František Hamada oslavil sté narozeniny
Za nejmladší generaci primášů poblahopřál jubilantovi Marek Pavlica.
Celou řadu originálních blahopřání vyslechl 7. června, den po svých stých narozeninách na slavnostním koncertu v Redutě primáš (a držitel Ceny města UH) František Hamada. „Přeju sobě aj tobě - až budu mět sto roků, tak mi taky přijdeš zahrát...“ přál horňácký primáš Martin Hrbáč svému kolegovi. Několikrát slyšel „... aby se ti stále líbila děvčata...“, „...aby ti šmakovalo červené...“, „...ať ti to hraje jak doposud...“ atp. Hezké taky bylo přání „Františku, teď odepíšeš ty dvě nuly a začneš zase od jedničky...“. A taky bylo konstatováno, že to je jediný primáš na světě, který hraje s „deseti křížky“. Jubilant sám konstatoval, že je dojatý k slzám, když slyší, „co sa za těch 33 let, co Pondělníci existují, muzikanti naučili...“. Nejkrásnější blahopřání však přinesli kamarádi svými muzikantskými pozdravy v dvouhodinovém slavnostním koncertu, v němž jsme kromě Františkovy kapely Hudci Pondělníci slyšeli Věru Domincovou, Vlastu Grycovou, Jitku Šuranskou, Blaženu Potykovou, Zlatku Potykovou, Martina Hrbáče, Stanislava Gabriela st., Jiřího Plocka, Marečka Pavlicu a jeho malé kamarády, Cimbálovou muziku Stanislava Gabriela, mužský sbor Old Stars a děvčice z Hradišťanu a další. A jelikož se František v mládí věnoval i jiným hudebním žánrům, tak jsme slyšeli i vážnou hudbu a jazz. A pochopitelně v závěru programu si s Hudci Pondělníky zahrál i jubilant, který se se svými houslemi a kamarády muzikanty rozloučil až před půlnocí - předtím dlouho (skvěle) hrál na chodbě Reduty s Gabrielovci a závěr okořenil primášským „soubojem“ s Martinem Hrbáčem - a to byla ta nejkrásnější tečka za bá-
František Hamada a Hudci Pondělníci.
ječným večerem. A rozhodně se již nyní František těší na pravidelné pondělní zkoušky s Hudci Pondělníky... Takže, Františku - za redakci i čtenáře Zpravodaje UH - hodně zdraví a pěkných písniček do druhé stovky!
Blahopřály i Hradišťanské děvčice.
„Souboj“ primášů - Martin Hrbáč a František Hamada.
Text a foto: Miroslav Potyka