Špit 6

6.číslo časopisu Gymnázia Špitálská prosinec 2003

ROZHOVOR S PANÍ PROFESORKOU JEŘÁBKOVOU +KOMIX +THRILLER +DO POSILOVNY BEZ PŘEZUTÍ +DESIGNBLOK +PC HRY VE ŠKOLE +HIP HOP KEMP +FOTOROMÁN +DO POSILOVNY BEZ PŘEZUTÍ +PŘEHLED BANKOVNÍCH SLUŽEB PRO STUDENTY

ÚVODNÍK

P O P R AV I Š T Ě V O J T Ě C H A VA R Y Š E

Díl první: Juraj Nvota, Ivana Slámová, Magdaléna Sidonová, Petra Špalková a další Kdyby ještě žil rakouský spisovatel Thomas Bernhard, asi by se velmi divil, jak neskutečně příšerným způsobem se dá zprznit jeho hra Náměstí hrdinů (1988). Pro Divadlo Na Zábradlí ji nastudoval hostující slovenský režisér Juraj Nvota s místní dramaturgyní Ivanou Slámovou a skupinou zdejších herců. Hra sděluje čtenářům či divákům, že v Rakousku je dnes mnohem více nacistů než za druhé světové války a přidává řadu trefných postřehů o soudobé (nejen rakouské) společnosti. Nehledě na množství kvalitního humoru a losocký rozměr.

Inscenace nás kromě vcelku solidního úvodu, v němž exceluje Marie Málková, vrhá do jakési pokřivené revue, v níž humor vytváří rozepínající se kufr, padající francouzské hole či jiné veselé rekvizity. Občas, zřejmě pro zprostředkování autorových myšlenek, herci zapějí a zatancují nějakou anglickou píseň (ostatně, Na Zábradlí to není neobvyklý jev - viz Žluté růže z Texasu ve Strýčku Váňovi).

První polovina se ještě dá jakž takž přežít, nicméně již před přestávkou zaznívá varování (to když za slovy „...a propadne se do pekel“ proběhne nepříjemně doslovný efekt a naprosto neogicky se proti smyslu hry ukončí jednání), a pak se Nvota a společnost rozjedou naplno.

Nemluvě o tom, že byla škrtnuta relativně významná postava profesora Liebiga, inscenátoři prostě Bernhada seškrtali, protkli pseudovtipy a hru překroutili, a zcela v duchu autorova výroku „se herci a publikum spolčují proti autorovi“.

Chcete-li se seznámit jedním z nejlepších spisovatelů 20. století, Škola získala investiční prostředky v hod- rozhodně nevolte cestu této neskutečné úchylárny.

Vojtěch Varyš notě 5 mil. Kč na výměnu oken. Nyní se připravuje výběrové řízení.

Moji mílí čtenáři, ani jsme si pořádně nestačili všimnout, že chodíme do školy a jsou tu Vánoce, vánoční akademie a k té neodmyslitelně patří i náš občasník.

Práce pod novým vedením jde pěkně od ruky, a tak v době, kdy jste byli zvyklí čítávat první číslo, čtete již druhé. To Vám opět přináší zajímavosti ze života školy, lidí a o všem, co Vás, naše milé a věrné čtenáře, zajímá. Nebudu Vás tedy dále zdržovat a přeji příjemné počtení.

Váš Richard Petrásek

S panem profesorem Ivanem Michálkem byl ukončen pracovní poměr dohodou.

Chystá se oprava hrbolatého chodníku před školou, bude to stát 400 000 Kč.

S opravou se začne nejspíš o prázdninách.

Od března roku 2003 je budova gymnázia památkově chráněnou.

Dne 17. 12. 2003 se koná školní akademie.

R E DA KC E

šéfredaktor: Richard Petrásek grak: Zdeněk Linc webmástr: Martin Mytiska redaktoři: Ondřej Hála Marťan Kopecký Pavel Bakič Jakub Vaculík Pavel Vybíhal pozn. Pokud i Vy máte chuť něco napsat nebo se jiným způsobem podílet na tvorbě časopisu, tak se ozvěte panu profesorovi Míkovi a ten Vám podá přesnější informace.

s p i t . g y m s p i t . c z S M Ě J E M E S E S PA N Í P R O F. P E L Č Á KO V O U Letí kráva s teletem a potkají hejno hoblíků. Hoblík v čele se zastaví a ptá se krávy kudy do Maroka. Kráva odpoví, že vpravo.

Letí s teletem dál a po chvíli potkají další hejno hoblíků. Hoblík v čele se opět ptá krávy kudy do Maroka. Ta odpoví, že vlevo. Letí s teletem dál a teleti to nedá a zeptá se krávy: „Maminko, proč jsi těm prvním řekla vpravo a těm druhým vlevo?“ Kráva odpoví: „Ty jsi ale tele, co by v Maroku dělali s tolika hoblíkama?“

1+1=2

PANÍ PROFESORKA HANA JEŘÁBKOVÁ Od poloviny roku 2003 má profesorský sbor našeho gymnázia novou členku – Mgr. Hanu Jeřábkovou. Úvazek získala po profesorovi Michálkovi, který z naší školy odešel. Je absolventkou naší školy a to, že právě zde bude učit, je víceméně náhoda.

Paní profesorka učila tři měsíce v minulém školním roce na jiném gymnáziu, kde zastupovala tamější nemocnou kantorku. „Na začátku tohoto školního roku jsem začala rozesílat poptávky do různých škol po Praze. Myslela jsem, že bych nastoupila až další školní rok, ale ozvalo se mi gymnázium Špitálská, že mohu nastoupit již v listopadu,“ říká sympatická mladá profesorka.

Bude vyučovat zeměpis a dějepis: „Tyto předměty mě vždy bavily, z dějepisu 20. století a ze zeměpisu geosféry – dá se z nich plno informací odvodit.

Samozřejmě jsem z těchto předmětů maturovala (v roce 1996 – pozn. red)“.

To bylo také důvodem toho, že šla na pedagogickou fakultu. Jediným problémem byla kombinace předmětů, dějepis se zeměpisem je aprobace neobvyklá. Vysokou školu studovala v Ústí nad Labem. „Když už jsme u těch předmětů, nebavila mě fyzika a chemické výpočty.“ Těmto předmě-

tům ji vyučovali výborné profesorky Štajnerová a Malaníková. Kladně též vzpomíná na pana profesora Čmejrka. Pana ředitele Zajíce ještě nezažila, minuli se. „Je to zajímavé vrátit se na školu, kde jsem studovala, vybavují se mi vzpomínky. Škola je dnes mnohem hezčí. Pamatuji si ještě staré laboratoře, mnohem horší vybavení.“ Paní profesorka Jeřábková též připomíná starou jídelnu, kterou si vybaví ještě mnozí studenti dnes, a kotelnu na uhlí. „V roce 1993 dokonce byly uhelné týdenní prázdniny.“ Topení uhlím mělo své výhody…

Na otázku, zdali si nechá radit od zkušenějších pedagogů, odpovídá jasně: „Samozřejmě, nechám si radit. Myslím si, že zkušenosti se mají předávat dál. Nenechám se přirozeně ovlivnit úplně, chci si vytvořit osobitý styl výuky. Na prvních hodinách jsem studentům vymezila mantinely slušného chování, doufám, že s nimi budu vycházet v pořádku. Chci být lidská, nutná je ale i přísnost, protože všeho moc škodí.“ Zároveň říká, jak je těžké být pedagogem. To, jak se ke studentům chovat a vyučovat, vás „peďák“ nenaučí, tam vám řeknou teorii, teprve praxe vás prověří.

