Page 1


O hodinu později jsme vykročili do prázdné ulice před policejním  komisařstvím.  Kočár  jsem  poslala  domů,  aby  někdo z našich  známých  neviděl,  že  stojí  před  Quai  des  Orfèvres. Dougal mi nabídl paži a já ji chtě nechtě přijala. Zem byla blátivá a na vysokých podpatcích se mi po dlážděné ulici chodilo dosti nejistě. „Les Disciples,“ opakovala jsem, zatímco jsme pomalu kráčeli podél břehů Seiny k věžím Notre Dame. „Opravdu si myslíte, že může hrabě St. Germain patřit k mužům, kteří… kteří nás v Rue du Faubourg-Saint-Honoré napadli?“ Začala jsem se třást vyčerpáním a únavou – a také hladem. Mým posledním pokrmem byla snídaně a bylo to na mně znát. Výpověď u policie jsem zvládla jen  díky  svým  pevným  nervům.  Teď  mě  nutkání  přemýšlet opouštělo a už jsem toho ani nebyla schopna. Dougal mě pevně držel pod loktem, ale podívat jsem se na něj nesvedla; veškerou pozornost jsem upírala na své nohy. Zabočili jsme do Rue Elise. Dlažební kostky byly mokré a potřísněné různými druhy špíny. Poslíček, který před námi táhl bednu, se zastavil, odkašlal si a hlasitě si odplivl přímo k mým nohám. Nazelenalý plivanec stekl po dlažební kostce a loudavě odplaval až k malé loužičce bláta, která se vytvořila v jamce po chybějícím kameni. „Hm.“ Dougal se rozhlížel po ulici a snažil se najít kočár. Zamyšleně svraštil obočí. „To nedokážu říct. Slyšel jsem o něm i horší pomluvy, ale zatím jsem neměl tu čest ho poznat.“ Pohlédl na mě. „Zatím  si  vedete  znamenitě,“  pokračoval.  „Během  hodiny bude Jack Randall trčet v Bastile. Ale dřív nebo později ho budou muset propustit a moc bych se nespoléhal na to, že se mezitím Jamieho temperament zklidní. Mám s ním promluvit? Přesvědčit ho, ať neprovádí žádné hlouposti?“ „Ne! Proboha živého, vy se do toho nemíchejte!“ Kola projíždějícího kočáru hlasitě drkotala po dlážděné silnici, promluvila jsem však tak nahlas, až Dougal překvapeně zvedl obočí. „Dobrá tedy,“ řekl mírně. „Nechám to zcela na vás. Je tvrdohlavý jako kámen… ale vy asi máte vlastní způsoby, že?“ Podíval se na mě ze strany a zlomyslně se culil.


„Poradím si.“ Poradím. Budu muset. Všechno, co jsem Douga lovi řekla, byla totiž pravda. Naprostá pravda. A zároveň se to pravdě zcela vzdalovalo. S radostí bych poslala Karla Stuarta i jeho otce k čertu a obětovala všechny naděje, že zastavíme jeho střemhlavé počínání, dokonce bych i riskovala Jamieho uvěznění,  kdybych  jen  dokázala  uzdravit  ránu,  kterou  v Jamieho mysli otevřelo Randallovo zmrtvýchvstání. Pomohla bych mu Randalla zabít a cítit při tom jen a jen radost, nebýt jedné věci. Nebýt jediného důvodu dost silného na to, aby převážil Jamieho hrdost, mužnost a ohrožený klid jeho duše. Nebýt Franka. To byla jediná myšlenka, která mi celý den kolovala v hlavě a udržovala mě při vědomí i ve chvíli, kdy bych sebou nejraději sekla o zem. Celé měsíce jsem věřila, že je Randall mrtvý a bez potomků, a bála se o Frankův život. Celé ty měsíce mě ale také utěšovala stálá přítomnost jednoduchého zlatého prstenu na prsteníčku levé ruky. Prsten byl dvojčetem Jamieho stříbrného kroužku na mé pravé ruce a představoval pro mě talisman v tmavých nočních hodinách, kdy mě sžíraly pochybnosti. Dokud jsem měla na prstě zlatý prsten, znamenalo to, že muž, který mi jej věnoval, bude žít. Tisíckrát jsem si to opakovala. Bylo mi jedno, že jsem netušila, jak by mrtvý člověk bez potomstva založil rod, který měl vést až k Frankovi; prsten jsem stále měla, a Frank měl proto žít. Teď jsem pochopila, proč se mi prsten stále leskl na ruce, kovově chladný jako můj studený prst. Randall byl naživu, stále se mohl oženit a stát se otcem dítěte, které jednou předá život Frankovi. Pokud ho Jamie do té doby nezabije. Podnikla  jsem  veškeré  kroky,  které  v tu  chvíli  připadaly v úvahu, skutečnost, které jsem čelila ve vévodově domě, však přetrvávala. Cenou za Frankův život byla Jamieho duše. Jak jsem si mezi nimi měla vybrat? Kolemjedoucí drožka nezastavila na Dougalovu výzvu a prohnala se kolem nás tak těsně, až její kola pocákala Dougalovy hedvábné punčochy a moje šaty blátem. Dougal se zdržel procítěného komentáře v gaelštině a místo toho jen vzdalujícímu se kočáru pohrozil pěstí.


