámil, že vyleze na všech 14 osmitisícovek během jedné sezóny, všichni říkali, že je namyšlený blázen a snílek. No, a Nims to dokázal. Jeden z mála, kdo se za něj veřejně postavil, byl Reinhold Messner, když ze své pozice legendy řekl, že spousta horolezců o tom snila a přemítala a pak přišel Nims a udělal to. Jeho film 14 vrcholů není o lezení, je o absolutní víře v sebe sama a lidském potenciálu dokázat něco výjimečného navzdory všemu a všem.

Průkopníci na cestách

Na vrcholu Čo Oju

Na vrcholu Everestu s Tashi Tenzingem

Advance Base Camp na K2

V čem je kouzlo toho být první?

Ve vykročení do neznáma. Ve vydanosti absolutnímu nevědomí toho, co se může stát. Každý, kdo se nějakým způsobem snaží překračovat hranice možného, ukazuje dalším cestu. V tom je ta absolutní krása prvenství. Kdo přijde druhý, jako by byl stý nebo tisící. Musí se samozřejmě jednat o prvenství, které má nějaký hlubší smysl – ptákovin, které se dějí poprvé, je plný internet. Když se to povede, je to přece nádhera!

Přiznám se, že hory pro mě znamenají maximálně příjemný trek, ale lezení mě moc nevzrušuje…

Co vás vzrušuje?

Svoboda. Krása. Okamžiky, kdy cítím, že se dohromady zharmonizovalo mnoho aspektů. Rozhodně v tom nikdy není prvek nebezpečí…

Ale v tom bychom si rozuměly! Možná by mé harmonické okamžiky tvořila jiná směs aspektů, ale ani pro mě není nebezpečí tím, co mě na tom vzrušuje. Vnímám ho jako nutné zlo, jako tu méně příjemnou část mixu, která je ale jeho součástí.

V horách musíte být plně tady a teď. Naskočí tento stav automaticky?

Musela jsem se to naučit. Když lezu, potřebuju být ve stavu flow. Lezení není o krátkodobém adrenalinu, jsou to hodiny monotónní, fyzicky náročné činnosti skládající se z řady rutinních úkonů. V momentě, kdy se přestanu koncentrovat, je šance, že udělám chybu, strašně velká.

Jste schopná do takového stavu mysli vstupovat i po návratu do každodennosti?

Zatím ne. Jeden z důvodů, proč se věnuju expedičnímu lezení, je možnost absolutně se odpoutat od každodenní reality. Někdo je schopný meditovat, já to neumím. Na kopci zažívám jedinečný výsek mimo běžný časoprostor, čas, kdy jsem jen sama se sebou. To v normálním životě tady dole nedokážu nasimulovat.

Jako svobodná a bezdětná jsem lezla s úplně jiným nastavením mysli. Teď je součástí mé přípravy zařídit věci tak, abych mohla odjet s pocitem, že všichni doma budou v pohodě. Je to takové moje soukromé logistické cvičení, kdy připravuju excelové tabulky s rozpisy kde kdo kdy co. Zbytečně si tím komplikuju život, protože si to pak stejně pořeší po svém. Ale já to potřebuju pro svůj klid. Díky tomu to můžu pustit.

V posledních dvou letech jsem vážně řešila, jestli ještě vůbec vyrazit na další hory. Přemýšlela jsem, jestli v tom pro mě ještě je právě to harmonické krásno, jestli to za to stojí, do jaké míry to chci a potřebuju… A zase jsem dospěla k odpovědi, že ještě ano.

Jak to přijali doma?

Na Nový rok jsme se s rodinou plavili po ostrovech v Karibiku, což jsem pojala jako intenzivní odpočinek a mentální detox. S tím, jak ze mě všechno spadlo, jsem si uvědomila, že je to stále cesta. Moje cesta. Dosavadní kritika na má rozhodnutí vyrazit na expedice chodila z venku, zatímco rodina bývala mé hájené prostředí, kde jsem měla absolutní podporou. Tentokrát do toho ale vstoupily děti. V knize Nahoře fouká, na které jsem pracovala s Martinou Riebauerovou, vyšlo několik otevřených dopisů od mých nejbližších, jejichž znění jsem do poslední chvíle neznala. Jeden z nich mi napsala dcera Emma, což pro mě byl hodně silný moment. Je v něm neskutečné porozumění a síla. A pro mě jako mámu obrovská hrdost a jisté zadostiučinění. Ale ke slovu se teď dostal můj mladší syn. Když jsem poprvé vyrážela na K2, byly dnes desetiletému Cyrilovi dva roky a bylo mnohem jednodušší odjet s relativně čistou hlavou. Před dvěma lety na festivalu v Chorvatsku ale viděl dokument K2 vlastní cestou a na konci mu začaly téct slzy. Myslela jsem, že to byla chvilková záležitost, ale když jsem letos na lodi řekla, že přišla skvělá nabídka a že to vypadá, že bych mohla někam vyrazit, přišlo kategorické Ne. S tím, jak děti vyrůstají, jsou odjezdy paradoxně těžší. Chápou souvislosti, moje expedice se jich dotýká a dokážou velmi přesně formulovat, jak to vnímají.

Co plánujete?

Na jaře se vracím po třech letech do Himaláje. Cílem je jedna nádherná osmička. Více o ní zatím neprozradím, ale držte, prosím, palce. Po K2 se mi ulevilo, protože odpadla urputná pětiletá snaha držet jeden směr a moje přesvědčení, že co jsem začala, musím dokončit. Teď se vracím zpátky ke kořenům, k čiré radosti z lezení. Nejde nutně o to kam, ale s kým. Je to o kvalitě času. Těším se na další výzvu – i na veškerou pozitivní energii, kterou mi případně pošlete – je to opravdu těžký kopec.

Jeden z důvodů, proč se věnuju expedičnímu lezení, je možnost absolutně se odpoutat od každodenní reality. Na kopci zažívám jedinečný výsek mimo běžný časoprostor, čas, kdy jsem jen sama se sebou.

Kdo vás naučil milovat výzvy?

Táta s mámou. To je jejich škola. Dnes by to bylo hodnoceno jako „nepřiměřená výchova“ ( směje se ). Ale vážně, jen málo lidí mě zná v obou polohách, zná mé limity, úniky, slabé stránky. Na to je expert táta, funguje jako nastavené zrcadlo, které ale mluví. Kdykoli mám podprahový pocit, že to, co dělám, není úplně cajk, deset lidí z deseti mi to nejspíš neřekne – táta vždycky. Nenechá mě ututlat věci sama před sebou. Bez obalu řekne, co si myslí. V tom se skvěle potkal s mým mužem. Moji rodiče mě naučili přijmout zodpovědnost za svůj život. To nejcennější, co můžou rodiče svým dětem dát.

Projeví se někdy na kopci fakt, že jste Češka?

Takhle to asi víc prožívají sportovci, kteří reprezentují republiku a na stupních vítězů zní česká hymna. Horolezectví ale nevnímám jako sport, je to způsob života. A vzhledem k tomu, že nelezu s českým týmem, nemám podporu z horolezeckého svazu ani státních institucí, nehraje národnost velkou roli. Ale kdykoli vylezu na vrchol, je pro mě naprostá samozřejmost, že sebou mám českou vlajku. Vím, kde jsem doma.

Kdy jste cítila největší hrdost?

Nenazvala bych to hrdostí, jako spíš klidem a spokojeností. To je něco, k čemu jsem i díky horám dospěla. A také pokoru, i když se moc nenosí. Nahoře si uvědomuju, jak je mi v mém životě tady dole neskutečně krásně a jak dobře se mám. I přesto, že mám potřebu pořád někam lézt. S nadsázkou se dá říct, že nahoře fouká a dole je nuda, ale jsem na sebe hrdá, že jsem si dokázala uvědomit, že ta „nuda“ tady dole je moje největší štěstí a radost.

William Pravda

Povolání barmana a manažera barů přivedlo Williama Pravdu z jižní Moravy přes Prahu, Londýn a Wales až do Asie. Jeho vášeň pro objevování nových chutí a párování nápojů s jídlem dala světu mixologie takové lahůdky jako Negroni ve formě točené zmrzliny, pomohla rozšířit Pilsner Urquell v Singapuru a stála za vznikem každodenních

koktejlových rituálů v hotelech Capella i za otevřením baru The Hudson Rooms v Capella Hanoi.

Doma se cítím být tam, kde zrovna

jsem, a nedělá mi problém sbalit svůj život do jednoho kufru a přesídlit na druhý konec planety. Je v tom i touha neustále objevovat nové, vlastně je to skoro nutkání.

Průkopníci na cestách

Williame, jste barman, nebo mixolog?

Mixologie předchází barmanskému umění. U jejího zrodu stáli lékárníci, kteří míchali léky a lektvary. Dnešní mixolog je ten, kdo jde ráno na trh, vybere a nakoupí ingredience a z nich navrhne drinky dne. Jakmile si mixolog stoupne za bar, stává se barmanem. Ten je zodpovědný za vše, co se v baru děje, nejen za nápoje. Pro některé hosty funguje jako komorník, hlídá míru, spoluvytváří atmosféru, stará se o zábavu…

Jak jste se k míchání nápojů dostal?

Občas od druhých slýchám, že mám dar věci spojovat. S příchutěmi jsem si hrál už od útlého mládí, ale opravdu vážně jsem barmanství začal brát až po příchodu do Prahy. Díky rozhovorům s legendou české mixologie Zdeňkem Kaštánkem jsem se přestěhoval do Londýna. Můj první velký kulinářský vynález přišel, když jsem pracoval v golfovém resortu Celtic Manor ve Walesu. Tehdy jsem vytvořil drink ve stylu Sour, podávaný se zmrzlinou z bílé čokolády s infuzí ginu a jehličí z divoké borovice a dochucené slaninou. Když po mně později v restauraci Gordona Ramseyho Bread Street Kitchen v Singapuru všichni chtěli gin s tonikem, navrhl jsem menu s podtitulem „vyberte si svůj tonik“ a každému zákazníkovi jsme k němu doporučili nejvhodnější gin – správně zvolený tonik krásu ginu pozvedne, a naopak nevhodný tonik může gin úplně zazdít. Negroni v podobě točené zmrzliny byl nápad, který jsem v hlavě nosil už léta, ale všichni šéfkuchaři mě přesvědčovali, že to nebude uskutečnitelné. Nakonec se to povedlo!