Nedávno se v médiích projednávalo případné spojení předmětů dějepis, zeměpis a základy společenských věd do jednoho předmětu. „Myslím si, že dnes by tato myšlenka uskutečnit nešla. Pokud by se zachovala dotace hodin taková, jaká je, nestačilo by se vše probrat, přeskakovalo by se a studenti by si domů nic neodnesli.

Sice tyto předměty mezi sebou velmi souvisí, ale v této době je lepší na souvislosti upozorňovat v jednotlivých hodinách. Neumím si to představit.“ Ekonomickou situaci ve školství paní profesorka komentuje: „Je špatná. Myslím si, že nedostatkem nancí netrpí pouze střední školy, ale rovněž vysoké školy, protože výbava na některých z nich je mnohem horší než na středních.“ Nelíbí se jí pohled veřejnosti na pedagogy: „Myslí si, že si odučíme těch 22 hodin týdně a máme volno.

Lidé nevidí hodiny přípravy doma, zodpovědnost, opravování písemek…“ Na dotaz, jestli by se připojila ke stávce 1. září, odpovídá rozpačitě: „Je to těžké uvažovat něco zpětně. Je potřeba radikálnějších změn, myslím si, že stávka 1. září byl pouhý výkřik do tmy, nic se nevyřešilo.“ Pana Radka Sárköziho nezná.

Ve volném čase paní profesorka ráda čte, zejména židovskou literaturu. Oblast Izraele ji zajímá, psala diplomovou práci na téma postavení Židů v protektorátu. Čte jak židovskou beletrii, tak i odbornou literaturu. Z jiného žánru doporučuje Želary – knižní verzi. Učí se hebrejsky 3 roky. „Je to velmi zajímavý jazyk, úplně odlišný od indoevropských, má úplně jinou gramatickou stavbu.“ Paní profesorka odebírá časopis Koktejl, jenž velmi doporučuje. „Je to povedený časopis. Nenásilnou, lidskou formou jsou zde ukazovány zvláštnosti ze světa přírody, geograe, historie. Některé články nejsou moc vědecké, jsou pro širokou veřejnost.“ Úsměvnou situaci zažila druhý den, kdy nastoupila na školu: „Měla jsem dozor v jídelně. Nejdříve se studenti podivili, kdo je to u vchodu do jídelny zastavuje. Potom jsem se snažila o to, aby hladoví žáci vytvořili něco jako dvojřad, aby lidé mohli vycházet z jídelny. Pak jsem se od jedné žákyně dozvěděla, že jídelna má speciální východ, s kterým jsem nepočítala, protože za mě ještě nebyl.“ Nyní již nezbývá nic jiného, než paní profesorce Haně Jeřábkové popřát, aby se jí u nás na škole líbilo ještě víc než za jejich studentských let. Aby dobře vycházela se studenty a aby byla stejně, ba více oblíbená jako řada jiných kantorů.

Ondřej Hála

1+2=3

DESIGNBLOK START

Nechte mě položit vám na úvod hádanku: jaká kulturní a společenská akce byla v říjnu v Praze nejvýznamnější, největší a nejpřínosnější? Jasně, vy švindlujete, přečetli jste si nadpis a tak teď jen s hranou nejistotou nadhazujete :“Designblok?”, ovšem fakt je ten, že všechny plesy na Žofíně, premiéra Tarantinovy hemoglobinovky Kill Bill, vstup slávistů do poháru UEFA, koncerty Fun Lovin’ Criminals, Public Enemy, Boba Dylana, Iron Maiden a dokonce samotného Markuse Millera neměly šanci proti téhle páce. Alespoň ne v očích naší redakce, která, pokud jste si toho ještě nevšimli, ulítá na grace, designu, večírcích pro horních deset tisíc a bytových doplňcích v ceně nefalšované egyptské mumie (protože si to z našich redaktorských platů můžeme dovolit, heč).

Už popáté se totiž všichni, kdo mají v Praze něco společného s designem, od studentů VŠUP až po ministra průmyslu a obchodu sjednotili pod vedením agentury Prol media, aby na ploše šesti dnů (7. – 12. 10.) ukázali všechno. Čímž se kromě již zmíněného rozumí také architektura, výstavy, digitální lmy, nová média, móda, galerie, automobily, časopisy, knihy a originální způsoby, jak se opít ve společnosti.

A pár hvězd z oboru, které zase jednou poctily nás nehodné svou návštěvou, aby naznačily, kudy dál. A pokud pořád nechápete, co je na tom všem tak super, připočítejte si ještě vstup na všechny akce zadarmo. To už stojí za to jít se podívat, proč váš soused nejí, nepije a pořád jen blouzní o tom, že jednou uspoří na tu krásnou židli od Konseptů.

Našemu redakčnímu týmu mohlo dojít rovnou, že tohle za šest dnů nikdo neoběhá, i kdyby se jmenoval al-Gerush. Bohužel jsme si to uvědomili, až když jsme se 7.

10. celí zadýchaní vyřítili z už pátého kontaktního místa, listujíc za sprintu letáčkem a hledajíc, kde by zatraceně ještě mohli mít alespoň jeden katalog (protože šly evidentně na odbyt víc než vydání Blesku s hanbatými fotograemi Petry Buzkové).

PŘESNĚ jeden katalog jsme ukořistili v Centru Českého Designu. Což je mimochodem místo, které jsme prokleli strašlivým světle zeleným kouzlem, jelikož zacházení, jakého se nám dostalo na právě tam probíhající vernisáži neomlouvá ani způsob, kterým jsme na ni vpadli (rudí, sípající, páchnoucí potem, adrenalinem a sirnou párou, která nám vzteky tryskala z uší). Na druhou stranu, málokdo se může chlubit tím, že ho odněkud vyhodila Eva Eisler, jeden z ociálních hostů festivalu (tedy – bez záruky). Tímto tedy děkujeme rmě Bang & Olufsen, kde nenechali nic náhodě a brožurek měli dva plné pytle. Podpořte je, třeba koupí té krásné minisoustavy za pohodových 240 000,-.

Naivní domnění, že teď jsme za vodou nás při studiu programu zase hezky rychle opustilo. Já osobně jsem při čtení zničil svou zásobu lepivých záložek, tužku a diář s programem na příští týden. Plus svůj kredit, to ve snaze zkoordinovat postup akce s kumpány.

STŘEDA 8. 10.

Asi se tedy nebudete divit – na první akci (do vily Holešovického pivovaru) jsme nakonec dorazili v počtu dvou, v deštivém dni, s nepříjemně intenzivním pocitem, že potíže budou gradovat.

Pak se věci daly do pohody a už tak zůstaly. Nejenže výstavní prostor byl naprosto neuvěřitelný (sklepy vily se prostě nikdo moc nenamáhal po

MMinteriér vystavoval v Design centru ČR odkud sme byli vyhozeni

2x2=4

povodních zase omítnout), ale hlavně šlo stejné adjektivum použít i na prezentace, které hostil.

Napadlo by vás někdy vyrobit křeslo, jehož tvar bude kopírovat vrstevnice na výřezu z mapy Blanenska (Studio Koncern)? Dát si lustr na zeď místo na strop (Studio Olgoj Chorchoj)? Bydlet v prosklené kostce na střeše paneláku (Werner Aisslinger)? Jasně že ne, normální člověk přece takovéhle blbosti nevymýšlí. Jenže on se tak dá pěkně prosvětlit prostor, pohodlně se usadit a možná i docela dobře bydlet (to si bohužel nebylo možné vyzkoušet).

A co vás nešokovalo, to alespoň vypadalo pěkně na oko a účelně plnilo svou funkci. V pivovaru také šlo, jako na jednom z mála výstavních míst na všechno sahat, všechno vypínat/zapínat a na všechno si sedat, což skvěle navozovalo pocit uvolněnosti a neformálnosti, nemluvě o takových blbinkách, jako bylo Lego poházené po jednom showroomu, u kterého snad někteří strávili nejvíc svého času.

