kolik čaje mohu přes den vypít a kdy ho mohu pít naposled, chci-li v určitou hodinu usnout.) 4) V neposlední řadě – ba možná ve skutečnosti na prvním místě – je zvláštní povznášející funkce čaje. Zdá se mi totiž, že čaj se tu stává jakýmsi zhmotnělým symbolem svobody: a) Je to v podstatě jediný pokrm, který si tu člověk připravuje sám, a tedy svobodně: jen na mně záleží, zda si ho udělám či nikoliv, kdy si ho udělám a jaký si ho udělám. Jeho přípravou jako by se tu tedy člověk seberealizoval jako svobodná bytost, schopná se sama o sebe postarat. b) Čaj jako znak soukromého posezení, pozastavení uprostřed ruchu, určitého usebrání a privátní kontemplace funguje jako vnější materiální atribut určitého odpoutání ducha, a tedy jako průvodce okamžiků jakési soustředěné vnitřní svobody. c) Svět svobody jako svět volného času zastupuje čaj i v opačném – extrovertním a tedy sociálním – smyslu: sezení u čaje tu zastupuje svět hospod, vináren, večírků, flámů, společenského života, tedy opět něco, co si člověk sám volí a v čem se sociálně realizuje jeho svoboda. Zkrátka a dobře: čaj tu má pestrou paletu různých funkcí, zvykl jsem si na něj, piju ho každý den, jeho příprava je jedním z mých drobných denních obřadů (i těmito drobnými rituály se člověk jaksi drží pohromadě – je to taková docela zdravá kazajka), těším se na něj a jeho konzumace (pečlivě plánovaná, nikoli tedy bezbřehá a libovolná) je skutečně velmi důležitou komponentou v systému mé každodenní ‚sebe-péče‘.148
Hledání a prožívání čadó je záležitost individuálního charakteru bez jasných instrukcí jak správně postupovat. Příkladný citát Václava Havla jasně demonstroval nezáměrné setkání člověka s čadó, které může člověku do života vstoupit i v neuvěřitelně neočekávaný okamžik. Čadó je jen dalším z mnoha nevysvětlitelných jevů východní kultury, které prostřednictvím individuálního prožívání rozvíjí a zkulturňuje lidského ducha. V pojetí západní společnosti nejde ani tak o přímé praktikování čadó, jako o schopnost zamyslet se nad šálkem teplého čaje. Už tím, že z čajových lístků dýchá krása wabi a my instinktivně cítíme spirituální esenci čajového obřadu, je nám otevřen nový rozměr reality, ten neinterpretovatelný.
148
HAVEL, Václav. Dopisy Olze. s. 102-103.
45