REVUE
Jak to vidí
Eliška
text: Eliška Křenková, dcera Lenky Křenkové, produkční Centra Paraple | foto: Archiv Elišky Křenkové
Původně jsem chtěla psát o volbách, ale strašně jsem se u toho rozčílila a nevyšlo z toho nic pěkného. Když jsem rozčílená, tak mi pomůže jedině moje morče Karamel. Karamel je nejlepší přítel člověka. Můžu k němu mluvit a svěřovat se mu se vším, protože mě nikdy nerozčílí a nechá si to pro sebe. Karamelka máme už skoro šest let. Začalo to tak, že jsme hlídali kamarádům morčata (mámu + dvě mláďata) a na konci bylo jasné, že jednoho potřebuji! Mamce se taky moc líbil, protože byl roztomilý a maličký, úplně do hrstičky. Zato teď! Teď už by na něj nestačily ani obě pořádný dospělý hrsti. Náš Karamel už má skoro 1,5 kg a taťka říká, že má „jateční váhu“. Karamel pozná, když někdo přijde domů. Pokaždé začne hned pískat. Potom mlátí s klecí, abychom mu dali najíst, což dělá skoro pořád. Má rád zeleninu, speciální vitaminy pro hlodavce, suchý chleba a hlavně meloun. Když ho jí, tak vypadá jako od krve. Má totiž úplně světlou srst, takovou karamelovou, proto to jméno. Karamel nikdy nestrádá, protože má každodenní výbornou stravu. A když je hezky, třeba v létě, tak ho dáváme na chatě na zahradu, kde má venkovní klec. Sice se říká, že pes je nejlepší přítel člověka, ale u mě je to jinak. Taky máme jednoho psa. Je to dlouhosrstý jezevčík a jmenuje se Fany. Fanče bude už skoro rok a půl a prochází svou pubertou. Je sice rozkošná, ale umí taky zlobit, a to jako dost. Věděla jsem, že jezevčíci jsou tvrdohlaví a těžko vycvičitelní a i u Fanči to tak je. Nejlíp poslouchá mamku, protože ji má za vrchního velitele nebo Herodesa. Když Fanča něco provede, tak se chová divně, hlavně, když je u toho mamka. Jinak dělá jako že je to naprostá pohodička a ani si nedělá nic z toho, když jí chci vyhubovat. Její dobrá stránka je, že nás vždycky vesele vítá a přijde k nám, když jsme smutní. Prostě na nás pozná, že potřebujeme pomazlit a její kukuč úplně říká: „Pomazli mě!“ A proč je u mě na prvním místě Karamel? Protože mě nikdy nezlobí, můžu ho kdykoli pomazlit, kdežto u Fanči si to člověk musí občas nejdřív vyžádat! A to se taky může dlouho načekat. Zrovna když to potřebuji, tak si chce hrát. Empatie je ta tam.
Něco málo o Elišce: „Je mi 11 let, chodím do primy víceletého gymnázia, ráda tančím a čtu japonskou mangu.“
Mojí nejlepší lidskou kamarádkou je Eliška Hornychová. Je vtipný, že jsme obě Elišky. Známe se už od školky. Ale to ještě nebylo to nejlepší kamarádství. Chvilku jsme o sobě nevěděly, ale pak jsme se znovu potkaly ve třetí třídě, no a po čase nastal „velký třesk“. Eliška je vyšší než já (i když to bych mohla vyjmenovat úplně všechny lidi z ročníku a možná i půlku prvního stupně, protože já jsem miniaturní Eliška), je laskavá, ochotná, dokážeme se spolu smát. Smějeme se všemu, úplně všemu. Jednou u nás Eliška přespávala a vařily jsme spolu pizzu. Už si pořádně nepamatuju, co ten záchvat začalo, ale šlo o kečup. Vím, že to bylo fakt vtipný. I mamka se na nás přišla podívat. Ani jsme jí to nedokázaly vysvětlit.
98