„A co teď?“ nadhodil, aniž by čekal odpověď. Slizký  plivanec  stále  plaval  v loužičce  pod  mýma  nohama a odrážel šedivé světlo. Ucítila jsem studený hlen na jazyku. Natáhla jsem ruku a popadla Dougala za paži silnou jako větev javoru. Zmateně se zakývala a ohnula mě nad studenou, třpytivou a slizkou vodu páchnoucí rybinou. Před očima se mi hemžily černé skvrny. „Teď,“ prohlásila jsem, „budu asi zvracet.“ Když jsem se vrátila do Rue Tremoulins, už se skoro smrákalo. Klepala se mi kolena a stálo mě značné úsilí, abych vůbec vyšplhala po schodech. Odebrala jsem se rovnou do ložnice, shodila ze sebe plášť a přemýšlela, jestli už se Jamie vrátil. Vrátil. Celá mrtvá jsem se zastavila ve dveřích a prohlížela si místnost. Na stole stála otevřená moje lékárnička. Nůžky, kterými jsem stříhala obvazy, ležely napůl rozevřené na mém toa letním stolku. Byly velice pěkně vyrobené a věnoval mi je nožíř, který čas od času vypomáhal v nemocnici. Měly pozlacenou rukojeť ve tvaru dvou čapích hlav a dlouhé zobáky tvořily stříbrné čepele. Ležely uprostřed hedvábných nití načervenalé zlaté barvy a odrážely paprsky zapadajícího slunce. Přistoupila jsem o několik kroků blíže k toaletnímu stolku, a jak jsem zvířila vzduch, zvedly se jakési hedvábné lesklé chomáčky a sunuly se po stolku. „Pro Kristovy drahé rány,“ vydechla jsem. Jamie přišel, ale už byl zase pryč. A stejně tak jeho meč. Vlasy ležely v hustých, blyštivých chomáčích tam, kam dopadly, a byl jich plný toaletní stůl, židle i podlaha. Sebrala jsem ze stolu jeden pramen a chvíli ho držela v ruce. Cítila jsem mezi prsty zdravé pevné vlasy jako prameny výšivkového hedvábí. Přepadla mě ledová panika, což jsem nejprve ucítila mezi lopatkami  a potom  po  celé  páteři. Vzpomněla  jsem  si,  jak  mi Jamie na fontáně za sídlem Rohanů popisoval svůj první pařížský duel. „Provázek, kterým jsem si svázal vlasy, prasknul a vítr mi je vháněl do očí, takže jsem skoro neviděl, co dělám.“