Samostatnou kapitolou zde pak bylo celé jedno patro, věnované pracím holandské skupiny Droog Design, jejíž výrobky někdy evokují pocit, že jste v novém lmu Davida Cronnenberga...v novém lmu Jima Carreyho...nebo v blázinci.

Vůbec by vás nemělo zarazit, že všechny vystavované předměty místo na stolcích stály na kartonech vod v plastových lahvích (jedna za 32 Kč a její koupí přispějete k dekonstrukci výstavy!), protože jinak vám další výčet zdejších atrakcí nejspíš vytlačí oči z důlků. Podivná štětinkovitá věc, po které přejedete rukou a vytvoříte tak vlastní, neopakovatelnou vůni? Lustr, sestávající z pětaosmdesáti žárovek, jen tak visí-

cích od stropu v trsu jako banány? Možnost vzít pilku a oříznout si nohy židle tak, aby vám její výška vyhovovala? Co takhle koupit si kus rozřezané karoserie luxusního bavoráku (kus plechu za dvacet tisíc)? Vázu ve tvaru vašeho podpisu? Hrneček podle barvy vaší kávy? Bezpáteřní lampu, kterou prostě vymodelujete z hlíny a dáte do pece, za výsledný tvar se neručí?

Jednu z padesáti stejných nákupních tašek, lišících se jen cenou – od jednoho do padesáti euro? A jako třešničku na dortu si na počítači udělejte test toho, ke koupi výrobků jaké značky jste nejnáchylnější, který vás postaví třeba před dilema, koho odstřelit – Tonyho Blaira, papeže, Pamelu Anderson? Mimochodem, víte někdo, co vyrábí rma MUJI? A nakonec si, pokud vám ji nebude líto, ustřihněte značku výrobce ze svého oblečení a na oplátku si vezměte nášivku UNLABELED. Samozřejmě, že lidi od Droogů nedělají tyhle věci jen tak, aby byla zábava, ale snaží se donutit vás zamyslet se. Třeba nad tím, jestli hegemonie velkých značek plodí spíše uniformitu nebo možnost snadno se dostat ke kvalitním a prověřeným výrobkům. Nebo jestli lidé raději kupují levně a kvalitně, nebo draho, aby snad nevypadali jako socky (“Tohle triko jsem koupil za tři tisíce!” “Ty jsi vůl, já vim o obchodě, kde je za čtyři!”).

Inu, jeden z vrcholů akce hned na začátek.

Den pak příjemně zakončila návštěva zúčastněných prodejen Co takhle dát si lustr na v okolí, kde od pohledných děvčat každý obdržel nějaké to občerstvení a tiskoviny zadarmo, posadil se do křesel za šedesát zeď? tisíc (to dělala ta desetiprocentní sleva v době konání Designbloku) a někdo se i zamiloval (konkrétně já do jednoho psacího stolu).

SOBOTA 11. 10.

Sobotu bylo třeba obětovat celou, protože už ve dvanáct začínala v žižkovském Aeru projekce s tajemným názvem Wavelength 03 – pásmo nejinovativnějších a nejpromáklejších videoklipů posledního roku tak, jak je vybrali organizátoři londýnského festivalu digitálního lmu onedotzero, a to prosím mnohdy v režisérských sestřizích naroubovaných na dlouhé verze tracků. Každý klip byl kromě obligátního jména umělce a názvu skladby uvozen i jménem jeho tvůrce, což je sice logické, ale bohužel ne obvyklé, dokonce ani na předávání MTV Video Awards. Rozhodně šlo o zážitek pro oči i uši (škála šla od Royksopp až po Primal Scream), ačkoliv se o jedince se vztahem ke spíše rychlejší hudbě občas pokoušela dřímota (zkuste ve ztemnělém sále poslouchat Bjorčinu Nature Is Ancient a sledovat její hypnotický klip) a o všechny bez rozdílu se pokoušela bolest hlavy, protože shlédnout v sedmdesáti minutách tolik tak nabušeného a zhuštěného materiálu, jak už klipy bývají, je asi jako zkusit se za tu dobu naučit na všechny maturitní otázky z chemie. Pozornost ovšem byla promyšleně vyburcovávána náhlými vpády různých podivností typu Junior Senior. To by vzbudilo mrtvolu, ve spojení s příslušným vizuálem možná i přinutilo chodit Ustřihněte si značku výrobce ze svého oblečení a – směrem od kina. naoplátku dostanete UNLABELED Další zastávkou byla výstava německých fotografek Susanne Hopf voyeury a nadšené sociology. a Natalje Meier v Goetheho institutu. Západní umělkyně měly Ve vstupní hale VŠUP bylo vedro, mlha nápad, jaký se obvykle označuje slovem “geniální”. V paneláku, a hučení, jasné příznaky probíhajících jakých je plný nejen Berlín, vyfotily sto naprosto stejných obýváků, stavebních prací. Nešlo ale o broušení samozřejmě každý zařízený majiteli jinak. Nejzajímavější na tom omítky, nýbrž o plíživou invazi atmosféry je samotná původní idea, jinak jde o záležitost zajímavou spíše pro výstavního sálu do okolních prostor – možná to měla být narážka na prostředí školy, že vtipně nazvaná studentská výstava DesignAir (čerstvý vzduch z VŠUP a Designskole) připomínala peklo. Samotným exponátům není co vytknout, snad jen jejich nízký počet.

A nejvíce je třeba vyzdvihnout přizvání milých, kreativních, blonďatých a absolutně šílených studentek Danmarks Desigskole. Ty si uprostřed vyhrazené místnosti postavily plošinu, obklopily ji projekčními plochami a skrytými

2+3=5

reproduktory a umístily na ni několik z podlahy trčících tyčí s podivnými útvary na konci, z nichž do jednoho v době našeho příchodu zrovna umisťovaly nepříčetně se smějící postarší ženu. Moc dlouho jsme se jejím neštěstím nekochali, jelikož prakticky vzápětí jsme se ocitli v obdobných situacích. O ony podivné věci se totiž člověk jim příslušným způsobem opřel a podle postoje, který tak zaujal a podle jeho pohybů se pak měnily některé části projekcí a hudby – což mělo ukazovat, jak neustále nevědomky ovlivňujeme své okolí. A nejlepší byla věc, co dělala kolečka a “hůůůůů”!!!!! A taky tictacy, evidentně jediná obživa Dánek. Jejich prezentaci si, pokud si dobře vzpomínám, můžete prohlédnout na www.thespacebetweenus.dn a stránkách Designskole. Ale úplně nejspíš si to jeďte sami vyzkoušet do Kodaně!

Po tomhle už byla výstava Design minulosti a současnosti v budově EXPA 58 jen takovým vyklidněním na závěr.

Trocha toho nejlepšího nábytku minulého století a hlavně samotná nádherná budova Expa udělaly za dnem celkem

práce na téma “Český styl” měly všechno – humor, nápad, perfektní provedení. Co je český styl? Sedět na nádraží a jíst chleba se sádlem? Písmeno Ř? Ček-uláda? Nejspíš tak trochu ode všeho a vlastně nic z toho, ale člověk se nad těmi návrhy výborně pobaví.

