UNIKÁT

Velká redakce s velkým rozpočtem. Obrovská kancelář s nejpohodlnějšími židlemi.

Všude poběhující kozaté sekretářky nosící drink za drinkem. Vedle kanceláře výřivka pro dokonalou relaxaci dokonalých pracovníků. Nejrychlejší mašiny poskytující nejrychlejší práci. V garáži zaparkované káry, o kterých nesní ani naši politici.

Nejstrategičtěji rozvržená práce jak je vůbec možná. Žádný stres, všechno v pohodičce.

Velkoplošná tiskárna součást naší firmy.

Pěkný to sen

Wdolek, Ade

UNIPRAGGA A další super jednokolková akce v naší krajině je za námi. Tak by se dal ve stručnosti shrnout víkend v pražském sklípku Underground. Ale bylo by škoda všechny dojmy a vzpomínky nechat v hlavě a nepodělit se s o ně s vámi. Vraťme se na začátek, co vlastně této akcičce, no možná nebojme se napsat této akci, předcházelo.

Poprvé jsme se mohli o hale dozvědět někdy před vánoci minulého roku. A netrvalo dlouho a na zimním Uni Jamu v Ostravě už jsme koukali na plakát s nápisem Unipragga. Slovo dalo slovo a vznikly také v dnešní době nezbytné internetové stránky informující o všem, co akce nabízí.

Abychom vám i trošku objasnili něco o samotném sklípku. Tajemné místečko se nachází zhruba 5 minut od Florence. Prostory jsou ukryty ve sklepě pod baráky a už při zdolání několika schodů směrem dolů zjistíte, proč vlastně ten název Underground.

Prostory běžně slouží jako sklad rekvizit a sídlo Neomluveného divadla a také jako hala na občasné trénování pražských jezdců v zimních měsících. Super prostory, skoro v centru. Co víc si přát.

Už sestava organizátorů napovídala, že zažijeme maximálně pohodový víkend, kde ani tolik nepůjde o závody, jak o samotné zimní setkání českých, slovenských, a dokonce (i v případně jednoho zástupce) německých jednokolkařů.

I přesto, že o závody nešlo, tak nám pražští uništýlaři vymysleli závod o Krále Unimátora.

Nevíte co si pod tím představit? Také jsme vůbec nevěděli, ale na stránkách Unipraggy jsme našli aspoň malé nastínění: Král Unimátor je nekomerční závod o nejuniverzálnějšího jezdce skýtající mnohá překvapení a nalezne v každém závodníkovi to nejlepší co jednokolkaření skýtá.

Prověří závodníky jak v klasických disciplínách (trial, flat, sprint), tak v disciplínách které si zatím neumíte ani představit...

A tak nějak to bylo i ve skutečnosti.

Už první disciplína v pátek ukázala ducha soutěže. Skok do výšky na palety. Ale pozor, ne obvyklým způsobem jak jsme zvyklí, ale pozadu. Zdá se vám to absurdní? No tak trochu bylo, ale rozhodně nevypadalo, že by se někdo nudil. Nechyběly krkolomné pády, škodolibé poznámky přihlížejících a také výkony okolo čtyř palet.

A znovu zdůrazňujeme pozadu. Schválně si to někdy vyzkoušejte, opravdu to stojí za to.

Další soutěž nesoutěž zahrnutá v požadavcích o Krále Unimátora. No zkuste hádat, co Radiolachtan a spol mohli vymyslet. Uhádnout to není vůbec těžké. No, nebudeme vás napínat dlouho. Za každou čárečku za zlatý mok se počítaly další bodíky. A tak postupně narůstaly body a body a pomalu se rýsoval vítěz. Ale abychom nepředbíhali, a nevynechali to nejhlavnější. A to sobotní trial, speedtrial a flatland. Začneme popořadě, jak nám jednotlivé soutěže v sobotu pěkně plynuly za sebou.

V poobědních hodinách vše odstartoval trial. Klasická pravidla byla trošku pozměněna a mělo to většinou jen kladné ohlasy.

Tak například místo 2 hodin, měli závodníci něco kolem 4 hodin. Což se může jevit jako nějaký trial maraton. Jenže sekcí bylo hodně a různých obtížností, a cílem organizátorů bylo, aby jednokolkaři byli spokojeni, mohli si vklidu zajezdit, zazávodit a vyzkoušet co nejvíc sekcí.

Když už jsme u těch sekcí, tak velmi zajímavým zpestřením pro všechny bylo samotné značení sekcí. To probíhalo tak, že každý z přítomných dostal papír s číslem sekce a mohl vymyslet kdekoli jakoukoli sekci. S podmínkou využití prostoru haly a materiálu na překážky, které hala obsahovala.

Samozřejmě toto probíhalo ještě před samotným závodem. No a v závodě nás potkala další neobvyklá záležitost. Nikde jsme neviděli rozhodčí. Ano závod byl brán tak pohodově, že si každý sám zapisoval projeté sekce. A každý sám si mohl ověřit jak dobrým a hlavně poctivým jezdcem je.

V podvečer všechny čekal závod ve speedtrialu a to už s přítomností celkem slušným počtem diváků.

Trať pro dva jezdce byla zajímavě postavena. A byla celkem lehké obtížnosti a dala se pěkně profrčet. A jak sváděla k rychlosti, tak také lákala častokrát pěkně k zemi. Divákům se podle ohlasů závod líbil a až na zakouřenou halu, ve které jsme závodili, to byl závod vskutku vydařený.

Večer přišel na řadu flatland maličko řízlej streetovým doplňkem v podobě rozjezdu z pár palet. Jeli vždy dva proti sobě, no prostě battlem. A podle většího potlesku diváků postupoval lepší z dvojice do dalšího kola. A tak se celkem rychle jelo až finále, protože zas tolik dvojic nebylo.

A to bylo asi tak všechno ze super zimního pražského víkendu a budeme se těšit, co vymyslí pražští legendární unisajklisti příště.

No a ptáte se, jak že dopadly celkové výsledky a kdo že to byl tím králem a královnou?

Tak si řekneme, kdo vyhrál ženskou kategorii. A korunka Unipraggy patřila „Ivanově Slovence“ Lucii Lovecké.