Myslím, že jedno z umění Čechů je schopnost se adaptovat a zároveň zůstat sám sebou.

Jak probíhal koktejlový rituál v Capella Bangkok, kde jste byl součástí týmu, který připravoval otevření hotelu?

V Capella Tufu Bay se v 18.00 hodin objeví barman, aby přeměnil knihovnu na pohodové místo, kde se podávají večerní drinky. Hostům vypráví příběhy ukryté za jednotlivými nápoji, popisuje použitá koření… V Capella Bangkok jsme se inspirovali výraznými ženskými postavami z asijské historie, například japonskou samurajkou z 12. století Tomoe Gozen. Hostům se tak příběh propojí s konkrétní chutí. Barman vypráví třeba o Ya Mo, která zachránila thajskou provincii tím, že okupanty opila rumem z mladé cukrové třtiny. A vy u toho popíjíte koktejl z cukrové třtiny, kokosu, galangalu, chilli, citronové trávy a dalších chutí, které odkazují na thajské street food. Jednou ze součástí našeho unikátního přístupu bylo propojení mixologie a cukrařiny. Za barem tak kromě barmana pracoval i šéfkuchař a společně vytvářeli dezertové omakase Každý večer představili jiné improvizované dezerty spárované s koktejly. Čtyřem hostům se věnovali dvě hodiny a hráli si s ingrediencemi jako ředkev, červená řepa nebo kaviár. Později jsme u příležitosti otevření hotelu Capella Hanoi vytvořili unikátní koncept degustace whisky s ústřicemi, kdy whisky pijete rovnou z ústřicové skořápky.

Od okamžiku, kdy jste v roce 2010 opustil Prahu, jste žil na mnoha místech. Co vás pohání kupředu?

Už jsem se naučil, že jakmile se začnu moc pohodlně usazovat na jednom místě, je čas na změnu. Život nás vždycky popíchne správným směrem. Mně se osvědčilo pohybovat se životem s jistou pokorou a zároveň vždy zůstat sám sebou. Doma se cítím tam, kde zrovna jsem, a nedělá mi problém sbalit svůj život do jednoho kufru a přesídlit na druhý konec planety. Je v tom i touha neustále objevovat nové, vlastně je to skoro nutkání. Rád odcházím na vrcholu, protože přesně tak si to místo budu pamatovat. A ještě jednu zásadu se snažím dodržovat: nenadělat si cestou nepřátele. Svět je opravdu malý a všichni máme víc společných známých, než tušíme.

Kterým směrem vás tedy život momentálně „popichuje“?

Loni jsem se rozhodl, že si od zábavného, ale náročného života luxusního barmana na chvíli odpočinu a budu se věnovat akademické dráze – v Singapuru jsem s vyznamenáním dokončil studium MBA. Můj letošní rok začal zlomenou lopatkou a skončil přetrženou Achillovou šlachou, což mi jen potvrdilo, že mé rozhodnutí zpomalit bylo správné. Všechno přichází ve správný čas, i když ne vždy tomu hned rozumíme. Mým momentálním plánem je nemít žádné plány a jestli jsem si pro tuto chvíli nastavil nějaké pravidlo, pak nežít podle pravidel. Život je úžasný a věci se objevují, když dozrála ta správná chvíle. Zůstávám otevřený tomu, co život přinese.

Říkáte, že všude zůstáváte sám sebou. Poznáváte v sobě i po letech v cizině otisky češství?

Myslím, že jedno z umění Čechů je právě schopnost se adaptovat a zároveň zůstat sám sebou. Každá země je samozřejmě jiná, ale pokud v ní žijete, dříve či později se s ní začnete postupně seznamovat a poznávat ji. Ať přijdete v cizině kamkoli, vždycky budete začínat od píky. Ne všude to může vyjít podle vašich představ. Když mluvím s lidmi v Česku, říkám jim, že nejtěžší je rozhodnutí odjet a začít objevovat. A když takové rozhodnutí uděláte, musíte se ho držet a adaptovat se na momentální podmínky. Adaptace nám Čechům jde skvěle, ale občas pokulháváme v té první části: rozhodnout se a vyrazit za novými objevy!

Průkopníci na cestách

Mixování koktejlu v Hanoji

Negroni jako točená zmrzlina

Koktejl v Singapuru

Filip Žák

Filip Žák působí natolik přátelsky a otevřeně, že je snadné zapomenout, kolik životních vrcholů a etap má za sebou –jako by materiální úspěch nebyl tou nejdůležitější hodnotou. Vybudoval firmu, která na míru zařizovala obchody světových značek, a prodal ji ve chvíli, kdy měla pobočky po celém světě. Na Kostarice postavil butikový resort Art Villas a sní o dalších na jiných místech planety.

Radost je prožitek, u kterého zapomenete na čas, ať už jde o tvorbu, nebo o zážitky. Radost je prostor uvědomit si, že právě teď šťastný jsem.

Filipe, jak padne rozhodnutí, že Čech vybuduje butikový resort uprostřed džungle?

Otázku, kde budeme žít, jsme s manželkou řešili ve chvíli, kdy jsme se pokoušeli založit rodinu. Rodičovství pro nás nebyla jednoduchá ani přímá cesta, naděje nebyly moc velké. Tehdy jsem se manželky zeptal, kde by chtěla žít, když to nedopadne. Ona odpověděla, že v tropech. Vypjatá situace nás vlastně pobídla k tomu, že jsme začali poctivě přemýšlet o tom, jaký život skutečně chceme žít. Původně jsme mysleli, že budeme bydlet půl roku v Čechách a půl roku na Kostarice, ale jednoho dne mi došlo, že je to jako chtít být napůl těhotný. Mým snem bylo stavět kvalitní architekturu v tropech, kde vás nelimituje sníh a zima, neřešíte tepelnou izolaci a věci můžou být víc propojené s přírodou. Tak vznikly Art Villas.

Věřím, že záměr, který člověk do svých kroků vkládá, je důležitý a síla toho záměru rozhoduje o tom, jestli a jak se povede uskutečnit. Asi jsme si to s manželkou oba přáli opravdu hodně, protože dnes žijeme v tropech i s našimi dvěma dětmi.

Proč zrovna Kostarika?

Kostarika představuje správný poměr exotiky, politické kultury, ekonomické vyspělosti, spirituality a přírody. Za svůj život jsem toho procestoval opravdu hodně, takže jsem měl s čím srovnávat. Jako dítě jsem si na zeď vylepoval obrázky destinací jako Nový Zéland a jakmile v mých 15 letech padl komunismus a mohlo se cestovat, okamžitě jsem vyrazil. Vybíral jsem si hodně vzdálené destinace s úplně jinou kulturou, než je ta naše, jako například Fiji. Na Kostarice jsem poprvé byl před 25 lety, projel jsem ji od severu k jihu a moc se mi líbila.

Jak probíhal vznik Art Villas?

Když se mě lidé ptají, jak se nám to tady povedlo vybudovat, odpovídám: Jak sníte slona? Sousto po soustu. Velký projekt se skládá z malých kroků, ale musíte vědět, kam míříte. S Art Villas jsem si přesně vi-

zualizoval, co chci, a pak už jsem jen držel směr. Má představa se v průběhu samozřejmě vyvíjela a nabalovala, protože se vždycky snažím pracovat s lidmi, kteří jsou lepší než já a můžu se od nich učit. Díky tomu mě pak v procesu inspirují a můj nápad povyšují svým uměním.

Co je tvým hnacím motorem v situaci, kdy na druhém konci planety začínáš „na zelené louce“?

Začínat jinde, než doma je samozřejmě náročné, třeba už jen proto, že s vámi nikdo nesdílí vaši historii. Uvědomuju si, že tu nejsem obklopený energií svých předků, a o to víc mě teď zajímají kořeny, ze kterých pocházím.

Zároveň jsem ale typ člověka (a možná je v tom i kus ega), kterého baví být něčím zajímavý. Mám dobrý pocit, když můžu přispět společnosti a když příběhy, které vyprávím, jsou svým způsobem pozoruhodné.

O každodenní provoz Art Villas pečuje tvá žena Petra, zatímco ty se soustředíš na nové projekty. Jaké pozoruhodné příběhy se ti teď honí hlavou?

Art Villas stojí v divoké oblasti na pacifické straně, která je turismem ještě docela nezasažená. Za námi se tyčí nejvyšší hora Cerro Chirripó, která se na druhé straně svažuje do Karibiku. Máme zajímavé pobřeží, které je ideální k rozvoji „inteligentního“ turismu. Inspiruje mě nová výstavba, která je trochu futuristická, hodně biofilická a organicky protknutá s přírodou. V městečku ležícím asi 4 kilometry od Art Villas bych v tomto duchu rád realizoval projekt asi 80 rezidencí, od kterého si slibuji, že sem vnese kulturní a společenský život. Studoval jsem JAMU a chybí mi kultura ve smyslu estetické architektury nebo výběru možností zajít si na dobrou večeři. Rád bych tu měl i jiná místa, kde se můžu bavit, a vypadá to, že když to neudělám já, neudělá to nikdo. To je, řekněme, profitová část mých úvah. Jsem rád odměněn za svoji práci a falešný pocit, že víc peněz znamená větší bezpečí, mě pohání dodnes.

