Co se špitá... - 4 by Špit

ÚVODNÍK

Redakce

Moji milí čtenáři, nemožné se opět stalo skutečností a i přes nekonečný kolotoč učení, zkoušení, lásek, trápení, přicházíme opět se žhavými novinkami z naší školy. A že to vskutku nejsou maličkosti. Začalo vysílání školního rádia a vy si můžete zpříjemnit přestávku poslechem kvalitní hudby a přímo do profesorů se dozvědět nějaké pikantnosti z jejich života. Nesmím taky zapomenout na novou, plně automatickou kopírku v 1. patře. Celou školou ale zejména naší redakcí zatřásla návštěva dvou nejznámějších sdělovacích prostředků. Zprávy a postřehy o tom všem a o mnohém dalším si můžete přečíst na následujících stránkách. Váš Richard Petrásek

OTÁZKY PRO REDAKTORY 1) Který je Tvůj nejoblíbenější předmět? 2) Kterého profesora máš nejraději? 3) Jaký je Tvůj názor na školní jídelnu? Richard Petrásek 1) Český jazyk 2) Myka 3) Žádný

Zdeněk Linc: 1) Asi všechny 2) Asi všechny 3) Asi všechno

Martin Mityska: 1) Informatika 2) Myka 3) Jídelnu nevnímám

Jáchym Kráčmar 1) Dějepis 2) Nebudu popisovat nikoho, koho nemám rád. 3) Nebudu se vyjadřovat

Ondřej Hála 1) Žurnalistika a informatika 2) Kohoutová 3) Někdy mi chutná

Pavel Bakič 1) No comment 2) No comment 3) Bez komentáře

Martin Kopecký 1) Bez komentáře 2) Sárközi 3) Průměrná

Jakub Vaculík 1) Dějepis 2) Myka 3) Školní jídelnu by mělo nahradit buffee

Publicistika a Mystifykace

NÁVŠTĚVA MF DNES Naše redakce, vydávající školní časopis, má to obrovské štěstí, že může pracovat pod zkušeným mediálním matadorem, jakým je velký bojovník a rváč za práva učitelů – Radek Sárközi. Noviny a televize ho pronásledují na každém kroku a on, jako pravý profesionál, ochotně poskytuje rozhovory a snaží se rozhýbat zchátralý státní aparát k činnosti. Není divu, že takto mediálně propíranou osobu našli i na našem ústavu, při hodině žurnalistiky a my mohli in natura pozorovat práci skutečných redaktorů. Cestu si k nám našla Jana Blažková, redaktorka MF Dnes. Nejprve, bez přítomnosti pana profesora, nás požádala, abychom charakterizovali osobu našeho kantora. Neustále nás vybízela k vtipnějším a vtipnějším přirovnáním, jimiž chtěla oživit svůj článek. Pravdivě jsme pana profesora vylíčili, přirovnali jej k několika historickým osobnostem, jako ke Stalinovi, což byl žert Zdeňka Lince či k dalajlámovi, což byl nápad

můj, vzhledem k bojovné a revoluční povaze našeho vyučujícího. K tomuto přirovnáním jsem se přiklonil i proto, že se Radek Sárközi netají svým obdivem k orientálním náboženství. Pak už jsme byli svědky klasického interwiev na téma boje za peníze učitelů. Jako mladí a nezkušení jsme téma rozhovoru jen těžce stíhali, ale pro mnohé z nás to byla první konfrontace s naším vysněným povoláním. Hned na následující hodině pan profesor vydaný článek o své osobě slovně strhal. Uvedl několik nepřesností, redaktorku označil za amatéra a celý článek za věc kompromitující a objednanou. Na tváři některých z nás bylo znát rozčarováni a mnozí začali pochybovat o pravdivosti médií. Snad tato příhoda nebude pro nás určující a i nadále se budeme držet pravdy, bez cíle komukoliv uškodit a zničit jeho úsilí.

Na naší škole se vyskytl převelice zajímavý problém. Každý znáš už slyšel v televizi o rozmáchávající se botolii nějakou zprávu. Jen připomenu, že se jedná o napohled nevinou úchylku. Ne, že by snad někdo ve škole trpěl botolií. To si skutečně nedokážu představit, ale oblíbené skladiště bot pro líné studenty ( rozumějme vestibul ). Vestibul se stal totiž útokem botolů, kteří sou schopni sledovat používané boty po celý den. Tento samotný fakt by ani tak nevadil, ale provází ho nepříjemný jev slintání. Vestibul byl prakticky po 8. hodině ranní zaplaven slintajícími botoli, kteří vytvářeli obrovské potoky slintu botního. Tento terminus technicus vznikl nedávno mám dojem, že se tak stalo předevčírem. A označuje tyto specické sliny. Zároveň se chemickými analýzami zjistilo, že tento slint působí negativně působí na lidské myšlení, jinak má podobné složení jako voda. A v této podobě se dostává do bot voda, která se vypařuje ale bota uvnitř zůstává vlhká. Přes ponožku se slint botní dostane až do mozku, kde napadá myšlení. Po těchto zjištěních vedení škole nemohlo udělat jinak a boty z vestibulu odklidilo okamžitě. Jedinci, kterým byli boty zabaveny se po obědě začali houfovat v prvním patře a postupně jimi