A v pánské kategorii bezkonkurenčně zvítězil známý český jezdec Petr Doležal ze Vsetína.

Večer celý víkend okořenili DJové hrající v houpajícím rytmu reggae a povídalo se, vyprávělo, smálo až skoro do rána.

Koutek pro začátečníky

Tenhle článek je především pro začínající jezdce, pro ty co zatím toho moc o jednokolce neví.

Pokusíme se Vám poradit jakou jednokolku zvolit a na jaký druh ježdění jaká bude pro Vás nejlepší.

Jednokolařský svět z pohledů jezdeckých stylů můžeme rozdělit do několika základních skupin. A to na street, flatland, trial, freestyle a downhill. Ve světě existují další styly jako například: rychlostní disciplíny na atletickém ovále, vytrvalostní a silniční závody, týmové hry (basketbal, hokej, skupinový freestyle) a určitě by se našly další možnosti, co se dá všechno na jednokolce provozovat. Ale asi nemá příliš význam popisovat v naší krásné zemi všechny vypsané disciplíny. Proto zde najdete jen ty, které se u nás objevují nejčastěji.

Trial

Disciplína u nás asi s nejhlubšími kořeny a nejvíce početnou jezdeckou základnou.

V trialu zdoláváme přírodní (nejčastěji kameny), nebo umělé překážky (palety, cívky, pneumatiky, dřevěné trámy, …).

Pro trial se hodí lehká, ale zároveň dostatečně pevná jednokolka.

Musí odolávat dropům, dopadům na hrany a dalším nepříznivým vlivům.

Musí být také odolná vůči pádům. Často je odhazována na zem.

Dále by měla mít hrubý a kvalitní plášť, který dobře přilne k překážce.

To znamená, že dobře podrží na šikmém nerovném povrchu.

Na závěr nesmíme zapomenout na kvalitní pedály, ze kterých nám nebude sklouzávat noha a při pedalgrabech (překonávání překážek pomocí pedálu) nám bude pedál dobře držet na překážce. Na závěr nesmíme zapomenout zdůraznit, že na trial se používá jednokolka s 19 palcovým obvodem kola. Kvůli dobré manipulaci a je dostatečným kompromisem mezi ostatními velikostmi.

Street

Již z názvu můžeme odhadnout, že se tato disciplína jezdí v ulici, nebo na uměle postavených překážkách, připomínající, to co můžeme vidět v ulicích. Jsou to například schody, různé zábradlí, zídky a jiné běžné součásti ulice. Na těchto překážkách se dělají různé triky (unispiny, flipy, seskoky s otočkami, …).

Jednokolka se podobá jednokolce určené na trial. Měla by být podobně odolná. Ale většinou má jiné kliky, s větším prostorem pro položení chodidla. Někdy i jiné pedály, s hladkou plochou například na grindy.

Flat

Je to disciplína, ke které vám stačí pouze rovný, nejlépe betonový plácek. Ve flatlandu se dbá na obtížnost jednotlivých triků, originalitu a v neposlední řadě také na celkovou čistotu provedení.

Jednokolka se hodně podobá streetové. Často se liší pouze v pedálech, kdy jezdci preferují plastové pedály. Pneumatika bývá mnohdy úplně hladká (někteří jezdci záměrně otáčí pneumatiku naruby) pro hladší a plynulejší jízdu.

Velmi často se jednokolky na flat vyrábí s delším krkem rámu, z toho důvodu aby jezdům nepřekážela při provádění triků sedlová objímka a měli větší prostor pro nohy.

Freestyle

Tohle odvětví jednokolek nejvíce lahodící na pohled, ale bohužel u nás objevující se velmi poskromnu. Freestyle je krásný díky své celkové čistotě připomínající krasojízdu na kole, nebo krasobruslení. Kombinují se triky do hudby a často to ve výsledném efektu vypadá, jakoby jezdec tancoval na jednokolce.

Jednokolka se na první pohled může trochu podobat základním jednokolkám pro začátečníky. Ale opravdu jen na první pohled. Jednokolka bývá velmi lehká, s dlouhým úzkým rámem. Má velice kraťoučké kliky. Kolem 90 mm.

Ve srovnání s trialovými jednokolky, které mají kolem 140 mm, jsou opravdu velmi krátké. Jsou dobré pro lepší obratnost a lepší vytáčení zatáček. Téměř povinností je bílá úzká guma, nebo guma s nebarvícím vzorkem. A tímto se vrátíme ještě na úvod o freestylu, že se jezdí převážně v tělocvičně na hladkém povrchu.

Downhill Downhill na jednokolce je velmi podobný sport, jako sjezd na kole. Často se jezdí i na stejných tratích. O downhillu se dá říct, že je to sjezd z kopce, velmi často se to jezdí v lese.

Ve sjezdové trati můžou být umělé i přírodní překážky, třeba v podobě různých dropů, či dřevěných lávek.

DOWNHILL

FREESTYLE

FLAT

Jednokolky na downhill jsou velmi robustní s velkými koly (24”, 26”), plášť má obvykle 3”.

Jednokolky mají brzdu, dlouhé kliky a pohodlné sedátko.

Na této dvojstránce můžete omrknout fotky z pojezdu v Brně a také ze světového dne žonglování.

Myslím si, že není důvod to nějak moc rozepisovat a snad fotky budou mluvit za vše. Jen snad k tomu řeknu, že to byl parádní víkend strávený s Brňáky a dalšími známými, které jsme potkali na dni žonglování.

Ještě doplním jména těch, které můžete vidět na fotkách, a kteří se zúčastnili tohoto pojezdu: Robin “Kaštan“ Silber, Jan “Bedřich“ Střelec, Adam “Ade“ Gerža, Vašek “Changey“ Korecký, Radek “SmRad“ Šmejdíř,Tadeáš “Datel“ Plch, Albert “Bert“ Krejči, Štěpán Houdek a poslední člověk co tam byl a nemůžete ho najit na fotkách, protože obvykle bývá na druhé straně fotoaparátu Dominik “Wdolek“ Klvaňa .

