Issuu on Google+

1

Oswald Spengler

Myšlenky Výběr a překlad: Rudolf Jičín Délský potápěč 2011

1


2

Prameny: Oswald Spengler: Gedanken

C.H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung München, 1941 Die Auswahl besorgte Dr. Hildegard Kornhardt (GE) Oswald Spengler: Der Untergang des Abendlandes

Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte Erster Band C.H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung München, 1920 (UA I) Oswald Spengler: Der Untergang des Abendlandes

Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte Zweiter Band C.H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung München, 1922 (UA II) Oswald Spengler: Preussentum und Sozialismus C.H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung München, 1920 (PS) Oswald Spengler: Jahre der Entscheidung Erster Teil Deutschlad und die weltgeschichtliche Entwicklung C.H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung München, 1933 (JE)

2


3

OBSAH *1. Člověk *1.1. Osud *1.2. Duše člověka *2. Dějiny *2.1. Historická podmíněnost myšlení *2.2. Smysl dějin *3. *3.1. *3.2. *3.3. *3.4. *3.5. *3.6.

Kultura Kultura obecně Ves, město a velkoměsto Civilizace Césarismus a feláţství Národy Pseudomorfosa

*4. Jednotlivé kultury *4.1. Egyptská, indická, antická, arabská, mexická kultura *4.2. Západoevropská kultura *5. *5.1. *5.2. *5.3. *5.4. *5.5.

Filosofie Filosofie obecně Etika Pravda Vůle Racionalismus a materialismus

*6. *6.1. *6.2. *6.3. *6.4. *6.5. *6.6. *6.7.

Náboženství Náboţenství obecně Antické náboţenství Magické náboţenství Islám Západní křesťanství Reformace Ateismus

*7. *7.1. *7.2. *7.3.

Věda Věda obecně Číslo Prostor

*8.

Umění 3


4

*9. *9.1. *9.2. *9.3. *9.4. *10. *10.1. *10.2. *10.3. *10.4. *10.5.

Stavy a povolání Stavy a povolání obecně Stavy a povolání jednotlivě Šlechtictví a kněţství Stavy a třídy Politika Stát Vůdcovství Filosofie politiky Socialismus Bolševismus

*11. Hospodářství *11.1. Vlastnictví *11.2. Hospodářství obecně *11.3. Stroj *12. Různé

*1. Člověk *1.1. Osud 1.1.1 První, co stojí proti člověku jako osud, kterému nemůţe uniknout, co nemůţe pochopit ţádné myšlení a změnit ţádná vůle, je čas a místo jeho narození: kaţdý se rodí v nějakém národě, náboţenství, stavu, čase, kultuře. Ale tím je jiţ rozhodnuto vše. GE 002 (PE) 1.1.2. Jsme lidé nějakého století, národa, vrstvy, typu. To jsou nutné podmínky, v níţ můţeme existenci dát smysl a hloubku, a jednat, také jednat prostřednictvím slova. Čím více vyplňujeme tyto dané hranice, tím širší je naše působení. Platon byl Atéňan, César Říman, Goethe Němec: ţe jimi byli zcela a především bylo podmínkou jejich světově historického působení. GE 003 (PS) 1.1.3. Narození určuje jednotlivci jeho přirozenost a okruh moţných úkolů, v jejichţ rámci je moţná svobodná volba. Co jeho přirozenost můţe nebo chce a co mu jeho narození dovoluje nebo

4


5

zakazuje, udává kaţdému jednotlivci okruh štěstí nebo neštěstí, velikosti nebo zbabělosti, tragiky nebo směšnosti, který vyplňuje právě jeho ţivot a mezi jiným určuje, zda v souvislosti s všeobecným ţivotem a tedy pro nějaký typ dějin má nebo nemá význam. GE 004 (PE) 1.1.4. Osud je jiţ: kde, kdy, jako co se člověk narodil, v kterém roce, národě, vrstvě; ale také s jakým tělem a jakou duší: nemocný, zatíţený, jako mrzák, s jakým charakterovým zaloţením…Tragedie jednotlivce spočívají v protikladu tohoto vnitřního a vnějšího osudu. Způsob, jak se s tím kdo vypořádá, určuje jeho úroveň: pyšný, zbabělý, obyčejný, velký, sám sobě zákonem, bez zákona. GE 005 (P) 1.1.5. Jen mládí má budoucnost a je budoucnost… Kdo ţije v proudu nějaké hojnosti, nepotřebuje vědět o účelu a uţitku. Cítí se sám jako smysl toho, co se děje. To byla víra ve svou hvězdu, která neopouštěla Césara a Napoleona, stejně jako tvůrce jiných typů, víra, která přes všechnu trudnomyslnost mládí je v kaţdém dětství, ve všech mladých pokoleních, národech, kulturách. GE 006 (UAI,II) 1.1.6. Co činíme, musíme činit. Naše svobodná vůle je osud. GE 007 (P) 1.1.7. Svobodná vůle není skutečnost, ale pocit. GE (P) 1.1.8. Kaţdý čin je osud převlečený v chtění. GE (P) 1.1.9. Pro ţivého člověka je zcela lhostejné, věří-li ve svobodnou vůli nebo ne. Důleţité je, jaké z toho vyvodí důsledky – neboť z toho se pozná, je-li či není-li slaboch. Vše je předurčeno: tedy je mi určena tato velká úloha. GE (P) 1. 1. 10. Jednotlivec je svobodný. Činí, co chce. Ale právě velký jednotlivec chce, co chce čas, totiţ nadcházející čas. GE 011 (P) 1. 1. 11. Významný člověk ţije tak, ţe jeho existence je obětí jeho ideji. Smysl, který přisuzujeme svému ţivotu, je vysvědčením sebeúcty. GE 012 (P)

5


6

1. 1. 12. Spící se cítí svobodný. V kaţdém činu je svoboda. Kaţdý čin, i nezdařený, je ve své podstatě vítězstvím svobodné vůle. GE 013 (P) 1. 1. 13. Je-li dána velká světově historická situace, zaujímá místo první, kdo se naskytne; není-li taková situace, nemůţe nalézt své místo ani největší člověk…Velcí muţi jsou tedy něco jiného neţ světově historické osobnosti. GE 014 (P) 1. 1. 14. Mezi osobnostmi, které hýbají světem, je jen velmi málo geniů, a jen málo geniů pohnulo světem: většinou to byly velmi nepatrné osoby, které na jejich místo postavila náhoda. GE 015 (P) 1. 1. 15. Není větší hořkosti v ţivotě, neţ muset přiznat, ţe jsme nedorostli úloze, ţe nejsme žádnými velkými učenci, vojáky, umělci. Ale vnitřní důstojnost to vyţaduje. GE 016 (P) 1. 1. 16. Teprve v utrpení se ukazuje velikost člověka: pod údery osudu, v bídě, troskách jeho plánů a nadějí. GE 017 (P) 1. 1. 17. Jsou lidé, kteří velkého utrpení nejsou hodni. GE 018 (P) 1. 1. 18. Charakter národa je výsledkem jeho osudu. Konec konců ho neplodí země, klima, nebe nebo moře, ani rasa, krev. To je jen látka, z níţ údery dějinné skutečnosti kovají formu…V dějinách je to spíše utrpení neţ úspěch, co tvoří charakter. GE 019 (DV) 1. 1. 19. Neujdeme osudu, zavíráme-li oči, popíráme-li ho, potíráme-li ho, prcháme-li před ním. To jsou jen jiné formy jeho naplnění. Ducunt volentem fata, nolentem trahunt. GE 020 (PS) 1. 1. 20. Jedinečnost, neodvolatelnost, nezvratnost všeho dění jsou formy, v níţ vystupuje osud před lidské zraky. GE 021 (PE)

6


7

1. 1. 21. Náhoda je ozřejmení osudu, které se lidskému myšlení zdá beze smyslu, nehodí se do „systému“. GE 022 (P) 1. 1. 22. „Vše je náhoda“ a „vše je nutné“ znamená totéţ. Celé dějiny, všechno v nich je náhoda a je nutné. GE 023 (P) 1. 1. 23. Pomíjivost, vznikání a zanikání je forma všeho skutečného, počínaje hvězdami, jejichţ osud je pro nás nevypočitatelný, aţ k prchavému hemţení na této planetě. GE 024 (MT) 1. 1. 14. K vývoji patří dovršení – kaţdý vývoj má nějaký začátek, kaţdé dovršení je konec, - k mládí patří stáří, ke vzniku zánik, k ţivotu smrt. GE 025 (MT) 1. 1. 25. Člověku, který má vykonat velký úkol, se nemůţe přihodit ţádné neštěstí, dokud nedokončí své určení. GE 026 (P) 1. 1. 26. Nevěřím, ţe epochy ţivota významného člověka tvoří nejapné náhody, např. velká výhra. To se děje jen v ţivotě, který je tak jako tak postaven do prázdna. Osud se nedopouští takových přehmatů a tak to také kaţdý velký člověk cítí. Je „nezranitelný“, pokud je se svým dílem ještě nepostradatelný. Nietzsche, který se stal v Monte Carlu milionářem nebo Goethe, zmrzačený při dopravním neštěstí – to je nemoţné. GE 027 (P) 1. 1. 27. Nic, co se jednou stalo skutečností, nelze vzít zpět. Po nějakém rozhodujícím politickém obratu… musí všichni pokračovat v tomto směru, ať chtějí nebo nechtějí. Bylo by krátkozraké a zbabělé říci ne. Co nechce učinit jednotlivec, učiní s ním dějiny. GE 028 (JE) 1. 1. 28. Etika je vnitřní forma činné existence. Člověk si ji nevybírá, ani ji nepoznává, jen ji činí. Tak je to jiţ u zvířat. Kde je v ţivém těle vůle, tam je i étos… Etiku svého ţivota si člověk nevybírá. Jako jednotlivá bytost se do ní rodí. Plní ji nebo ji neplní. V prvním případě je reprezentantem této vnitřní formy, v druhém nehodnotnou náhodou. GE 029 (P)

7


8

1. 1. 29. Tento ţivot, který je nám darován, tuto skutečnost kolem nás, do níţ jsme byli osudem postaveni, naplnit nejvyšším moţným obsahem, ţít tak, abychom mohli být pyšni, jednat tak, aby něco od nás v této dovršující se skutečnosti přeţilo, to je úloha. GE 030 (PS) 1. 1. 30. Kdyţ postihne člověka velké neštěstí, ukáţe se kolik v něm bylo silného a dobrého. Jestliţe osud ohromí národ, objeví se jeho vnitřní velikost nebo malost. Teprve svrchované nebezpečí znemoţňuje mýlku o dějinné úrovni národa. GE 031 (NR) 1. 1. 31. Ţivot je uskutečňování vnitřně moţného. Kaţdá duše, ať kultury, národa, stavu nebo jednotlivce je od okamţiku svého zrození… aţ ke svému vyhasnutí ovládána pudem se plně uskutečnit, vytvořit svůj svět jako úplnou sumu svého výrazu, to, co nazýváme cizím sevřít významovou jednotou, spoutat toto cizí svou specifickou… formou a přisvojit si to. Dovršený svět… je vítězství duše nad cizími mocemi… Dovršení ţivota je… vyplnění předurčeného osudu. UA I 226 *1.2. Duše člověka 1.2.1. Neexistuje ţádný „člověk o sobě“, jak ţvaní filosofové, nýbrţ jen člověk určité doby, místa, rasy, osobního typu, který se prosazuje nebo podléhá v boji s daným světem, zatímco vesmír kolem zůstává boţsky neúčastný. Tento boj je ţivot. GE 068 (MT) 1.2.2. Co si dnes představujeme jako pračlověka, je karikatura. Městský člověk ve své domýšlivosti povaţuje inteligenci za nejvyšší poklad – nikoli sedláckou chytrost, ale inteligenci literátů – a představuje si pračlověka jako blba, zarostlého (protoţe se dnes holíme), nemotorného, hrubého a neohrabané chůze. Opice, protoţe je mu odporná, se mu zdá dobrým modelem pro obraz pračlověka, aby kaţdý hlupák cítil, jak velice se od té doby vyvinul. GE 069 (P) 1.2.3. Člověk není prostomyslný omezenec „dobrý od přírody“ a hloupý, ţádná poloopice s technickými tendencemi, jak ho popsal Haeckel a kreslil Gabriel Max… Naopak, taktika jeho ţivota je taktikou nádherné, odváţné, lstivé, kruté šelmy. Ţije tím, ţe útočí, zabíjí a ničí. Kde je to moţné, chce být pánem. GE 070 (MT)

8


9

1.2.4. Šelma je nejvyšší forma volně se pohybujícího ţivota. Znamená maximum nezávislosti na jiných a svobody pro sebe, sebeodpovědnosti, samostatnosti, extrému nutnosti potvrzovat se v boji, vítězství a ničení. Existuje typ člověka vysoké úrovně, který je šelmou. GE 071 (MT) 1.2.5. Nesniţuji „člověka dolů ke zvířeti“, ale odmítám pohrdání, s nímţ člověk shlíţí shora na zvíře. Rostliny a zvířata jsou stejně ušlechtilí jako člověk… Ze svého vlastního étosu – jako pyšná šelma – cení člověk jiné bytosti nebo jimi pohrdá. Má je za vysoké, nízké, obyčejné, ušlechtilé, pyšné, zbabělce, hmyzáky, červy. Z lidské duše lze rozvinout celou symboliku. Kaţdý druh zvířete se zrcadlí v nějakém skrytém rysu lidské duše. GE 072 (P) 1.2.5. Úroveň ţivota spočívá v jeho síle, ve „vůli“ nebo jak to chceme nazvat. GE 073 (P) 1.2.6. Vůle je oduševnělý pud k ţivotu. GE 074 (P) 1.2.7. V podstatě je vůle totoţná s ţivotní silou. Lidé bez rasy jsou bez vůle. GE 075 (P) 1.2.8. Čím víc má kdo „rasy“, tím víc rozhodující je jeho cit jáství. Můţe své já obětovat nějaké věci, ale dobrovolně. Násilí ušlechtilého zabíjí, zatímco obyčejnému se líbí, protoţe chce uniknout svému já. GE 076 (P) 1.2.9. Co je protikladem duše lva? Duše krávy. Býloţravci nahrazují silnou jednotlivou duši velkým počtem, stádem, kolektivním cítěním a masovým jednáním. GE 077 (MT) 1. 2. 10. Strach pudí „já“ dohromady k „my“ a působí ztrátu individuality. Mocnější, rasově silný muţ chce být já, ne my. GE 078 (P) 1. 2. 11. Čím méně kdo potřebuje jiné, tím je silnější. GE 079 (MT)

9


10

1. 2. 12. Volně pohyblivý ţivot zvířat není nic jiného neţ boj, a taktika ţivota, jeho nadřízenost nebo podřízenost „jinému“, ať je ţivé nebo neţivé povahy, rozhoduje o dějinách tohoto ţivota, o tom, zda je jeho osudem snášet dějiny jiných nebo sám jimi být. GE 080 (MT) 1. 2. 13. Muţ tvoří historii, ţena je historií… Ţenská je prvotní, věčná, mateřská, vegetativní,… bezkulturní historie sledů generací, která se nikdy nemění, rovnoměrně a klidně prochází existencí všech zvířecích a lidských druhů, všemi krátkými ţivoty kultur. Ve zpětném pohledu je totoţná s ţivotem samým. GE 081 (UAII,IV) 1. 2. 14. Člověk je, co vůbec vţdy také můţe být, totiţ dědic generací, produkt a výraz krajiny, jí se oddávající, proti ní se potvrzující, neboť se ţiví zemí, jíţ se zase stane… Její osud – umírající ve sněhu a ledu, probouzející se na jaře, bičovaný dešti a bouřemi, zaplavovaný, proměňovaný v poušť – se zrcadlí v lidské existenci, která na ní trpí a proti ní se prosazuje. Tvrdost osudu zde se narodit, vytvořila sílu duše. GE 082 (P) 1. 2. 15. Kdo ryje a oře, nechce přírodu plenit, ale přetvářet. Sázet neznamená brát, ale dávat. Člověk se však tím sám stává rostlinou, totiţ rolníkem. Zapouští kořeny v půdě, kterou obdělává. GE 083 (UAII,II) 1. 2. 16. Světová historie se uskutečňuje pohyblivými kmeny, nikoliv usedlými rolníky, nýbrţ proti nim. Tvůrce národů a států, velké muţe činu zplodila svobodná země a svobodné moře. Rolník trpí historií, která přes něho přechází, jezdec a námořník ji tvoří. GE 084 (TA) 1. 2. 17. Vše, co činí zvíře, zůstává uzavřeno v rámci konání druhu a neosvobozuje jeho ţivot. Avšak člověk, tvořivé zvíře, rozšířil ve světě bohatství objevitelského myšlení a činu, a proto se zdá oprávněné, nazývá-li svou krátkou historii „světovou historií“ a chápe-li své okolí jako „lidské“ s celou ostatní přírodou jako pozadím, objektem a prostředkem. GE 085 (MT) 1. 2. 18. Nic není pro rozlišení zvířecí činnosti a lidského činu názornější neţ zaţehnutí ohně. Vidíme příčinu a účinek -, jak vzniká oheň. Vidí to i mnoho zvířat. Avšak pouze člověk vymyslel postup…, jak oheň zřídit. Ţádný jiný čin nebudí takový dojem tvořivosti jako čin Prométheův. GE 086 (MT)

10


11

1. 2. 19. Co je duše? To je jiţ příliš abstraktní otázka. Co je duše šelmy, tak se musíme ptát. Neboť mnozí vidí „duši o sobě“, uvaţujíce o ni nezávisle na charakteru ţivé bytosti, na jejím denním puzení a silách, které jí pohybují. GE 087 (P) 1. 2. 20. Kdo odlučuje tělo a duši, tomu nezůstane nic z obojího. GE 088 (P) 1. 2. 21. Duši má kaţdý. Ale osobnost – skutečně významná duše – je vzácná. GE 089 (P) 1. 2. 22. Pochopení spočívá v tom, ţe kaţdodenní a samozřejmé náhle vyvstane jako záhadné nebo tísnivé. Tak smrt, kdyţ pochopíme, ţe jednou popadne i nás. Tedy pochopení vlastní smrti; to je víc neţ strach ze smrti u zvířete, které jasně vidí nebezpečí, ale ne jeho důsledky pro ţivot. GE 090 (P) 1. 2. 23. Člověk zpozoruje, ţe má duši, teprve kdyţ ho bolí. V tom by si měl kaţdý vzpomenout na své dětství… Teprve tato zkušenost spolu s představou, ţe při smrti někoho jiného „ţivot uniká“ vytvořila víru v duši. GE 091 (P) 1. 2. 24. Teprve u ty se probouzí vědění o já. „Já“ je tedy označení pro skutečnost, ţe existuje most k jiné bytosti. GE 092 (UAII,II) 1. 2. 25. Řeč nespojuje jen… lidi,… nýbrţ udrţuje také distanci. GE 093 (P) 1. 2. 26. S ohněm se člověk nikdy necítí sám. Plameny mohou poskytovat společnost. GE 094 (P) 1. 2. 27. „Svědomí“ a lítost jsou formy strachu. Statečný má „dobré svědomí“. Co činí, je správné. GE 095 (P)

11


12

1. 2. 28. Otázky klade i zvíře. Netáţeme se jen slovy, ale také jednáním. Zvíře předmět zkoumá, kutálí, tiskne, kouše – to je způsob tázání, které člověk později jen překládá do slov. Ale existují praktické a teoretické otázky. Teprve k teoretickým otázkám patří slovo. GE 096 (P) 1. 2. 29. Ţít je jednat a trpět. Čím člověk víc ví, tím hlubší je jeho duševní utrpení. GE 097 (P) 1. 2. 30. Utrpení je velký vychovatel, dobrodinec lidstva. Jím lidstvo dospělo. Jím se učilo hrdosti, slávě, udatnosti, úctě. Překonat nebezpečí nebo před ním prchnout – tím se liší ušlechtilé a obyčejné povahy. Neboť obcházenému utrpení kráčí v patách – prázdnota. GE 098 (P) 1. 2. 31. Štěstí je neočekávané, vzácné, nepravděpodobné, krátké a proţívá se slepě. Mezi lidmi je tím více štěstí, čím méně o něm hloubají a činí si na něj nárok. GE 099 (P) 1. 2. 32. Po splněné naději následuje u člověka nuda. Ne u zvířete, které nedoufá, nýbrţ touţí. Neboť naděje obsahuje představu cíle. GE 100 (P) 1. 2. 33. Zahálející zvíře usíná, zahálející člověk přemýšlí. GE 101 (P) 1. 2. 34. Praktickou inteligenci můţeme nazvat inteligencí útoku. Také na obtíţné situace se útočí. GE 102 (P) 1. 2. 35. Humor promíjí. Satira pohrdá. Ţert je jen intelektuální hra. GE 104 (P) 1. 2. 36. Krutost existuje jen u kulturních lidí: je to vědomé způsobování bolesti. GE 105 (P) 1. 2. 37. Krutý je jen kulturní člověk. Ke krutosti patří ţivá duše, která si je vědoma cizího utrpení a stupňuje ho pro svůj vlastní poţitek, nebo s ním soucítí. Krutost a soucit patří k sobě. Zvíře není kruté, protoţe nechápe cizí utrpení, neproţívá ho zároveň samo. GE 106 (P) 12


13

1. 2. 38. Zvířata a přírodní lidé nejsou perverzní ani bezuzdní. Jejich eros je s kosmem v rytmickém souzvuku… Teprve kultura, umění vytvořily z erotiky problém, nespoutanou ţádostivost. GE 107 (P) 1. 2. 39. Nenávist… předpokládá, ţe si odpůrce ceníme. Je v ní jisté uznání rovnosti duševního řádu. Bytostmi, které stojí níţe opovrhujeme. Bytosti, které stojí níţ závidí. GE 108 (MT) 1. 2. 40. Hrdý uznává nepřítele. Závistivý ho chce sníţit, protoţe je sám malý. GE 109 (P) 1. 2. 41. Protiklad vznešeného není ubohý, ale obyčejný. GE 110 (JE) 1. 2. 42. Společenský a stádní pud jsou dvě zcela různé věci – první obětovává já, druhý se slézá s jinými z nedostatku já. GE 111 (P) 1. 2. 43. Blízkost bez nutnosti plodí nenávist. GE 112 (P) 1. 2. 44. Všechny velké objevy a podniky pocházejí z radosti silného člověka z vítězství. Jsou výrazem osobnosti a ne uţitečného myšlení. GE 113 (MT) 1. 2. 45. Vášně činí závislým. GE 114 (PP) 1. 2. 46. Zbabělost činí slepým. GE 115 (JE) 1. 2. 47. Existuje hrdinství nejen před fyzickými nepřáteli, ale také před duševními stavy. GE 116 (P)

13


14

1. 2. 48. K lásce a vášni patří tvář jako střed osobnosti. Milujeme jen toho, jehoţ tvář je nesmazatelná. GE 117 (P) 1. 2. 49. Jinoch ví vše. Muţ o všem pochybuje. Teprve stařec dochází k moudrosti, ţe neví nic. GE 118 (P) 1. 2. 50. Kaţdý čin proměňuje duši jednajícího. GE 119 (UAII,II) 1. 2. 51. K nadšení patří jen člověk, k rezignaci však muţ. GE 120 (P) 1. 2. 52. Psychologie, nikoliv jako znalost lidí a ţivotní zkušenost, ale jako věda, zůstává nejpovrchnější a nejméně hodnotnou z filosofických disciplin, v jejíţ ţalostné prázdnotě loví výhradně prostřední hlavy a neplodní systematici. Důvod je prostý. Empirická psychologie má smůlu, ţe nemá objekt ve smyslu vědecké techniky. Její bádání… je boj se stíny a strašidly. Co to je – duše? UA I 405 1. 2. 53. Dříve bude moţno rozloţit Beethovenovo téma… kyselinou, neţ duši abstraktním myšlením. UA I 406 1. 2. 54. Vše, co bylo řečeno psychology…, se týká současného stadia západní duše,… nikoliv „lidské duše“ vůbec. UA I 411 1. 2. 55. Obraz duše je vţdy jen obraz zcela určité duše… Badatel… nemůţe vystoupit ze svého kruhu; co můţe „poznat“… je výraz jeho duše… Věříme-li, ţe poznáváme antická, indická, arabská hnutí duše ne v jejich účincích, ale jako je samé, pak to vidíme jen mediem, tvarem vlastní duše. UA I 412

14


15

*2. Dějiny *2.1. Historická podmíněnost myšlení 2.1.1. Kaţdá doba, kaţdá země, kaţdá ţivá skupina má svůj vlastní historický horizont a povolanost historika se jeví právě v tom, ţe vypracovává dějinný obraz vyţadovaný svou dobou. GE 149 (UAII,I) 2.1.2. Skutečné spoluproţívání, spolucítění dějin v jejich rytmu nepřesahuje nikdy generaci dědů…Zde se uzavírá horizont ţivota a začíná nová vrstva, jejíţ obraz se zakládá na ústním podání a historické tradici. GE 150 (UAII,I) 2.1.3. Světové dějiny jsou obraz ţivého světa, do něhoţ se člověk vidí vetkán svým narozením, předky a potomky, a který se pokouší pochopit ze svého cítění světa. GE 151 (UAII,III) 2.1.4. Myslitel je člověk, kterému je určeno symbolicky zobrazit dobu vlastním viděním a porozuměním. Nemá na vybranou. Myslí, jak myslet musí, a pravdivé je pro něho nakonec to, co se s ním narodilo jako obraz jeho světa. Neobjevuje to, ale v sobě odkrývá. Je to on sám ještě jednou, jeho bytost uchopená slovy, smysl jeho osobnosti formovaný v učení, které je v jeho ţivotě nezměnitelné, protoţe je s ním identické. GE 152 (UAI,P) 2.1.5. Metoda je způsob, jímţ duch dospívá k cíli, který je mu přirozený, ke svému rezultátu. V kaţdé pravé metodě je rezultát jiţ hotov. GE 153 (P) 2.1.6. Velká myšlenka je výraz člověka, který ji nalezl. Čím větší, tím subjektivnější. GE 154 (P) 2.1.7. Přírodu je třeba zkoumat vědecky, o dějinách je třeba básnit. GE 155 (UAI,II)

15


16

2.1.8. Omyl velkého myslitele je cennější neţ pravda průměrného. Čím vědečtěji filosof pracuje, tím je bezvýznamnější. Velký myslitel můţe ještě být velkým muţem vědy, a dosti často jím je, ale filosof sám o sobě není vědec. GE 156 (P) 2.1.9. Filosofie, archeologie, prehistorie, etnografie, psychologie jsou pomocné vědy historické. Je nutné je znát, všechny dohromady, ale nikdo se nebude domýšlet, ţe se v jedné z nich dotkne podstaty lidského dění. Jejich vědění je látka a prostředek posledního vidění, ne ono samo. GE 157 (TA) 2. 1. 10. Co se týče „prehistorie“, tj. podle panujícího názoru historie z neliterárních pramenů, není dodnes ničím víc neţ časově řazeným komentářem k muzejním sbírkám. Mluví se o nálezových vrstvách, které se prolínají, o oblastech rozšíření, které se roztahují a stahují, o měnících se ornamentech, verbálních formách a typech hrobů, jako by to byly medúzy nebo housenky. Neputují však konsonanty ani ucha hrnců, ale lidé, kteří něco chtějí… Všechna tato učenost je v podstatě systematika. Historie je však nesystematická o sobě, jedinečná, osobní, nepředvídatelná. Historie je osud. GE 158 (TA) 2. 1. 11. Znát dějiny znamená tušit osud. Psát dějiny znamená básnit tragedii. GE 159 (P) 2. 1. 12. Velká historiografie… není vůbec „věda“ – je jí právě tak málo jako pravá filosofie - , nýbrţ umění, tvořivá poezie, kdy se duše diváka rozpouští v duši světa. V podstatě je totoţná s velkou epikou a tragedií a s velkou filosofií. Je to metafysika. GE 160 (TA) 2. 1. 13. Vyšší myšlení je bezúčelné jako umění, je to pud, který nezbývá neţ následovat. GE 161 (P) 2. 1. 14. Co jsou deníky a autobiografie pro jednotlivce, je historiografie v nejširším rozsahu, zahrnujícím také všechny druhy psychologicky srovnatelné analýzy cizích národů, dob a mravů, pro duši celé kultury. GE 162 (UAI,U) 2. 1. 15. Neexistují jen individuální bytosti, ale také jedinečné situace a události. „Historická“ událost je to, co se našemu nazírajícímu proţívání odráţí z proudu událostí jako jednotlivé. GE 163 (P) 16


17

2. 1. 16. Na otázku, zda „velcí muţi“ dělají dějiny nelze odpovědět ano ani ne. Otázka je špatně poloţena, totiţ fyzikálně; směřuje ke kauzálnímu vztahu mezi dvěma hmotnými body. Rozpaky, máme-li jmenovat příslušné pozitivní příklady: francouzská revoluce, gotika, třicetiletá válka?… Je to spíše způsob vyjadřování, a právě proto významný, protoţe prozrazuje faustovský instinkt: dějiny mají být dějinami vůle. Proto nacházíme „velké muţe“ všude v dějinném obraze, kde jsou velké události (jako výraz velké vůle). GE 164 (P) 2. 1. 17. Rozumět světu znamená dorůst světu. GE 165 (UAI,P) 2. 1. 18. Prubířský kámen hodnoty myslitele vidím v jeho pohledu na velké události jeho doby. Filosof, který se nezmocňuje také přítomnosti, nikdy nebyl prvního řádu. GE 166 (UAI,U) 2. 1. 19. Jen nezbytnost pro ţivot rozhoduje o řádu učení. GE 167 (UAI,U) 2. 1. 20. Nejsou ţádné věčné pravdy. Kaţdá filosofie je výraz své a jen své doby. Nejsou dva věky, které by obsahovaly stejné filosofické intence, pokud mluvíme o skutečné filosofii a ne o všelijakých akademických bezvýznamnostech. GE 168 (UAI,U) 2. 1. 21. Pro kaţdého myslícího člověka existuje jedna forma myšlení, která pramení ze stejných příčin jako jeho světový názor a je s ním úzce spojena. V nejširším smyslu, nejen jako instinktivního způsobu logického vedení myšlenek, ale také jako nevědomé metody výběru a vyuţití vlivů všeho druhu, je její význam v tom, ţe je prostředníkem mezi osobností a systémem, i samostatným podnětem k idejím. Styl myšlení a učení samo jsou si příbuzné. GE 169 (H) 2. 1. 22. Vystoupí-li nová filosofická myšlenka, následují vnější obtíţe slovního vyjádření; případ, kdy pozorujeme, ţe řeč sama obsahuje filosofické zásady. GE 170 (H) 2. 1. 23. Řeč je filosofie. Kdyţ přemýšlejíce rozkládáme viděné v jednotliviny (slova), vnášíme jiţ do toho vrozenou metafysiku. GE 171 (P)

17


18

2. 1. 24. Nepomíjivost existujících myšlenek je iluze. Podstatné je, jaký člověk v nich nachází obsah. Čím větší člověk, tím pravdivější filosofie – totiţ ve smyslu vnitřní pravdy velkého uměleckého díla, která je nezávislá na dokazatelnosti i dokonce na bezespornosti jednotlivých vět. V nejvyšším případě můţe vyčerpat celý obsah doby, uskutečnit ho v sobě, a tak ho ztělesnit ve velké formě, velké osobnosti, která předjímá daleký vývoj. GE 172 (UAI,U) 2. 1. 25. Úkoly myslitele jsou: ozřejmit svět kolem nás a říci, jak se má člověk v ţivotě chovat. GE 173 (P) 2. 1. 26. Vlastní nepřirozené myšlení začíná, kdyţ člověk, místo aby něco dělal, si sedá – sedí, svírá útroby, „aby myslel“. Přirozený člověk myslí, kdyţ něco dělá, kdyţ odpočívá, za chůze, v běhu, kdyţ leţí v noci v klidu v posteli. Ale sedavé myšlení… má výsledky, které něco poskytují jen ostatním sedavým myslitelům, ţivícím se tím, ţe znovu zprostředkovávají, co je s nimi totoţné. GE 174 (P) 2. 1. 27. Ţivot můţe existovat bez myšlení, zatímco myšlení je jen způsob ţivota. GE 175 (UAII,I) 2. 1. 28. Lidé, kteří vyplňují smysl ţivota s perem v ruce, jako kněţí, filosofové, básníci, aţ dolů k velkoměstským literátům, by rádi viděli smysl dějin v „duchovních zápasech“, náboţenských, sociálně etických, světonázorových atd. Pokud jsou však tyto duchovní zápasy „vnitřními boji“, zůstávají v duši kaţdého jednotlivce... Jakmile ale vystupují na veřejnost, stávají se prostředky a zbraněmi uvnitř politických zápasů skutečného ţivota. Není pravda, ţe 18. století vyplňoval zápas o duchovní svobodu. Vyplňoval jen duši Voltairovu a některých jiných. Francouzská revoluce si poslouţila tímto neklidem, aby vyprovokovala masy. GE 176 (P) 2. 1. 29. Mudrci – co znamenali pro chod světa? Nic. Byli-li známí, pak si lidé poslouţili jejich slovy – ať uţ jim rozuměli nebo ne – aby vyjádřili, co se rozhodli udělat uţ před tím. Vedle toho poskytovali témata pro profesory a posluchárny, kde vyrůstají noví profesoři. GE 177 (P) 2. 1. 30. Příroda se zahaluje před dotěrnými zraky hloubajícího člověka, a čím méně úcty je v bádání, úcty před tajemstvím, tím více vzdoru a výsměchu se objevuje ve zkoumaném světě… Poznání rozmnoţuje nepoznané. GE 178 (P)

18


19

2. 1. 31. Víme mnoho o tom, o čem nemáme vědět nic! Věda je to, co lze vyvrátit. Kdyby tomu bylo jinak, neexistovala by ţádná vědecká činnost… Filosofie je jen potud láska k moudrosti, pokud se chrání před vědou. GE 179 (P) 2. 1. 32. Rostlina ţije a neví to. Zvíře ţije a ví to. Člověk se diví svému ţivotu a táţe se. Odpověď nemůţe dát ani člověk. Můţe jen věřit ve správnost své odpovědi, a v tom není ani nejmenší rozdíl mezi Aristotelem a nejuboţejším ze všech divochů. GE 180 (UAII,I) 2. 1. 33. Celek historie jako celek přírody předpokládá ducha, v němţ a jímţ se stává skutečností. Bez subjektu není objektu… Země a slunce, příroda, prostor, svět jsou osobní záţitky… Ale totéţ platí pro historii. UA I 011 2. 1. 34. Schéma starověk – středověk – novověk, jak mu rozumělo 19. století, obsahovalo jen výběr vztahů, které byly po ruce. Dnes začínající vliv ranně čínské a mexické historie na nás je ale jemnějšího, duchovnějšího druhu: nabýváme zde zkušenosti o posledních nutnostech ţivota vůbec. Na jiném ţivotním běhu se zde učíme znát sami sebe, jací jsme, jací musíme být a jací budeme; je to velká škola naší budoucnosti. UA II 057 2. 1. 35. Protestuji zde proti dvěma domněnkám, které dosud kazily veškeré historické myšlení: proti předpokladu, ţe existuje cíl celého lidstva, a proti popírání konečných cílů vůbec. Ţivot má cíl. Je jím vyplnění toho, co bylo dáno jeho zplozením. Ale jednotlivý člověk patří svým narozením buď některé z vysokých kultur, nebo jen vůbec lidskému typu… A tím leţí jeho osud buď v rámci zoologického, nebo „světových dějin“. „Historický člověk“… je člověk… kultury. Před ní, po ní a mimo ní je ahistorický… UA II 058 *2.2. Smysl dějin 2.2.1. Na světové události lidstva pohlíţím jako na krátkou hru, krátkou scénu v dlouhém dramatu, které začalo, kdyţ ještě nebyla ţádná Země, a skončí, kdyţ uţ zde z ní dávno nic nebude. GE 121 (P)

19


20

2.2.2. Bouře, zemětřesení, proudy lávy, které bez výběru ničí ţivot, se podobají bezplánovitým elementárním událostem dějin. A i kdyţ národy zanikají a stará města dávných kultur hoří nebo se mění v trosky, Země klidně dále krouţí kolem slunce a hvězdy sledují své dráhy. GE 122 (JE) 2.2.3. Dějiny – divadlo, vznešené, bezúčelné, tragické v těsném spojení ţivota a ducha. Jiná úvaha zdá se mi toho všeho nehodná. GE 123 (P) 2.2.4. „Lidstvo“ nemá ţádnou ideu, ţádný cíl, ţádný plán, stejně jako nemá cíl nějaký druh motýlů nebo orchidejí. „Lidstvo“ je zoologický pojem nebo prázdné slovo. Nechme tento fantóm zmizet z okruhu problémů historických forem a vynoří se překvapující bohatství forem skutečných. GE 124 (UAI,U) 2.2.5. Lidská historie je shrnutí nesmírného mnoţství ţivotních běhů, do nichţ jazykový usus bezděčně vpravuje individua vyššího řádu, jako jsou „antika“, „čínská kultura“ nebo „moderní civilizace“. GE 125 (UAI,U) 2.2.6. ���Říše pomíjejí, dobrý verš zůstává“, soudil W. v. Humboldt na bitevním poli u Waterloo. Ale osobnost Napoleonova zformovala předem dějiny následujícího století. Dobré verše – měl by se na ně někdy po cestě zeptat rolníka – zůstávají – pro literární výuku. Platon je věčný – pro filology. Ale Napoleon nás všechny ovládl vnitřně, naše státy a armády, naše veřejné mínění, celou naši politickou existenci, a to tím více, čím méně si to uvědomujeme. GE 127 (UAII,IV) 2.2.7. Historie se uskutečňuje formou nesčetných individuálních osudů. Nikdo není tak malý, aby zde jeho malý osud přece jen nebyl… Ale člověk můţe osud mít a osudem být (pro sebe – pro jiné). Masa jsou ti, kteří ho mají. A jen to, co zůstává odepřeno kauzálnímu myšlení, co musíme cítit – co závisí na náhodě - , zda také jsme osudem, tj. zda privátní osud jednotlivce se stane tak mocný, ţe do sebe uzavírá jiné – podle okolností osud věku - , to se míní, kdyţ se mluví o „velkém člověku“. GE 128 (P) 2.2.8. Historii chápe, kdo ji musí nebo by ji měl dělat a dokud ji dělá: rolník své rodiny a vesnice, Napoleon své doby a svého státu. GE 129 (P)

20


21

2.2.9. Jak málo víme o událostech budoucnosti, tak je jisté, ţe její hybné síly nebudou jiné neţ minulosti: vůle silnějšího, zdravé instinkty, rasa, vůle k vlastnictví a moci. A nad nimi se budou neúčinně vznášet sny, které jimi provţdy zůstanou: spravedlnost, štěstí a mír. GE 130 (JE) 2. 2. 10. Válka je prapolitika všeho ţivého, a to aţ do té míry, ţe boj a ţivot jsou v základě totéţ, a s vůlí k boji zaniká i existence. GE 131 (UAII,IV) 2. 2. 11. Dějiny znamenají, ţe se něco děje, stává se jiné neţ bylo: je zde tedy protiklad, odpor, který má být překonán a nově působí. Dějiny jsou tedy boj mezi nějakými silami, nezáleţí na tom jakými. Kde není překáţka, neděje se nic. GE 132 (P) 2. 2. 12. Tvrdá nutnost války vychovává muţe. Národy vyrůstají na národech a proti národům k vnitřní velikosti. GE 133 (UAII,II) 2. 2. 13. Ţivot je nelítostný. Útrpnost je pocit, který zná pouze pozdní člověk, a chtěl by tento svůj aspekt vnést do světa, který je pro něj jinak nesnesitelný. GE 134 (P) 2. 2. 14. Ve skutečných dějinách nejsou ţádná smíření. Kdo na ně věří, bude věčně podléhat hrůze z bláznivého tance událostí a uchyluje se jen k sebeklamu, kdyţ si myslí, ţe je můţe zaklínat smlouvami. Je jen jeden konec věčného boje, smrt. Smrt jednotlivce, národa, smrt kultury. GE 135 (PS) 2. 2. 15. Bohatství ţivota je promarňování jednotlivců. Nesčetné zárodky, plody, děti hynou, často ty nejlepší. Záleţí jen na tom, aby jich zbylo tolik, aby neupadl do nebezpečí druh. GE 136 (P) 2. 2. 16. Obyčejný člověk nechce od ţivota nic neţ délku, zdraví, zábavu a pohodlí – „štěstí“. Kdo tím nepohrdá, měl by odvrátit svůj zrak od historie, neboť ta nic takového neobsahuje. Velikost v utrpení je to nejlepší, co vytvořila. GE 137 (P)

21


22

2. 2. 17. Hospodářství je jen podklad jakékoliv smysluplné existence. Nezáleţí totiţ na tom, zda jsou, ať jednotlivec či národ, dobře ţivení a plodní, ale k čemu to je. GE 138 (UAII,V) 2. 2. 18. Shledáváme-li „smysl“, „účel“ dějin v pokroku, technice, „svobodě“, „štěstí většiny“, nebo v plodech umění, poezie a myšlení, znamená to málo. V obou případech jsme nepostřehli, ţe osud dějin závisí na zcela jiných, robustnějších silách. Lidské dějiny jsou dějinami válek. GE 139 (JE) 2. 2. 19. Doby bez pravého umění a filosofie mohou být ještě mocnými dobami; o tom nás poučili Římané. GE 140 (PE) 2. 2. 20. Dějinný význam umění a abstraktního myšlení se přeceňuje. I kdyţ měly ve svých velkých dobách podstatný význam, vţdy existovaly věci ještě podstatnější. V dějinách umění nelze význam Grünewalda a Mozarta přecenit. Ve skutečných dějinách věku Karla V. a Ludvíka XV. se však o jejich existenci vůbec neuvaţovalo. Můţe být, ţe velká historická událost zplodí umělce. Opačný případ se nikdy nestal. GE 141 (PE) 2. 2. 21. Abstraktní ideál spravedlnosti prochází hlavami a spisy všech lidí, jejichţ duch je ušlechtilý a silný, ale jejichţ krev je slabá, všemi náboţenstvími a filosofiemi, ale skutečnostní svět dějin zná jen úspěch, který činí právo silnějšího právem všech. Překračuje nelítostně všechny ideály, a jestliţe se nějaký člověk nebo národ zřekne uplatnění momentální moci, aby byl spravedlivý, pak si sice zajistí teoretickou slávu v onom druhém světě myšlenek a pravd, ale také okamţik, kdy podlehne jiné ţivotní síle, která lépe neţ on porozuměla skutečnostem. GE 142 (UAII,IV) 2. 2. 22. V historické skutečnosti nevládne ideál, dobro, morálka – jejich říše není z tohoto světa! – ale rozhodnost, energie, duchapřítomnost, praktické jednání. Naříkáním a mravními soudy se skutečnosti neodstraní. Takový je člověk, takový je ţivot, takové jsou dějiny. GE 143 (NJ) 2. 2. 23. Cítění hloubky světového utrpení, které je tak staré jako přemýšlení o světě samém, nářek nad absurditou dějin a krutostí ţivota, nepocházejí z věcí, ale z nemocného myšlení o nich. Je to ničivý soud o hodnotě a síle vlastní duše. Hlubší pohled na svět není nutně zkropen slzami. GE 144 (JE)

