Bulletin Manolito Brejloun

Pres ˇ 1 000 000 prodaných výtisků ve Španělsku

www.knihyomega.cz

NakladatelstviOmega

O knize Hlavním hrdinou knihy je desetiletý chlapec Manolito Brejloun, který žije s rodiči, mladším bratrem a dědečkem v madridské čtvrti Carabanchel Alto. Díky svým svérázným komentářům a naivnímu pohledu na svět prožívá s kamarády nejedno vzrušující dobrodružství, byť část z nich se odehrává jen v jeho představách. Zábavné pří-

běhy, pamětníkům připomínající nesmrtelné Mikulášovy patálie, si okamžitě podmanily celou Evropu. Zálibu v nich našli nejen malí čtenáři, ale i jejich rodiče. Také se staly inspirací pro několik televizních seriálů a jednu velmi zdařilou rodinnou komedii. Díky edici Omega se s rošťákem Manolitem může konečně seznámit i český čtenář.

© Gloria Rodríguez

Elvira Lindo Elvira Lindo vystudovala v Madridu žurnalistiku. Později pracovala v rozhlase i televizi jako hlasatelka, herečka a také jako autorka scénářů. Dnes z New Yorku pravidelně spolupracuje s nejvýznamnějším španělským deníkem El País. Svět ji zná hlavně jako autorku dětských příběhů o Manolito Brejlounovi, které byly vydány již ve více než dvaceti zemích a dočkaly se i seriálového a filmového zpracování. Kromě Manolita, dětské série o velmi zlobivé holčičce Olivii a několika dalších příběhů pro malé čtenáře, napsala i pět románů pro dospělé.

Kapitola první Poslední opice Jmenuju se Manolito García Moreno, ale kdybyste zabrousili do naší čtvrti a zeptali se prvního, kdo půjde kolem: ––

Poslyšte, prosím vás: Manolito García Moreno? Tak ten týpek buď pokrčí rameny nebo utrousí:

––

Hele, co já s tím?

Protože jako Manolita Garcíu Morena mě nezná dokonce ani Ušatec López, což je můj nejlepší kámoš, i když je to někdy mizera a zrádce a vůbec; mizernej zrádce, tak, všechno dohromady a pěkně podtržený, ale přesto je to můj nejlepší kámoš a je ohromnej.

V Carabanchelu, to je čtvrť, kde bydlím, pokud jsem to ještě neřekl, mě všichni znaj jako Manolita Brejlouna. Jasně, že ti, co mě vůbec znaj. Ti, co mě neznaj, ani nevěděj, že nosím brejle už od pěti let. Jejich škoda.

Dali mi jméno Manolito podle kamiónu mýho táty. A kamión zase pojmenovali Manolito po mým tátovi, kterej se jmenuje Manolo. Tátovi dali jméno Manolo taky po jeho otci; a tak dál, až na počátek věků. Takže, pokud to Steven Spielberg neví, první dinosaurus velociraptor se jmenoval Manolo, a tak to šlo až do současnosti, do posledního Manolita Garcíi, což jsem já, poslední opice. Tak mi totiž říká v některejch klíčovejch momentech moje máma. Ale neříká mi tak proto, že by byla badatelkou o původu lidstva. Říká mi tak ve chvílích, kdy se mi chystá dát facku nebo vořecha. Štve mě, že mi říká, že jsem poslední opice, a ji zase štve, že mi v celý čtvrti říkají Brejloun. Jak je vidět, štvou nás úplně jiný věci, i když patříme do jedný rodiny.

Zato já jsem rád, že mi říkají Brejloun. Ve škole, kam chodím, teda v tý Diega

Velázqueze, všichni, co aspoň trochu něco znamenají, mají přezdívku.