FINIŠ V popisu našich dobrodružných putování jsem ovšem vynechal četné návštěvy na Designbloku zúčastněných obchodů. Přesně se naplnila idea organizátorů – člověk nebo jakákoliv jiná bytost jde po městě, uvidí charakteristickou ceduli s barevnými pruhy a zajde do obchodu. Tam, místo obvyklých pohledů “koukej něco koupit, jinak vocaď můžeš rovnou vypadnout”, se mu dostane vlídného zacházení, nějakého občerstvení a příjemného pokecu s personálem, kdy si sdělíte dojmy z už navštívených akcí, nahlédnete pod pokličku provozu takového obchodu a budete mít ke všemu zboží zasvěcený komentář. Bezkon-

pěknou tečku.

STŘEDA 15. 10.

Pouť designem v Praze jsme zakončili na Hradě, trochu mimo vlastní program Designbloku, výstavou prací Ladislava Sutnara v Jízdárně. Pro vaší informaci – Sutnar byl český malíř, grak, designér a vizionář, od vypuknutí druhé světové války žijící, pracující a slavící úspěchy v USA. Díky precizní práci kurátorů se povedlo zachytit vývoj jeho osobnosti ve všech

Sutnar v exilu podporoval český odboj prostřednictvím svých prací

oborech, kterými se zabýval. Něco už sice působilo trochu jako retro, ale spíše člověk nevycházel z údivu, jak se Sutnarovi povedlo předběhnout dobu – jeho obrazy vypadají pop-artově, ač nakresleny třeba těsně po válce, a jeho virtuozita v grackém designu musí nutit většinu dnešních graků s tisíckrát modernější technikou cítit se jako patlalové. Navíc – co nešlo vystavit fyzicky, alespoň se obsáhlo v mamutí ashové prezentaci v počítačovém koutku. Věčná škoda, že jí nešlo vzít domů. To evidentně některé jedince frustrovalo tak, až dospěli k pokusům odnést si alespoň stručnější papírovou obdobu. Neúspěšným, jelikož na podobné případy bylo pamatováno a člověk by musel mít buď titánskou sílu nebo sbíječku.

V přilehlých prostorách probíhala Milky Way Confrontation, tedy konfrontace mladých českých graků, míněno jednak mezi sebou, jednak s veřejností a jednak se Sutnarem, a nutno říct, že vystavovaní umělci si jako výše zmínění patlalové připadat nemusí. Tedy neměli by, protože jejich

kurenční byl prodavač v Albertině, který byl z vlastního zboží skoro dětsky udivený a nadšený. Nutno říct, že my také, protože luxusní opékadlo na buřty, manažerské teleskopické škrabátko na záda, hodiny s otočným ciferníkem (to pak vážně ztrácíte pojem o čase), vývěvové zdvihátko na cédéčka, nerezové mýdlo (ne, to není náhodné spojení dvou vyhalucinovaných slov), to opravdu v Globusu nekoupíte.

Navíc se zdálo, jako by na všechny (vyjma zpruzenců v Centru Českého Designu) padla v době konání Bloku dobrá nálada, bez ohledu na to, jestli o konání takové akce mají vůbec ponětí. Snad se to bude opakovat i příští rok, pořadatelé vychytají mouchy a slevy budou ještě větší – přesvědčte se sami, 5. – 10. 10. 2004.

Více fotek na webu! Spousta fotek! Nejobsáhlejší obrazový materiál pod sluncem! Megabajty barev a tvarů!

Pavel Bakič

+++ více fotek na našem webu spit.gymspit.cz

Sutnar navrhl i dětskou stavebnici, která by v tehdejší době jistě sklidila úspěch

2x3=6

DO POSILOVNY BEZ PŘEZUTÍ Sychravé podzimní dopoledne. Tělocvik. Venku je už zima, a tak je nutné jít do posilovny. Co ale takový přesun vyžaduje a co je zbytečné?

Mít domácí obuv je povinnost, kterou ve školní budově musí dodržovat každý (nyní na nešvar nošení špinavých bot dohlíží i milý pan vrátný).

Následuje převlékání v nevyhovující šatně a přesun stále v domácí obuvi do vestibulu, kde se studenti přezují do venkovních bot. V té ujdou cca 15 metrů a po sestoupení do hlubin podzemí se musí opět přezout, tentokrát pro změnu do obuvi sportovní. Máme tu tak 4 přezutí během 5 minut.

Není to zbytečné? Naštěstí se nyní mohou studenti převléci až v posilovně, kde jsou nové šatny.

Ani to ale neušetří žáky s nošením tašek tělocviku a aktovek venkovním prostředím.

Dalo by se to řešit (a nemyslím tak, aby se umístit jakýsi koberec mezi školou a posilovnou jako při cestě do „školičky“)?

Možná ne všichni vědí, že posilovna je spojena se školou podzemní chodbou přes sklep. Tudíž není nic jednoduššího než vejít do sklepa v přízemí a vynořit se ze tmy přímo v posilovně, přičemž by jsme si vůbec s sebou nemuseli brát venkovní obuv. Ale samozřejmě, že to má háček. Sklep je nebezpečný a studenti tam nemají povoleno vstoupit, nanejvýš s dozorem oprávněné osoby, ale v žádném případě není sklep určen k pravidelnému užívání, což přesuny do posilovny přirozeně jsou.

Tělocvikáři to komentují: „Jistěže by to bylo jednodušší, pan ředitel by to povolit mohl, ale kdyby přišla kontrola, škola by dostala pokutu či by byla jinak potrestána.“ Zjišťovat podrobnosti k tomuto problému jsem zašel na místo nejvyšší, k panu řediteli.

Ten říká: „Sklepem vedou veškeré inž. sítě s odpadními vodami, teplou vodou, ale to by studentům při průchodu asi nevadilo. Největším problémem je vedení elektřiny. Dráty pod napětím jsou volně zavěšeny pod podhledy. Vše by se proto muselo opravit a zabezpečit, vyklidit prostor.“ Úprava interiéru sklepu by samozřejmě žádala nové výdaje a na takovéto investice nemá nyní škola ani pomyšlení.

Nezbývá nám tak nic jiného, než se spokojit s nepříjemnými přechody v zimních dnech.

Buďme ale rádi, že byly vybudovány nové šatny v posilovně, WC, sprchy a že se úroveň výbavy tělocvičny stále zvyšuje.

Ondřej Hála

POZDNÍ PŘICHODY

Podle školního řádu má každý žák chodit do školy nejpozději v 7.55. Ale už v 7.54 stojí profesoři s třesoucí se rukou nad sešitem s pozdními příchody, aby co možná nejvíce znepříjemnili studentům pobyt ve škole už na jeho počátku.

S úsměvem na tváři pozorují ty, kteří i popoběhnou, ale nic na plat, školní řád je školní řád. Po 7.55 nemá již žák šanci. Veškeré přímluvy, sliby, že je to výjimka a že se to už nikdy nestane, nic nezabírá. Profesoři jsou nesmlouvaví a kamarádství jde stranou. K mému velkému překvapení se mezi profesory najde pár výjimek, kteří si ještě dokážou vzpomenout na svá studentské léta a občas přimhouří oko. Pak zde máme skupinku pedagogů, kteří nás neučí a ptají se na jméno a vy víte, že je zbytečné smlouvat. Pořád je to lepší než skupina těch, kteří se tváří jako nejlepší přátelé, povídají si s vámi, vtipkují a vy se od nich o zapsaném pozdním příchodu nedozvíte. Následně nemůžete vyjít z údivu, že dotyčný profesor vám nejen zapsal pozdní příchod, ale i žaloval třídnímu profesorovi, že nemáte přezůvky. Ještě

když se k tomu přidá vyrušování při hodině, klidně se vám může stát, že si nesete domů napomenutí. Ve školním řádu se totiž praví, že za 3 pozdní příchody se dostáváte do spodní hranice trestů a to k napomenutí třídního učitele. Zaspíte-li šestkrát můžete být vystaveni stejnému trestu jako student, který krade či je přistižen, jak kouří v prostorách školy. A tady narážíme na problém, skutečně je včasnost příchodu natolik závažná, aby se jimi tak často profesoři zaobírali? Není snad na naší škole mnoho jiných závažnějších problémů, kam by se mohla přesměrovat pozornost pedagogů?

