Osobnost
Serotonin Michela Houellebecqa před pár dny zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin. Vy jste ho recenzovala ještě z francouzského originálu. Dala byste mu svůj hlas?
Asi ano. Ale nejsem ani literární vědec, ani literární kritik, takže knihy nečtu primárně z literárního hlediska. Připadalo mi to jako mocná výpověď o současnosti, samozřejmě s veškerým opakováním se Houellebecqa, jak už ho známe z předchozích románů. Ale to už podle mě od určité fáze není tak podstatné, že se autor opakuje — celý život se opakuje. V čem tedy vidíte tu mocnou výpověď o současnosti?
Třeba ta naprostá dezorientace a frus trace hlavního hrdiny ze světa, který se na jednu stranu zdá úplně špatně a na druhou stranu v něm vlastně nic nechybí. Houellebecq píše dystopii, která má rysy naší současnosti a budoucnost se jí bude podobat ještě víc. Všimněte si, v Houellebecqově světě se například nevyskytují děti, to je dost příznačné, ne? Stejně tak uvěznění v naprostém skepticismu, nihilismu a beznaději. Tato schopen hauerovská stránka Houellebecqa je svůdná a přiznám se, že i já jí ráda podléhám —
Sledujete ho už dlouho?
Chodila jsem na Rakouské gymná zium a ve čtrnácti jsme tam s jedním učitelem — pak ho vyhodili — četli Elementární částice. V originále, bylo to ten rok, kdy vyšly ve Francii. A byl to jeden z těch literárních zážitků, který člověka promění. Takových není mnoho. Co se čtrnáctiletou Terezou Elementární částice provedly?
Byla to dost, řekněme, zraňující četba. Dnes už nejsem schopná rekon struovat, co přesně mnou otřáslo, asi ta generální beznaděj. Ale pamatuji si, že jsem nejen byla zasažena, ale že jsem si ten zásah uvědomovala, a to mě tedy také dost zarazilo. Nechci knihy nijak přeceňovat. Svět určitě nezmění, ale čtenářův pohled na svět asi dost ovlivnit můžou, mini málně tedy ten můj, a i tento fakt mnou otřásl. Když John Updike před lety recenzoval Možnosti ostrova pro The New Yorker, dal své recenzi titulek „Z 90% nenávistný“. To se mi zdá chytré, protože každého
To si poznamenávám na později. Teď ale zpět k Houellebecqovi, téma je svůdnost hnusu…
…svůdnost, která je samozřejmě laciná, možná to vůbec nejlacinější na celém Houellebecqovi. Ale je sympto matické, kolik lidí v tom nachází vyjádření svých vlastních pocitů. Ale Houellebecq zároveň pořád hledá a nezapomeňte, že třeba Serotonin končí Ježíšem — možná že to spoustu čtenářů, včetně mě, nějak irituje, spíš než když čtou o perverzních sexuál ních praktikách. No a místy je přímo moralista. Toto napětí mě na něm zajímá nejvíc.
Říkala jste, že vám nevadí, pokud se autor opakuje. Ale je v Serotoninu vůbec něco nového?
Třeba to, že už se ani nechce chtít. Cílem hlavního hrdiny poprvé není slast nebo štěstí, ale prostě netrpět. A cesta ke zbavení se utrpení je jednoduše útlum žádosti, ne vidina radosti nebo lásky. Zatímco předešlé romány hledaly nějakou extatičnost, i když téměř vždy jen sexuální, tady už síly docházejí. A i to mi přijde v něčem příznačné. Většina lidí dnes nebere drogy proto, aby zažili něco zajímavého, ale aby přestali cítit.
Romantismus a nihilismus jsou ze strukturálního pohledu dvojčata
Také na sobě máte černý existencialistický rolák…
Tak ten já mám na sobě, co si pamatuju. Ne že by moje matka byla filosofka, ale vždycky inklinovala k černému roláku. Možná jsem měla už černé existencialistické dupačky.
básník a aforista, ale také filosof. Co udělal po smrti své milované patnáctileté Sofie von Kühnové? Začal chodit po hřbitovech, odmítal svět a také si přál umřít. Romantismus a nihilismus jsou ze strukturálního pohledu dvojčata a Houellebecq to jen potvrzuje. A z nihilisty, který nemá dost odvahy skutečně umřít, se pak stává moralista. Je příznačné, že v jed nom rozhovoru Houellebecq pozna menává, že jediný, kdo měl v poslední době silnou vizi pro Evropu, byl Jan Pavel II.
hned zajímá, co je u Houellebecqa těch zbylých deset procent. Řekla jste, že je moralista, já bych přidal, že je vlastně až patetický romantik. I v Serotoninu glorifikuje lásku svých rodičů, kteří jako Kleist a Henriette Vogelová spáchali společnou sebevraždu. Nihilista, moralista, romantik, jak to všechno jde dohromady?
Myslím, že docela dobře. Když jste romantik, máte na druhé vyhrocená očekávání, která se obvykle nesplní, takže upadnete do deprese a stane se z vás cynik nebo nihilista. Nihilismus je odvrácenou stranou romantismu, to je vcelku tradiční výklad. Podívejte se třeba na Novalise, který nebyl jen
10
Ve té recenzi v Lidovkách jste napsala, že Serotonin „popisuje společnost, v níž jsou deprese a neschopnost milovat stejně nevyhnutelné jako se nadýchat výfukových plynů“. Považujete ten popis za analyticky přesný, nebo jde jen o projekci stárnoucího muže, jehož životní strategie ztroskotala? Jinak řečeno: jde o stav světa, nebo o stav Houellebecqa?
Bude následovat laciná odpověď: jde o obojí. Houellebecq ty věci ukazuje na sobě samém, přesněji řečeno na svém románovém alter egu. A dokonce bych řekla, že stav světa ztělesňuje tím, jak sám vypadá. Jeho úpadek, jak ho alespoň zachycují