Dokud jsem ji neměl, dost jsem se nabrečel. Když se do mě o přestávce navážel nějakej frajírek, vždycky to stejně končilo urážkama a tím, že mi nadával do Čtyřvokých nebo Brejlounů. Od tý doby, co jsem Manolo Brejloun, nemá cenu mi nadávat, je to zbytečná ztráta času. Teda taky by se mi dalo říkat Paličák, ale to zatím ještě nikoho nenapadlo. Já jim pochopitelně nehodlám nic ulehčovat. Úplně stejně na tom byl můj kámoš Ušatec López. Od tý doby, co má přezdívku, se už nikdo věčně nenaváží do jeho uší.

Jednou jsme se cestou ze školy v hádce na sebe vrhli, protože on tvrdil, že mu jsou milejší ty jeho uši než mý brejle, co vypadají, jako bych měl na očích dna od sklenic z jogurtu. Já ho zase ujišťoval, že mně jsou mnohem milejší ty moje brejle než ty jeho uši, co vypadají jako opičí zadek. No to s tím opičím zadkem se mu vůbec nelíbilo, to je teda fakt. Když je zima, jeho uši se zbarví úplně stejně jako opicím zadek v ZOO; tohle je notářsky ověřený. Matka prý Ušatce utěšuje, aby si kvůli tomu nedělal hlavu, že až bude velkej, tak se mu ty uši srazí, no a když se nesrazí, tak mu je chirurg uřízne a basta fidli.

Ušatcova máma je děsně fajn, protože je rozvedená. Cítí se kvůli tomu provinile a nikdy na Ušatce nevztáhne ruku, jen aby ještě neumocnila to jeho trauma, z kterýho se ho snaží dostat slečna Esperanza, což je psycholožka naší školy.

Moje máma mě taky nechce traumatizovat, jenže prostě není rozvedená, a tak mi dá občas vořecha, to je její specialita.

Vořech, to je takovej úder, kterej ti uštědří máma, nebo pokud není k dispozici, kdokoliv, do té části lidského těla, která se jmenuje zátylek. Neříkám to proto, že je to moje máma, ale vážně je přes tohle odbornice na slovo vzatá. Našemu dědovi se nelíbí, když mi máma dává vořechy a vždycky ji napomíná:“Když už ho chceš praštit, tak trochu níž, ženská, neber ho po hlavě, nebude moct studovat!“ Můj děda je boží, vážně boží, je skvělej. Před třemi roky přišel z venkova a máma obehnala terasu opotřebovanou hliníkovou fólií a dala tam pohovku, abychom tam mohli spát my dva s dědou. Každou noc mu vytahuju postel. Je to smrtelně namáhavý, ale dobře to snáším, protože pak od něho vždycky dostanu drobný do prasátka. Není to opravdový prase, je to pokladnička, a já pomalu začínám být nesmírně bohatý.

Občas mě dědeček nazývá korunním princem, protože tvrdí, že všechno, co si našetřil ze svý penze, bude patřit mně. Máma není ráda, když mluvíme o smrti, jenže dědeček trvá na tom, že těch pět let, co mu ze života ještě zbejvaj, hodlá mluvit, o čem bude chtít.

chovací záchod a televize byla „němá“. Někdy si večer hrajeme na Joselita, to byl ten kluk, co ji zpíval kdysi dávno. A já ji dědovi zpívám teď a pak dělám, jako že lítám a tak, protože když jednou dozpíváš „Campaneru“ a nezačneš si hrát na Joselita, stane se dědeček nesnesitelně nudnej.

Dědeček chce umřít ještě do roku 2000. Prý totiž nemá vůbec chuť sledovat, co se přihodí v příštím století; úplně mu stačilo tohle století. Trvá na tom, že umře v roce 1999 na prostatu, protože už spoustu let musí snášet všechno to trápení kolem prostaty, a tak by ho moc netěšilo, kdyby měl umřít na něco jinýho.