Richard Petrásek

8-1=7

HIP-HOP KEMP 2003

koupaliště Cihelna, 15.-19.8.2003 V minulém čísle našeho časopisu jste se mohli přečíst něco o Mystic SK8 cupu. Já bych vám rád přiblížil jeden z největších festivalů u nás a taky největší hiphopový festival ve střední Evropě. Tolik trocha chvály na začátek.

První, co mě trochu zklamalo po příjezdu byli všudypřítomné fronty. Organizátoři asi nepočítali, že přijede tolik lidí. Nevadí. Sotva sem se stačil rozkoukat v areálu a najít kámoše, rozjížděli to už na hlavním +++ více fotek na podiu týpci z Warů - Bow Wave. Pak našem webu přišla chvilka odpočinku a pak už přiskákal na podium Mr.Lif, který proměnil spit.gymspit.cz páteční večer v jeden z nejlepší úseku celýho roku.

Druhej den začalo přituhovat o poznání dřív, už kolem šestý se na podiu objevil Dj Vadim se svoji snoubenkou a rozhoupali celou Cihelnu. Pak nám dali organizátoři chvíli voraz, kterej vyplnil souboj titánů battle ve freestylu – pět chlápků stojí na pódiu, předávaj si mikrofon a rýmujou o tom, co je právě napadne. Pak nasoupili Akobatik a lidi se začínali dostávat do varu. Absolutním vrcholem večera byli ale beze sporu krutý negři K-Otix. Když si lidi mysleli, že to snad ani nemůže bejt větší hukot, skočil jeden z těch dvou bláznů do publika a to už bylo vážně moc. Po neuvěřitelně krutejch K-Otix nám přišli i standartně hrající Peneři vážně hodně v pohodě. Během tohoto neuvěřitelnýho

večera se na podiu objevili ještě kluci ze Slovenska Kontrafakt a taky ňáký DJ‘s.

Poslední den nás měl čekat vrchol celý týhle akce - šílený Švédi Looptroop. Kromě nich se na podium ten den objevili taky skvěle hrající Phi Life Cypher, Názov stavby a Naše Věc. Nakonec to nebyl zas takovej kotouč jak sem čekal. Ne proto, že by snad Looptroop hráli špatně, ale byl jsem prostě už dost unavenej ze soboty. Možná, že někdo v sobě našel tolik energie a pořádně si užil i Lopptroopáky, ale mě se to prostě nepovedlo. A tak pro mně zůstali vrcholem celýho toho neuvěřitelnýho víkendu Houstonský blázni K-Otix.

Nakonec bych chtěl poděkovat všem organizátorům a učinkujícím za to, že nám (teda aspoň mě určitě) umožnili vychutnat si jeden z nejlepších víkendů v mém dosavadnim životě. Jo, ještě se chci omluvit za to že tenhle článek nebyl zrovna objektivní, ale během jeho psaní se mi vrátily všechny ty skvělý pocity, a tak sem nemohl než chválit.

Jakub Vaculík

UČEBNA INFORMATIKY A POČÍTAČOVÉ HRY Rozmach informačních technologií, který můžeme v posledních letech zaznamenat, má mnohé příjemné dopady. Mezi jednu z nejhlavnějších předností patří bezesporu masivní rozšíření internetu jak do řad obyčejných lidí, tak i do veřejných institucí a pro nás to nejdůležitější – do škol.

Když se před třemi roky, díky velkorysému daru Hewlett Packard, vystřídaly stroje s tlačítky turbo a 5’25 palcovými disketami, za nové, na tehdejší dobu moderní počítače, nenašel by se nikdo, kdo by nebyl rád.

Učebna se denně těšila záplavami studentů – Na místa u počítačů se stály fronty a učebna musela být otevřena do pozdních odpoledních hodin, aby byla poptávka po informacích uspokojena.

V dnešní době však nezaplňují učebnu jen pilní studenti, kteří si prostřednictvím internetu rozšiřují své obzory, ale i žáci nižších ročníků gymnázia, kteří své volné chvíle tráví v učebně hraním prostoduchých her, čímž znemožňují přístup ostatním studentům, kteří by počítače využili rozhodně lepším způsobem. Nehledě nato tito bezohlední žáci

6+2=8

svým neustálým řevem obtěžují okolí, zpomalují internet hraním internetových her a především porušují školní řád! Vždyť je ve směrnicích počítačové učebny tučným písmem napsáno, že je hraní her přísně zakázáno!

Bohužel ne každý kantor procházející místností si všimne, že někdo hry hraje, a proto jsem asi zatím neslyšel, že by byl někdo potrestán, byť je tato situace na denním pořádku. Doufejme, že se nám společně povede tento nešvar vymítit, a počítačová učebna bude opět sloužit tak jak má.

Pavel Vybíhal

+++ více fotek na našem webu spit.gymspit.cz

T H R I L L E R - TA J E M N Á C H A L U P A Ahoj, chrocht, jakpak se máte, já se mám evidentně, chrocht, báječně. Tedy přesněji měl jsem se do doby, než se to stalo.

Babička je moc hodná, že mi nosí ty čerstvý žaludy, jsou vynikající, chrocht.

Co vy tu? Aha, vy byste chtěli vědět, kdo že se to měl tak báječně a co se to přihodilo za událost, že se situace změnila.

Dovolte, abych se představil.

Mé jméno je Jirka Vepř, jediný a nejgeniálnější vepř ve zdech tohoto stavení. Mé mládí můžeme nechat stranou, nemyslím, že by vás příliš zaujalo, pokud ovšem nepovažujete rochnění za adrenalinový sport. Začnu tedy okamžikem, kdy jsem poprvé překročil práh mého nynějšího příbytku.

Jsou tomu asi dva roky, kdy jsem byl sprostě prodán, jako nějaká věc! Bylo to na dobytčí farmě, místo mého trpkého mládí. Již tehdy jsem intelektem převyšoval své vrstevníky a ti mi zase tvrdě připomínali mé slabší fyzické vlohy. Brrr.

Tak tedy jsem byl prodán i přes své protesty, jedné, na pohled, milé paní. Ano, hádáte dobře, byla to naše babička, u níž bydlím dodnes.

V našem stavení jsem na čas nalezl uspokojení svých fyzických i psychických tužeb. Prostorné apartmá, pravidelná strava, teplo a po lijáku i to bahnisko na dvorku, zkrátka vše, co si takový inteligentní

vepřík může přát. Žil jsem si tedy klidným životem, až se to stalo.

Byl vlahý srpnový večer a já ne a ne zamhouřit ty svoje štětinatý kukadla. Rozhodl jsem se tedy nepozorovaně proklouznout na dvorek. Opatrně jsem se vyškrábal na vrátka a kopýtkem hbitě otevřel závoru. Tak jsem stál uprostřed našeho dvora.

Zprvu jsem naslouchal, až na cvrčky v nedalekém poli a vzdálený štěkot psa, rozléhající se přes lesy absolutní klid. Scenérii dokresloval až nepřirozeně velký Měsíc, zahalující svým jiskrným třpytem všechno vůkol. Na moment jsem znejistil. Nic totiž nevypadalo tak jako ve dne, na chvíli jsem měl pocit, že se snad nacházím někde úplně jinde. Pak jsem si však dodal odvahy a nepříliš rozhodným krokem jsem vykročil do měsíční záře. Rozhlédl jsem se. V pravém koutě se něco mihlo! Rychle jsem se otočil, ale nic jsem v šeru nezahlédl. Asi kočka, pomyslel jsem si a pokračoval v nočním průzkumu.