byli boty rozdávány s doporučením v případě, že pocítí blbost ať neprodleně otevřou učebnici. Další instrukce co však dělat s otevřenou učebnicí bohužel nikdo nedostal a tak se vynořili podivné otázky. K čemu je otevřená učebnice? A jak dále nakládat s vlhkými botami? Obě otázky nebylo lehké zodpovědět, ale celá redakční rada podpořila návrh, že experimentální metodikou zjistíme odpověď. S vlhkými botami je třeba nakládat velice opatrně nákaza se vstřebává jen nohama a proto doporučujeme nejsnazší řešení a tím je chůze po rukách. Otevřená učebnice má spoustu využití jen namátkou: zbraň, vějíř, zubní kartáček ( to se skutečně podařilo ) a ideální využití je na záchodě. Jenže celý tento problém botofílie má ještě jeden háček jak naložit s botofili, kteří se nyní vyskytují po celém parku a Vysočanech a to nemluvíme o poště, která je hned za rohem. Vedení školy pak ale opět ukázalo, že má hlavu na svém místě a to na krku. Což je samo o sobě zajímavé ale skoro zbytečné. Ociální prohlášení vedení školy zní: „Máme hlavu na krku a proti botolům vystoupíme prevencí. Nebudeme tedy tolerovat boty ve vestibulu a pak by botolové měli zmizet během několika dnů. Tak tedy pozor na pohozené boty kdekoli. A nevítané čumili. Zdeněk Linc

Botofilie

Richard Petrásek

Kultura

SCHOOLART ANEB OSLAVA ZÁVORKY Po pop-artu, op-artu a streetartu (jestli vám poslední pojem není moc jasný, zkuste www.stickit.nl nebo www.urbanize.org) vybuchla ve výtvarném světě další bomba – revoluce příchází zespodu, z nejnižší věkové vrstvy společnosti, a jako vichřice s sebou bere všechno, co jste zatím v umění považovali za jisté – school-art ( pokud chcete být in, crazy a free, můžeepsát i skulart. Nebo zkul-R-t, ale to už budete tak cool, že asi nerozmrznete do příští nukleární války). Tenhle článek je tedy pro nedovtipy, kterým není všechno jasné už z použitého termínu. O co tedy kráčí (překlad pro kool osoby – vo co vlastně go)? O umění ve škole a ze školy, o umění (především výtvarné) provozované studenty (a možná i učiteli, uklízečkami, hospodářkou a školníkem), o díla inspirovaná školou nebo v ní vytvářená. V zásadě můžeme rozlišit dvě vrstvy – ociální a neociální, případně až nelegální. Do ociální můžeme zařadit práce prezentované na nástěnkách a stěnách (někteří

radikálnější badatelé sem zařazují i produkty z hodin výtvarné výchovy), od „srandanástěnek“ až po masivní výzdobu třídy, jak například obrazy od ZKS v kvartě (11) či obří nápis Quarta v kvintě...ehm, ve 21. To neociální vrstva je daleko víc dirty, oldschool, underground, hardcore a punk (špinavá, staroškolská, podzemní, tvrdě jaderná a shnilá). Můžeme do ní shrnout nápisy (abych nikoho neurazil, přidám i termín tagy) na lavicích, židlích, katedrách, třídnicích a tabulích, samolepky (stickery) a rytiny (reliéfy). Zejména katedra ve 21 je hodna bližšího prozkoumání, pravděpodobně i za použití rentgenu, infračervených brýlí a uhlíkové metody. Pozor, taháky (resp. nenápadné pomůcky, malé přátele či přátelské papírky – viz. Djukeův slovník naučný) stejně jako naškrábané výkřiky typu „Měňavka je d---l“ se sem nedají započíst, ledaže by jejich provedení bylo vpravdě okrasné. Umělci jsou však bohužel nuceni tvořit svá díla v tajnosti, skryti za sešitem, atlasem či spolužákem před nimi, jelikož školní řád tvrdě postihuje „ničení“ školního majetku. Uvozovky jsou na místě – nejde přece o zločin, ale o snahu zvelebit a ozvláštnit školní dřevěně nažloutlé a kovově namodralé prostředí svými barevnými xami, propiskami, samolepkami či rydly. Použití plastické trhaviny dosud nebylo zaznamenáno. Dále samozřejmě můžeme rozlišit i jednotlivé žánry. Zajímavé je, že se schoolart dost vrací ke kořenům grafti – viz. teritoriální značky typu „Tady sedí hovado“ a časté projevy politických názorů. Právě podle