22


23

2. 2. 24. Dějiny jsou moře utrpení, ale jen jím je moţný vysoký ţivot: hrdý na svou sílu, heroický v neštěstí, tvrdý ve své vůli, pohrdající nářkem, neznající kapitulaci. GE 145 (P) 2. 2. 25. Kdo neproţívá historii jaká skutečně je, totiţ tragická, bičovaná osudem, tedy v očích ctitele uţitečnosti beze smyslu, cíle a morálky, není také schopen ji tvořit… Ţivot jednotlivce není důleţitý pro nikoho jiného neţ pro něho samého: záleţí na tom, zda s ním bude z dějin prchat nebo zda jej chce dějinám obětovat. GE 146 (JE) 2. 2. 26. Celý ţivot je politika, je jí v kaţdém pudovém hnutí aţ po nejvnitřnější jádro. Co dnes rádi označujeme jako ţivotní energii (vitalitu), „to” v nás, co chce za kaţdou cenu vpřed a vzhůru, slepé, kosmické, ţádostivé puzení k platnosti a moci…, je to, co mezi vyššími lidmi všude jako politický ţivot hledá a musí hledat velké rozhodnutí, jímţ se buď stanou osudem, nebo jím budou trpět. Neboť člověk buď roste, nebo odumírá. Není ţádná třetí moţnost. GE 147 (UAII,IV) 2. 2. 27. Pravé dějiny nejsou „kulturní dějiny“ v antipolitickém smyslu, jak s oblibou soudí filosofové a doktrináři kaţdé začínající civilizace…, ale naopak dějiny rasy, války, diplomacie, osudem existenčních proudů ve tvaru muţe a ţeny, rodu, národa, stavu, státu… Politika v nejvyšším smyslu je život a život politika. UA II 419 2. 2. 28. Kaţdý člověk, ať chce nebo ne, je členem svářícího se dění, jako subjekt nebo jako objekt; nic jiného není. UA II 419 2. 2. 29. V dějinné skutečnosti neexistují ţádné ideály; existují jen fakta… Nejsou ţádné důvody, ţádná spravedlnost…, jsou jen fakta, a kdo to nechápe, nechť píše knihy o politice, ale nedělá politiku ve světě skutečností. UA II 456 2. 2. 30. Dějiny států nejsou systematika, ale fyziognomika. Neukazují, jak se „lidstvo“ vyvíjí ke svým věčným právům, ke svobodě a rovnosti, ke stále moudřejšímu a spravedlivějšímu státu, ale popisují skutečnostní svět skutečně existujících politických celků…, které nejsou nic jiného neţ skutečný ţivot ve formě. UA II 459

23


24

2. 2. 31. V dějinách jde o ţivot a jen o ţivot, o rasu, o triumf vůle k moci a ne o vítězství pravd, objevů nebo peněz. Světové dějiny jsou světový soud: právo dávají vţdy silnějšímu. UA II 635

*3. Kultura *3.1. Kultura obecně 3.1.1. Náboţenství, věda, umění jsou vnitřní činnosti… Ostatní lidé vidí jen viditelné a slyší jen slova. Proţívají při tom něco v sobě, aniţ by si dělali starosti se vztahem k tomu, co proţíval sám tvůrce. Vidíme formu, ale nevíme, co vytváří v duši druhého. Můţeme o tom jen něco věřit, a uvěříme, kdyţ do toho vloţíme duši vlastní. I kdyby bylo náboţenství zvěstováno nejzřetelnějšími slovy, budou to slova a posluchač do nich teprve bude vnášet smysl. I kdyby umělec působil svými barvami a tóny ještě pronikavěji, pozorovatel v nich uvidí a uslyší jen sebe sama. Není-li toho schopen, je pro něj dílo bez významu. UA II 064 3.1.2. Pouze ve větší nebo menší příbuznosti jednotlivých světů mezi sebou… spočívá větší nebo menší zprostředkovatelnost viděného, cítěného, poznávaného… Zároveň existuje věčná… hranice v moţnosti předat cizím individualitám skutečné sdělení nebo jejich ţivotním pojmům skutečně rozumět. Stupeň kongruence světů forem rozhoduje o tom, kdy porozumění přechází v sebeklam. UA I 229 3.1.3. Hluboká duševní osamělost mezi existencemi dvou lidí různého druhu nemůţe být ničím zmírněna… Kolem antické země pracovali Egypťané, Kréťané, Babyloňané, Asyřané, Chetité, Peršané, Féničané a Řekové jejich díla ve velkém rozsahu znali… - co z toho přijala antická duše jako prostředek vlastního výrazu?… Kaţdý vztah, který nestal, není jen výjimka, ale také nedorozumění… Čím hlasitěji slavíme principy nějakého cizího myšlení, tím jistěji proměňujeme jeho smysl. UA II 065-7 3.1.4. Existuje tolik světů, kolik je lidí a kultur. UA I 227 3.1.5. Ţe doposud samozřejmá konstanta duševních forem je iluze, ţe uvnitř nám známých dějin existuje více neţ jeden styl poznání, se nikdo dosud neodvaţoval přijmout… Temná pochybnost byla zde však vţdy a plynula uţ ze vzájemného nesouhlasu všech myslitelů. Ale ţe to nelze

24


25

redukovat na nedokonalost lidského ducha, na „ještě ne“ definitivního poznání, ţe to není nedostatek, ale osudová historická nutnost – to je objev. Nejhlubší a konečné můţe být usouzeno nikoliv z konstantnosti, ale jen z různosti a jen z organické periodicity této různosti. Srovnávací morfologie poznávacích forem je úkol, který je ještě vyhrazen západnímu myšlení. UA 088 3.1.6. Máme sotva představu o tom, co všechno z velkých koncepcí cizích kultur necháváme zaniknout, protoţe to z našeho myšlení a jeho hranic nemůţeme asimilovat, nebo, coţ je totéţ, protoţe to pociťujeme jako chybné, zbytečné nebo nesmyslné. UA I 098 3.1.7. Ţe mistrovská díla starých kultur jsou pro nás ještě ţivá – tedy „nesmrtelná“ – patří rovněţ do okruhu těchto iluzí. UA I 229 3.1.8. Nejen národy, řeči, rasy, kultury… všechna umění jsou smrtelná, nejen jednotlivá díla, ale umění samo… Zemře poslední oko a ucho, kterým by byla přístupná řeč jeho forem. Pomíjivá je kaţdá myšlenka, kaţdé dogma, kaţdá věda. UA I 232 3.1.9. Přestoţe jsou vztahy mezi kulturami vedlejší a kultury samy hlavní věcí, soudí moderní historické myšlení obráceně… Vidí jen řetěz příčin a účinků. Vše „následuje, vyplývá“, nic není původní. UA II 062 3. 1. 10. Mluvíme o náboţenském, duchovním, politickém, sociálním, hospodářském stylu kultury, všeobecně o stylu nějaké duše. UA I 156 3. 1. 11. „Svět“ jako absolutum, jako věc o sobě je předsudek. Na cestě morfologie nacházíme jen otisky jednotlivých světů, výrazy jednotlivých duší. Víra, ještě dnes zastávaná mnoţstvím fysiků a filosofů, ţe jejich svět je svět, připomíná víru divochů, ţe všichni bohové jsou černí. UA I 253 3. 1. 12. Jak byla struktura indického nebo babylonského světa vzdálená, zvláštní a prchavá pro člověka pěti nebo šesti po nich následujících kultur, tak nepochopitelný bude brzy západní svět pro člověka dosud nezrozené kultury. UA I 253

25


26

3. 1. 13. Kaţdá kultura má jiný pojem ţivota, protoţe kaţdá jinak ţije. Jedna klade jako základ skutečnosti princip tělesnosti, druhá čistého, nekonečného prostoru a priori, jiná zase princip cesty. UA I 352 3. 1. 14. Je zcela neudrţitelný způsob vysvětlování světových dějin, kdyţ popustíme uzdu svým politickým, náboţenským nebo sociálním názorům, a třem fázím, jimiţ se nikdo neodvaţuje otřást, přisoudíme směr, který vede právě k našemu stanovisku, a jako absolutní měřítko celých staletí poloţíme dokonalost rozumu, humanitu, štěstí většiny, hospodářskou evoluci, osvětu, svobodu národů, podrobení si přírody, vědecký světový názor. UA I 027 3. 1. 15. Stejný obraz kreslí historici jednotlivých umění a věd, ekonomie a filosofie. Vidíme malířství od Egypťanů (nebo jeskynního člověka) aţ k impresionistům… v lineárním vzestupu zaloţeném na totoţné tendenci, aniţ bychom uváţili, ţe umění má vyměřené ţivotní trvání, ţe je vázáno na určitý typ člověka a země jako jejich výraz, ţe tedy celkové dějiny jsou jen vnějším součtem určitého počtu jednotlivých fenoménů a speciálních umění, které mají společné jen jméno a něco z rukodělné techniky. UA I 027 3. 1. 16. Nikdo neočekává od housenky, kterou vidí denně růst, ţe snad v tom bude pokračovat řadu let. Kaţdý zde s bezpodmínečnou jistotou pociťuje mez, hranici, která je vlastní organickým formám. Dějiny vyššího lidství ale naopak opanoval bezmezný optimismus ve vztahu k budoucnosti. Veškeré psychologické a fyziologické zkušenosti zde mlčí… Počítá se zde s neomezenými moţnostmi místo s přirozeným koncem. UA I 028 3. 1. 17. Ale „lidstvo“ nemá ţádný cíl, ţádnou ideu, ţádný plán, stejně jako nějaký druh motýlů nebo orchidejí. „Lidstvo“ je prázdné slovo. Nechme tento fantóm zmizet z okruhu problémů historických forem a vyvstane překvapující bohatství forem skutečných. Objeví se nezměřitelná plnost, hloubka, pohyb ţivého, zakrytého dosud frází, suchým schématem, osobním „ideálem“ Místo monotónního obrazu světových dějin ve formě přímky, který můţeme udrţet jen kdyţ zavřeme oči před převládajícím mnoţstvím skutečností, se objeví mnohost silných kultur. UA I 028-9 3. 1. 18. Jsou vzkvétající a stárnoucí kultury, národy, jazyky, pravdy, bozi, krajiny, jako jsou mladé a staré duby a pinie, květy, větve, listy, ale není ţádné stárnoucí lidstvo. UA I 029 3. 1. 19. Ve světových dějinách vidíme obraz… zázračného vznikání a zanikání organických forem. UA I 029 26


27

3. 1. 20. Jedni, především muţi vnějšího světa, ekonomové, politici, právníci… hodnotí „dnešní lidstvo“ velmi vysoko a měří jím vše minulé… Druzí, umělci, básníci, filologové a filosofové se necítí v přítomnosti doma a nacházejí v nějaké minulosti stejně absurdní stanovisko a z něho stejně dogmaticky odsuzují dnešek. UA I 038 3. 1. 21. Vidíme, jak nastávají rychlé a hluboké změny v dějinách velkých kultur, aniţ by mohla být řeč o viditelných příčinách, vlivech a účelech. Vznik gotického stylu a stylu pyramid se odehrál stejně náhle… jako helénismus, buddhismus, islám; a stejně je tomu s událostmi v ţivotě kaţdého významného jednotlivce… Kaţdá činná… existence kráčí v epochách svého dovršování a právě takové epochy musíme uznat v dějinách slunečního systému a světa stálic. Vznik Země, vznik ţivota, vznik volně pohyblivého zvířete jsou takové epochy a právě proto tajemství. UA II 037 3. 1. 22. V dějinách dravců nebo jehličnatých stromů nemůţeme předvídat, zda a kdy vznikne nový druh, a právě tak málo můţeme předvídat v kulturních dějinách, zda a kdy v budoucnosti vznikne nová kultura. Ale od okamţiku… kdy vznikne, známe vnitřní formu tohoto nového ţivotního způsobu, který můţe být narušován… ve svém vývoji a vyplňování, ale nemůţe být změněn ve své podstatě. UA II 042-3 3. 1. 23. Skupina vysokých kultur nepředstavuje ţádnou organickou jednotu. Ţe vznikly v tomto počtu na tomto místě a v tomto čase, je pro lidské oči náhoda bez hlubšího smyslu… Historické myšlení má tedy dvojí úlohu: provést srovnávací pozorování jednotlivých životních běhů kultur a náhodných a nepravidelných vztahů kultur mezi sebou. UA II 043 3. 1. 24. Kultura znamená neustálý vzestup hloubky a přísnosti řeči forem ve všech oblastech; spočívá tím pro kaţdého jednotlivce, který k ní patří, jako jeho osobní – náboţenská, mravní, společenská, umělecká – kultura, v celoţivotní výchově a výuce pro tento ţivot; všechna velká umění, velké církve, mystéria a řády, vysoké společnosti vznešených stavů proto dosahují mistrovského ovládání formy, které patří k zázrakům lidství, a nakonec se rozbíjí na výši poţadavků, které si klade. Slovo pro to je… návrat k přírodě. GE 328 (UAII,II) 3. 1. 25. Leţí před námi šest tisíc let vyšších lidských dějin. Z lidské masy, která se rozšířila po celé planetě, se vyděluje divadlo a osud velkých kultur, dějin z hlubším smyslu… V nich působí určitý nezměnitelný étos, který vytváří nejen zcela určitý druh víry, myšlení, cítění, činnosti, státu, umění a ţivotního řádu, nýbrţ také určitý – antický, indický, čínský,

27


28

západoevropský – typ „člověka“ se zcela vlastním ustavením těla a duše, typ jednotný v instinktu a vědomí, rasu v duchovním smyslu. Kaţdý z těchto výtvorů je sám v sobě dokonalý a nezávislý. Historické vlivy, pro jejichţ husté předivo běţná historiografie na vše jiné zapomíná, spočívají ve vnějšnostech; vnitřně zůstávají kultury, čím jsou. PS 22

*3.2. Ves, město a velkoměsto 3.2.1. Původní člověk byl toulavé zvíře… Hluboká změna začíná teprve rolnictvím…, neboť je to něco umělého… Kdo ryje a oře, nechce přírodu plenit, ale vzdělávat. Tím se ale sám stává rostlinou, totiž rolníkem. Zakořeňuje v půdě, kterou obdělává. Duše člověka odkrývá duši krajiny. Ohlašuje se nová vázanost existence se zemí, nové cítění. Nepřátelská příroda se stává přítelkyní. Země se stává matkou Zemí… To je předpoklad kaţdé kultury, která sama opět rostlinně vyrůstá ze své mateřské krajiny a ještě jednou prohlubuje svazek člověka s půdou. Co je pro rolníka jeho dům, je pro kulturního člověka město… Také město je rostlinná bytost. Vše nomádské je mu stejně vzdáleno jako rolnickému domu. Proto je kaţdý vývoj vysoké řeči forem svázán s krajinou. Umění ani náboţenství nemůţe změnit místo svého růstu. Teprve civilizace se svými obřími městy pohrdá opět těmito kořeny a zbavuje se jich. Civilizovaný člověk, intelektuální nomád, je opět zcela mikrokosmem, zcela bez domova, duchovně svobodný jako byli smyslově lovci a pastevci. Ubi bene ibi patria – platí před a po kultuře. UA II 104-5 3.2.2. Všechny velké kultury jsou městské kultury… „Světové dějiny“ jsou dějinami městského člověka. Národy, státy politika a náboţenství, všechna umění, všechna věda spočívají na jediném prafenoménu lidské existence: na prafenoménu města. Všichni myslitelé všech kultur ţili ve městech – i kdyţ se tělesně nacházeli na venkově. UA II 106 3.2.3. Vlastní zázrak je zrození duše města. Z venkovské skupiny domů – povstává celek. A tento celek ţije, dýchá, roste, nabývá tvář, vnitřní tvar a dějiny. UA II 106 3.2.4. Město a ves nerozlišuje rozsah, ale existence duše… Nejen v pozdní Číně a Indii…, ale také ve všech průmyslových oblastech moderní Evropy a Ameriky existují velice rozsáhlá sídliště, která přesto nejsou městy… Netvoří vnitřně ţádný svět pro sebe. Nemají duši. UA II 107

28


29

3.2.5. Městský člověk… zaţívá venkov jako „okolí“, jako něco jiného a podřízeného… Venkovský člověk a městský člověk jsou různé bytosti. Napřed cítí rozdíl, pak je rozdíl ovládne; nakonec si uţ nemohou rozumět. Německý a sicilský rolník jsou si dnes bliţší neţ německý rolník a Berlíňan. UA II 107 3.2.6. Raná doba kultury je zároveň ranou dobou nového městství. Předkulturní člověk cítí hlubokou nechuť před těmito výtvory, k nimţ nemůţe získat vnitřní vztah. Na Rýně a Dunaji sídlili Germáni často… před branami římských měst, která zůstala neobydlena… Řády západní předkultury, benediktýni… sídlili jako rytíři na volné zemi. Teprve františkáni a dominikáni si stavěli předgotická města: zde právě vyrostla nová městská duše. Ale i zde leţí na všech stavbách celého františkánského umění ještě jemná zádumčivost… Sotva se odvaţovali nebýt jiţ rolníky. Teprve jezuité ţijí… pravým velkoměstským lidstvím. UA II 107-8 3.2.7. V kaţdé kultuře se brzy objevuje typ hlavního města. Je to město…, jehoţ duch se svými politickými a hospodářskými metodami, cíli a rozhodnutími ovládá zemi… Velké strany ve všech zemích všech pozdních kultur, revoluce, césarismus, demokracie, parlament jsou formy, jimiţ duch hlavního města sděluje zemi, co má chtít a pro co případně umírat. Antické fórum a západní tisk jsou duchovní mocenské prostředky vládnoucího města. Kdo v zemi vůbec chápe, co je v těchto dobách politika…, jde do města, třeba ne tělesně, ale jistě duševně… Théby jsou Egypt, Řím je orbis terrarum, Bagdád je islám, Paříţ je Francie. UA II 112 3.2.8. Dnešní zboţnost rolníka je starší neţ křesťanství. Jeho bohové jsou starší neţ kaţdé vysoké náboţenství. Zbavte ho tlaku velkého města a vrátí se, aniţ by něco postrádal, do svého přirozeného prastavu. Jeho skutečná etika, metafysika… leţí mimo veškeré náboţenství a duchovní dějiny. Vůbec nemá dějiny. UA II 133 3.2.9. Město je duch. Velkoměsto je „svobodný duch“. Měšťanstvo začíná odporem proti „feudálním“ mocem krve a tradice a uvědomuje si svou zvláštní existenci. Útočí na trůny a omezuje stará práva ve jménu „lidu“, „národa“, jimiţ rozumí výhradně lid města… Městský duch reformuje velké náboţenství rané doby a vedle starého stavovského staví měšťanské náboţenství, svobodnou vědu. Město přejímá vedení hospodářských dějin a na místo prahodnot venkova… staví pojem peněz… Město neznamená jen ducha, ale také peníze. UA II 114

29


30

3. 2. 10. Nastupuje epocha, kdy se město tak rozvine, ţe uţ se nepotřebuje potvrzovat proti zemi, rolnictvu a rytířstvu, ale kdy země se svými prastavy vede beznadějnou obranu proti samovládě města, duchovně proti racionalismu, politicky proti demokracii, hospodářsky proti penězům. UA II 114 3. 2. 11. V této době je jiţ počet měst, které přicházejí v úvahu jako historicky vedoucí, velmi malý. Vzniká… rozdíl, především duševní rozdíl mezi velkoměstem a maloměstem. UA II 114 3. 2. 12. Protiklad mezi venkovským a městským člověkem malých měst se nezmenšil, ale mizí před novým rozdílem mezi ním a velkoměstem. Sedlácko-maloměstská chytrost a velkoměstská inteligence jsou… formy… mezi nimiţ je sotva moţné porozumění. Je jasné, ţe se zde opět nejedná o počet, ale o ducha. Je také zřejmé, ţe ve všech velkých městech se udrţují kouty, kde ţijí fragmenty venkovského člověka ve svých ulicích jako dříve na vesnici, kde lidé… mají mezi sebou skoro vesnické vztahy. Existuje pyramida od tohoto skoro rolnického člověka… aţ k malému počtu pravých lidí velkoměsta, kteří jsou všude doma. UA II 115 3. 2. 13. Peníze jsou nyní moc. UA II 115 3. 2. 14. Nakonec vzniká… světové město, střed, v němţ se koncentruje celý běh dějin: obří město… všech zralých civilizací…, které celou mateřskou zemi své kultury hodnotí a znehodnocuje pojmem provincie. Provincie je nyní všechno, země, malé i velké město s výjimkou těchto dvou nebo tří bodů… Všechny ostatní protiklady blednou před tímto, který ovládá všechny události, ţivotní zvyky a světové názory. UA II 116 3. 2. 15. Nejranější ze všech světových měst byly Babylon a Théby Nové říše… V antice je prvním příkladem Alexandrie… V Indii byly obřími městy Udjein, Kanaudj, především však Pataliputra. Bájná pověst Bagdádu a Granady je na západě známa. V mexickém světě,…jak se zdá, byl prvním světovým městem Uxmal, zaloţený 950…, který se stal provincií vzestupem Tezcuca a Tenochtitlanu… V 17. století… byly Madrid a Řím vedoucí velkoměsta, aţ se staly… provinciemi světových měst Londýna a Paříţe… Vzestup New Yorku ke světovému městu ve… válce 1861-1865 je asi událost 19. století s nejtěţšími důsledky. UA II 117 3. 2. 16. Kamenný kolos „světového města“ stojí na konci ţivotního běhu kaţdé velké kultury. UA II 118

30


31

3. 2. 17. Stará města… jsou ze všech stran oblévána beztvarou masou…, činţovními kasárnami a účelovými stavbami, které se zakusují do zpustošené okolní krajiny… UA II 118 3. 2. 18. Tyto pravidelné čtverce domů udivovaly Herodota v Babylonu a Španěly v Tenochtitlanu… V antickém světě začíná řada „abstraktních“ měst s Thurici, Priene, Rhodem a Alexandrií… Islámští stavitelé plánovitě zaloţili 762 Bagdad a po sto letech obří město Samarru na Tigridu. V západoevropsko-americkém světě je první velký příklad Washington (1791). Není pochyb, ţe světové města doby Han v Číně a dynastie Maurya v Indii měla stejné geometrické formy. Světová města západoevropsko-americké civilizace zdaleka ještě nedosáhla vrcholu svého vývoje. Předvídám – dlouho po 2000 – města o deseti aţ dvaceti milionech lidí… a dopravní myšlenky, které by se nám dnes jevily jako bláznovství. UA II 119 3. 2. 19. Kaţdý chce bydlet ve středu města, jeho nejtěsnějším jádru, jinak se necítí jako člověk města. UA II 119 3. 2. 20. Ţádná bída, ţádné utrpení ani jasný názor na šílenství tohoto vývoje neodstraňuje přitaţlivou sílu těchto démonických výtvorů. Kolo osudu se točí ke konci… Platí zde jen kupředu, nikdy zpět… Lidé raději umírají na dláţdění, neţ by se vrátili na venkov… A ani hnus z této nádhery, únava ze světel… a barev, která se některých zmocní, je neosvobozuje. Nosí město s sebou do hor a na moře. UA II 121 3. 2. 21. Ve městech… působí kouzlo osobní svobody…, které nemá politický a tím méně abstraktní původ, ale vyjadřuje skutečnost, ţe uvnitř městských hradeb končí rostlinná vázanost k půdě… Ve své podstatě má vţdy něco negujícího, je to svoboda od něčeho. Město je výraz této svobody… Všechno, co se v pozdní době označuje názvem svoboda a vede k duchovním, sociálním a nacionálním hnutím, má svůj původ v praskutečnosti existence osvobozené od půdy. UA II 439

*3.3. Civilizace 3.3.1. K habitu (stylu) nějaké skupiny organismů patří ale také určité životní trvání a určité tempo vývoje. Tyto pojmy nesmějí v nauce o struktuře historie chybět. Takt antické existence byl jiný neţ egyptské nebo arabské. UA I 157

31


32

3.3.2. Kaţdá kultura prochází věkovými stupni jednotlivého člověka. Kaţdá má své dětství, mládí, muţný věk a stáří. UA I 154 3.3.3. Je-li cíl dosaţen a idea, celá plnost vnitřních moţností vyplněna a vnějšně uskutečněna,… kultura odumírá… - stává se civilizací. UA I 154 3.3.4. Všechny kultury dosahují momentu, kdy se kultura mění v civilizaci. V antice má tato epocha jméno Filipa a Alexandra, na Západě má k nim homologická událost tvar Napoleonovy revoluce. UA I 161 3.3.5. Velkoměsto a provincie… místo světa město, bod, ve kterém se soustřeďuje celý ţivot ostatní země… Místo tvořivého, se zemí srostlého národa nový nomád, parazit, obyvatel velkoměsta, člověk skutečností…, bez tradice, bez formy ve fluktuující mase, ireligiosní, inteligentní, neplodný, s hlubokým odporem k rolnictví (a jeho nejvyšší formě, rolnickému šlechtictví), obrovský skok k anorganickému, ke konci… Stát se provinciemi je osud celých zemí, které neleţí v paprscích těchto velkoměst. UA I 045 3.3.6. K velkoměstům nepatří národ, ale masa. UA I 046 3.3.7. Výrok Cecila Rhoda „rozšíření je vše“ obsahuje v tomto napoleonském znění tendenci každé vyzrálé civilizace. To platí o Římanech, Arabech, Číňanech. Není volby… Expanzivní tendence je osud… Ţít je uskutečňovat moţné a pro mozkového člověka existují jen extenzivní možnosti. Jak se dnes ještě málo rozvinutý socialismus staví proti expanzi, tak se jednoho dne silou osudu stane jejím hlavním nositelem. UA I 052 3.3.8. Kdo nechápe, ţe se na tomto závěru nedá nic změnit,… kdo nepociťuje velkolepost, která je také v činnosti těchto vysokých inteligencí, v této energii a disciplině kovově tvrdých povah, v tomto boji vedeném nejtvrdšími, nejabstraktnějšími prostředky, a hledá ţivotní styl uplynulých časů, musí se vzdát porozumění dějinám, proţívání dějin a jejich tvoření. UA I 053-4 3.3.9. Přítomnost je civilizační, nikoliv kulturní fází… To nelze změnit… Jsme lidé civilizace…, musíme počítat s tvrdými a chladnými skutečnostmi pozdního ţivota, jejichţ paralelu nenajdeme 32


33

v periklovských Aténách, ale césarském Římu. O velkém malířství a hudbě uţ u západoevropského člověka nemůţe být řeč. Jeho architektonické moţnosti jsou jiţ sto let vyčerpány. Zůstaly jen moţnosti extenzivní. UA I 056 3. 3. 10. Všechna antická filosofie po Platonovi a Aristotelovi je rétorika. Veškerý socialismus v nejširším smyslu, od článků Schopenhauerových aţ k esejům Shawovým, Nietzscheho nevyjímaje, je formou i obsahem ţurnalismus… Básník, kněz, učenec se stávají ţurnalisty… Alkoholismus a vegetariánství se pojednávají s religiózní váţností… To odpovídá ţabí perspektivě těchto generací… Jediný rozdíl mezi apollinskou a faustovskou fraškou je, ţe kynikové věnují svůj bezmezný zájem vlastnímu zaţívání a trávení, zatímco Shaw zaţívání a trávení „všeho lidstva“. UA I 505 3. 3. 11. Sestup z ptačí k ţabí perspektivě ve velkých otázkách ţivota se odívá maskou onoho slavného „návratu k přírodě“,… který zná ve své vlastní podobě kaţdá kultura a jejíţ faustovské znění pochází od Rousseaua. UA I 494 3. 3. 12. Káţí se „přirozená práva“ člověka proti tradici, proti velikosti své minulosti, kterou uţ člověk nemůţe unést, právo na ţabí perspektivu v ţivotních otázkách proti ptačí perspektivě předků. UA I 495 3. 3. 13. Sokrates byl nihilista, Buddha téţ. Existuje egyptská, arabská, čínská stejně jako západoevropská dekadence… Nejedná se o politické, hospodářské, náboţenské, umělecké proměny o sobě…, o nic uchopitelného, nejedná se o materiální fakta, ale o podstatu duše, která jiţ svoje moţnosti beze zbytku uskutečnila. UA I 487-8 3. 3. 14. Řecká duše a římský intelekt… tak se liší kultura a civilizace… Přechod od kultury k civilizaci se děje v antice ve čtvrtém, na západě v devatenáctém století. UA I 044 3. 3. 15. Nejde o vnější ţivot…, ale o vnitřní smrt. Pro antiku nastala římskou dobou, pro nás kolem 2000… Kultura a civilizace – to je ţivé tělo a jeho mumie… Kultura a civilizace – to je… organismus… a mechanismus. Zde se opět projevuje rozdíl mezi dějícím se a stavším se, duš�� a mozkem, etickým a logickým, cítěním historie… a poznáváním přírody. UA I 488 3. 3. 16. Kaţdá kultura… má svůj vlastní způsob umírání… Buddhismus, stoicismus, socialismus jsou morfologicky stejnorodé fenomény. Buddhismus… není puritánské hnutí…, ale poslední 33


34

praktické pojetí světa unaveného velkoměstského člověka, který má v zádech uzavřenou kulturu a před sebou ţádnou budoucnost. UA I 496 3. 3. 17. Buddhismus odmítá úvahy o bohu a kosmických problémech… Je pro něj důleţitý jen skutečný ţivot. Neuznává ani duši. Stejně jako pro západoevropskou psychologii přítomnosti – a pro socialistu – je nitro člověka změtí počitků, nahromadění chemicko-elektrické energie, tak pro indickou psychologii buddhistické doby… Části vozu… nejsou vůz, a vůz je jen slovo – a tak je tomu i s duší… To zcela odpovídá představám asociační psychologie… Kaţdá kultura… má vlastní typ materialismu. UA I 497 3. 3. 18. Podstata všech kultur je náboţenství, tedy je podstata všech civilizací nenáboženství… Religiózní jsou ještě stavby baroka, i ve svých „světských“ výtvorech… Velkoměsta jsou ireligiózní… Ireligiózní je stoicismus a buddhismus ve vztahu k homérskému a védskému náboţenství… Je lhostejné, zda se socialista nazývá nenáboţenským nebo zda „dále věří v boha“… Jde o vyhasnutí ţivé vnitřní religiozity. UA I 500 3. 3. 19. „Nový člověk“ je beztvará, ve velkoměstech fluktuující luza místo národa, městská masa vyrvaná z kořenů…, čtenář novin,… „vzdělanec“, umělý produkt nivelizované městské výchovy školou a veřejností, dnes stejně jako dříve je to antický i západoevropský člověk divadel a zábav, sportu a denní literatury. UA I 502 3. 3. 20. Máme před sebou tři formy nihilismu… Faustovský nihilismus, Ibsen jako Nietzsche, Marx jako Wagner rozbíjí ideály, apollinský nihilismus, Epikuros stejně jako Antisthenes a Zenon je nechává rozpadnout před svýma očima, indický se před nimi uzavírá do sebe. UA I 497 3. 3. 21. Buddha popírá historický rozdíl mezi bráhmany a čandaly, stoikové Helénů, otroků a barbarů, Rousseau privilegií a nevolnictví. Kulturní člověk ţije uvnitř, civilizovaný vnějšně, v prostoru, mezi tělesy a „skutečnostmi“. Co pociťuje první jako osud, jeví se druhému jako vztah příčiny a účinku. Je materialista… ať chce nebo ne. UA I 488-9

34


35

3. 3. 22. Gotickému a dórskému člověku, člověku iónskému a baroka je celý nesmírný svět forem umění, náboţenství, mravů, státu, vědění, společnosti snadný. Nese jej a uskutečňuje, aniţ by jej studoval… Kultura je samozřejmost… Pocit cizoty uprostřed těchto forem, tíhy, která ruší svobodu tvorby, potřeba a puzení vše existující racionalisticky zkoušet… jsou první výhonky zatemňování duše. Nemocný napřed cítí své údy. UA I 489 3. 3. 23. Vědecké světy jsou povrchní světy, praktické, bezduché, čistě extenzivní světy… Mozek vládne, protoţe duše uţ se opotřebovala. Kulturní člověk ţije nevědomě, člověk skutečností vědomě. UA I 489 3. 3. 24. „Národ“… to je nyní městský národ, anorganická masa, cosi fluktuujícího. Rolník není demokrat – proto je přezírán, pohrdán, nenáviděn. Po zmizení starých stavů, šlechty a kněţstva, je rolník jediný organický člověk, poslední reminiscence kultury. Ve stoickém ani socialistickém myšlení pro něj není místo. UA I 490 3. 3. 25. Civilizace není nic neţ napětí. Hlavy civilizovaných lidí určité úrovně zcela ovládá výraz nejostřejšího napětí. Inteligence není nic jiného neţ schopnost nejnapjatějšího přemýšlení. Tyto hlavy jsou v kaţdé kultuře typem „posledních lidí“. UA II 121 3. 3. 26. Inteligence je náhraţka nevědomé ţivotní zkušenosti mistrovským cvičením v myšlení, cosi bezkrevného, hubeného. Inteligentní obličeje všech ras jsou si podobné. Je to rasa sama, která v nich ustupuje. UA II 121 3. 3. 27. Intelektuální napětí se léčí jen jedinou, specificky velkoměstskou formou: uvolněním, „rozptýlením“… Pravou hru, ţivotní radost, veselí, opojení jiţ v podstatě nikdo nechápe… Ale střídání intenzivní praktické myšlenkové práce jejím protikladem, různým bláznovstvím, střídání duševního napětí tělesným ve sportu, tělesného smyslovým v „povyraţení“ a duchovním ve „vzrušení“ hry a sázky, nahrazování čisté logiky denní práce mystikou – to se vrací ve všech velkoměstech všech civilizací… Expresionismus, theosofii, zápasy v boxu, negerské tance, poker a dostihové sázky – to vše nalézáme uţ v Římě a znalec by měl toto pozorování rozšířit na indická, čínská a arabská světová města… Scény ze štířích zápasů v krétských palácích můţeme nyní pozorovat jinýma očima. UA II 122 3. 3. 28. Konečně se objevuje… neplodnost civilizovaného člověka. Nejde zde o nic, co by bylo moţno pochopit kaţdodenní kauzalitou nebo fyziologicky, jak se o to pokouší… moderní věda. Je to… 35


36

metafysický obrat k smrti. Poslední člověk velkoměsta jiţ nechce ţít, ne jako jednotlivec, ale jako typ, jako soubor…Rolníkova myšlenka… na vymření rodiny a jména, která ho naplňovala nevysvětlitelným strachem, ztratila smysl… Nikoliv jen, ţe je nemoţné mít děti, ale především, ţe do krajnosti vystupňovaná inteligence nevidí ţádný důvod k jejich existenci. UA II 123 3. 3. 29. Příroda nezná ţádné důvody. Všude, kde existuje skutečný ţivot, vládne vnitřní organická logika,... puzení, které je na kauzálních řetězcích zcela nezávislé... Kde vystupují ve vědomí důvody pro ţivotní otázky, stal se jiţ ţivot sám otazníkem. UA II 123-4 3. 3. 30. Praţena, rolnická ţena je matka… Teď se ale objevuje ibsenovská ţena, kamarádka, hrdinka veškeré velkoměstské literatury od severského dramatu po paříţský román. Místo dětí má duševní konflikty, manţelství se stává uměleckým úkolem a záleţí na tom „navzájem si rozumět“. Je zcela lhostejné, zda americká dáma nemá pro děti dostatečný důvod, protoţe nechce zmeškat ţádnou sezónu, Paříţanka, ţe se bojí, aby neutrpěla její postava, nebo Ibsenova hrdinka, protoţe chce „patřit sama sobě“. Všechny patří samy sobě a všechny jsou neplodné. Stejné skutečnosti ve spojení s těmito „důvody“ se objevují v alexandrijské, římské a… kaţdé jiné civilizované společnosti,… také v té, v níţ vyrostl Buddha, a všude platí, v helénismu a v 19. století stejně jako v době Lao Tse a v učení Čarvakově etika inteligencí chudých na děti a literatura o vnitřních konfliktech Nor a Nan… Bohatství dětí se stává čímsi provincionálním. Otec s mnoha dětmi je ve velkoměstě karikaturou – Ibsen na ni nezapomněl; vyskytuje se v jeho Komedii lásky. UA II 124-5 3. 3. 31. V civilizaci platí uţ jen kauzalita, ne osud, jen šíření, ne ţivý směr. Z toho plyne, ţe formová řeč kultury a dějiny jejího vývoje jsou vázány na určité místo, zatímco forma civilizace je doma všude, a jakmile se objeví, můţe se neomezeně šířit… Benátský stát nebo stát Friedricha Velikého nebo anglický parlament jsou neopakovatelné,… zatímco „moderní ústavy“ lze „zavést“ v kterékoliv africké nebo asijské zemi… Světové jazyky, které vznikají z kaţdodenní praxe světových měst, se dají všude naučit… Tvary moderních měst nabývají ve všech civilizacích stejné rysy… Co se zde šíří, není uţ styl, ale vkus, ne pravý mrav, ale manýra, ne kroj, ale móde. Tak je moţné, ţe vzdálené země nejen přejímají „věčné vymoţenosti“ civilizace, ale dále ji vyzařují ve vlastním znění. UA II 128-9 3. 3. 32. Vzniká… civilizovaný styl jako výraz hotovosti… Dějiny pozdní civilizace jsou zdání, stejně jako velkých měst, jejichţ tvářnost se stále mění, aniţ by se změnila. UA II 130 3. 3. 33. Nakonec zůstává jen primitivní krev… Vzniká typ feláha. 00125 36


37

*3.4. Césarismus a felážství 3.4.1. Césarismem nazývám druh vlády, který přes všechny státoprávní formulace je svou podstatou opět zcela bez formy. Je lhostejné, kdyţ Augustus v Římě, Hoang Ti v Číně, Amosis v Egyptě, Alp Arslan v Bagdádu odívají svá postavení starobylými znaky. Duch těchto forem je mrtev… Význam má uţ jen osobní moc. Je to návrat… do primitivismu, do kosmické beznadějnosti. Na místo historických epoch nastupují věky biologie. UA II 541 3.4.2. Na místo zajištěné tradice, která můţe postrádat génie, protoţe je sama kosmickou silou nejvyšší potence, nastupuje náhodný výskyt velkých muţů skutečností; náhoda jejich vzestupu vede slabý národ jako makedonský přes noc na vrchol událostí a náhoda jejich smrti… můţe svět uvrhnout v chaos, jak dokazuje zavraţdění Césara… Rostou moţnosti energických soukromníků. UA II 523 3.4.3. Nastává věk obřích bojů, věk, v němţ se nacházíme dnes. Je to přechod od napoleonismu k césarismu, všeobecný vývojový stupeň o rozsahu nejméně dvou století, který lze prokázat ve všech kulturách… Počet samostatných států se stále zmenšuje. UA II 522 3.4.4. Imperialismus je nutný výsledek kaţdé civilizace. UA II 529 3.4.5. Tam, kde civilizace plně rozkvetla – dnes – spatřujeme zázrak světového města, velký symbolický obraz beztvarosti… Přitahuje existenční proudy bezmocné krajiny, lidskou masu, která se převaluje jako duny, jako písek mezi kameny. UA II 541 3.4.6. Naze a mocně vystupují bezideové skutečnosti… Ve tvaru demokracie triumfují peníze… Ale zatímco starý řád kultury zaniká, vynořují se z chaosu… lidé césarského typu. Jimi zachází všemocnost peněz. Césarská doba znamená v každé kultuře konec politiky ducha a peněz. Nastupují opět moci krve… Říše knih a problémů… zapadá do minulosti… Neexistují uţ politické problémy… Je to konec velké politiky, která byla nahrazením války duchovními prostředky; místo se uvolňuje pro válku v původním tvaru. UA II 542

37


38

3.4.7. Existují jiţ jen privátní dějiny, privátní osudy, privátní ctiţádosti, od ustaranosti feláhů aţ k divokým sporům césarů o privátní vlastnictví světa. Války jsou privátní války; strašnější neţ státní války, protoţe jsou bez formy. UA II 545 3.4.8. Světový mír – který zde byl jiţ často – znamená soukromé zřeknutí se války a tím připravenost… stát se kořistí jiných, kteří se jí nezřekli. Začíná to rozkládajícím přáním všeobecného smíření a končí tím, ţe uţ nikdo nehne prstem, pokud se neštěstí týká jen souseda. Jiţ za Marka Aurelia myslelo kaţdé město a kaţdý kus země jen na sebe. UA II 545-6 3.4.9. Z těchto duševních předpokladů …se objevují dobrodruzi, ať jsou to císaři, odbojní vojevůdci nebo barbarští králové. UA II 546 3. 4. 10. Metody vedení válek… nabývají naturalistické, …strašlivé formy. Uţ to nejsou souboje v rytířských formách… Jsou to zápasy zuřivých muţů všemi prostředky… První velký příklad tohoto návratu k přírodě dává… vojsko Napoleonovo…, bojující v mase bez ohledu na ztráty… Všechny mechanické moţnosti staví bezohledně do svých sluţeb… a vylučuje osobní hrdinství rasového člověka, šlechtický étos a jemnost ducha. UA II 525-6 3. 4. 11. Od doby Napoleonovy stojí statisíce a nakonec miliony připraveny k pochodu, mocné flotily se obnovují kaţdých deset let… Je to válka bez války…, válka čísel, tempa, techniky… Čím déle se odkládá výboj, tím nesmírnější jsou prostředky a tím nesnesitelnější je napětí. To je faustovská, dynamická forma bojujících států v jejich prvním století… Mírová konference v Haagu 1907 byla předehrou ke světové válce, ve Washingtonu 1921 je předehrou nové. UA II 537 3. 4. 12. Velké mezistátní boje jsou všude provázeny vnitřními revolucemi,… slouţícími ale – ať se to ví nebo ne – mezistátním a nakonec čistě osobním mocenským otázkám; oč usilují teoretici, je historicky bezvýznamné; nepotřebujeme vědět pod jakými hesly vypukly čínské a arabské revoluce… Ţádná z nich nedosáhla svého cíle a ani nemohla. Dějinnou skutečností je,… ţe uvolnily cestu césarskému násilí. UA II 525 3. 4. 13. Člověk je ahistorický nejen před vznikem kultury, ale opět se stává ahistorickým, jakmile civilizace dospěje k plnému a konečnému tvaru, jakmile skončí ţivý vývoj kultury a vyčerpá se tak poslední moţnost smysluplné existence. Co vidíme v egyptské civilizaci od Sethose I (1300)

38


39

a u čínské, indické a arabské ještě dnes, jsou opět zoologické vlny primitivních věků, ať se jakkoliv halí do… náboţenských, filosofických nebo především politických forem. UA II 058 3. 4. 14. Nová, cizí nebo zdomácnělá dynastie v Egyptě, revoluce v Číně nebo její dobytí, nový germánský kmen v Římské říši, to patří k dějinám krajiny jako změna v lesních porostech nebo změna ptačích sídlišť… Co zbývá je boj o pouhou moc, o animální výhody o sobě. A zatímco dříve zdánlivě zcela bezideová moc přece určitým způsobem slouţila ideji, pak v pozdní civilizaci i nejpřesvědčivější zdání ideje je jen maska čistě zoologických mocenských otázek. UA II 059 3. 4. 15. Staletí hrají roli jako desetiletí a často jednotlivé roky,… protoţe postupně přicházejí opět k platnosti časová období biologie… Je to trvání ahistoričnosti… Nesmysl, zoologie začínají vládnout. Stává se lhostejné – pro svět, ne pro jednající privátní osoby – jak která událost dopadne. Všechny velké politické otázky jsou vyřešeny,… protoţe je jako otázky uţ nikdo nepociťuje, protoţe se jiţ nikdo netáţe. Netrvá dlouho a nikdo uţ ani neví, co vlastně v dřívějších katastrofách to bylo za problémy… Ve všem se vidí uţ jen boj o moc… Tato obyvatelstva uţ nemají duši. Proto nemohou mít vlastní dějiny. Nejvýš mohou mít význam jako objekty cizí kultury. UA II 060-1 3. 4. 16. Člověk se stává opět rostlinou… Bezčasová vesnice, „věčný“ rolník… plodí děti a zasévá zrno do matky země…, a přes něj se převalují války vojenských césarů. Uprostřed stojí stará velkoměsta, obydlí vyhaslých duší bezdějinného lidstva. Ţije se z ruky do úst v tichém, úporném štěstí a trpí se. Masu drtí výboje dobyvatelů, usilujících o moc a kořist…, ale ti, kdo přeţili, vyplňují s primitivní plodností mezery a trpí dál… Modlí se zboţností druhé religiozity… V těchto duších skutečně nastal světový, boţí mír… Zde, ve svatosti mnichů a poustevníků se probouzí ona hloubka ve snášení utrpení, jakou historický člověk… nezná… Je to divadlo, které je ve své bezúčelnosti vznešené… jako otáčení Země, změny pevnin a moří… Můţeme ho obdivovat nebo jím pohrdat, ale je zde. UA II 546-7