Zařídil, aby se mu podruhé nic podobného nestalo. Jak jsem tak sledovala důkaz jeho činu a v ruce držela pramen jeho měkkých a stále ještě živých vlasů, dokázala jsem si představit, s jak chladnou hlavou si je ustřihl; slyšela jsem zašustění kovových nožů, které odstřihly veškerou krásu, jež by mu mohla bránit ve výhledu. Postaral se o to, aby mu zabití Jonathana Randalla nic nepřekazilo. Nic kromě mě. Stále jsem držela vlasy v ruce, přešla jsem k oknu a vyhlédla ven, jako bych doufala, že ho ještě uvidím běžet po ulici. Ale Rue Tremoulins byla tichá a hýbaly se v ní akorát mihotavé stíny topolů kolem bran. Sluha stojící před branou sousedního domu si povídal s hlídačem, který se výmluvně oháněl dýmkou. V domě se ozývalo tiché šramocení; dole se připravovala večeře. Nebyl ohlášen žádný host a služebnictvo nijak výrazně nepospíchalo. Když jsme jedli sami, nevařily se žádné delikatesy. Posadila jsem se na postel a zavřela oči. Ruce jsem si položila na oblé břicho a pevně svírala pramínek, jako bych tím Jamieho mohla ochránit. Stihla jsem to včas? Našli policisté Jacka Randalla dřív než Jamie? Co když k němu dorazili současně nebo akorát včas, aby viděli, jak Jamie vyzývá Randalla k formálnímu duelu? Mnula jsem  pramen  vlasů  mezi  palcem  a ukazováčkem  a zkoumala ustřižené konečky v barvě jantaru. Pokud ano, alespoň budou oba v bezpečí. Sice ve vězení, ale to je oproti jiným hrozbám pouze nepříjemnost. A co když Jamie našel Randalla jako první? Vyhlédla jsem z okna; rychle se stmívalo. Souboje se obvykle vedly za úsvitu, ale nevěděla jsem, zda by Jamie čekal až do rána. V tu chvíli mohli zrovna jeden druhému hledět do tváře kdesi na odlehlém místě, kde úder oceli a smrtelný výkřik raněného nikoho nevyruší. Jinak než smrtí totiž jejich souboj dopadnout nemohl. Svár mezi těmi dvěma muži mohla vyřešit jedině smrt. A čí smrt to bude?  Jamieho?  Nebo  Randallova  –  a zároveň  Frankova? Jamie byl nejspíš obratnější šermíř, ale Randall by měl jako


vyzvaný možnost volby zbraně. Přesná rána z pistole závisí spíše na štěstí než na schopnostech střelce. Pouze ty nejkvalitnější pistole míří naprosto přesně a i u těch se stává, že jednoduše nevystřelí. Náhle jsem před sebou uviděla Jamieho, jak leží tiše a ochable v trávě, krev se mu řine z prázdného očního důlku a vůni Bouloňského lesíka narušuje zápach střelného prachu. „Co tady sakra děláš, Claire?“ Hlava mi vystřelila nahoru, jak silně jsem se kousla do jazyka. Oči měl řádně v důlcích a obě na mě hleděly přes nos ostrý jako břitva. Nikdy dřív jsem ho neviděla s tak krátce zastřiženými vlasy. Najednou mi připadal jako cizí člověk. Pod kůží mu byly vidět silné kosti a pod krátkými, hustými vlasy se zřetelně rýsovala klenba jeho lebky. „Co dělám?“ opakovala jsem. Polkla jsem, abych neměla ústa tak vyschlá. „Co dělám? Sedím tu, držím v ruce pramen tvých vlasů a přemýšlím, jestli jsi mrtvý, nebo ne! To tady dělám!“ „Nejsem mrtvý.“ Obrátil se ke skříni a otevřel ji. Meč měl připevněný k pasu, ale po návštěvě u vévody Sandringhama se převlékl; měl na sobě svůj starý kabát – ten, který mu umožňoval volný pohyb rukou. „Ano, všimla jsem si,“ odvětila jsem. „To je od tebe pozorné, že jsi mi to přišel říct.“ „Jdu si pro oblečení.“ Vytáhl dvě košile a kabát dlouhý až na zem, přehodil je přes židli a začal se prohrabovat v šuplíku, aby si připravil čisté prádlo. „Pro oblečení? A kam chceš proboha jít?“ Předtím jsem si nedokázala představit, co mě čeká, až ho znovu uvidím, tohle to však rozhodně nebylo. „Do hostince.“ Podíval se na mě a potom zjevně usoudil, že si zasloužím vysvětlení o více než dvou slovech. Obrátil se a podíval se na mě očima modrýma a matnýma jako azurit. „Když jsem tě posadil do kočáru a poslal domů, chvíli jsem se procházel, abych se trochu vzpamatoval. Potom jsem se vrátil domů pro meč a následně k vévodovi domů, abych Randalla formálně vyzval. Sluha mi oznámil, že Randalla zatkla policie.“

Vážka v jantaru - Diana Gabaldon  

Vážka v jantaru je druhým dílem světově úspěšné románové série Cizinka.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you