Navíc mu vytrysknou hned slzy, to kvůli tomu, jak je „Campanera“ už stará, a taky proto, že ten kluk skončil ve vězení. A já se stydím za to, že tak starej dědeček brečí kvůli nějakýmu klukovi, kterej žil už kdysi dávno. Prostě abych to shrnul: jestli se budete ptát v Carabanchelu na Manolita, Nového Joselita, taky vám nebudou chtít nic říct, nebo vám v lepším případě ukážou místní věznici, aby se předvedli, jak jsou vtipní, to už je takovej lidskej zvyk. Nebudou vědět, kdo je Manuel, ani Manolo, ani Manuel García Moreno, ani Nový Joselito, zato mě všichni dopodrobna popíšou a nasměrujou vás za Manolitem, kterej je na tomto břehu řeky Manzanares proslulej spíše jako Brejloun a ještě víc známej ve svý vlastní rodině jako: „Však dobře víš, o kom byla řeč: o poslední opici.“

Už jsem mu řekl, že bych raději zdědil celou jeho penzi, ale on aby při tom zůstal naživu, protože spát u dědečka Nicolase je boží, je to světový. Spíme každou noc při puštěným rádiu, když se nám máma pokusí rádio vypnout, hned se probudíme. Jsme už zkrátka takoví. Kdyby dědeček umřel, musel bych sdílet hliníkovou terasu s Blbečkem, a to by mě teda značně otrávilo.

Blbeček je můj mladší brácha, jedinej, kterýho mám. Mámě se nelíbí, že mu říkám Blbeček; vlastně neexistuje přezdívka, která by se jí líbila. Aby bylo jasno: začal jsem mu tak říkat, tak nějak samovolně. Nebylo to tak, že bych si nad tím musel lámat hlavu, a pak si ji držet oběma rukama, aby mi z toho neexplodovala.

Ujelo mi to už v den, kdy se Blbeček narodil. Dědeček mě vzal tehdy do porodnice; bylo mi pět. Dobře se na to pamatuju, protože jsem měl na nose poprvý brejle a sousedka Luisa pořád vzdychala: „Chudinka, už v pěti letech.“ Tak jsem teda přistoupil k postýlce a chystal jsem se mu prstem otevřít oko, protože Ušatec mě předem upozornil, že jestli bude mít můj bratříček červený oči, znamená to, že je posedlej ďáblem. Udělal jsem to s tím nejlepším úmyslem a mimino začalo řvát, ale přesně tak neupřímně jako brečí dodnes.

Všichni se na mě hned vrhli – jako bych to byl já, kdo je posedlej ďáblem, a tehdy mě poprvé napadlo: „To je ale blbeček!“ A od tý doby mi to už nešlo z hlavy.

Takže mi nemůže nikdo podsouvat, že bych mu tu přezdívku dal schválně, jen tak pro nic za nic; byl to on, kdo se narodil jen proto, aby prudil, a zaslouží si ji.

Právě tak jako si zasloužím zase já, aby mi dědeček říkal: Manolito, Nový Joselito. Protože dědeček mě naučil zpívat svou nejoblíbenější písničku, která se jmenuje „Campanera“. Je už hrozně stará, z doby, kdy ještě neměl dědeček spla-

Manolitův roh Na začátku září nás máma s dědou poslala, abychom koupili na můj flaušák takovej ten knoflík, co vypadá jako roh. Minulej rok mi ho totiž ukousl Ušatec López, když jsem mu nechtěl dát svačinu. Vylámal si na něm zub a já měl po rohu. Jeho utěšila máma, mě ta moje vyťala vořecha s prodlouženým efektem, to je takovej ten, co tě bolí asi ještě půl hodiny potom. Tenkrát mi došlo, že když si to nechceš s mámou rozházet, tak je daleko lepší, když si zlomíš nějakou část těla, než když si zničíš něco na sebe. Zničený oblečení ji totiž totálně rozhází. Ale když se jedná o nějakou tělesnou škodu na dětech, tak tím se chlubí dřív, než se stačíš vzpamatovat.

––

Můj syn si včera zlomil nohu.

––

Můj si zas rozbil hlavu, heč. Mámy nerady zůstávají pozadu za ostatními matkami. Proto když přišlo září, mi máma řekla:

––

Nechci, aby začala škola, pak tu máme hned říjen, a já ti ani nepřišila na flaušák ten roh.