Průkopníci na cestách

Kromě toho s pár dalšími lidmi přemýšlíme i o větším projektu, kterému pracovně říkám Eco-Expo. Je to běh na hodně dlouhou trať, protože bychom rádi zahrnuli všechny levely od jednotlivců se skvělým nápadem, který nemají kde prezentovat, po vědecké týmy, výrobce, investory a vlády okolních zemí. Vznikla by tak fyzická i digitální platforma pro ty, kdo jako hodnotu vidí především kvalitu života. Nemám potřebu být slavný, nevadí mi role toho, kdo věci tlačí z pozadí. Ale jsem rád, když můžu být u toho a přispět k vytváření světa, ve kterém chci sám žít. Následovat mrkvičku peněz je vždycky lákavé, ale už vím, že duši neprodám a že všechno nemusí být jen o penězích.

Co považuješ za své největší životní úspěchy?

Bezesporu mou ženu a dvě děti. Nejen proto, že to vypadalo, že děti mít vůbec nebudeme. Se ženou jsme 16 let a od chvíle, kdy jsme se poznali, jsme spolu v podstatě 24/7. Skvěle mě doplňuje a dodnes se díky ní rozvíjím.

Jsem hrdý také na to, že jsem si prošel celým cyklem od vybudování firmy z ničeho až k jejímu úspěšnému prodeji. A za jeden ze svých úspěchů považuji i to, že jsem sám absolvoval pouť do Santiaga. Během prvních čtyř dnů si promyslíte vše, co si potřebujete promyslet, a pak začnete chápat, co je vnitřní klid.

V čem je resort Art Villas jiný?

Inklinujeme k niche věcem a chceme podporovat i méně obvyklé koncepty. Například manželka ráda cvičí pole dance, takže máme pole dance studio pod širým nebem, což v džungli fakt moc často nevidíte. V poslední době se nám skvěle rozběhlo zážitkové tetování. Dvakrát ročně se k nám sjíždějí největší umělci z řad tatérů, malířů i sochařů, přijíždějí i jejich klienti a všichni dohromady vytvářejí neuvěřitelnou atmosféru. Baví mě převracet zvyklosti: tetování většinou probíhá ve městě v tmavé místnosti, ale s jehlami a nástroji na baterky máte možnost nechat se tetovat na nádherných odlehlých místech, jako třeba u vodopádů, na pláži nebo v kaňonu. Celý ten okamžik, který s vámi doslova zůstane po zbytek života, se tak promění v estetický a třeba i spirituální zážitek.

Najdou se v Art Villas detaily, do nichž jste zašifrovali odkazy na český původ resortu? Samozřejmě, protože vše navrhli čeští architekti a je tu česko-slovenské umění. Pečeme si český chleba, na který si z Čech vozíme mouku, a zaděláváme vlastní kvásek. Myslím ale, že je tu cítit i často podceňovaná vlastnost, kterou znám právě od Čechů (když se tedy Čech povede): otevřené srdce a dobro. Rozhodně to není všude samozřejmé. Hosté to tu podle mě cítí, a i kvůli tomu se sem rádi vracejí.

Art Villa

Filip Žák

Jakých dalších vlastností si na Češích ceníš poté, co jsi měl možnost žít v jiné zemi?

Výhoda Čechů paradoxně je, že nás nikdo nezná, takže o nás nikdo nemá stereotypní negativní předsudky jako o jiných velkých národech, jako jsou třeba Francouzi nebo Američané. Když někam přijdeme, máme čistý list. Mnohokrát jsem si také ověřil, že opravdu platí „zlatý český ručičky“ a že si umíme poradit v mnoha situacích. Je v nás otištěná evropská kultura, což bereme jako samozřejmost, dokud o ni nepřijdeme. Například pro Američany je hlavní hodnotou užitečnost: vychytají, abyste měli kde zaparkovat, z auta to měli co nejblíž k obchodu a na těch pár metrech nezmokli. V italské vesničce budete muset zastavit někde pod kopcem, ujít dva kilometry, třikrát se u toho ztratíte, dvakrát zmoknete, ale mezitím potkáte čtyři zajímavé lidi, se kterými si popovídáte a máte úžasný zážitek. V Americe včetně té střední se romantika moc nepěstuje, zato Evropa jí je prosáklá.

Jakou radu bys dal těm, kteří chtějí posouvat své hranice, ať už vnitřní, nebo vnější?

Nehledej štěstí, hledej to, co tě těší a dělá ti radost. Štěstí je podmínečné – říkáme si, že budeme šťastní, až pojedeme na dovolenou, jenže pak tam přijedeme a jsou tam komáři. Radost je prožitek, u kterého

Průkopníci na cestách

zapomenete na čas, ať už jde o tvorbu, nebo o zážitky. Radost je prostor uvědomit si, že právě teď šťastný jsem. Já třeba vím, že mi dělá radost chodit podél řek, následovat jejich tok v džungli a objevovat. Ale rozhodně u toho nezažívám jen štěstí, protože to není úplně jednoduché: člověk se musí správně obléknout, někam dojet, překonávat překážky… A pak najednou jdu podél řeky nebo si u ní sednu a mám čas a prostor si uvědomit, že tohle je mé štěstí! Zní to jako klišé, ale cesta je cíl. Když je dílo hotové, užijete si to tak na pět minut, než zjistíte, že je třeba věci opravovat, nebo než vás přepadne puzení jít dál. Užijte si proces. Pro mě je příběh důležitější než výsledek.

A ještě jednu věc jsem se naučil a můžu ji vřele doporučit: Dělej, co řekneš, ať je na tebe spolehnutí i v detailech. V každodenním životě je to obrovská hodnota. Dávám si pozor na to, co slibuju, ale jakmile to slíbím, slovo dodržím, i kdyby to byla maličkost.

Kde se vidíš v budoucnosti?

Rád bych ještě pár míst zrealizoval. Z architektonických důvodů mě zajímá pobřeží Portugalska, méně objevené oblasti Patagonie a hodně mě láká Francouzská Polynésie a jižní Pacifik, což je pro mě esence tropů. Rád bych měl možnost střídavě žít na třech nebo čtyřech místech.

Atelier Villa

Peru se během posledních dvaceti let proměnilo z batůžkářské destinace v zemi, která okouzluje i velmi náročné cestovatele. Jedním z těch, kdo se na této transformaci podíleli, byla i společnost Enigma, spolehlivý peruánský partner EliteVoyage. V obsáhlém rozhovoru si povídáme s její zakladatelkou a CEO Silviou Rico o tom, jak a proč se její milovaná země stala jedním z nejzajímavějších cestovatelských zážitků na světě.

Peru očima Silviy Rico

očima Silviy Rico

Peru očima Silviy Rico

a cestách si dovolíme být někým jiným, než kým jsme v naší každodenní rutině. Své staré já necháváme doma a otevíráme smysly něčemu novému.

Silvio, jaký typ cestování vás vystihuje?

Cestování je něco, díky čemu se měníme k lepšímu a co nás dokáže propojit s naší podstatou. Na cestách si dovolíme být někým jiným, než kým jsme v naší každodenní rutině. Své staré já necháváme doma a otevíráme smysly něčemu novému. Vstupujeme do jiné reality, ochutnáváme neznámá jídla, poznáváme rozdílné způsoby života nebo komunikace. Mám zvyk, že jakmile vystoupím z letadla, snažím se nacítit nové vůně. V tom závanu novoty vnímám pocit svobody. Je to pro mě znamení, že se můžu začít cítit jako jiný člověk, někdo, koho ještě neznám ani já sama.

Mými nejoblíbenějšími společníky na cestách jsou mé děti. Společně jsme navštívili už víc než 35 zemí včetně Austrálie, Cookových ostrovů, Uzbekistánu, Tanzanie, hranice mezi Namibií a Angolou, Indie a samozřejmě Peru, které jsme projeli doslova od shora až dolů.

Silvia Rico

Jak jste se ocitla v Peru?

Jsem dcerou španělské matky a bolivijského otce. Jako dítě jsem četla knížky o Jižní Americe a teta, která za námi jezdila z Limy, mi vyprávěla legendy o jezeře Titicaca a podobných místech. To nakoplo mou vlastní představivost. Daleké destinace a panenská zákoutí mě vždycky přitahovaly. Jsem nadšená, když se můžu dotknout kousku země, na kterém nikdo jiný dlouho nebyl. V jednatřiceti letech jsem si vzala čtyřměsíční volno z pozice marketingové ředitelky Danone a vydala se na cestu z ekvádorského Quita do Ushuaie v Patagonii. Pamatuju si, jak stojím v bolivijské solné poušti pod neuvěřitelně modrou oblohou a zmateně se zkouším ptát vesmíru, kam bych měla svůj život dál směřovat. Kupodivu mi přišla jasná odpověď: Prozkoumej své kořeny, jeď do Cusca!

Co konkrétně vás na Cuscu přitahovalo?

Genius loci, hory, klid, energie, lákavá představa zpomalení a vydanosti jeho atmosféře. Lidé v Cuscu jsou hrdí na to, co dělají, rádi se dělí a náklonnost projevují štědrostí. Občas od některých lidí slýchám, že Stezka Inků u Cusca je až moc turistická a nemá cenu tam jezdit. Já říkám, že to cenu má! Jeďte tam, nasajte energii místních kamenů, přemýšlejte o tom, kdo tam byl před vámi a co všechno se tam stalo.

Po návratu do Evropy mi korporátní kariéra už nepřipadala moc sexy, a tak jsem se dvěma kufry odletěla zpět do Cusca a založila Enigmu. Dnes je můj domov, moje práce i můj každodenní život bytostně spojený s Peru. Moje děti jsou Peruánci – stejně jako polovina mojí duše.

Machu Picchu

Jedna z plážových rezidencí Enigmy na severu

tačí půlhodinový let a z drsných hor ve výšce 4000 m vystoupíte v džungli, kde je 35 °C. Nebo na pláži.

Piknik na tajném místě

Jak byste popsala Peru někomu, kdo kromě Cusca a Machu Picchu o této zemi nic neví?