Kultura jejich zaměření je lze dále rozdělit, např. na naziart (projevující se především krajně zprzněným indickým symbolem moudrosti a promáklým švabachem), antinaziart (projevující se především přeškrtáváním prací předchozího typu), tekkart (projevující se černočernobílými plakáty a nápisy „Richta“, „Oktekk“ či „Shottekk“), sexual art (spíše jeho zprzněná odrůda, aby jste spatřili ten opravdový, musíte navštívit hodně frekventované veřejné záchodky na hodně frekventovaném nádraží poblíž hodně frekventované hospody), anarchoart etc. Velmi zvláštním typem je pak psychoart, umění provozované tzv. neuronauty na duších učitelů. „katedra ve 21 je hodna bližšího proDobrá – a kdo ta zvěrstva vlastně vytváří? zkoumání, pravděpodobně i za použití rentgenu, infračervených brýlí a uhlíkové Téměř všichni, ale na naší škole má málokdo odvahu se pod ně podepsat, tak jako DJ metody“ Masakr nebo Duke (tedy jména pro výstavu v galerii to zrovna nejsou a v ročence je pod nimi také nenajdete, ale alespoň něco). Zejména první jmenovaný proslul v komunitě dětí lihové xy svým promakaným (a prakticky nečitelným) písmem. V tomto odstavci jsem chtěl apelovat na vás všechny, ať projevíte svou kreativitu a umění a zapojíte se do procesu přetváření školy v muzeum moderního umění, ale to by mohlo být bráno jako naváděni k trestnému činu, a tak se ničeho podobného nedopustím. Namísto toho uvedu několik teorií důvodu vzniku tohoto fenoménu. Když pominu nevědecký přístup „první den stvořil Bůh lavici, druhý lihovku a třetí writera“, zbudou nám v zásadě dvě verze – buď vznikl jako reakce na útlak ve škamnách (což ovšem vzhledem k demokratickému charakteru českého školství mnoho odborníků vylučuje, ledaže by došlo k zavlečení z takto postižených zemí, „masivní výzdoba třídy od ZKS resp. jejich škol), nebo jako produkt mimovolného čárání po lavici při uspávajícím v kvartě (11)“ výkladu (což zase odmítají sami tvůrci, jelikož jim tato varianta upírá tvůrčí záměr). Tyto spory jsou v komunitě obzvláště silné a na některých amerických školách si už vyžádaly první oběti, spekuluje se i o tom, že Jam Mastera Jaye zastřelil schoolarter, kterému se božský JMJ posmíval, že skoolart je zábava pro děcka („a crapy waste of time for motherfuckin´ children in holey sneakers“). Zbývá jen doufat, že naší republice nic takového nehrozí. Pavel Bakič

Mgr. Marie Zýková

Paní profesorka Marie Zýková působí u nás na škole již od roku 1995, ale nikdo z Vás asi o ní neví nic jiného, než že učí zeměpis a tělocvik. Abyste zjistili více, je tady pro Vás tento článek. Paní profesorka holdovala tělocviku již od mládí a v tom ji podporoval i tatínek. Zabývala se závodně sportovní gymnastikou, jako dorostenka byla 3. v republice. Dále ji zajímalo výtvarné umění, divadlo, literatura, na různých akcích přednášela básně. Nejradši by v mládí šla studovat právě literaturu, ale kvůli tatínkovi začala navštěvovat fakultu tělesné výchovy. Tam se jí zalíbila anatomie a fyziologie. Dodnes je ráda, když se někdo zraní a může pak někoho ošetřit. K zeměpisu se dostala víceméně náhodou. Učitelé jí radili, aby šla studovat zeměpis, prý že se dobře vykládá, že se jedná o pouhé povídání. Opak byl pravdou: zeměpis je na výklad náročný, vše se na světě rychle mění, názvy měst, státy apod. Vztah k němu nebyl zezačátku příznivý. Ale jak to v životě chodí, když se člověk zabývá předmětem do hloubky, začne ho bavit. Výhodou zeměpisu je ale to, že i v běžném životě se dají znalosti uplatnit, samozřejmě při cestování. První školou, kde vyučovala, byla Průmyslová škola ve Volyni. Místo jejího prvního působení bylo paní profesorce přiděleno, nemohla si vybrat. Nyní vyučuje nejen u nás, ale i na soukromé škole na Žižkově. Dalším velkým koníčkem paní profesorky je cvičení jógy. K ní se dostala před rokem 1968 , kdy nastalo všeobecné politické uvolnění. „Kvůli gymnastice jsem měla zraněnou páteř a čekala mě operace, ale jóga mi pomohla a páteř se i uzdravila.“ Jóga též poskytuje uvolnění a

