SENIOŘI: VÁCLAV PETRUS

„V mém batohu nesmí chybět kousek sladkosti na doplnění energie“

Delší dobu ho pozoruji, jak se věnuje starším neslyšícím turistům za účelem zkvalitnění jejich aktivit. Na svůj věk vypadá stále vitálně a pěkně. Těžko bychom mu hádali 79 roků. Na túře se neobejde bez své kšiltovky. Je empatický k turistům se sluchovým postižením. Neřeší typy jejich sluchových vad, původ, orientaci, majetek a přidružená postižení. Rozhovor přiblíží osobnost pana VÁCLAVA PETRUSE, jenž nás bude doprovázet v šesti dílech seriálu Petrusova cesta.

TEXT: Kamila Spěváková FOTO A ILUSTRACE: archiv Václava Petruse

Vzpomínka na první auto

Vašku, můžeš nám prosím povědět, jaké to bylo, když jsi byl malý?

Vybavuji si zpětně, jak jsem za druhé světové války často stonal. Pořád jsme jezdili s rodiči do Prahy do nemocnice. Jednou se stalo, že jsme se tam nemohli dostat z důvodu komplikované situace v naší okupované zemi. Kvůli tomu jsem přišel o sluch. Po válce jsem chvilku pobyl ve Výmolově zemském ústavu pro hluchoněmé v Radlicích a po zestátnění v roce 1948 v národní škole pro hluchoněmé na Smíchově (Pražský soukromý ústav pro hluchoněmé). Pamatuji si dobře, že když jsem tam uviděl poprvé jeptišky, tak jsem se jich bál. Na mě působily jejich šaty strašidelně. V tomto ústavu se zrodila moje celoživotní láska k turistice, vlastivědě a ke kreslení.

Věnoval ses po skončení školy pouze turistice?

Nejenom turistice, okusil jsem i jiné činnosti. Chodil jsem třeba s již zesnulými kamarády Slávkem Dědičem a Vaškem Macháčkem do libeňského Svazarmu na střelbu, a s partou neslyšících do Tělovýchovné jednoty Slovan Praha na házenou a také do Automotoklubu neslyšících. Ale jízd zručnosti a motoristických soutěží neslyšících jsem se nikdy nezúčastnil. Byl jsem jen pořadatelem těchto soutěží. Rád vzpomínám na prvního předsedu AMKN, tedy na pana Pepíka Kubíka. Byl to velký člověk s velkým srdcem (měl zásluhu na úpravě zákona o silničním provozu, kdy byl v roce 1935 nejprve zrušen zákaz řidičského oprávnění pro neslyšící motoristy, později byl pak v roce 1946 zrušen zákaz pro neslyšící automobilisty – pozn. redakce). Ten mi hodně pověděl o druhé světové válce očima neslyšících.

Díky tomuto zrušení sis mohl udělat řidičák, viď?

Samozřejmě. Jako malý kluk jsem toužil být řidičem auta. Ale můj tatínek měl výhrady, že nemohu řídit, protože neslyším, a že se mohu vybourat. I přes jeho nesouhlas jsem si udělal řidičák v běžné autoškole, nejprve na motorku, poté na auto. Začal jsem se svojí ženou Evou šetřit na první auto. Když jsme přijeli do mého rodiště za tatínkem, tak nechtěl nastoupit do našeho nového auta a jet s námi na první projížďku. Ale když se vdávala moje sestra, tak potřebovala svatební doprovod na Svatou Horu u Příbrami a můj tatínek musel do auta nastoupit. Ze začátku se mé jízdy bál. Ale nakonec se celé vesnici pochlubil, jak šikovného kluka má a že řídí stejně jako ostatní slyšící lidé.

Kdy jsi poprvé organizoval turistickou akci?

Až v roce 1991, kdy jsem začal vést turisty ze skupiny „A“ v rámci turistického celorepublikového srazu neslyšících na Karlštejně, který vedl již zesnulý organizátor Pepík Bezemek z mé školy. Dobře se mi s ním spolupracovalo. Dlouhých dvacet sedm let. Jeho poslední organizovaný sraz pro turisty byl v roce 2018 na Tesáku v Hostýnských vrších.

Máš nějaký úsměvný zážitek z těchto akcí?

Například po mém zamluvení ubytování pro pár našich turistů došlo k nedorozumění ze strany vedení autokempinku. Neměli jsme kde spát. Jaké překvapení nás pak ale potkalo… Jako omluvu a nápravu nás vedení autokempinku odvezlo do luxusního hotelu. Byl tam bazén, dále krásné pokoje s veškerým vybavením a restaurace se špičkovou stravou. Vše bylo na účet hotelu. Nemuseli jsme nic platit.

Dvacetiletý Václav Petrus

Kolik turistů se schází průměrně na celorepublikovém srazu?

Průměrně 60–70 turistů. Rekordní byl sraz v Hřensku ve Vysoké Lípě v roce 1995. Přijelo tam za zdravím 163 turistů včetně zahraničních kolegů.

Proč jsi poprvé organizoval sraz až v roce 1991?

Měli jsme jen babičku z manželčiny strany, ale odešla nám brzy na onen svět. Byli jsme pak sami na výchovu našich slyšících dětí. Učili jsme je pomocí znakového jazyka například vybudovat vztah ke knihám. Starší dcera už v osmi letech začala číst sama. A také jsme s dětmi hodně cestovali po bývalém Československu a ukazovali jim krásu naší země. Jezdili jsme s nimi na prázdniny stanovat a vždy jsme se přesunovali po dvou dnech na jiné místo. A když jsme mohli, tak jsme je brali i na různé turistické akce neslyšících a přibližovali jsme jim kulturu neslyšících turistů. Těší nás, že jsou z nich dnes dobří turisté a vzdělaní lidé.

Vzpomínka na úsměvnou příhodu

Chodíš také na dálkové pochody?

Ano, dříve jsem byl členem Klubu českých turistů neslyšících pod vedením již zesnulého Václava Nováka z Plzně. Klub spolupracoval s Českým klubem turistů. Pod tímto vedením jsem jezdil a jezdím pravidelně na pochody Za posledním puchýřem. Můj první pochod byl v roce 1989 v Doksech. Ušel jsem 50 km. Bylo mi 46 roků. Tyto pochody mám nejraději, neboť nabízí každý rok jiné místo startu a různé trasy. Letos se konaly v Brně. Prošel jsem si trasu dlouhou 30 km.

S manželkou Evou a dětmi na návštěvě v ZOO Praha

S celou rodinou na výletě

Můžeš nám prozradit, zda se všechny Tvé pochody Za posledním puchýřem povedly?

Všechny pochody jsou náročné, ale vždy jsem došel do cíle. Trasy i počasí byly různé. Například někdy vedla celá trasa do kopce, nebo na ni nepřetržitě pršelo, či byla zledovatělá, jindy nás trápilo tropické vedro.

Děkuji za pěkné vyprávění a ze srdce Ti přeji, ať jsi ještě dlouho v dobré formě a nohy Ti dobře slouží.