První, co mě napadá, je nebývalá diverzita. Je nepředstavitelné, co všechno Peru pojme. Zajímavá kultura, lidé a jejich komunity, živé tradice a víra, fenomenální jídlo, pisco, dechberoucí příroda, historie, archeologie… Stačí půlhodinový let a z drsných hor ve výšce 4000 metrů nad mořem vystoupíte v obrovské džungli, kde je 35 °C. Nebo třeba na pláži. Rozmanitost ekosystémů, regionů, divoké přírody a také životních stylů je tu nevídaná. Peru se zdá být nekonečné a všechno tu žije v rovnováze.

Kolik času je potřeba k prozkoumání tak rozmanité země jako Peru?

Když budu hostit někoho, kdo je fanatik do umění a gastronomie, můžeme klidně strávit týden jen v Limě a stejně nestihneme všechno. V Peru hravě dokážete zaplnit měsíc i víc. Můžete přijet a odškrtat si všechna „povinná“ turistická políčka. Nebo můžete pozorovat a navnímat místní život a stát se jeho součástí. V Enigmě milujeme kulturně obohacující cesty, které vás propojí s podstatou každého místa, umožní vám setkat se se skutečnými lidmi a poznat jejich život zblízka.

Pokud přijedete pouze na týden, hrozí, že se upnete jen na Posvátné údolí, Cusco, Machu Picchu a Limu. Je to klasická trasa, kde poznáte koloniální a inckou historii. Inkové byli u moci 60 let. Před nimi tu 600 let byli Wariové, jejichž pozůstatky jsou v oblasti Ayacucho. Amazonie je známá jako jedno z biologicky nejrozmanitějších míst planety. Je také domovem fascinujících domorodých etnik, která žijí podle dávných filozofií a léčitelských tradic, jimž se dnes dostává oživení. Na cestovatelích, kteří přijíždějí do Peru, si všímám změny. Už jim jde míň o to, aby si odškrtali ta „správná“ místa ze seznamu, a víc je zajímají zážitky, objevy a neopakovatelné okamžiky.

Nakolik je domorodá kultura součástí každodenního moderního života?

Španělé zavedli katolicismus, ale Inkové věřili v sílu přírodních živlů. Španěly uchlácholili tím, že na obrazech sice malovali pannu Marii, ale aby zůstali věrní své víře, nakreslili ji aspoň ve tvaru hory. Někteří z našich průvodců jsou zbožní katolíci, ale když přecházejí horský průsmyk, požádají o bezpečný průchod posvátného ducha. Nezdráhají se využívat byliny a tradiční léčiva. A před prvním douškem piva vylijí pár kapek na zem a nabídnou je Pachamamě, Matce zemi.

Peru popisujete jako nekonečné. Která z těch méně známých míst jsou ještě zajímavá?

Třeba překrásné město Arequipa a jeho koloniální dědictví. Sopky, divoké lamy vikuňa, úžasná krajina a kondoři v kaňonu Colca, který je jedním z nejhlubších na světě. Titicaca úplně na jihu je nejvýše položené splavné jezero na světě, kde se můžete setkat s živoucí kulturou a poznat život místní komunity. Pokud vás láká Amazonie, můžete v národní rezervaci

Pacaya Samiria v rámci moderně pojaté luxusní plavby proplout nedotčeným deštným pralesem. Nebo navštivte některou ze skvělých amazonských lodgí, kde se můžete seznámit s tradicemi předků domorodé komunity Ese Eja a ocenit biodiverzitu v Puerto Maldonadu, rezervaci Tambopata a národním parku Manú.

Takových méně známých míst a zážitků je spousta a je potřeba o nich mluvit!

Kolonie lachtanů, destilérky pisca, Trujillo, Chiclayo, pouštní rezervace, přelet nad geoglyfy na planině Nazca… Je tu úžasný podmořský život, surfování, pláže, archeologická naleziště a pozůstatky z doby dávno před Inky. Jedním z nich je i Kuelap, o kterém se někdy mluví jako o příštím Machu Picchu.

Zní to úžasně a také docela dobrodružně. Je Peru destinací pro všechny cestovatele bez ohledu na věk, tedy i děti?

Když jsem v roce 2002 přijela do Cusca a rozjížděla Enigmu, Peru bylo obecně považováno za komplikovanou destinací, kam cestují akorát batůžkáři. Jediný luxusní hotel byl Monasterio pod křídly Belmondu. Za posledních 20 let se ale v celé zemi neuvěřitelně zvedla úroveň luxusu. Peru je fantastickou destinací pro rodiny, protože nabízí kombinaci kultury, přírody a odpočinku. Samozřejmě budete cestovat trochu jinak, když je vašim dětem 12 a 10 let, a jinak, když jim je 16 a 14. Vše je otázka dobrého plánování a přípravy. Podle mě je škoda, že většina rodinných zážitků, které se dnes v Peru nabízejí, jsou v podstatě běžné zážitky pro dospělé s pár naroubovanými úpravami, které mají oslovit ty mladší. Přitom je možné vzít v úvahu věk a zájmy dětí i dospělých a připravit speciální zážitky pro všechny –jako například námi vytvořená honba za pokladem v Cuscu.

Jaké bylo Peru v roce 2002, když jste sem přišla?

Od osmdesátých let až do roku 2000 si Peru procházelo obdobím temna. Když jsem do Cusca přijela já, země už začala rozkvétat. V jejím rozvoji jako turistické destinace sehrála důležitou roli společnost Belmond, která je zaručenou známkou pětihvězdičkového luxusu. Otevřeli víc hotelů a spustili první luxusní vlaky. Řekli jsme si, proč na Stezce Inků všichni musí sedět na zemi a jíst studené špagety? Proč nenabídnout vyspělý komfort?

V Cuscu se to jen hemžilo cestovními agenturami, které se navzájem kopírovaly. Možnost kontroly prakticky neexistovala a vládl naprostý chaos. Za posledních dvacet let došlo k profesionalizaci na všech frontách. Otevřely se menší butikové hotely. Pro nás bylo důležité, že jsme si zážitky vždy navrhovali sami a pokud to nebylo nezbytně nutné, nikomu jinému jsme je nezadávali. Proto dokážeme přesně odhadnout, co je pro každého cestovatele smysluplné. Mnohé agentury prodávají „oblíbený výlet samotného majitele“. Proč se ale řídit výletem někoho

jiného? Schopnost skutečně naslouchat je v našem oboru bytostně důležitá. Proto se vždy ptáme: „Proč chcete jet do Peru?“

Proč lidé chtějí jet do Peru?

V každé cestě se odráží osobní zájmy a preference. Někteří chtějí vidět Machu Picchu a nejslavnější místa, což plně respektuji. Stává se, že se v nich během takové cesty něco vzácného probudí. Naštěstí máme citlivé průvodce, kteří takový okamžik dokáží obohatit a třeba i prohloubit, aniž bychom přerušovali program. Jiní lidé zase mají konkrétní představu o tom, co chtějí zažít. Peru je rájem pro milovníky outdoorových aktivit jako pěší túry, rafting, jízda na horském kole, jízda na koni, kajak, horolezectví, rybaření nebo surfování. Probíhají festivaly a slavnosti, je tu hudba, umění, textilie. Dnes je Peru také globální hvězdou díky své gastronomii.

Peruánské restaurace se otevírají po celém světě a čtyři z 50 nejlepších restaurací světa jsou v Limě. Co je podle vás esencí peruánské gastronomie?

Nejde jen o to ochutnat ceviche a koktejly s piscem. Menu v podstatě funguje jako kulinářská cesta zpět do minulosti, takže ochutnání nového jídla znamená ochutnání kousku historie a kultury. Peruánci mají v jídle rádi svěžest a přirozenost a jejich jídla vystihují rozmanitost země. Špičkové restaurace ve svých receptech začínají používat ingredience z džungle nebo zdravé obiloviny z And, takže ty najednou získávají i jiný status než jen lokální surovina. Důležitým prvkem zůstává káva a čokoláda, čím dál víc se prosazuje víno. Peru je jednou z mála zemí, kde ryby skutečně pocházejí z rybolovu, ne z rybích farem. Gurmánům doporučuji vyhradit si na kulinářské objevy alespoň několik dní. Prozkoumáte finediningové i nenápadné restaurace, vyzkoušíte jídlo ze stánků na trhu a povečeříte s místními v malých rodinných podnicích zvaných huariques. Můžete degustovat peruánská vína, navštívit ekofarmy a být svědky znovuzrození peruánských pekařství. Můžeme vám zprostředkovat zážitek Kitchen Lab, kdy se osobně setkáte s jedním z momentálně nejslavnějších šéfkuchařů v Limě.

Peru očima Silviy Rico

eru je rájem outdoorových aktivit. Pěší túry, rafting, horolezectví, surf, kajak, rybaření, jízda na kole či na koni...

Lodge Refugio Amazonas v jižní části peruánské Amazonie

Kajman v Amazonii (foto: Paul Bertner)

aši hosté mají přístup do reálných domů, kde lidé skutečně žijí, není to skanzen pro turisty. Na konci dne je všechno o lidech.

Elita Sulca navrhuje typické výšivky Ayacucho

V Posvátném údolí

Foodies si v Peru bezesporu přijdou na své. Lidé ale do Peru jezdí z mnoha různých důvodů – jak je dokážete všechny uspokojit?

Občas od lidí slyším, že při plánování cesty nepotřebují naši pomoc, protože mají čas si ji naplánovat sami. Není to o čase. Nás pohání vpřed vášeň pro každé místo a jeho obyvatele. Bedlivě sledujeme všechny novinky a trendy. Chceme, abyste se setkali právě s těmi zážitky, které vás promění, stejně jako Peru a cestování proměnily mě. Osobně mám pocit, že jen minimum cestovních kanceláří věnuje čas tomu, aby se zastavily a přemýšlely o vás, o vašich potřebách, o tom, jak vaši cestu povýšit na něco výjimečného. Touha po zisku až příliš často vyhrává nad intimitou a nadšením. Poslat klientovi do hodiny prefabrikovaný návrh je snadné. Přitom vaše cesta je váš velký životní sen, který si plníte jednou za život. Potřebujete a zasloužíte si travel designera, který k vaší vizi přistupuje s úctou a pochopením a dokáže ji zrealizovat.