Tenhle flaušák mám od minulýho roku, budu ho nosit příští rok, přespříští, ten potom taky a ten další taky, protože moje máma říká, že děti rychle rostou

a flaušáky se musí kupovat s ohledem na budoucnost. Děti rostou rychle, až na mě. Proto bude tenhle flaušák kabátem, kterej obléknu v den svý smrti, až budu jednou starej. Nenávidím svůj flaušák. Celej život budu muset nenávidět ten samej flaušák. Ty jo, to je fakt nuda!

Tohle léto máma donutila našeho doktora, aby mi předepsal vitamíny. Myslím, že se stydí za to, že mi je ten flaušák pořád stejně velkej a vitamíny mi dává proto, abychom se já a můj kabát konečně jednou velikostně srovnali. Jsou chvíle, kdy si myslím, že máma miluje ten flaušák víc než mě, a to jsme jedný krve. Zeptal jsem se na to dědy, když jsme pro ten roh šli, ale on mi řekl, že všechny mámy mají v oblibě flaušáky a kabáty vůbec, stejně tak jako čepice a rukavice, ale že i přes to všechno nepřestávají milovat svoje děti, protože mámy mají široká srdce.

V mý čtvrti, což je Carabanchel, je všechno. Máme tu vězení, autobusy, děti, vězně, mámy, feťáky a pekárny, ale nemáme rohy na flaušáky, takže jsme s dědou Nicolasem nasedli na metro a jeli do centra. V metru máme dost štěstí, protože i když je narvaný, tak já i děda vzbuzujeme lítost a vždycky nás pustí sednout.

Děda vzbuzuje lítost, protože je starej a je na prostatu. Ta teda na něm není vidět, ale to, že je starej, jo. Já možná vzbuzuju lítost kvůli brejlím, ale s jistotou ti to říct nemůžu.

Když nás lidi pouští sednout, považujeme za nezbytný se tvářit jako největší chudáci, protože například, pustí tě sednout, ty jdeš, sedneš si a u toho se tlemíš jak magor, tak to lidi hned začne štvát. Takže my s dědou vždycky nastoupíme do metra – jako že jsme úplně vyřízený a vždycky to mělo dobrej výsledek. Zkus to, ale nevykládej to každýmu, aby se to nakonec moc nerozkecalo a my tak neměli po ptákách. Máma nás poslala do Pontejos, což je obchod na Puerta de Sol, chodí tam mámy z celýho světa kupovat knoflíky, zipy, jehly a rohy.

Asi tak hodinu jsme strávili u pultu, protože děda nechával všechny paní předbíhat. Úplně to miluje, když ho předbíhají, a kdyby měly náhodou čas, tak aby s ním zašly na kafe. Čas nikdy žádná neměla, ale on říká, že se nikdy nevzdá.

Po hodině, během který se děda zapovídal s kdekým, jsem byl z toho postávání už znavenej. Ustlal jsem si přímo pultě, jenže prodavač nás začal vyhazovat.

Nechtěl, abych mu dával na pult boty, takže hned jak se roh dostal do naší moci, děda prohlásil:

––

Manolito, úkol jsme splnili, teď se projdeme po Gran Vía. A já jsem mu odpověděl:

––

Prima, můj milý dědečku, to je bomba!

No, to s tím milým dědečkem jsem si nechal od cesty. Protože kdybych mýmu dědovi řekl „milovaný dědečku“, zavolá mi záchranku, aby mi někde dali elektrošoky. Šli jsme na Gran Vía. A co myslíš, že jsme viděli: manifestaci. V mý čtvrti se manifestace taky pořádají, ale nejsou tak pěkný jako ty, který mají na Gran Vía.

Děda řekl: ––

Pojďme do chumlu.

Manifestujícím to muselo připadat fajn, protože nás vůbec nevyhodili. Děda poprosil jednoho pána, aby mě vysadil na ramena, abych mohl vidět na řečníka.