1. Mohl by si nám říci něco o sobě. Třeba odkud jsi, kolik ti je let, co studuješ a vůbec co všecko na sebe vyklopíš...

4. Už nějakou chvilku jezdíš a pohybuješ se mezi jednokolkaři. Co si myslíš o jednokolkařské scéně předtím a teď?

Dobrá, jmenuji se Petr Doležal a bydlím na Vsetíně, krásném městečku v srdci Valašska.

Je mi 18 let a teďkom studuji 3. ročník gymplu v Kroměříži. V Kromclu jsem i na intru, takže poslední dobou trávím většinu času tam. Zkusil jsem už hodně sportů, ale nejvíc mě chytl florbal a jednokolka, což mi vydrželo doteď. Ale taky rád jezdím na svém GTčku po kopcích kolem Vsetína, což někteří jednokolkaři nechápali, když jsem jim řekl, že mám i „normální“ kolo :D

Řekl bych, že se hodně mění. A nemyslím jen to, že jednokolkařů stále přibývá a dávají stále větší věci. Ale také to, že dříve, třebas dva roky zpátky na 3.CMTW se pod pojmem jednokolkařská scéna každému vybavila parta skvělých lidí s jedním kolem, co se rádi sejdou, společně zajezdí a někteří to taky večer společně rozjedou a oslaví. Ale dnes? Lidé se více a více skupinkují a už na srazech často chybí taková ta pohodová atmosféra.

2. Jak dlouho jezdíš na jednokolce?

Jak ses k jednokolce vůbec dostal?

5. Máš nějaký vzor? Obdivuješ někoho jak jezdí u nás v ČR nebo ve světě?

Tak už to nějaký pátek bude, někdy začátek roku 2004. A jak jsem se k tomu dostal? Začalo to tak, že kámoš dovezl jednou mezi naši partu žonglérů obyčejnou jednoduchou „žonglovací“ jednokolku.

Na té jsem se naučil jezdit a na další rok zůstalo jen u toho. Pak jsem potkal Martina Hrušku, který přišel s tím, že dokáže vyskočit na 1 schod. A tím to všecko začalo, začali jsme společně jezdit a objevovali svět trialu. No trialu, šlo to pomalu.

Martin časem dokázal vyskočit 2 schody, já jeden, pak Martin 3, já dva, a tak dále...

Tak dříve to pro mě byl Martin Hruška, se kterým jsem začínal jezdit. A později, když jsem zjistil, že ve světě je to krapet víc rozšířený sport než u nás, tak asi Luke Collalto, Tom Pec, Xavier, a další.

3. Máš nějaký oblíbený styl ježdění jako třeba flatland, trial, street? Jestli jo tak proč?

Asi trial. Říkám asi, přestože jezdím, víceméně jen trial. Ale protože v malém městě bez haly a palet to nejde vždy nejlíp, jezdíme s biketrialistama ve městě co se dá a říkáme tomu streetotrialek :-)

6. Jak často trénuješ a jak vypadá tvůj trénink?

V průměru tak dvakrát týdně, ale někdy třeba měsíc na uni nesednu, bo jsem zraněný nebo mám hodně dalších aktivit a povinností. Většinou jezdím s biketrialistama, někdy s Martinem a někdy sám. A jezdíme, dokud můžem:-)

7. Kam by jsi se chtěl podívat s jednokolkou do světa?

Těžko říct. Chtěl jsem se s jednokolkou podívat na Unicon na Nový Zéland, ale pak mi došlo kolik to bude stát, a tak to zůstalo jen mým snem.

8. Máš nějaké plány do budoucna či nějaký cíl (sen) co bys chtěl dokázat?

Tak nejprve dodělat gympl, pak se uvidí, jak budu zvládat jednokolku zároveň s výškou. Každopádně bych v budoucnu rád hodně cestoval, a když u toho vydržím, tak právě třebas i s jednokolkou.

9. Předposlední otázka na tebe.

Jaká je tvoje vysněna jednokolka, a nebo ji už máš?

Vůbec co máš za stroj?

Už mám svůj vysněný stroj – Kris Holm 2008. Jen bych ji ještě rád krapet vylepšil, co se týče barev.

10. A závěrečná otázka.

Co tě napadne jako první, když se řekne UNIKÁT? Jediný na světě, čili unikát. Ale taky v tom slyším to UNI, takže i jednokolka..

Komu by jsi chtěl na závěr poděkovat nebo někoho pozdravit?

Zdravím všecky kolkaře a rád bych poděkoval sponzoru municycle.cz, rodině a přátelům za podporu.

Díký za rozhovor Petře.

Za sebe a za celý časopis ti přeji hodně štěstí a úspěchů, jak na jednokolce, tak v životě.

Wdolek (Dominik Klvaňa)

SUMMER

EUC

SUMMER

Extreme Unicycle Championship Letní EUC bylo jedno z nejočekávanějších akcí v této sezoně. Po velmi povedeném zimním EUC v Německu se pokračování Extreme Unicycle Championship přesunulo do Francouzské vesničky Buthiers. Všem trialistům a to jak jednokolkařům, tak biketrialistům je tento název určitě velmi povědomý. Místo, kde se každý rok konají Koxx days sliboval všem monotrialistům hotový ráj. Ale vezmeme si to pěkně po pořádku.

Na plánu bylo jet ve složení stejném jako na zimní EUC. A to Changey, Daniela, Béďa a já.

Ještě pár dní před odjezdem do Francie nebylo jisté vůbec, jak pojedeme. Changeyho kára se v servisu ukázala jako nekamarádská s Francií a tak se nám v hlavě honily všechny možné myšlenky a varianty jak se do Francie dostat. Nakonec Changey jako správný manažer sehnal od otce auto a řešení bylo na světě. Auto poskytující prostoru až až pro 4 osoby. Neváhali jsme a kufr zaplnili takovými vymoženostmi, jako jsou židličky, stolečky, plynový vařič, všechno možné nádobí a další a další možná i některé zbytečné věci. První zastávka z nakonec jen celkových 2 zastávek byla Paříž. Ale to vůbec nic nemění na tom, jak tyto zastávky byly super a kolik jsme toho v Paříži a v Buthiers zažili.

