Špit 57 by Špit

číslo 57

24. 11. 2015

Pálení učení - duševní o

10 Kč

či sta

Povídka Budoucnost | Japonsko a Jamboree Rozhovor s Monikou Bouškovou | Primáni a prváci Studium ve Francii | Uprchlíci

Už několik týdnů před vydáním tohoto časopisu jsem jako správný šéfredaktor přemýšlel, „cože do toho úvodníku narvu“. Před deseti dny mi k tomu něco nahrálo, dvakrát šťasten z toho ale také nejsem. Těch sto třicet mrtvých a stovky raněných po atentátech, které proběhly 13. listopadu v Paříži, totiž za tento úvodník nestojí. Je to akt v mnohém děsivý a odporný, v lidech vyvolal vztek, lítost, smutek. Děsí i nás, Pražany, a to i přesto, že po dlouhá léta sledujeme se stoickým klidem reportáže z míst zasažených válkou, posloucháme zprávy o vyvražďování civilistů na Blízkém východě či bez mrknutí oka shlédneme záběry z vybombardované nemocnice. Děsí nás především proto, že do naší mysli se vloudí myšlenka: proč by to nebylo příště třeba v kavárnách na Václaváku, na stadionu Sparty či v Redutě. A toto riziko je nyní vpravdě vyšší. Proto se množství světových autorit rozhodlo rázně proti terorismu zakročit, znemožnit, aby se podobná situaci opakovala, a co je více – oslabit pozici takzvaného Islámského státu na jeho území a zamezit jeho působnosti mezi evropskou populací. Tato aktivita je vskutku záslužná, někteří se ale snaží této situace zneužít. Šíří mezi lidmi paniku, straší „muslimáckým terorem“ a vyvolávají nenávist vůči přicházejícím migrantům. Přitom právě tito často prchají před samopaly IS, které by jim možná za týden prostřílely hruď tak, jako se to stalo hostům malého pařížského baru. Jde o nepřátele extremistů, kteří, místo aby se jim podvolili nebo vstoupili do jejich řad, utekli hledat bezpečí do Evropy. Jistě namítnete, že podle dostupných informací byl jeden z útočníků nejspíše uprchlíkem, a máte pravdu. Rozhodně nemám nic proti kontrole příchozích, nemyslíte si ale, že si ty tisíce ohrožených zaslouží pomoc? Přece by bylo sobecké za účelem ochrany naší bezpečnosti nechat ty lidi umřít jednoduše proto, že „nás se to netýká“. O migraci píše Jakub Hrdina, jeho článek naleznete na straně 21. Závěrem doufám, že všichni ve zdraví přežijeme třídní schůzky a těším se na shledanou u dalšího čísla. Vážené čtenářky a vážení čtenáři, přeji vzrušující počtení, Daniel Kadlec

6 7 8 9 10 11 14 17 21 24 24 26 28 29 30 31 32 34 4

Duševní očista od učení

Japonsko a Jamboree

Dopis z Gymnázia Jana Keplera Anketa Dny evropského dědictví na Špitálské Co dělala dříve Eva Justová Zpověď studentky svého věku Japonsko a Jamboree Rozhovor s Monikou Bouškovou Studium ve Francii Vyměnil bych vás za uprchlíky Primáni Prváci Nevěříte? Věřte! Povídka Budoucnost Arnold Maruščiny koblihy Komiks Sněhuláci Otázková kopaná What's up

Monika Boušková: Pořídila bych si antikvariát 17

Francouzské dobrodružství

21 Uprchlíci: Proč jim pomáhat

Nevěříte? Věřte! 5

jak to chodí jinde

Dopis z Gymnázia Jana Keplera Ohlédnutí za letošním Symposiem

Letošní Symposion Gymnázia Jana Keplera na téma „VLNY“ se započal v pátek 13. listopadu ve Vinohradském pivovaru koncertem s příhodným názvem „Vlny endorfinů“. Zahrálo na něm hned sedm hudebních uskupení současných i bývalých studentů z naší školy, mezi nimiž je možné zmínit např. Get Lost, Frenchise či Josku a Kiki. Následující neděli, 15. listopadu, se již v budově školy v 18 hodin uskutečnilo druhé, oficiální zahájení celé akce. Hned po něm následoval první workshop, při kterém nám pan Vladimír Kočí představil základy renesančního tance. Následovala přednáška na téma sexuálních menšin v katolické církvi, autorská čtení současných studentů semináře tvůrčího psaní a nakonec, s velkým úspěchem, i tradiční studentské přednášky, kterých se opět ujali studenti více či méně dávno bývalí. Druhý taneční workshop, swingový, musel být bohužel kvůli nemoci bez náhrady zrušen. Dopoledne pondělí 16. listopadu se neslo jednoznačně ve znamení přednášky Cyrila Hoschla na téma deprese jako multifacetového konceptu. Po obědě ve školní kantýně následovala, za paralelního konání dalších čtyř přednášek (například té Víta Vlnase o baroku a sv. Janu Nepomuckém), debata ohledně vln v dnešním školství, kdy nás svou návštěvou poctil mj. Václav Klaus mladší. Po celodenním nabitém programu se celá škola uchýlila odreagovat do dvou učeben na filmové noci - první, nazvaná „Lehká vlna“, vyplavila vynikající film Dennise Gansela „Náš vůdce“ (v originále “Die Welle”), na druhé, „těžké vlně“ připlul Juráčkův „Případ pro začínajícího kata“. Přesně ve dvanáct hodin se celá škola uzamkla a šlo se odpočívat před posledním, zdaleka nejnáročnějším dnem.