Publicistika

uklidnění. Není to pouze cvičení, ale je to něco hlubšího, co se nedá denovat. Po 20 letech se již od jógy nedá odejít. K zeměpisu patří cestování. Za minulého režimu nebylo jednoduché navštěvovat cizí země. Navštívila státy střední a východní Evropy. „Jednou jsme dostali povolení jet do západní Evropy, navštívili jsme Itálii, Západní Německo, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Rakousko. Tenkrát jsme si mysleli, že je to poprvé a naposled,“ dodává. Paní profesorka cestuje ráda i po České republice. Jezdí na každotýdenní výlety do 100 km od Prahy. Její nejoblíbenější oblastí je České středohoří. Cestovní kanceláří, kterou by doporučovala pro fanoušky cestování, je ARS VIVA – „Cesty za uměním“. CK pořádá 1-2 denní zájezdy po památkách, divadlech a jiných zajímavostech naší vlasti. S Ars Viva jezdí již 9-10 let, s průvodcem a historikem doktorem Papíkem. Velmi doporučuje. Zajímavý, ani ne tak veselý zážitek má z roku 1974. Tehdy jela do Kyjeva a odtud na Krym k moři. Tam se setkala s mladými lidmi, kteří se velmi zajímali o ČSSR a o rok 1968. Chtěli se sblížit. Paní profesorce dali fotograi s adresou, aby napsala. Ta si fotku založila do knížky. Když se vrátila do Kyjeva a přišla z procházky, v hotelu nastalo zděšení, protože celý pokoj byl přerovnán. Až ve vlaku domů zjistila, že fotka v knize chybí. Určitě byli sledováni tajnou policií a je tak možné, že zmínění lidé, kteří měli o politickou situaci zájem, šli na Sibiř. V poslední době udělaly paní profesorce radost dvě věci. Byla ráda, že přes prázdniny byla zrekonstruována třída 01, ale největší radost jí udělá to, když studenti pochopí její výklad. Ondřej Hála

Na Krymu: Ošklivé zdi byly omalovávány veselými motivy. Grafti ještě v SSSR neexistovalo…

NÁVŠTĚVA TV NOVA Neuplynuly ani tři týdny od nenadálé návštěvy MF Dnes a pan profesor Sarközi nám připravil další překvapení. Uklidili jsme nervózně učebnu IVT, kde každé úterý zasedá naše redakční rada a s napětím jsme očekávali příchod nedočkavých novinářů, kteří nedají našemu profesorovi spát. Přesně v 16.15 přišel štáb TV Nova v čele s investgativním novinářem Davidem Vondráčkem.z pořadu Na vlastní oči. S obdivem jsme sledovali práci pravých profesionálů a i těm nejotrlejším z nás se roztřásla kolena, když na nás pohlédlo přísné oko kamery. Na pokyn redaktora, abychom pracovali jako normálně jsme rozebírali kvalitu tří vydaných čísel školního časopisu, ale kdo by se dokázal chovat přirozeně, když ho sleduje celý národ? Se strachem v hlase jsme přečetli své nové články, ale k našemu velkému zklamaní to pan Vondráček neshledal zajímavým a přerušil natáčení. Po krátké

SPÍM A UMÍRÁM

Spím a umírám a předstírám, že sním noční můry, které přijdou až když vstanu. A asi tě zklamu. Jdu a nechci jít. Žiju a nechci žít. Hýbu se a chtěl bych stát. Jdu ven a chtěl bych spát. Jsem bezmocný a vinný, stárnu rychleji než jiní. Chci tě a když zase řekneš ne, tak tobě se nic nestane. Já a moje tělo jsme vyčerpaní. Tak tohle je tou daní? Spím a umírám a předstírám, že sním noční můry, které přijdou až když vstanu. A asi tě zklamu, ale… nezvládnu to Michal Sýkora

Publicistika a Poezie

přestávce nám byl dán úkol pohovořit o osobě pana profesora. Mladší a nezkušení spolužáci vychvalovali pana profesora do nebe, ale mezi staršími se našlo pár černých ovcí. Následovaly dotazy na obecnější témata týkající se školství a vyučujících. Asi po půl hodině se s námi s díky rozloučili a my mohli jen čekat, jak bude vypadat naše působení v televizi. A opět rozčarování. TV Nova se opět ukázala ve svém světle. Neúplné, z kontextu vytržené věty, nahrané scénky, vytvořily milný obraz našeho profesora a některé z nás dokonce přivedly do potíží. Znovu a silněji jsme začali pochybovat o serióznosti médií. To, že jsme se svými vyjádřeními někoho dotkli, nebo dokonce někoho očernili nesmíte proto brát jako úmysl nebo schválnost, ale pouze jako nezkušenost s veřejným projevem. Richard Petrásek

DOPISY NA ROZLOUČENOU Je půl osmé. Pomalu se stmívá. Tak už to bývá A i já mám v hlavě tmu. Dnes v noci zase neusnu S myšlenkami na smrt.