Do Paříže jsme přijeli po celodenním sezení v autě a hledali hotýlek F1. První pokus navigace na okraji Paříže skončil neúspěšně, když nás navedla k nějaké podzemní garáži, odkud se ani nedalo dostat zpátky, abychom nemuseli platit zbytečně za parkování. Asi po půlhodině jsme odkoukali od kolegy zabloudilce, jak se dá odtamtud dostat. No celkem sranda. Po tomto pokusu už jsme jeli až na výsledné místo. Cestou jsme se nestačili vůbec divit stylu řízení místních řidičů a chodců. Něco jako směrovky moc řidiči nepoužívají, drzosti nemají vůbec málo a do toho všude přecházející chodci na červenou. Připomínalo to trošku Itálii. Když jsme, ale viděli hotel v dálce, bylo všechno v pohodě. Konec cesty to však ještě úplně nebyl. Asi třikrát jsme hotel pěkně obkroužili, abychom se ujistili, že opravdu se u něho nikde nedá zastavit. Nezbývalo nám, než použít sousední podzemní garáž. To se ukázalo jako dobrá volba.

Venku to nevypadalo úplně nejbezpečněji a ještě všude okolo se motali všudypřítomní pouliční prodejci nabízející oblečení pěkně vyskládané na chodnících.

Auto našlo svoje místečko, vzali jsme věci a mohli konečně jít do hotelu. Nechyběla vodárna, která bohužel cestu do pokoje nenašla. Velký tmavý ochrankář jasně naznačil Béďovi, že s tím dovnitř nemůže. Ale i po všem jsme konečně zalehli a těšili se na příští dny strávené v Paříži.

Druhý den ráno jsme zjistili, co že je vlastně za den a že se zrovna v samotném centru Paříže pojede poslední etapa nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France.

Ale ne. Vše jsme měli krásně naplánované a nebylo to žádné překvapení.

Jsme přece cyklisti, i když kola máme jen s jedním kolem. Po navštívení všech možných známých památek jsme zavítali na hlavní třídu Champs Elysées a nestačili jsme se divit, kolik tam bylo všude lidí.

Lidé čekající od rána u železných zábran, aby viděli párkrát průjezd pestrobarevného pelotonu. I my jsme si postáli dvě hodinky, abychom viděli naživo tolik známý závod i necyklistickým fanouškům.

Před samotným závodem neustále projížděli reklamní kamiony a my jsme jen stáli v úžasu, co všechno jsou firmy schopny vymyslet, aby měli co nejzajímavější reklamu. Obrovské hodinky na autě, helma ve velikosti jednoho kamionu a plno a plno dalších zajímavých aut a s doprovodem nervy drásajícího troubení, ale zvyšujícího už tak krásnou atmosféru.

Pak několikrát kolem nás projeli závodníci jako Lance Armstrong, Čech Roman Kreuziger a nesmíme zapomenout, zmínit letošního vítěze Alberto Contadora a mohli jsme spokojeni metrem vyrazit zpátky do hotelu.

Po 3 dnech chození po památkách, ježdění nepříliš pěkným metrem, jsme jeli do druhé zastávky naší etapy.

Do asi 80 km vzdálené vesničky Buthiers. Navigace nás vedla pěkně, ale samotné místo bylo velice ukryté.

Hledání a malé bloudění se nám nevyhnulo. Po vytrvalém ježdění kolem údajného místa jsme spatřili Yoggiho dodávku a šťastně jsme konstatovali, že musíme být správně.

Zjistili jsme, kdo už je na místě a vyrazili hledat kemp. Cestu nám ukázali 2 malé autíčka naplněné Francouzi a v jednom za volantem Arthur Caron. Postavili jsme stany, porozhlídli se a vedle nás Joe Hodges, Fabian Mark a další známé postavičky. A to byly 4 dny před prvním dnem EUC. Dlouho jsme nepřemýšleli, pěkně jsme si uvařili a vyrazili už konečně s jednokolkama obhlídnout terén.

A to co jsme viděli v lese všude kolem nás, nemělo obdoby. Krásné kameny všech možných velikostí.

No spíše větších velikostí a možná i slovo kameny nevystihovalo dobře tyto všudypřítomné skály. Pořádně jsme se ani nedokázali zorientovat, kde už jsme byli a kam vlastně jdeme, kolik toho všude bylo.

Začali jsme jezdit a po čase se přidal i domácí jezdec Adrien Lichtfouse. Ten nám ukázal, jak se na takových kamenech jezdí. Dokázal se gumou chytit na tak šikmé stěny, že jsme ani nevěřili, že je to možné.

A takto jsme trávili každý den, večer posedávali s Yoggim u ohně a dalšími lidmi. Prostě parádní dny, kterým nic nechybělo. Maximální pohodička.

A pomalu přijížděli další a další lidé a v pátek jsme se mohli oficiálně registrovat. Dostali jsme tričko, číslo a mohli jsme vyrazit na večeři. Přišli jsme k budově, a co nás překvapilo, venku se teprve vařilo a chystalo.

Tak jsme zatím omrkli shopy s jednokolkama a bylo se opravdu na co dívat.

Všechny možné kombinace jednokolek, obrovský sortiment dílů. A také nová značka Addict, o které si můžete přečíst v našem časopise na stránce Novinky ze světa techniky. Důkladně jsme prozkoumali všechny novinky a hladoví jsme šli čekat na večeři.

Ta měla zpoždění asi 2 hodiny. Pěkně jsme si to vytrpěli, snědli jsme totálně neochucené jídlo a večer završilo promítání jednokolkových videií. Adrien znovu ukázal, jak jde rychle ve flatu a streetu kupředu a nemá téměř konkurenci. Druhý den nás čekal soutěžní den.

A to jak v trialu, tak ve flatlandu. Ráno jsme prozkoumali již označenou trať a jen jsme čuměli, jestli to není všechno sen.

Později jsme zjistili, že jsme viděli jen sekce elity :-D Trial byl rozdělený na 3 výkonnostní skupiny a bylo jen na nás, kterou chceme jet.Ale rozhodnutí bylo jasné. S Béďou jsme se shodli na střední kategorii a to Expert. A to vůbec neznamenalo nic jednoduchého. Hodně technické sekce na kamenech ve velkých výškách.

