Musíme se obejmout, abychom mohli vzlétnout

TEXT: Karolína Peroutková / FOTO: Pixabay.com, Karolína Peroutková

Zářivé říjnové slunce hřálo nad kostelem Panny Marie Královny míru na Praze 4. A uvnitř bylo teplo také: neslyšící katolíci se sešli, aby se dozvěděli o naději, kterou jim přinesl polský kněz ZBIGNIEW CZENDLIK .

Oblíbený kněz mluvil o tom, že lidé vnímají víru jen jako jakési omezení pro svůj život. Soustředí se na to, aby neudělali něco špatného. „Otočme svůj život,“ říkal kněz a dodal, že Bůh je přece to, co činí náš život krásnějším a bohatším.

„Pozval mě Stašek,“ těmito slovy začal populární římskokatolický kněz Zbigniew Czendlik, známý jako Zibi, svou přednášku pro skupinku asi třiceti neslyšících katolíků. Upřel přitom svůj pohled na svého rodáka, také polského kněze, P. Stanisława Góru. Ten na Lhotce působí jako farář, zároveň je také administrátor farnosti pro neslyšící. „Těším se na tvoje povídání,“ s úsměvem odpověděl P. Stanisław.

Hubený kostelník a tlustý farář

Představa tradičního kněze totiž v osobnosti tohoto polsko­ českého lanškrounského kněze Zibiho bere trochu za své. Působí v církvi, ale zná ho kdekdo i mimo kostel, nebojí se prostředí mezi politiky či hvězdami showbyznysu. Známá je také jeho kniha Postel hospoda kostel (vydalo nakladatelství Argo v roce 2016). A vtipem z této knížky uvedl i své povídání.

Víte, jaký je rozdíl mezi hubeným kostelníkem a tlustým farářem? Když je večer, kostelník míří do plné postele a míjí přitom prázdnou ledničku. Kdežto farář se po cestě do prázdné postele alespoň zastaví u plné ledničky. „Možná jste si mysleli, že za vámi přijde někdo moudrý,“ řekl P. Czendlik, „to asi zklamu vaše očekávání. Já nejsem chytrý. Jsem dokonce trochu blbý. Ale zato jsem milý!“ Poté popsal prostředí, ve kterém vyrůstal, zmínil vesnici, kde bylo plno práce, rodinu, kde všichni museli pomáhat rodičům. A přidal vzpomínku: když se rodiče pohádali, otec se šel uklidnit do garáže. A někdy tam pobyl i tři hodiny. Měl tam plno nářadí, některé bylo uklizené, jiné jen tak pohozené. „A když otec po nějaké době vylezl,“ vzpomínal kněz, „vůbec nic se nezměnilo! Pořád tam byl stejný bordel. A já jsem si tenkrát řekl, že tady nejsme proto, abychom něco dělali, ale abychom něco udělali. To je velký rozdíl. Lidé chodí celý život do kostela, celý život tedy něco dělají, ale dá se říct, že něco udělali? Obecná představa věřícího člověka je ta, že musí jít o člověka smrtelně vážného. Ještě před kostelem se lidé smějí. Ale pak vejdou a zvážní. Jsou z nich jiní lidé.“

P. Zibi pak vysvětlil: „Myslím, že takový zasmušilý postoj mají proto, že všechny svoje síly soustředí na to, aby neudělali hřích. Doslova před ním utíkají. Jenže couvají, musejí rychle kráčet pozpátku. A jak se asi chodí, když nevidíme za sebe? Přece špatně, můžeme lehce upadnout. A pak nás zlo, tedy hřích, dohoní.“ A pokračoval: „A já říkám: otočme se a nasměrujme svůj život k dobru. Pán Bůh se nás jednou zeptá:

‚Co jsi udělal ve svém životě dobrého?‘ Nebude se ptát na naše hříchy.“ A navíc, jak dodal duchovní, pokud poběžím dopředu, můj život bude mít jiný pohyb, jinou dynamiku. Víra v Boha přece nemůže stát na strachu z něj, na výčitkách svědomí. Musíme tedy něco udělat, ne jen dělat. Doporučil dále, že je dobré mít sny. Šahat po hvězdách, i když vím, že je z toho nebe nesundám dolů. A důležité je také mít velké cíle.