Půl a pět Svět se mi zhroutil Sám sobě se divím, Proč jsem z něj ještě nevystoupil Ale už to nebude dlouho trvat a

Zemřu dřív, než si myslíš, Ale stejně je to příliš pozdě na to, Abych žil. Je celá. Dopsal jsem řádky a Dívám se zpátky Na svůj život A nenávidím se

Zemřu dřív, než si myslíš, Ale stejně je to příliš pozdě na to, Abych žil.

Třičtvrtě. Život můj se krátí. Těžko mu poručit, ať se vrátí A myslím, Že ho stejně nechci prožít znovu.

A poslední věc, Kterou v životě dělám je, Že ti tohle píšu.

Michal Sýkora

PrázDné MÍsto PRO VAŠI REKlamu

Publicistika

LYŽAŘSKÝ KURZ-KVINTA A(2.-8.2.03) Jó, už jsem tady! Oddechl jsem si, když jsem z ruky upustil těžký kufr a dvoje lyže. Před školou už stály dva autobusy. Všichni mi svým pohledem naznačovali, že jdu poslední. Naházet věci do autobusu a jedem! Paní prof. Šimonová spočítala bezinfekčnosti souhlasující s počtem zúčastněných. Rychle jsme se rozloučili přes sklo s rodiči, oddechli si a vyjeli. Na stejné místo si vyjela i sexta, která s námi jela ale za výukou jazyků. Asi po dvaapůlhodinové cestě jsme dorazili do Rokytnice nad Jizerou. Autobus se zastavil před hotelem Modrá hvězda. Skoro nejdříve jsme se seznámili s jídelnou. Po průměrném obědě byla otestována blízká sjezdovka. Sice museli jet všichni ve vajíčku, aby si dole udělali tři obloučky, ale i tak byla legrace. U vleku jsme museli všichni spravedlivě předbíhat, abychom si aspoň trochu zajezdili. Po prvních zkušenostech přešli všichni jenom silnici a začali se zabydlovat ve svých pokojích. Po večeři nám vedení kurzu (prof. Šimonová, Vršťala) představilo našeho instruktora Václava. Ten nás po zbytek kurzu obohacoval svými vtipnými hláškami. Jenom občas nás nemile překvapil, když se rozhodl pro tu nejméně schůdnou běžkařskou trasu.

Konec konců běžek jsme si užili více než dost. I když prof. Šimonová byla tímto sportem nadšena, mnozí s ní tento názor nesdíleli. Stačilo tak deset minut dělat stromeček do kopce a nebo špatně namazat lyže a už bylo neštěstí na světě. Nejlepší vzpomínky z lyžování byly asi ze sjezdu na Lysé Hoře. Nejprve jsme se za pět korun dopravili s lyžemi od chatky ke sjezdovce. Tam si každý nasadil lyže a odtud jsme po sérii lanovek dojeli až na vrchol. Pro některé byl tento asi tříkilometrový sjezd velkou výzvou - viditelnost ani ne dva metry, na hodně místech byla plocha zledovatělá a nebo úplně sedřená na trávu, obrovská vichřice a ještě jste si mohli vybrat, jestli jet po červené nebo po černé. Oproti mírné takřka rovince u chatky docela rozdíl. Tuto horu jsme navštívili ještě jednou, při lepších podmínkách, ale stejně to někomu stačilo jen jednou a naposled. Co se týče lyžování, tak myslím že byl kurs lepší než jen průměrný. Ale myslím, že ve volném čase bylo taky o „zábavu“ postaráno. Někdo byl celou dobu na pokoji a psal dopisy svým nejdražším, četl, spal… Někdo trávil dlouhou chvíli u fotbálku hned před jídelnou a někdo byl rád že mohl opustit chatu a vrátit se do ní až na jídlo nebo na nástup.

No a nakonec… naše lyže byly zase o nějaký ten škrábanec obohaceny, nejlepší lyžaři byli odměněni, prohřešky proti školnímu řádu byly odhaleny, kázeňské postihy uděleny, kufry sbaleny… a my jsme si jenom uvědomili, že na tenhle lyžák budem ještě hóóódně dlouho vzpomínat. Jáchym Kráčmar