Když jsem byl na tom chlápkovi, všiml jsem si, že má lupy, a začal jsem mu je trošičku oprašovat. Zeptal sem se ho, proč si nekoupí ten šampón, co inzerujou v televizi, takovej ten co tě zbaví lupů, a než se stačíš trochu rozkoukat, tak ti navrch sežene i holku. Chlápek mě postavil na zem, jako by ho to naštvalo, a řekl: ––

Sakra, ten vnouček je ale těžkej.

Ten hnusák mi v mžiku způsobil komplex, že jsem tlustej. Já mám totiž každou chvíli nějakej komplex. Už jsem měl komplex, že jsem malej, tlustej, brejlatej, trapnej.

Nepokračuju, protože mě to samotnýho úplně vytáčí. Komplex, že jsem tlustej, jsem měl hodně silnej minulej rok, ale přešlo mě to, protože, popravdě, je blbost mít komplex z toho, že jsi tlustej, když tlustej nejseš.

Děda si toho s tím lupoušem ani nevšiml. Začal totiž protestovat kvůli svýmu důchodu, což ostatně dělá vždycky, když se setká s víc než dvěma osobama. Taky řekl, že od tý doby, co se zavedly papiňáky, tak tahle společnost o hodně přišla.

Procházeli jsme prostředkem ulice, bez aut. Všude bylo plno policajtů a já jsem si pomyslel: „To je super.“ Po chvilce manifestace skončila a děda prohlásil: ––

Koupím ti hamburger, aby tvoje matka pak netvrdila, že jsem tě chtěl umořit hlady.

Koupil mi hamburger, sám si objednal tři zmrzliny, dvě pro sebe – protože je na prostatu – a jednu pro mě, protože jsem trochu tlustej. A já jsem si pomyslel: „To je super, nejsuprovější na celým světě, to je úplně nejvíc.“ Myslím, že to byl nejdůležitější den mýho života a začal jsem samou radostí skákat a děda mě upozornil: ––

Ta ženská už nevěděla, kam s očima, bylo jasný, že je nesvá. V jednom momentě si cintla trochu majonézy na bradu a hned si ji setřela. Zavolala na číšníka a udělala na něj posunek, aby zatáhl závěsy, ale pak to vzdala, protože tam žádný nebyly.

Já nemohl odejít, dokud nevstane, protože ve škole se povídá, že hodně televizních hlasatelů nemá nohy, a proto dělají tuhle práci, na kterou nohy nejsou potřeba. Moji kamarádi by mi nikdy neodpustili, kdybych odešel, aniž bych to ověřil. Aby se daly ověřit tyhle věci, je nutný jít do centra, kde jsou slavný lidi, protože v mý čtvrti, což je Carabanchel, nejsou ani slavný lidi ani rohy. Číšník vyšel a řekl dědovi: Dědo, na zvířata musíte s klukem do ZOO, tohle je kavárna.

A můj děda neohroženě odpověděl: ––

Já jsem se svým vnukem na ulici a odsud mě nevyhodíte ani vy, ani starosta, který by se tu objevil in person.

Děda vypálil to „in person“ a zůstal úplně v klídku, on se nikdy neprosazuje. Ale číšník znova zaútočil, typickej příklad vtěrky slavnejm, a pokračoval.

––

––

To s tou opicí jste vypustil z úst vy, ne já. opáčil děda, kterej mluví líp než prezident.

––

A nevím, proč se slečna hlasatelka tolik stydí, že se na ni dívá jeden ubohý stařík s vnoučkem, když jí každou noc visí na té její pusince milióny televizních diváků.

––

No. Prostě ji to obtěžuje, – prohlásil číšník, kterej byl odhodlanej si odnést cenu největšího otrapy a vtěrky roku.

––

Mě zas daleko víc obtěžuje, – odpověděl číšníkovi a všem okolo stojícím na Gran Vía děda, – mě daleko víc obtěžuje, – zopakoval, – když se slečna hlasatelka ve zprávách pořád přeříkává, protože plat slečny hlasatelky jde z peněz daňového poplatníka, služebníčka, který platí své daně i přesto, že jeho důchod nestačí ani na to, aby si mohl koupit kýlní pás.