17. listopad, svátek všech studentů, přinesl ráno další debatu, tentokrát o české veřejné polemice ohledně islámu a muslimů. Přestože jsme se, stejně jako minulý rok, obávali nevítané návštěvy protiislámských (a ve stínu pátečních událostí v Paříži i silně proislámských) radikálů, vše se naštěstí obešlo bez jakýchkoli incidentů. Představil se nám poslední ze série workshopů, doslova o vlně, tentokrát ovčí, uskutečnilo se místy hned šest (!) přednášek najednou, a s tématy jako „Symbolika vody v Novém zákoně“, „Role rádiových vln při léčbě poruch srdečního rytmu“ nebo „Objevy rentgenové astronomie“ se již devatenáctý ročník této akce ukončil. Těšíme se na další, jubilejní dvacátý, třebas i za Vaší účasti! Tereza Čechová, septima Gymnázia Jana Keplera

anketa: oblečení ve škole

Karolína Bejšáková

V čem si myslíte, že bychom měli chodit do školy? Máme se oblékat slušně, nebo si vzít, co chceme? Petra Musilová (3.B) Podle mě si můžeš vzít, co chceš, ale aby to ostatní neomezovalo, nebo aby jim to nevadilo. Měl by to být kompromis mezi tím, jak se to líbí tobě a jak to ostatní snáší.

Jan Švrčina (7.V) Každý by si měl nosit to, co chce, ale musí to být nějak vymezené. Abychom nechodili do školy jako neandrtálci, přece jen jsme gymnázium.

Hana Papežová (Čj, Vv) Jsem pro volnost ve výběru, moc se mi líbil Suit Up Day. Myslím, že by to bylo pro studenty nepohodlné, ale krásným oblečením můžeme odlišit sváteční den od běžného.

Eva Caletková (Ch,F) Určitě slušné oblečení, mně by se možná líbily i uniformy, ale nejsou finance a nevím, jestli by s tím všichni souhlasili. Ještě jsem se nesetkala s oblečením, které by mi vadilo, studenti tu chodí vhodně oblečeni, hrozně se mi líbí Suit Up Day.

aktuálně: dny evropského dědictví

Špitálská se otevírá historii JiříAntoňů

V sobotu 12. září se uskutečnily Dny evropského dědictví 2015 i na naší Špitálské. Komentovaná prohlídka začala před gymnáziem na místě s krásným výhledem jak na budovu, tak i na zelený vysočanský park. Zde jsme se dozvěděli o bouřlivé minulosti našeho gymnázia, nad čímž žasli i pamětníci. Jednu dobu zde bývala měšťanská chlapecká výběrová škola. Také jsme díky dotazu jednoho z návštěvníků zjistili, že v budově chybí kaple, která stávala pouze ve staré základce (dnešní anglické gymnázium). Poté jsme postoupili do přízemí gymnázia. Ve třídě 01 se nám naskytl pohled na zajímavou expozici o dějinách školy. Zde bylo možno prohlédnout si různé listiny a spisy. Podle absolventky školy z let 1960 – 1964 bylo vše „mimořádně perfektní“, jak uváděla návštěvní kniha. Na chodbě jsme dostali informace o tom, že za 2. světové války byl zde ve sklepě jeden z mála funkčních vysočanských protileteckých krytů, kam jsme bohužel nemohli nahlédnout, což mě velmi mrzí. V následujících patrech nebylo nic zajímavého, ale po dlouhém stoupání do schodů jsme byli odměněni patrem třetím. Po prohlédnutí třídy informatiky jsme putovali do nynější učebny fyziky. Já jsem si všiml dírek ve

dveřích, ihned jsem se na ně zeptal a dostal jsem odměnu v podobě zajímavé historky. Dírky se ve dveřích záhadně objevili po ukončení projektu profesora Gottwalda o rychlosti letu nábojů ze vzduchovky. Kdo by to byl řekl? Jakmile utichl smích, vydali jsme se do čtvrtého patra. A po obhlédnutí jazykové učebny jsme se vydali na střechu. Odsud se rozprostíral překrásný výhled na celé Vysočany, širší okolí, a dokonce i na Pražský hrad (dosud ještě se správnou prezidentskou zástavou). Mou pozornost ale upoutal jeden z přístrojů trčících ze střechy, jehož účel je bohužel neznámý. Nahoře jsme prohlídku zakončili a postupně se začali vracet dolů. Na prohlídku budovy dorazilo přes 160 návštěvníků, díky množství zajímavých informací šlo o vydařenou akci a těším se na její příští ročníky.

co dělali dříve: Eva Justová

Lektorkou angličtiny po světě Marek Vašíček

Na naší škole neexistuje snad nikdo, kdo by ji neznal. Je jednou z nejvýraznějších a nejdiskutovanějších profesorek na Gymšpitu. Každý si ji zapamatuje již po několika prvních vyučovacích hodinách.