Ani nevím jak, když jsem se octnul vedle dřevníku. Schválně, kolik má babička dřeva na zimu? Toužil jsem to vědět. Cítil jsem se jako Kryštof Kolumbus, když viděl první obrysy Haiti na obzoru. To vše se mi honilo hlavou, ještě vyšplhat poslední příčku a zjistím to.

Nahlédl jsem dovnitř. Překvapila mě tma. Jsem to ale hlupák, do dřevníku Měsíc nesvítí, v duchu jsem si nadával. Přesto jsem se však protáhl škvírou a octl se v černotě. Věděl jsem, že si oči po čase zvyknou na tmu a trpělivě čekal. Zanedlouho začaly ze tmy vystupovat nezřetelné obrysy. To je asi hromada dřeva, uvažoval jsem, dívaje se na dlouhou tmavou stěnu nalevo z níž tu a tam vystupovaly do prostoru nepravidelné stíny. Nikdy bych si býval nepomyslil, kolik tu má babička topení. Už jsem se chystal odejít, když jsem zezadu narazil do něčeho měkkého. To je zvláštní, tady má stát špalek, proběhlo mi v mysli. Obrátil jsem se tedy, abych zjistil, co to je. Zvláštní, jakoby ze špalku visela slepice. V duchu jsem se smál, co vše může vystrašený mozek vyprodukovat za představy, když jsem se vyhoupl na špalek.

Bože, vždyť to je Eman! Musel jsem se strašně ovládnout, abych nevykřikl hrůzou. Eman byl místní kohout, můj dobrý kamarád a teď ho tu vidím se sekerou vetknutou do jeho hloupé palice.

Zvláštní, nikdy bych nemyslel, že taková zvířata mají tak složitý systém mozkových obalů. Jen na moment jsem se zahloubal nad anatomií kohoutí lebky, když jsem se vrátil do reality. Jaký zloduch ho mohl takhle zákeřně zabít? „Věděl toho příliš“, ozvalo se za mnou a já zkoprněl. Neboj se Jirko, to jsem jenom já Jarmilka. Ufff, oddechl jsem si, zdejší kočka. To si byla ty, tam u plotu? Jo, já, ty strašpytle. Jarmilko, teď všechny žerty stranou, Eman je mrtev a my musíme zjistit proč. V klidu Jirko, musím ti něco říct. Jen do toho, mluv. Víš Jirko, myslím, že babička ukrývá nějaké hrozné tajemství, víš myslím že ve sklepě má...

Náhle se ozval z domu šramot.

Babička! Rychle pryč, projelo mi hlavou. Jarmilce ale asi tisíckrát rychleji, byla už z dohledu v okamžiku, kdy se otevřely vrata dřevníku a jasné bílé světlo mě oslnilo.

Jejda, co tu děláš Jirko, asi se ti uvolnila závora, co. Půjdeme zase spinkat do chlívečku, ano.

Díval jsem se na ní, ale v tom okamžiku už pro mně nebyla tou láskyplnou hospodářkou jako dřív. Byla pro mne vražedkyně, ale o to víc jsem toužil odhalit tajemství, které tak sveřepě ukrývala.

Za několik dní jsem se vydal na večerní procházku podruhé.

Nyní však mé kroky zamířily jistě ke schodům do sklepení.

Opatrně jsem sešel až ke dveřím, opatrně jsem vzal za kliku. Nešlo to. Z mládí jsem znal trik, jak otevřít zamčený zámek, užíval jsem ho ve vepříně ke krádežím jídla a teď se mi hodil. Prostrčil jsem své dlouhé a blátem vytvrzené štětiny u levé pracky zámkem a opatrně zarumploval. Povolily.

Chvíli jsem počkal a pak jsem vstoupil. Byla tu pekelná tma.

Vsadil bych se že by se sem bál i slavný inkvizitor Bernard Gui. Ale to teď nehrálo roli.

Krok, sun, krok jsem se plížil tajemným podzemím, když jsem náhle zaslechl hrůzný rachot. Znělo to, jako když deset koček stahují za živa z kůže a co hůř, blížilo se to. Smilování, stačil jsem jen v duchu vykřiknout, když...

Martin Mytiska pokračování příště

VRÁTNÝ - ŘEDITEL ZEMĚKOULE?

Na konci minulého školního roku jsme se rozloučili s panem Hrbáčkem, jenž ukončil svou několikaletou kariéru vrátného na naší škole. Budeme na něj vzpomínat vždy v dobrém; patřil mezi hodné a tolerantní lidi, kterým na studentech záleží a jsou ochotni sem tam přimhouřit oko nad nějakým tím hříškem, jako je třeba častý zlozvyk přezouvat se nikoli ve vestibulu školy, nýbrž až u botníků vedle školní jídelny.

Ale život už je takový, jeden člověk nás opustí a jiný zase přijde. A tak se stalo, že nás na začátku září ve vrátnici vítala nová, svěží tvář, sršící optimismem a ochotou vykonávat své povolání co nejsvědomitěji. Ano, skutečně se mnohé změnilo. Po škole se čas od času potuluje nějaké to individuum, jež tam nemá co pohledávat, což možná slouží k odbourání všedního stereotypu, či je to jen pokus o zvládnutí ponorkové nemoci. Další zajímavou novinkou je nekonvenční přístup k oné části studentstva, která se přeze všechny výstrahy stále ještě opovažuje neprovést náležitou změnu obuvi ještě před vstupem do přízemí našeho ústavu.

Nic na tom nemění fakt, že paralelně s bachařskou činností vrátného probíhá i kontrola ze strany profesorstva, takže veškeré pokusy o inltraci do čistých prostor školy přicházejí z velké části v niveč.

V zásadě platí jednoduché pravidlo: ,,Máš-li přezuvky, vítej.

Nemáš-li, nemám se s tebou o čem bavit.‘‘ Jakékoli pokusy o vysvětlení podstaty problému nemají pražádný smysl. Pokud se nehodláte dočasně zbavit své venkovní obuvi, nejste ve školní budově vítáni.

Zcela samostatnou kapitolou je ovšem pomoc kolegiálního spolustudenta, který se slitoval nad něčí bezvýchodnou situací a ochotně přiskočí, aby mu pootevřel bránu vzdělávací instituce.

V tomto případě je možné pozorovat nesmírně zajímavý jev.

Vrátný, který do té doby buď spal s otevřenýma očima, či se jen radoval z cizího neštěstí, procitne a uvědomí si, co mu káže čest. Opustí tedy svůj zatuchlý kout a začne štědře rozdávat ze svého slovního pokladu, tak pečlivě získaného za mnohá léta života. Obsahem monologu, mnohdy zcela nepochopeného, jsou většinou různá doporučení či informace o rozdílu mezi studentem, pro tuto činnost zcela nekvalifikovaným, a vrátným. Sám jsem byl svědkem situace, kdy byl student maturitního ročníku důrazně pokárán za to, že se opovážil zachovat se jako ryzí gentleman a otevřít dveře svému kamarádovi, který se toho času nacházel ve svízelné situaci a potřeboval se spěšně vrátit do prostor školy.

Pobuřujícím je na této situaci fakt, že maturant jest tvor požívající určitého respektu a rozhodně tomu nepřidá situace, kdy si na něm tento říčný Cerberus vylévá svůj vztek a frustrace.

Netvrdím, že by měl náš pan vrátný s okamžitou platností přesedlat na prodej Nového prostoru, avšak měl by se nad sebou důkladně zamyslet. Na naší škole platily vždy demokratické, v některém až liberální principy a toto by si měl dveřník co nejrychleji uvědomit.

