Kritika v diskusi
Je s podivem, do jaké míry právě jazyk médií a „reklamštiny“ do Kolmačkovy poezie proniká Pavel Kotrla literární kritik
i koncepčnost, promyšlenost posledních dvou Kolmačkových sbírek, které se dají chápat jako celistvá básnická skladba. PK: Ten posun v koncepci posledních dvou sbírek také vnímám.
Ano, i ve sbírce Wittgenstein bije žáka se už motivicky modernizuje, abych tak řekla, ale v prvobilanční literární diskusi v roce 2014 se například Karlu Pioreckému zdálo, že se Kolmačkovi „zoufale nedaří“ se onoho „venkovanského spiritualismu“ zbavit. Jak tuto obecnější básnickou otázku vnímáte vy? Je vůbec žádoucí hnát poezii vždy stopou aktualit a proměn současného světa, nebo ten pohled upřený do sebe a k básnickým předkům — jistá konzervativní autonomie poezie — je stejně tak životný a legitimní? AP: Já na poezii dost oceňuji, když
odkazuje na „staré“ básnické světy a jejich jazyk a zároveň jde stopou aktualit a nových podnětů. Což se myslím Kolmačkovi daří. PK: Nevím, proč by se mělo Kolmačkovi dařit se venkovanského spiritualismu zbavovat. Osobně
tam čtu něco jiného a mně nevadícího. Ale obávám se, že tady možná každý vnáší své světy a svá čtení reality. Znám svět, kde se za branou průmyslového závodu s nejmodernějším strojovým parkem pasou ovce vedle strouhy potoka obrosteného vrbami. Bukolický kýč a industriální architektura v těsném sousedství. Je to odkaz na starý svět, nebo jen přirozené prolínaní? Asi jak pro koho. Za tím požadavkem na nějaké absorbování nejaktuálnějších atributů současnosti lze asi číst i staré dobré volání po angažovanosti — a Kolmačka, jak říkáte, je v tomto patrně ústrojným syntetikem. Podle mého je Kolmačka angažovaný vlastně dostatečně, aniž by opustil jazykovou imaginaci. Vyrovnává se s postmoderní zkušeností toho, že napůl žijeme v nepřirozeném světě tvořeném zprostředkovaně médii všeho druhu. A nachází v tom nějakou vnitřní dynamickou logiku. Mimochodem první dva oddíly, „Život těla“ a „Život ve dne v noci“, se mi zdály daleko koncentrovanější, motivicky provázanější a interpretačně uchopitelnější, zatímco v oddílu „Život nad kráterem“ se najednou ta prvotní sevřenost a minimalismus rozvolní do příliš mluvného proudu, do prozaických odstavců s dialogy a podobně. Nejsem si jistá, jestli bych to hodnotila jako zrovna povedené, jestli autor neztratil tvůrčí sebekontrolu. AP: To jste dobře napsala: „vyrovnává
se“, a ne „jeho poezie se vyrovnává“; protože je to osobní hledání a zápas, nikoli snaha o angažovanou poezii, co sbírku dělá aktuální. PK: S tou výhradou k zbytečné mluvnosti a rozvolněnosti souhlasím. AP: Mně se rozvolněnost, útržkovitost
i pomalý tok dialogů naopak líbí. Po rychlém spádu a chaotičnosti předchozího oddílu je to zastavení, zpomalení, nabrání dechu; najednou je čas ponořit se do sebe, přemýšlet. Je důležité věnovat čas ostatním lidem, podívat se na krajinu… Právě v tomto oddílu nacházím nejpodstatnější myšlenky sbírky.
44
Hodně jsem si užila způsoby, jimiž je neustále propojován svět technický, přírodní i ten uvnitř hlavy Andrea Popelová literární kritička a učitelka
PK: Pro mne by v tomto případě bylo méně více. Bez některých básní si sbírku dovedu představit. Ale i tak mne překvapilo, že tak rozsáhlá sbírka vcelku drží pohromadě. AP: Důležitou roli v tom hrají opa-
kující se motivy (sen, svatý Martin, plavání). Našli jste ve sbírce nějaký úplně originální motiv? Něco zvláštního? Něco, čemu se poezie vyhýbá? PK: Přiznám se, že nic originálního
jsem při čtení plánovitě nehledal. Takže na to asi neodpovím. Možná ta otázka není úplně inteligentní… Ale mě potěšila taková ta antikonzumní strunka, již autor dobře naladil — absurdita technických vychytávek (vyhřívaný volant) v kontrastu se světem umírání. Ale nevím, jestli je to zrovna originální. AP: Hodně jsem si užila způsoby,
jimiž je neustále propojován svět technický, přírodní i ten uvnitř hlavy. To také není originální,