Ať promluví slečna hlasatelka o důchodech v těch svých zprávách.

Moc tu neposkakuj, na Gran Vía se nemůže skákat, protože pod ní je metro, a tak vůbec a z ničeho nic se může jeden propadnout.

Takže jsem se uklidnil a začal jsem skákat jenom v hlavě. Na to jsem zvyklej, protože kdybych nebyl, tak naše sousedka Luisa hned vyběhne nahoru, co je to u nás za zemětřesení, jak v San Francisku. Přísahám, že už jsme mířili domů, ale najednou jsme zahlídli jednu televizní hlasatelku, jak sedí v kavárně a dává si sendvič s kuřetem, majonézou, salátem a rajčetem. To vím proto, že jsme na ni koukali s dědou přes výlohu, než ho snědla.

––

v klidu a necítila se při tom jako opice z Pavilonu šelem.

Já jsem zodpovědný za to, aby si slečna hlasatelka snědla svůj sendvič

Když to děda dokončil, začali mu lidi tleskat víc než tomu týpkovi, kterej měl před chvílí projev. A chudákovi dědečkovi se třásla brada jako vždycky, když se rozruší.

Lidi řekli číšníkovi, aby mu přinesl sklenici vody, ten to musel vzdát a zašel do baru pro sklenici vody, ale nebyl to on, kdo s ní vyšel v ruce.

Nebudeš tomu věřit, ale přísahám na Blbečka, že mu tu sklenici přinesla sama slečna hlasatelka. Jednalo se o klíčovej okamžik našich životů.

––

Tady máte, – řekla tím samým hlasem jako v televizi – Už je vám lépe?

Dědeček jí odpověděl že ano, že jen chtěl svému vnukovi ukázat, že i hlasatelky mají nohy a kromě toho – řekl – velmi pěkné nohy, že není hlasatelky, co by se jí mohla rovnat, že televize zkresluje a že ve skutečnosti je mnohem hezčí a dobrou noc, vnukovi začíná škola a my jsme šli do centra pro roh a podívejte se, kolik je hodin, dcera už bude volat 112. Poté, co pronesl svou druhou řeč, si dal dva loky vody a vyrazili jsme. A uprostřed Gran Vía zamával děda na taxíka, protože už bylo děsně pozdě, druhá část televizních zpráv už určitě skončila. Zastavil jednoho taxíka a zeptal se taxikáře.:

––

Prosím vás, jedeme do Carabanchelu Alto, myslíte, že nám bude stačit pět euro?“

A taxikář mu odpověděl: ––

Tak to nestačí, to je na druhým konci světa.

Nejenže nás taxikář nechtěl vzít, ale nechtěl se ani rozloučit. Jsou lidi, který se naštvou jen proto, že se jich zeptáš na úplnou prkotinu, některý lidi jsou prostě nepříjemný jak osina v zadku.

––

Kvůli tomu hamburgeru nám zůstalo jen pět euro.

Ten člověk z toho vinil můj hamburger a už ho ani nenapadlo, že zblajznul dvě zmrzliny. Takže jsme se museli vrátit tak, jak jsme přijeli, metrem. Začalo se mi chtít spát.

Hlavně když jsem myslel na školu, na mojí pančelku, na zimu a na flaušák.

A když na tohle všechno myslíš cestou metrem, tak ti hlava úplně ztěžkne a už nemůžeš ani přemejšlet. Děda na tom musel bejt obdobně, protože mi řekl: ––

Manolito, broučku, trochu si zdřímnu. Dej pozor, ať nepřejedeme.