Z ohlasů a recenzí od našich klientů vyplývá, že je nejvíc zasáhne, když vědí, že poznali pravou tvář Peru. Stalo se například, že jsme se kvůli stávkám odchýlili od itineráře, a klienti byli nadšení – bylo to pro ně, jako když ve škole odpadla hodina. Jeden z našich průvodců pochází z rodiny, která žije ve vesnici Ollantaytambo v Posvátném údolí, a naši hosté tak mají přístup do reálných domů, kde lidé skutečně žijí, není to skanzen pro turisty. Na konci dne je všechno o lidech.

Přesto i hotely hrají nezanedbatelnou roli. Zmínila jste, jak Belmond pomohl proměnit vnímání Peru. Které hotely v Peru máte nejraději?

Belmond otevřel Miraflores Park a zrenovoval tak limskou klasiku, která je ikonou města. Palacio Nazarenas, jenž také spadá pod Belmond, zůstává tím nejpříjemnějším luxusním hotelem v Cuscu. Nenápadná Sanctuary Lodge, tedy další Belmond, je jediný hotel sousedící s Machu Picchu a dokonale splývá s okolím. Milujeme také

Inkaterra La Casona v Cuscu, který působí jako muzeum zasazené do kláštera

a funguje bez recepce nebo baru – prostě si řeknete, co chcete nebo potřebujete. V Posvátném údolí patří k našim nejoblíbenějším Sol y Luna. Mohla bych vyjmenovat mnoho dalších špičkových hotelů jako Titilaka Lodge, Refugio Amazonas nebo Kichic, náš domov daleko od domova na severu. Úžasné možnosti včetně naší kolekce privátních rezidencí jsou dnes již po celém Peru.

Jakým směrem se cestování v Peru bude vyvíjet do budoucna a co nového Enigma chystá?

Přichází nová generace cestovatelů s novými zájmy. Připravujeme například líbánky v Peru pro saúdskou královskou rodinu a jsou velmi aktivní – chtějí jezdit na zipline, chodit na treky, objevovat. Dalším naším cílem je vysoká míra soukromí. Chceme nabídnout víc míst, kde mohou být celé rodiny jen samy pro sebe. Hodláme také dokázat, že udržitelnost a ohleduplnost mohou jít ruku v ruce s opravdu luxusním zážitkem. K vyššímu uvědomění chceme inspirovat každého, s kým se setkáme, ať jde o cestovatele, klienty či naše dodavatele.

Enigma nedávno získala certifikát B-Corp a stala se partnerem organizace The Long Run. Jak takový závazek k udržitelným postupům ovlivní zážitky vašich klientů?

Naše společnost stojí na čtyřech pilířích a jedním z nich je odpovědný provoz. Lidé si všímají takových detailů, jak například na treku v Amazonii nebo v Andách likvidujeme odpadky. Druhý pilíř je sociální, kde spolupracujeme s kolektivy, které podporují ženy a děti. Třetí pilíř je environmentální, kdy nám jde o co nejmenší negativní dopad. Čtvrtý pilíř je kulturní a považuji ho za nejdůležitější. Kulturní dědictví je vše, čím jsme, je to naše podstata. Neseme si v sobě moudrost, jež nám předaly minulé generace, a musíme s ní zůstat ve spojení, abychom mohli pochopit sebe sama. Všechny naše zážitky se opírají o jeden z těchto pilířů. Pokud se tedy jedná o zážitek, který má spojitost s čokoládou, navštívíme lokální výrobce a ochutnáme tu nejlepší bio čokoládu.

Peru očima Silviy Rico

Jste hrdá na to, že si všechny zážitky navrhujete sami. Co je pro vás během toho procesu důležité?

Pro nás to je vždy o lidech a lidské stránce věci. Vždycky budeme chtít zprostředkovávat emoce a vjemy, které jsou přirozenou součástí cestování. Zážitky se čím dál víc vracejí k lidským kořenům a vzájemným poutům. Snažíme se je navrhovat tak, aby cestovatelům přinášely úlevu od stresu, od hodnocení, od rutiny. A aby jim dodávaly svobodu objevovat a cítit se naživu, rozhodovat se, být sám sebou a třeba i nakrmit vnitřní dítě, které je někde hluboko uvnitř každého z nás. Naše zážitky vždy přinášejí setkání se skutečnými lidmi, kteří dělají skutečné věci – narozdíl od světa virtuální reality přinášíme skutečný obsah. Nabízíme přístup k místům a lidem, kteří by jinak byli nedostupní a Google by je nikdy nemohl vyhledat. Mám pocit, že právě takové zážitky si přejí nároční cestovatelé. Otázka tedy zní: „Proč chcete jet do Peru vy?“

abízíme přístup k místům a lidem, kteří by jinak byli nedostupní – ani Google by je nemohl vyhledat.

Andean Explorer – vlak značky Belmond na trase mezi Cuscem a Arequipou

EXPLORER by EliteVoyage

Peru očima Silviy Rico

Ruta del Sillar nedaleko Arequipy

Biodynamická Champagne

s Antonínem Suchánkem

Antonín Suchánek je jedním z průkopníků biodynamických vín v Česku. Založil distribuční společnost Champagnier, která již od roku 2010 dováží biodynamické šampaňské. Je spolumajitelem wine & champagne baru Autentista a spoluzakladatelem festivalu Praha pije víno a La Bouteille de Champagne. Díky Antonínovi se biodynamická vína v Česku těší čím dál větší oblibě.

Antoníne, rozeznáš biodynamické víno jen podle chuti?

Biodynamika je jednou z cest, jakou se ekologicky smýšlející vinař může ubírat. Samozřejmě záleží na konkrétním vinaři, ale obecně je pro mě rozdíl rozpoznatelný. Ta vína jsou charakteristická a vrstevnatá a dle mého názoru se v nich mnohem víc otiskuje terroir. Vím, že terroir je trochu zneužívané slovo, se kterým se každý ohání, ale krása terroirového vína spočívá v tom, že se v něm propojuje otisk půdy, času i rukopisu vinaře.

Když to zjednoduším, v Champagne, která je mou hlavní doménou, existují v podstatě dvě cesty. Ta tradiční, kterou se vydávají velké domy, vypadá tak, že se výsledná vína scelují z hroznů z mnoha poloh a různých oblastí Champagne. Takhle to funguje víc než 250 let. Výsledná champagne pak chutná více méně stejně a nedá se úplně hovořit o nějakém konkrétním terroiru. Dá se říci, že ohýbají vinici na styl domu.

Někteří pěstitelé přišli s tím, že je škoda nepředstavit Champagne v celé její pestré kráse a začali vyrábět své vlastní champagne. Dělají víno jen z jedné odrůdy, z konkrétní vinice nebo třeba jen z jednoho ročníku… Samozřejmě ne každá vinice má na to, aby produkovala zajímavé víno. U pěstitelů, se kterými spolupracuji, můžu rozpoznat terroir a vím, jak víno chutnalo v daném roce na dané vinici.

Jak biodynamická vína vznikají?

V podstatě jde o způsob vinohradničení, který bere ohled na to, jak se člověk chová k révě a samotné půdě. Za jejího otce je považován Rudolf Steiner, který zdůrazňoval roli cyklů, dal dohromady lidové moudrosti a pranostiky, sestavil lunární kalendář… S měnícím se klimatem spousta biodynamických vinařů řeší, jestli dnes ještě dává smysl dogmaticky následovat Steinera, ale esence zůstává stejná: minimalizace zásahů zvenčí do přirozeného ekosystému a absence používání chemických postřiků na vinicích.

Autentista (foto: BoysPlayNice)

Vouette et Sorbée - Blanc d’Argile Brut Nature

Jedno z nejoriginálnějších champagne vůbec. Stvořil ho legendární vinař Bertrand Gautherot a jedná se o 100% Chardonnay výhradně z vinice Biaunes. Ta je orientována na severozápad, takže během dne má jen málo slunce a hrozny dozrávají velmi pomalu. Podloží je tvořeno silnou vrstvou jílu na vápenatém podkladě. Nádherné exotické aroma, kterého má člověk takříkajíc „plnou pusu“. Je plné, dlouhé s nádherným minerálním závěrem.

-Fleury Sonate 2013 Brut Nature

Sonate spatřila světlo světa v roce 2012 a jednalo se o vůbec jedno z prvních champagne vyrobených bez přidaného

SO2. Jean-Sébastien pro něj vybral hrozny z vinice, která byla jako první konvertována na biodynamiku. Sonate je opulentní a mnohovrstevnaté. Ve skleničce se postupně nádherně proměňuje a ukazuje celé spektrum aromat. Ideální večerní champagne.

Proč se na biodynamická vína někteří až donedávna dívali skrz prsty?

Biodynamika občas dostává nálepku esoterismu, protože se uplatňují rady jako „zakopat do země kravský roh naplněný mrvou“, různé výluhy z bylin a podobně. Pro mě ve výsledku není důležité, jestli to funguje díky tomu, že tomu vinař věří, nebo třeba proto, že tak v půdě nastane nějaká biochemická reakce, které zatím nerozumíme. Je to jeden z mnoha možných směrů a neříkám, že jediný správný. Navíc se nedá dělat všude stejně, záleží na místních podmínkách. Je snazší dělat biodynamiku na jihu, kde tolik nehrozí vznik plísní, a těžší dělat ji ve vlhkém severním pásmu.

Jaký je rozdíl mezi biodynamickým a naturálním vínem?

Naturální víno vzniká za ještě striktnějších podmínek než biodynamické, nepřidává se do něj síra a vinař by se ho vlastně neměl ani dotknout. Přiznám se, že ten názor úplně nesdílím. Vinařina pro mě zůstává řemeslem, ve kterém se má otisknout osobnost vinaře. Ano, co nejméně zásahů, ale jsem radši, když vinař zasáhne, než když vyrobí vadný produkt. Víno není naturální produkt – tím by byl přece ocet! Víno z toho vzniká až určitou kultivací. Jde o to najít zdravou hranici a nedržet se zuby nehty extrémů.