*3.5. Národy 3.5.1. Vědecký obraz dějin kazí během… 19. století z romantiky vzniklý nebo jí dovršený pojem „národa“… Jestliţe se kdekoliv v dřívějších dobách vyskytlo nějaké náboţenství,… stavební styl, říše nebo… zpustošení, badatel ihned klade otázku: jak se jmenoval národ, který tento jev způsobil… Tento „národ“ je… jediný činitel, který dělá dějiny. Světové dějiny jsou pro nás, coţ naprosto není samozřejmé a je myšlení Řeků nebo Číňanů zcela cizí, dějinami národů. Kulturu, řeč, umění, náboţenství vytvářejí národy. Stát je forma národa. UA II 132 39


40

3.5.2. Národ je spojení, které je uvědoměné… Člověk označuje společnost, která je mu vnitřně nejblíţe s patosem jako svůj „národ“. Pak má sklon tento zcela speciální pojem, který pochází z osobního záţitku, aplikovat na nejrůznější spolky… Proto nikoliv Řekové, ale Atéňané byli národ a jen někteří z nich, jako Isokrates, se cítili především jako Heléni… Národ je svaz muţů, kteří se cítí jako celek. Vyhasne-li tento pocit…, přestává národ existovat. UA II 190 3.5.3. Jména národů… jsou často to jediné, o čem zůstala zpráva; můţeme ale ze jména usuzovat na dějiny, původ, řeč nebo i na identitu jeho nositelů? UA II 191 3.5.4. Jméno Heléni vzniklo okolo 650; pohyb obyvatelstva tedy s ním není nijak spojen. Lotrinsko dostalo jméno podle bezvýznamných kníţat a to v důsledku dělení dědictví a ne podle národa, který by tam přišel… Co můţe filolog usuzovat z pouhého jména? Tvořili Francouzi a černoši z Haiti, jak dokazuje společná řeč, kdysi jeden pranárod? UA II 192 3.5.5. Patří ke slušnosti národa, aby odněkud přišel a měl nějakou pravlast. Ţe by mohl být doma tam, kde se nachází, je téměř uráţlivá domněnka. Putování… se stalo mánií. UA II 193 3.5.6. Národy v dnešním smyslu neputovaly, a co tehdy putovalo, vyţaduje velmi opatrné označení a není to vţdy totéţ. Také věčně opakovaný motiv putování je… plochý: materiální bída, hlad… Bez pochyb u těchto silných a prostých lidí… to muselo být něco muţného a silného… Kdo je zbabělec, sedí doma… Nebo byly snad křiţácké války, cesty Cortéze a Pizzara a ještě za našich časů traperů na Divokém západě důsledkem nouze? Kde v dějinách malé houfy… pronikají v širé prostory, je to pravidelně hlas krve, touha po velkém osudu, hrdinství pravého rasového člověka, co je pudí. UA II 194 3.5.7. Je jasné, ţe ve skoro liduprázdných prostorách se slabší mohl prostě vyhnout a ţe to bylo pravidlem… Nikoliv obydlitelná, ale obývaná země byla dobývána. UA II 195 3.5.8. Pro mě je „národ“ jednota duše. Velké události dějin neprováděly národy, ale teprve národy vytvářely… „Američani“ se nevystěhovali z Evropy… Jiný obsah slova národ neexistuje. Ani jednota řeči ani fyzického prostoru nejsou rozhodující… Co rozlišuje národ od obyvatelstva, z něhoţ se pozvedává a do něhoţ opět klesá, v němţ zaniká, je vţdy vnitřní záţitek „my“. Čím

40


41

hlubší je tento cit, tím silnější je ţivotní síla svazku… Tyto svazky mohou měnit jazyk, rasu, jméno a zemi; pokud trvá jejich duše, přisvojují si lidi všeho moţného původu a přetvářejí je. UA II 197 3.5.9. Národ je spolek muţů, kteří se cítí jako celek. Vyvane-li tento pocit, mohou jméno a všechny jednotlivé rodiny existovat dál – národ ale existovat přestává. GE 184 (UAII,II) 3. 5. 10. Národ, stát není suma lidí, ale pokolení a rodin. Jednotlivec je jen částí rodiny, nejen ve svém ţivotě, ale také duševně. Dům je domov rodiny a pojmy rodiče, děti, předkové, vnuci jsou silnější neţ pojem „člověk“… Racionalismus 18. a 19. století to zatlačil do pozadí – a ještě dnes zatlačuje. GE 185 (P) 3. 5. 11. Kmen je všeobecně, ale ne vţdy jednota krve. Národ je vţdy jednota ideje. Římanství byla idea. Trvalo, přestoţe uţ neexistovala ani kapka krve starého kmene. S národy je to jako s lidmi, jak se jimi zabývá biologie. Tělo mění v průběhu ţivota své elementy, jen forma, měnící se od mládí do stáří, zůstává táţ. Tak také silné národy: mohou měnit krev, zemi, řeč, vše, forma trvá. GE 186 (P) 3. 5. 12. Fysiologický původ existuje jen pro vědu, nikdy pro národní vědomí… Mít rasu není nic látkového, ale cosi kosmického…, je to cítěný souzvuk osudu, stejného kroku a cesty v historické existenci. UA II 198 3. 5. 13. Národy nejsou jazykové, politické ani zoologické, ale duševní jednotky. A právě na základě tohoto cítění rozlišuji národy před, uprostřed a po kultuře. To souhlasí s odedávna hluboce pociťovanou skutečností, ţe kulturní národy jsou cosi určitějšího neţ jiné. Co předchází, nazývám pranárody. Jsou to prchavé, různorodé svazky, které se tvoří a zanikají v průběhu dějů bez zjistitelných pravidel… Co následuje po kultuře, nazývám felážské národy podle jejich nejslavnějšího příkladu, Egypťanů od římské doby. UA II 202 3. 5. 14. V 10. století náhle vzniká faustovská duše… Ze Sasů, Švábů, Franků, Západních Gotů, Langobardů vznikají… Němci, Francouzi, Španělé. Celá dosavadní historiografie… chápe tyto kulturní národy jako cosi existujícího o sobě a primárního, zatímco kultura je pro ni cosi sekundárního, výtvor národů. Indové, Řekové, Římané, Germáni platí za jediné tvořivé jednotky dějin… Povaţuji za rozhodující objev, ţe ze zde předloţených skutečností plyne opak: velké kultury jsou cosi původního, vzniklého z nejhlubších důvodů duševna. Národy ve svazku kultury jsou naopak… nikoliv původci, ale díla kultury… Existují národy apollinského, faustovského a 41


42

magického stylu. „Arabové“ nevytvořili arabskou kulturu. Magická kultura, začínající za časů Kristových, zplodila jako svůj poslední velký národní útvar arabský národ. Světové dějiny jsou dějinami velkých kultur. UA II 202-3 3. 5. 15. Národy ve stylu kultury nazývám naciony a rozlišuji je tak slovně od útvarů před kulturou a po kultuře. UA II 204 3. 5. 16. Co proţívají pranárody a feláţské národy jsou zoologické vzestupy a sestupy, bezplánovité dění… Východní Gotové měli velký osud,… ale přece ne dějiny. Jejich bitvy a usídlování byly bez vnitřní nutnosti a proto epizodické. Jejich konec byl bezvýznamný. UA II 204 3. 5. 17. Naciony jsou ale vlastními národy budujícími města. Vznikají v hradech, ve městech dozrávají k velikosti… a ve velkoměstech vyhasínají. Kaţdé město, které má charakter, má také nacionální charakter… Vesnice ho ještě nemá, velkoměsto ho uţ nemá. UA II 205 3. 5. 18. Naciony si rozumějí právě tak málo jako jednotliví lidé. Kaţdý rozumí na druhém jen svému obrazu v něm. UA II 205 3. 5. 19. Kaţdý nacion se v dějinách reprezentuje menšinou. Na začátku ranné doby je to… šlechta… „My“ je rytířstvo… S městy se stává nositelem nacionality měšťanstvo… Jsou to vţdy znovu jednotlivé kruhy v nesčetném odstupňování, které ţijí, cítí, jednají a umějí umírat ve jménu národa… Kulturní národ, který by byl totoţný se „všemi“, neexistuje. UA II 206-7 3. 5. 20. Je chybné… hovořit o „Řecích a Římanech“. Řecký „národ“ v našem smyslu je nedorozumění; Řekové tento pojem vůbec neznali. Jméno Helén… neoznačuje národ, ale sumu národů v protikladu k barbarství. Naciony nejsou Heléni nebo Ionové, ale démos kaţdého jednotlivého města, svaz dospělých muţů… Kaţdý národ je viditelné a přehledné tělo. UA II 208

42


43

3. 5. 21. Národ v magickém smyslu je společnost vyznavačů, spolek všech, kdo znají správnou cestu ke štěstí a… jsou vnitřně spojeni vírou. Příslušnost k antickému národu se získávala občanským právem, k magickému sakrálním aktem… Co je pro antický národ občan cizího města, je pro magický národ nevěřící. S ním… nelze uzavírat manţelství… Antický národ je spojen s městem, západní s krajinou, arabský nezná vlast ani mateřskou řeč. UA II 209 3. 5. 22. Kdo náleţí víře, náleţí národu. Bylo by rouhání jiný znak byť i jen připomínat… Důkazem jsou dodnes Falaschové, černí ţidé z Abessinie. UA II 210 3. 5. 23. Magický stát je nerozlučitelně spojen s pojmem pravověrnosti. Kalifát, nacion a církev tvoří vnitřní jednotu. UA II 213 3. 5. 24. Byzantská říše byla… od 290 organizována jako antické impérium a přece to byl od začátku magický nacionální stát. UA II 213 3. 5. 25. Islám pouţil podle domova Mohamedova jako označení své nacionální jednoty jména Arabů. Je omyl tyto „Araby“ ztotoţňovat s beduínskými kmeny pouště. Tento nový nacion… se tvořil konsensem víry. UA II 214 3. 5. 26. Magický národ nemá… ţádnou pozemskou vlast, antický ji má jako bod… Ţe jiţ v gotické době se lidé z údolí Adiţe a řádových hradů Litvy cítí jako členi jediného svazku, bylo by ve staré Číně a Egyptě zcela nemyslitelné a představuje to příkrý protiklad k Římu a Aténám. UA II 215 3. 5. 27. Ještě silnější je patos dálky v časovém smyslu… Faustovské národy jsou historické národy, společnosti cítící se spojené nikoliv místem nebo konsensem, ale dějinami, a jako symbol a nositel společného osudu se objevuje… panovnický dům. UA II 215 3. 5. 28. Všechny národy Západu jsou dynastického původu. UA II 216

43


44

3. 5. 29. Znakem faustovské duše je, ţe si je vědoma směru svých dějin. Tento směr ale vězí ve sledu pokolení. Rasový ideál je zcela genealogické povahy… Svět jako dějiny obsahuje nejen rodokmen jednotlivé rodiny, především panovnické, ale také národů jako základní formy všeho dění. UA II 216 3. 5. 30. Egypťanům a Číňanům je faustovský genealogický princip s eminentně historickým pojmem rodové rovnosti a čisté krve právě tak cizí jako římské šlechtě a byzantskému císařství. UA II 216 3. 5. 31. Učenecký pojem národa pochází… z genealogického cítění gotické doby. Původně čistě vědecká fantasie o indogermánském pranárodu vytváří hluboce cítěnou genealogii „arijské rasy“, kde slovo rasa je označení… osudu… „Rasy“ Západu nejsou tvůrci velkých nacionů, ale jejich důsledek… Je to stavovský ideál rytířstva. V něm spočívá… historický pojem čisté krve a rovnosti rodu. UA II 217 3. 5. 32. Všechny národy jsou důsledky dynastických osudů. Ţe existuje portugalský národ a s ním portugalský stát Brasilie… je důsledek sňatku hraběte Jindřicha Burgundského (1095). Ţe existují Švýcaři a Holanďané je důsledek vzpoury proti habsburskému domu. Ţe Lotrinsko je jméno země a ne národa je důsledek bezdětnosti Lothara II… Evropské národy jsou dynastické jednotky. UA II 217-8 3. 5. 33. Francouzský národ sjednotili králové z Franků a Západních Gotů. 1214 u Bouvies se poprvé učili cítit jako celek… Nejpozdější národ Západu je pruský, výtvor Hohenzollernů… U Fehrbellinu se mladý národ legitimoval, u Rossbachu zvítězil pro Německo. UA II 219 3. 5. 34. Energie formy je tak silná, ţe se zmocňuje sousedních národů – tak vstupují Rusové od Kateřiny Veliké do zániku carství do našich dějin jako národ západního stylu. UA II 204 3. 5. 35. Na konci 18. století se uskutečňuje pozoruhodný duchovní obrat, jímţ se nacionální vědomí emancipuje od dynastického principu. UA II 220 3. 5. 36. „Mateřská řeč“ je… produkt dynastických dějin. Bez Capetovců by neexistovala francouzština, ale románsko-francký jazyk na severu a provensálský na jihu… Moderní naciony jsou 44


45

obyvatelstva dynastických prostorů. Přesto druhý pojem nacionu jako jazykové jednoty zničil v průběhu 19. století rakouský národ a americký snad vytvořil… Od té doby jsou ve všech zemích dvě strany, které zastupují národ v protikladném smyslu jako dynasticko-historickou a jako duchovní jednotku – strany rasy a řeči. UA II 221 3. 5. 37. Rolnictvo… zůstává v podstatných rysech pranárodem a přeţívá formu nacionu. „Nacion“ je jako všechny velké symboly kultury vnitřní majetek menšiny… Je to vţdy menšina, která se pozvedává, aby bojovala za svobodu a čest národa… a která „uchvacuje“ mnoţství… Všichni tito jednotlivci, jejichţ cit „my“ se týkal ještě včera pouze rodiny, povolání, snad rodného místa, se náhle stávají muţi národa. UA II 221-2 3. 5. 38. Ve velkoměstech, vedle menšiny, která… v sobě proţívá národ,… vzniká druhá, bezčasová, ahistorická literárních lidí, lidí příčin a účinků, pro něţ pojem národa nemá „rozumný“ obsah… Kosmopolitismus je pouhé dovršení inteligence… Světoobčané a horlivci světového míru a smíření národů – v Číně bojující říše, v buddhistické Indii, v helénismu a dnes – jsou duchovní vůdci feláţství. UA II 222 3. 5. 39. Čisté myšlení… bylo vţdy cizí ţivotu a tedy nepřátelské dějinám, nebojovné, bezrasové… Tyto případy se mohou lišit, ale rovnají se rozhodnutí být objekty a ne subjekty historického vývoje – neboť nic třetího není – krátce v tom, ţe vůle k moci je u nich převáţena sklonem lidí světa pravd, ideálu a utopií, kniţních lidí… nahrazovat skutečné logickým, moc skutečností abstraktní spravedlností, osud rozumem. Začíná to lidmi věčného strachu, kteří se před skutečnostmi stahují do klášterů, učeneckých pracoven a duchovních společností… a končí to v kaţdé kultuře apoštoly světového míru. Kaţdý národ plodí takovýto – z historického hlediska – odpad. UA II 223 3. 5. 40. Nacion je lidství v ţivé formě. Praktickým výsledkem teorií zlepšujících svět je pravidelně beztvará a tedy ahistorická masa. Všichni zlepšovatelé světa a světoobčané zastupují feláţské ideály, ať to vědí či ne. Jejich úspěch znamená výhost národa z dějin nikoliv ve prospěch věčného míru, ale jiných národů. Světový mír je vţdy jednostranné rozhodnutí. Pax romana… měl pro germánské krále jediný praktický význam: učinit beztvaré obyvatelstvo o 100 milionech objektem mocenské vůle malých vojenských jednotek… Babylonský, čínský, indický a egyptský svět šel z ruky do ruky a platil svou krví, - to byl jejich mír. Kdyţ Mongolové dobyli Mezopotámii, navršili vítězný pomník ze 100000 lebek obyvatel Bagdádu, který se nebránil. S vyhasnutím nacionu se feláţský svět cítí nad historii povznesen, je „věčný“. Vrací se k přírodnímu stavu, který kolísá mezi dlouhým utrpením a občasnou zuřivostí…, aniţ by se co změnilo. Kdysi krváceli pro sebe, nyní pro jiné a často jen pro jejich zábavu, – to je celý rozdíl. UA II 224

45


46

*3.6. Pseudomorfosa 3.6.1. Historickou pseudomorfosou nazývám případy, kdy cizí stará kultura tak mocně ovládá zemi, ţe mladá, která zde byla doma, nemůţe dýchat a vytvořit vlastní čisté výrazové formy, a nikdy nedospěje k plnému rozvinutí svého sebevědomí. UA II 227 3.6.2. To je případ arabské kultury. Její předhistorie je zcela v oblasti prastaré babylonské civilizace, která byla dvě tisíciletí kořistí střídajících se dobyvatelů. UA II 227 3.6.3. Druhou pseudomorfosu máme před očima: petrovské Rusko… V moskovitské době velkých bojarských rodů a patriarchů, v níţ neustále bojovala staroruská strana proti stoupencům západní kultury, následuje se zaloţením Petrohradu (1703) pseudomorfosa, která nutila primitivní ruskou duši napřed k cizím formám vrcholného baroka, pak osvícenství a pak devatenáctého století. Petr Veliký se stal osudem ruství. UA II 231-2 3.6.4. Primitivní moskevský carismus je jediná forma přiměřená ještě i dnes ruství, ale v Petrohradu byla zfalšována na západoevropskou dynastickou formu. Puzení ke svatému Jihu, k Byzanci, Jeruzalému, které spočívalo hluboko v pravoslavné duši, se v kosmopolitní diplomacii obrátilo na Západ… Národ, jehoţ určením bylo ţít ještě generace ahistoricky, byl donucen k umělé a nepravé historii, jejíţ duch je z praruství nepochopitelný. Bylo do něho vsazeno pozdní umění a věda, osvícenství, sociální etika a velkoměstský materialismus, přestoţe v této ranné době bylo náboţenství jedinou řečí, kterou mohl rozumět sobě a světu; v zemi bez měst s původním rolnictvem se zahnízdila města cizího stylu jako vředy. Byla falešná, nepřirozená, nepravděpodobná. „Petrohrad je nejabstraktnější a nejumělejší město, jaké existuje“, poznamenal Dostojevskij. Takto… leţela helénistická města všude v aramejské zemi. Tak je viděl Jeţíš ve své Galilei. UA II 232 3.6.5. Vše, co vzniklo okolo něho, pociťovalo pravé ruství od té doby jako jed a leţ. Obracelo se vůči Evropě se vskutku apokalyptickou nenávistí. A „Evropa“ byla všechno, co nebylo ruské, také Řím a Atény, stejně jako pro magického člověka byl i starý Egypt a Babylon antický, pohanský, ďábelský. „První podmínka osvobození ruského národního cítění je celým srdcem a duší nenávidět Petrohrad“, píše Aksanov 1863 Dostojevskému. Moskva je svatá, Petrohrad je satan; Petr Veliký se objevuje v rozšířené lidové legendě jako Antikrist. Stejně se mluví ve všech apokalypsách aramejské pseudomorfosy do knihy Danielovy a Henochovy… aţ k zjevení Janovu, Baruchovu a IV. Esře po dobytí Jeruzaléma proti Antiochovi, Antikristu, proti Římu, 46


47

babylonské děvce, proti městům Západu s jejich duchem a pompou, proti celé antické kultuře. Všechno, co vzniká je nepravdivé a nečisté: zhýčkaná společnost, oduševnělé umění, sociální stavy, cizí stát se svou civilizovanou diplomacií, právem a správou. Není větší protiklad mezi ruským a západním, ţidovsko-křesťanským a antickým nihilismem: nenávist k cizímu, které otravuje ještě nezrozenou kulturu v mateřském lůně a hnus z vlastní kultury, jejíţ výše jsou konečně všichni přesyceni… „Všichni teď hloubají na ulicích a trţištích o víře“, říká… Dostojevskij. To by se dalo říci i o Jeruzalému a Edesse. Tito mladí předváleční Rusové, špinaví, bledí, vzrušení, dřepící v koutech a stále se zabývající metafysikou, posuzující vše z hlediska víry, i kdyţ se jedná o… volební právo, chemii nebo ţenské studium – to jsou Ţidé a prakřesťané helénistických velkoměst, které sledoval Říman s takovým posměchem, odporem a tajným strachem. V carském Rusku nebylo ţádné měšťanstvo, vůbec ţádné pravé stavy, ale jen rolníci a „páni“ jako v říši Franků. „Společnost“ byla svět pro sebe, produkt západní literatury, cosi cizího a hříšného. Neexistovala ţádná ruská města. Moskva byl palác – Kreml – kolem něhoţ se rozprostíralo obrovské trţiště… Zdánlivé město, které zde bylo jako všechna ostatní jen kvůli dvoru, správě, kupectvu… Moskva neměla ţádnou vlastní duši. Společnost byla západní a lid si do ní přinesl svou duši z venkova. Mezi oběma světy nebylo dorozumění. UA II 233

*4. Jednotlivé kultury *4.1. Egyptská, indická, antická, arabská, mexická kultura 4.1.1. Egyptská duše, zaloţená eminentně historicky… pociťuje minulost a budoucnost jako celý svůj svět, a přítomnost… se jí jeví pouze jako úzká hranice mezi dvěma nesmiřitelnými dálkami. Egyptská kultura je inkarnace starostlivosti – jeţ je duchovním korelátem vzdálenosti – péče o budoucí… a s ní nutně spojené péče o minulé. Egyptská mumie je symbol nejvyššího řádu. UA I 015 4.1.2. Egyptská existence je existence poutníka. Její prasymbol se dá vedle prostoru severu a těla antiky nejspíše vyjádřit slovem cesta. UA I 261 4.1.3. Jsou lidé, kteří se od ničeho nemohou odloučit, uschovávají kaţdý dopis, knihu, dokonce své dětské hračky, takţe jsou obklopeni strašlivým haraburdím, které s sebou vlekou v kufrech a skříních z jednoho bytu do druhého. Tomu říkám historický smysl. Toto ve velkém je egypticismus. GE 334 (P)

47


48

4.1.4. Indická kultura… je nejrozhodnější výraz dokonale ahistorické duše. UA I 014 4.1.5. Co Řek nazýval kosmem byl obraz světa, který je, ne který se děje. UA I 012 4.1.6. Duši antické kultury… nazývám apollinskou… Proti ní stavím duši faustovskou… západní kultury…, jak začíná zrozením románského stylu v 10. století v nordických rovinách mezi Labem a Tachem. UA I 254 4.1.7. Magická duše arabské kultury se probouzí v době Augustově v krajině mezi Eufratem a Nilem se svou algebrou a alchymií, mozaikami a arabeskami, kalifáty a mešitami, sakrálními rity a se svým „kismetem“. UA I 255 4.1.8. Kultura v Mexiku… je jediný příklad násilné smrti… Nejstrašnější na tom je,… ţe to byla privátní záleţitost dobrodruhů… Jako nikde na zemi se zde ukázalo, ţe lidské dějiny nemají žádný smysl, ţe existuje jen hluboký význam v ţivotních bězích jednotlivých kultur. Vztahy mezi nimi jsou… náhodné. UA II 052 4.1.9. Západ se tehdy nacházel na stupni, který Májové překročili okolo 700. Teprve doba Friedricha Velikého by byla schopna chápat politiku mayské ligy. Co organizovali Májové okolo 1500, leţelo u nás ještě v daleké budoucnosti. Co ale jiţ tehdy odlišovalo faustovského člověka od kaţdé jiné kultury, bylo… puzení do dálky. UA II 054

*4.2. Západoevropská kultura 4.2.1. My lidé západoevropské kultury – jeţ je přesně ohraničeným fenoménem mezi 1000 a 2000 po Kr. – jsme výjimka a ne pravidlo. „Světové dějiny“ jsou náš obraz světa, ne „lidstva“. UA I 020

48


49

4.2.2. Aniţ by byl vysloven, zastává se názor, ţe vedle starověku a středověku začíná cosi konečného, třetí říše, v níţ spočívá jakési vyplnění, vrchol, cíl, jehoţ poznání si připisují všichni od scholastiků aţ k socialistům dnešních dnů… Ducha Západu prostě zaměňují se smyslem světa… Ideu třetí říše znal jiţ opat Joachim von Floris (+ 1202), který spojuje tři fáze se symboly Otce, Syna a Ducha svatého. Lessing… převzal tuto myšlenku pro svou „výchovu lidského rodu“ (se stupni dětství, jinošství, muţný věk) z učení mystiků 14. století. UA I 026 4.2.3. Zkušenost… učí, ţe civilizace, která se dnes zmocnila celého povrchu Země, není třetí věk, ale nutné stadium výhradně západní kultury, která se od všech jiných liší jen mohutností rozšíření. Zde je zkušenost u konce. Hloubat o tom, k jakým novým formám povede existence budoucího člověka… je hříčkařství. UA II 043 4.2.4. Siegfried, Parsifal, Tristan, Faust jsou nejosamělejší hrdinové všech kultur. To patří k západní duši. UA I 257 4.2.5. Rembrandtův šerosvit vyjadřuje metafysicky tuto osamělost, bezmeznou ztracenost duše ve světovém prostoru. UA I 260 4.2.6. Faustovská duše, „jiskérka“ mistra Eckharta, se cítí bezmezně osamělá v nesmírných prostorách – jako melodie pastýře na začátku 3. jednání Tristana a Isoldy. Apollinská duše se cítila vrţena… a drcena nesmyslným světem nesčíslných jednotlivin jako král Oidipus… Egyptská duše se viděla putující po úzké a neúprosně předepsané ţivotní cestě. To byly jejich osudové ideje. UA I 261 4.2.7. Řecká duše a římský intelekt… tak se liší kultura a civilizace… Přechod od kultury k civilizaci se děje v antice ve čtvrtém, na západě v devatenáctém století. UA I 044 4.2.8. Jen faustovská duše klade jako poţadavek ideální střed v nekonečnu… To je smysl západoevropské perspektivy v obraze, scéně, parku, průhledu od portálu k hlavnímu oltáři, výchozí bod matematických a fyzikálních silových systémů. Tato perspektiva volí konvergenční bod…, který činí já funkčním těţištěm světa. Je to energie směru, vůle k moci. Nic podobného jiná kultura nezná… To je, co klade solipsistická filosofie baroka… Ať chápe problém idealisticky nebo realisticky, vţdy je zde já, bez něhoţ se svět jeví nemoţný. Problém je neřešitelný, je to vnitřní postulát západního duševna. Všichni myslitelé se v tom utápějí

49


50

v protikladech a nemoţnostech. Jen fundament zůstává neotřesen, ţivotní pocit, který činí osamocenou duši tvořivým středem světa. UA I 452-3 4.2.9. Uváţíme-li to vše dohromady, aspekt hvězdného prostoru…, ovládnutí zemského povrchu…, perspektivu olejomalby…, a připojíme-li civilizační vášeň rychlé dopravy, ovládnutí vzduchu, dobývání pólů a vrcholů hor, vystoupí před námi prasymbol faustovské duše, nekonečný prostor. UA I 464 4. 2. 10. Síla, vůle má cíl, a kde je cíl, je také konec… Konec světa jako dovršení vnitřně nutného vývoje – to je soumrak bohů. UA I 606 4. 2. 11. Také antika zemřela, ale nevěděla o tom. Věřila ve svou věčnou existenci… My známe své dějiny. Zemřeme vědomě a všechna stadia rozkladu budeme studovat bystrozrakem zkušeného lékaře. UA I 607 4. 2. 12. Stojí před námi poslední duchovní krize… Její průběh vypráví helénismus… Tyranie rozumu… je v kaţdé kultuře epochou mezi muţností a stařectvím. Její nejzřetelnější výraz je kult exaktní vědy, dialektiky, důkazu, zkušenosti a kauzality. UA I 608 4. 2. 13. Mladé stadium bezmezného optimismu, který si je jist, ţe vše můţe být poznáno a jednou bude poznáno. Tak začínaly po gotické a dorské ranné době vášnivé vize Leonardovy, Galileovy, Brunovy a Huttenovy, a podobně velkých předsokratiků… Je třeba hodně vědět, aby člověk natolik zmoudřel, aby začal o smyslu a hodnotě vědění pochybovat… Čistě mozkový člověk… se objevuje teprve ve 3. a 19. století… Pyrrhon a Nietzsche, zatímco prostřední duchové dělají ještě mocný rámus se svými „vědeckými vymoţenostmi“. UA I 608 4. 2. 14. Evropská věda jde vstříc sebezničení zjemněním intelektu. Zkusila své prostředky – v 18. století, pak svoji moc – v 19. století; konečně prohlédla svou historickou roli. Od skepse vede cesta ke „druhé religiozitě“ umírajících velkoměst, která přichází nikoliv před, ale po kultuře, aby zahřála stařecké duše, jak tomu bylo s východními kulty v pozdním Římě. UA I 609

50


51

4. 2. 15. Věda existuje jen v ţivé existenci generací velkých učenců a knihy nejsou nic, jestliţe je neoţivují a neuvádějí v působnost lidé, kteří jim dorostli… Na únavu ducha dnes nikdo nevěří, ačkoliv je cítit ve všech údech. Dvě století civilizace a orgií vědeckosti – toho bylo jiţ dosyta. UA I 609 4. 2. 16. Velké století antické vědy bylo třetí, po smrti Aristotelově. Kdyţ přišli Římané, kdyţ zemřel Archimedes, byl uţ konec. Naše klasické století bylo devatenácté. Učenci typu Gausse, Humboldta, Helmholze uţ zde okolo 1900 nebyli. Velcí mistři jsou mrtvi a my proţíváme nyní descrescendo opozdilců… jako alexandrijští v římské době. To je všeobecný symptom. UA I 609

*5. Filosofie *5.1. Filosofie obecně 5.1.1. Filosof starého typu se pohybuje ve velkém omylu… Míní, ţe vysoké myšlení má věčný a neproměnný předmět, ţe velké otázky všech dob jsou tytéţ a ţe jednou bude moţné je zodpovědět…Jenţe otázka a odpověď jsou… jedno a kaţdá velká otázka, v níţ je jiţ zaloţena vášnivá touha po jedné zcela určité odpovědi, má pouze význam ţivotního symbolu. Nejsou ţádné věčné pravdy. UA I 058 5.1.2. K většinou zamlčeným, ale tím pevnějším předpokladům veškeré přírodovědy patří, ţe po a pro všechny časy byla příroda vţdy stejná. UA I 148 5.1.3 Není filosofie vůbec; kaţdá kultura má svou; je částí jejího celkového symbolického výrazu, částí uskutečňovaného duševna. UA I 511 5.1.4. Přes vnější spojení s vědeckou zkušeností je filosofie svobodným výtvorem tvořivých duchů. Kaţdá kultura má ale také filosofii vzestupu a úpadku… První patří k vysokým výsledkům kultury: bráhmanská, dórská, barokní. Druhá má civilizační povahu a její platnost se omezuje na velká města a pouze intelektuálního člověka. V první se zjevuje ţivot, druhá má ţivot – zvnějška – jako svůj objekt… V první nacházíme od Anaximandra k Platonovi a od Descartesa ke Kantovi rozsáhlou řadu velkých postav. Apollinské a faustovské duševno v nich proniká vším světem a

51


52

usiluje o přemoţení tajemství. Přestoţe jsou zde pouţity nejemnější prostředky logiky, všechny tyto systémy nejhlubší samozřejmosti mají v základě intuici. UA I 511 5.1.5. Důkaz je vztah k matematice… Velcí filosofové baroka, Descartes, Pascal, Leibniz byli matematiky. Podobně to platí o předsokraticích a Platonovi… Ale jiţ Kant je jako matematik bez významu… Fichte, Hegel, Schelling jsou konečně zcela nematematičtí, stejně jako Zenon a Epikuros. Schopenhauer je slabý aţ k omezenosti, nemluvě o Nietzschovi. To je také „návrat k přírodě“. Se světem forem čísel se ztrácí velká konvence… Schopenhauer se sám nazýval příleţitostným myslitelem… Nikoliv makrokosmos, ale praktický ţivot se stává středem úvah. Horizont se zuţuje. Vášeň čistého myšlení slábne. Metafysika, paní včerejška, se stává sluţkou dneška… Má tvořit uţ jen fundament…, a fundament je stále zbytečnější. Metafysické, nepraktické je opomíjeno, vysmíváno. UA I 512-3 5.1.6. Metafysika svoje moţnosti vyčerpala. Velkoměsto definitivně ovládlo zemi a jeho duch tvoří nyní své vlastní, nutně navenek zaměřené, mechanické, bezduché teorie. Určitým způsobem se právem nyní říká mozek místo duše. A protoţe západoevropský mozek ţádá vůli k moci, tyransky zaměřenou k budoucnosti, k organizaci celku podle praktických poţadavků, ztrácí etika stále více z očí svou metafysickou minulost a nabývá charakteru politické ekonomie. UA I 0514 5.1.7. Pozornost, kterou věnoval stoik vlastnímu tělu, věnuje západní člověk tělu společenskému. Není náhoda, ţe Hegelova škola zplodila socialismus (Marx, Engels), anarchismus (Stirner) a problematiku sociálního dramatu (Hebbel). Socialismus je politická ekonomie obrácená imperativně do etiky. UA I 514 5.1.8. Existuje přísná nutnost ve volbě témat. Kaţdá epocha má svoje vlastní, platné pro ni a ne pro jiné. Zde se nemýlit vyznačuje rozeného filosofa. Zbytek filosofické produkce je bez významu… A proto je filosofie 19. století v produktivním smyslu jen etika, jen společenská kritika a nic kromě toho. Proto jsou, odhlédneme-li od praktiků jejími nejvýznamnějšími zástupci dramatikové, vedle nichţ katedroví filosofové nepřicházejí v úvahu. Okolnosti, ţe tito lidé bez významu, pouzí učenci, se zaměřili na dějiny filosofie – a jaké dějiny! sumu osob a „výsledků“ – vděčíme, ţe dnes nikdo neví, co jsou dějiny filosofie a co by měly být. UA I 515 5.1.9. Ve staré formuli esse est percipii proniká prapocit, ţe vše existující musí stát v rozhodujícím vztahu k živému člověku… Právě tento vztah byl ale mysliteli systematické periody zkoumán jen z formálního hlediska, přírodně, bezčasově, z hlediska kritiky poznání. Myslelo se na „člověka“ vůbec, ne na určitého historického člověka. UA I 064 52


53

5. 1. 10. Jako vše stávající se má původní znak směru (nezvratnosti), tak vše stavší se má znak rozlohy. UA I 082 5. 1. 11. Strach ze světa je jistě nejtvořivější ze všech prapocitů… Jako skrytá melodie… prochází tento strach formovou řečí kaţdého pravého uměleckého díla, kaţdé niterné filosofie, kaţdým významným činem… Jen vnitřně mrtvý člověk pozdních velkoměst, ptolemajské Alexandrie nebo dnešní Paříţe a Berlína, jen čistě intelektuální sofista ho ztrácí nebo popírá, přičemţ staví mezi sebe a toto cizí netajemný „vědecký světový názor“. UA I 115 5. 1. 12. Z duše veškerého pralidství a tedy také nejrannějšího dětství vychází pud usilující o spoutání tohoto ve všem rozprostraněném přítomného elementu cizí moci, o jeho podrobení, smíření „poznání“. UA I 115 5. 1. 13. Protoţe dějící se je vţdy podkladem stavšího se a dějiny představují řád světového obrazu ve smyslu dějícího se, jsou dějiny původní a příroda pozdější, teprve člověkem zralé kultury uskutečnitelná světová forma, ne obráceně, jak k tomu svádí předsudek městského vědeckého rozumu… Zde spočívá důvod… napětí mezi vědeckým („moderním“) a uměleckým („nepraktickým“) světovým názorem, které zná kaţdá pozdní doba. UA I 141 5. 1. 14. „Příroda“… je představování si skutečnosti omezené na člověka velkých měst pozdních kultur…, dějiny jsou představování si skutečnosti člověka kultur naivních a mladistvých. UA I 142 5. 1. 15. Je nejmocnější z výkonů Nietzschových, ţe vytýčil problém hodnoty pravdy, vědění, vědy…, frivolní to rouhání v očích… myslitele a učence, který s tím spojil… smysl celé své existence. Chtěl-li Descartes o všem pochybovat, pak jistě ne o hodnotě své otázky. UA II 015

*5.2. Etika 5.2.1. Kaţdá kultura má svoje vlastní etické měřítko… Není ţádná všeobecně lidská morálka. UA I 471

53


54

5.2.2. Výjimečnost dynamiky naší morálky nepozorujeme… Ani nejvášnivější odpůrce vší „stádní morálky“, Nietzsche, není schopen omezit svou horlivost na sebe. Myslí jen na „lidstvo“. Napadá kaţdého, kdo uvaţuje jinak neţ on. Ale Epikurovi bylo srdečně jedno, co myslí a činí jiní. Přetváření lidstva – o tom neztratil ani slovo. On a jeho přátelé se spokojili s tím, ţe oni jsou takoví a ne jiní. Antický ţivotní ideál byl nezájem o běh světa, právě opak k faustovskému. UA I 466 5.2.3. Je zcela lhostejné, ţe Schopenhauer teoreticky vůli k ţivotu neguje nebo ji Nietzsche přijímá… Podstatné je, ţe také Schopenhauer celý svět jako vůli, jako pohyb, sílu, směr pociťuje. UA I 466 5.2.4. Všechny morálky Západu jsou… obrazy pohyblivého, usilujícího ţivota…; antické morálky… jsou teorie plastického, klidného, na přítomnost omezeného ţivota. UA I 470 5.2.5. Nietzscheho dedukce jsou významné, ale mimo jeho úmysl. Co nazývá otrockou morálkou a kritizuje zcela nepřípadně… pod názvem „křesťanství“ je fantom. Jeho morálka pánů je realita. Nepotřebuje být vytvářena, existuje. Ponecháme-li stranou romantickou borgiovskou masku a mlhavou vizi nadčlověka, zbude právě faustovský člověk. UA I 479 5.2.6. Etická je forma všeho dějícího se, ţivota, logická je forma stavšího se, poznaného. Znak směru, jak ho označují slova čas, osud, budoucnost je v základu všeho etického, znak rozlohy – s prasymbolem prostoru, těla – logického… Etika a logika se vztahují jako moţné a skutečné, jako ţivot k smrti. Logika je ztrnulá. Činí ztrnulým. Platí jen v oblasti ztrnulého. Nazýváme to jejími věčnými zákony. Etika nemá ţádné zákony. Ţije. Tvoří ţivot. V tom je protiklad dvou světů forem. UA I 483 5.2.7. Etické… je moţno líčit fyziognomicky, dramaticky, muzikálně, ale nelze je uvést do systému…To odlišuje poznávání člověka od poznávání přírody. Velké umění a ne věda bude vţdy neklamným vysvětlením etického tvaru duše… Přednášet etiku jako učení znamená podstatě etiky nerozumět… Etika a logika: tak stojí proti sobě organické a mechanické, osud a kauzalita, fyziognomika a systematika, ţivotní zkušenost a vědecká zkušenost. UA I 484 5.2.8. Symptomy umírající, v civilizační formu ztrnulé kultury,… stoicismus a socialismus logizují z nedostatku… etiky. Etické problémy jsou stavěny a pociťovány skutečně jako problémy, jako otázky a nesnáze a prozrazují, ţe ţivot sám se stal otázkou. UA I 485 54


55

5.2.9. Jakmile se ţivot stal objektem úvah, stává se morálním problémem. Kulturní morálka je taková, kterou člověk má, civilizovaná, kterou hledá. První je příliš hluboká, aby mohla být vyčerpána logickou cestou, druhá je funkcí logiky. UA I 490 5. 2. 10. Filosofie do Kanta, Aristotela, Védánty byla sledem mohutných systémů, v nichţ měla formální etika skrovné místo. Nyní se stává filosofie morální filosofií s metafysikou jako fólií… Socialismus, stoicismus, buddhismus jsou filosofie tohoto stylu. UA I 491 5. 2. 11. Tragická a plebejská morálka. Tragická kultura zná a chápe tíhu ţivota, ale vyvozuje z ní cit hrdosti ji nést. Tak cítil Aischylos, Shakespeare, myslitelé bráhmanské společnosti… Plebejská morálka epikureismu a stoicismu, buddhistických sekt, 19. století vytváří bitevní plány, jak osud obejít. Nevidí ve světě boha, ale soubor skutečností. Osud…, to je pro ni… nexus příčin a účinků. Dějiny chápe… podle materialistického pojetí. Je to nejvýš účelné pojetí ţivota, které nyní shledává velkou minulost neúčelnou a vysmívá se jí. UA I 492 5. 2. 12. Vznešený mrav je zcela nevědomý výsledek dlouhé a stálé výchovy a pěstění. Učí se z prostředí, ne z knih. Je to cítěný takt, ne pojem… Morálka je ale ustanovení, členění na důvody a důsledky, tedy naučitelná jako výraz nějakého přesvědčení… Kaţdý ţivot má mrav, jinak je nemyslitelný. Jiţ děti jej mají, kdyţ si hrají. Ihned a samozřejmě vědí, co se hodí a co je správné. Nikdo nenapsal tato pravidla, ale jsou zde. Vznikají zcela nevědomě z „my“. UA II 423 5. 2. 13. Děti se ale také učí katechismu. Zde se dozvídají o dobru a zlu, které jsou ustanoveny a nejsou ani v nejmenším samozřejmé. Mrav není, co je pravdivé, ale co je zde. Je vrozený, pociťovaný, má organickou logiku. Morálka naopak nikdy není skutečnost – jinak by byl celý svět svatý – ale věcný poţadavek, který závisí na vědomí… Proto je kaţdá morálka negativní, mrav pozitivní. Zde je nejhorší bezectnost, tam je nejvyšší bezhříšnost. UA II 423 5. 2. 14. Základní pojem všech ţivých mravů je čest. V ní je obsaţeno vše ostatní, věrnost, pokora, udatnost, rytířskost… A čest je věc krve, ne rozumu. Čestný o cti nepřemýšlí – jinak je jiţ bezectný… Opak je… luza: „nadávka nebolí“. Snášet uráţky, zapomínat poráţky, skuhrat před nepřítelem – to jsou znaky nehodnotného a zbytečného ţivota a tedy něco zcela jiného neţ je kněţská morálka, která od ţivota a tedy i od cti zcela odhlédá… Morální jednání je v nejhlubším základu kus askeze a umrtvování existence. Proto je mimo ţivot a dějinný svět. UA II 424

55


56

5. 2. 15. Abstraktní ideál spravedlnosti prochází hlavami a spisy všech lidí, jejichţ duch je vznešený a silný, ale krev slabá, všemi náboţenstvími; skutečnostní svět dějin však zná jen úspěch. UA II 450

*5.3. Pravda 5.3.1. Názor, ţe celý svět jako přírodu lze podřídit jedinému kauzálnímu zřetězení… je naším myšlením, které myslí jen v jednotlivých vztazích, zcela neuskutečnitelný. Zůstává vírou. UA II 325 5.3.2. Porozumění příčinám osvobozuje. Víra v nalezení kauzální souvislosti zbavuje strachu ze světa. UA II 326 5.3.3. Kauzální vztah uvnitř světa jako přírody, o němţ jsme přesvědčeni, ţe dalším přemýšlením nemůţe být změněn, nazýváme pravdou. Pravdy „stojí pevně”… vnitřně osvobozují a utěšují, neboť znehodnocují nebo překonávají nevypočitatelné události světa skutečností… V okolním světě je cosi pevně ustaveno, tj. spoutáno; rozumějící člověk má v rukou tajemství, ať dříve mocné zaklínadlo nebo dnes matematickou formuli. UA II 326 5.3.4. Zkušenost v tomto anorganickém, umrtvujícím, zpevňujícím smyslu, která je něco docela jiného neţ ţivotní zkušenost a znalost lidí, se vyskytuje v dvojím typu: jako teorie a jako technika, náboţensky jako mýtus a kult, podle toho, zda věřící chce tajemství svého světa pochopit nebo ovládat. UA II 327 5.3.5. Zapomíná se, ţe kritická činnost musí spočívat na metodě, která jen zdánlivě můţe být rovněţ nalezena kritickou cestou; ve skutečnosti plyne z určitých vloh myšlení… A zde je primitivní a kultivované, čínské, indické, antické, magické, západní, konečně také německé, anglické, francouzské myšlení jinak zaloţeno, a konečně neexistují vůbec dva lidé s přesně stejnou metodou… Výsledek kritiky je tedy určen metodou, kterou má za svůj základ, a ta pak existenčním proudem… Víra ve vědění bez předpokladů značí jen nesmírnou naivitu racionalistického věku. Přírodovědecká teorie není nic jiného neţ… dogma v jiné formě. Výhodu z toho má jen ţivot ve tvaru úspěšné techniky, k níţ teorie dává klíč… O hodnotě pracovní hypotézy rozhoduje nikoliv „správnost“, ale upotřebitelnost. UA II 330