Probudila nás ostraha metra. Dojeli jsme doprostřed nějakejch polí a nevěděli jsme, kolik je hodin. Není nic horšího než usnout v metru a probudit se uprostřed nějakejch polí. Začal sem brečet dřív, než mi mohl někdo vynadat. Ale pán z ostrahy nám nevynadal, řekl nám, že jsme dojeli na Casa de Campo a doprovodil nás až do naší stanice, protože mu došlo, že děda je asi na prostatu. Když jsme dorazili domů, tak u našeho vchodu už byli všichni sousedi a utěšovali mojí mámu kvůli našemu zmizení. Luisa mámě řekla: ––

Cato, nedělej si starosti. Kdyby umřeli, už by to dávali ve zprávách.

A všichni dávali čočku dědovi: jestli si uvědomuje, že to dítě musí brzo vstávat, že určitě nevečeřelo a že málem volali Útvar rychlýho nasazení. Děda vyběhl schody (to je trochu přehnaný), aby ze sebe ten dav setřásl.

Když jsme byli už chvíli doma a máma nám vyčetla všechno počínaje naším narozením, tak ji napadlo se zeptat:

––

a roh na flaušák?

Po rohu se slehla zem, a tak nám sdělila, že jednoho dne ji budeme mít na svědomí a že z nás bude mít smrt. Poprvé od léta si děda nechal ponožky i na spaní, vím to, protože jsem šel spát s ním. Totiž takhle, v mojí čtvrti, což je Carabanchel, přichází zima se začátkem školy. Je to tak, je to dokázaný vědcema z celýho světa. Uběhla jedna chvilka, pak druhá, a po třetí sem si uvědomil, že nemůžu usnout: následující den začínala škola a všichni toho měli tolik co vyprávět, že možná ani nikoho nebude zajímat, co se mi stalo na Gran Vía. Tohle všechno jsem si v duchu probíral, protože jsem myslel, že děda už spí. Ale najednou mi do ucha pošeptal: ––

To jsme si to dneska odpoledne parádně užili, co, Manolito. Až to zítra budu povídat v Klubu důchodců, tak mi nikdo neuvěří, že mi přinesla sklenici vody sama slečna hlasatelka. Ještě že mám na to svědka.

Nic dalšího už neřekl, usnul a u toho začal oddechovat dovnitř. Dovnitř oddechuje proto, že si na spaní vyndavá zuby. Hlasatel v rádiu oznámil, že dětem od zítřka začíná škola. Taky mi, týpek, nemusel připomínat mou temnou budoucnost.

No, návrat do školy s sebou přináší i nějaký pozitiva: uvidím Susanu, Ušatce.

Ušatce jsem vlastně viděl během celýho léta, otrapu jednoho.

Děda začal oddechovat ven i dovnitř. Všiml jsem si, že usnul, aniž by si nesundal čepici. To se mu stává vždycky, když se stane něco důležitýho, to si zapomíná sundat čepici. No, tak aspoň mu na hlavu není zima. Děda totiž nemá zuby a je holohlavej. A jak jsi mohl vidět, tak se s ničím se nepáře. Myslím, že jsem už skoro usínal, když mi došlo, že mám něco v ruce. Byl to roh od flaušáku. Nepustil jsem ho celý odpoledne. Máma mi ho zítra přišije, může bejt klidná.

Prožil jsem nejdůležitější rok svýho života, ale to už je fuk. Ze školy už se nevyvlíknu, ani ze zimy, ba a ani z flaušáku. To na tom bylo to nejhorší, flaušáku už mě nikdo nezbaví.

Španělský hrdina dětské klasiky konečně v ČR

Skvělá kniha pro děti, ještě lepší pro jejich rodiče

Úspěšný televizní seriál a celovečerní film

Desítky milionů čtenářů i diváků Manolita milují

Příběhy Manolita Brejlouna baví dětské i dospělé čtenáře

Harry Potter? Narnie?

Pán prstenů? Ne, Manolito Brejloun

Španělské Mikulášovy patálie u nás

Manolito Brejloun – skvělá léčba smíchem

Zjistěte, proč je Manolito Brejloun novým evropským fenoménem

Osmidílná úspěšná série Přeloženo do více než 20 jazyků