Biodynamická Champagne s Antonínem Suchánkem

Jak se dá poznat, že víno vznikalo opravdu poctivě biodynamicky?

Buď mají certifikaci, nebo z vlastní zkušenosti vím, že třeba praktikují některé z biodynamických postupů. To je pro mě alfa a omega. S vinaři, se kterými spolupracuji, jsem neustále v kontaktu a sleduji jejich práci celé roky. 99 % našich vinařů dnes nějakou certifikaci má (ať už přímo biodynamickou certifikaci Demeter, nebo EU certifikaci Organic wine). Do našeho portfolia patří například i vinařství Fleury, které je nejstarším certifikovaným biodynamickým vinařstvím v Champagne. Obrovský dík za to patří Jean-Pierre Fleurymu, který se pro konverzi na tento způsob vinohradničení rozhodl již v roce 1989. Jean-Pierre bohužel loni v létě zemřel. Byla to velká ikona a svým způsobem to byl on, kdo biodynamiku v Champagne prosadil a inspiroval mnoho dalších pěstitelů. Znám také spoustu vinařů, kteří s biodynamickými postupy plně souzní, ale certifikát nemají. Někteří to dělají od 70. let, nikdy žádný papír neměli, a přitom je všichni uznávají.

Pierre Gerbais - Les Grandes Côtes Extra Brut

100% Pinot noir tvořený solerou ročníků 2011-2018 ze tří poloh vinice

Les Grandes Côtes. Jedná se o velmi expresivní Blanc de Noirs s intenzivní vůní ovoce, rozinek a briošek a perfektní vyvážeností chuti díky rezervním vínům. Krásně ovocné a harmonické víno, které se pije skvěle kdykoli během dne.

Zaručuje biodynamický certifikát i kvalitu?

Certifikát není nutně garantem, že víno bude dobré. Pro mě je pořád rozhodující hlavně samotné řemeslo. Když vidím komerční vinařství inzerovat vína bez zásahů, a přitom vím, že vyrábějí miliony lahví a jen si vedle ve sklepě „střihnou“ jednu řadu bez aditiv, rozhodně je nepovažuji za biodynamického výrobce, i kdyby třeba měli část vinic certifikovanou.

Distribuce Champagnier je o butikových vinařích, u kterých se nám podařilo získat výhradní zastoupení pro český trh. Je to prémiová řada toho, co se v rámci biodynamiky a ekologického pěstitelství v Champagne dělá. Často jsem od vinařů slyšel, že v portfoliu máme osobnost, které si váží, a proto u nás také chtějí být. Je to malý a provázaný svět. Jednomu vinaři se k nám naopak nechtělo, protože jsme v portfoliu měli někoho, s kým se kdysi nepohodl, což já samozřejmě netušil.

Stéphane RegnaultChromatique Extra Brut

Chromatique je dobrý úvod do vín typu Blanc de Blancs (100% Chardonnay) z unikátního terroir Les Mesnil Grand Cru. Kvůli čisté křídě je velmi minerální, avšak Stéphanovi se do něj podařilo přenést i výraznou ovocnou složku. Díky této kombinaci je Chromatique skvěle pitelný a velmi delikátní. Ideální společník k rybě či mořským plodům. Aktuální šarže je postavená na ročníku 2019 a je o dost plnější než předchozí verze. Tohle víno se pije samo.

Na fotografii zleva: Morgane Fleury, Charles Dufour (ikonický organický vinař Champagne, jenž byl dlouho stěžejním jménem na menu kodaňské Nomy), Benoît Fleury a Antonín Suchánek

Biodynamická

Jak na tebe reagovali ostřílení vinaři, když jsi za nimi přišel jako nezkušený mladík z malé země?

Měl jsem velké štěstí, že jsem se objevil u někoho jako Fleury. Jeho vína se mnou rezonovala takříkajíc „na první dobrou“ a i u zákazníků okamžitě zabrala. Plná, aromatická, krásně postavená. Postupně se mi povedlo nabrat další velká jména. Mojí výhodou bylo, že jsem se objevil tak brzo. Biodynamiku se u nás snažím prosazovat od roku 2010, kdy jsem byl spíš trochu za blázna. To už naštěstí neplatí. Dnes už by to nebylo možné, vinaři mají malé produkce a distribučně jsou obsazeni. Kdybych tam nebyl já, stoprocentně už by tam byl někdo jiný.

Zmiňoval jsi, že se na produkci vína začínají podepisovat klimatické změny. Jak?

Pěstitelé a vinaři to probírají už dost naplno. Když jsem byl loni v dubnu na festivalu Le Printemps des Champagnes v Remeši přezdívaném Champagne Week, řešilo se nejen to, že se klima mění, ale hlavně jak rychle. Reálně

hrozí, že kvůli úbytku kyselin nebudou bublinky ve víně možné. Champagne nedávno dokonce schválila novou rezistentní odrůdu jen kvůli množství kyseliny a někteří vinaři už s tím začali experimentovat. Snaží se využívat hroznů ze severních pásem, reagují staronovými odrůdami, hrají si se způsoby vinifikace, zkoušejí produkovat tichá vína. Nikomu se samozřejmě nechce vyloženě přejít na tichá vína, protože bubliny jsou prostě bubliny, ale zároveň chtějí být připraveni. To, že kvůli extrémně horkému počasí z vína mizí kyselá složka a převažují cukry, je pro Champagne špatně. Bublinky z teplých ročníků bez kyseliny jsou utahané a za pár let jsou z vína mrtvolky. Kdo nezmění způsob výroby, ten bude zřejmě produkovat těžká, ovocná, neelegantní vína, která nemají archivační budoucnost. Víte, když se kuchaři nepovede jídlo, zítra to může zkusit znova. Vinař má jen jednu šanci za rok. Pokud začnete ve 20 a skončíte v 65 letech, máte 45 příležitostí za život, jak udělat dobré víno. Když si to uvědomíte, berete každý ročník opravdu vážně.

Alexis - Totem Brut

Alexis Leconte pro něj vybral asambláž odrůd Meunier, Pinot Noir a Chardonnay z okolí Troissy ve Valée de la Marne. Je to sice základní champagne, ale také jedno z nejoriginálnějších. Ovocné, kořeněné, velmi harmonické a v chuti až netradiční.

Fleury - Boléro 2008 Extra

Brut

Boléro je 100% Pinot Noir a zrálo víc než 10 let v láhvi, kde bylo uzavřeno stejně jako Fleuryho prestižní cuvée korkovým uzávěrem. Tohle je prostě opulentní nadupaný Pinot Noir v jednom z nejlepších dostupných ročníků. Silná ovocná vůně, nádherná struktura a dlouhotrvající, takřka nekončící závěr.

EXPLORER by EliteVoyage

Rakousko z pohledu golfisty zdaleka není jen Poysdorf, Haugschlag a Adamstal. Vášnivá golfistka a cestovatelka Věra Bechyňová na základě vlastních zkušeností vybírá ze 167 rakouských hřišť svých sedm oblíbených, která leží v krásné krajině, mají kvalitní herní plochy a nabízejí příjemný après-golf třeba v podobě dobré restaurace.

úvodní fotografie Golfclub Am Mondsee

text Věra Bechyňová

NEJSTARŠÍ Golfclub Achensee

Jen padesát kilometrů od Innsbrucku leží jedno z nejstarších hřišť v Rakousku, které se každoročně umísťuje na předních příčkách golfových anket. Přesto, že hráče vítá již od roku 1934, jeho kvalita je dodnes špičková. První jamka začíná netradičně v centru městečka, ale už na druhé vstupujete do říše alpských lesů a hájů, kde dřevěná stavení zdobí tradiční muškáty a na vrcholech alpských štítů často sedí sněhová čepice. Hřiště o délce necelých šesti kilometrů neoplývá velkým převýšením ani dlouhými přechody, takže se dá snadno ujít s bagem na zádech. Nechybí proshop a restaurace s výhledem na green osmnácté ostrovní jamky. Vizuálně se nebudete nudit ani na drivingu, který nabízí pohled na jezero Achensee a někdy vám do obrazu vpluje i přistávající paraglidista.

PS: Přepadne-li vás žízeň, u odpaliště třináctky zvedněte poklop, vyberte si drink a zanechte libovolnou částku greenkeeperovi, který o „tajný bar“ pečuje.

DEVÍTKA Kitzbühel Kaps

Místní toto hřiště z roku 1955 zkráceně nazývají Kaps podle sousedního zámku. Těšit se můžete na spravedlivý sportovní zážitek v nezapomenutelném prostředí. A také kvalitní trénink, což potvrdil i sám majitel hrabě Lamberg, který se stal jedním z nejlepších rakouských amatérů a ani k tomu nepotřeboval driving range. Zdejší vodní překážky a bunkery spolknou každou špatnou ránu, což vás inspiruje k precizní hře. Hřiště je oprávněně držitelem mnoha ocenění. Stovky let staré stromy, dokonale upravené plochy, ručně malované plánky jamek, výhledy na Hahnenkamm, závěrečné ostrovní jamky a sympatický prezident Martin Kerscher musí uchvátit snad každého.

PS: Na závěr se odměňte ve vyhlášeném steak house s terasou levitující nad vodou.

NEJVÍC JEZER Golfclub Am Mondsee

Golfclub Am Mondsee designoval Max Graf Lamberg, který je podepsán i pod známým Haugschlagem. Rovinaté hřiště o rozloze 70 hektarů, kde kulisu tvoří vrcholy Solnohradských hor, leží u jezera Mondsee, ale na pár jamkách do hry zasahuje také jezero Drachsee. Přímo z terasy klubovny vede nad hladinu molo a na některých jamkách odpalujete doslova nad hlavami plavců. Pro koupání proto doporučuji spíš privátní pláž u Mondsee. Přechody jsou minimální a autíčko zřejmě potřebovat nebudete. K dispozici jsou i tréninkové plochy, menší proshop a restaurace s terasou.