JAK SE LÉČILI STAŘÍ ČECHOVÉ

Publicistika

Lidé stonali vždycky. Ne každý si mohl dovolit odbornou péči, a proto se pokoušel zbavit své choroby jiným způsobem. Na vesnici byla obvykle po ruce babka kořenářka, ale bylinkové čaje na všechno nestačily. Lidé si tedy pomáhali od nemocí nejrůznějšími postupy, nad kterými zůstává modernímu člověku rozum stát. Přečtěte si několik pověr zapsaných českými obrozenci v 19. století a hlavně to nezkoušejte! • Od rýmy pomáhá, jestliže matka chytí kočku, připálí jí konec ocasu a dá ji nemocnému dítku k nosu. • Když se dítě v noci pomočuje, dá se mu sníst pokrm uvařený podle následujícího receptu: Vyberte hnízdo slepých myší, hoďte je ještě živé do rozpáleného omastku a usmažte je s česnekem. • Koho bolívají zuby, ať jde na hřbitov a propíchá si dáseň umrlčí kostí nebo třískou z rakve. Bolest brzy přestane. • Zimnice přejde, když nemocný vypije vodu, kterou byla třikráte polita klika od hospody. • Kdo má zimnici, ať sní lichý počet mladých myší. To mu pomůže. • Kdo nemocnému žloutenkou nenadále plivne do očí, vyléčí jej. • Kdo má žloutenku, musí si uvázat živého kapra na holý týl a chodit s ním celý den. Kapr při tom lekne a zežloutne. Pak stačí mrtvou rybu hodit do řeky a proud ji odnese i s nemocí. • Kdo má bradavice a chce se jich zbavit, ať jde za soumraku na místo, kde křičí žáby, a srpem nebo kosou je rozseká. Potom si potře bradavice krví, která na kose nebo srpu zůstala, a ony navždy zmizí. • Opatří-li si člověk postižený padoucnicí černou slepici a vypije z ní teplou krev, vyléčí se. • Pokud tě uštknul had, dej si na ránu černou hlínu nebo kravské lejno. • Poranění prstu se léčí následovně: Vezme se cibule a potírá se jí rána se slovy: „Zaklínám tebe, ráno bolestná, ráno neřádná, abys přestala růsti jako kamení od Kristova narození, aby ses ztratila a v nic obrátila, jako se v nic obrátí v božím ohni tato cibule. Svatý Bože, Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad nemocným, utiš bolesti jeho, jako jsi utišil rozbouřené vlny mořské, a dej, aby se rozehnaly jako prášenice v povětří, a rána čistá byla a krásná, jako je čistý a sličný tvůj bok. Smiluj se nad námi, Synu Boží!“ Pak se cibule hodí do ohně. Radek Sárközi

NBA LIVE 2003

První na co je člověk zvědavý, když spustí hru od EA Sports®, je otázka, jak se autoři letos vypořádali s intrem. V NBA 2003 je rozhodně povedenější než u jeho bratříčka – NHL. Naštěstí se tak nesetkáte s hlavami hráčů recitujících podle autorů zřejmě velmi populární slogan – „It’s in the game.“ Místo toho vidíte ukázky ze hry doplněné stylovou hip–hopovou muzikou. Ach, kde jsou ty časy, kdy jste v intru mohli vidět ukázky z realné NBA. No aspoň, že to dopadlo takhle. Menu není nijak světoborné, natož převratné. Je řešené textovými odkazy s bublinami na oranžovém animovaném pozadí. Menu je skvěle pod-

kresleno hip – hopem, který prostě k basketu patří, stejně jako Mach k Šebestový. Na výběr máte šest herních módů – exhibici; sezónu; „franchise“ – něco jako kariéra; playoff; jeden na jednoho a trénink. Nebudu tu podrobně rozebírat, o co v jednotlivých módech jde. To snad každému dojde. Komu to nedojde, tak má zřejmě v hlavě prázdno a tudíž vůbec nemá cenu, aby tuhle hru vůbec hrál. Tvůrci hry si zřejmě hodně vyhráli s tvorbou hráčů. Můžete zde nastavovat spoustu prkotin.

Kultura

Kromě standartních věcí jako je obličej, výška, váha, vlasy… můžete svému hráči navléct na ruku až 4 potítka, celé nohy a ruce mu potetovat apod. Teď už se vrhneme do hry. Graka je prostě skvělá. Díky nepřítomnosti gamebreakru nebo podobných zbytečností si můžete plně vychutnávat skvěle naanimovaná zavěšení nebo mimoherní animace. Al soupeřů je taky

velmi dobrá. Nemůžete si pořád jen přihrávat – hráči vám míč prostě vypíchnou. Protihráči skvěle spolupracují – situaci dva na jednoho řeší přesnou přihrávkou do vzduchu, ze kterého téměř vždy zavěsí. Pokud si nevytvoříte tým plný supermanů, jsou prostě zdatnými soupeři. Ani vaši spoluhráči nejsou špatní studenti ze zvláštní školy. Sami vypichují míč, dobře doskakují i brání. Co napsat na závěr? Pro ty, co mají rádi basket a hip-hop, je to prostě ideální hra, která předčila své předchůdkyně. Ty, co košíkové neholdují, asi ani nenapadne, začít tuhle skvělou hru shánět. Jakub Vaculík