Elita, kterou jelo jen 5 jezdů (Aleix Lidon Baulida, Joe Hodges, Maxime Cabot, Mark Fabian a Adrien Lichtfouse) měla sekce opravdu na první pohled z většiny nereálné a všechno v obrovských výškách.

Všechny kategorie měly 20 sekcí (Experti 19, jedna byla zrušena). A byly značeny podobně jako v biketrialu. Ne celá opáskovaná, ale na kamenech byly přilepeny vždy dva body jako branky a sekce se musely projet vždy přes několik branek. Celkově i sekce byly mnohem delší, než bývají normálně na jednokolkařských závodech. Ale myslím si, že to bylo zajímavější a ukázala se i více jistota jezdců. A další takovou zajímavou úpravou pravidel bylo zapsání času odevzdání karty.

To znamená, že pokud jste věděli, že už další sekce nemůžete dát, měli jste všechny,nebo už jste prostě nechtěli pokračovat, tak jste mohli odevzdat kartu a tento čas pak hrál svoji důležitou roli ve výsledkách.

Nejnižší kategorii vyhrál Raphaël Poham se všemi projetými sekcemi za 45 minut ze 120. Možná se trochu podcenil, že nejel experty.

Ale pravidla jsou pravidla a každý mohl jet kategorii, kterou uznal za vhodnou. V Expertech vyhrál nejstarší z trojice bratrů Pohamových a to Elias. Zajel všech 19 sekcí z 19 za 1 hodinu a 25 minut.

Já jsem obsadil 4. místo za zajetých 17 sekcí. Bedřich si bohužel během závodu poranil kotník a nedokončil závod. Škoda.

A řekneme si výsledky poslední a nejvíce „hardcore“ kategorie Elite. Zvítězil Španělský jezdec Aleix Baulida s 20 sekcemi za hodinu a 4 minuty. Druhý skončil Joe Hodges také s 20 sekcemi, ale skončil o 12 minut později. A třetí místo patřilo skoro domácímu Maximu Cabotovi a taktéž zajel všechny sekce jen o málo později než Joe. Mark Fabian obsadil nepopulární 4.místo za 16 sekcí. Bohužel Mark se týden před závodem zranil a tak jel přímo závod po delší přestávce. Jinak by asi promíchal karty na prvních 3 příčkách.

Po tom všem se všichni přesunuli na tenisový kurt, kde začala kvalifikace Flatlandu. Bohužel po několika jízdách začalo pršet a muselo přijít na řadu náhradní řešení.

Flatland se přesunul do haly a s víc jak hodinových zpožděním se pokračovalo dál. Já jsem vše sledoval z pohledu rozhodčího a podívaná to byla vskutku neuvěřitelná a rozhodování závěrečných battlů ještě mnohem složitější. Ani se nedají popisovat všechny triky a proto si řekneme ve stručnosti výsledky. Čtvrtý skončil Loic baud, třetí Elliot Hofman a na 1.-2. Místě společně Krisz Kovacs a Adrien Delecroix. I když se jely battly, které měli rozhodnout o jednom vítězi, bohužel se později zjistilo, že bylo sudý počet rozhodčích a hlasy skončili vyrovnaně. Nezbývalo než nechat oba na prvním místě.

No a po flatu nás čekala už jen závěrečná party, která se přesunula do kempu a šlo se spát.

Druhý den byl ještě high jump, kde Joe dvakrát po sobě skočil 9 palet a všichni se začali pomalu loučit.

A my vám můžeme na závěr prozradit, že možná celou jednokolkovou špičku nalákáme do Brna na EUC v roce 2010. Těšte se.

Kompletní výsledky z EUC najdete na www.e-u-c.info

Ade

unitrip 17.-24.8.2009

Nápad udělat jednokolkařský výlet po české republice vznikl někdy začátkem jara. Za tímto nápadem stáli tři lidé. A to Dominik „Wdolek“ Klvaňa, Adam „Ade“ Gerža a Radek „Radiolachtan“ Balvín. Po “náročném“ plánování výletu vznikly pozvánky, které byly určeny pro námi vybrané jezdce.

A proto i spolunázev V.I.P. obsahoval jakousi svoji logiku.

Po rozdání 15 pozvánek na 5.CMTW nám účast předběžně potvrdilo kolem 12 jednokolkařů, což jsme byli mile překvapeni, ale asi týden-dva před UNITRIPEM se začali shánět lidé, co potvrdili účast již 3 měsíce předem. Jenže co se stalo, nestalo skoro všichni se začali vymlouvat, že pracují, nemají peníze, že jsou pryč a zahlcovali nás podobnými výhovorkami. Našlo se hodně jezdců, co se chtěli zúčastnit, ale šli by jen na jeden, dva dny. Po výměně x zpráv se vyčlenilo konečné sestavení v této podobě: Radiolachtan, Tomáš „Kopr“ Brus a Wdolek.

UNITRIP začal 17. července v městečku Tatrovek zaslíbené a to Kopřivnici.

V baráku jednoho Pražáka co dříve žil v Kopřivnici,ale teď už tam jenom přebývá přes víkend. V Kopřivnici jsme byli v tomto složení: Radiolachtan, Kopr, Wdolek a ještě se k nám přidali Radek „SmRad“ Šmejdíř a Marek „Hoolly“ Holáň. Po příjezdu do Kopřivnice asi kolem půl 7 jsme se vybalili, převlíkli a šli zajezdit do tmy temnoucí.

Druhý den „ráno“ jsme posnídali a počkali na příchod Hoollyho.

Po jeho příchodu jsme ještě chvíli posedávali někteří i pospávali.

No a asi po dvou hodinách tohoto lelkováni jsme se vydali jezdit. Chvíli se jezdilo, chvílemi sedělo, pak zase jezdilo, až někdo přišel s nápadem, že za Koprovou motorku zavážeme provaz a SmRada a podíváme se jak umí plachtit nebo–li glajdovat. A co nikdo asi z nás nečekal hned na první pokus ujel několik metrů a po pár pokusech plachtil jako by nic.