PS: Vyplatí se počkat si na terase na západ slunce.

NEJVZNEŠENĚJŠÍ Golfclub Schloss Schönborn

V okolí Vídně si nenechte ujít golfový klub Schönborn, kde každá jamka jiskří historií. Na osmnáctce vás čeká barokní zámek, bývalé letní sídlo říšského vicekancléře Friedricha Karla von Schönborna. Hřiště s parem 73 k zámku přibylo v roce 1989, k čemuž byl jen s minimálními úpravami využit park o rozloze sto hektarů. Připravte se na přírodní hřiště mezi stoletými duby a lípami, které dost zužují dráhy. Do hry promlouvají i vodní překážky a bunkery a u greenů, jež jsou vyhlášené pro téměř ďábelskou rychlost, jsou rozmístěné velké kameny. První devítka je čistě parková a nabízí výhledy na zámek. Druhá část je otevřenější a celkově působí víc romanticky – jezírka s labutěmi, sochy, altánek… Nezapomenutelnou jamkou je osmnáctka, kde přímo za odpalištěm stojí dům, odkud pochází sympatická rakouská profesionálka Ema Spitz.

PS: K dispozici je i devítijamkové „Žluté“ hřiště, které na zimu nezavírá.

NEJROZLEHLEJŠÍ

Golfpark Mieminger Plateau

Uprostřed starých borovicových lesů leží hřiště, jež svým charakterem trochu připomíná slovenské Penati. Resort s 27 jamkami obklopují alpští velikáni a husté lesy zaručují absolutní klid na hru, který občas naruší maximálně srnky. Architekt Keith Preston zanechal svou stopu i v Čechách (Albatross, Ypsilon a Pyšely). V Miemingu vytvořil skutečný klenot s parem 73, který se hned po svém otevření dočkal ocenění za nejlepší resort a dodnes laťku drží hodně vysoko. Vodních překážek je minimum (na první

devítce vás čekají jen na posledních dvou jamkách), bunkerů je tak akorát a nejsou nijak zákeřné. Potrápit by vás mohly rozlehlé a rychlé greeny, kdy ani zasažení v regulaci neznamená, že máte vyhráno. Tréninkové plochy o rozloze 10 000 m2 zahrnují částečně krytý driving range a najdete tu také tréninkový parkcourse vhodný i pro začátečníky.

PS: Zastávka ve starém dřevěném stavení Stöttlalm, kde se podávají tyrolské speciality, je téměř „povinností“.

NEJSPORTOVNĚJŠÍ

Zillertal-Uderns

Popojeďte z Achensee dvacet kilometrů a narazíte na Zillertal-Uderns. Hřiště otevřené teprve v roce 2014 se už stihlo zařadit mezi nejlepší rakouské golfové resorty i kandidovat na pořadatele Ryder Cupu. Jedná se o sportovní osmnáctku od Diethera Fahrenleitnera se skvěle upravenými širokými fairwayi a nekomplikovanými greeny. Zejména na jaře, kdy roughy nejsou moc husté, se dá obejít s dobrým výsledkem. Terén je pohodový a přechody krátké. Krásný je zejména ostrovní green jamky číslo devět, který se nachází přímo před klubovnou. Připravte se na to, že váš švih přijde občas zkontrolovat některá z krav pasoucích se podél hřiště. Pokud by vám osmnáctka nestačila, k dispozici jsou ještě tři jamky pro trénink krátké hry. Moderní zázemí nabízí velkoryse pojatou moderní klubovnu s restaurací, golfový simulátor či designový hotel (jehož šéf Daniel mluví perfektně česky).

PS: Psi jsou vítáni v hotelu i na hřišti.

NEJKLIDNĚJŠÍ

Kitzbüheler

Alpen Westendorf

Jen málokdo by tomuto hřišti hádal pouhých devět let – působí totiž, jako by tu stálo snad od nepaměti. Možná za to může jeho poněkud skandinávský styl. Fairwaye se táhnou mezi vzrostlými stromy a borůvčím a na vše poklidně dohlíží hora Hohe Salve. Teoreticky se nejedná o dlouhé hřiště – při paru 72 byste ze žlutých odpališť naměřili jen pět a půl kilometru – ale i tak vás potrápí. Fairwaye jsou úzké, lemované hustými lesy a jakákoliv nepřesnost znamená ztrátu míče. Díky rovinatému terénu a nulovým přechodům hřiště obejdete poměrně rychle a pak se skleničkou vychlazeného veltlínu můžete relaxovat na terase s výhledem na ostrovní green osmnáctky. Na menu nechybí rakouská klasika, ale gurmáni z dalekého okolí jezdí na místní burger. K dispozici je proshop, driving range, rozsáhlé tréninkové plochy a hotel. Svého pejska klidně vezměte s sebou.

PS: Daří se tu houbám a místní je moc nesbírají, takže pokud houbaření patří k vaší meditaci, budete tu mít žně.

Tip navíc

Když chci v Rakousku spojit golf a relax, oblíbila jsem si hotel Krallerhof. Jeho majitelé jsou vášniví golfisté, což potvrzují dva tréninkové greeny před hotelem. Pro své hosty zajistí slevy na okolní hřiště a myslí i na takové detaily jako golfová svačina, kterou vám na hru připraví. Zamilovala jsem si také hotelové spa, které podle mě patří k těm nejlepším v Evropě. Nabízí dva venkovní bazény, jeden vnitřní, slanou vířivku a sauny s různou teplotou i vůní nebo privátní spa s vlastní saunou a vířivkou. Novým přírůstkem je organická stavba ATMOSPHERE, kde čeká jezero o rozloze 5 500 m2 s vyhřívaným 50metrovým nekonečným bazénem, sauny, modrá jeskyně, ledová komora či jógový sál.

Rakousko nemá moře, kompenzuje to však velehorami, průzračnými jezery a dokonalým wellness. K tomu přidejte golfová hřiště, skvělé služby, dobré víno a kuchyni, které naše české jazýčky rozumějí. A z mých dlouhodobých zkušeností mohu potvrdit, že Češi tu jsou váženými hosty.

Société Jana Černého

Société Jana Černého

Jan Černý má za sebou velký rok. Na Pražském hradě uspořádal svou 11. autorskou přehlídku, navrhuje kolekci na zahajovací ceremoniál pro české olympioniky, změnil branding z Jan Černý na Jan Société. Explorer si s ním povídal o historii i budoucnosti módy, jeho cestovatelských snech i o tom, v čem ho překvapilo setkání tváří v tvář s delfínem.

fotografie Kuba Zeman a archiv Jana Černého

Société Jana Černého

Honzo, jen pár dnů před tímto rozhovorem jste se vrátil z pařížského fashion weeku –je to pro vás dnes jiná Paříž, než když jste byl na jaře a v létě 2019 na stáži u Louise Vuittona?

Paříž mi i v zimě přijde o dost energičtější než třeba Praha, kde mám pocit, že všichni chceme zimu spíš přečkat a musíme se nutit vůbec někam vyrazit. Město víc žije, má jiné světlo, lidé se chtějí bavit… Samozřejmě je pro mě jiná i proto, že už tam nejsem jako stážista, ale vracím se na fashion weeky nebo na veletrhy, kde hledám nové dodavatele pro své vlastní kolekce.

Máte už svou verzi Paříže? Podniky, jídla, obchody, které při každé návštěvě „musíte“ navštívit?

Znám dost lidí, kterým Paříž připadala ošklivá a špinavá, protože došli tak akorát na Eiffelovku, ale v každém městě je potřeba najít si to svoje. Mám rád uměleckou čtvrť Marais. Líbí se mi koncept restaurace Tekés, která podává vegetariánskou středomořskou kuchyni a večer se mění na bar. Baví mě muzeum a galerie Bourse de commerce… Určitě mám v Paříži místa, na která se rád vracím.

Připravujete nástupní olympijskou kolekci. Chystáte se do Paříže i v rámci olympiády?

Chystám. Pojedu na oficiální zahájení, které bude zajímavé už jen tím, že se uskuteční na Seině, poprvé v otevřeném prostoru. S partnery přemýšlíme i o nějakém eventu… Asi by bylo vhodné být tam mediálně k dispozici pro případ, že by kolekce někoho zaujala. Jsem zvědavý, jak se město během olympiády změní, i když podle mě to bude trošku otravné (směje se). Myslím ale, že budu mít výhodu právě v tom, že to město znám.

Máte i jinou srdeční destinaci než Paříž?

Moc rád jezdím do egyptského Dahabu. S přítelem jsme zcela propadli světu pod hladinou, pro který je Dahab vyhlášený. Když se do něj ponoříte s vědomím, že tam jste jeden z mnoha živočichů, je to vlastně magické. Pokaždé je to jiný svět, fascinuje mě jeho ticho a vždycky si vyčistím hlavu.

Dahab je relativně blízko, navíc se můžete potápět nebo šnorchlovat rovnou u břehu. Příště bych chtěl popojet i dál na otevřené moře, kde jsou větší ryby. Jednou se nám poštěstilo, že za námi připluli dva delfíni a skoro pět minut zůstali tak metr od nás! Bylo to neuvěřitelné! Až v tu chvíli mi docvaklo, že delfín není nějaký roztomilý tvoreček z pohádky, ale velké chytré zvíře, které je třeba respektovat.

Jestli mě v Paříži baví kulturní a společenský život a vybrané podniky, pak v Dahabu mě přitahuje naopak jeho obyčejnost a autenticita. Ano, je tam turismus, ale není to skanzen, místní lidé se mísí s cizinci a vládne tam fakt příjemná atmosféra.

Na vaší poslední kolekci je znát vliv Egypta i beduínské kultury, jedno vaše triko dokonce nese motiv dahabské nákupní tašky. Inspirujete se na cestách?

Určitě, ale to děláme bezděky všichni. Každý z nás je osobností, do níž se otiskly všechny naše zážitky. V Dahabu mě bavilo porovnání křesťanské kultury s arabskou, která je úplně jiná, divočejší. Je vtipné pozorovat naše vlastní předsudky. I proto jsem použil printy, u kterých člověka možná napadne, že se jedná o nějaký fanatický náboženský text, ale ve skutečnosti je to jen taška ze supermarketu.

