Recenze
Přeživší chtěla, aby vznikla kniha, která ohromí svět a jíž se okamžitě chopí Hollywood; dokonce už vě‑ děla, kdo bude hrát hlavní roli — Liz Taylorová. A hlavně to měla být kniha tlustá, pořádný román. Knihu Hanna Krall napsala, ale zadavatelka s ní nebyla spokojena. Hlavně že byla tak tenká, úsporná co do výrazu, chtělo by to i více citů. Kosa nara‑ zila na kámen. Hanna Krall byla přesvědčena, že slovy se má naopak šetřit, že už sama fakta a to, čím její hrdinka prošla, mluví samy za sebe. Zadavatelka, jež měla být formální autorkou, knihu odložila. Osmnáct let rukopis ležel, až Hanna Krall přišla s návrhem, že napíše knihu vlastní, pod svým jménem. Kniha je psána jako kaleidoskop situací, který volně sleduje časovou linii. Izolda Regensbergová — takto se hrdinka jmenuje — dokázala přežít válku pod cizím jménem. A přežila způsobem, který vykazuje rysy zázraku; mnohokrát se dostala z beznadějných situací (ve varšavském ghettu nebo ve známém vězení Pawiak). Ale co hlavně: jde o příběh velké lásky. Hrdinka putuje třetí říší, aby našla a zachránila svého muže, kterého odvezli do Mauthausenu. Všechno propadá zmaru, velké dějiny ničí vše napravo i nalevo, ale Izolda žije. Setkává se se svým manželem, jenomže pokud jejich vztah vydržel ve zlých dobách, v těch dobrých se rozpadá. Neunesl potíže rovin. Knihu charakterizuje úspornost výrazu. Jde o řetězení scén, často jakoby ostře nasvícených a v nejbliž‑ ším možném okamžiku opuštěných. Hlavním časem vyprávění je čas přítomný. Občas se však předbíhá do budoucnosti, jinde se vrací zpět. Právě tato úspornost, osekání tragiky a patosu na dřeň, bylo na knize Hanny Krall ceněno nejvíce. Hanna Krall šla proti patosu, ale v důsledku i proti vyprávění. Její metoda „brzda— plyn“ a „z mosta do prosta“ je jistě v mnohém originální, ale čtenářsky ne úplně přívětivá. Hledáme nějaký hlubší smysl, než že se to autorka sna‑ žila udělat zajímavě a úsporně. Občas se tu ztrácíte, scénám chybějí kontexty, spojitost, často nevíte, jak spolu jednotlivé události souvisejí. Časově? Příčinně? Nebo nijak? Připadáte si
jako při jízdě v autě, jemuž se zadřel píst… a pak i další. Je mi to líto, knižní rozhovor s Markem Edelmanem považuji za skvostnou literární publicistiku, ale v Srdcovém králi jsem se nenašel. Slovní minimalismus a destrukce vyprávění samy o sobě hodnoty ještě nejsou. Pokud autorka předložila paní Regensbergové tento text, důvodům její nespokojenosti rozumím.
Klesáme do temnoty ★★★★★ Jarmila Křenková
Album, které vrací víru v český komiks
Vojtěch Mašek — Marek Pokorný — Marek Šindelka Svatá Barbora Lipnik, Praha 2018
„Musíš mi ten čas dát, teprve teď do toho začínám vidět,“ přemlouvá novinářka Andrea svého nadřízeného. Její zájem o svého času silně mediali‑ zovanou kuřimskou kauzu týrání dětí, v němž hrála zásadní roli proměna identity dospělé ženy Barbory Škrlové v dívku Aničku a posléze v chlapce Adama, dávno přesáhl profesionální plnění zadání a stal se soukromou
63
posedlostí. Hrdinka komiksu Svatá Barbora je přiznaným alter egem scenáristů Vojtěcha Maška, Marka Šindelky a kreslíře Marka Pokorného, kteří na něm pracovali šest let, a jeho komplikovanou genezi provázelo po‑ dobně jako Andreino pátrání mnoho odboček, zámlk i slepých skvrn. Tvůrci byli nuceni přehodnotit svůj koncept i způsob vyprávění. Přes množství rešerší a věrnost reáliím, kdy ve scénách vsazených do osmé dekády mají i květináče svůj tehdejší hranatý tvar, se nakonec odklonili na pole fikce a zcela z příběhu vypustili skutečné oběti případu. Obnášelo to mimo jiné i jisté smíření s tím, že pátrání po velké pravdě nemá někdy v lepším případě smysl, v tom horším může vést kamsi do temnoty. Vynaložené úsilí a odvaha nelpět na nefunkčních tvůrčích rozhodnu‑ tích ovšem stály za to. Svatá Barbora je obecně platnou studií lidské posedlosti s prvky moderní krimi, jež mimořádně zdařile rozkrývá dynamiku manipulace, způsoby uplatňování mocenských praktik či formování kultu osobnosti. Vzniklo pozoruhodné album, s nímž lze vstupovat do aktivního dialogu a jež je zároveň v kontextu českých pokusů o komiks vycházející ze skutečných událostí zdaleka nejdotaženější. Zásadní podíl na tom má Marek Pokorný, výtvarník s jedinečným komiksovým uvažováním, jehož autorský styl je až maniakálně přesný, přitom však působí lehce a intuitivně. Pro Svatou Barboru nalezl vizuální klíč umožňující přehledné dávkování informací a orientaci v množství prostředí, situací i postav. Suverénně pracuje s rozmáchlými kompozicemi, titěrnými okénky, jež jsou ovšem pro‑ pracovány v několika plánech, prvky infografiky, stylizací do dětské kresby i nápaditou typografií. Pro Pokorného tvůrčí metodu je určující vrstvení kresby, a komiks tak kromě standard‑ ních cest po stránce zprostředkovává iluzi hloubky. Ústředním principem se stává vtažení a intenzivní ponor do prostoru, vyvolávající touhu proniknout k novým souvislostem. Takový přístup umožňuje číst komiks s lupou, zkoumat jej jako mapu nebo pozorovat perspektivou monumen‑ tálních celostránkových ilustrací, jež