Ondřej Hruška

pozn.: Autor není členem redakce

3x3=9

PŘEHLED BANKOVNÍCH SLUŽEB PRO STUDENTY Pro toto číslo jsem si pro Vás připravil přehled bankovních služeb pro studenty. V přehledu jsou zařazeny pouze banky, které poskytují vedení plnohodnotného běžného, nebo žirového účtu, pro studenty od 15-ti let.

V každé oblasti hodnocení získala banka počet bodů

od 1 do 10, přičemž 10 znamená nejlepší hodnocení.

Celkově je pak u banky uveden průměr, který procentuálně odpovídá přiblížení k ideální bance. Poplatek za vedení účtu obsahuje také zaslání výpisu poštou jednkrát měsíčně.

ČESKÁ SPOŘITELNA

Nabízí program Student +, který je určen pro mladé od 15-ti do 30-ti let.

Obsahem balíčku je vedení sporožirového účtu, mezinárodní platební karta VISA Elektron, telefonní, mobilní a internetové bankovnictví pod názvem SERVIS 24.

Poplatky: Vedení účtu: 0,-Kč Vedení platební karty: 0,-Kč Příchozí platba: 5,-Kč Odchozí platba - automatické služby/operátor/sběrný box: 2,-Kč/ 3,50Kč/6,-Kč Výběr z bankomatu vlastní/cizí: 6,-Kč/informace nedostupná (cca 25,-Kč) Výběr na pobočce: 45,-Kč Pozn. Platba realizovaná prostřednictvím trvalého příkazu – 6,-Kč Image: 7 Poskytované produkty: 8 Cena: 8 Dostupnost: 7 Celkem: 75% Verdikt:Volání telefonického bankovnictví je zpoplatněno tarifem volání do pevné linky, což je určitě velké mínus. Osobně, podle zkušenosti z minulosti bych tuto banku doporučil jen pro otrlé. Jakmile se stanete klienty-poznáte… :). Jistou nevýhodou může být to, že se jedná o účet sporožirového typu.

eBANKA

V poslední době nejprogresivnější banka na trhu. Její reklamy jsou mnohdy klamavé. Účet lze ovládat pouze elektronicky, tj. internetem, telefonem, wapem, mobilem. Neboť návštěva pobočky pro Vás bude utrpení.

Za zmínku stojí jedna malá položka v ceníku, nazvaná „poplatek za využití nepřímého komunikačního kanálu“, ta ve skutečnosti znamená, že za využití telefonního bankovnictví, za zaslání výpisu, nebo čehokoliv jiné poštou či faxem Vám banka naúčtuje 20,-Kč. Dále platíte za každou drobnost-změna parametrů výpisu – 30,-Kč, zaslání sms 2,40Kč a další. Prostě se budete divit kolik Vám bylo strženo za poplatky.

Je vydávána elektronická platební karta Poplatky: Vedení účtu: 42,90Kč(včetně zaslání výpisu poštou) Vedení platební karty: 0,-Kč Příchozí platba: 2,90Kč Odchozí platba - automatické služby/operátor/ pobočka: 2,90Kč/22,90Kč/22,90Kč Výběr z bankomatu vlastní/cizí: 4,90Kč/29,90Kč Výběr na pobočce: 30,-Kč+0,15% Image: 7 Poskytované produkty: 9 Cena: 5 Dostupnost: 7 Celkem: 70% eBanku v našem přehledu srazila na nižší pozici především skutečnost, že zde zaplatí úplně za vše, včetně zaslání sms o provedené transakci, nebo zůstatku, což je například u ČSOB zcela zdarma. Pokud nevlastníte sim kartu s bankovními službami, zaplatíte navíc měsíčně 85,-Kč za PIN kalkulátor, nebo 20,-Kč za heslo, což není zrovna nejbezpečnější způsob obsluhy.

9+1=10

ČSOB

Nabízí tzv. Junior program, který vyniká především nabídkou produktů. Je totiž stejná, jako u účtu pro běžné (dospělé) zákazníky.

Nutno také vyzdvihnout, že se jedná o běžný účet. Volání telefonního bankovnictví je zdarma. Další možností, jak ovládat účet je internet, nebo mobil.K účtu je automaticky vydávána mezinárodní karta VISA Elektron, nebo Maestro. Díky odkoupení zkrachovalé IPB banky můžete dnes pobočky ČSOB vidět doslova na každém rohu.

Poplatky: Vedení účtu: 0,-Kč Vedení platební karty: 0,-Kč Příchozí platba z ČSOB/z ostatních bank: 4,-Kč/6,-Kč Odchozí platba do ČSOB- automatické služby/operátor: 2,-Kč/4,-Kč Odchozí platba do jiné banky- automatické služby/operátor: 4,-Kč/6,-Kč Výběr z bankomatu vlastní/cizí: 5,-Kč/ 25,-Kč Výběr na pobočce: 30,-Kč Image: 9 Poskytované produkty: 10 Cena: 9 Dostupnost: 9 Celkem: 92,5% Verdikt: Výborná banka, kterou můžu doporučit.

24 hodin denně je Vám k dispozici klientský poradce na telefonu, který Vám ochotně poradí se všemi službami ČSOB, popř. s Vámi zkonzultuje Vaše investiční představy.ČSOB má nejbezpečnější internetové bankovnictví ze všech bank.

K přístupu je třeba čipová karta-stojí 100,-Kč a obsahuje i plnohodnotný elektronický podpis, jež se dá využívat i ke komunikaci se státní správou (běžná cena podpisu je cca. 700,-Kč).

Ke kartě je ale potřeba čtečka a ta stojí přijatelných 1000,-Kč. Pokud nehodláte investovat do pohodlnosti, můžete využít zasílání realizačního kódu pomocí sms-zdarma a čtečku, ani kartu už nepotřebujete. ČSOB se stala vítězem našeho přehledu, neboť tak kvalitní služby za opravdu nevysoké ceny lze na českém bankovním trhu jen težko hledat.

J A K M A R T I N P AV L U S B A L I T C H T Ě L Pavla je pěkná holka a tak žádný div...

... že Martin, známý playboy třídy, prostě jednička, se nepokoušel o její srdce...

... ani jeho nového účesu...

Prostě ho ignorovala a dokonce se mu za zády smála... to se nedělá, Pavlo!

Oblékal se do francouzské módy, jedl kvalitní potravu a doma cvičil, aby Pavlu okouzlil

Martin byl velmi zatrpklý.

Nakonec přišel o všechny naděje.

... ale Pavla si ho moc nevšímala...

Pavla se zahleděla do jiného... Vyjde jí to?

ČSOB - POŠTOVNÍ SPOŘITELNA

Divize bývalé IPB, dnes ČSOB-Poštovní spořitelna nabízí jedinou výhodu, a to dostupnost na každé poště. Tato na první pohled výhoda v sobě však skrývá jednu velkou nevýhodu-veškeré operace týkající se správy účtu trvají několik dní. Účet můžete ovládat pomocí mobilu nebo na poště. O možnosti využití Homebankingu, což je přenos dat pomocí aplikace v počítači, se raději nebudu zmiňovat. Telefon zde slouží jen k ověření zůstatku a to za velmi zvláštních podmínek-do 5-ti volání za měsíc zdarma, každé další volání za 10,-Kč. K účtu je vydána zdarma mezinárodní karta.