56


57

5.3.6. Skutečný ţivot se ţije, nepoznává. Pravdivé je jen to, co je bezčasové. Pravdy leţí mimo dějiny a ţivot; proto je ţivot sám něco mimo všechny příčiny, účinky a pravdy… Kritika je… protihistorická a cizí ţivotu… Nerozhoduje, jakým kdo myslí způsobem – religiózně nebo kriticky – nebo o čem myslí, ale zda je myslitel – o čemkoliv – nebo člověk činu. UA II 331 5.3.7. Ve světě skutečností jsou pravdy jen prostředky, pokud opanují duchy a tím určují jednání. O jejich historickém významu nerozhoduje, zda jsou hluboké, správné nebo… logické, ale zda jsou účinné. Je zcela lhostejné, rozumí-li jim někdo špatně nebo vůbec. Tomu se říká heslo. Co byl v raném období svatý hrob pro křiţáky nebo Kristova substance pro dobu koncilu v Nikei, jsou v civilizované revoluci dvě nebo tři vzletná slova. Jen hesla jsou skutečnost: zbytek všech filosofických nebo sociálně etických systémů nepřichází v dějinách vůbec v úvahu. UA II 500

*5.4. Vůle 5.4.1. Západní… kulturní řeči mají všechny pojem „vůle“; mají ho, protoţe faustovská existence tento znak potřebuje. UA I 409 5.4.2. Gotická filosofie se svým dilematem rozumu a vůle je ve skutečnosti výraz ţivotního pocitu člověka křiţáckých taţení… a stavby dómů… A kdyţ Schopenhauer tento protiklad postavil ještě jednou v nejostřejší, civilizované formě, dokázal jen, ţe se… na faustovské duši nic nezměnilo… Chtění a myšlení v obrazu duše – to je směr a rozprostraněnost, v obraze vnějšího světa je to historie a příroda. UA I 419 5.4.3. Historická budoucnost je dějící se, nekonečným obrazem stavší se dálka: to je smysl faustovského záţitku hloubky. Cit směru… se prosazuje jako „vůle”, cit prostoru jako „rozum“. UA I 420 5.4.4. „Vůle“ je symbolické něco, co odlišuje faustovský obraz duše od ostatních. Je stejně málo pochopitelná jako poslední smysl slov bůh, síla, prostor. Je to praslovo jako ona, které se proţívá, cítí, nepoznává. Celá existence západního člověka stojí pod jeho aspektem. Obraz duše a životní pocit patří k sobě. UA I 420

57


58

5.4.5. Pocit, který má faustovský člověk o bohu, ať je to Pascal, Goethe nebo Beethoven, se vyčerpává výrazem světová vůle. Darwinismus není nic jiného neţ mimořádně ploché vyjádření tohoto pocitu. Ţádný Řek by nepouţil slovo příroda ve smyslu absolutní a plánované aktivity, jak to činí moderní biologie. „Boţí vůle“ je pro nás pleonasmus. Bůh (nebo „příroda“) není nic jiného neţ vůle. UA I 424-5 5.4.6. Proces symbolického vyjasňování, který vyplňoval duchovní dějiny baroka, se realizoval v rozsáhlé řadě metafysických systémů, pokoušejících se v abstraktní podobě uchopit celý onen základní pocit, který Goethe vyjádřil ve verších, Bach a Beethoven v hudbě. Giordano Bruno je první, Hegel poslední v této řadě. Proti tomu uvaţme bohy Homérovy. Zeus nevládne světu, i na Olympu je – jak to ţádá apollinské cítění světa – primus inter pares, tělo mezi těly. Nutnost…, kterou klade antické myšlení do kosmu není na Diovi nijak závislá. Naopak: bohové jsou jí podřízeni. UA I 425 5.4.7. Populární je jas a blízkost, okamţité a přítomné, to, v čem vítězí bezprostřední smyslový vjem nad prostorem… Dálka klade mezi sebe a člověka prostor; vyţaduje překonávání, vůli, sílu. UA I 447 5.4.8. Problém svobody vůle je formulí barokní filosofie od Descartesa ke Kantovi. Gotická filosofie stavěla stejný pocit jako otázku primátu vůle nebo rozumu… Duns Scotus postavil ve jménu nordického, dynamického ţivotního pocitu větu „Voluntas est superior intellectu“ proti magickoaugustinskému pojetí Tomáše Akvinského. Objevuje se zde koncepce Schopenhauerova. UA I 485

*5.5. Racionalismus a materialismus 5.5.1. Racionalismus znamená víru jen ve výsledky kritického pozorování, tedy v „rozum“. Jestliţe v ranné době platí „credo quia absurdum“ , pak v tom je jistota, ţe pochopitelné a nepochopitelné dohromady tvoří svět…, v němţ rozum můţe proniknout jen tak hluboko, jak dovolí bůh. Nyní z tiché zloby vzniká pojem iracionálního; iracionální je to, co je svojí nepochopitelností jiţ znehodnoceno. Je moţné to veřejně znehodnocovat jako pověru a skrytě jako metafysiku; hodnotou je nyní jen kriticky zjištěné porozumění. A tajemství jsou jen důkazy neznalosti. Nové netajemné náboţenství se nazývá moudrost; jeho knězem je filosof a stoupencem vzdělanec. Staré náboţenství je nepostradatelné jen pro nevzdělance, míní Aristoteles a je to i mínění Konfuciovo, Buddhovo, Lessingovo a Voltairovo. Nastává návrat k přírodě od vší kultury, tato příroda ale není proţívaná, nýbrţ dokazovaná, zrozená v rozumu a jen jemu přístupná… Přirozené náboţenství, náboţenství rozumu, deismus, to vše není proţívaná metafysika, ale 58


59

pojmová mechanika… Filosofie se musí stát vědou, totiţ teorií poznání, přírodní kritikou, kritikou hodnot. UA II 376 5.5.2. Vytváří se racionalismus, společnost vzdělanců, jejichţ náboţenství je kritika a numina ne jiţ bohové, ale pojmy. Nyní knihy a obecné teorie nabývají vlivu na politiku, v Číně Lao Tse stejně jako v sofistických Aténách a za časů Montesquiea, a jimi vytvořené veřejné mínění vystupuje jako politická veličina. UA II 500 5.5.3. Městský člověk nabyl převahy v působení na celou kulturu – toto působení se nazývá veřejné mínění. UA II 499 5.5.4. Vedle abstraktních pojmů se objevují abstraktní… peníze… Peníze jako čistá skutečnost mají bezpodmínečnou převahu nad ideálními pravdami, které existují… jen jako hesla, prostředky pro svět skutečností…. Tragikomika beznadějného boje zlepšovatelů světa a učitelů svobody proti působení peněz je v tom, ţe je právě tím podporují… Pojmy všeobecné rovnosti, přirozených práv a principu všeobecného volebního práva…, svobody veřejného mínění, především tisku… jsou ideály, ale ve skutečnosti ke svobodě veřejného mínění patří manipulace tímto míněním, která stojí peníze, ke svobodě tisku vlastnictví tisku… a k volebnímu právu volební agitace, která je závislá na přáních dárců peněz. Ctitelé idejí vidí jen jednu stránku, vyznavači peněz pracují na druhé. Všechny pojmy liberalismu a socialismu byly uvedeny v pohyb teprve penězi, a sice v zájmu peněz. UA II 501 5.5.5. Politika tiskem a fórem, to je dynamika a statika, faustovské a apollinské cítění… Střelný prach a knihtisk patří k sobě… jako prostředky faustovské dálkové taktiky. UA II 577 5.5.6. Ve Francii se 1789 jednalo ještě o původní výraz soukromých přesvědčení, ale v Anglii… jiţ šlo o to čtenáře plánovitě ovlivňovat. Londýnem vedená válka proti Napoleonovi pomocí letáků, článků, nepravých memoárů na půdě Francie, je první velký příklad… Tiskové polní tažení vzniká jako pokračování nebo příprava války… Dnes ţijeme neustále pod tlakem této duchovní artilerie. UA II 578 5.5.7. Demokracie vytlačila knihu z duchovního ţivota lidových mas časopisy a novinami… Co je pravda? Pro masu to, co stále čte a slyší… Veřejná pravda okamţiku… je dnes produktem tisku. Pravda je to, co chce tisk. Je nevyvratitelná, dokud jsou peníze, aby se mohlo bez přestávky

59


60

pokračovat… Tisk je dnes armáda… s ţurnalisty jako důstojníky a čtenáři jako vojíny… Demokrat starého typu by měl dnes ţádat nikoliv svobodu tisku, ale svobodu od tisku. UA II 578-80 5.5.8. Kaţdý můţe říci, co chce; ale záleţí na tisku, zda to vejde ve známost. Kaţdá „pravda“ můţe být odsouzena k smrti strašlivou cenzurou mlčení, jejíţ všemocnost násobí fakt, ţe zotročená masa čtenářů její existenci ani nepozoruje. UA II 581 5.5.9. Jako se ve stavbách z oceli a betonu ještě jednou objevuje gotická výrazová vůle, ale… chladná, civilizovaná, tak se zde hlásí moc gotické církve nad duchy – jako „demokratická svoboda“… Knihy jsou personální vyjádření, kázání a noviny patří neosobnímu účelu… Toto je nutný důsledek evropsko-amerického liberalismu, jak jej vyjádřil Robespierre: „despotismus svobody proti tyranii“. Na místo hranic nastoupilo velké mlčení… Celé národy se dozvídají jen to, co se dozvědět mají a vyšší vůle určuje obraz jejich světa. UA II 581 5. 5. 10. Prosadil se ţivot: sny zlepšovatelů světa se staly nástroji panských povah. Tak to bylo v egyptských Thébách, v Římě, v Číně, ale v ţádné jiné civilizaci nenabyla vůle k moci tak neúprosných forem… Jako v Anglii 19. století království, stávají se ve 20. století parlamenty slavnostmi a prázdnými divadly… Moc se přesouvá do privátních kruhů a z voleb se nezadrţitelně stává pouhá komedie, u nás jako v Římě. Peníze organizují jejich výsledek v zájmu toho, kdo je má. UA II 582 5. 5. 11. Fantasta se můţe spokojit tím, ţe tisk je ústavně „svobodný“; znalec se ptá, komu je k dispozici. UA II 559 5. 5. 12. Začínající civilizací se pojmy stávají svatými. Ale peníze vítězí právě skrze ně ve své říši, která jediná je z tohoto světa. UA II 502 5. 5. 13. Obě stránky burţoazní stavovské politiky, ideální stejně jako reálná, absolvovaly svou vysokou školu v Anglii… Zde byly během 18. století napřed parlamentní volby a pak závěry dolní komory plánovitě řízeny penězi, a zde byla spolu s ideálem svobody tisku zároveň objevena skutečnost, ţe tisk slouţí tomu, kdo jej vlastní. Nešíří, ale vytváří veřejné mínění. UA II 502-3 5. 5. 14. Obojí dohromady je liberalismus,… totiţ svoboda ducha pro jakýkoliv druh kritiky a svoboda peněz pro jakýkoliv druh obchodu. Obojí je také bezohledně zřízeno pro panství jednoho stavu, 60


61

který nad sebou neuznává moc státu. Pro anorganického ducha a anorganické peníze není stát forma velké symboliky, vyţadující úctu, ale zařízení, které slouţí účelu. UA II 504 5. 5. 15. „Světový názor“ je vlastní výraz… pro toto rozhlíţení se kritického rozumu po… světě bez bohů a odsuzující smysly jako lţivé, jakmile vnímají něco, co neuznává zdravý rozum. Co bylo kdysi mýtem, tím nejskutečnějším ze skutečného, podléhá teď metodě euhemerismu, který nese jméno po onom učenci, který okolo 300 př. Kr. vysvětloval antická boţstva jako lidi, kteří se kdysi zaslouţili. V nějaké takové podobě se tento postup objevuje v kaţdé vysvětlující, osvícenské době. Je euhemerické, kdyţ se peklo vysvětluje jako špatné svědomí…, bůh jako krása přírody. K tomu také patří – coţ je blízké jakobínské bohyni rozumu – kdyţ Sokrates mluví o svém daimonionu, jiní o nous místo o Diovi. Konfucius říká „nebe“ místo šang ti, to znamená, ţe věří jen na přírodní zákony. Aktem euhemerismu je také „sbírka“ a „pořádek“ kanonických spisů Číny, provedené konfuciány, které ve skutečnosti znamenaly zničení všech starých religiózních děl a racionalistické zfalšování zbytku. Kdyby to bylo moţné, zachovali by se stejně i osvícenci 18. století k dědictví gotiky. Konfucius náleţí zcela k „18. století“ Číny. Lao Tse, který jím pohrdá, stojí uprostřed taoismu, hnutí, které postupně vykazuje protestantské, puritánské a pietistické rysy, a obojí šíří nakonec prakticismus, v jehoţ pozadí je zcela mechanický světový názor. Slovo tao v čínské pozdní době stále měnilo svůj význam, a sice v mechanickém směru, jako „logos“ v duchovních dějinách antiky od Herakleita k Poseidoniovi, a „síla“ od Galilea po současnost. Co bylo kdysi mýtem a kultem velkého stylu, znamená v tomto náboţenství vzdělanců přírodu a ctnost, ale příroda je rozumový mechanismus a ctnost je vědění: proto jsou Konfucius, Buddha, Sokrates a Rousseau téhoţ mínění… Buddha…, jak známo, neuznává ţádný pojem boha, mýtus ani kult…Vše se jeví v barvách pozdějšího feláţského náboţenství, které nese jeho jméno. Ale nepochybně pravá myšlenka… je odvození utrpení z nevědomosti, totiţ „čtyř vznešených pravd“. To je pravý racionalismus. Nirvána je pro něj čistě duchovní odloučení a odpovídá zcela autarkii a eudaimonii stoiků. UA II 377-8 5. 5. 16. Pro vzdělance této doby je velký ideál mudrc. Ten se vrací zpět k přírodě… v atických zahradách nebo indických lesích: je to duchovní způsob, jak být velkoměšťákem… Moudrost osvícenství nikdy nechce narušovat pohodlnost. V pozadí velkého mýtu byla morálka vţdy obětí, kultem, aţ k nejtvrdší askezi, ke smrti. Ctnost na pozadí moudrosti je způsob skrytého poţitku, jemný, duchovní egoismus… Buddha, Konfucius, Rousseau jsou při vší vznešenosti svých myšlenkových pochodů erzfilistři, a nic nemůţe odstranit pedanterii sokratovské ţivotní moudrosti. UA II 378 5. 5. 17. Osvícenství Západu je anglického původu a výsledek puritánství: z Locka vychází celý racionalismus pevniny… Proti němu se obracejí v Německu pietisté…, v Anglii metodisté… Pietisty islámu byli sufisté… Pietisty nebo metodisty jsou indičtí laikové, kteří krátce po Buddhovi učí osvobození z koloběhu ţivotů ponořením se do jednoty bráhmana a átmana, ale také Lao Tse…, kyničtí ţebraví mniši a potulní kazatelé, stoičtí vychovatelé. Jsou moţné gradace aţ k racionalistické vizi, jejímţ klasickým příkladem je Swedenborg; ta plodí u stoiků a sufistů 61


62

celý religiózní fantastický svět a buddhismus přetváří v mahajanu. Vývoj buddhismu a taoismu je velmi podobný… metodistickému v Americe. UA II 379 5. 5. 18. Kaţdá velká kultura začíná mocným tématem, které se pozvedává v bezměstské krajině…, uskutečňuje ve městech a vyznívá ve velkoměstech ve finále materialismu. Existuje čínský, indický, antický, arabský, západní materialismus… Je to vţdy převaha velkoměstského ducha, který činí krátký proces s iracionálnem a s pohrdáním shlíţí na kaţdé mínění, které dosud zná nebo uznává tajemství. Je to víra jen v sílu a látku, i kdyţ pouţívá slova bůh. UA II 380 5. 5. 19. Dvě století po puritanismu je mechanistický světový názor na vrcholu. Je to skutečné náboţenství doby… I religiózní pravdy… jsou vţdy uţ mechanické pravdy a většinou jen slovní zvyk, který mysticky přibarvuje vědecky viděnou přírodu. UA II 380 5. 5. 20. Zcela sám pro sebe je zde opět faustovský materialismus v uţším smyslu, jenţ nachází své dovršení v technickém světovém názoru. Celý svět jako dynamický systém, zaloţený matematicky, prozkoumaný experimentálně aţ k posledním příčinám a uchopený v číslech, takţe jej člověk můţe ovládat: to odlišuje tento návrat k přírodě od ostatních. Vědění je ctnost - to věří Konfucius, Buddha a Sokrates. Vědění je moc - to má smysl jen v euroamerické civilizaci. Tento návrat znamená vyloučení všech mocí, které stojí mezi praktickou inteligencí a přírodou… Nadpřirozené se převádí na nevědecké. Ale tento… mýtus energie a masy je zároveň nesmírnou pracovní hypotézou. Kreslí obraz přírody tak, aby se dal pouţít… Všechna tato učení, ať se jmenují monismus, darwinismus, positivismus tak dospívají k morálce účelů vlastní americkému obchodníkovi a anglickému politikovi stejně jako německému filistrovi pokroku. UA II 381 5. 5. 21. Materialismus by nebyl úplný, kdyby také neupadal do mystických nálad odstraňujících duchovní napětí… Tomu odpovídá v současném euroamerickém světě okultistický a theosofický podvod…, salónní buddhismus, gotické, pozdně antické a taoistické nálady… Je to všude jen hra s mýty, na něţ se nevěří… Skutečná víra jsou… atomy a čísla… Materialismus je povrchní a poctivý, hry s náboţenstvím povrchní a nepoctivé. UA II 381-2

62


63

*6. Náboženství *6.1. Náboženství obecně 6.1.1. Ke smrti, jeţ je mučivým údělem kaţdého ke světlu zrozeného člověka, se pojí ideje o vině a trestu, o existenci jako pokání, o ţivotě mimo tento viditelný svět a o spasení, které s veškerým strachem ze smrti skoncuje. Teprve z poznání smrti pochází, co my lidé na rozdíl od zvířat vlastníme jako světový názor. GE 032 (UAII,I) 6.1.2. Zvíře, vázané svým myšlením k přítomnosti, nezná a netuší smrt jako něco budoucího, co ho ohroţuje. Zná jen strach ze smrti v okamžiku umírání. Zato člověk, jehoţ myšlení se osvobodilo od všech pout nyní a zde, těká od včerejška k zítřku a hloubá o „jednotě“ minulosti a přítomnosti, má v sobě strach z konce předem, a záleţí na hloubce jeho osobnosti a jeho světovém názoru, dokáţe-li ho překonat nebo ne. GE 033 (MT) 6.1.3. Strach ze smrti není jen původcem všeho náboţenství, ale také veškeré filosofie a přírodní vědy. GE 034 (UAII,IV) 6.1.4. Strach před neviditelným… je zvláštností vší lidské religiozity. „Neviditelný bůh“ je nejvyšší výraz lidské transcendence. GE 035 (UAII,I) 6.1.5. Pro kaţdého člověka a krátké období jeho existence je věčné a pravdivé náboţenství, které mu dal osud místem a časem jeho narození. Jím cítí, z něho vytváří názory a přesvědčení svých dnů. GE 037 (UAII,III) 6.1.6. Na konci kaţdého úsilí o poznání je hluboká úcta před tajemstvím. Kdo k ní nedospěl, nebyl hoden usilovat o vědění… Opravdu vědoucí se zříká. Na konci cesty našeho úsilí o hledání zůstává vţdy víra – v nějaký druh zjevení nebo v navěky uzavřenou bránu. GE 039 (P)

63


64

6.1.7. Aby člověk mohl věřit, musí mít prostou duši. To jediné je milost. GE 040 (P) 6.1.8. Víra je víra v neviditelné. Vědění je víra ve viditelné. GE 042 (P) 6.1.9. Jedno je třeba: vědět, ţe existují tajemství, ţe svět je jedno jediné neproniknutelné tajemství…Věk, který ztratil tuto víru, nemá jiţ duši. Pak začínají drzé otázky a víra, ţe tajemství není nic víc neţ to, co je prozatímně neznámé, co tázající se duch můţe vyřešit… Jedna věc je bohabojná otázka, co všechno je tajemství, druhá věc drzá otázka, co se skrývá „za“ tajemstvím. GE 043 (P) 6. 1. 10. Vědění je jen pozdní forma víry. GE 044 (UAII,III) 6. 1. 11. Systematická logika je religióznímu citu cizí, a nic na tom nemění, snaţí-li se i kněţí vnést do svých rituálů a dogmat přísný systém. GE 045 (P) 6. 1. 12. V něco věřit a něco pojmově myslet není vzestup, ale protiklad. Kdo definuje boha, je jiţ ateista. Kdo ho dokazuje, rovněţ. GE 046 (P) 6. 1. 13. Vše se zmenšuje, pouští-li se do toho rozum. GE 047 (P) 6. 1. 14. Důkazy boha jsou rouhání se bohu. GE 048 (P) 6. 1. 15. Podstata náboţenství se snad nejlépe pozná z mezí jeho tolerantnosti. GE 049 (UAII,III) 6. 1. 16. V podstatném není tolerantní nikdo. GE 050 (UAI,VI)

64


65

6. 1. 17. Rozený politik uprostřed svého světa skutečností pohrdá světu cizími způsoby myšlení ideologa a moralisty – a má pravdu. Pro věřícího jsou všechny ctiţádosti a úspěchy dějinného světa hříšné a bez vnitřní hodnoty – má také pravdu. Vládce, který chce opravovat náboţenství z hlediska politických, praktických cílů je blázen. Moralista, který chce vnést do světa skutečností pravdu, spravedlnost, mír a smír, je rovněţ blázen. Ţádná víra nikdy nezměnila svět a ţádná skutečnost nemůţe nikdy vyvrátit víru. GE 051 (UAII,III) 6. 1. 18. Dějiny učí, ţe nezáleţí na jednotlivci; náboţenství káţe opak. V tom spočívá věčné vzájemné nedorozumění historických a náboţenských mocí. GE 052 (P) 6. 1. 19. Všechny mladé sekty jsou v nejhlubším základě nepřátelské státu, majetku, jsou proti stavům a řádům a pro všeobecnou rovnost. Naopak má kaţdé revoluční hnutí tendenci – často nechtěnou a nepozorovatelnou – přijímat kultovní formy. Známý příklad je kult rozumu ve Francouzské revoluci. Druhý je Leninovo mauzoleum. GE 053 (JE) 6. 1. 20. V odmítání vlastnictví obcí původních křesťanů je největší vůbec myslitelný protiklad ke všemu „sociálnímu smyšlení”: toto přesvědčení nevychází z toho, ţe vnější poměry jsou vše, ale ţe nejsou nic, nikoliv z oceňování, nýbrţ z bezpodmínečného pohrdání tímto druhem blaha. Něco zde ostatně musí být, ve srovnání s čím se všechno pozemské štěstí mění v nic. GE 057 (UAII,III) 6. 1. 21. Skutečně věřící duše si ničeho sociálního nevšímá. Věci tohoto světa se jí zdají natolik bezvýznamné, ţe jejich zlepšení nepřikládá ţádnou cenu. Ţádné pravé náboţenství nechce zlepšovat svět skutečností… Co mají s komunismem do činění jednotlivé duše? Náboţenství, které se zabývá sociálním problémem, přestalo být náboţenstvím. GE 058 (UAII,III) 6. 1. 22. Pravá morálka je absolutní, věčná, hotová a stále stejná. V její hloubce je vţdy něco negujícího ţivot, zdrţování se něčeho, odříkání, odosobnění aţ k askezi, aţ ke smrti. Vyjadřuje to jiţ praktické pojetí: religiózní morálka obsahuje zákazy, ne příkazy. GE 059 (UAII,III) 6. 1. 23. Nejvyšší, co je moţné, je hrdinství a svatost: velké přitakání nebo odmítání. GE 060 (P)

65


66

6. 1. 24. Hrdina pohrdá smrtí a svatý pohrdá ţivotem. GE 061 (UAII,IV) 6. 1. 25. Člověk budiţ hrdinou nebo svatým. Uprostřed není moudrost, ale prostřednost. GE 066 (UAII,III) 6. 1. 26. V religiózním soucitu obětovává vnitřně silný bezmocnému svou převahu. Kdo soucítí, zabíjí cosi v sobě. GE 062 (UAII,III) 6. 1. 27. Aby člověk mohl potlačit svou krev, musí nějakou mít. Proto existuje mnišství velkého stylu jen v rytířských a válečných dobách, a nejvyšší symbol dokonalého vítězství ducha nad životem je k askezi dospívající bojovník, nikoliv rozený snílek a slaboch, který patří do kláštera svou přirozeností. GE 063 (UAII,III) 6. 1. 28. Ve skutečnosti záleţí hloubka náboţenství na osobnosti, v níţ ţije. Bez zboţnosti laiků není samo vysloveně kněţské náboţenství moţné. GE 064 (JE) 6. 1. 29. Ve faustovském pokání… spočívá idea osobnosti… Neboť toto pokání provádí kaţdý jen pro sebe sama. Kaţdý jen sám můţe zkoumat své svědomí. Jen on sám zde kajícně stojí před nekonečnem; on sám musí ve zpovědi porozumět své osobní minulosti a uchopit ji slovy, a také rozhřešení, osvobození já k novému odpovědnému jednání nastává jen pro něho. Křest je zcela neosobní. Člověk ho přijímá, protoţe je člověk vůbec, ne tento člověk. Idea pokání však předpokládá, ţe kaţdý čin nabývá své jedinečné hodnoty teprve skrze toho, kdo jej koná. GE 065 (UAII,III) 6. 1. 30. Tento posmrtný soud po odchodu ze ţivota, který změří, co člověk učinil se svou hřivnou, je krásná myšlenka. I kdyţ v ní nevěříme, měli bychom ţít tak, abychom ve zkoušce obstáli. GE 067 (P) 6. 1. 31. Je vědecký předsudek, ţe mýty a představy bohů tvoří primitivní lidé a ţe s postupující kulturou… se síla tvořící mýty ztrácí. Opak je pravda… Tato síla duše… patří právě k ranným dobám velkých kultur. Kaţdý mýtus velkého stylu stojí na začátku probouzejícího se duševna. Je to jeho první duchovní čin. Nacházíme ho jen zde a nikde jinde, zde ale nutně… Velké světy ság vznikaly v epické době… v homérské 1100-800 a odpovídající rytířsko-germánské 900-1300. UA I 561

66


67

6. 1. 32. Mýtus je venkovský, fyzika jemu odpovídající městský fenomén. Proměňuje oduševnělý svět v intelektuální systém, symboly v pojmy, bohy v teorie, tušení v hypotézy. UA I 571 6. 1. 33. Dnes jiţ víme, co je mýtus, totiţ ţe to není esteticky pohodlná fantasie, ale kus ţivé skutečnosti… Tyto bytosti byly stále všude kolem… Věřilo se v ně vírou, pro kterou uţ myšlenka na důkaz byla rouhání… Stejně tomu bylo v antice. Homérské postavy byly pro helénistické vzdělance jen literatura, představa, umělecký motiv… Ale okolo 1100 se člověk hroutil před strašlivou skutečností Demetera a Dionysa. UA II 356

*6.2. Antické náboženství 6.2.1. Antické náboţenství ţije nesmírným počtem jednotlivých kultů… Pokud vznikaly takové kulty, existovala antická kultura. Jakmile v pozdní římské době měnily svou podstatu, byla duše této kultury u konce. Mimo antickou oblast se nikdy nestaly pravou skutečností. Boţství je vázáno na jednotlivé místo a na ně omezeno. To odpovídá statickému cítění světa. UA II 241 6.2.2. Kaţdý chrám se svým kněţstvem tvoří religiózní atom… Nenechme se klamat básněním… Velká boţská jména byla… společným majetkem, … ale slovem Apollon označované numen bylo v kaţdém městě cosi samostatného. O náboţenské společnosti ve smyslu kněţství Ra, náboţenství Mithry, staroperských, starokřesťanských obcí nebo sektách islámu a protestantismu… nemůţe být řeč. UA I 284 6.2.3. Antickým bohům nic není víc cizí neţ osamělost, existence o sobě a pro sebe. 0567

*6.3. Magické náboženství 6.3.1. V příkrém protikladu s tím je… magické náboţenství, církev, společnost pravověrných, která nezná domov a pozemské hranice. O magickém boţství platí slova Jeţíšova: „Kde se dva nebo tři shromáždí v mém jménu, jsem mezi nimi“… Pro kaţdého věřícího existuje jen jeden pravý bůh, zatímco bozi ostatních jsou falešní a zlí… Ne snad, ţe „neexistují“. To by znamenalo nerozumět 67


68

magickému cítění světa, kdy se označení „pravdivý bůh“ přikládá faustovsko-dynamický význam. Potírání modlosluţebnictví předpokládá plnou skutečnost bůţků a démonů… Jsou to nejvýš reálné síly. Ţe se „na ně nemá věřit“ je výraz pro magické cítění nesmyslný; nemáme se na ně obracet. UA II 242 6.3.2. V rozsáhlé říši starobabylonského feláţství ţijí mladé národy. První tušení se objevuje okolo 700 v profetických náboţenstvích Peršanů, Ţidů a Chaldejců. Cosi se tuší v daleké budoucnosti, ještě neurčitě a temně, ale s vnitřní jistotou, ţe to přijde. UA II 305 6.3.3. První předzvěstí nové duše jsou prorocká náboţenství, vznikající okolo 700… Jsou obecně aramejským zjevem… Jádro profetického náboţenství je jiţ magické: existuje jeden pravý bůh jako princip dobra, ať je to Jahve, Ahura Mazda nebo Harduk-Baal; ostatní bozi jsou bezmocní nebo zlí. K němu se pojí mesianistické naděje, zřetelné u Izajáše, ale… nutně se v následujících stoletích šířící všude. To je základní magická myšlenka: v ní leţí předpoklad světového historického boje dobra a zla, moci zla ve středním čase a konečného vítězství dobra v posledních dnech. Toto moralizování světových dějin je společné Peršanům, Chaldejcům a Ţidům. Jím se ale také ruší pojem národa usazeného na půdě a vzniká magický národ bez pozemské vlasti a hranic. Objevuje se pojem vyvoleného národa. UA II 247-50 6.3.4. Druhá vlna vzniká výrazně v apokalyptických proudech od 300. Zde se probouzí magické vědomí světa a tvoří se metafysika posledních věcí v mocných obrazech. Všude propukají vize děsného konce světa, posledního soudu, zmrtvýchvstání, ráje a pekla a s nimi velká myšlenka spásy… a odívají se do různých scén, postav a jmen. Vzniká postava mesiáše. Vypráví se o pokušení satanem… Magická doba dává ţivotu nový takt a slovu osud nový obsah. Člověk stojí náhle před boţstvem zcela jinak. UA II 305 6.3.5. S mizením apollinské a vzestupem magické duše od 2. století… vzniká ze sumy jednotlivých kultů… nové řectví jako magický národ… Z božství místa se stává… božství přítomné v místě. UA II 243 6.3.6. Nesrovnatelné, s čím se pozvedlo mladé křesťanství nad všechna náboţenství této bohaté ranné doby, je postava Jeţíšova. Nebylo nic ve velkých výtvorech oněch let, co by bylo moţno postavit vedle ní. Kdo tehdy slyšel a četl o jeho ţivotních osudech… musel nutně shledat všechny legendy a svatá dobrodruţství Mithry, Osirise a Attise jako prázdná a plochá. UA II 256

68


69

6.3.7. Křesťanství je jediné náboţenství světových dějin, v němţ se jeden lidský osud bezprostřední přítomnosti stal symbolem a středem celého stvoření. GE 055 (UAII,III) 6.3.8. Ježíš nebyl moralista. Vidět poslední cíl náboţenství v etice znamená ho neznat. To je 19. století, „vysvětlování“, humánní filistrování. Připisovat Jeţíši sociální záměry je uráţlivé. GE 056 (UAII,III) 6.3.9. Zde není ţádná filosofie. Jeho výroky… jsou výroky dítěte uprostřed cizího, pozdního a nemocného světa. Nejsou v nich ţádné sociální úvahy, ţádné problémy, ţádné hloubání. Jako tichý duševní ostrov leţel ţivot těchto rybářů a řemeslníků na jezeře Genezaretském uprostřed časů velkého Tiberia, vzdálen všem dějinám, zatímco kolem kvetla helénistická města… s jemnou západní společností,… římskými kohortami a řeckou filosofií…Ze slov a vyprávění,… která ţila všude v malých obcích povstal obraz tak úchvatné niternosti, ţe vznikla forma nemající obdobu v antické… kultuře: evangelium. Křesťanství je jediné náboţenství světových dějin, v němţ se lidský ideál bezprostřední přítomnosti stal symbolem a středem celého stvoření… Nesmírné vzrušení… se tehdy šířilo celou aramejskou zemí. Probudila se magická duše. Co existovalo v profetických náboţenstvích jako tušení a objevilo se v době Alexandrově v metafysických obrysech, se nyní vyplnilo. UA II 257 6. 3. 10. Do této ranné doby magického světového cítění, které bylo malomyslné, nejisté a temné samo sobě, padl nový pohled – na brzký konec světa. To je první myšlenka, s níţ si dodnes kaţdá kultura uvědomovala sama sebe… Ţilo se jen v apokalyptických obrazech. Skutečnost se stala zdáním… Od obce k obci putovaly tyto spisy, o nichţ se nedá říci, ţe by patřily jednomu náboţenství… Kanonické spisy nacionální, apokalyptické internacionální… jsou zde a zdá se, jako by je nikdo nenapsal. UA II 258 6. 3. 11. V národech jakoby skoro neexistovala jednotlivá náboţenství, ale všeobecná magická religiosita, která naplňovala všechny duše… Vědělo se, ţe „on“, o němţ byla řeč ve všech zjeveních, se nyní musí objevit. Vyvstávali proroci. Vznikaly stále nové obce a společnosti v přesvědčení, ţe nyní poznají správněji své náboţenství nebo naleznou to pravé… Všude byl „on“, syn člověka,… vyslaný spasitel… cílem očekávání. UA II 259 6. 3. 12. Třetí otřes následuje v době Césarově a vede ke zrození velkých náboţenství spásy… Povstává velký mýtus… Moci světla a tmy, bájeslovné bytosti, andělé a démoni, dobří duchové a satan bojují mezi sebou; celá příroda je bojiště od začátku do konce světa… Odehrávají se dobrodruţství a útrapy zvěstovatelů, religiózních hrdinů a… mučedníků. Kaţdý národ má

69


70

hrdinskou ságu ve smyslu této kultury… Na západě vzniká trpitelská historie Jeţíšova, vlastní epos křesťanského národa. UA II 306 6. 3. 13. Svět magického člověka je vyplněn pohádkovou náladou. Ďábel a zlí duchové ohroţují člověka, andělé a víly ho ochraňují. Existují amulety a talismany, tajemné země, města, budovy a bytosti, tajná znamení a písma, pečeť Šalamounova a kámen mudrců… Komu se zdá tento obraz podivný, nechť si uvědomí, ţe Jeţíš v něm ţil a jen z něho mu lze rozumět. Apokalyptika je jen k nejvyšší tragické síle vystupňovaná pohádková vize. UA II 288 6. 3. 14. Jeţíš… měl čistou a nefalšovanou duši bezměstské země. Ţivot měst, duch v městském smyslu, mu byl zcela cizí. UA II 261 6. 3. 15. Jeţíš ţil v Galilei. Mělo se učení odtud šířit na západ nebo na východ?… To rozhodl Pavel, první velká osobnost v novém hnutí, která rozuměla nejen pravdám, ale také realitám… Pro prohlédnutí, jak se tehdy často přiházelo, se obrátil k malým kulturním obcím západu a z nich vytvářel církev svého raţení. UA II 269 6. 3. 16. Prakřesťanské, magické náboţenství zakladatele… se teprve helénistickou praxí Pavlovou přizpůsobuje hlučné městské demagogické veřejnosti římského impéria. UA I 503 6. 3. 17. Kristus se obracel k rybářům a rolníkům, Pavel k agoře velkých měst a tedy k velkoměstské formě propagandy… Teprve zde, ve městech evropského Západu 19. století nachází pavlovský typ sobě rovné. UA I 504 6. 3. 18. Pavel byl rabín duchem a apokalyptik cítěním. Uznal judaismus, ale jako prehistorii… Jeţíš je spasitel a Pavel je jeho prorok: to je… obsah jeho zvěstování. Podobnost s Mohamedem nemůţe být větší. UA II 270 6. 3. 19. S Pavlem se v tomto okruhu objevuje městský člověk a s ním „inteligence“… Ţivý obraz Jeţíšův – Pavel ho nikdy neviděl – bledl v tomto oslnivém světle pojmů a vět. Od tohoto okamţiku se svatá vzpomínka stává školním učením. Ale Pavel měl zcela správný cit pro domov svých myšlenek. Své misijní cesty směřuje výhradně na západ a východ nebere v úvahu. Nikdy neopustil antický státní prostor. Proč šel do Říma, do Korintu a ne do Edessy nebo Ktesifonu? A 70


71

proč jen do měst a nikdy od vsi ke vsi?… Pavel sám způsobil tento vývoj věcí. Proti jeho praktické energii nepřicházely pocity ostatních vůbec v úvahu. Tím bylo o městské a západní tendenci mladé církve rozhodnuto… Antická města se brzo stala jediným jevištěm kultovního a dogmatického vývoje. Jak to bylo vzdáleno… Jeţíšovi, který ţil zcela svázán s venkovem a jeho lidmi! UA II 270-1 6. 3. 20. Co básnil Dante, byla… báseň; byla to ale skutečnost a jediný svět pro magického člověka, ve kterém stále ţil. Takové cítění je člověku… dynamického obrazu světa nedosaţitelně vzdáleno… Chceme-li vytušit, jak cizí je nám všem vnitřní ţivot Jeţíšův… a jak dnes můţe být proţíván jen zboţným muslimem, ponořme se do těchto pohádkových jevů světa, který byl jeho světem. Pak teprve uznáme, jak málo faustovské křesťanství převzalo z bohatství pseudomorfní církve, totiţ nic z cítění světa, málo z vnitřní formy a mnoho z pojmů a postav. UA II 289 6. 3. 21. První, co cítí člověk magické kultury od otroků a nosičů k prorokům a kalifům není neohraničený proud času…, ale začátek a konec „těchto dnů“. UA II 290 6. 3. 22. Koncem 2. století končí toto vzrušení. Květy epické poezie jsou pryč a začíná mystické pronikání a dogmatické členění religiózní látky… Hrdinství ustupuje scholastice, poezie myšlení, vidění a hledání knězi… Pomalu se dotvářejí velké církve. UA II 307 6. 3. 23. 3. století náleţí velkým myšlenkovým soustavám teologie. Konec světa se odsouvá do dálky a vzniká dogmatika, vysvětlující nový obraz světa. UA II 308 6. 3. 24. Okolo 300 kromě pohanské, křesťanské, ţidovské a manichejské církve neexistovalo jiţ ţádné významné magické náboţenství. UA II 310 6. 3. 25. S vrcholnou scholastikou začíná od 200 také úsilí ztotoţnit viditelnou a stále přesněji členěnou společnost věřících s organizací státu. To plyne nutně z cítění světa magického člověka… Protiklad k tomu tvoří, opět ve všech náboţenstvích této doby, šířící se mnišství se svým radikálním odklonem od státu, dějin a skutečnosti vůbec. UA II 311

71


72

6. 3. 26. Nesčetní poustevníci, toulaví kazatelé a řády se liší jen… jmény boţství… Novoplatónský mnich Serapion jde do pouště, aby jen ještě studoval hymny Orfeovy, Damaskios do jeskyně, aby se stále modlil ke Kybele. Filosofické školy nejsou nic neţ asketické řády. UA II 313 6. 3. 27. Jiţ před křesťanstvím… to byla pohanská církev,… která získala větší část obyvatelstva severní Afriky, Španělska, Galie, Británie a podél rýnské a dunajské hranice pro synkretické kulty… Křesťanská misie by zde nebyla tak úspěšná, kdyby jí nepředcházela jí blízká jiná kultovní církev. UA II 319 6. 3. 28. Ţidé uskutečnili velkou misii na jih a východ. Přes jiţní Arábii pronikli krátce před a po Kristu aţ do vnitřní Afriky, na východě se jiţ ve 2. století objevují v Číně. Na severu přistoupila k ţidovství říše Chazarů s hlavním městem Astrachaní. Odtud pronikli Mongolové ţidovského vyznání aţ… do Německa. UA II 320 6. 3. 29. Mazdaisté a manichejci pronikají z Tigridu aţ ke krajním hranicím římského a čínského impéria. Jako kult Mithrův proniká perství aţ do Británie, manichejské náboţenství se stalo okolo 400 nebezpečím řeckému křesťanství, jeho sekty existují ještě v době křiţáckých válek v jiţní Francii… Obě náboţenství pronikají aţ do Šantungu. UA II 320 6. 3. 30. Kdyţ západní církev obrátila franckého krále Chlodvika (496), byla misie východní církve jiţ na Cejlonu… a jiţní v říši Axumu. Kdyţ v době Bonifácia (718) bylo obráceno Německo, nestoriánští misionáři skoro získali… Čínu. 638 vstoupili do Šantungu. Císař Gaodsung (651-84) nechal ve všech provinciích zřizovat kostely; okolo 750 se v císařském paláci kázalo křesťansky. UA II 320

*6.4. Islám 6.4.1. Islámská společnost obsahuje stejně jako Porfyriova a Augustinova celý svět… věřících, stejně jako dobrých andělů a duchů, a stát tvoří v této společnosti jen menší jednotku viditelné stránky, jejíţ působnost je řízena celkem. Odloučení politiky a náboţenství je tedy v magickém světě teoreticky nemoţné a protismyslné, zatímco ve faustovském světě je boj mezi státem a církví, také ideový, nutný a bez konce. UA II 297

72


73

6.4.2. Islám je třeba chápat jako puritanismus celé skupiny magických náboţenství, který jen vystoupil ve formě nového náboţenství, a sice v prostoru jiţní církve a talmudského judaismu. Tajemství jeho pohádkových úspěchů je v tomto hlubokém významu a ne jen v síle válečného úsilí. Přestoţe z politických důvodů byl podivuhodně tolerantní, ţidovství, mazdaismus a křesťanství jiţní a východní církve se v něm rychle… rozplynuly. UA II 321 6.4.3. Islám je stejně tak málo náboţenstvím pouště jako je Zwingli náboţenstvím velehor. UA II 373 6.4.4. Mohamed zemřel 632. Jiţ 641 byl celý prostor monofysitů a nestoriánů a téţ talmudu a avesty islámským vlastnictvím. 717 stál před Konstantinopolí a ohroţoval řeckou církev. Jiţ 628 vyslanec Mohamedův předal čínskému císaři Tai Dsungovi dary a obdrţel povolení k misii. Od 700 jsou v Šantungu mešity… O dvě století později… dosáhl islám Súdánu a Jávy. UA II 321 6.4.5. Ale islám znamená jen kus vnějších náboţenských dějin. Vnitřní dějiny magického náboţenství končí Justinianem stejně jako faustovského Karlem V. a koncilem v Trientu. Kaţdá kniha… dějin náboţenství učí, ţe v křesťanství jsou dvě epochy myšlenkového hnutí, 0-500 v Orientu a 1000-1500 v Okcidentu. Ale to jsou dvě ranné doby dvou kultur. UA II 322 6.4.6. Mekka byl malý ostrov staroarabského pohanství uprostřed světa ţidů a křesťanů, malý zbytek dávno prosáklý myšlenkami velkých magických náboţenství… Islám je nové náboţenství skoro jen ve smyslu luteránství. Ve skutečnosti předpokládá velká ranná náboţenství… A právě tak málo bylo jeho šíření, jak se stále ještě věří, stěhováním národů vycházejících z arabského poloostrova… Většina „Arabů“, kteří 717 poprvé zaútočili na Byzanc, se narodila jako křesťané… 650 najednou vyhasíná byzantinská literatura… Tato literatura pokračuje v arabské; duše magické kultury nalézá konečně pravý výraz v islámu. UA II 374 6.4.7. Velké postavy okolí Mohamedova jako Abu Bekr a Omar jsou zcela příbuzné puritánským vůdcům anglické revoluce jako byli John Pym a Hampden… Všichni měli vědomí velkého poslání… jako vyvolenci boţí. UA II 375