P. Stanislaw Góra (na snímku vlevo)

Neslyšící katolíci se sešli v bočním sále kostela.

Přednáška zaujala všechny bez rozdílu

Tlumočnice Romana Petráňová (vlevo) a P. Zbigniew Czendlik (vpravo)

Orlík mezi slepicemi

„Nám věřícím chybí sebevědomí,“ rozvíjel pak další úvahu. „Za svou víru se často stydíme. Ale řeknu vám jeden příběh. Kdosi našel orlí vejce. A protože zrovna žil v domku a vzadu na zahrádce choval slepice, přidal to vejce k nim do hnízda. Slepice si ničeho podezřelého nevšimla a vyseděla malého orlíka. A tak malý orlík začal mezi drůbeží také žít. Namísto létání se učil hrabat v zemi. Namísto velké kořisti hledal červy. Jednou se ale zadíval na oblohu nad sebou zrovna v moment, kdy mu nad hlavou přelétal jeho druh, jiný velký orel. Byl zvědavý a ptal se slepic, kdo to je. A ony odpověděly: ‚To je přece orel. Král ptáků. Patří nebi. A my, slepice, patříme zemi.‘ A orlík zas sklonil hlavu a hrabal se v hlíně. Celý život prožil mezi slepicemi. Už se neptal. Ale s námi je to jiné!“ povzbuzoval P. Zibi. „V Božích očích jsme orli, co kralují obloze. Nejsme slepice na dvorku.“

Zaparkoval jsem u pravoslavných

Za moment pak zmínil dalšího velikána, známého a legendárního sportovce, hokejistu Jaromíra Jágra. Před nedávnem totiž tato legenda slavila na své show v pražském Fóru Karlín. A protože mezi jeho přátele patří i P. Zibi, pozval jej na pódium jako hosta. Asi měsíc předem mu prý zavolal a svěřil se, že by s jeho pomocí chtěl lidem něco říct o své víře. Doslova prý řekl: „Hej, Zibi, představuju si to tak, že ty přijdeš na pódium, pogratuluješ mně, jak jsem dobrej, a pak se zeptáš: ‚

A jak to máš, Jardo, s Pánem Bohem?‘ No a já lidem něco řeknu.“ Dohodli se, že tak to bude. A jak to dopadlo? Přesně podle tohoto scénáře. Jaromír Jágr pak tisícům lidí řekl, že víru v Boha neobjevil, když byl dole, na dně, v nouzi. Právě naopak. Ve chvílích, kdy slavil největší úspěchy, uslyšel Boží hlas. Víra tak prý pro něj není berlička. Je to mnohem víc. A jak s vtipem dodal: „Zaparkoval jsem u pravoslavných, ale přeparkovat můžu kdykoli. Je to jedno, víru si nesu v srdci.“

Anděl pro každého z nás

Dvěma krásnými přáními pak kněz svoje povídání zakončil. „Mým oblíbeným polským básníkem je Jan Twardowski. A ten jednou řekl: Spěchejme milovat lidi, protože rychle odchází,“ uvedl kněz a dodal, že jednou ke konci jeho života ho nebude mrzet to, zda udělal něco špatně, ale zda mohl milovat – a nemiloval. Přeji vám, ať vám to neuteče.

A druhé přání je spjato s italským hercem a filmovým režisérem jménem Lucio de Crescenzo. Ten prý řekl, že lidé jsou jako andělé s jedním křídlem. Potřebují se obejmout, aby mohli vzlétnout. „Přeji každému takového anděla,“ zakončil setkání kněz Czendlik, „který vás pozvedne, až vaše křídlo bude zraněné.“

Jan Twardowswki: Pospěšme si

Pospěšme si milovat lidi, tak rychle odcházejí, zůstanou po nich jen střevíce a hluchý telefon...

Úplně nakonec

Úplně nakonec pak
spas teology
aby nesnědli všecky svíčky a neseděli potmě
netloukli růži po prackách
nekrájeli evangelium na plátky
nehráli svatým slovům na nervy
nekáceli bambus na udice
nehádali se mezi sebou
nepřijížděli na hrochu latiny
aby se nedivili
že do nebe vede
bezradný štěbet víry