Poplatky: Vedení účtu: 10,-Kč+8,-Kč za mobilní bankovnictví Vedení platební karty: 0,-Kč Příchozí platba z ČSOB/z ostatních bank: 2,-Kč/4,-Kč Odchozí platba do ČSOB- automatické služby/pošta: 1,50Kč/2,-Kč Odchozí platba do jiné banky- automatické služby/operátor: 3,50Kč/4,-Kč Výběr z bankomatu ČSOB/cizí: 5,-Kč/25,-Kč Výběr na poště: lze jen šekem 10,-Kč Image: 5 Poskytované produkty: 3 Cena: 7 Dostupnost: 9 Celkem: 60% Verdikt: Banka nabízí pouze nejzákladnější služby a dle mého názoru je vhodná nejvíce pro seniory. Cenově je velmi přijatelná, ale dosti nepohodlná.

VÝSLEDKY 1.ČSOB 2.Česká spořitelna 3.eBanka 4.ČSOB-Poštovní spořitelna První místo získala ČSOB, protože opravdu nemá konkurenci v tomto typu účtů. Česká spořitelna se umístila před eBankou zejména kvůli vysokým poplatkům právě banky a složitosti ovládání internetbankingu. Před Poštovní spořitelnu se dostala díky množství nabízených služeb a komunikačních kanálů. Poštovní spořitelně patří místo poslední, za rozsah nabízených služeb a k nim příslušných

poplatků si to určitě zaslouží.

Doufám, že si z našeho přehledu vyberete pro Vás tu nejlepší variantu uložení a správy Vašich financí. Možná se ptáte, proč v přehledu jsou uvedeny pouze 4 banky.

Odpověď je jednoduchá pouze tyto banky splnily kritéria pro zařazení a to otevření účtu již od 15-ti let věku a alespoň základní dostupnost ( tu by splnila pouze KB, HVB Bank, Reiffeisen), všechny však nabízí studentské účty pro studenty vysokých škol, což je samozřejmě škoda.

Martin Kopecký Bez záruky.

15-4=11

V RO Z K L A D U : N Á D R A Ž Í V YS O Č A N Y

neznáma, patrně do nádražního podzemí. Se zataÚvod do rubriky: jeným dechem jsme vstupovali do nádražní kobky.

V dnešním světe plném multikin, hypermarketů a dalších produktů zleniOd úst nám unikala pára. Bylo zde velmi chladno vělého a značně zdegenerovaného obyvatelstva, jehož jediným kulturním a vlhko. V matném světle rozkládajících se lamp zážitkem je sedět v kině a s plnou pusou popcornu a kelímkem koly v ruce jsme spatřili vchod do tmavého tunelu, na jehož pozorovat bitky supermanů a vetřelců v plytkých amerických lmech, je jen konci bylo vidět světlo. Plni očekávání jsme se málo míst, která nejsou touto konzumní nemocí zasažená… Znechuceni touto vydali dovnitř. I zde jsme narazili na jistou formu skutečností se stále více snažíme uniknout z tohoto světa, a vrátit se o modernizace. Vedle velmi zchátralých elektrických pár let zpět. Snažíme objevovat stále nová a nová místa, která nám tento krabic a podivných objímek s trčícími dráty chodbu pocit navodí, kde se alespoň v mysli vrátíme v čase do dob, na které někdo osvětlovaly nové lampy. Přesto však zde bylo vzpomíná s láskou a někdo s nenávistí. Jelikož věříme, že nejsme sami, že šero… Blížili jsme se ke konci. Poté co jsme vyšli nejsme jediní, kteří mají na vývoj naší společnosti trochu odlišný pohled, schody jsme se ocitli na denním světle. Z nádraží rozhodli jsme se vytvořit tuto rubriku. Pokud sdílíte podobný názor, je tu pro jsme byli pryč. Před námi se otevřela cesta kamsi Vás „V rozkladu“, kde se těmto místům budeme věnovat podrobněji. Možná na Prosek…

Vám dáme tip na pěkný výlet…

Vrátili jsme se zpět do haly. Tentokrát nás zaujaly Díl 1. – nádraží Praha-Vysočany místní automaty na nápoje a rozhodli jsme se Terén stále stoupá… Klestíme si cestu keři a bujně rostoucím porostem. ověřit jejich funkčnost. Volba padla na kuřecí Postupujeme výš a výš svažitým terénem ve snaze utéci před všemi polévku v ceně šesti korun. Byla vpravdě nechutná. věcmi, které nás denně obklopují. Snažíme se utéci z reality… Konečně však Po vypití zůstalo na dně kelímku cosi rosolovatého. přelézáme Pro jistotu jsme podivnou hmotu vyhodili a vyšli val mezi jsme ven na perón. Prošli jsme kolem úschovny oběma zavazadel a vstoupili jsme do čekárny. Nacházel světy – se zde nádražní bufet. Před malou kukaní obsypamezi naším nou všelijakými lístečky s denní nabídkou stálo a tím za několik stolků s podivnými osobami usrkávajícími valem. pivo z kelímku. Místnost byla spoře osvícena staNádražním rými lampami a byl zde cítit silný zápach. Proto světem. jsme raději vyšli ven na čerstvý vzduch. Čas, jako Míjeli jsme další zajímavé budovy, jako například by se zde školící místnost nebo zimní sklad. Zrezivělé zastavil… dveře byly ověšeny různými zámky, aby snad Konečně nějaká nepovolaná osoba nevstoupila do objektu… pryč, oddychneme si a snažíme se zorientovat v neznámém prostředí. Brodíme se vysokou trávou a překračujeme koleje, po kterých vlak už dlouho nejel. Spletí trnoví, bodláků a lučních květin se přibližujeme k prvním vagónům. Rozbitá okna, zrezlé stěny a oloupaný lak zřetelně ukazují jak zub času ohlodává vše kolem nás. Pomalu, ale jistě. Míjíme další vagón a přecházíme přes slepou kolej. Blížíme se k první budově. Sklad jakéhosi nádražního vybavení zdobí zrezlý poutač na prodejnu zemědělských potřeb v Gottwaldově. Vedlejšímu stavení dominuje prosvětlená cedule, o jejíž funkčnosti lze jen pochybovat. Z nápisů Vozmistři – elektrikáři je v celku jasné, k čemu tento objekt dříve sloužil. Nad typickými hospodskými dveřmi, na opadané zdi se pyšní objímka s rozbitou žárovkou. Okapy plnily svůj účel ještě tak před dvaceti lety. Ztrouchnivělé trámy a zchátralé elektrické rozvody mohou jen poukazovat na stáří této budovy…

Pomalu, ale jistě však docházíme k hlavní hale. I zde je prokazatelné, že stavba není nejnovější. Zejména v nádražním vestibulu. Za usmoleným sklem jedné otevřené pokladny sedí starší paní. Na opadaných a zašlých zdech je plno nástěnek s různými drážními nařízeními, pravidly a ceníky… Vedle obrovité tabule, na které jsou z písmenek ručně vyskládané odjezdy a příjezdy vlaků, září nová digitální tabule. I podle nádražního rozhlasu, ve kterém už nechrchlá podivné individuum cosi o zpoždění, ale automatický hlas se znělkou, je poznat jistá modernizace. Ta však celé budově dopřána nebyla.

Ihned při vstupu do haly jsme si všimli vedle automatů dveře, vedoucí kamsi do

Vysklená okna byla zevnitř zadělána prkny a pohledem do škvír jsme mohli jen dedukovat, k čemu asi budova doopravdy slouží a co v ní je…

Došli jsme až na konec nástupiště. Cesta před námi byla zatarasena hromadou písku.

Obraz v dáli nám naznačoval, že není radno vstupovat do míst, kde se lidská noha objeví jen jednou za rok.

Spleť kolejí, trávy a všelijakých keřů nás odradil od další cesty. Raději jsme se vrátili zpět do civilizace. Možná zase někdy… Sbohem nádraží Vysočany!

Pavel Vybíhal