73


74

*6.5. Západní křesťanství 6.5.1. Mnohost jednotlivých těles tvořící antický kosmos vyţaduje stejnorodý svět bohů: to je smysl antického polytheismu. Jediný vesmír, ať je pociťován magicko-alchymisticky nebo dynamickofaustovsky, vyţaduje jediného boha východního nebo západního křesťanství (dvou náboţenství pod stejnou maskou). UA I 258 6.5.2. Celá magická nebeská hiearchie andělů a svatých…, garantovaná plnou vahou autority církve, se odtělesňuje, bledne…; z faustovského ţivotního pocitu nepozorovaně mizí ďábel, velký protihráč boha ve světovém dramatu… Osamělost faustovské duše se nesnáší s dualismem světových mocí. Bůh sám je vše. UA I 259 6.5.3. Jiţ kolem germánských bohů a hrdinů… se obestírá záhadná temnota… Noc odtělesňuje; den odduševňuje…Na Olympu vládlo věčné světlo jasného jiţního dne…, Walhala je beze světla… Není to svět pro blízkost a oko. UA I 259 6.5.4. Ne křesťanství faustovského člověka, ale on přeformoval je. Vůle k moci v morálce… je náš vlastní majetek. UA I 469 6.5.5. K výšinám dozrálý duch této kultury překládá „na začátku bylo slovo“ z Janova Evangelia do němčiny „na začátku byl čin“. To je proměna raného magického křesťanství v nordické. UA I 475 6.5.6. Od doby pozdní renesance se představa boha v duchu všech významných lidí stále více blíţí ideji čistého, nekonečného prostoru… Jiţ to není otec sv. Františka z Assisi…, ale neosobní princip, nepředstavitelný, nepochopitelný, tajemně působící v nekonečnu. UA I 554 6.5.7. Je to síla, která pohybuje masou: to, co namaloval Michelangelo na stropě sixtinské kaple…, co v kolosálních masách tónů vyjádřila církevní hudba 18. století…, to, co cítíme jako dění světa v Shakespearových tragediích… a co konečně vyjádřili Galilei a Newton ve formulích a pojmech. UA I 555

74


75

6.5.8. Nebyli ţádní obecně germánští bozi. Kaţdý putující kmen měl své… představy… Křesťanství nezničilo ţádný svět bohů, zabránilo jeho vzniku. Bylo zde dříve, neţ byl moţný a tedy nutný specificky západní mýtus. Postavy Eddy teprve vyzrávaly ze svých stínů. UA I 566-7 6.5.9. Mariánský kult a kult ďábla se vytvářejí zároveň a jeden bez druhého by byl nemoţný. Nevíra v ně byl smrtelný hřích… Ţivot v tomto světě byl neustálý zoufalý boj… Oba světy měly své legendy, své umění, scholastiku a mystiku. Také ďábel mohl konat zázraky… Obojí dohromady, světlo a tma, láska a strach plnilo gotické umění jeho nepopsatelnou niterností. Ani v nejmenším to není „umělecká fantasie“. Kaţdý člověk viděl svět obydlený zástupy andělů a ďáblů. UA II 355

*6.6. Reformace 6.6.1. Reformace znamená v kaţdé kultuře totéţ: návrat náboţenství k čistotě původní ideje… Toto hnutí nechybí v ţádné kultuře, ať o tom víme jako v Egyptě nebo nevíme jako v Číně. UA II 363 6.6.2. Luther jako všichni reformátoři ve všech kulturách byl nikoliv první, ale poslední z mohutné řady, která vede do asketů volné krajiny k městskému duchovnu. Reformace je gotika, její dovršení a testament… Luther jako všichni reformátoři neútočil na církev, protoţe si kladla velké nároky, ale protoţe si kladla nároky příliš malé. Velký proud vedl od Clunyho přes Arnolda von Brescia, který ţádal návrat církve k apoštolské chudobě a 1155 byl upálen, Joachima von Florise, který první pouţil slovo reformace,… Jacopona da Todiho, revolucionáře a básníka stabat mater, přes Viklefa, Husa, Savonarolu k Lutnerovi,… Zwinglimu, Kalvinovi a – Loyolovi. Všichni chtěli gotické křesťanství vnitřně dovršit, ne překonávat. A stejně tomu bylo s Marcionem, Athanasiem, monofysity a nestoriány, kteří chtěli očistit učení na koncilech v Efesu a Chalcedonu a vrátit ho jeho původnímu určení. Ale také antičtí orfikové v 7. století byli poslední a ne první v řadě, která začala jiţ před 1000 a znamenala stejně jako dovršení náboţenství Re na konci Staré říše – egyptské gotiky – závěr a nikoliv začátek. Stejně tomu bylo s reformátorským dovršením védského náboţenství asi v 10. století, na které navazuje bráhmanská pozdní doba, a odpovídající epocha musí existovat v náboţenských dějinách Číny. UA II 363-4 6.6.3. Luther zcela osvobozuje faustovskou osobnost; mezi ní a nekonečnem mizí zprostředkující osoba kněze… Svatou kauzalitu svátosti pokání nahrazuje Luther mystickým záţitkem vnitřního rozhřešení „sebe sama vírou“. Tím se blíţí Bernhardu von Clairvaux… Vnitřní rozhřešení chápou oba jako boţí zázrak. UA II 366 75


76

6.6.4. Reformace odstranila celou světlou a utěšující stránku gotického mýtu: mariánský kult, uctívání svatých, relikvie, obrazy, procesí, mešní oběti. Mýtus ďábla a čarodějnic zůstává… Vzniká velká, čistě protestantská satanská literatura. Z barevného bohatství gotiky zůstává černá. UA II 367

*6.7. Ateismus 6.7.1. Ateismus… je bezpochyby nutný výraz v sobě dokončeného, ve svých religiózních moţnostech vyčerpaného, anorganickému propadlého duševna. UA I 580 6.7.2. Ateismus patří k civilizovanému člověku… vyhasínající kultury. Patří k velkému městu; patří ke „vzdělancům“ velkých měst. UA I 581 6.7.3. Existuje antický, arabský, západní ateismus… a tyto ateismy jsou zcela odlišné. Nietzsche formuloval… dynamický ateismus formulí „bůh je mrtev“… Antický filosof by označil statický jako „bozi jsou mrtvi“. První znamená odboţštění nekonečného prostoru, druhý nesčetných věcí. UA I 581 6.7.4 Sublimace ideje boha ve velkých romantických systémech je ve skutečnosti, aniţ by si to Hegel, Fichte a jiní uvědomovali, odstranění posledního rozdílu mezi bohem a prostorem, úplné zmizení ţivého obsahu z abstraktní ideje. UA I 584 6.7.5. Mrtvý prostor a mrtvé věci jsou objekty rozumové fyziky… Správným citem rozlišuje jazykový usus moudrost a inteligenci… Inteligence je komplement k mechanickému světovému názoru… V tomto slově je cosi anorganického, prozrazujícího příchuť ateismu. Jen z hlediska stoiků a socialistů, typicky inteligentních lidí, je nedostatek inteligence hodný opovrţení. UA I 581-2 6.7.6. Tyto souvislosti jsou nesmírně důleţité, neboť vysvětlují vznik fyziky na konci kultury a její rostoucí tyranii nad pozdním, městským duchem – vysvětlují groteskní fenomén „přírodovědeckého světového názoru“. UA I 584

76


77

6.7.7. Ţivé duševno je náboţenské…, ať to ví nebo ne… Není mu dovoleno být ireligiózní. … Člověk velkoměsta je ale ireligiózní. Patří to k jeho podstatě, k jeho historickému jevu… Můţe… nejváţněji chtít být religiózní, stejně se mu to nemůţe podařit. UA I 585

*7. Věda *7.1. Věda obecně 7.1.1. Kaţdá věda, jako kaţdý mýtus a náboţenská víra, spočívá na nějaké vnitřní jistotě… Všechny námitky, které vyslovuje přírodní věda proti náboţenství, se týkají jí samé. Je předsudek… klást na místo „antropomorfních“ představ „pravdu“. Jiné neţ antropomorfní představy neexistují. „Člověk tvoří boha podle svého obrazu“ – to platí o… náboţenství… stejně jako o fyzikálních teoriích. UA I 533 7.1.2. Ţádná věda není jen systém, jen zákon, číslo a řád; kaţdá je jako historický fenomén ţivý, v myslícím člověku se uskutečňující, osudem kultury určený organismus. V moderní fyzice není jen logická, ale také historická nutnost. UA I 531 7.1.3. „Příroda“ je funkce dané kultury. UA I 532 7.1.4. „Věda“ je pozdní… fenomén příslušející podzimu a zimě velkých kultur. UA I 532 7.1.5. Končí-li kultura…, zůstávají „prázdné“ formule…, které jsou pociťovány zcela slovně, beze smyslu a bez hodnoty, mechanicky pojednávány nebo pohrdány a zapomínány… Čísla, formule, zákony neznamenají nic, nejsou nic. Musí mít tělo, které jim propůjčuje živé lidství, v němţ a skrze něhoţ ţijí. UA I 533 7.1.6. Základní slova antické přírodní filosofie jsou vesměs do západní řeči nepřeloţitelná a proto duchovně přesně neproţitelná. Překládat Herakleitovo panta rei pohybem, arché pralátkou nebo prapůvodem znamená odstranit apollinský smysl a zbytek, slovo, naplnit cizím, západním smyslem. Antická etika dospívá k dokonalému postoji, faustovská k činu, intelektualizovanému

77


78

jako pokrok, materializovanému jako práce a zespolečenštěnému jako socialismus… Naše idea pohybu je tendence, směr k nekonečnu, k cíli, antická je pouze… změna místa. UA I 534 7.1.7. „Příroda“ antického člověka nachází nejvyšší symbol v nahé lidské soše, ne v malbě krajiny; z ní vyrostla v důsledku toho mechanická statika, fyzika blízkosti; z naší přírody mechanická dynamika, fyzika dálky. UA I 534 7.1.8. Zatím se historická souvislost formulovala tak, ţe „u Řeků“… jsou začátky vědecké fyziky, „ve středověku“ je vše zničeno a jen u Arabů se nachází něco z chemie, a teprve v „novověku“ se konečně zdařilo znovuzrození vědeckého ducha. UA I 535 7.1.9. Ve skutečnosti antický duch svůj vnější svět uspořádal ve statice hmatatelných těles. Byla to fyzika jako plastika. Arabský duch hledal ve svém světě… magickou substanci těchto těles…, a „kámen mudrců“ byl tisíc let symbolem takto utvářené… přírodní vědy… Objevuje se hluboká nevíra ve tvar, v němţ se příroda jeví, ve tvar, který byl pro Řeka souhrnem vší skutečnosti. UA I 535 7.1.10. Ţádného antického fyzika by nenapadlo zkoumat věci, kdyţ by negoval nebo ničil jejich názornou formu. Proto neexistuje antická chemie… Chemická metoda je znamením nového cítění světa. UA I 536 7.1.11. Co nazýváme statikou, chemií, dynamikou… jsou fyzikální systémy apollinské, magické a faustovské duše… Tomu odpovídají v matematice geometrie, algebra, analýza, v umění socha, arabeska, fuga. Chceme-li tyto tři druhy fyziky dělit podle metod, pak dostaneme pořádání předmětů, tajemných sil, procesů. UA I 537 7.1.12. Tendence vede v antické i západní fyzice… k atomismu. Hluboký symbolický rozdíl obou teorií zůstal však nepovšimnut… Antické atomy jsou miniaturní formy, západní miniaturní kvanta, tj. tam je názornost, zde ne. UA I 537

78


79

7. 1. 13. Kvantum je… abstrakce… pro níţ slovo tvar nemá ţádný smysl, je to tedy forma, která by Řekovi, rozenému plastikovi, byla zcela nepředstavitelná… Atomy Leukippovy a Demokritovy se liší výhradně tvarem a velikostí, jsou to čistě plastické představy… Atomy barokní fyziky…, podstatně příbuzné Leibnizovým monádám… jsou jednotky působení, tedy abstraktní body síly. UA I 538 7.1.14. Kdyby existovala… indická nebo egyptská fyzika, pak by nutně vytvořila zcela jiný typ atomu, který by měl platnost jen pro ni. UA I 538 7. 1. 15. „Masa“ je specificky západní pojem, který vzniká teprve jako komponent k hlavnímu metafysickému pojmu síly… Masa je, co síla potřebuje ke svému působení, zatímco v Herakleitově panta rei a jiných příslušných představách antického cítění světa má bezpodmínečnou přednost substrát. Materie není pro antické oči nositelem pohybu, ale pohyb je vlastností hmoty. Primární je tam forma, zde síla. Připomínám protiklad apollinského a faustovského prasymbolu…: protiklad tělesa a nekonečného prostoru… Existuje stoicismus a socialismus atomů. UA I 539 7. 1. 16. „Skutečnosti“ apollinského poznání přírody jsou věci…, faustovského vztahy. 0551 7. 1. 17 Atomová teorie je tedy dogma, ne zkušenost… Ţe existuje rozprostraněnost o sobě, nezávislá na formovém cítění poznávajícího, je iluze. Věříme, ţe můţeme vyloučit ţivot; zapomínáme, ţe poznání není jen obsah, ale také ţivý akt. UA I 541 7. 1. 18. Poznání přírody je subtilní druh sebepoznání. UA I 543 7. 1. 19. Síla je v mechanickém obrazu západního člověka, co je vůle v obrazu jeho duše a nekonečný bůh v jeho obrazu světa. Základní myšlenky jeho fyziky zde byly dávno před tím, neţ se narodil první fyzik. UA I 548 7. 1. 20. Přírodní zákony jsou formy ducha, v nichţ se celek případů shrnuje do jednoty vyššího řádu. Ale v této úvaze je vůle k moci: duch vyslovuje v těchto formách své panství nad přírodou. Svět je jeho představa, funkce vlastního já. Antický člověk podle Protagory byl měřítko, ne tvůrce věcí. UA I 549 79


80

7. 1. 21. Kauzální princip, jak je pro nás samozřejmý a nutný,… je západní, barokní fenomén. UA I 549 7. 1. 22. Kdo povaţuje fyziku za věčnou vědu, která se pokrokem tisíciletí stále zdokonaluje a stále víc se blíţí pravdě,… nepochopil její hlubší smysl. Symboly zanikají a svět forem fyziky je symbol. Celá moderní přírodní věda je část výrazu faustovské duše a tím je neodvolatelně stanoven začátek, konec a rozsah její historicky ţivé existence. UA I 588

*7.2. Číslo 7.2.1. Číslo o sobě neexistuje a nemůže existovat. Existuje mnohost světů čísel, protoţe existuje mnohost kultur. Nalézáme indický, arabský, antický, západní typ počítání, kaţdý z nich zásadně jedinečný, kaţdý jako výraz jiného cítění světa, kaţdý jako symbol i … jako princip pořádání stavšího se, v němţ se zrcadlí nejhlubší podstata jedinečné a ţádné jiné duše, té, která je středem právě této a ţádné jiné kultury. Existuje tedy více neţ jedna matematika, neboť architektonický systém euklidovské geometrie je bezesporu zcela jiný neţ kartesiánské, analýza Archimedova jiná neţ Galileova, nejen v řeči forem, závěry a prostředky, ale především v hloubce, v původním fenoménu čísla, jehoţ vědecký rozvoj představují. UA I 085-6 7.2.2. Čísla náleţí výhradně do sféry rozprostraněného. Ale je tolik moţností a tedy nutností uspořádaně zobrazovat rozprostraněné, kolik je kultur. UA I 094-5 7.2.3. Zatímco antická duše Pythagorem okolo 540 dospěla ke své koncepci apollinského čísla jako měřitelné veličiny, nachází duše Západu Descartesem a jeho generací (Pascal, Fermat, Desargues) v přesně určeném časovém bodě ideu čísla, která se zrodila z vášnivého faustovského sklonu k nekonečnu. UA I 108 7.2.4. Pro antického člověka je mezi 1 a 3 jen jedno číslo, pro západního nekonečná mnoţina čísel. UA I 111

80


81

*7.3. Prostor 7.3.1. Výsledky Gaussových objevů… dokazují, ţe „prostor“ vůbec není jednoduchý fakt… Tím padá iluze jediného, stále zůstávajícího, všechny lidi obklopujícího prostoru, který lze beze zbytku rozumově pochopit, ať uţ je to absolutní prostor Newtonův, v němţ se nacházejí všechny věci nebo Kantova neproměnná, všem lidem všech dob společná forma nazírání… Jako je kaţdý osobní „svět“… nikdy se neopakující proud záţitků, tak je jím i prostor. UA I 239 7.3.2. Čistý, neomezený prostor je ideál, který západní duše vţdy hledala v obklopujícím ji světě… Obecnou tendenci lze vyjádřit takto: existuje něco, co leţí v základu všech záţitků světa u kaţdého jednotlivce. Všichni,… také Kant toto pojmově vůbec neurčitelné, velice variabilní něco přiřadili přímo matematickému pojmu prostoru a bez dalšího předpokládali, ţe teze tohoto druhu je platná pro všechny lidi. Co znamená patos tohoto tvrzení?… Jak je moţné, ţe nikdo nezpozoroval, ţe celá antika neztratila ani slovo, aby tento problém mohla přesně popsat?… Zjišťujeme, ţe „věčný problém“, o němţ pojednává Kant s vášnivostí symbolického aktu pro všechno lidstvo, je čistě západní a v duchu jiných kultur neexistuje. UA I 244-5 7.3.3. Antické lidstvo nezná ani slovo a tedy ani pojem prostoru… Antický vesmír, kosmos, uspořádaná mnoţina všech blízkých a zcela přehlédnutelných věcí, je uzavřen tělesnou kopulí nebe. Nic víc neexistuje. Naše potřeba myslet za touto slupkou opět „prostor“ chyběla antickému cítění světa úplně. UA I 247 7.3.4. Náš nekonečný vesmír… pro antického člověka neexistoval. Byl pro něho nepředstavitelný. UA I 117 7.3.5. Ve skutečnosti je absolutní prostor naší fysiky forma, která povstala jen z naší duše… a je skutečná jen pro náš způsob… existence, pro něj nutná a přirozená. UA I 118 7.3.6. V pantheismu 18. století se bůh a nekonečný prostor stávají zcela identické. UA I 248

81


82

7.3.7. „Infinitesimální“ svět tónů křesťanské hudby… Prapocit řešení, spasení, rozplynutí duše v nekonečnu, osvobození od vší látkové tíţe, který probouzí nejvyšší momenty naší hudby,… tento pocit to je, který se v teorii poznání proměňuje v suchou formuli o prostoru jako apriorní podmínce smyslového jevu. UA I 249

*8. Umění

8.1. Gigantickou architekturu dómů a pyramid nikdy nepochopíme, nebudeme-li ji chápat jako oběť cizím silám… Takovou obětí jsou všechny rané architektury. Spočívá v nich… ne ten či onen symbolický smysl jako v kultovních tancích a zpěvech, v malbě, soše nebo sonátě, ale celý duch kultury… Stará katedrála je dokonalý makrokosmos faustovské duše, pyramida egyptské, kopulová bazilika Ravenny a Byzance magické. Naopak pozdní umělecká díla jsou cosi parciálního… Všechno vědomé umění je egoistické, plné nálad a „svobody“… Idea nadosobní oběti celé duše zaniká s raností. UA I 266 8.2. Zvířecí imitace diluviálního člověka a některých přírodních národů nejsou styl… Stavby Karla Velikého jsou vzorový příklad umění mimo a před atmosférou stylu, tedy mimo kulturu. Zde neexistuje ţádný prasymbol který by měl a musel být uskutečněn… Naopak: v antice s alexandrinismem, u nás okolo 1800 je tato tendence u konce. Dějiny stylu se uzavírají. Moţnosti jedné formové myšlenky se vyčerpaly. Od té doby se napodobují, vymýšlejí, kreují „styly“, které se mění kaţdých deset let a s nimiţ si kaţdý dělá, co chce; opakuje, kombinuje…, protoţe potřeba dělat umění ještě přetrvává, zatímco styl, tj. nutné umění je uţ mrtvo. To je situace dnes. UA I 275-6 8.3. Styl vyhasíná … Tento stav nastal nyní. Je to dlouhá hra s mrtvými formami, jimiţ se má udrţet iluze ţivého umění. UA I 287 8.4. Styl je osud. Máme ho, ale nemůţeme ho nabýt. Vědomý, chtěný, dělaný styl je vylhaný styl, jak to dokazují všechny pozdní doby a především současnost. UA I 276

82


83

8.5. Je třeba vysvětlit, co se rozumí uměleckou formou, totiţ pokud se nejedná o prostředek a cíl osobní, vědomé umělecké vůle, ale o puzení celých věků, které se pohybuje jedním směrem, které nikdo nezná a nechce, ale jemuţ je kaţdý přesto podřízen. UA I 297 8.6. Umělecké dílo je cosi nekonečného. Obsahuje v sobě celý svět. Má-li vůbec význam…, je mikrokosmem, jako celek nevyčerpatelným… Co z něho lze uchopit rozumem a tedy vnést do systému, je jen povrch. UA I 297 8.7. Znám velké umění jen ve smyslu velké víry. Víra určuje umění. GE 323 (P) 8.8. Nevylíčitelné kouzlo hudby a její skutečně spasitelská síla spočívá v tom, ţe je jediným uměním, jehoţ prostředky leţí mimo svět světla, které je pro nás odjakţiva identické se světem. Jedině hudba nás takřka vyvádí ze světa, ruší zářící pouta panství světla a nechává nás vplynout do sladkého klamu, ţe se zde dotýkáme posledního tajemství duše. GE 324 (UAII,I) 8.9. V tělesném jevu největších uměleckých děl je cosi fragmentárního, aniţ by si toho většina pozorovatelů byla vědoma… To neplatí jen o Leonardových malbách a Goethově Faustu…, také v Rembrandtových kresbách je cosi hledaného, ne „hotového“; hudba Tristana se táţe a táţe, aniţ by odpovídala… Hamlet není o nic méně torzo neţ Bouře a Zimní pohádka… Dostojevský nechává Bratry Karamazovy a Raskolnikova nedokončené v přesvědčení o nedostatečnosti každého uskutečňování nějaké ideje… Být hotové, dokonale uzavřené a ukončené je znakem děl niţšího řádu; věc cviku, zkušenosti, specifického talentu. První je mystický záţitek… První autoři dokončují sebe, druzí svá díla. V druhých dílech dospívají technické prostředky, které si zvolila kultura k nejvyšší dokonalosti, první díla jsou sama prostředky v rukou kultury. UA I 300 8.10. O jediném kořenu umění nemůţe být řeč. UA I 264 8.11. Rozlučuje se hudba a malířství, hudba a drama, malířství, plastika. Ale uchopitelný rezultát technických výrazových prostředků je jen maska vlastního díla. UA I 303

83


84

8.12. Umění je organismus, ne systém. Není ţádný druh umění, který prochází všechna století… Není nic v řecko-římském umění, co by formovou řečí… bylo příbuzné fasádě Michelangelově. UA I 303-4 8.13. Neexistují dějiny umění, architektury, hudby, dramatu. Volba moţných umění uvnitř dané kultury patří k symbolice, psychologii kultury a ne k účinkům nějakých příčin. UA I 305 8.14. Je chybné pouhé fáze stylu jako románskou, gotickou, barokní, empirovou rozlišovat jako styly a klást je jako rovné k jednotkám zcela jiného řádu, jako k egyptskému, dórskému nebo maurskému stylu;… gotika a barok: to je mládí a stáří téhoţ souboru forem… Západu. UA I 286 8.15. Mluví se o „dobách úpadku“, kde ve skutečnosti jedno velké umění umírá, o „časech znovuzrození“, kdy se… rodí jiné umění… jako výraz jiného lidství. Dodnes posloucháme, ţe renesance byla znovuzrozením antiky. UA I 306 8.16. Gotika je jediný základ renesance. Renesance se antiky vůbec nedotkla, nemluvě o tom, ţe by ji rozuměla a „znovuproţívala“. Pod literárními vlivy stojící vědomí jedné velmi malé, vybrané třídy lidí razilo svůdný název – znovuzrození antiky – aby negativnímu v hnutí dalo ráz pozitivního. Dokazuje to, jak málo taková hnutí vědí o sobě samých. Není zde jediné velké dílo, které by současníci Perikla nebo Césara neodmítli jako jim zcela cizí. UA I 327 8.17. Šestnáctým stoletím začíná, rozhodují fáze západního malířství… Stává se polyfonní, mířící k nekonečnu. Barvy se stávají tóny… S Leonardem začíná impresionismus… Pozadí jako znak nekonečna převládá nad smyslově uchopitelným popředím… Dosahuje se konečně záţitku… hloubky. Objevuje se horizont jako velký symbol věčného bezmezného prostoru, který v sobě obsahuje viditelné jednotliviny jako náhody. UA I 328 8.18. Jiţ pouhé slovo „dálka“ zní v západní lyrice bolestně podzimním akcentem, který bychom v řecké marně hledali. Moderní poezie vadnoucích alejí, nekonečných ulic velkoměst, sloupořadí dómů, vrcholů vzdálených horských hřebenů prozrazuje znovu, ţe záţitek hloubky, který nám dává vesmír, je konec konců vnitřní jistotou osudu, předurčeného směru, času, neodvolatelného. Záţitek horizontu jako budoucnosti bezprostředně navozuje identitu času s „třetím rozměrem“ prožívaného prostoru. Je to eminentně historický cit, směr celé duše do dálky a budoucnosti, který dává velkým parkům jejich tvar, jak ho uchopili ve verších Baudelaire, Verlaine a Droem. UA I 331 84


85

8.19. Od konce renesance, od Orlanda Lassa a Palestriny aţ po Wagnera následuje nepřetrţitá řada velkých hudebníků, a od Tiziana po Maneta… velkých malířů, zatímco plastika klesá k úplné bezvýznamnosti. Olejomalba a polyfonní hudba procházejí organickým vývojem, jehoţ cíl pochopila gotika a jejţ dosáhlo baroko… Není uţ ţádný styl plastiky, jako jsou styly malířství a hudby… Od Michelangela… není ţádný pozdější sochař velký ve smyslu Rembrandtově a Bachově…, ţádné dílo, které by se dalo postavit vedle Noční hlídky a Matoušových pašijí a které by stejným způsobem vyčerpávalo hloubku celého jednoho lidství… Řeč tohoto umění uţ nic neznamená. UA I 335 8.20. Modrá a zelená jsou transcendentální, nesmyslové barvy. Chybí v přísné freskomalbě atického stylu a tedy vládne v olejomalbě. Ţlutá a červená, antické barvy, jsou barvy materie, blízkosti a animálních pocitů… Jsou to barvy populární, barvy mnoţství, dětí, divochů… Jsou to euklidovské barvy,… barvy popředí, i v duchovním smyslu, hlučné společnosti, trhu, lidových slavností… Modrá a zelená – faustovské barvy – jsou barvy osamělosti, vztahu okamţiku k minulosti a budoucnosti. UA I 338 8.21. Očím Atéňana by se malba v barvách Watteauových zdála… vnitřně prázdná a nepravdivá. UA I 339 8.22. Apollinská duše uznává za skutečné jen přítomné v místě a času – popírá pozadí; faustovská usiluje o překonání smyslových překáţek nekonečnem – a překládá těţiště myšlenky do dálky; magická pociťuje všechno existující a rozprostraněné jako inkarnaci záhadných mocí – a uzavírá scénu zlatým podkladem, tj. prostředkem, který je mimo všechno barevně přirozené. UA I 340 8.23. Všechna skutečná tělesa jsou barevná, i skutečná atmosféra. Zářící zlato zbavuje… ţivot, těleso ontologické skutečnosti… Zlato reprezentuje arabský prvek křesťanského pojetí světa… Západní křesťanství se má k východnímu jako perspektiva ke zlatému pozadí. UA I 341 8.24. V… boji mezi Rembrandtovou hnědí a volným světlem nové školy se objevuje beznaděj vzdoru duše proti intelektu, kultury proti civilizaci, protiklad symboliky nutného a velkoměstsky virtuosního umění. UA I 345

85


86

8.25. Hnědá se stala vlastní barvou duše, historicky určené duše. Hnědá… je hudba Beethovenových smyčcových kvartet… Nazval jsem hnědou historickou barvou… Nejlépe této hnědé barvě rozuměli nejniternější malíři, především Rembrandt. UA I 346 8.26. Můţeme se ptát, zda by Řek nepovaţoval tvoření patiny za ničení uměleckého díla… Patina je symbol času. UA I 347 8.27. Řeka by nenapadlo souţit se o ruiny. Ruiny Heidelberského zámku a tisíce jiných pozůstatků hradů, klášterů, bran, zdí se pečlivě udrţují – jako ruiny – neboť temně tušíme, ţe obnovováním by se něco, co těţko uchopit slovy, ztratilo. UA I 348 8.28. Věţe a kopule našich starých měst by ztratily svůj metafysický půvab, kdyby byly pokryty novou mědí. Stáří pro nás jako pro Egypťany zušlechťuje všechny věci. Antickému člověku je znehodnocuje. UA I 349 8.29. Atická plastika je umění okamţiku… Portrét 16. a 17. století je ale nekonečný v kaţdém smyslu. UA I 355 8.30. Baroko je vlastní doba velkých objevů… Skoro současné jsou… objev Nového světa, krevního oběhu, kopernikánského systému, trochu rannější střelného prachu, tedy dálkové zbraně a knihtisku, jenţ v protikladu k antické rétorice umoţňuje šíření myšlenek do nekonečna. UA I 374 8.31. Malířství jiţ nestačilo… Okolo 1670 dosáhla olejomalba hranic svých moţností. Umírají poslední velcí mistři, Velasques 1660, Poussin 1685, Hals 1666, Rembrandt 1669, Vermeer 1675, Ruysdael a Lorrain 1682… 1685 se rodí Bach a Händel. Od tohoto okamţiku je faustovským uměním hudba, a sice ne vokální, ale instrumentální. UA I 382 8.32. Konečně, okolo 1800 umírá také architektura. UA I 383 8.33. Znaky ţivého umění, harmonie mezi chci, musím a umím, samozřejmost cíle, nevědomé v uskutečňování, jednota umění a kultury, to vše je pryč… Svoboda a nutnost byly identické… 86


87

Osud formy byl v rase, v epoše, ne v privátních tendencích jednotlivce. Ve sféře velké tradice se daří i malým umělcům dokonalé dílo, protoţe ţivé umění svádí umělce a jeho úkol dohromady. Dnes musí tito umělci chtít, co jiţ nemohou, počítat, kombinovat, kde chybí instinkt. To proţili všichni… Manet se vyčerpal namalováním třiceti obrazů… Bach, Haydn, Mozart… se mohli odváţit dosáhnout… okamţitou kompozicí dokonalé dílo. Wagner věděl, ţe dosáhne výše jen soustředěním veškeré energie. UA I 395 8.34. Umělé umění není schopno organického vývoje. Znamená konec… Z toho plyne – hořké přiznání – ţe západní umění končí. Krize 19. století byl smrtelný zápas. Faustovské umění umírá, jako antické, egyptské, jako kaţdé jiné na stařeckou slabost, kdyţ uskutečnilo své moţnosti, splnilo své určení v ţivotním běhu své kultury… Co se dnes pěstuje jako umění je bezmocnost a leţ. UA I 397 8.35. Hledáme velké osobnosti, které by ospravedlňovaly tvrzení, ţe ještě existuje umění osudové nutnosti. Hledáme samozřejmou a nutnou úlohu, která na ně čeká. Procházíme výstavami, koncerty, divadly a nacházíme jen přičinlivé výrobce a hlučné blázny… pro trh. UA I 397 8.36. Můţeme dnes všechny umělecké ústavy zavřít, aniţ by se to umění jakkoliv dotklo. Jako v Alexandrii roku 200 – kdyţ Římané přišli do Makedonie – se učíme uměleckému hřmotu, jímţ se chce velkoměstská civilizace klamat o smrti svého umění. Tam, stejně jako dnes zde ve velkoměstech Evropy honba za iluzemi uměleckého pokroku, osobní zvláštnosti, „nové styly“, „netušené moţnosti“,… literát místo básníka, malířství jako umělecké řemeslo. Také Alexandrie měla své problémové dramatiky a své malíře, kteří nacházeli nové směry a klamali publikum. UA I 398 8.37. Také Alexandrie měla… své symbolisty, naturalisty, expresionisty. UA I 399 8.38. Konečně vyhasíná síla něco jiného vůbec chtít. UA I 400 8.39. Na místo stylu nastupuje měnící se módní vkus. UA I 401

87


88

*9. Stavy a povolání *9.1. Stavy a povolání obecně 9.1.1. Čím dokonaleji národ reprezentuje kulturu, … čím rozhodněji se stykem s pravou kulturou razí a vytváří, tím bohatěji se jeho růst člení podle stavů a řádů a vznikají distance spojené s příkazy úcty od zemitého rolníka aţ k vrcholu, k vedoucím vrstvám městské společnosti. Výška formy, tradice, výchova a mravy, vrozená převaha vedoucích rodů, kruhů, osobností pak představují ţivot, osud celku. GE 259 (JE) 9.1.2. Společnost spočívá na nerovnosti lidí. To je přirozená skutečnost. Jsou silné, slabé, k vedení povolané a nezpůsobilé, tvořivé a nenadané, počestné, líné, ctiţádostivé a tiché povahy. Kaţdá má v řádu celku své místo. Čím významnější je kultura, tím více se podobá stavbě zvířecího nebo rostlinného těla, tím větší jsou rozdíly elementů, z nichţ sestává, rozdíly, nikoliv protiklady, neboť ty se do ní vnášejí teprve rozumem. GE 282 (JE) 9.1.3. Existuje přirozený rozdíl řádu mezi lidmi, mezi těmi, kdo jsou zrozeni k vládnutí a ke sluţbě, mezi vůdci ţivota a vedenými. Existuje naprosto a ve zdravých dobách a společnostech byl vţdy kaţdým bezděčně uznáván. GE 283 (MT) 9.1.4. Nelze popřít ani změnit, ţe existuje vyšší a niţší práce; je to výraz skutečnosti, ţe existuje kultura. Čím výš se rozvine nějaká kultura, čím mocnější je její tvořivá síla, tím se zvětšuje rozdíl mezi rozhodující a podřízenou činností, ať politickou, hospodářskou nebo uměleckou. GE 290 (JE) 9.1.5. Existuje práce, k níţ je člověk vnitřně povolán, a jiná, kterou musí vykonávat, aby z ní ţil. Existuje práce, k níţ doroste jen velmi málo vyspělých lidí, a jiná, jejíţ celá hodnota je v trvání, kvantu. K jedné i druhé se člověk rodí. To je osud. GE 291 (JE) 9.1.6. Ţádný zdatný čeledín nemyslí na to, aby se povaţoval za rovného rolníkovi a kaţdý přední dělník, který něco umí, si vyprošuje tón rovnosti od nevyučeného dělníka. To je přirozené cítění lidských vztahů. „Stejná práva“ jsou proti přírodě. GE 284 (JE)

88


89

9.1.7. Zdravý člověk instinktivně pociťuje, ţe rozdíly jsou přirozené. GE 285 (P) 9.1.8. Plebejec není, kdo nízko stojí, ale kdo nízce cítí. GE 286 (P) 9. 1. 10. „Společnost“ … znamená mít kulturu, mít formu aţ po nejnepatrnější rys chování a myšlení, formu, která se vytváří dlouhým pěstěním celých pokolení, znamená mít přísné mravy a ţivotní názory, které pronikají celou existenci, tisíci nikdy nevyslovenými a jen zřídka do vědomí vstupujícími povinnostmi a vazbami. GE 260 (JE) 9. 1. 11. Toto je předpoklad společenské existence: co se schopnostmi a vnitřní silou vytvořilo ve vyšších vrstvách se musí vychovávat a šlechtit přísností formy a bezpodmínečností mravů, aby se tato forma zafixovala v synech a vnucích a jimi byla reprezentována. Ţivá společnost se neustále obnovuje cennou krví proudící do ní ze zdola a zvnějška. Vnitřní sílu ţivé formy dokazuje schopnost přijímat, zjemňovat a asimilovat, aniţ by přitom znejistěla. GE 261 (JE) 9. 1. 12. Všechno, co se nazývá povinností, předpokladem kaţdého pravého práva, základní substancí všech vznešených mravů, se redukuje na čest. Svou čest má rolník stejně jako kaţdý řemeslník, obchodník a důstojník, úředník a člen starého šlechtického rodu. Kdo ji nemá, „nepřikládá jí ţádnou cenu“ sám před sebou a před sobě rovnými, je „sprostý“. To je protiklad vznešenosti ve smyslu kaţdé pravé společnosti. GE 262 (JE) 9. 1. 13. Základní pojem všech ţivých mravů je čest. Všechno ostatní, věrnost, pokora, udatnost, rytířskost, sebeovládání, rozhodnost spočívají v ní. A čest je věc krve, ne rozumu. Nepřemýšlí se o ní – jinak je uţ člověk bezectný. Ztratit čest znamená být ztracen pro ţivot, dobu i dějiny. Čest stavu, rodiny, muţe a ţeny, národa a vlasti, čest rolníka, vojáka i bandity: čest znamená, ţe ţivot v určitém osobě má cenu, historický řád, odstup, šlechtictví. GE 263 (UAII,IV) 9. 1. 14. Na vrcholu práva národa vědomého si své důstojnosti by měla stát čest. Je to to nejdraţší, co můţe jednotlivec, muţ či ţena, rodina, stav, národ ztratit a co má hájit. Kdo to necítí, je jiţ bezectný. Kdo strpí uráţku cti, ať osobní nebo svého stavu a národa, nemá ţádnou kterou by mohl ztratit. Zákoník, který nedovoluje obranu osobní cti vidí smysl ţivota v materiálních poměrech a ztrácí vnitřní důstojnost. GE 265 (NR)

89


90

9. 1. 15. Existuje velmi určitá čest mezi obchodníky, řemeslníky, rolníky s jemným, ale přece tím ne méně určitým odstupňováním pro majitele obchodů, exportní obchodníky, bankéře, podnikatele, pro horníky, námořníky, inţenýry… Nikdo tyto mravy nevyloţil ani nenapsal, ale jsou zde; jsou jako všechny stavovské mravy všude a ve všech dobách různé a závazné vţdy jen uvnitř kruhu příslušníků. Vedle ušlechtilých ctností věrnosti, statečnosti, rytířskosti, přátelství, které nejsou cizí ţádné společnosti povolání, objevují se ostře vyhraněné názory na etickou hodnotu píle, úspěchu, práce a podivuhodný cit pro distanci. GE 264 (UAII,V) 9. 1. 16. Kaţdé pravé šlechtictví tvoří uvnitř národa „rasu“ v čisté kultuře, tedy nikoliv jen ohraničení původem, ale pojem pro jisté instinkty vedení, organizování, jednání, citu pro odpovědnost, krátce pro převahu ve všech oblastech praktického národního ţivota. GE 266 (AA) 9. 1. 17. Starý rod neznamená prostě řadu předků – ty máme všichni – ale předků, kteří ţili v celých řadách pokolení na výšinách dějin, a nejen měli, ale také byli osud, v jejichţ krvi se staletou zkušeností vypěstovala k dokonalosti určitá forma chování. GE 267 (UAII,IV) 9. 1. 18. Šlechtic je jako výraz silné rasy vlastní politický stav, který charakterizuje kázeň, nikoliv vlastní politický způsob výchovy… Kaţdý velký politik, střed síly v proudu dění, má ve své vnitřní kázni, kdy se cítí k čemusi povolán a tím zavázán, cosi ušlechtilého. GE 268 (UAII,IV) 9. 1. 19. Statečnost tlupy závisí na důvěře k vedení; důvěra znamená bezděčné zřeknutí se kritiky. Je to důstojník, jenţ ze zbabělců činí hrdiny nebo z hrdinů zbabělce. GE 269 (UAII,IV)

*9.2. Stavy a povolání jednotlivě 9.2.1. Skutečné dějiny začínají tím, ţe se tvoří šlechta a kněţstvo jako prastavy… a pozvedávají se nad rolnictvo. Protiklad velké a malé šlechty, krále a vazalů, světské a duchovní moci je základní forma vší ranně homérské, staročínské, gotické politiky, aţ k městu, měšťanstvu, třetímu stavu, který styl dějin mění… Ale jsou to výhradně tyto stavy…, v jejichţ stavovském vědomí se koncentruje celý smysl dějin. Rolník je ahistorický. Vesnice je mimo světové dějiny… Rolník je věčný člověk, nezávislý na vší kultuře, která sídlí ve městech… Předchází ji a přeţívá ji, temný, od pokolení k pokolení se rozmnoţující, omezený na své povolání a schopnosti, srostlé se zemí,

90


91

mystická duše, suchý, drţící se praktického rozumu, konec a stále proudící pramen krve, která ve městech tvoří dějiny světa. UA II 113 9.2.2. Rolnictví je ţivící stav v plném slova smyslu, totiţ kořen kultury, velké rostliny, která svoje vlákna noří hluboko do mateřské půdy, temně a přičinlivě z ní vytahuje všechny šťávy a posílá je vzhůru, kde kmen a koruna ční do světla dějin. Slouţí velkému ţivotu nejen výţivou, kterou odebírá zemi, ale i dalším produktem matky země, svou vlastní krví, která po staletí proudí ze vsí do vysokých stavů, přijímá zde jejich formy a udrţuje jejich ţivot. GE 272 (UAII,IV) 9.2.3. Smysl námořnictví byl vţdy týţ…: samostatné toulky, potulování se po „mokrých cestách neklidného moře“ za krásnějším a bohatším ţivotem bez otrocké práce, volba domova, kterým rolníkovi bez moţnosti volby zůstává zděděná hrouda, a který se zde volným pohybem a svobodným, velkým horizontem ţivota teprve hledá a nachází, aţ nakonec se stává domovem loď, moře samo. GE 273 (TA) 9.2.4. Mírový obchod je válka prostředky duchovní převahy, a proto je pouze svalovým člověkem nenáviděn a pohrdán, ale v zásadě jen proto, ţe hlupák má za zbraně jen své pěsti a cení jen jejich sílu. GE 274 (TA) 9.2.5. Obchod stojí svými duchovními metodami diplomacii… blíţe neţ průmysl a zemědělství, které jsou příbuzné správě a organizaci. GE 275 (NR) 9.2.6. Průmysl, lodní doprava, obchod a kaţdý jiný obor hospodářství stoupá nebo klesá osobním působením osobních schopností. Tato svoboda je ohroţována stejně koncerny jako státním násilím. Obojí zbavuje tvůrčí osobnosti svobodné vůle a nahrazuje ji schematem. Brzdí vzestup zdatných, protoţe práce s prostředností je pohodlnější. GE 276 (NR) 9.2.7. Je práce vůdcovská a práce prováděná. Obojí dohromady je průmysl. Nemohou být rozloučeny, neboť s jednou přestává druhá. Proti nim stojí jako něco zcela od nich odlišného ziskuchtivá práce spekulace, která nic nevyrábí, ale předpokládá výrobu, aby se z ní ţivila. GE 277 (NR)