Publicistika

JAK SE DĚLÁ ŠKOLNÍ KRÁSNÉ RÁDIO Na ten říjnový seminář žurnalistiky všichni z redakční rady vzpomínají. Když se nás šéfredaktor Richard Petrásek zeptal, zda máme nějaké články či jiné připomínky, povstal Martin Kopecký a pravil, že má zájem o školní rozhlas. Všichni byli nadšení tímto výborným nápadem, za který tímto Martinovi děkuji. Tenkrát ale nikdo z nás netušil, kolik problémů se bude muset okolo rozhlasu řešit. Pan Šárközi zařídil vše u pana ředitele, který návrh přijal a byl s ním spokojen. Co nejdříve očekával první vysílání. To se ale konalo až po půl roce, ale nepředbíhejme. Za týden po vznešení návrhu byla na programu volba názvu rozhlasu. Ještě před tím bylo stanoveno, že se ve vysílání budou pravidelně střídat dvě moderátorské dvojice. Moderátory se stali Zdeněk Linc, Ondřej Hála a Martin Kopecký, Pavel Bakič. Potom Šéfredaktor řekl, ať nápady na název rádia píše někdo na tabuli a pak že o nich budeme hlasovat. Psaní se ujal Martin Kopecký a vzal si na starost i celou volbu, která probíhala korektně. Mezi základními návrhy byly např. : Rádio Špitál, Rádio Sárközi, Rádio Co se špitá, Rádio pod polštář, Školní krásné rádio, Rádio Válec, Rádio Špitálská, Rádio Martin Kopecký uvádí apod. Potom každý udělil hlas svému favoritovi a do nále postoupily názvy Školní krásné rádio a Rádio pod polštář. Těsně zvítězil název Školní krásné rádio a všem se líbil. Svědomitě jsme pracovali na prvním vysílání, ještě v prosinci bylo řečeno, že první bude vysílat Martin Kopecký s Pavlem Bakičem a vytvoří tak pilotní pořad Školního krásného rádia. Na redakčních radách byl vyhrazen čas debatám o rádiu a každý mohl ventilovat své názory. Právě při těchto jednáních začaly být rozpory mezi moderátorskými dvojicemi. Martin Kopecký prosazoval otevřenou komunikaci s posluchači, pouštět moderní hudbu (asi Britney Spears…) a málo mluvit, zatímco Zdeněk Linc s Ondřejem Hálou chtěli více slov, hudbu spíše zajímavou (chorvatský cikánský underground) a celé rádio přeměnit na veřejnoprávní. To se zásadně nelíbilo Martinovi, ale mlčel… Překvapení nastalo v lednu, kdy Martin předložil svůj návrh. Sdělil celé radě, že přes víkend doma vymyslel nové rádio – Max radio (příště pouze jen Martinovo rádio, protože název se nelíbí Šéfredaktorovi), nahrál jingly (hudební předěly) a celý program změnil. To se samozřejmě radě i samotnému Šéfredaktorovi nelíbilo, návrh zamítla, ale Martin se nedal a začal protestovat. Prý se s týmem Školního krás-

ného rádia nedalo hovořit o rozhlasových problémech, prý se s nimi nedá domluvit, ale bylo to právě naopak. Martin nechtěl ani slyšet o návratu do Školního krásného rádia a o jakémsi kompromisu se ani nedalo uvažovat. A tak paradoxně to, na čem se pracovalo měsíce, bylo během týdne zničeno a opět v rekordním čase vybudováno, Školní krásné rádio se vzchopilo a v o polovinu menším kolektivu vytvořila plnohodnotný veřejnoprávní program. Dne 23.1.2003 byl program představen posluchačům. Vysílání bylo vskutku improvizované. Posluchači měli možnost slyšet pořady Moudro na závěr, Slovo šéfredaktora, Co vy na to, pane řediteli a poslechnout si zajímavou hudbou. Jedinou nevýhodou je kvalita zvuku, v mnoho třídách není rádio ani slyšet. Problém se vyskytl v polovině vysílání, kdy do velína vběhl rozčarovaný Martin Kopecký. Moderátoři si mysleli, že jde násilně přerušit naše zajímavé vysílání, leckdo dokonce že žárlí. Pravda byla jiná. Vysílání rušilo paní profesorku Barešovou, která zrovna v tu chvíli zařizovala maturitní ples a proto Ondřej Hála musel odpojit první patro. Celé dvě třídy byly ochuzeny o kvalitní program. Skončilo se s nadšením a dobrým zážitkem. Všichni se těšili na příští týden, kdy mělo vysílat super Max Rádio ve tvém stylu, ale nekonalo se. A proto opět nastoupilo opravdu krásné Školní krásné rádio, tentokráte s panem profesorem Míkou. Vysílání mělo ještě větší úspěch. V týdnu po jarních prázdninách poprvé vysílalo Martinovo rádio a z reproduktorů se ozval znělý hlas Martina Kopeckého. Celý program rádia je předtočen, nevysílá se naživo. Vysílání mělo tu nevýhodu, že studenti nic neslyšeli, jelikož přehrávač kazet ve vysílací skříni není na nejvyšší úrovni a proto „chrchlá“… Proto si též v dalším vysílání odpustilo Školní krásné rádio jingly, jelikož zdržovaly vysílání a ještě k tomu byly nekvalitní. Hostem týdne se stal opětovně pro velký úspěch profesor Míka, doodpověděl otázky studentů a přál, aby byl ve vysílání naposledy. Mno… Školní krásné rádio nyní vysílá každé úterý a každý druhý čtvrtek, Martinovo rádio vysílá pouze každý druhý čtvrtek. Je na posluchačích, které rádio se jim více zalíbí a čemu dají přednost. Hlavní je ale jedno, že Školní krásné rádio je opravdu krásné. Richarde, díky! Ondřej Hála P.S.Psáno v druhém týdnu měsíce března