Poté jsme se všichni přesunuli k Hoollymu na zahradu, kde má napevno postavený malinký, ale zato pěkný trial park, kterého jsme si moc neužili, protože se nad našimi hlavami strhlo nečekané peklo.

No nedalo se svítit. Vrátili jsme se ke Koprovi, kde jsme se osprchovali, najedli se vynikajících Radiolachtanových fazolí a hurá večerním vláčkem do Ostravy.

Po příjezdu do Ostravy nás už čekaly tři příjemné slečny (Kača, Radka, Kachna), které nám krásně zpříjemnili večer v místní hospůdce.

Do hospůdky taky dorazil jeden mladý a velmi talentovaný jednokolkař Jan „Beřich“ Střelec, který vystřídal Hoollyho. Ráno jsme „čile“ vstali a dali jsme se do ježdění, ale z důvodu deště jsme zůstali pouze v CRT hale. Po velmi náročném ježdění a jedné nemilé věci a to toho, že si Bedřich zase zlomil další pedál, jsme pokračovali do další hospůdky, kde nás doprovázely jednoznačně nejhezčí holky z Ostravy (Sue, Mish, Bea, Houba,) no a pár dalších škaredších známých v podání Oleje, Štírka, Kožucha a dalších.

Další den odpoledne jsme už seděli ve vlaku směr Blansko, kde nás již očekávali Ade, Václav „Changey“ Korecký a Danielka Kohoutková. Po punkovém vstupu do trialparku v Blansku, ala přelez plot, jsme si pěkně pojezdili a potkali tam pár biketrialistů, kteří nás tam nechali přespat a ještě nám otevřeli zahradní chatku na pozemku trialparku. A abych nezapomněl, tak se k nám přidal také Tomáš „Toman“ Nguyen (neboli se mu říká také EMAN… proč Eman? No to ho musíte poznat :-)).

Večer jsme si prohlídli místní městečko a šli spát. Druhý den nás již ráno probudilo velmi nepříjemně hřející sluníčko a každému bylo jasné, že se bude dát jezdit až k večeru. No, v průběhu dne se Toman a Radiolachtan pokusili postavit plachtu připevněnou na chatku a ocelovou mříž. Po několika neúspěšných pokusech upevnění mříže se začaly trousit vtipy narážející na nešťastnou nehodu, co se stala na Slovenském festivalu Pohoda. Po krásném večerním pojezdu následoval výlet do Brna za těžce pracujícími kamarády, a to Tadeášem „Datlem“ Plchem a Vojtou „Fingecem“ Veselým, kteří vyučovali děti v místním cirkusu žonglovat.

A poté následná cesta do hospůdky Švanda. Z důvodu brzkého odjezdu vlaku jsme museli již ve 23:00 být na nádraží. Další den přesun do jednokolkařům asi nejznámějšího městečka Choceň. Nějaký ten obídek po cestě vlakem a hurá k Tomíkovi na zahradu, kde má zhruba 200 palet z CMTW. Po příchodu k trial parku přes nějaké cizí zahrady vidíme Martina na trialové motorce, jak veze i Tomíka.

Po krásném pojezdu, bohužel přerušeným deštěm jsme se odebrali k Tomíkovi domů, kde jsme se zkulturnili, naložili věci do auta a vyrazili směr Díra (místní velmi parádní hospůdka), kde se vyzvedli klíče od ZZho ranče a někteří vyrazili s batohy v autě na ranč a někteří, už posedávali v Díře. Poté do hospůdky také dorazil Ivan.

Ráno jsme se rozhodli, že zůstaneme na Ranči, kde se konalo 2.CMTW a pojezdíme tam na místních kamenech a paletách.

Další den už UNITRIP končil a lidé se pomalu vydali domů.

Na této dvojstránce se Vám pokusím vysvětlit a objasnit několik triků různých obtížností, které můžete použít jak ve flatlandu, tak ve freestylu.

Popisy těchto triků vycházejí z mé vlastní zkušenosti a nemusejí být jediným způsobem jejich provedení.

Jejich cílem je představit vám postup provádění uvedených triků v teoretické rovině. Pro praktickou dovednost budete potřebovat trénink, bez kterého to samozřejmě nepůjde.

Triky popisuji pro pravou nohu vepředu a levou vzadu při poskakování. Pokud máte nohy opačně než já, postupy zde popsané si představte zrcadlově obráceně.

1. Nasedání na jednokolku ze země - Jednokolku položím na rovný povrch tak, abych měl přední kliku opřenou o zem a kliky svíraly s rámem pravý úhel.

- Pravou nohu dám na zem pod sedlo, aby nárt podpíral střed sedla.

- Levou nohu položím na levý pedál a částečně se opírám i o kliku.

- Přenesu váhu na levou nohu, pravou nohou podeberu sedlo a otáčím s jednokolkou.

Jednokolku nezvedáme, jen ji otáčíme! Tím získáme větší stabilitu, díky opírání pravého pedálu o zem.

- Pravou nohou si přitáhnu sedátko pod zadek (pro usnadnění můžeme sedátko chytat do levé ruky), teprve až budu mít rám rovnoběžně s klikami.

- Až jednokolka bude ve svislé poloze, přesunu nohu na pedál a můžu se rozjet. Častou chybou je, že jezdec zvedá jednokolku zároveň s jejím otáčením. Tato chyba kazí dojem triku a také se jeho provedení stává obtížnějším.

2. Obtočení těla kolem jednokolky - Stojím na pedálech se sedlem před sebou. Levou rukou přidržuji sedátko.

- Pravou rukou chytnu sedátko z levé strany, přibližně uprostřed, tak aby palec pravé ruky směřoval směrem vzad.

- Opřu se levou rukou o pneumatiku. Levé zápěstí musím mít otočené o 180° vlevo.

- Přenesu svou tělesnou váhu na levou ruku. Sedátkem udržuji jednokolku ve svislé poloze.

- Nadzvednu nohy z pedálů a otáčím se vlevo. Díky otočeným rukám, o které jsem opřený celou vahou, se provádí rotace jednodušeji.