91


92

9.2.8. Podnikání je práce, kterou umoţňuje teprve řemeslo. Stejně objevování, vymýšlení, počítání a provádění nových postupů je tvořivá činnost nadaných hlav, která předpokládá netvořivou činnost provádějících. GE 278 (MT) 9.2.9. Důstojnictvo a soudnictví jsou stavy, protoţe se odvozují od šlechty, úřednictví je povolání; učenectví je stav, protoţe se odvozuje z kněţství, umění je povolání. Cit cti a svědomí spočívá v prvních případech ve stavu, v druhých ve výkonu. GE 279 (UAII,IV) 9. 2. 10. Úředník v sobě ztělesňuje státní důstojnost. Odtud mlčky plynou jeho povinnosti a práva, počínaje vnějším chováním aţ k nepatrným rysům svědomí a soukromého ţivota a konče mlčenlivou sebeobětí pro věc, jíţ zasvěcuje ţivot. GE 280 (NR) 9. 2. 11. Nesmírná důleţitost úřednického stavu plyne ze skutečnosti, ţe k němu nějak patří skoro šestina obyvatelstva, ţe tento stav je všeobecně předmětem hodnocení, závidí se mu a napodobuje se, takţe jeho vědomá výchova se rovná výchově celého národa a je snad účinnější neţ výchova školy, protoţe neformuje vědění a myšlení, ale jednání a chování. GE 281 (NR) 9. 2. 12. Plebs je… třetí stav zastupovaný tribuny,… důvěrníky… Plebs jako třetí stav, jako zbytek… je určen jen negativně: vše, co nepatří k pozemkové šlechtě nebo k majitelům velkých kněţských úřadů, patří k němu. Obraz je stejně pestrý jako u tiersu z roku 1789. Pohromadě je drţí jen protest. UA II 443 9. 2. 13. Mimo politiku, totiţ jako společnost, plebs na rozdíl od šlechty a kněţstva vůbec neexistuje, ale rozpadá se na jednotlivá povolání se zcela rozdílnými zájmy. Je to strana… V roce 287 se s lex Hortensia mění plebs v populus romanus v témţ smyslu jako se 1789 ustavuje jako lid… Vnitřně nejednotný… třetí stav je nestav, protest proti stavovské existenci… a symbolické formě ţivota vůbec. Odmítá všechny rozdíly, pokud nejsou ospravedlněny rozumem nebo uţitkem…; je to městský život jako stav…, je to svoboda jako stav proti vázanosti. UA II 444

92


93

9. 2. 14. Mimo tento pojem, který nalézáme v kaţdé civilizaci, je pojem čtvrtého stavu, masy, která kulturu zcela odmítá… Je absolutně beztvará a kaţdou formu… stíhá nenávistí. Představuje nové nomádství světových měst, otroků a barbarů v antice, čudrů v Indii… bez minulosti a budoucnosti. Čtvrtým stavem dějiny přecházejí v bezdějinnost. Masa znamená konec, radikální nic. UA II 445 9. 2. 15. Ideál liberálního stejně jako bolševického třídního boje tvoří lidé, kteří buď bez úspěchu usilují o proniknutí do nějaké vyšší společenské vrstvy, nebo kteří se v ní nacházejí, aniţ by dorostli jejím etickým poţadavkům. Marx byl ztroskotaný měšťák – odtud jeho nenávist proti měšťákům. A totéţ platí o všech ostatních juristech, literátech, profesorech a kněţích: zvolili si povolání, k němuţ nebyli povoláni. To je duševní předpoklad revolucionářů z povolání. GE 287 (JE) 9. 2. 16. Velké vítězství, kterého dosáhl Marx nad svými protivníky spočívá v obecném přijetí pojmů zaměstnavatel a zaměstnanec…, v nichţ je obsaţena obţaloba, ţe jen druhý pracuje a první ţije z práce druhého. Ve státě, kde pracuje kaţdý, však tento etický protiklad, spojený se zamlčeným opovrţením prací, neplatí. GE 288 (JE) 9. 2. 17. Pojem proletáře vylučuje radost z práce. Dělník, který něco umí a je hrdý na svůj výkon, se necítí být proletářem. GE 289 (JE) 9. 2. 18. Pošetilá věta „všechna kola se zastaví, kdyţ to bude chtít tvoje silná paţe“ stále zamlţuje mozky ţvanilů a pisálků. To můţe také kozel, který spadne do soukolí. Ale tato kola vynalézt a zaměstnat, aby se jimi mohla ona „silná paţe“ ţivit, to dokáţí jen málokteří, kdo se k tomu zrodili. GE 292 (MT) 9. 2. 19. Marx… zná podstatu práce jen v anglickém pojetí jako prostředek ke zbohatnutí, jako prostředek bez mravní hloubky, kde jen úspěch, peníze… mají význam. Angličanovi chybí smysl pro důstojnost… práce. V jeho očích práce znešlechťuje, je nenáviděnou nutností – běda tomu, kdo nemá nic neţ ji, kdo nic nevlastní kromě vţdy nové práce a především, kdo nikdy nic vlastnit nebude. Kdyby Marx rozuměl smyslu pruské práce… jako sluţby ve jménu celku, pro „všechny“ a ne pro sebe, která zušlechťuje bez ohledu na svůj druh, pravděpodobně by svůj manifest nenapsal. PS 74

93


94

9. 2. 20. Práce je pro Marxe zboží, ne „povinnost”: to je kořen jeho politické ekonomie. Jeho morálka je morálka obchodu… Mzdový boj se stává spekulací, dělník je obchodník se svým zboţím, které se nazývá „práce“. Tajemství slavné teze o nadhodnotě je v tom, ţe se pociťuje jako kořist, kterou obchodník získal na protistraně…Třídní egoismus se povznáší na princip. Manuální pracovník má nejen obchodovat, má ovládnout trh… Marxismus je kapitalismus dělnictva. Připomíná to Darwina, jemuţ Marx stojí stejně tak blízko jako Malthus a Cobden. Obchod je stále chápán jako boj o ţivot. V průmyslu obchoduje podnikatel zboţím zvaném „peníze“, manuální pracovník se zboţím zvaném „práce“. Marx by chtěl odebrat kapitálu právo na privátní zájmy, ale dovede to nahradit jen právem na privátní zájmy dělníka. Je to nesocialistické, ale dokonale anglické. PS 75

*9.3. Šlechtictví a kněžství 9.3.1. Šlechta antického typu… hledá mystický rodokmen, který prozrazuje absenci historického smyslu. UA II 434 9.3.2. Kaţdé šlechtictví je ţivý symbol času, kaţdé kněţství prostoru… Šlechtic ţije ve světě skutečností, kněz ve světě pravd. UA II 413 9.3.3. Šlechtictví je vyšší rolnictví… V porovnání s ním je kněţství… stav bezrasový, nezávislý na půdě. UA II 414 9.3.4. Čím jsou dějiny pravější a rasovější, tím více se proud veřejného ţivota… řídí soukromým ţivotem jednotlivých velkých rodů. Právě v tom spočívá dynastický princip. UA II 415 9.3.5. Šlechtici stále hrozí nebezpečí, ţe ponechá svůj veřejný ţivot rozplynout v soukromém… Pravý kněz neuznává… soukromý ţivot, rod, „dům“. Pro člověka rasy je teprve smrt bez dědice pravá a strašná smrt, jak víme z islandských ság stejně jako z čínského kultu předků… Neumírá zcela, kdo přeţívá v synech a vnucích. Zato… dědictví kněze je duchovní… Prvotní formy toho… jsou všude bezmanţelství, kláštery, popírání rodu, pohrdání mateřstvím. UA II 416

94


95

9.3.6. Civilizace… je vyhasnutí šlechtictví nikoliv jako stavu…, ale jako ţivé tradice, a nahrazení osudového taktu kauzální inteligencí. Šlechtictví je pak jiţ jen predikát; ale právě tím se civilizované dějiny stávají dějinami povrchu, zaměřeného k pouhým účelům, tedy bez formy…, závislé na náhodách výskytu velkých jednotlivců, bez vnitřní jistoty, bez linie, beze smyslu. Césarismem se dějiny obracejí zpět k bezdějinnosti, k primitivnímu taktu pradoby a nekonečným stejně jako bezvýznamným bojům o materiální moc. UA II 418 9.3.7. Hrdina je… zcela a pouze ţivot, ale svatý muţ v sobě musí potlačovat ţivot… nejpřísnější askezí, aby byl sám se svým duchem – a síla k tomu je zase ţivot. Hrdina pohrdá smrtí a svatý ţivotem… Také velikost v náboţenství předpokládá rasu, silný ţivot…, zbytek je pouhá filosofie. UA II 419-20 9.3.8. Kněz… prohlubuje obraz přírody tím, ţe ho promýšlí. Šlechtic žije ve světě dějin a prohlubuje je tím, ţe mění jejich obraz. Obojí se rozvíjí ve velké tradici, ale první tradice je výsledek vzdělání, druhá výchovy. To je základní rozdíl mezi oběma stavy… Výchova, pěstění se šíří krví a přechází z otce na syna. Vzdělání ale předpokládá talent… Proto je dědičné kněţství samo se sebou ve sporu. UA II 421 *9.4. Stavy a třídy 9.4.1. Problém „čtvrtého stavu“ se objevuje v kaţdé kultuře při jejím přechodu k civilizaci. Pro nás začíná 19. stoletím; Rousseau náhle zastaral. Třetí stav patří k městu, které se staví jako rovnocenné vedle venkova, čtvrtý ke světovému městu, které venkov ničí. Je to duševně vykořeněný lid…, který nomádsky jako beztvará a formě nepřátelská masa táhne těmito kamennými labyrinty… PS 68 9.4.2. Civilizací západní Evropy…vládne strojní průmysl. Průmyslový dělník není čtvrtý stav, ale právem se cítí jako jeho reprezentant. Představuje symbol. Vznikl touto civilizací jako typ a cítí špatnost své existence nejhlouběji. Je otrokem technického věku, stejně jako inţenýr nebo podnikatel. PS 68

95


96

9.4.3. Ale řešení dělnické otázky jen pro dělníky a skrze ně neexistuje. Čtvrtý stav je pouhá skutečnost, ne idea… Dnes se to těţko chápe, protoţe stojíme na vrcholu velkoměstského masového hnutí, v jehoţ důsledku blízký pozorovatel ohlušen hesly přeceňuje jednostranné vyhlídky třídního egoismu, ale během dvou, tří století to všechno bude pryč, pokud dělnické hnutí nevstoupí do sluţby nějaké obecné ideje. Co zbylo z vášní doby Gracchů za Augusta? Problém se nevyřešil, rozpadl se. PS 68-69 9.4.4. Zde nyní přichází Marx. Pokouší se okázalou konstrukcí pozvednout skutečnost na úroveň ideje… Jako člověk přírodní vědy 19. století byl dobrý materialista a špatný psycholog. A tak nakonec nenaplnil velké skutečnosti nějakou ideou, ale ideje sníţil na pojmy, na zájmy. Místo anglické krve, kterou v sobě necítil, pozoroval jen anglické věci a pojmy, a z Hegela, jenţ reprezentoval slušnou část pruské státní myšlenky, se mu stala přístupnou jen metoda. A tak přenesl skutečně groteskní kombinací instinktivní protiklad dvou germánských ras na materiální protiklad dvou vrstev. Připsal „proletariátu“, čtvrtému stavu, pruskou myšlenku socialismu a „buržoazii“, třetímu stavu, anglickou myšlenku kapitalismu… Ve své prostotě neodolatelnými hesly se mu podařilo konsolidovat dělnictvo skoro všech zemí ve třídu s výrazným třídním vědomím. Jeho řečí dnes mluví a v jeho pojmech myslí čtvrtý stav… V povrchnosti jeho systému spočívá jeho síla… Víra v jednotu cíle, zaloţená jako vţdy na Západě na jediné knize, o jejíţ absolutní pravdivosti pochybovat je zločin, je silnější neţ skutečnost. Teprve tištěné slovo zaručuje faustovskému duchu působení do všech dálek prostoru a času. V anglické revoluci to byla bible, ve francouzské Rousseauova Společenská smlouva, v německé Komunistický manifest. Z převrácení protikladu ras na protiklad tříd vznikl nyní rozhodující pojem třídního boje. Horizontální směr historických sil se stává vertikálním: to je smysl materialistického pojetí dějin. Přírodovědecké myšlení této doby vyţaduje protiklad síly a látky: látky politických sil se nazývají národy, látky hospodářských sil se nazývají třídy. Marxismus zaměňuje pořadí obou sil a tím také obou látek. Tím ale nabývá slovo třída zcela nového významu. PS 69-70. 9.4.5. S úplným psychologickým nepochopením, jako přírodovědecky vyškolená hlava z 1850, si Marx nevěděl rady s rozdílem stavu a třídy. Stav je etický pojem, výraz ideje. Privilegovaní z 1789 stáli proti měšťanstvu jako stav, který ztělesňoval ideál formy, grandeur, courtoisie, vnitřní a vnější vznešenost… Měšťanstvo popřelo etickou převahu starých vznešených mravů a teprve odtud následuje odmítnutí sociálních privilegií. Anglicky školený rozum Paříţanů nastolil jiný ideál a francouzský instinkt z toho vytvořil princip rovnosti v etickém smyslu. To byl nový význam výrazu „lidská společnost“, totiţ rovnost a všeobecná závaznost mravního ideálu spočívajícího na rozumu a přírodě, nikoliv na krvi a tradici. PS 70-71 9.4.6. Třída je naproti tomu čistě hospodářský termín. Z eticko-politického pojmu měšťanstva z 1789 se stal hospodářský pojem z 1850. Ideál stavů se změnil v třídní zájem. Jen v Anglii byly třídy uţ dávno odstupňovány podle bohatství. Střední třída zahrnovala ty, kdo ţili z práce, aniţ by byli chudí. Vyšší třída byla bohatá, aniţ by pracovala. Dolní třída pracovala a byla chudá. V Prusku 96


97

určovalo třídu postavení, větší či menší míra nadřízenosti a podřízenosti. Vedle třídy rolníků existovala třída úředníků, tedy nikoli jednotka hospodářská, ale funkce. K podstatě moderní Francie patří neexistence skutečných tříd. Národ je neuspořádaná masa, v níţ se nacházejí bohatí a chudí, aniţ by ale tvořili třídu. Celý národ je jedna třída. PS 71 9.4.7. Nesnadná je vţdy přesná definice… tříd. Měšťanstvo znamená v okruhu marxistického myšlení něco zcela jiného neţ u Rousseaua. Je velký rozdíl, pouţijeme-li tento termín v protikladu k privilegovaným stavům feudální doby nebo z hlediska městských dělnických mas. Ke třem stavům z 1789 neexistuje ţádný čtvrtý, k dnešnímu čtvrtému ţádný první a druhý. Sieyés počítá duchovenstvo na 80.000, šlechtu na 120.000 a třetí stav na 25 milionů. Tito poslední jsou tedy národ. Burţoasie znamená „všichni“. Také francouzský rolník je burţoa. PS 72 9.4.8. Čtvrtý stav je ale menšina, která nikdy není přesně definovatelná, protoţe při označení řemeslník, průmyslový dělník, proletář, masa – leţí hranice jinde. Někdy je definován a často pociťován… jako opět „všichni“ s výjimkou podnikatelů. PS 72 9.4.9. Třetí stav byl vlastně zcela negací. Znamenal, ţe uţ ţádné stavy vůbec nemají existovat. Čtvrtý stav ale opět vytyčuje tuto rovnost. Staví jedinou třídu povolání jako určující v sociálním ţivotě; vrací se k 1789 a prezentuje se opět jako privilegovaný stav. To nacházíme v pojmech diktatura proletariátu, panství jedné třídy, jejíţ početní převaha naprosto není jistá. Tím se třídní cíl přeměňuje zpět v karikaturu starého stavovského ideálu. Z těchto konstrukcí mluví jen literatura, ne krev a výchova. PS 72 9. 4. 10. Ale také Marxova morálka je anglického původu. Marxismus prozrazuje v kaţdé větě, ţe pochází k teologického, nikoliv politického způsobu myšlení… Proto jsou jeho základní pojmy pociťovány jako morální protiklady. Slova socialismus a kapitalismus označují v tomto nenáboţenském náboţenství dobro a zlo. Burţoa je ďábel, námezdní dělník anděl této nové mytologie a stačí se jen trochu ponořit do vulgárního patosu Komunistického manifestu, abychom za jeho maskou spatřili independentní křesťanství. PS 73 9. 4. 11. Tím učí Marx pohrdání prací. Snad to sám tak nikdy necítil. Práce - tvrdá, dlouhá, vyčerpávající - je neštěstí, zisk bez námahy je štěstí. Pod vysloveně anglickém podceňování muţe, který má jen své ruce, aby mohl ţít, se skrývá instinkt Vikinga, jehoţ povoláním je zmocnit se kořisti a ne spravovat své plachty. Proto je v Anglii manuální pracovník větším otrokem neţ kdekoliv jinde. Je jím morálně; cítí, ţe jeho způsob práce vylučuje, aby byl počítán mezi gentlemany. V pojmech burţoasie a proletariát stojí proti sobě čistě anglické hodnocení obchodního zisku a manuální

97


98

práce. První je štěstí, druhé neštěstí, první znamená ušlechtilost, druhé sprostotu. Nenávist nešťastného ale říká: první činnost je zaměstnáním zlého, druhé dobrého. PS 73

*10. Politika *10.1. Stát 10.1.1. Ve formě je pole závodních koní, kteří lehkým skokem s jistotou překonávají překáţku a pak opět v jednotném rytmu běţí po rovině. Ve formě jsou zápasníci, šermíři a hráči, jimţ i to nejodváţnější jde snadno a samozřejmě od ruky. Ve formě je umělecká epocha, pro níţ je tradice samozřejmostí jako kontrapunkt Bachovi. Ve formě je armáda, jakou měl Napoleon u Slavkova a Moltke u Sedanu. Všechno, co bylo dosaţeno v dějinách, ve válce a v onom pokračování války duchovními prostředky, které nazýváme politikou, všechna úspěšná diplomacie, strategie, ať státu, stavů nebo stran, měla co činit s ţivými jednotkami, které byly ve formě. GE 181 (UAII,IV) 10.1.2. Stát je „bytí ve formě“ nějaké jej tvořící a představující národní jednoty pro skutečné nebo moţné války. Je-li tato forma velmi silná, má jako taková jiţ hodnotu vítězné války, která se vyhrává beze zbraní, jen vahou moci připravené k akci. Je-li slabá, dočká se ve vztahu k jiným mocím vzápětí poráţky. GE 182 (JE) 10.1.3. Jestliţe kaţdá vysoká politika chce být nahrazením meče duchovními zbraněmi, a ctiţádost všech státníků na vrcholu všech kultur směřuje k tomu, aby válka pokud moţno nebyla nutná, přece zůstává mezi diplomacií a válečným uměním prapříbuznost: charakter boje, taktika, válečná lest, nutnost materiálních sil v pozadí, aby operacím dodaly váhy jsou stejné, a také cíl zůstává stejný: vzestup vlastní ţivotní jednoty – stavu nebo národa – na útraty jiných. GE 187 (UAII,IV) 10.1.4. Světový mír… předpokládá, ţe se velké počty lidí privátně zřeknou války, znamená ale tím také nepřiznanou připravenost stát se kořistí jiných, kteří se války nezřekli. Začíná se přáním všeobecného smíru, rozvracejícímu stát, a končí tím, ţe nikdo nehne prstem, dokud jsou neštěstím postiţeni jen sousedi. GE 188 (UAII,IV) 10.1.5. Světové dějiny jsou dějinami států, dějiny států jsou dějinami válek. Ideje deroucí se k rozhodnutí se převlékají do politických jednotek, do států, národů, stran. Chtějí být vybojovány

98


99

zbraněmi, ne slovy. Hospodářské boje se stávají boji mezi státy nebo uvnitř států. Náboţenské víry se konstituují jako státy, jako ţidovství nebo islám, hugenoti a mormoni, kdyţ jde o jejich existenci nebo vítězství. Vše, co povstalo z nejhlubšího lidského duševna a lidské tvorby, obětovává člověka. Ideje, které se staly krví, poţadují krev. PS 52-53 10.1.6. Válka je věčná forma vyššího lidského ţivota a státy jsou zde kvůli válkám; jsou výrazem připravenosti k válce. A kdyţ se unavené a bezduché společenství chce zříci války, jako antičtí lidé pozdních století, Indové a Číňané dnes, stávají se jen z těch, kdo vedli války jejich objektem, o nějţ a s nímţ vedou války jiní. PS 53 10.1.7. Zdraví ţivého těla je plodnost. Plodnost je politická moc. GE 191 (GR) 10.1.8. Lidské právo je vţdy právo silnějšího, které slabší poslouchá, a toto právo chápané mezi kmeny jako trvalé je "mír". Takový mír existuje také uvnitř kmene, aby jeho síly byly k dispozici pro vnější úkoly: stát je vnitřní pořádek národa k vnějším účelům. GE 192 (MT) 10.1.9. Mít právo je výraz moci. GE 193 (UAII,IV) 10. 1. 10. Nejméně zahalenou podobu… má právo jako výraz moci v mezistátních vztazích, v mírových smlouvách, a v národním právu, o němţ jiţ Mirabeau soudil, ţe je oním právem silnějšího, jehoţ zachovávání je uloţeno bezmocnému. Na právech tohoto druhu je zaloţena valná část světově historických rozhodnutí. GE 194 (UAII,IV) 10. 1. 11. Osudová otázka skutečně existujících, ne v hlavách rozvrhnutých států je… nikoliv otázka jejich ideálního úkolu a členění, ale otázka jejich světové autority, která není trvale udrţována materiálními prostředky, ale vírou samotných jejich nepřátel v jejich výkonnost. GE 195 (UAII,IV) 10. 1. 12. Dorost má stejnou cenu jako nejvyšší dosaţená moc: to je tajemství Napoleonovo o maršálské holi v tornistře kaţdého vojáka. GE 196 (NR)

99


100

10. 1. 13. Mít princip, jehoţ působením se dostávají rození vůdcové tam, kde jsou zapotřebí, politickou výchovu, která probouzí, učí, vyvolává příslušné vlohy a ovládá ty, kdo se vzpírají, vytvořit tradici, která vše to nepozorovaně uskutečňuje a zdokonaluje – to je smysl kaţdé ústavy národa, ať je dána panovníkem nebo přijata shromáţděním, ať spočívá v paragrafech nebo zvycích. GE 197 (NR) 10. 1. 14. Výuka dějepisu a politická výchova národa školou: kdo dříve chápal, ţe obojí je totéţ? GE 198 (NR) 10. 1. 15. Co se píše v ústavě, je vţdy nepodstatné. Záleţí na tom, co z toho poznenáhlu vytvořil instinkt celku. GE 199 (PS) 10. 1. 16. Ne v právech nebo ústavách, v ideálech a programech, ani ne v mravních zásadách nebo rasových instinktech je osud národa, ale ze všeho především ve schopnostech vládnoucí menšiny. GE 200 (NR) 10. 1. 17. Jsou to vţdy a stále jednotlivé kruhy v nesčetných odstupňováních, které ve jménu národa ţijí, cítí, jednají a umějí umírat. GE 201 (UAII,II) 10. 1. 18. Kdyţ národ v nadšení povstane, aby bojoval za svou svobodu a čest, je to vţdy menšina, která v nejvlastnějším smyslu „obdaří duchem“ ostatní mnoţství… Všichni tito jednotlivci, kteří ještě včera ţili pocitem „my“, zahrnujícím jen rodinu, povolání, snad domovské místo, se náhle stanou na prvním místě muţi národa. Jejich cítění a myšlení, jejich já a tím také „to“ v nich se v maximální hloubce proměnilo: stalo se historickým… Pak se i ahistorický rolník stává členem svého národa a přichází pro něho čas, kdy historii proţívá a nenechává ji jen procházet kolem. GE 202 (UAII,II) 10. 1. 19. Vnitřní ústava národa má vţdy a všude účel „ustavení“ národa pro vnější boj, ať vojenský, diplomatický nebo hospodářský. GE 203 (UAII,IV) 10. 1. 20. Stupeň vojenské moci je závislý na úrovni průmyslu. Průmyslově chudé země jsou chudé vůbec, tedy nemohou zaplatit ţádné vojsko a ţádnou válku, tedy jsou politicky bezmocné, a tedy jsou v nich pracující, vůdci i ti, kdo jsou vedeni, objekty hospodářské politiky svých protivníků. GE 204, 205 (MT)

100


101

10. 1. 21. Všechno velké hospodářské podnikání je politické povahy. Můţe se zabývat čímkoliv: od určité míry má všechno také svou politickou stránku, a kdyţ někdo v tomto postavení opomíjí politické jednání a myšlení, zaujímá tím rovněţ stanovisko s politickými důsledky. GE 206 (NR) 10. 1. 22. Bez silné politiky nikdy a nikde nebylo zdravé hospodářství, přestoţe materialistická teorie učí opak. GE 207 (JE) 10. 1. 23. Politika je v ţivotě národů bezpodmínečně prvotní a hospodářství druhotné. Zdravé hospodářství nemůţe v ţádné zemi existovat bez silného zahraničně politického vedení. Kdyţ se tento poměr obrací, svědčí to o onemocnění národního těla. GE 208 (VPS) 10. 1. 24. Hospodářská politika můţe být důleţitou stránkou velké politiky…, ale ne náhraţkou za ni. GE 209 (NR) 10. 1. 25. Právo je obyčej, v němţ se dohromady státně ţije. Plyne z toho, ţe právo existuje, pokud existuje něco jako stát, ať uţ si to uvědomuji nebo ne. A je fakt, ţe skutečné („přirozené“) právo vstupuje jen pomalu, zlomkovitě a neúplně do vědomí členů státu, a sice ne, kdyţ se vyplňuje, ale kdyţ se porušuje. Teprve působením porušování nastává vědomé hledání práva. GE 210 (P) 10. 1. 26. Víra, ţe by vůbec mohlo existovat právo takřka se vznášející nad věcmi, zcela nezávislé na politicko hospodářských zájmech, je velký omyl… Kaţdé právo obsahuje v abstraktní podobě obraz světa svého původce a kaţdý historický obraz světa obsahuje politicko hospodářskou tendenci, která… závisí na tom, co daný stav prakticky chce, jakou má v ruce skutečnou moc a s ní schopnost tvořit právo. Kaţdé právo je vyjádřeno jednotlivým stavem ve jménu všeobecnosti. GE 211 (UAII,I) 10. 1. 27. Skrytá metafysika starých právních pojmů se nemůţe znovu probudit v myšlení cizích lidí. Právě to poslední a nejhlubší není v ţádném právu světa vysloveno, protoţe je to samozřejmé. To nejpodstatnější se vţdy mlčky předpokládá; právo se obrací k lidem, kteří kromě ustanoveného také a právě vnitřně rozumí nikdy nevyslovenému a umějí to pouţít. Kaţdé právo je v nikdy nepřecenitelné míře zvykové právo: definuje-li zákon slova, pak ţivot je znamená. GE 212 (UAII,I)

101


102

10. 1. 28. Kaţdé zralé právo je výsledek povinností. GE 213 (NR) 10. 1. 29. Daně jsou částka, o níţ je zkracována ţivotní úroveň jednotlivce, aby se získaly prostředky pro ţivotní úroveň celku. Čím ve větší míře přejímá celek úkoly ochrany cti, jistoty a vlastnictví (právo), ţivotní moţnosti (velká politika, válka), předpokladů hospodářského zdaru (doprava, pořádek), protoţe je jednotlivec nemůţe nebo nechce plnit, tím větší díl hospodaření jednotlivce musí být přepsán státu, zatímco jednotlivec tím šetří. Tak policista na ulici šetří jednotlivci výdaje na osobní ochranu. GE 214 (NR) 10. 1. 30. Stát je větší neţ kmen, jehoţ muţi se v kaţdém okamţiku mohou shromáţdit na jednom místě; má hranice, které nejsou dosaţitelné v několika málo hodinách, a sousedy, s nimiţ jsou nutné nějaké trvalé úmluvy. Písemný styk, který překonává omezení ústního porozumění, daná místem a okamţikem, patří tedy k jeho pojmu. Kmen není myslitelný bez jedné řeči, která přinejmenším převládá, stát bez písemného styku. Byrokracie je proto stará jako státní ţivot vůbec. GE 215 (TA) 10. 1. 31. Také stát je kus architektury. Také jeho formy… mluví o prasymbolu kultury. Antické polis je část dórského chrámu, zcela euklidovského tělesa. Západní systém je dynamika geografického prostoru. Ještě zřetelněji mluví forma egyptského státu… Jeho lidé, pečlivě rozvrstvení, tvoří pyramidu s faraónem na špici. Kaţdý má úřad. Jednotlivá existence se vyčerpává účastí na velkém hnutí. Neexistují „geniové“, ţádné privátní zájmy. Tento stát je osud. Představuje cestu egyptského člověka. Pyramida je obrovský hrob králův, kde poloţení základního kamene znamená první akt jeho vlády a na němţ pracuje celý národ, dokud král vládne… Je to… včelí stát. UA I 269 10. 1. 32. Osudová otázka skutečných a ne v hlavách vzniklých států není otázka jejich úkolů a členění, ale otázka vnitřní autority… Rozhodující problémy nespočívají ve vytváření ústav, ale v organizaci dobře pracující vlády; ne v rozdílení politických práv podle „spravedlivých“ zásad, které zpravidla nejsou nic jiného neţ představy…, které si nárokuje jeden stav, ale v pracovním taktu celku. UA II 456 10. 1. 33. Parlamentarismus… je pokračování buržoazní revoluce jinými prostředky. Ve skutečnosti je kaţdý moderní volební boj… občanskou válkou… vedenou slovem a písmem. Tato forma náleţí výhradně západní kultuře, pro jiné je nesmyslná a nemoţná. UA II 519-20 102


103

10. 1. 34. Parlamentarismus není ţádný vrchol, stejně jako jím není… polis nebo barokní stát, ale krátký přechod, totiţ od pozdní doby s jejími dozrálými formami k věku velkých jednotlivců uprostřed světa, který ztrácí tvar… Ani velkoměstská masa ani silní jednotlivci nemají pravou úctu před touto formou bez hloubky a minulosti, a jakmile se ukáţe, ţe je právě jen formou, stává se maskou a stínem. UA II 520 10. 1. 35. Ve skutečnosti národ nemá nikdy moţnost volit mezi různými státními formami. Měnit se dá jen převlek, ne duch, to podstatné, i kdyţ veřejné mínění stále obojí zaměňuje. Co je napsáno v ústavě, je vţdy nepodstatné. Záleţí na tom, co z ní postupně vytvoří obecný instinkt. Anglický parlament vládne podle nepsaných, ze staré praxe se vyvinuvších zákonů a právě proto s velkým úspěchem. PS 17-18 10. 1. 36. Válka tvoří všechny velké věci. Vše významné v proudu ţivota vzniká vítězstvím a poráţkou. UA II 448 *10.2. Vůdcovství 10.2.1. Nejvyšší… není umět jednat, ale umět velet. Teprve tím vyrůstá jednotlivec nad sebe a stává se středem činného světa. GE 216 (UAII,IV) 10.2.2. Organizovat znamená velet. Duch a ruka se rozdělují na jen myslící a jen provádějící. GE 217 (P) 10.2.3. Kde se nevelí, tam se také nic nedosáhne. GE 218 (P) 10.2.4. Vládnout, rozhodovat, vést, velet je umění, obtíţná technika, která jako kaţdá jiná předpokládá vrozenou schopnost. GE 219 (MT) 10.2.5. Být centrem akce, jednajícím středem nějakého mnoţství, povznést vnitřní formu vlastní osoby k formě celých národů a věků, komandovat dějiny, abychom vedli vlastní národ nebo pokolení a

103


104

jeho cíle k vrcholu událostí, to je sotva uvědoměný a neodolatelný pud v kaţdém jednotlivci povolaném dějinami. GE 220 (UAII,IV) 10.2.6. Jsou to velcí jednotlivci, kteří dělají dějiny. Co se vyskytuje v „mase“, můţe být jen jejich objektem. GE 221 (JE) 10.2.7. Samorostlá státní myšlenka je vţdy, se samozřejmostí sahající aţ hluboce do zvířecího světa, svázána s pojmem jediného vládce. Je to stav, který se v kaţdé oduševnělé skupině v rozhodující situaci ustavuje sám od sebe, jak to stále znovu dokazují všechna veřejná srocení a všechny okamţiky náhlého nebezpečí. Tyto skupiny jsou cítící jednotky, ale slepé. Stávají se „ve formě“ pro vnucující se události jen v rukou vůdce, který náhle povstane z jejich středu, a právě z jednoty cítění se rázem stává jejich hlavou a nalézá bezpodmínečnou poslušnost. To se opakuje při tvoření velkých ţivotních jednotek, které nazýváme národy a státy. UA II 467 10.2.8. Politika nezávisí na zřízeních, ale na osobnostech. Proto nakonec existuje jen personální kredit, jak pro hospodářství celého národa, tak pro kaţdý jednotlivý podnik. GE 223 (NR) 10.2.9. Politicky nadané národy neexistují. Existují jen národy, které jsou pevně v rukou vládnoucí menšiny a které se proto cítí v dobrém stavu. GE 224 (UAII,IV) 10. 2. 10. Politické nadšení mnoţství není neţ důvěra ve vedení. GE 225 (UAII,IV) 10. 2. 11. Od pouhého politika, hráče z radosti ze hry, šťastného lovce ve výšinách dějin, hrabivce a kariéristy, školometa ideálu, se pravý státník liší tím, ţe smí ţádat oběti a obdrţí je, protoţe jeho cítění, nutné pro dobu a národ, se dělí mezi tisíce, přetváří je aţ do nejhlubšího vnitřku a činí je způsobilými k činu, jehoţ by jinak nedorostli. GE 226 (UAII,IV) 10. 2. 12. Jsou ctnosti vůdce a ctnosti vedených. Také na těchto druhých záleţí, zda se dosáhne podstaty a cílů pravé politiky… Vychovat se jako materiál pro velkého vůdce, v hrdém odříkání, být připraven k neosobní sebeoběti, to také je německá ctnost. GE 227 (PP)

104


105

10. 2. 13. Existuje druh rozkazování, který činí poslušnost hrdým, svobodným a vznešeným zvykem. GE 228 (UAII,IV) 10. 2. 14. Kdo nemá k obětování ţádné já, neměl by mluvit o věrnosti. Následuje jen někoho, na nějţ přeloţil odpovědnost. GE 229 (JE) 10. 2. 15. Být sluţebníkem státu je aristokratická ctnost, které jsou schopni jen málokteří. GE 230 (JE) 10. 2. 16. Král je viditelný výraz státní vůle. Kde stát nemá ţádnou vůli, není král. Proto byla helénská města republikami; proto jen Sparta měla krále; proto byl celou tendencí římského státu přes konzuly a diktátory César a proto byl Napoleon dovršitelem revoluce. GE 231 (P) 10. 2. 17. Je práce vůdcovská a práce prováděná… Ať se jedná o lov na velkou divočinu nebo o stavbu chrámu, o válečné nebo zemědělské podnikání, o zaloţení firmy nebo státu, o karavanní průvod, povstání nebo dokonce o zločin – vţdy zde napřed musí být podnikavá, objevitelská hlava, která má ideu, řídí provedení, velí, rozdílí úkoly, krátce, která je zrozena k vedení jiných, kteří k tomu zrozeni nejsou. GE 232 (MT) 10. 2. 18. Umění vládnout je nikoliv první, ale jediný problém velké politiky. Všechno ostatní z něho plyne. Toto umění vytvořilo světové dějiny. Pozvedlo nepatrné národy k rozhodné výši a zničilo velké. GE 233 (NR) 10. 2. 19. Ve věku, kdy jsou to jednotlivci a ne neosobní formy, které představují osud, můţe také poraţená a napůl zničená země přes noc povstat k mocnému významu. GE 234 (NF) 10. 2. 20. Kaţdý jednající se narodil v určité době a pro ni. Tím je určen okruh pro něho dosaţitelného. Pro dědy a vnuky je dáno něco jiného, tedy i jiný cíl a úkol. Okruh dosaţitelného se dále zuţuje mezemi osobnosti a vlastnostmi jeho národa, postavení, i lidí s nimiţ musí pracovat. Politika na úrovni se vyznačuje tím, ţe se zřídka mýlí v těchto hranicích do té míry, aby to bylo spojeno s obětmi, ale ţe také nic, co lze uskutečnit, nepřehlédne. GE 235 (UAII,IV)

105


106

10. 2. 21. Vliv, který má státník ve zvláště silném postavení na politické metody je velmi malý, a patří k úrovni státníka, ţe se v tom neklame. Jeho úloha je pracovat s danými historickými formami a v nich; jen teoretik se vzrušuje hledáním ideálnějších forem. GE 236 (UAII,IV) 10. 2. 22. Z deseti lidí zabývajících se politikou jich chce devět jen „uskutečňovat“ její zásady, nikoliv existující politický ţivot povznést. GE 237 (P) 10. 2. 23. Politické úspěchy jsou právě tak velké jako moc tradice spočívající v krvi. V politice je tomu jako v kaţdém velkém a zralém umění: úspěchy předpokládají, ţe existence je dokonale ve formě, ţe velký poklad prastarých zkušeností se změnil v instinkt a pud a je právě tak nevědomý a samozřejmý. Jiný druh mistrovství neexistuje; velký jednotlivec se stává pánem budoucnosti a něčím víc neţ rušivou příhodou, ţe působí v této formě a z ní nebo působí a z ní se vytváří, je osudem nebo má osud. GE 238 (UAII,IV) 10. 2. 24. Doktrinářská náchylnost k teorii z nedostatku zkušenosti, lépe z chybějícího nadání nabývat zkušenosti, se projevuje literárně v neúnavném konstruování politických, sociálních a hospodářských systémů a utopií, prakticky pak v organizační zuřivosti, která se stává abstraktním samoúčelem a má za následek byrokracii, utápějící se ve svém chodu naprázdno nebo ničení ţivých pořádků… Racionalismus není v podstatě nic neţ kritika, a kritik je protikladem tvůrce: rozkládá a slučuje. Početí a zrození jsou mu cizí. Proto je jeho dílo umělé a neţivotné, a setká-li se kde se skutečným ţivotem, zabíjí ho. GE 239 (JE) 10. 2. 25. Velcí státníci usilují o bezprostřední jednání a sice z bezpečného smyslu pro skutečnosti. Je to pro ně tak samozřejmé, ţe moţnost přemýšlet o obecných základních pojmech tohoto jednání jim vůbec nepřijde na mysl, totiţ za předpokladu, ţe takové pojmy vůbec existují. Vědí odjakţiva, co mají dělat. Teorie o tom neodpovídá jejich talentu a není jim ani po chuti. GE 240 (UAII,IV) 10. 2. 26. Pro praktický úspěch není zapotřebí racionálně analyzovat velké skutečnosti a situace, ale cítit na první pohled moţnosti v nich spočívají a jaké prostředky jsou pouţitelné. Kaţdý souboj sečnými zbraněmi, kaţdý podle mysliveckého obyčeje vedený lov, kaţdá hra má svou logiku spočívající v citu, a tato, nikoliv logika filosofa, je také logikou politického úspěchu. GE 241 (AA)

106


107

10. 2. 27. Člověk velkého činu jako Napoleon, který v okamţiku těţkého rozhodnutí váhá a pochybuje, dospívá k bodu, kdy myšlení o příčině a účinku se ukazuje jako nepodstatné a kdy se odhaluje osud. Pak nepomůţe ţádné myšlení, ale jen instinkt, víra ve hvězdu. GE 242 (P) 10. 2. 28. Člověk činu, jednající, chtějící, bojující, který se musí denně potvrzovat proti moci skutečností… a podrobovat si je, hledí na pouhé pravdy jako na něco nedůleţitého… Pro pravého státníka existují jen politické skutečnosti, ne politické pravdy. UA II 015 10. 2. 29. Všechny velké úspěchy státnického umění i chytrých národních instinktů byly výsledkem chladných úvah, dlouhého mlčení a čekání, a především zásadního odmítnutí opojení a scén. GE 243 (PP) 10. 2. 30. Kdo není schopen nenávisti, není muţ. Dějiny však dělají muţi. Jejich rozhodnutí jsou tvrdá a krutá, a kdo si myslí, ţe se takovým rozhodnutím můţe vyhnout porozuměním a smiřováním, není uzpůsoben pro politiku. GE 244 (PP) 10. 2. 31. Nebezpečí entuziasty je, ţe se mu situace zdá jednoduchá. Entuziasmus se nesnáší s cíly leţícími nad generacemi. GE 245 (JE) 10. 2. 32. Entuziasmus je ctnost vedených, břímě pro vůdce. GE 246 (P) 10. 2. 33. Revolucionář stejně jako kontrarevolucionář musí být znalcem lidí, váţit s ledovým chladem a převahou všechny faktory okamţiku, a psychologický jemnocit staré diplomacie místo k diplomatickým a ušlechtilým duším obrátit k obtíţněji proniknutelné, na chyby taktu mnohem vzrušeněji reagující mase. Lidoví vůdci nepatrné inteligence mají v tom neomylnou jistotu. GE 247 (PS) 10. 2. 34. V dějinách nezáleţí mnoho na tom, zda kdo má nebo nemá pravdu. O úspěchu rozhoduje, zda má nebo nemá politickou převahu. GE 248 (PP)

107


108

10. 2. 35. Konzervativní kruhy se právě v revolučních časech mýlí, kdyţ soudí, ţe počestnost, bezúhonné myšlení a vřelost citu můţe vyváţit nedostatek inteligence. Správněji: právě vzhledem k tomuto nedostatku nechápou taktickou převahu protistrany, která vţdy proti zakořeněné tradici – nebo zděděným předsudkům – staví chytřejší hlavy. GE 249 (NR) 10. 2. 36. Ve vypuknuvší revoluci se vţdy objevuje nedostatek politického taktu vládnoucí strany i jejich odpůrců. Nutná opatření se mají uskutečnit ve správné době, aby se jevila jako dar a zajišťovala vládnoucí moci důvěru, a nebylo nutno je přinášet jako oběť, která prozrazuje slabost a vzbuzuje opovrţení. GE 250 (UAII,IV) 10. 2. 37. Před kaţdou velkou zemí stojí vnitřně a zahraničně politické úkoly, jejichţ zvládnutí předpokládá existenci jednotně myslící, cítící a jednající vrstvy, bez níţ nelze důsledné řešení těchto úkolů zajistit. Kde tato vrstva chybí, stává se vysoká politika rychle závislá na existenci zvláště nadaných jednotlivých osobností. GE 251 (AA) 10. 2. 38. Ţivotaschopná forma vládnutí… je v určité míře kompenzací mezi úkoly doby a materiálem nadání, který je k dispozici. Musí být tak pruţná, aby významní muţi mohli plně uplatnit své schopnosti, avšak aby se zároveň mohl tvořit výkonný průměr, na němţ spočívá chod práce, a jenţ zajišťuje, ţe vznik velkých osobností nezůstává zcela závislý na náhodě. GE 252 (NR) 10. 2. 39. Velcí jednotlivci často více zničí, neţ vybudovali – mezerou, která vznikne v proudu dění jejich smrtí. GE 253 (UAII,IV) 10. 2. 40. První úkol zní: sám něco dělat; druhý, všednější, ale těţší, zároveň větší ve svém působení: vytvářet tradici, přivádět jiné, aby pokračovali v díle, jeho rytmu a duchu; rozproudit jednotnou činnost, která prvního vůdce, aby zůstala ve formě, jiţ natolik nepotřebuje GE 254 (UAII,IV) 10. 2. 41. Tvořit tradici znamená vyřadit náhodu. Tradice pěstuje vysoký průměr, s níţ můţe budoucnost jistěji počítat, nikoliv Césara, ale senát, nikoliv Napoleona, ale vysoce kvalitní důstojnický sbor. Silná tradice loví ze všech stran talenty a s malými dispozicemi dosahuje velké úspěchy. GE 255 (UAII,IV)

108


109

10. 2. 42. Politická moc, bez níţ výhledově neexistují hospodářské úspěchy, nespočívá dnes jiţ pouze v penězích, kanónech a smlouvách, nýbrţ vzrůstající měrou v existenci osobností, které představují reálnou moc svou převahou a mohou nahradit anonymní moc velkých kvantit. GE 256 (WW) 10. 2. 43. Vstupujeme nyní do věku, kdy také vnější politika, která měla celá staletí nadosobní povahu, označitelnou asi slovy jako legitimita, konstituce, politická tradice, diplomatický styl nabývá forem, které pramení z charakteru osobností jednotlivců. GE 257 (NF) 10. 2. 44. Předvídám v průběhu 20. století dějinnou epochu, a sice hospodářskou a politicko historickou, v níţ se bude méně jednat o státy a ústavy, ještě méně o diktáty a smlouvy, ale stále více a rozhodněji o velká jména, jejichţ zvuk bude vytvářet moci a vyhrávat duševní bitvy. GE 258 (WW)