Na jakou cestu se momentálně těšíte?

Je trochu trapné přiznat, že jsem ještě nikdy nebyl na milánském Design Weeku.

Letos se tam konečně chystám. Se značkou Ploom jsme dokonce vypsali soutěž pro české designéry, jejíž vítěze vystavíme právě v Miláně.

Hodně mě láká Madeira a vypadá to, že před olympiádou ještě stihnu rodinnou dovolenou v Apulii. Těším se na její architekturu a typické domečky trulli. Rád vařím a Itálie je v tomto směru úžasná!

Pravdou je, že cestuji míň, než bych chtěl, protože mám práci, kterou nejde dělat odkudkoli. Potřebuju být ve studiu, osahat si materiály… Doufám, že se mi jednou podaří, abych leden a únor trávil jinde než v zimním Česku.

Máte za sebou 11. autorskou přehlídku –je ten proces čím dál jednodušší, nebo naopak čím dál komplikovanější?

Když řeknu, že jednodušší, bude to znít namyšleně, ale určitě je to čím dál lepší. Do týmu jsem přijal manažera a daří se shánět skvělé partnery, takže přehlídky můžou být větší. Jako tvůrce většinou musíte dlouho čekat, než můžete udělat přehlídku tak, jak opravdu chcete, protože je to finančně strašně náročné. Větší show je samozřejmě větší risk, je těžší na organizaci a obnáší víc starostí. Vůbec se nedivím, že to v Česku dělá tak málo lidí (směje se). Ale zároveň jsou mé přehlídky čím dál blíž tomu, co jsem si vysnil, takže za mě super.

Přehlídky jsou pro mě prioritou, protože věřím, že představují to nejdůležitější, co se se značkou každý rok stane. Je to zahuštěná umělecká vize toho, kam chci, aby se značka v příštím roce ubírala. Zároveň to má být výjimečný zážitek.

Société Jana Černého

Vaše přehlídky se uskutečnily na Staroměstské radnici nebo na Pražském hradě. Jak vybíráte lokace?

V mé hlavě je všechno propojené dohromady a už když přemýšlím nad kolekcí, vyvstávají mi představy o místech, která souzní s náladou přehlídky. U poslední show jsem věděl, že chci, aby byla venku a nesla se v letní náladě – výhled na katedrálu svatého Víta byl samozřejmě miliónovým bonusem. Teď přemýšlím nad další show a mám pocit, že tentokrát bych chtěl něco anonymnějšího, méně specifického, kde si můžu víc pohrát se set designem a postavit něco vyloženě na konkrétní event. Ale uvidíme, vize se mění a do října je daleko…

O své poslední přehlídce jste prohlásil, že se v ní odráží souboj duševních hodnot a komerčních lákadel. Existuje stav, kdy nestojí proti sobě?

Rozhodně. Vědomě jsem si vybral, že nikdy nebudu dělat byznys na úkor přátelství. Jasně, může se stát, že spolupráce neklape a s některými lidmi se rozloučíte, to je úplně normální. Nikdy jsem ale nechtěl někoho obcházet. Přátelství, rodina, mezilidské vztahy, férovost… to pro mě vždycky bylo důležitější než byznys. Jde o to dávat přednost lidskosti.

Místo Jan Černý se nyní prezentujete jako Jan Société. Odráží se v tom i to, že to není dílo jen jednoho člověka?

Ano, přesně tak to je. Je to značka, která vždycky byla hodně drajvovaná komunitou. Se svým příjmením nemám žádný problém, ale vždycky jsem věděl, že ho chci jednoho dne z názvu vypustit, zvlášť když člověk uvažuje o případném rozšíření do zahraničí. Jako by to byla zbytečná informace. Vždy mi šlo spíš o to, aby název tvořila značka, a ne designér.

Prospívá módě, že je tak úzce propojená se společenským statusem, nebo to naopak kreativitu brzdí?

Na tuhle otázku se většinou dávají líbivé odpovědi (směje se). Holá fakta jsou ale taková, že móda vznikla pro elitu, která chodila na společenské eventy a potřebovala na ně šaty. Vyšší vrstva využívala služeb couturierů a krejčích. Jeden z nich si progresivně dal na oblečení své jméno a vznikla první značka. Až do průmyslové revoluce nebyly obchody, kam byste si zašli koupit něco na sebe. Chudší třída oblečení dědila nebo si pořizovala jeden kousek na celý život. Její vztah k oblečení byl vlastně mnohem zdravější než dnes. Kdyby trika nestála dvě stovky, ale pět tisíc, zacházeli bychom s nimi jinak. Další boom přišel v 60. letech, kdy byly vyvinuté umělé materiály, které šlo barvit na ostré, výrazné barvy. Dnes máme nadnárodní korporace, kde si lze cokoli koupit za pár korun. Nakupují tam dokonce i bohatí, takže máme paradoxní situaci, kdy i spousta z těch, kdo by si mohli dovolit něco luxusnějšího a vyrobeného za lepších podmínek, radši nakupují levné věci.

Jsem samozřejmě rád, že demokratizace módy přišla! Ale dnes už se móda proměnila spíš v entertainment – všichni víme, že Pharrell Williams není kreativním ředitelem Vuittonu proto, že je tak výjimečný designér. Osobně posun k entertainmentu nevidím jako nejšťastnější. Pro spoustu mladých designérů je vidina, že jednou můžou stanout v čele takového domu, velkou inspirací, ale ta se rozplývá, když víte, že do čela bude posazená celebrita, která se podepíše pod vaši práci.

Myslím, že je dobře, když je móda rozvrstvená od řetězců až po haute couture. Já ve většině případů nosím své vlastní věci, ale klidně si zajdu pro ponožky do H&M,

Société Jana Černého

a naopak si občas udělám radost kouskem od Maison Margiela, Ami Paris nebo mého dlouhodobého oblíbence Rafa Simonse. Je to stejné, jako když si koupíte nábytek z Ikey a při stěhování ho klidně necháte ve starém bytě. Když si ale koupíte jedno krásné designové křeslo, určitě si ho vezmete s sebou do nového bytu.

Módní průmysl je jeden z největších znečišťovatelů životního prostředí. Jak těžké je chovat se jako módní návrhář udržitelně?

Nemám ve zvyku zacházet do extrémů. Už jen tím, že oblečení vyrábíme v Česku a všechny materiály, které můžeme, nakupujeme u nás, se vlastně chováme docela udržitelně, protože velkou část uhlíkové stopy módního průmyslu tvoří transport. Každá naše kolekce je limitovaná a většinou se úplně celá vyprodá. V podstatě nemáme žádný odpad, snad s výjimkou odstřižků látek, když připravujeme samply na přehlídku. Jsme 100% ekologičtí? Ne. Ale rozhodně myslím, že to neděláme špatně. Kdybych měl pocit, že to není v pořádku, řešil bych to. Je hrozně jednoduché hodit to jen na firmy, ale jsem si jistý, že kdyby zákazníci vehementně požadovali něco jiného, firmy by se to naučily nabízet. Objednat si na internetu 10 párů bot a 9 jich poslat zpátky může být mnohem větší ekologická zátěž než pár odstřižků látky.

Promění umělá inteligence způsob, jakým móda vzniká a jakým se prodává?

Teď to hodně zjednoduším, ale mám trochu pocit, že to je jako s tepláky za covidu. Říkalo se, že lidi už nikdy nepřestanou tepláky nosit, a pak covid skončil, a spousta lidí tepláky sundala, někdo je nosí pořád, někdo jen doma… Teď nás čeká velký boom,

všichni budou z AI na větvi a pak se to zase uklidní.

Zároveň už pozoruji i to, že když se lidem řekne, že něco udělala AI, připadá jim to vlastně lazy a radši si koupí něco, co udělal člověk. Vždycky jsem věřil, že hodnota pocházející z hlavy člověka a jeho řemeslného umu vzroste, ale čekal jsem, že to přijde později. Děje se to už teď.

Jestli AI člověka v něčem zatím nepředběhne, pak je to vzájemná kolaborace. Když já něco navrhnu a fotograf to vyfotí, jsou to dva lidské mozky a ty už jsou před AI podle mě safe. Aspoň zatím. Pořád si myslím, že vlastnit hezkou fyzickou věc bude pro lidi luxus, že si chtějí na věci sáhnout, dotýkat se jich… Ale uvidíme, jak to bude mít nová generace, třeba je to jen nějaký můj zpátečnický názor (směje se).

Lákalo by vás vytvořit digitální kolekci oblečení?

Když pro mě to není oblečení, ale grafika. To je úplně jiný obor. Přijde mi vtipné, že ve virtuálu můžete dělat nadreálné, ve fyzickém světě nemožné věci. Dovedu si to představit třeba ve spojení s nějakou hrou. Ale udělat digitální kolekci jen tak? Vlastně nevím proč. Oblečení pro mě je to, co si oblečete na tělo.

Jak by vypadala vaše dovolená snů, kdybyste měl měsíc času?

To je dobrá otázka! Táhnou mě tři různé směry. Za prvé ostrovy jako Madeira, Kanáry nebo Azory. Za druhé se rád vracím do Egypta, kde jsem si ověřil, že je mi dobře i při delším pobytu. Můžete zajet do Jordánska, bavila by mě plavba po Nilu… A za třetí Vietnam a Thajsko, kde pořád cítím určitou autenticitu, láká mě i jejich příroda a chrámy. Teď už si jen ten měsíc volna zařídit!

Société Jana Černého

Cestování, které zrcadlí vaši osobnost.

Rezervujte si hotely Four Seasons s EliteVoyage a získejte exkluzivní benefity díky našemu členství v programu Four Seasons Preferred Partner.

Spojte se s námi a začněte cestovat lépe.

www.elitevoyage.com

contact@elitevoyage.com

+420 731 344 444