- Po otočení těla o 180° položím nohy na pedály.

Důležité u tohoto triku je udržení jednokolky ve svislé poloze během otáčení těla!

3. Balancování na místě se sedlem u země - Stojím na klikách se sedlem před sebou.

- Špičku pravé (přední) nohy vytočím k drátům kola.

Díky tomu budu mít kontrolu nad rámem a sedátkem jednokolky úplnému spuštění sedátka na zem a získám možnost si sedátko pomocí pohybu nohou podat zpět.

- Pustím sedátko, to by se mělo zastavit kousek nad zemí v okamžiku opření rámu o nohu.

- Nakloním chodidla směrem dopředu tak, že se sedátko dotýká země.

- Teď mám prostor pro různé parádičky během balancování na místě. Při balancování je dobré držet nohy co nejvíce u sebe a snažit se jimi sevřít kolo, máme pak nad jednokolkou větší kontrolu.

- Prudkým pohybem chodidel zpět si podám sedátko, které nakonec chytnu do ruky.

Poměrně častou chybou je, že se jezdci pro sedátko ohýbají. S podáním sedátka nohou vypadá trik mnohem lépe a není přitom ani o moc těžší.

Přeji hodně štěstí při zkoušení nových triků, pevnou vůli a hlavně málo pádů!

Váš SmRad ;)

Psal se rok 2006, kdy jsem měl možnost být na prvním oficiálním srazu jednokolkařů v České republice. Podle názvu CMTW 2 to byl sice druhý sraz. Ale první byl opravdu tak maličký, kde byli snad jen 4 lidé, že se nedá ani počítat.

Ale tolik věcí se od té doby změnilo, že by neměly zůstat nezmíněny. Doby kdy jsme skupinka, něco kolem 15 lidí seděli u ohně a poslouchali jsme, co je to za týpka ten Kris Holm.

Spali v Chocni v dřevěné chaloupce s krycím názvem ranč bez sprch a s latrínou utopenou v tajemném lese.

Punkové závody na velké zahradě, s podobnými pravidly jako se jezdí závody biketrialu. A to, vše doprovázel zvuk projíždějícího Pendolina, jehož nepříliš spolehlivý provoz zaujímal přední stránky všech možných tiskovin. Tyto vzpomínky jsou pryč. Nebo lépe řečeno, vzpomínky zůstávají. Ale atmosféra samotné akce už je úplně jiná než, bývala. Ale jsem moc rád, že jsem mohl být u zrodu už evropsky vyhlášené jednokolkařské akce.

Další ročník CMTW 3 se už přesunul na choceňský zimní stadion, kde zůstal po další 3 roky.

A doufejme, zůstane i nadále. Vynikající zázemí společně s obrovskou plochou pro trial park a hlavně nezávislé na tom, co nám nadělí strašící mraky na obloze. Pár kroků vzdálený les, splňující požadavky downhillové tratě jakékoli obtížnosti. A účast několika zahraničních jezdců z okolních zemí ukázal, kam sraz bude směřovat po další roky.

Na CMTW 4 v roce 2008 už byla zahraniční účast velice hojná a častokrát byla víc slyšet němčina, polština více než čeština. Závody v trialu jen potvrdili, jak rychle se posouvá tento sport kupředu. Výskoky se postupně zvyšují, sekce se posouvají o pár palet výš, a i ty nejlehčí překážky už nejsou tak lehké jak bývaly. I skok do výšky a do dálky donutil povysunout pásmo trochu víc, než tomu bylo před pár lety. Sjezdová trať nabrala na své délce pár metrů navíc, a aby toho nebylo málo, přibyly nějaké překážky. Z dropu se skákalo o pár setinek déle a jednokolky dostávali pěkně zabrat. Možná i dobrá reklama nalákala zvláště do lesa na downhill plno diváku, kteří se nestačili divit, co na tom jednom kole dokážeme.

A co se událo letos, máme určitě všichni ještě v paměti.

Internetové stránky, velice pěkně zpracované videjka, 3D plánek sekcí a další mediální lákadla nám naznačovala, že CMTW 5 bude ještě lepší než minulé trialovo-sjezdové víkendy.

Měl jsem možnost přijet v pátek v dopoledních hodinách a vidět poslední přípravy a úpravy na samotném zimním stadionu.

Pořádně jsem obkoukl trialpark a zjistil, že od virtuálního návrhu se liší opravdu jen málo.

Pomalu přijížděli další a další lidé a s tím přicházela i chuť na otestování překážek. Organizátoři uzavřeli většinu parku a museli čelit nepřiliš vhodné poznámky od tréninkuchtivých jezdců. Ano nás jezdce to štvalo, ale z pohledu organizátorů to byl logický krok, k tomu aby se překážky nezničili už den před závodem a jezdci si je moc nenajezdili.

Ať se nám to líbilo, či ne, nemůžeme organizátorům v tomto případě nic vyčítat. Při vzpomínce na Fluck 2007 (mistrovství Evropy v Dánsku) si moc dobře pamatuji, že byl uzavřen trialpark úplně celý a ježdění v něm dokonce pod výhružkami diskvalifikace zakázáno. Ale v Chocni naštěstí měli jezdci před ochranou páskou respekt a s občasnými připomínkami všichni zákaz respektovali.

Velkou novinkou obohatil páteční program závod ve speedtrialu. A nedá se použít jiné přídavné jméno než pohodový speedtrial. Závod se jel v hezkém prostředí parku před hospodou Pod kaštany. Trať vypadala velice jednoduše, ale o to více sváděla k větší rychlosti a o to i více chyb bylo k vidění.

Diváci nebyli ochuzeni o pády a mohli sledovat velice zajímavé souboje dvojic. První jízdy se jely na čas a postupně se postupovalo až do finálových jízd. Ty závodnici bohužel jeli po jednom na čas a trošku chyběl správný finálový náboj. Škoda jen menší divácké účasti místních obyvatel. Těžko říct proč tomu tak bylo. Ale nejen u speedtrialu. I na zimním stadionu při trialu a v lese při sjezdu ubylo oproti loňsku nejednokolkových diváků. Že by se zapomnělo vyvěsit pár plakátů pro cyklisticky zaslíbeném městečku?