*10.3. Filosofie politiky 10.3.1. Velcí státníci jednají z bezpečného smyslu pro skutečnost. Je to pro ně tak samozřejmé, ţe moţnost přemýšlet o obecných základních pojmech tohoto jednání jim ani nepřijde na mysl – za předpokladu, ţe takové pojmy vůbec existují… Ale myslitelé z povolání… se zahloubávají do abstrakt, nejraději mýtických, jako je spravedlnost, ctnost, svoboda… V kaţdém politickém programu a ideologii je cosi kněţského. UA II 548-9 10.3.2. Muţ skutečností… má zajisté přesvědčení, které je mu drahé, ale jako soukromník; ţádný politik na úrovni pokud jedná, se jím necítí vázán… To platí o Sullovi a Robespierovi stejně jako o Bismarckovi a Pittovi… Kdybychom sledovali zásady jednání Innocence III., který přivedl církev skoro ke světovládě, dostaneme katechismus úspěchu, který je nejpříkřejším protikladem náboţenské morálky; bez tohoto katechismu by neexistovala ţádná církev, ţádné anglické kolonie, americké jmění, ţádná vítězná revoluce a konečně ani ţádný stát ani strana. UA II 552-3 10.3.3. Velký státník je ale také vychovatel…, ne jako představitel nějaké morálky nebo doktríny, ale jako příklad svým jednáním… Velký státník je zahradník svého národa. UA II 553

109


110

10.3.4. Vliv, který má i neobyčejně silný státník na politické metody je velmi malý, a záleţí na úrovni státníka, aby se v tom neklamal. Jeho úkol je pracovat s danými historickými formami; jen teoretik se vzrušuje nalézáním forem ideálních. K politickému „bytí ve formě“ ale patří ovládnutí nejmodernějších prostředků. Zde není ţádná volba. Prostředky a metody jsou dány dobou. UA II 558 10.3.5. „Suverenita lidu“ je jen jiné slovo pro to, ţe vládnoucí moc přijala místo titulu krále titul vůdce lidu. Metody vládnoucích se tím změní málo, postavení ovládaných vůbec. A ani světový mír… by nebyl nic jiného neţ otroctví celého lidstva pod vládou malého počtu k panování rozhodnutých silných povah… K pojmu výkonné moci patří, ţe se ţivotní jednota – jiţ mezi zvířaty – rozpadá na subjekt a objekt vlády. UA II 550-1 10.3.6. Politicky nadané národy neexistují. Jsou jen národy, které jsou pevně v rukou vládnoucí menšiny… Angličané jsou jako národ stejně málo soudní, stejně omezení a nepraktičtí v politických věcech jako kaţdý jiný národ, ale mají tradici důvěry… Statečnost tlupy závisí na důvěře ve vedení. Důvěra ale znamená zřeknutí se kritiky… Politické nadání nějaké skupiny je důvěra ve vedení. Ale ta se musí získat; vyţaduje pomalé zrání, zajištěné úspěchy a musí se přeměnit v tradici. UA II 551-2 10.3.7. Pro ranou politiku všech kultur jsou vládnoucí strany pevně dány… Existuje jen stavovská politika… Obrat nastává, kdyţ vedení přejímá… měšťanstvo velkých měst… Proti krvi a tradici se pozvedávají moci ducha a peněz. Na místo organického nastupuje organizované, na místo stavu strana. Strana není produkt rasy, ale sbírka hlav… Je nepřítelem kaţdého stavovského členění… Neuznávají se uţ stavovské ideály, ale zájmy povolání. Strany jsou čistě městské jevy… Prastavy jsou šlechta a kněţstvo. Prastrana je strana ducha a peněz, liberální strana velkého města… Aristokratické je pohrdání duchem měst, demokratické je pohrdání rolníkem, nenávist ke vsi. To je rozdíl stavovského vědomí a stranického smýšlení, rasy a ducha, růstu a konstrukce. UA II 560-2 10.3.8. Forma vládnoucí menšiny se rozvíjí od stavu přes stranu nezadrţitelně opět k jednotlivci. Konec demokracie a přechod k césarismu tedy probíhá nikoliv tím, ţe mizí dvě strany třetího stavu, tedy liberalismus, ale strany jako forma vůbec. Zaniká… abstraktní ideál… stranické politiky a jeho místo zaujímá soukromá politika, nezadrţitelná vůle k moci několika rasově silných lidí. Stav má instinkty, strana program, druţina má pána. UA II 565

110


111

10.3.9. Věk pravého partajnictví zahrnuje asi dvě století a pro nás je v naprostém úpadku od světové války. UA II 566 10. 3. 10. Na začátku vzniká vedení a aparát kvůli programu… Nakonec program mizí z paměti a organizace pracuje jen pro sebe. UA II 566 10. 3. 11. Politicko-sociální teorie… je nutný základ stranické politiky… Řada od Rousseaua k Marxovi má v antice svůj protějšek v sofistech aţ k Platonovi a Zenonovi. V Číně jsou základní rysy odpovídajících učení patrny z konfuciánské a taoistické literatury; stačí jmenovat socialistu Moh Ti. UA II 567 10. 3. 12. Je nutno stále opakovat, ţe pro svět politických dějin je beze smyslu otázka, zda jsou tato učení „pravdivá“ či „nesprávná“. „Vyvracení“ třeba marxismu patří do oblasti akademických výkladů… Záleţí na tom…, zda jsou účinná. UA II 567-8 10. 3. 13. Nalézáme se v době bezmezné důvěry v moc rozumu. Velké obecné pojmy svoboda, právo, lidstvo, pokrok jsou svaté. Velké teorie se rovnají evangeliím. Jejich přesvědčovací síla nespočívá v důvodech…, ale v sakramentálním uctívání jejich hesel… Toto kouzlo se však týká jen obyvatelstva velkých měst období racionalismu, tohoto „náboţenství vzdělanců“. Na rolnictvo nepůsobí a na městské masy jen určitý čas, tehdy ale silou zvěstování… Stávají se mučedníky barikád, bitevních polí, oprátek. UA II 568 10. 3. 14. Spisy jako Společenská smlouva a Komunistický manifest jsou mocenské prostředky prvního řádu v rukou lidí…, kteří vytvářejí přesvědčení v ovládané mase a umějí ho vyuţít. UA II 568 10. 3. 15. Abstraktní ideály tedy představují moc, která se šíří asi v období dvou století, v období stranické politiky. Nakonec nejsou vyvráceny, ale unuděny. Rousseau zahynul na nudu jiţ dávno a Marxe to čeká brzo. Lidé se nakonec nevzdávají té či oné teorie, ale víry v teorie vůbec a tím nadšeneckého optimismu 18. století,… který měl neodstranitelné skutečnosti vylepšit pouţitím pojmů. UA II 568

111


112

10. 3. 16. Velké systémy liberalismu a socialismu vznikly mezi 1750 a 1850. Marxův je dnes jiţ starý skoro sto let a zůstal poslední. Vnitřně znamená se svým materialistickým pojetím dějin nejkrajnější konsekvencí racionalismu a tedy závěr… Socialisté… musí udrţovat své přesvědčení před svými stoupenci nikoliv kvůli ideám, ale kvůli moci… Víra vyznamenávala dědy; pro vnuky je důkazem provincionalismu. UA II 569-70 10. 3. 17. Aby se volební právo přiblíţilo k tomu, jak o něm sní idealisté, nesmělo by existovat ţádné organizované vůdcovství, které ve svém zájmu a podle peněz, které má k dispozici působí na voliče. Jakmile je zde, mají volby jen význam cenzury, která rozděluje masu mezi jednotlivé organizátory, na jejichţ ustavení nemá masa ţádný vliv. Proto zůstává základní právo západních ústav, právo masy svobodně určovat své zástupce pouhou teorií. UA II 571 10. 3. 18. Zdánlivě je mezi západní parlamentní demokracií a demokracií egyptské, čínské a arabské civilizace velký rozdíl, protoţe jim byla cizí myšlenka všeobecných voleb. Ale v našem století mas je voličstvo… objekt, totiţ pro subjekt, stejně jako byla objektem v Byzanci sekta nebo mnišství a jinde… vojsko, tajný spolek nebo zvláštní stát ve státě. Svoboda je vţdy… negativní a spočívá v odmítání tradice, dynastie, oligarchie, kalifátu. Ale výkonná moc… odtud ihned vytváří stranické vůdce, diktátory, pretendenty, proroky… a proti nim zůstávají masy bezpodmínečně objektem. UA II 572

*10.4. Socialismus 10.4.1. Socialismus vyjadřuje eminentní smysl pro dějiny, protoţe spojuje nadcházející s minulým, stoicismus je ahistorický. Na nic nevzpomíná a o nic se nestará. Egyptský stát je v jistém smyslu socialistický. UA I 270 10.4.2. Co přátelé i nepřátelé říkají o socialismu, ţe je formou pokroku nebo znamením úpadku, je stejně správné. Všichni jsme socialisté, aniţ bychom o tom věděli. Neseme socialismus v sobě jako ţivotní pocit, ať chceme nebo ne. I odpor proti němu je zase jeho formou… Všichni antičtí lidé pozdní doby byli stoiky, aniţ by o tom věděli. UA I 506 10.4.3. Socialismus je vůbec nejvyšší dosažitelné maximum životního pocitu pod aspektem účelnosti… Směr je ţivé, účel je mrtvé. Faustovská je vášeň pronikání vpřed, socialistický je její zbytek, 112


113

„pokrok“. Mají se k sobě jako tělo a skelet… Socialismus je navzdory svým povrchním iluzím nikoliv systém soucitu, humanity, míru a péče, ale vůle k moci. Ostatní je sebeklam. Cíl je zcela imperialistický: blahobyt, ale v expanzivním smyslu. UA I 507 10.4.4. Na místo sokratovské formule „vědění je ctnost“ klade jiţ Bacon „vědění je moc“. Stoik bere svět, jaký je…, socialista jej chce organizovat, přetvářet, naplnit svým duchem. Stoik se přizpůsobuje. Socialista rozkazuje. Celý svět má nést formu jeho názoru… To je poslední smysl kategorického imperativu:… jednej tak, aby se maxima tvého jednání měla tvou vůlí stát obecným přírodním zákonem. UA I 508 10.4.5. Socialismus je… duševní dynamika. Mechanizací organického principu činu… povstává idea práce jako civilizační formy faustovského působení… Tato morálka, tento pud… je silnější neţ rozum, jehoţ morální program… působí jen tehdy, je-li v souladu s tímto proudem. Ostatní jsou jen slova… V modernitě je třeba rozlišovat populární (eticky cítěnou, statickou) stránku, sladké nicnedělání, péči o zdraví, štěstí, bezstarostnost, všeobecný mír… od vyššího étosu, který cení jen čin, který si masy nepřejí a jímţ je – jako vše faustovské – nesrozumitelný, - velkolepou idealizaci účelu a tedy práce. UA I 508 10.4.6. Apollinský ahistorický člověk vidí zlatý věk vzadu… Socialista – umírající Faust – v budoucnosti jako účel a cíl. Antický člověk chce budoucnost jen znát, západní tvořit. UA I 509 10.4.7. Antický člověk… má statické pojetí dějin… Magický vidí dějiny jako velké světové drama mezi stvořením a zánikem, boj duše a ducha, dobra a zla…, faustovský jako napjatý vývoj k cíli. Řada starověk – středověk – novověk je dynamická idea… Nemůže si dějiny jinak představit… a socialismus je logická, praktická forma této představy. UA I 510 10.4.8. A zde je socialismus – v protikladu ke stoicismu a buddhismu – tragický… Nietzsche je nejvýš jasný, kdyţ se jedná o to, co se má zbořit a přehodnotit, ale ztrácí se v mlhavých obecnostech… je-li řeč o cílech. Jeho kritika dekadence je hluboká, jeho učení o nadčlověku vrtoch. A totéţ… platí o všech. UA I 510 10.4.9. Socialismus… mlčí o zničujících důsledcích svých rezultátů, aby zachránil iluzi konečného stavu štěstí. UA I 511

113


114

10. 4. 10. Rousseau je praotec… socialismu. Stojí vedle Sokrata a Buddhy, jiných etických hlasatelů velkých civilizací. Jejich odmítání všech velkých kulturních forem, všech významných konvencí, jejich slavné „návraty k přírodě“, jejich praktický racionalismus… Hlásají evangelium lidství, ale je to lidství inteligentního člověka velkoměsta. UA I 487 10. 4. 11. Socialistická nirvána… je útěk před bojem o existenci, jak ho unavená Evropa vyjadřuje hesly světový mír, humanita a sbratření všech lidí. UA I 498 10. 4. 12. Faustovské pojetí světa jako činu… se zpovrchňuje ve filosofii práce… Galilei, Kepler, Newton konali činy, moderní fysik odvádí práci. Plebejskou morálku, triviální morálku skutečností na bázi kaţdodenní existence a „zdravý lidský rozum“… nacházíme v základě kaţdé úvahy o ţivotě… Také Nietzsche je dekadent, socialista, dělník… Jeho aristokratický vkus není bezvolní a samozřejmý, ale mnohem spíš nucený patos…, jímţ chce uniknout plebejství, které cítí ve všech údech. UA I 493 10. 4. 13. Z vnitřního řádu můţe v Německu existovat jen nějaká forma socialismu. Liberalismus je věc pro malou menšinu… Uţ jsme jednou takoví; nemůţe být Angličany, můţeme být jen karikaturou Angličanů – a to jsme často byli v plné míře. Kaţdý pro sebe: to je anglické; všichni pro všechny: to je pruské. PS 34 10. 4. 14. Étos úspěchu a étos povinnosti. Anglický národ je vytvořen na rozdílu bohatství a chudoby, pruský na rozkazu a poslušnosti. PS 43-44 10. 4. 15. Zde se konečně objevuje hluboký etický smysl hesel kapitalismus a socialismus. Existují lidské řády vybudované na bohatství a na autoritě, první zacílené na bezuzdný boj o úspěch, druhé na platnost zákona. Pro pravého Angličana je stejně nesnesitelné přijímat rozkazy od někoho, kdo nic nemá, jako je pravému Prusovi nesnesitelné se klanět před pouhým bohatstvím. PS 44-45 10. 4. 16. Z cítění světa pravého osídlence Východní marky, kolonizujících řádů, nutně vznikl princip hospodářské autority státu. Jednotlivec dostává svou hospodářskou úlohu. Práva a povinnosti vytváření a vyuţívání pozemkového majetku jsou rozděleny. Cílem není obohacení jednotlivce nebo kaţdého jednotlivce, ale rozkvět celku. Takto kolonizovali Friedrich Wilhelm I. a jeho nástupci baţiny východu. Povaţovali to za misii. Bůh jim dal úkol. PS 47 114


115

10. 4. 17. Ve veškerém boji mezi podnikateli a dělníky v anglickém průmyslu od 1850 jde o zboţí nazývané „práce“, kterou první chtějí vyuţívat lacino, druzí draze. Všechno, co s rozhořčeným obdivem říká Marx o výkonech „kapitalistické společnosti“, platí o anglickém, nikoliv o všeobecně lidském hospodářském instinktu… Protikladem k socialismu marxistického stylu je jen kapitalismus anglického stylu. Pruská myšlenka spr��vy hospodářského ţivota z nadosobního hlediska převádí německý kapitalismus od ochranného celního zákonodárství z 1879 spontánně do socialistických forem ve smyslu státního řádu. PS 48-49 10. 4. 18. Tak stojí proti sobě dva velké hospodářské principy. Z Vikinga se stal svobodný obchodník, z rytíře správní úředník. Smíření mezi nimi není moţné, a protoţe oba, jako Germáni a faustovští lidé nejvyššího řádu, neuznávají ţádné hranice své vůle a věří, ţe u cíle mohou být teprve tehdy, aţ se celý svět podřídí jejich ideji, nastane válka, v níţ jeden z nich definitivně zvítězí. Má být světové hospodářství vykořisťováním světa nebo jeho organizací? Mají být césary budoucího impéria miliardáři nebo světoví úředníci, má být obyvatelstvo Země… objektem politiky trustů nebo lidí, jak se naznačuje na konci druhého Fausta? Neboť se jedná o osud světa. Hospodářské myšlenky Francouzů byly stejně tak teritoriálně omezeny jako renesančního člověka. V tom se ţádným způsobem neliší merkantilismus za Ludvíka XIV. a fysiokratická škola Turgotova… od socialistických plánů Fourierových, který chtěl rozloţit „společnost“ do malých hospodářských těles… Světové hospodářství patří k vnitřním nutnostem jen tří opravdu faustovských národů. Rytířští Španělé… jako praví vojáci o teorii hospodářské expanze nepřemýšleli,… ale rozšířením hospodářského horizontu západního člověka tuto myšlenku umoţnili. Angličané jako první pod názvem politické ekonomie popsali svou teorii vykořisťovatelského světového hospodářství. Jako obchodníci byli dostatečně chytří, aby znali moc pera nad knihomoly všech kultur. Namluvili jim, ţe zájmy jejich pirátského národa jsou totoţné se zájmy lidstva. Ideu svobodného obchodu obalili ideou svobody. Praktická chytrost chyběla třetímu a poslednímu, opět plně vojenskému národu. Co uskutečnilo ve svém okruhu Prusko,… byl socialismus… Má se světu vládnout socialisticky nebo kapitalisticky? Tato otázka nemůţe být rozhodnuta mezi dvěma národy. Proniká dnes do nitra kaţdého jednotlivého národa. Kdyţ mlčí zbraně mezi státy, objevuje se v občanské válce. Dnes existuje v kaţdé zemi anglická a pruská hospodářská strana… Triviální blouznivci o míru mohou mluvit o smíření národů; ideje se nesmiřují. Vikingský duch a duch řádu povedou svůj boj do konce. PS 51-52 10. 4. 19. Obě velké světové myšlenky… dále stojí proti sobě: diktatura peněz nebo organizace, svět jako kořist nebo jako stát, bohatství nebo autorita, úspěch nebo povolání. PS 65 10. 4. 20. Miliardáři nebo generálové, bankéři nebo úředníci velkého stylu – to je věčná otázka. PS 67

115


116

10. 4. 21. V Marxově… myšlení stát nepřichází v úvahu. Myslí v obraze society, bezstátně. Jako v politicko-parlamentní existenci Anglie, tak v hospodářském ţivotě jeho světa existuje jen systém dvou suverénních stran, nic, co by stálo nad nimi. Myslí jen na boj, arbitráţ, vítězství nebo poráţku, diktaturu jedné z obou stran. Diktaturu zlé kapitalistické strany chce Manifest nahradit diktaturou dobré, proletářské strany. Jiné moţnosti Marx nevidí. PS 75-76 10. 4. 22. Prusko-socialistický stát stojí ale mimo toto dobro a zlo. Státem je celý národ, a proti jeho bezpodmínečné suverenitě jsou obě strany jen – strany, menšiny, které obě slouţí celku. Socialismus je, čistě technicky řečeno, úřednický princip. Kaţdý dělník nabývá nakonec namísto obchodníka charakter úředníka, stejně tak kaţdý podnikatel. Jsou průmysloví úředníci a obchodní úřadníci stejně jako vojenští a dopravní. Ve velkém stylu se to vyskytlo v egyptské kultuře a zase jinak v čínské. Je to vnitřní forma politické civilizace Západu jiţ v gotických městech s jejich cechy a gildami, kde kaţdý je nutnou částí dynamického celku. To Marx nepochopil. Jeho horizont a jeho duševní rozhled směřovaly jen k převrácení soukromé obchodnické společnosti v soukromou dělnickou společnost. Kritik prvního řádu je jako tvůrce bezmocný… Celá sociální demokracie 19. století měla jen jednoho tvůrce velkého stylu, který uměl ne psát, ale vládnout: Bebela, jistě ne první inteligenci své strany, ale určitě prvního a jediného organizátora. Pro vůdce přichází v úvahu zcela jiný talent neţ inteligence v literárním smyslu. Napoleon „spisovatele“ vedle sebe nestrpěl. PS 76 10. 4. 23. Socialismus je v kaţdé zemi něco jiného. Existuje tolik dělnických hnutí jako dnes ţijících ras v duševním smyslu, které, kdyţ se jedná o víc neţ o stanovení společné nenávisti, se obracejí se stejnou nenávistí proti sobě navzájem, tak jako samotné národy. PS 82 10. 4. 24. Ve skutečnosti je francouzský socialismus puče a sabotáţe pouhý pocit sociální revanše, anglický je reformním kapitalismem a jen německý světovým názorem. Francouz zůstává anarchistou, Angličan liberálem, a především je francouzský a anglický dělník napřed Francouzem a Angličanem a teprve potom, snad, teoreticky, stoupencem internacionály. PS 83 10. 4. 25. Vyvstává strašlivé nebezpečí zotročení světa obchodnictvím. Jeho prostředkem je dnes svaz národů, to znamená systém „samovlády“ národů podle anglického vzoru, to znamená ve skutečnosti systém provincií, jejichţ obyvatelstvo je vykořisťováno obchodnickou oligarchií pomocí koupených parlamentů a zákonů, jako římský svět úplatkářstvím senátorů, prokonzulů a lidových tribunů. PS 89

116


117

10. 4. 26. Socializace neznamená zestátnění cestou vyvlastnění nebo krádeţe. Není vůbec otázkou nominálního vlastnictví, ale správní techniky… Převést podniky od vlastníků s jejich iniciativou a odpovědností na nějakou správu, která nakonec musí ztratit jakýkoliv přehled, znamená vést socialismus k záhubě… Socialismus znamená pomalou, po desetiletí uskutečňovanou proměnu dělníka na hospodářského úředníka, podnikatele na odpovědného správního úředníka s širokou pravomocí, vlastnictví na způsob zděděného ţivota ve smyslu staré doby, který je spojen s určitou sumou práv a povinností. PS 89-90 10. 4. 27. Velké trusty jsou dnes jiţ soukromými státy, které vykonávají protektorát nad oficiálním státem. Pruský socialismus ale znamená začlenění těchto hospodářských států jednotlivých odvětví do celkového státu. PS 90 10. 4. 28. President, ministerský předseda nebo poslanec je kreatura strany a strana je kreaturou těch, kdo ji platí. Kníţe je dnes jediná ochrana vlády před obchodnictvím… Ideál soukromého vlastnictví znamená podřízení státu svobodným hospodářským silám, to znamená demokracii, to znamená prodejnost vlády soukromému vlastnictví. PS 91 10. 4. 29. Dnes proti sobě bojují při ideály vlastnictví: komunistický, individualistický a socialistický s konečným cílem rozdělení, ztrustování a správy veškerého produktivního majetku světa. PS 92 10. 4. 30. Dnes víme, co je ve hře; nejen německý osud, ale osud celé civilizace. Rozhodující otázka nejen pro Německo, ale pro svět, která musí být v Německu pro svět řešena zní: má v budoucnosti vládnout obchod státu nebo stát obchodu? Vzhledem k této otázce jsou pruství a socialismus totéž… Pruství a socialismus stojí společně proti vnitřní Anglii, proti světovému názoru, který proniká celým naším ţivotem jako národa, ochromuje jej a zbavuje duše. Nebezpečí je strašlivé. Spojení pruství a socialismu znamená vyplnění hohenzollernské myšlenky a zároveň osvobození dělnictva. Záchrana existuje buď pro obojí, nebo pro nikoho. PS 97-98 10. 4. 31. Dělnické hnutí se musí osvobodit od ilusí marxismu. Marx je mrtev. Socialismus jako existenční forma je na svém začátku, socialismus jako zvláštní hnutí německého proletariátu je ale u konce. Pro dělníky existuje buď pruský socialismus, nebo nic. PS 98

117


118

10. 4. 32. Demokracie, ať ji hodnotíme jakkoliv, je forma tohoto století, která se bude prosazovat. Pro stát existuje buď demokratizace, nebo nic. Konservativci mají buď moţnost vzít socialismus na vědomí, nebo být zničeni. Od forem anglicko-francouzského demokracie se ale potřebujeme osvobodit. Máme své vlastní. PS 98 10. 4. 33. Smyslem socialismu není, aby vládl protiklad bohatství a chudoby, ale aby vládlo postavení, výkon a schopnosti. To je naše svoboda, osvobození od hospodářské svévole jednotlivce. PS 98 10. 4. 34. Tři pozdní národy Západu usilovaly o tři ideální formy existence. Slavná hesla je označují jako svobodu, rovnost, bratrství… PS 14 10. 4. 35.

Antické revoluce představují pouze pokus dosáhnout ţivotního stavu, v němţ je vůbec moţná a snesitelná klidná existence. Navzdory vnější vášnivosti mají vesměs defenzivní povahu. Od Kleóna ke Spartakovi nikdo nemyslel na to, aby mimo bídu okamţiku usiloval o prosazení nového řádu ţivotních podmínek. Tři velké revoluce Západu ale rozvíjejí otázku moci, která zní: má být vůle jednotlivce podřízena vůli celku nebo naopak? A jsou rozhodnuty vlastní řešení vnutit celému svět. Anglický instinkt: moc patří jednotlivci. Boj všech proti všem; triumf silnějšího: liberalismus, nerovnost. Jiţ ţádný stát. Kdyţ kaţdý bojuje za sebe, slouţí to nakonec dobru všech. Francouzský instinkt: moc nepatří nikomu. Ţádná podřízenost, tedy ţádný řád. Ţádný stát, nýbrţ nic: rovnost všech, ideální anarchismus, v praxi vţdy znovu (1799, 1851, 1871, 1918) despocie generálů nebo prezidentů. Obojí se nezývá demokracií, ale ve velmi různém významu. O třídním boji v marxistickém smyslu není řeč. Anglická revoluce, která vytváří typ nezávislého, jen sobě odpovědného soukromníka, se netýká stavů, ale státu. Stát má být světsky i duchovně odstraněn a nahrazen předností ostrovní polohy… Francouzská revoluce jediná je „třídní boj“, ale tříd hodností, nikoliv tříd hospodářských. Málo početní privilegovaní mají být začleněni do stejnorodé lidové masy, burţoazie. Německý, přesněji pruský instinkt zní: moc patří celku. Jednotlivec mu slouží. Suverénem je celek. Král je jen první sluţebník svého státu (Friedrich Veliký). Kaţdý má své místo. Rozkazuje se a poslouchá. Toto je od 18. století autoritativní socialismus, svou podstatou, pokud se jedná o srovnání s anglickým liberalismem a francouzskou demokracii, neliberální a antidemokratický. Je ale také zřejmé, ţe pruský instinkt je antirevolucionářský. Převést organismus z ducha 18. století do 20. století – coţ se dá nazvat ve zcela jiném, specificky pruském smyslu liberalizací a demokratizací – byl úkol organizátorů. Radikální teorie ale učinila z části národa čtvrtý stav – nesmyslně v zemi rolníků a úředníků. Dala převaţujícímu dílu národa, rozčleněného v nesčetná povolání, jméno „třetí stav“ a označila ho jako objekt třídního boje. Učinila ze socialistické myšlenky privilegium čtvrtého stavu. PS 14-15

118


119

10. 4. 36. Dosud jsem nemluvil o Rusku: záměrně, protoţe zde se liší ne dva národy, nýbrţ dva světy. Rusové vůbec nejsou národ jako německý nebo anglický, obsahují v sobě moţnosti více národů budoucnosti jako Germáni karolínské doby. Ruství je příslib přicházející doby, zatímco večerní stíny nad Západem se stále prodluţují. Rozlišení mezi ruským a západním duchem nemůţe být nikdy dost ostré. I kdyby byl duševní a tedy náboţenský, politický, hospodářský protiklad mezi Angličany, Němci, Američany, Francouzi ještě hlubší, ve srovnání s rustvím ihned představuje uzavřený svět. Nenechme se klamat některými západně zabarvenými obyvateli ruských měst. Pravý Rus je nám vnitřně stejně cizí jako Říman královské doby nebo Číňan dlouho před Konfuciem, kdyby se náhle objevili mezi námi. On sám si je toho stále vědom, kdyţ klade hranici mezi „matičku Rus“ a „Evropu“. PS 102 10. 4. 37. Socialismus… znamená stupeň naší civilizace v kultuře, která od 1800 směřuje ke svému konci… V tomto zcela navenek obráceném instinktu ale dále vládne faustovská vůle k moci, nekonečné směřování strašlivé vůle k bezpodmínečné vládě nad světem ve vojenském, hospodářském, intelektuálním smyslu, ve faktu světové války a v ideji světové revoluce, s rozhodností, která pomocí prostředků faustovské techniky a vědy chce svařit změť lidstva dohromady. Objektem moderního imperialismu je celá planeta. Babylonský imperialismus se omezoval na Přední Asii, indický na Indii, antický nalezl své hranice v Británii, Mezopotámii a na Sahaře, čínský u Kaspického moře. My neznáme ţádné hranice. Z Ameriky jsme osídlováním učinili část Evropy; světadíly jsme obsadili městy našeho typu, podřídili je našemu myšlení a ţivotním formám. Je to vůbec nejvýš dosaţitelný výraz našeho dynamického cítění světa. V co věříme, mají věřit všichni. Co chceme, mají chtít všichni… Mají přijmout náš politický, sociální, hospodářský ideál nebo vyhynout. PS 23-24 *10.5. Bolševismus 10.5.1. Co je dnes velmocí velkého stylu? Státní nebo státu podobný útvar s vedením, která má světově politické cíle a pravděpodobně také sílu je prosadit, lhostejno o jaké prostředky se opírá: armádu, loďstvo, politickou organizaci, kredity, mocné banky nebo průmyslové skupiny stejných zájmů, konečně a především o silnou strategickou pozici na zeměkouli. Všechny je moţno označit jmény milionových měst, v nichţ se moc a duch této moci koncentruje. Proti nim jsou celé země a národy pouhé provincie… Je zde především Moskva, tajemná a pro západní myšlení zcela nevypočitatelná, která se stala rozhodujícím faktorem pro Evropu od 1812,… pro celý svět od 1917. Vítězství bolševiků znamená historiky něco zcela jiného neţ sociálně politicky nebo teoreticko hospodářsky. Asie se opět zmocnila Ruska, poté, kdy ho Petrem Velikým anektovala „Evropa“. „Asie“ je ale idea, a sice idea, která má budoucnost. JE 043

119


120

10.5.2. Obyvatelstvo tohoto nejmocnějšího včelího státu světa je zvenčí nepochopitelné. Rozloha je moc, politicky a hospodářsky, která dosud nikdy nebyla přemoţena; to zkusil jiţ Napoleon. K čemu by bylo nepříteli, i kdyby tyto velké prostory obsadil? Aby i tento pokus učinili neúčinným, přemístili bolševici těţiště systému daleko na východ. Mocné politicky důleţité průmyslové oblasti byly vybudovány vesměs východně od Moskvy, z velké části východně od Uralu aţ k Altaji, jiţně aţ ke Kavkazu. Celý prostor západně od Moskvy, Bílá Rus, Ukrajina, od Rigy aţ k Oděse, ţivotně důleţitý pro carskou říši, tvoří dnes fantastický glacis proti „Evropě“ a můţe být obětován, aniţ by to zničilo systém. Ale tím se kaţdá myšlenka na ofensivu ze západu stává nesmyslnou. Udeřila by do prázdného prostoru. JE 044 10.5.3. Bolševický reţim není stát v našem smyslu… Sestává jako kipčak, říše „zlaté hordy“ mongolské doby, z vládnoucí vrstvy – zvané komunistická strana – s náčelníky a všemocným chánem, a ze stokrát početnější podmaněné, bezmocné masy. Z pravého marxismu, kromě názvů a programů, je zde velice málo. Ve skutečnosti je to barbarský absolutismus… s vraţdou jako kaţdodenním prostředkem správy, kaţdým okamţikem připravený vykročit jako Dţingischán k přepadení Asie a Evropy. JE 044 10.5.4. Uskutečněný komunismus je autoritářská byrokracie. Aby prosadila ideál, potřebuje diktaturu, hrůzovládu, ozbrojenou moc, nerovnost pánů a otroků, rozkazujících a poslouchajících, krátce moskevský systém. JE 093 10.5.5. Kaţdý socialismus, který přechází od teorie k praxi, dusí velmi brzy byrokracie. JE 152 10.5.6. Jisté je, ţe by se příliš mnoho nezměnilo, kdyby Rusko z důvodů mocensko politické účelnosti nechalo komunistický princip padnout. Správní větve hospodářské organizace by se nazvaly koncerny, komisaři dozorčí radou, komunisté sami majiteli akcií. V ostatním uţ západní kapitalistická forma dávno existuje. JE 045 10.5.7. Bílý bolševismus se zde rychle vytrácí. Udrţuje dosud navenek marxistickou tvář, aby rozpoutal povstání proti bílé moci v jiţní Asii, Africe a Americe a mohl ho vést. Nová asijská vrstva vládců polozápadní vrstvu likvidovala. Opět bydlí ve vilách a zámcích kolem Moskvy, drţí si sluţebnictvo a oddává se barbarskému luxusu podle vkusu kořistnických mongolských chánů 14. století. JE 152

120


121

10.5.8. Povaţovat bolševismus za ruský výtvor, který hrozí podmaněním Evropy, ukazuje na povrchnost myšlení celého „bílého“ světa. Ve skutečnosti bolševismus vznikl v západní Evropě, a sice jako nutný důsledek poslední fáze liberální demokracie od 1770 a jako poslední triumf politického racionalismu, to znamená domýšlivosti, která chce ţivé dějiny mistrovat papírovými systémy a ideály… Aktivní liberalismus postupuje důsledně od jakobinismu k bolševismu. Není to protiklad myšlení a cítění. Je to ranná a pozdní forma, začátek a konec jednoho hnutí… Na místo stavu má nastoupit, co není ze stavu, peníze a duch, úřad a katedra, účetní a písař, na místo zformovaného ţivota ţivot bez formy, bez způsobů, bez povinností, bez distance. JE 083 10.5.9. Prvním výbuchem bolševismu velkého stylu byla paříţská komuna 1871… To se 1917 v Petrohradě jen kopírovalo se stejnou „lidovou“ lůzou a se stejnými hesly. „Asiatská“ stránka ruské revoluce… se objevila v povstání Pugačovově 1772-1775… Náboţensky vznícené rolnictvo… vraţdilo vše, co mu z představitelů petristického, „evropsky“ formovaného Ruska padlo do rukou. JE 084 10. 5. 10. Všechny komunistické systémy Západu ve skutečnosti vyrostly z křesťansko teologického myšlení, z Morovy Utopie, Slunečního státu dominikána Campanelly, z učení Lutherova ţáka Karlstadta a Thomase Münzera a z Fichteho státního socialismu. Co dohromady vysnili a napsali Fourier, Saint-Simon, Owen, Marx a stovky dalších za ideály budoucnosti… lze redukovat na kněţsko-morální rozhořčení a na scholastické pojmy… Kolik z přirozeného práva a pojmu státu Tomáše Akvinského vězí ještě v Adamu Smithovi a tedy – s obráceným znaménkem – v Komunistickém manifestu! Křesťanská teologie je bábou bolševismu. JE 092 10. 5. 11. Ideál třídního boje se objevuje poprvé ve slavném propagandistickém spise Abbé Sieyése – opět katolický kněz – v roce 1789 o třetím stavu, který má oba vyšší stavy porazit… Liberální formule největšího štěstí pro největší počet („the greatest happiness of the greatest number“) pochází od anglických materialistů 18. století, mezi nimiţ se nacházeli věřící teologové jako Daley a Buther... Všechny teorie třídního boje jsou vytvořeny k účelu mobilizace velkoměstských mas. JE 099

121


122

*11. Hospodářství *11.1. Vlastnictví 11.1.1. Vlastnictví je základní rys všeho ţivota. Zapustí-li někde kořeny dub, je jiţ skutečností tohoto zapuštění kořenů „nárok“ na půdu, na níţ od nynějška jiţ ţádný jiný strom nesmí a nemůţe růst. To je symbol vlastnictví, který… by se měl hluboce zkoumat, aby se odtud jednou zjistilo, co původně vlastnictví znamená. GE 294 (WE) 11.1.2. „Mít“ začíná s rostlinou a pokračuje v dějinách vyššího člověka v té míře, v jaké má v sobě rostlinný prvek, rasu. Proto je vlastnictví v nejvlastnějším smyslu vţdy vlastnictví půdy, a pud proměňovat zisk v pozemek je vţdy vysvědčením člověka dobrého plemene. GE 295 (UAII,IV) 11.1.3. Skutečný „majetek“ v hlubším smyslu je vţdy nepohyblivý, lpí na majiteli. Sestává z věcí, a není v nich „oděn“ jako pouhé jmění, které lze určit pouze kvantitativně a které je vlastně bez domova. Proto usilují rodiny na vzestupu vţdy o pozemkovou drţbu jako platformu nepohyblivého statku, zatímco upadající ho hledí proměnit v hotové peníze. GE 296 (JE) 11.1.4. Šelma je kaţdému nepřítelem. Nestrpí ve svém revíru nikoho sobě rovného – zde má svůj původ královský pojem vlastnictví. Vlastnictví je oblast, v níţ vykonáváme neomezenou moc, kterou vybojováváme a bráníme proti sobě rovným, vlastnictví je vítězně se potvrzující moc. GE 297 (MT) 11.1.5. Vlastnictví je to, na čem se vykonává bezpodmínečné panství. Kdyţ dítě dostane k vánocům dárek a po vánocích mu ho rodiče vezmou a schovají do skříně, dítě to právem pociťuje jako zásah do svého vlastnictví, přestoţe juristicky zůstává dárek v jeho majetku. Ale tím, ţe mu byla odepřena moţnost s ním volně disponovat, bylo ve skutečnosti vyvlastněno. GE 298 (WE) 11.1.6. Rolnický dům je velký symbol usedlosti, usedlého charakteru člověka. Je sám rostlinou; své kořeny noří hluboko do půdy. Je vlastnictvím v nejsvětějším smyslu. GE 299 (UAII,II)

122


123

11.1.7. Pravé majetky jsou něco, s čím se vnitřně srůstá, jako germánský bojovník se svou zbraní, které béře s sebou jako své vlastnictví do hrobu, jako rolník s gruntem, na němţ pracovali jiţ jeho otcové, jako obchodník starého typu se svou firmou, která nese jméno rodiny, pravý řemeslník se svou dílnou a svým povoláním: jejich hodnota není pro majitele vyjádřitelná penězi, nýbrţ spočívá ve vazbě, jejíţ zrušení sahá na ţivot. GE 300 (JE) 11.1.8. Vlastnit, pokud to má v sobě tradici kultury,… znamená mít vnitřní převahu; vlastnictvím se vymezují třídy lidí. Nezáleţí příliš na tom, oč jde, zda o malý, dobře vedený statek, zdatnou ţivnost s dobrou pověstí, malou zahradu, o níţ se pečuje s láskou, čistý dům horníka, nebo o několik knih či kopií starého umění. Na čem záleţí je, ţe tyto věci proměňujeme v osobní svět, pronikáme je svou osobností. Pravé vlastnictví je duše a teprve pak pravá kultura. Hodnotit ho podle peněţní ceny je nedorozumění nebo znesvěcení. Dělit po smrti majitele je druh vraţdy. GE 301 (JE) 11.1.9. K já patří vůle. Vlastnictví je vůle, rozhodnutí. Kdo napadá mé právo disponovat mým vlastnictvím, napadá mě samého. GE 302 (P) 11. 1. 10. Vlastnictví znamená něco bezpodmínečně ovládat svou vůli, a u germánské rasy, která je nejsilnější vůlí, jakou světové dějiny dosud poznaly, je v důsledku toho instinkt vlastnictví vyvinut ve vášnivost, která u jiných, např. jiţnějších národů nikdy nedosáhla takového stupně. GE 303 (WE) 11. 1. 11. Vlastnictví nemusí být předmětem; také kdo „vlastní“ starý úřad, jako Bismarck říšské kancléřství, panství nad naší politikou, povaţuje to za své vlastnictví a cítí jako újmu, kdyţ je z něho vypuzen. GE 304 (WE) 11. 1. 12. Také nástroje, díla (obrazy, stavby, činy, myšlenky) mají duši o sobě, která působí. Proto je vlastnictví metafysický vztah. Tyto věci obsahují moji duši. Meč, duše meče, je část mé vlastní síly. Teprve darem se moje duše stahuje zpět, aby dala místo jiné. Ukradená věc je zloději nepřátelská. GE 305 (P) 11. 1. 13. Vlastnictví je rozšíření osobnosti… Kdo nemá instinkt pro vlastnictví, nemá osobnost. GE 306 (P)

123


124

11. 1. 14. Na vrcholu vlastnického práva by mělo být právo dědické. Germánský pojem vlastnictví nelze odloučit od germánské ideje rodiny jako posloupnosti předků, a označíme-li vlastnictví jako to, co je podřízeno výhradně vlastní vůli,… pak vůle, která by měla být především chráněna je ta, která spojuje vlastnictví s posloupností předků dědickým právem. Bez toho se majetek mění v pronájem. GE 307 (NR) 11. 1. 15. Muţ chce mít zdatné syny, kteří přenášejí jeho jméno a činy do budoucnosti za jeho smrt a povznášejí je, jako se on sám cítí dědicem pověsti a působení svých předků. To je nordická idea nesmrtelnosti… Proto je dědická myšlenka neodlučitelná od germánského manţelství. Kdo zavrhuje ideu vlastnictví, ruší i smysl rodiny. Kdo se obrací proti první, útočí také na druhou. GE 308 (JE) 11. 1. 16. Vlastnit není ţádná neřest, ale nadání, které mají jen málokteří. Také vlastnictví je výsledkem dlouhého pěstění v řadě povznášejících se pokolení… Nezáleţí na tom kolik, ale co a jakým způsobem kdo má. Pouhá kvantita jako samoúčel je sprostá. GE 309 (JE) 11. 1. 17. Bohatství je nejen předpoklad, ale především důsledek a výraz převahy, a to nejen z hlediska způsobu, jakým bylo nabyto, ale také z hlediska schopnosti ho tvořit a pouţívat jako prvek pravé kultury. GE 310 (JE) 11. 1. 18. Bohatství, které se hromadí v málo rukou a ve vedoucích vrstvách je mimo jiné předpokladem výchovy generací vedoucích hlav vzorem vysoce vyspělého okolí, bez něhoţ neexistuje zdravý hospodářský ţivot ani rozvoj politických schopností. GE 311 (JE) 11. 1. 19. Bez hospodářského bohatství, které se shromaţďuje v málo rukou je nemoţné také „bohatství“ výtvarného umění, ducha, vznešených mravů, nemluvě o luxusu světových názorů, teoretického namísto praktického myšlení. Po hospodářském zchudnutí následuje ihned duchovní a umělecké. GE 312 (MT) 11. 1. 20. Kultura je bez určité výše ţivotní úrovně nemyslitelná. Dorost pro vědu, umění a techniku potřebuje duchovní zjemnění, které je nemoţné, kdyţ otcové a matky musí vést všeobecně krutý boj o existenci. GE 313 (WS)

124


125

11. 1. 21. Veškeré abstraktní hloubání o hospodářských pojmech, pokud je vzdálené hospodářské zkušenosti, vede vţdy – je-li odváţně a čestně domýšleno do konce – nějak k rozumovým závěrům proti státu a vlastnictví, a jen nedostatečný rozhled umoţňuje těmto materialistickým scholastikům nevidět, ţe na konci jejich myšlenkového sledu je opět začátek: uskutečněný komunismus je autoritativní byrokracie. Aby uskutečnili ideál, potřebují diktaturu, panství strachu, ozbrojenou moc, nerovnost pánů a otroků, ty kdo rozkazují a ty kdo poslouchají. GE 314 (JE) 11. 1. 22. Vlastnictví není jen právo, ale také závazek… Odpovědnost… vlastníků ve starém smyslu (nikoliv majitelů akcií, burzovních spekulantů, ale řemesla, průmyslu, zemědělství) spočívá také v tom, aby neviděli svou práci jako čistě hospodářskou činnost. Kaţdá hospodářská činnost velkého rozsahu má politickou stránku. GE 315 (WE) 11. 1. 23. Vlastnictví zavazuje. Vlastnictví, slovo pojímané s celou mravní váţností germánského ţivota, v sobě obsahuje také druh socialismu… Zacházej se svým vlastnictvím tak, jako by ti bylo svěřeno národem. Povaţuj ho za souhrn mocenských vztahů, které mohou tvořit práci a štěstí ve všech směrech, jsou-li správně pouţívány. GE 316 (NR) 11. 1. 24. Nejrozhořčenější boje o vlastnictví se neodehrávají v pozdních dobách velkých kultur a mezi bohatými a chudými…, ale zde, na začátku rostlinného světa… Kdo cítí uprostřed lesa tichý boj o půdu… je zajedno s ţivotem. UA II 425 11. 1. 25. V komunismu kaţdého druhu se jedná nikoliv o tento záţitek, ale o pojem vlastnictví jako čistě materiálního prostředku… Popírání majetku není nikdy rasový pud – naopak – ale doktrinářský protest čistě… městského, vykořeněného vědomí svatých, filosofů a idealistů. Mnišský poustevník stejně jako vědecký socialista, Moh Ti, Zenon či Marx ho odmítají z téhoţ důvodu, lidé rasy ho hájí z téhoţ pocitu. … „Vlastnictví je krádeţ“ je jen… materialistická forma staré myšlenky: co pomůţe člověku, získá-li celý svět, kdyţ utrpí škodu na duši? Kněz cítí ve vlastnictví cosi nebezpečného… a cizího, šlechtic sám sebe. UA II 426 11. 1. 26. Odtud se rozvíjí dvojí cit vlastnictví: vlastnit jako moc a vlastnit jako kořist. Obojí… stojí vedle sebe… Kolonizující Řekové 10. století byli napřed lupiči, stejně jako Normani… Z pocitu moci vzniká podmaňování, politika a právo, z pocitu kořisti obchod, hospodářství a peníze. Právo je vlastnictví mocného. Jeho právo je právo všech… Hospodářství si přeje slabý stát, který mu bude slouţit, politika vyţaduje podřízení hospodářského ţivota mocenské oblasti státu;… kapitalismus a socialismus. UA II 426-7 125


126

11. 1. 27.

