Fejeton Březen – do holičství vlezem březnový fejeton zdeňka piláta Už proto, aby měl svůj život klidnější, má člověk sklon hledat v událostech kolem sebe spíš to dobré, zaběhnuté, řekl bych neměnné. Zvlášť s přibývajícím věkem (už dávno jsem přestal používat klišé „s moudřením”, neboť se mi stále míň a míň daří přiblížit jeho obsah realitě) mě každá změna či pouhý náznak nerovnováhy dovede pořádně vyvést z míry. Za příkladem nemusím chodit daleko. Když jsem v únoru 2013 spěchal do „svého“ holičství nedaleko hradišťského vlakového nádraží, abych po osmi měsících opět zasedl do křesla dvorního holiče a vedoucího této oblíbené provozovny Stanislava Bobka, nestačil jsem se divit: Kdeže loňské sněhy jsou? Kam zmizelo holičství, které v Nádražní (dříve Královské) ulici sloužilo hradišťské veřejnosti neuvěřitelných dvaaosmdesát let? „Přestěhovali jsme se do nové provozovny Adam v Protzkarově ulici za rohem”, upozorňovala naštěstí viditelná cedulka na dveřích, abychom měli jasno. Nedalo mně to a s nostalgií jsem nahlédl přes ošuntělé výkladní sklo do důvěrně známé místnosti, kde jsem v posledních letech už jen sporadicky žádal o rozumný zástřih několika zbylých vlasů (volovi prý hlava neoleze). Když jsem po krátké proceduře vytáhl z portmonky stejný finanční obolus jako na vedlejším křesle sedící „lev” s dokonalou hřívou a podivil se této nerovné finanční transakci, bylo mi s úsměvem sděleno: „U tebe je to přirážka za hledání vlasů! „Kadeřníci a holiči se odjakživa těšili a těší velmi slušné pověsti, přestože asi každý z nás zažil někdy situaci, že se mu při pohledu do zrcadla podlomila kolena z nového účesu. Nicméně oboru kadeřnictví ani současný nový vítr do plachet (či do nůžek) na důvěře rozhodně neubírá. Dnes se už jejich inspiraci meze nekladou
24
a na hlavě si můžete udělat, cokoliv vás napadne. Co je v hlavě, přitom málokdo z nás tuší. Nevím, jak pro vás, ale pro mě je holičství místem pro vášnivé debaty, jež se zde odjakživa vedly a vedou: často nevázané řeči celosvětového významu, převratné, nabádavé, politicky prozíravé a mnohdy silácké. Řeč přijde i na odborné a lidské kvality našich politiků, na jejich odkloněné miliony, hlavně však na (ne) ověřené drby z toho „našeho” města. V holičství se totiž příběhy nejen vypráví, ale i tvoří. Naslouchám jim vždy s potěšením, rád se zapojuji do hovoru a v dobrém rozmaru někdy přesvědčuji své okolí, jak by bylo krásné nahradit třeba řepu marinovanou marihuanou a všechny atomové bomby sexbombami. Ty bych dokonce nechal rozmístit do míst trvalého bydliště svých dobrých přátel a známých. Kupodivu jsem už tenkrát pochopil, že specificky mužské řeči se vedou hlavně o ženách. Jestliže dříve pánové do ženských oddělení nevstupovali, dnes se především mladí muži rádi svěřují do rukou půvabných kadeřnic kvůli moderním účesům, barvení či fénování. Do pánských oddělení chodí bez problémů zase ženy, které se nenechávají kadeřit, ale stříhat a pořizovat si sportovní sestřihy. Zatím jsem ještě nepostřehl, že by se nechávaly v pánských oficínách holit. Ale – co není dnes, může být zítra... Se zrušením holičství v Nádražní ulici každopádně odešlo kus prvorepublikové i nedávné historie a s ní celá plejáda jmen mistrů svého řemesla: za všechny jmenujme pány Zatloukala, Konvalinku, Korunku, Sabáka, Chajdu, Božka, Ambrůze, Sklenáře, Chrástka... Co je však mnohem důležitější, jaro už pomalu začíná klepat na dveře. Má své kouzlo a moc, s nimiž už brzy vejde do ulic, otevře nám srdce a probudí úsměvy. Také nám – důchodcům. Vítáme ho s otevřenou náručí, rozečtenou knihou (je přece Měsíc knihy), rozjařenou myslí a se zvláštním letáčkem Kauflandu. Občas se sice ještě přistihneme, jak klepeme na dveře veřejného záchodku, jdeme po chodbě s otevřeným deštníkem, obědváme v restauraci ve vestě obrácené naruby, ale kupodivu se stále na něco těšíme. S těšením totiž ubíhá čas pomaleji. Přiznám se vám, že se těším, až otevřu dveře holičství, tentokrát už v Protzkarově ulici, a od zadního křesla se ozve důvěrně známý hlas Stanislava Bobka: „Zdeno, vždyť ještě nejsou Vánoce. Nějak sis letos pospíšil.”