A jak že dopadlo pořadí v popředí? Vyhrál v strakatém dresu Slovinský rider Nejc Blatnik. Druhou příčku o 7 desetin sekund bral taktéž do stejné země Jure Krempl. Známý závodník jezdící snad všechny možné disciplíny a několikanásobný medailista z Uniconu z Dánska. Třetí příčku a čest naším závodníkům zachránil Štěpán Gering, známý všem jako Milky. A brácha Kuba mohl vézt domů do Slanýho „pouze brambory“. Když už jsme se zmínili o pořadí českých jezdců tak nesmíme zapomenout na třetího z našich a to Marka Holáňa-Hollyho, známého party boye.

Večer se většina přesunula do známé Choceňské hospůdky zvaná Díra, někteří zůstali Pod kaštany.

Všichni měli jedno společné. Radost, že se vidí po dlouhé době, povyprávěli si zážitky, popili a postupem času poraženi únavou zalehli do svých spacáků.

V sobotu se někteří ráno, někteří až kolem oběda probudili do slunečného dne. Všichni očekávali, co se bude dít a kolik sekcí dokážou zajet v trialu.

Předtím ovšem netradičně předcházel závod ve skoku do výšky. Závod, který trochu pořadatelé odbyli a nechali tomu čistě volný průběh. Nachystali kupku vyřazených rozbitých palet a zmizeli. Naštěstí jednokolkaři jsou lidé, co ví, co proto a začlo se skákat.

Od nižších výšek až po vítězných 94cm.

Vezmeme si ale pořadí pěkně od třetího místa. Skok vysoký 85cm zajistil třetí flek polskému jezdci Mateuszovi Dyrdovi.

Druhé místo a výška 90cm patřila Roccu Schulzovi.

Německému továrnímu jezdci Qu-Axu. A první místo a vynikající skok z jízdy již zmiňovaných 94cm patřilo právem Milkymu.

Abychom ještě nezapomněli na ženskou kategorii, která patřila němce Sophii Pellmann. S úctihodným výkonem 70cm.

Poté následovala pauza. Každý ji využil po svém. Někdo zašel na oběd, někdo ji využil k tréninku a někteří se občerstvili poobědním pivkem.

Pak už následoval samotný trial.

První překvapením se ukázala absence rozhodčích, kterou nahradil cit pro fair play všech jezdců. Samozřejmě není zaručeno, že všichni jeli poctivě. Ale doufejme, že v jednokolkovém světě nám jde o to si dobře zajezdit a porovnat jak na tom jsme oproti ostatním. A ne být nejlepší za každou cenu. Každý jezdec dostal papír s číslama sekcí, propisku a už se mohl jen spolehnout na to, co dokáže.

Poté byl závod odstartován a všichni měli 2 hodiny na zdolání co nejvíce sekcí.

Sekce opravdu odpovídali nákresům. Škoda jen pevnosti většiny překážek. Během závodu se hodně sekcí rozpadalo a občas se muselo čekat, než se opraví. Naštěstí ukázal svoje schopnosti stavby vedoucí Fugas a všechno během chvilky proměnil do původní použitelné podoby. Plusem určitě byly malé fronty na sekcích. Nebo spíše ve většině případů skoro žádné. Občas nebylo jasné značení na některých sekcích, ale jinak závod probíhal celkem svižně. Po dvou hodinách vše skončilo. Odevzdali se karty se zaškrtnutými sekcemi a všichni netrpělivě čekali na výsledky.

Ovšem celkové výsledky se až na první tři místa nikdo nedozvěděl. Je to velká škoda, že výsledky nebyly vyvěšeny ani druhý den.

A závodníci museli čekat ještě několik dní, než je našli na internetu. A jak že to vypadalo na přednějších pozicích? Milky se společně se Slovincem Urh Pantnerem dělil o 8.místo. Na 4.-6. místě skončili Polák Mateusz Dyrda společně se Slovincem Nejc Blatnikem a Čechem Honzou Řeháčkem, který ukázal, že v Praze se rodí noví trialoví jezdci. Já jsem jezdil po sekcích společně s Bedřichem (Janem Střelcem).

A Béďa ukázal jak je silným a bleskurychle zlepšujícím se jezdcem.

Já jsem tedy bral třetí flek, Béďa druhý a chyběl jediný bod od prvního Jure Krempla.

Po trialu ještě následoval skok daleký. Ten jsem už moc nesledoval. Ale asi s přehledem vyhrál Rocco Schulz. Další místa jsou tajemstvím, protože nikdo nebyl schopen zaznamenat výsledky. Na už takhle velkých závodech je to opravdu ostuda, a důvod k zamyšlení. Škoda.

Večer vyhlášení, kapela a ponocování až do brzkých ranních hodin. Ráno ještě těžší vstávání a očekávání co přinese závod v downhillu.

Pěkný les kousíček od stadionu přinesl zásadní změnu a to v podobě přesunutí závodní tratě na jiné místo než jsme byli zvyklí vídat v letech minulých. Trať se nám trošku protáhla, zmírnila a taky divácky ochudila.

Ze slov diváků, sjezdařů byla slyšet tvrdá kritika. Proč? Drop s dopadem na placku. Rovinatý cílový dojezd. Místy nejasná trať. V jednom případě nezměření času. Tohle a určitě další věci, mohli přispět k ne úplné spokojenosti všech přítomných.

Abychom se dostali k výsledkům. První tři místečka si mezi sebou rozdali Slovinci ve strakatých dresech. Čtvrtý flek bral Kuba Rulf. A znovu ukázal, že u nás ve sjezdu momentálně nemá konkurenci.

Hodnotit CMTW 5 není vůbec lehká záležitost. Proto to ani teď na závěr neudělám. Můžu jen říct ze svého pohledu, že to byl super strávený víkend se super lidmi a chceme víc takových akcí. Ale to chce i větší snahu nás všech. Závody nám jen tak nikdo neudělá.

Jen jezdci jezdcům.

A hlavně musíme doufat, že se dočkáme dalšího CMTW s pořadovým číslem 6.