Západní myšlenka vlastnictví je antické, indické, čínské velice vzdálená: vlastnictví je moc. Co nepůsobí dynamicky, veškerý mrtvý majetek, „mít“ o sobě, platí pravému faustovskému člověku málo. V tom spočívá tajemství zdůraznění produktivního majetku před jiným, před pouhým „mít“. PS 85 11. 1. 28. Dnes proti sobě bojují při ideály vlastnictví: komunistický, individualistický a socialistický s konečným cílem rozdělení, ztrustování a správy veškerého produktivního majetku světa. PS 92 11. 1. 29 Kapitál je velké slovo anglického pojetí vlastnictví. Kapitál znamená hospodářskou energii; je to zbraň v boji o úspěch. Francouzský kavalír a rentiér je protikladem burzovního, naftového a ocelářského magnáta, jehoţ poţitek spočívá ve vědomí hospodářské všemocnosti. Ţe ochlazení můţe všude na světě nechat padnout kurzy, ţe telegram o třech slovech můţe vyvolat katastrofu na druhé straně planety, ţe obchod a průmysl celých zemí spočívají na jeho osobním kreditu, to je jeho pojem vlastnictví, a sice soukromého vlastnictví. Je třeba ocenit patos tohoto slova. Miliardář usiluje o neomezenou svobodu svými rozhodnutími libovolně nakládat se světovou situací, bez jiného etického měřítka kromě úspěchu. Proti nepříteli ve svém oboru bojuje všemi prostředky kreditu a spekulace. Jeho stát je trust, jeho armáda je trust a politický stát není nic víc neţ jeho agent, kterého pověřuje vedením válek, jako španělské a jihoafrické, uzavíráním smluv a míru. Konečným cílem těchto pravých panských povah je ztrustování celého světa… Finanční magnát je vlastník ve vyšším slova smyslu a celé národy a státy pracují podle jeho mlčenlivých příkazů a všudypřítomné vůle. A proti tomuto pojmu vlastnictví, do něhoţ se převlékl obchodní liberalismus, stojí jen pruský: vlastnictví není soukromá kořist, ale závazek k celku, ne výraz a prostředek osobní moci, ale svěřené jmění, za jehoţ správu je vlastník odpovědný státu; blahobyt národa není sumou individuálních majetků, ale individuální majetek je funkcí hospodářské moci celku. Stále je třeba opakovat velká slova Friedricha Velikého: jsem první služebník svého státu. Pokud kaţdý přijme za své toto pojetí, stane se socialismus skutečností. Není silnějšího protikladu s faktem, vysloveným Ludvíkem XIV.: stát jsem já. PS 86-87

*11.2. Hospodářství obecně 11.2.1. Světové hospodářství, které za posledních 150 let dosáhlo fantastického, nebezpečného a nakonec zoufalého vzestupu, je nikoliv obecně lidský, ale čistě západní, dynamický jev. UA II 587

126


127

11.2.2. Co se nazývá politickou ekonomií, je vybudováno pouze ze specifických anglických předpokladů… Tvůrci tohoto hospodářského obrazu jsou David Hume (Political discourses, 1752) a Adam Smith (Inquiry, 1776). Vše, co bylo po nich a proti nim napsáno, je předpokládá. Jestliţe Marx proti… anglickému kapitalismu protestuje, pak jej právě tím uznává. Od Smitha k Marxovi se jedná o autoanalýzu jedné jediné kultury, a sice na jednom jediném stupni… Pohlíţí na člověka jako na příslušenství situace a neví nic o osobnostech… Hospodářský ţivot vidí jako něco zcela vysvětlitelného viditelnými příčinami a účinky, zaloţeného zcela mechanicky a zcela v sobě uzavřeného… Tento způsob myšlení, protoţe je systematický a ne historický, věří ve věčnou platnost svých pojmů a pravidel… Proto utrpí vţdy úplné fiasko, kde se jeho pravdy setkají se skutečnostmi… Neexistuje tedy ještě ţádná politická ekonomie, neboť politická ekonomie musí být morfologií hospodářských stránek ţivota vysokých kultur s jejich stylem, stupněm, tempem a trváním. UA II 587-8 11.2.3. Hospodářské dějiny jsou něco zcela jiného neţ politické… Hospodářství je… jen podklad jakékoliv smysluplné existence… Nezáleţí… na tom, jak dobře je kdo krmen…, ať je to jednotlivec nebo národ, ale pro co je krmen. Čím je člověk historicky výš…, tím více překračuje… hospodářský ţivot. Teprve se vznikem civilizace, kdy začíná zkáza formového světa, vystupují otázky holého zachování ţivota a beze studu se objevuje pojetí „hladu a lásky“ jako hnacích sil ţivota. Smysl ţivota představuje nikoliv síla pro nějaký úkol, ale štěstí většiny, spokojenost a pohodlnost a na místo velké politiky nastupuje hospodářská politika jako samoúčel. UA II 591 11.2.4. Pro pravého světce je hřích hospodářství vůbec… To nás učí doba Jeţíšova stejně jako svatého Bernarda, i základní cítění dnešního ruství, ţivot Diogenův stejně jako Kantův. UA II 592 11.2.5. Všechen vyšší hospodářský ţivot vychází ze zemědělství. Jen zemědělství samo nic jiného nepředpokládá. Je rasou o sobě, rostlinnou a bezdějinnou. UA II 594 11.2.6. Politika a obchod v rozvinuté formě… jsou nahrazením války jinými prostředky. Kaţdý druh diplomacie má obchodnickou, obchodu diplomatickou stránku… Podnikatelský duch vyţaduje… strategické nadání vojevůdce… Ale pravý kníţe nebo státník chce vládnout, pravý obchodník chce jen být bohatý… Existuje kořist pro moc a moc pro kořist. Také velcí vládci jako Hoang Ti, Tiberius nebo Friedrich Veliký chtějí být bohatí, ale s vědomím vznešené povinnosti… Kdo sleduje jen hospodářské výhody jako Kartaginci v římské době a dnes v ještě mnohem větší míře Američani, není schopen myslet čistě politicky. UA II 594-5

127


128

11.2.7. Svobodný zaměstnanec ţije často v tvrdší závislosti a menší úctě neţ otrok. UA II 600 11.2.8. Neexistuje ţádná „dělnická třída“; to je výtvor teoretiků, kteří měli před očima postavení továrních dělníků v Anglii… právě v určité přechodné době, a své schéma rozšířili na všechny kultury a všechny časy, aţ ho politikové pozvedli k prostředku zakládání stran. Ve skutečnosti existuje rozsáhlý počet činností čistě sluţebného druhu v dílnách a úřadech,… v šachtách, na polích. UA II 601 11.2.9. V… ranné době začíná hospodářský ţivot v pevné formě. Obyvatelstvo ţije… zemědělsky… Záţitek města neexistuje… Existuje pouze tržiště, středisko zemědělských zájmů, které má sice určitý religiózní a politický význam, ale v němţ nemůţe být řeč o specifickém ţivotě. Obyvatelé, i kdyţ jsou uţ řemeslníci nebo obchodníci, cítí se jako rolníci. UA II 602 11. 2. 10. Zcela jiný způsob ţivota se probouzí duší města. Pak uţ město není pouze těţiště proudů statků, které se tu protínají a procházejí k zemědělské krajině, ale druhý svět uvnitř hradeb, pro který… ţivot „venku“ je jen prostředek a objekt… Statek se stává zboţím…, na místo myšlení ve statcích nastupuje myšlení v penězích… Hospodářský obraz se stává… kvantitativním… Obchodník se stává… pánem hospodářského ţivota… Vývoj ve všech kulturách jde touto cestou. UA II 603-7 11. 2. 11. Kaţdý proud existence se skládá z menšiny vedoucích… a většiny vedených, kaţdý druh hospodářství tedy z práce řídící a práce prováděné. Ze ţabí perspektivy Marxovy… je patrná pouze druhá, ale ta je zde jen proto, ţe je zde ta první… Rozhodující je vynález parního stroje, ne topič. Záleţí na myšlení. UA II 619 11. 2. 12. Antický člověk nikdy nemyslel na plánovitý vzestup hospodářského ţivota, ale jen na okamţitý výsledek. UA II 622

128


129

11. 2. 13. Osudnou chybou politické ekonomie je, ţe zcela materialisticky a bez nejmenšího zřetele na mnohost ekonomických instinktů… mluví o ekonomických stupních „lidstva“, „novověku“, „přítomnosti“. Projevují se v tom všechny slabosti jejího anglického původu, protoţe je jako věda produktem moderních Angličanů, odpovídající jejich sebevědomé ješitnosti a nedostatku psychologie, jejich výlučné „philosophy“, jejich smyslu pro boj, úspěch a vlastnictví. Čistě anglické pojetí hospodářského ţivota se od 18. století usídlilo ve všech hlavách kontinentu. PS 46-47 11. 2. 14. Ţe psychologicky a proto také prakticky – neboť praktický ţivot je výrazem duševních podmínek – je anglický pojem kapitálu něco zcela jiného neţ francouzský pojem renty a pruský pojem správy, materialista nevidí. Celá moderní politická ekonomie spočívá na základní chybě, kdy se smysl hospodářského ţivota všude na světě staví naroveň s obchodními zájmy podle anglických pojmů… Marxismus si plně přivlastnil schéma tohoto učení jako čistou negaci. To vysvětluje obrovské fiasko všech předpovědí o vypuknutí světové války, které jednohlasně prorokovaly zhroucení světového hospodářství během několika málo měsíců. PS 49 11. 2. 15. Marx svůj silně schematický a z problematického hlediska vytvořený obraz průmyslové Anglie prostým prodlouţením perspektivy rozšířil na celé dějiny. Prohlašuje platnost své hospodářské konstrukce pro celou „lidskou společnost“ s tím, ţe představuje to jedině podstatné v průběhu dějin. V tom se rovná Darwinovi, který rovněţ vyšel z Malthuse a svůj systém povaţuje za platný pro „všechny organismy“, zatím co ve skutečnosti se hodí pouze pro vyšší zvířata podobná člověku… V materialistickém pojetí dějin, které povaţuje ekonomické poměry za příčinu (ve fyzikálním smyslu slova) a náboţenství, právo, mravy, vědu za účinky, je v tomto pozdním stadiu bez pochyby cosi přesvědčivého, protoţe se obrací k myšlení nenáboţenského a tradic zbaveného velkoměstského člověka: ne snad, ţe by hospodářská situace skutečně byla „příčinou“, ale protoţe umění a náboţenství se staly bezmocnými, prázdnými a vnějškovými jevy a působí jen jako stíny jediné mocně se rozvíjející výrazové formy doby. To právě je ale především anglické: náboţenství jako „cant“, umění jako „comfort“ horní třídy a almuţna pro dolní třídu („umění lidu“). PS 78-79 11. 2. 16. Hegel stojí nad, jeho ţák Marx pod rovinou historických skutečností. Odhlédneme-li od Hegelovy metafysiky, objeví se myslitel o státě se silným smyslem pro skutečnost, jemuţ podobného nenajdeme v novější filosofii. Hegel - volbou Prus - staví z duchovní příbuznosti stát se stejnou jistotou do středu svého velmi hlubokého, skoro goticky pojatého vývoje, jako Marx volbou Angličan - hospodářství do středu své mechanicko-darwinovské „evoluce“… Stát je u Hegela tvůrce dějin, dějiny jsou politika, „lidská společnost“ není jeho výraz… Marx ale uvaţuje o dějinách bez státu, chápe dějiny jako arénu stran, jako střet privátních hospodářských zájmů. Materialistické pojetí dějin je anglické pojetí dějin… PS 79

129


130

11. 2. 17. Duchovní předpoklady tohoto způsobu myšlení ale uţ neexistují. 19. století bylo stoletím přírodovědy; 20. století náleţí psychologii. Nevěříme uţ v moc rozumu nad ţivotem. Cítíme, ţe rozumu vládne ţivot. Znalost člověka je pro nás důleţitější neţ abstraktní a obecné ideály; z optimistů jsme se stali skeptiky: nezajímá nás, co by mělo nastat, ale co nastane; být pánem skutečností je pro nás důleţitější neţ být otrokem ideálů. Logika obrazu přírody, řetěz příčin a účinků se nám zdá povrchní; jen logika organického, osud, instinkt, který člověk cítí a jehoţ všemocnost vidíme v proměnách věcí, nám ukazuje hloubku existence. Marxismus je ideologie. Znamení toho nese také ve svém třídění dějin… Cesta evoluce vede od starověku přes středověk k novověku, na jehoţ konci je uskutečněný marxismus, ráj na zemi. Nemá cenu tento obraz vyvracet. Záleţí na tom dát modernímu člověku nový pohled, z něhoţ vyplyne nutně sám od sebe nový obraz. Ţivot nemá ţádný „cíl“. Lidstvo nemá ţádný „cíl“… Velikost divadla je v jeho bezúčelnosti. Tak to cítil Goethe… Nejsme „lidé o sobě“. To patří k minulé ideologii. Světoobčanství je ubohá fráze. Jsme lidé nějakého století, národa, okruhu, typu. Str. 79-80 11. 2. 18. Ideje nejsou slova, nevyjadřují se slovy. Umělec je nazírá, myslitel cítí, státník a voják je uskutečňuje. Ideje se ozřejmují krví, instinktivně, ne abstraktním přemýšlením. Ukazují svou existenci stylem národů, typem člověka, symbolikou činů a děl, a zda o nich lidé vůbec vědí, zda o nich mluví nebo píší, správně nebo nesprávně, je málo důleţité. Ţivot je to první a poslední a ţivot nemá ţádný systém, ţádný program, ţádný rozum; existuje zde sám pro sebe a skrze sebe, a hluboký řád, v němţ se uskutečňuje, lze jen nazírat a cítit – a pak snad popsat, ale ne rozloţit na dobré a zlé, správné a chybné… Proto marxismus není idea… Tento způsob myšlení je pomíjivý. Byl účinný, protoţe kaţdý národ tyto pojmy pouţil jako zbraň. Přitom je lhostejné, zda jim rozuměl nebo nerozuměl. Působily, protoţe lidé při zvuku těchto slov a síle vět na něco věřili. Na co – to byla opět nezměnitelná idea jejich vlastního ţivota, vlastní krve. PS 81 11. 2. 19. Marxismus… se hroutí. Komunistický manifest se stal rokem 1918 pouhou literární pozoruhodností stejně jako Contrat social rokem 1793. Skutečný, instinktivní socialismus jako výraz staropruského cítění… se vrací ke svému původu a významu. PS 81 *11.3. Stroj 11.3.1. Na výši civilizace… se konečně objevuje okamţik, kdy technika přestává slouţit ţivotu a stává se jeho tyranem. Tyto orgie odpoutaného myšlení skutečně tragického rozsahu proţívá západní kultura právě nyní. UA II 625

130


131

11.3.2. Rozumí se samo sebou, ţe antický člověk cítící euklidovsky stojí nepřátelsky proti myšlenkám techniky… Hrají si se znalostmi… pocházejícími z východu,… ale nikdo je necení a především nemyslí na to zavést je váţně do ţivota. UA II 626-7 11.3.3. Něco jiného je faustovská technika…, která od raných dob proniká do přírody, aby ji ovládla… Tato teorie je od začátku pracovní hypotézou. Antický člověk „nazírá“…, arabský hledá jako alchymista kouzelné prostředky, kámen mudrců, aby získal do svého majetku poklady přírody bez námahy, západní chce řídit svět podle své vůle… Faustovský objevitel a vynálezce je jev zcela jedinečný… Celá naše kultura má objevitelskou duši. UA II 627 11.3.4. Byli jí blízko jiţ ranně gotičtí mniši. Zde se ukazuje religiózní původ všeho technického myšlení… Zde vzniká postava Fausta, velký symbol objevitelské kultury… Na bohu se vynucuje tajemství, jako by člověk sám byl bohem… Odtud idea stroje jako malého kosmu, který poslouchá jen vůli člověka. UA II 628 11.3.5. Parní stroj… změnil hospodářský obraz od základu… S miliony a miliardami koňských sil stoupá počet obyvatelstva v míře, jaká nebyla moţná v ţádné jiné kultuře. Tento růst je produkt stroje… Práce se stává velkým slovem etického myšlení… Stroj pracuje a nutí člověka ke spolupráci. UA II 629 11.3.6. Stroje jsou… stále odlidštělejší, asketičtější, mystičtější, esoteričtější… Faustovský člověk se stal otrokem svých výtvorů. Jeho ţivot… se strojem dostal na cestu, která znemoţňuje oddech a neumoţňuje krok zpět… Je to hra duchů, při níţ ruce jen pomáhají… Příroda se vyčerpává, zeměkoule se obětovává faustovskému energetickému myšlení. UA II 630-2 11.3.7. Ale stejně titánský je útok peněz na tuto duchovní moc… Diktatura peněz… se blíţí přirozenému vrcholnému bodu, ve faustovské stejně jako jiné civilizaci… Stroj se svou lidskou druţinou, vlastní pán století, je v nebezpečí, ţe propadne silnější moci. Ale tím se peníze dostávají na konec svých úspěchů a začíná poslední boj v závěrečné fázi civilizace, boj mezi penězi a krví… Vznik césarismu láme diktaturu peněz a její politickou zbraň, demokracii. UA II 633-4

131


132

*12. Různé 12.1. Dnes uţ nikdo neumí číst. Toto velké umění ještě Goethovy doby vymřelo. Kniha se přelétává „v mase“ a čtenář ji zpravidla demoralizuje. GE 317 (JE) 12.2. Se znalostí písma spojeného se slovy a čtením… začíná „vzdělání“, ať uţ kdo to umí sám nebo si nechává psát a předčítat. Znamená to spojení vědomí s písemně zachyceným, duchovně formovaným pokladem dosaţené, zděděné kultury. Písmo je pamětí všech vysokých kultur, kterou si můţe jednotlivec v průběhu ţivota osvojit v poměru k úrovni své osobnosti… Kdo duševně ţije jen kaţdodenností a jejím míněním, nemá kulturu. GE 318 (TA) 12.3. Písmo je velký symbol dálky, tedy nejen šířky, ale také a především trvání, budoucnosti, vůle k věčnosti. Řeč a poslech působí jen v blízké přítomnosti, písmem ale mluvme k lidem, které jsme nikdy neviděli, a hlas člověka můţe být jeho prostřednictvím slyšen ještě staletí po jeho smrti. Písmo je jedním z prvních znamení historického nadání. GE 319 (UAII,II) 12.4. Kulturní jazyky jsou historické jazyky. To znamená: není historická událost a politická instituce, která by nebyla spoluurčena také duchem jazyka, který pouţívala, a která by ze své strany nepůsobila na ducha a formu tohoto jazyka. Latinská stavba vět je také řadou římských bitev, je to stavba, kterou poţadovalo celkové myšlení pro správu podrobených zemí; německá próza obsahuje ve svém nedostatku pevných norem ještě dnes stopy třicetileté války. GE 320 (UAII,II) 12.5. Základnímu latinskému vyučování na svých gymnáziích v průběhu minulého století vděčí Německo víc neţ tuší: vděčí mu za svou duchovní disciplinu, denním, pedantickým návykem přemýšlení v nejdisciplinovanější řeči, jenţ od té doby jako zděděná tradice působí v laboratořích, dílnách a úřadech, a ovlivňuje i ty, kdo odborně vyrostli v této tradici bez tohoto bezprostředního školení. GE 321 (NR) 12.6. Náhrobek velkých Holanďanů, kteří od roku 1260 pracovali na královských hrobech v St. Denis, obraz Holbeinův, Tizianův, Rembrandtův nebo Goyův jsou biografie; autoportrét je historická zpověď. GE 325 (UAI,IV)

132


133

12.7. Čím větší, čím významnější je privátní existence, tím dokonaleji reprezentuje symboliku epochy, takţe nakonec jeden jediný čin charakterizuje věk, jako Goethův Werther. GE 326 (P) 12.8. Co je „idea“ zpěvu: hra hlasů. Co je „idea“ tance: hrající si síla. Co je idea kresby: hrající si ruka. Co je hra? Čin osvobozený od účelu…Jiný druh hry je hra o štěstí: výzva osudu, všeho se bezúčelně odváţit (Germáni!), hravé napodobení ţivotního boje z lásky k nebezpečí. GE 327 (P) 12.9. Pravý vychovatel působí více tím, čím je, neţ tím, co učí. Proto odedávna vychovává kaţdá dobrá společnost… Oko se učí rychleji a hlouběji neţ pouhý rozum. GE 329 (NR) 12.10. Všechny velké symboly jsou duševní a mohou být pochopeny jen ve svých nejvyšších formách. Soukromý ţivot papeţe není k ideji papeţství v ţádném vztahu. GE 330 (UAII,II) 12.11. Historik vţdy znovu ţasne, jak málo se člověk učí z historických zkušeností, jak sami vedoucí státníci poznávají cíle druhých teprve tehdy, kdyţ jsou dosaţeny. Tak byl moţný vzestup Napoleonův, tak vzestup Japonska k vedoucí mocnosti Východu. GE 331 (FE) 12.12. Hloupost teorie nebyla nikdy překáţkou jejího působení. GE 332 (JE) 12.13. Zkušenost znamená původně vţdy špatná zkušenost. GE 333 (P) 12.14. Dokonce i velká myšlenka ztrácí na ceně, je-li vyslovena povrchní hlavou. GE 335 (UAI,U) 12.15. Nesmyslnost pomníků! Kdybychom nevěděli nic o antickém umění, nikdy by nás nenapadlo tesat slavné muţe v mramoru a vystavovat je na veřejných místech, kde jim v prosinci visí z nosu rampouchy. GE 336 (P)

133


134

12.16. Attické stejně jako shakespearovské drama nevzniklo ve své formě jen z jedné ideje, nýbrţ ve velmi značném rozsahu také z veřejných mravů a zvyků doby. Aby mohlo vzniknout národní drama, musí existovat divadelní kultura. Bez Paříţe a Versailles nejsou Corneille, Racine a Moliere vůbec myslitelní, ve Spartě nebo Thébách by to Sofokles nikam nepřivedl. GE 337 (K) 12.17. V poutech velké tradice se i malému umělci zdaří dokonalé dílo, protoţe ţivé umění ho spojuje s jeho úkolem. GE 338 (UAI,IV) 12.18. L´art pour l´art znamená: umění pro obchod s uměním. Teprve kdyţ se s uměleckými díly obchoduje bez zřetele na jejich praktické určení, existuje „čisté umění“. GE 339 (P) 12.19. Dobrý vychovatel musí být vţdy dobrým znalcem lidí. Ale právě hluboký znalec lidí neměl nikdy sklon stát se vychovatelem. GE 340 (P) 12.20. Domácí zvířata jsou kulturní zvířata. Člověk si je připodobňuje. GE 341 (P) 12.21. Ve skutečnosti nemá vášeň objevitele se svými důsledky nic společného. Je to osobní ţivotní pud, jeho osobní štěstí a utrpení. Objevitel chce pro sebe zaţít triumf nad těţkými problémy, chce bohatství a slávu, kterou mu má přinést úspěch. Je-li jeho objev uţitečný nebo neblahý se ho nedotýká, i kdyby byl sto, aby to věděl od začátku. GE 342 (MT) 12.22. Vše instinktivní a pudové, znalost člověka a situace, víra ve hvězdu, kterou má kaţdý, kdo je povolán k činu a která je něco zcela jiného neţ přesvědčení o správnosti nějakého stanoviska, hlasy krve, které určují rozhodnutí a neotřesitelně dobré svědomí, které ospravedlňuje kaţdý cíl a prostředek, to všechno je odepřeno tomu, kdo přemýšlí. GE 343 (UAII,I) 12.23. Všichni revolucionáři jsou bez humoru. GE 345 (JE) 12.24. Člověk se děsí jen hrozeb. S dokonanými skutečnostmi se rychle smiřuje. GE 346 (JE) 134


135

12.25. Politika a obchod v rozvinuté formě – umění dosáhnout duchovní převahou věcných úspěchů nad protivníkem – jsou oboje náhraţkou války jinými prostředky. Kaţdý druh diplomacie je obchodnické, kaţdý obchod diplomatické povahy. GE 347 (UAII,V) 12.26. Kaţdá revoluce zhoršuje zahraničně politické postavení země, a jsou nutní státníci úrovně Bismarcka, aby to pochopili. GE 348 (JE) 12.27. Vítězem v revoluci není nikdy jen jedna jediná třída – v tom se roku 1789 špatně rozumí; burţoazie je jen slovo - , nýbrţ… je to krev, která se stala tělem a duchem a pudí všechny vpřed. Roku 1789 se jí říká burţoazie, ale kaţdý pravý Francouz byl a ještě dodnes je měšťák. Kaţdý pravý Němec je dělník. GE 349 (PS) 12.28. Co se týče římského světového panství, je negativním fenoménem, nikoliv výsledkem přebytku síly na jedné – ten uţ Římané po Zamě neměli - , ale nedostatku odporu na druhé straně. Římané si svět nepodrobili. Převzali jen do vlastnictví, co zde leţelo jako kořist pro kaţdého. Imperium romanum vzniklo nikoliv nejširším nasazením všech vojenských a finančních prostředků, jak tomu bylo kdysi v případě Kartága, ale tím, ţe se starý Východ zřekl… sebeurčení. GE 350 (UAI,U) 12.29. Světová politika ničí země, které jí duchovně nedorostly. GE 351 (AA) 12.30. Dnes jako vţdy se smlouvami, také hospodářskými, jen zajišťuje politicky silnější. GE 352 (WW) 12.31. Dva řády byly na Západě skutečnými vyznamenáními, protoţe byly symboly velkých historických situací: kříţ čestné legie, dokud vládl Napoleon, a ţelezný kříţ ve třech velkých pruských válkách. Všechny ostatní jsou, jak správně řekl Napoleon, hračky pro velké děti. Tyto dva povznášejí nejen toho, kdo je nosí, ale také národy, které jim je mohly propůjčit jako znamení jejich cti. GE 353 (P) 12.32. Není národ, který by po staletí stál na koturnech. GE 354 (UAI,U)

135


136

12.33. Ctností poraţených národů je trpělivost, ne rezignace. GE 355 (NR) 12.34. Vše, co dospělo k velikosti, zachází na malost dědiců. GE 356 (P) 12.35. Bohatství zrodu původních obyvatel je přírodní jev, o jehoţ existenci nikdo nepřemýšlí, nemluvě o jeho uţitečnosti či škodlivosti. Kde vůbec vstupují do vědomí důvody ţivotních otázek, tak se jiţ stal ţivot problematický. GE 357 (UAII,II) 12.36. Manţelství, v němţ se nechtějí nebo postrádají děti, je konkubinát. GE 359 (P) 12.37. Skutečný muţ chce mít děti. To je jeho ideál manţelství. Vyšší člověk, který tvoří významná díla, nepotřebuje – vnitřně – ţádné děti, a proto je pro skutečně geniální jedince manţelství nelogické – nikoliv pohlavní láska. GE 360 (P) 12.38. Právo je výsledek povinnosti. Povinnost je právo jiných na nás. GE 361 (P) 12.39. Omezení kaţdého druhu, také duchovní, je smrtelným nepřítelem vůle k moci. GE 362 (MT) 12.40. Zřeknutí se světové politiky nechrání před jejími důsledky. GE 363 (JE) 12.41. Němci jsou monarchistický národ svým starogermánským rysem druţinné věrnosti a podřízenosti vnitřně uznanému vůdci. Jsou takoví, protoţe jejich sídlo ve střední Evropě je nutilo ke koncentraci v jednom silném státě, jestliţe se nechtěli stát obětmi všech sousedů. GE 364 (NR)

136


137

12.42. My Němci jsme celou svou minulostí, rasou a situací monarchistický národ, tj. odkázáni na vládu, jíţ si necháme s důvěrou a plnou mocí vládnout, ať se jmenuje regent, císař nebo kancléř, stejně jako Angličané jsou od doby diktatury své normanské šlechty rozenými republikány, ať zdobí stavbu své společnosti královstvím nebo ne. GE 365 (NR) 12.43. Dlouhou válku, aniţ by se duchovně nezkazili, snesou málokteří; dlouhý mír nesnese nikdo. GE 366 (JE) 12.44. Pacifismus znamená přenechat vládu rozeným nepacifistům. GE 367 (WF) 12.45. Cíl je konec… Kaţdý opravdu tvořivý člověk zná a obává se prázdnoty, která následuje po dokončení díla. GE 368 (MT) 12.46. Kaţdá forma, kaţdý tvar je omezení. GE 369 (JE) 12.47. Recenze se píší, aby čtenář našel knihy, které jsou chytřejší neţ recenzent. GE 370 (P)

137


138

Jmenný rejstřík Abu Bekr Aischylos Aksanov Alexander Veliký Alp Arslan Amosis Anaximandros Antiochos Antisthenes Archimedes Aristoteles Arnold von Brescius Athanasius Augustin Augustus Bach Baruch Baudelaire Bebel Beethoven Bernard, sv. Bernhard von Clairvaux Bismarck Bonifácius Bruno Buddha Buther Campanella César Cluny Cobden Corneille Cortéz Čarvak Daley Damaskios Daniel Dante Darwin Desargues

6.4.7. 5.2.11. 3.6.5. 3.3.4., 6.3.9. 3.4.1. 3.4.1. 5.1.4. 3.6.5. 3.3.20. 4.2.16., 7.2.1. 2.1.32., 3.3.10., 4.2.16., 5.2.10., 5.5.1. 6.6.2. 6.6.2. 6.4.1. 3.4.1., 4.1.7., 9.4.3. 5.4.6., 8.19., 8.31., 8.33., 10.1.1. 3.6.5. 8.18. 10.4.22. 1.2.53., 5.4.5., 5.4.6., 8.25. 11.2.4. 6.6.3. 10.3.2., 11.1.11. 6.3.30. 4.2.13., 5.4.6. 3.3.13., 3.3.21., 3.3.30., 5.5.1., 5.5.15., 5.5.16., 5.5.17., 5.5.20., 10.4.10. 10.5.11. 10.5.10. 1.1.2., 1.1.5., 3.4.2., 6.3.12., 8.16., 10.2.16. 10.2.41. 6.6.2. 9.2.20. 12.16. 3.5.6. 3.3.30. 10.5.11. 6.3.26. 3.6.5. 6.3.20. 9.2.20., 11.2.5. 7.2.3.

138


139

Descartes Diogenes ze Sinope Dostojevskij Droem Duns Scotus Dţingischán Eckhart Mistr Engels Epikuros Fermat Fichte Filip Fourier František z Assisi Friedrich Veliký Friedrich Wilhelm I. Galilei Gaodsung Gauss Goethe Goya Gracchus Grünewald Haeckel Hals Hampden Händel Hebbel Hegel Helmholz Henoch Herakleitos Herodot Heydn Hoang Ti Holbein Homér Humboldt Hume Hus Hutten Chlodvik Ibsen Innocenc III. Isokrates

5.1.4., 5.1.5., 5.1.15., 5.4.8., 7.2.3. 11.2.4. 3.6.4., 3.6.5., 8.9. 8.18. 5.4.8. 10.5.3. 4.2.6. 5.1.7. 3.3.20., 5.1.5., 5.2.2. 7.2.3. 5.1.5., 6.7.4., 10.5.10. 3.3.4. 10.4.18., 10.5.10. 6.5.6. 3.3.31., 4.1.9., 10.4.35., 11.1.29., 11.2.6. 10.4.16. 4.2.13., 5.5.15., 6.5.7., 7.2.1., 10.4.12. 6.3.30. 4.2.16., 7.3.1. 1.1.2., 1.1.26., 5.4.5., 8.9., 12.1., 12.7. 12.6. 9.4.3. 2.2.20. 1.2.3. 8.31. 6.4.7. 8.31. 5.1.7. 5.1.5., 5.1.7., 5.4.6., 6.7.4., 9.4.4., 11.2.16. 4.2.16. 3.6.5. 5.5.15., 7.1.6., 7.1.15. 3.2.18. 8.33. 3.4.1., 11.2.6. 12.6. 5.4.6. 2.2.6., 4.2.16. 11.2.2. 6.6.2. 4.2.13. 6.3.30. 3.3.20., 3.3.30. 10.3.2. 3.5.2.

139


140 Izajáš

Jacopon da Todi Jan Evangelista Jeţíš Jindřich Burgundský Joachim von Floris Justinián Kalvín Kant Karel V. Karel Veliký Karlstadt Kateřina Veliká Kepler Kleón Konfucius Kristus Lao Tse Leibniz Leonardo Lessing Leukippos Locke Lorrain Lothar II. Loyola Ludvík XIV. Ludvík XV. Luther Malthus Manet Marcion Marcus Aurelius Marx

Max, Gabriel Michelangelo Moh Ti Mohamed

6.3.3. 6.6.2. 3.6.5., 6.5.5. 3.5.14., 3.6.4., 5.3.7., 6.3.1., 6.3.6., 6.3.8., 6.3.12., 6.3.13., 6.3.14., 6.3.15., 6.3.17., 6.3.18., 6.3.19., 6.3.20., 11.2.4. 3.5.32. 4.2.2, 6.6.2. 6.4.5. 6.6.2. 5.1.4., 5.1.5., 5.2.10., 5.4.8., 7.3.1., 7.3.2., 11.2.4. 2.2.20., 6.4.5. 8.2. 10.5.10. 3.5.34. 10.4.12. 10.4.35. 5.5.1., 5.5.15., 5.5.16., 5.5.20., 10.4.36. Viz Jeţíš 3.3.30., 5.5.2., 5.5.15., 5.5.17. 5.1.5., 7.1.13. 4.2.13., 8.9., 8.17. 4.2.2., 5.5.1. 7.1.13. 5.5.17. 8.31. 3.5.32. 6.6.2. 10.4.18., 11.1.29. 2.2.20. 6.6.2., 6.6.3., 10.5.10. 9.2.20., 11.2.5. 8.19., 8.33. 6.6.2., 3.4.8. 3.3.20., 5.1.7., 9.2.15. 9.2.16. 9.2.19., 9.2.20., 9.4.4, 9.4.5., 9.4.10., 9.4.11., 10.3.11. 10.3.15., 10.3.16. 10.4.17., 10.4.21., 10.4.22., 10.4.31., 10.5.10., 11.1.25., 11.2.2., 11.2.5., 11.2.11., 11.2.16. 1.2.3. 6.5.7., 8.12., 8.19. 10.3.11. 11.1.25. 3.5.25., 6.3.18., 6.4.4., 6.4.7.

140


141

Moliére Moltke Montesquieu More Mozart Münzer Napoleon Newton Nietzsche Omar Orlando Lasso Owen Palestrina Pascal Pavel z Tarsu Perikles Petr Velký Pitt Pizzaro Platon Porfyrios Poseidonios Poussin Protagoras Pugačov Pym, John Pyrrhon Pythagoras Racine Rembrandt Rhodes, Cecil Robespiere Rousseau Ruysdael Saint-Simon Savonarola Serapion Sethos I. Shakespeare Shaw

12.16. 10.1.1. 5.5.2., 10.5.10. 2.2.20., 8.33. 10.5.10. 1.1.5., 2.2.6., 2.2.8., 3.3.4., 3.4.10., 3.4.11., 5.5.6., 10.1.1., 10.1.12. 10.2.16., 10.2.27. 10.2.41., 10.4.22., 10.5.2., 12.11., 12.31. 6.5.7., 7.3.1., 10.4.12. 1.1.26., 3.3.10., 3.3.20., 4.2.13., 5.1.5., 5.1.15., 5.2.2., 5.2.3., 5.2.5., 6.3.7., 10.4.8. 10.4.12. 6.4.7. 8.19. 10.5.10. 8.19. 5.1.5., 5.4.5., 7.2.3. 6.3.15., 6.3.16., 6.3.17., 6.3.18., 6.3.19. 8.16. 3.6.3., 3.6.5., 10.5.1. 10.3.2. 3.5.6. 1.1.2., 2.2.6., 3.3.10., 5.1.4., 5.1.5., 10.3.11. 6.4.1. 5.5.15. 8.31. 7.1.20. 10.5.9. 6.4.7. 4.2.13. 7.2.3. 12.16. 4.2.5., 8.9., 8.19., 8.24., 8.25., 8.31., 12.6. 3.3.7. 5.5.9., 10.3.2. 3.3.11., 3.3.21., 5.5.15., 5.5.16., 9.4.1., 9.4.4., 9.4.7., 10.3.11., 10.3.15. 10.4.10. 8.31. 10.5.10. 6.6.2. 6.3.26. 3.4.13. 5.2.11., 6.5.7. 3.3.10.

141


142

Schelling Schopenhauer Sieyés, abbé Smith, Adam Sofokles Sokrates Spartakus Stirner Sulla Swedenborg Šalamoun Tai Dsung Tiberius Tizian Tomáš Akvinský Turgot Velasques Verlaine Vermeer Viklef Voltaire Wagner Zenon Zwingli

5.1.5. 3.3.10., 5.1.5., 5.2.3., 5.4.2., 5.4.8. 9.4.7., 10.5.11. 10.5.10., 11.2.2. 12.16. 3.3.13., 5.5.15., 5.5.20., 10.4.10. 10.4.35. 5.1.7. 10.3.2. 5.5.17. 6.3.13. 6.4.4. 6.3.9., 11.2.6. 8.19., 12.6. 5.4.8., 10.5.10. 10.4.18. 8.31. 8.18. 8.31. 6.6.2. 2.1.28., 5.5.1. 3.3.20., 8.19., 8.33. 3.3.20., 5.1.5., 10.3.11., 11.1.25. 6.4.3., 6.6.2.

Díla chronologicky podle data vydání a použité zkratky Název a rok vydání

Části

Zkratky aforismů z „Gedanken“

Heraklit, dizertace 1904 (Reden und Aufsätze, str. 1-17)

GE (H)

Krieg, Drama und Roman, 1917

GE (K)

Der Untergang des Abendlandes, předmluva I, 1918, přepracováno 1923

GE (UAI,P)

úvod

GE (UAI,U)

II. kapitola

GE (UAI,II)

ostatních pramenů

UA I

142


143

IV. kapitola VI. kapitola

GE (UAI,IV) GE (UAI,VI)

Preussentum und Sozialismus, 1919 (Politische Schriften, str. 1105)

GE (PS)

Pessimismus? 1921 (Reden und Aufsätze, str. 63-79)

GE (PE)

Der Untergang des Abendlandes II, 1922

I. kapitola

GE (UAII,I)

II. kapitola III. kapitola IV. kapitola V. kapitola

GE (UAII,II) GE (UAII,III) GE (UAII,IV) GE (UAII,V)

Frankreich und Europa, 1924 (Reden und Aufsätze, str. 80-88)

GE (FE)

Politische Pflichten der deutschen Jugend, 1924 (Politische Schriften, str. 127-156)

GE (PP)

Neue Formen der Weltpolitik, 1924 (Politische Schriften, str. 157-183)

GE (NF)

Neubau des deutschen Reiches, 1924 (Politische Schriften, str. 185-296) Aufgaben des Adels, 1924 (Reden und Aufsätze, str. 89-95)

GE (NR)

Das Verhältnis von Wirtschaft und Steuerpolitik seit 1750, 1924 (Politische Schriften, str. 297310)

GE (WS)

Nietzsche und sein Jahrhundert, 1924 (Reden und Aufsätze, str. 110-124)

GE (NJ)

PS

UA II

GE (AA)

143


144

Das heutige Verhältnis zwischen Weltwirtschaft und Weltpolitik, 1926 (Politische Schriften, str. 311-338)

GE (WW)

Vom deutschen Volkscharakter, 1927 (Reden und Aufsätze, str. 131-134)

GE (DV)

Einführung zu einem Aufsatz R. Korherrs über den Geburtenrückgang, 1927 (Reden und Aufsätze, str. 135-137)

GE (GR)

Der Mensch und die Technik, 1931

GE (MT)

Vorwort zu den „Politischen Schriften“, 1933

GE (VPS)

Wirtschaft und Eigentum, 1933 (Mitteilungen des Reichsgrundbesitzerverbandes, číslo 80, str. 673-677)

GE (WE)

Jahre der Entscheidung, 1933

GE (JE)

Zur Weltgeschichte des 2. Vorchristlichen Jahrhunderts (Tartessos und Alaschie), 1935 (Reden und Aufsätze, str. 158291

GE (TA)

Ist Weltfriede möglich? 1936 (Reden und Aufsätze, str. 292293

GE (WF)

Neuveřejněné z pozůstalosti

GE (P)

JE

144


145

Zkratky názvů děl abecedně (AA) (DV) (FE) GE (GR)

(H) (JE) (K) (MT) (NF) (NJ) (NR) (P) (PE) (PP) (PS) (TA)

Aufgaben des Adels, 1924 (Reden und Aufsätze, str. 89-95) Vom deutschen Volkscharakter, 1927 (Reden und Aufsätze, str. 131-134) Frankreich und Europa, 1924 (Reden und Aufsätze, str. 80-88) Gedanken, 1941 Einführung zu einem Aufsatz R. Korherrs über den Geburtenrückgang, 1927 (Reden und Aufsätze, str. 135-137) Heraklit, dizertace 1904 (Reden und Aufsätze, str. 1-17) Jahre der Entscheidung, 1933 Krieg, Drama und Roman, 1917 Der Mensch und die Technik, 1931 Neue Formen der Weltpolitik, 1924 (Politische Schriften, str. 157-183) Nietzsche und sein Jahrhundert, 1924 (Reden und Aufsätze, str. 110-124) Neubau des deutschen Reiches, 1924 (Politische Schriften, str. 185-296) Neuveřejněné z pozůstalosti Pessimismus? 1921 (Reden und Aufsätze, str. 63-79) Politische Pflichten der deutschen Jugend, 1924 (Politische Schriften, str. 127-156) Preussentum und Sozialismus, 1919 (Politische Schriften, str. 1105) Zur Weltgeschichte des 2. Vorchristlichen Jahrhunderts (Tartessos und Alaschie), 1935

145


146

(Reden und Aufsätze, str. 158291 (UAI,P) Der Untergang des Abendlandes, předmluva I, 1918, přepracováno 1923 (UAI,U) úvod (UAI,II) II. kapitola (UAI,IV) IV. kapitola (UAI,VI) VI. kapitola (UAII,I) Der Untergang des Abendlandes I. kapitola II, 1922 (UAII,II) II. kapitola (UAII,III) III. kapitola (UAII,IV) IV. kapitola (UAII,V) V. kapitola (VPS) Vorwort zu den „Politischen Schriften“, 1933 (WE) Wirtschaft und Eigentum, 1933 (Mitteilungen des Reichsgrundbesitzerverbandes, číslo 80, str. 673-677) (WF) Ist Weltfriede möglich? 1936 (Reden und Aufsätze, str. 292293 (WS) Das Verhältnis von Wirtschaft und Steuerpolitik seit 1750, 1924 (Politische Schriften, str. 297310) (WW) Das heutige Verhältnis zwischen Weltwirtschaft und Weltpolitik, 1926 (Politische Schriften, str. 311-338)

146


Oswald Spengler: Myšlenky