Co mi časopis dal a vzal

Před více než dvěma lety se mi poprvé dostal do rukou arch s nabídkou nepovinných předmětů na naší škole. Ač byla nabídka velmi pestrá, vybral jsem si jako velký milovník veškerého sportování kondiční cvičení v nové posilovně. Mnoho mých spolužáků se přihlásilo i díky tomu, že kroužek vede náš oblíbený profesor Vršťala, kvůli kterému dochází i řada děvčat. Když jsem však arch donesl domů, byli rodiče názoru, že bych si měl dobrovolně vybrat i jiné předměty, které by mi v budoucnu mohly k něčemu být, tedy v tom případě, že bych se neživil svým tělem. Přihlásil jsem se tedy ještě na základy žurnalistiky, které vedl známý rebel naší školy, profesor Radek Sárközi. Zájemců o žurnalistiku bylo více, a tak jsme se mohli těšit na zajímavou práci na školním časopise, jelikož předchozí redakce úspěšně odmaturovala. První hodinu bylo tedy nutné zvolit vedení časopisu. Mám rád legraci a tedy spíše z tohoto důvodu jsem se také začal ucházet o místo šéfredaktora. Všichni kandidáti přednesli připravená prohlášení o tom, jak by si časopis představovali. Ačkoliv jsem říkal absolutní nesmysly a byl jsem přesvědčen, že v boji s ostatními nemohu uspět, výsledek hlasování byl jasný. S velkou převahou jsem zvítězil, aniž jsem tušil, co mě v budoucnu čeká a co taková práce vůbec obnáší. V prvním roce se nám podařilo vydat dvě čísla. Mnohým z vás se vyloudí úsměv na tvář, ale uvědomte si, že jsme úplnými začátečníky, kteří mají zájmy, problémy a chodí do školy, stejně jako všichni ostatní. Stejně tak jsme líní a pohodlní, bez jakéhokoliv smyslu pro zodpovědnost. To všechno jsme museli potlačit a ve volných chvílích psát články. Na mně bylo chodit za každým z redaktorů a popohánět ho v tvorbě, prosit i některé šikovné spolužáky, aby také nějak přispěli a strachovat se o výsledek. Po vydání prvního čísla mě sice zahrnula slova chvály, ale už tu byly přípravy na další číslo. To vyšlo ke konci roku a úspěch už byl menší. Na prázdniny jsem odcházel se smíšenými pocity, ale hned po prázdninách jsem se znovu vrhnul na vratkou loď školního časopisu. Ne všichni z minulého roku vydrželi. Minulý rok měli všichni plná ústa toho, jak chtějí být novináři, ale články se mi z nich dostat nepovedlo. Zřejmě je zaskočilo, že občas musí něco napsat. Druhý rok jsme tedy začali v notně okleštěné sestavě, ale díky nadšení a elánu se nám podařilo časopis zachovat. Jako člověk s přirozenou autoritou, jsem byl znovu zvolen šéfredaktorem a práce mohla pokračovat dál. Díky práci na časopise se mi dostalo i uznání, když jsem byl požádán o napsání úvodníku do školní ročenky. Některým se to nejevilo jako tak dobrý nápad a mnou napsaný úvodník po svém přepracovali a teprve potom vydali. Nu což, i s tímto se jistě v budoucnu setkám mnohokrát… Nevím, jak bude časopis vydáván příští rok, ale povede ho zřejmě někdo jiný. Co mi tedy časopis dal a vzal? Vzal mi spoustu volného času, ale dal mi příjemnou práci s příjemnými lidmi a kdo ví, třeba i plus, pro mé budoucí Richard Petrásek povolání.

Šéfredaktor: Richard Petrásek Grak: Zdeněk Linc Redaktoři: Pavel Bakič Jakub Vaculík Ondra „Richarde díky“ Hála Martin Kopecký Jáchym Kráčmar Webmaster: Martin Mytiska Fotograf: Pavel Vybíhal Speciální poděkování: Nadaci OPEN SOCIETY FOUND