Již od základní školy si Mgr. Eva Justová přála být učitelkou a toto přání se jí nejen splnilo, ale přetrvávalo po celou dobu studií. Nejprve navštěvovala Gymnázium Ľudovíta Štúra v Trenčíně, pak odjela na necelý rok do Velké Británie, kde se starala o děti a pracovala na přípravách mírových koncertů. Když se poté vrátila na Slovensko, vystudovala na Univerzitě Mateja Bela v Banskej Bystrici obor Anglický jazyk a literatura a Francouzský jazyk a literatura. Zatímco studovala na univerzitě, učila kvůli výdělku na Katolickém gymnáziu v Banskej Bystrici, na jazykové škole tamtéž a ještě pracovala v překladatelské agentuře. Pak na několik měsíců odcestovala do USA, do Nové Anglie, kde jen poznávala americkou kulturu a nezatěžovala se žádnou prací. Na Američanech (nebo alespoň na těch, se nimiž se setkala) ji zaujalo velice slušné chování. Po návštěvě Ameriky se díky grantu podívala na italskou Sicílii, kde učila děti angličtinu. Její matka je Češka a tak má blízko k Čechám, a tak když ji její bratr žijící v Praze pozval na návštěvu, přijala a v Čechách si i našla práci. Nejprve v nadnárodní kooperaci, pak v jazykové škole, kde dělala vše možné od kurzů pro firmy až po individuální hodiny. Brzy však zjistila, že nejraději učí mladé lidi a tak šla učit do ZŠ na Černém Mostě, kde po dva roky působila, než

přešla na Gymšpit, kde od té doby učí. Před mateřskou učila navíc ještě na různých jazykových školách. Mezi lety 2010 a 2013 byla na mateřské a po ní se opět vrátila na Gymšpit. Jejími nejoblíbenějšími třídami jsou 2. a 3.B. Zároveň však říká, že všichni zdejší studenti jsou slušní a hodní a že každá třída má jazykově nadané žáky, ale i antitalenty. O svém předmětu si sice nemyslí, že je nejdůležitější ze všech, ale že ho všichni budou potřebovat. Učení se jazyku někdy přirovnává k rozvíjení těla sportem. Gramatika prý tvoří kostru, ale aby s ní bylo možno pohybovat, je třeba i svalů neboli slovní zásoby, jazyková logika pak představuje mozek, bez kterého by se tělo jen bezcílně motalo a abyste v jazyce mohli vyjádřit vše, co chcete a co cítíte, potřebujete srdce, které je jazykovým citem. Když pak vejdete do třídy, můžete tam spatřit vedle sebe sedícího Mistra Jógy, Kulturistu, Invalidu či Mistra zdravé výživy. Další zajímavou představou je výuka jako předkládání pokrmu žákům; někteří ho ihned zhltnou a chtějí přídavek, jiní si pokrm labužnicky vychutnávají, další snědí jen to, co jim chutná, jsou tu ale i tací, kteří jídlo jen požvýkají a vyplivnou a pak jsou tu ti, kterým je po jídle špatně a chce se jim zvracet. A co by našim studentům doporučila? Aby se naučili pracovat s kvalitním výkladovým a překladovým slovníkem.

Zpověď studentky svého věku Anna Jeřábková

Neslavně přiznávám, že se starými sešity nemívám slitování. Ostatně jako s valnou většinou zbylých studijních materiálů, které zrovna neovlivňují mou známku. Mám na ně vyhrazenou igelitku, a ačkoliv jinak nepořádná, staré pracovní listy pravidelně vyhazuji. Vlastně je to celé očistný proces, díky kterému se z množství informací ve škole (občas) nasátých úplně nezblázním. Tento proces začíná již testem. Písemka, test, zkoušení, učitelé to nazývají různě. Pro mne znamená další cestu ráno autobusem, kdy se snažím kromě konverzace s kamarádkou, balancování, snídání a snahy chytit autobus, který zrovna zastavil před tím mým (ano, opět jedu pozdě), ještě naučit se nazpaměť fyzikální vzorečky. Pochopit, proč bod X leží na průniku tečny kružnice a sedmiúhelníku. Zapamatovat si v bodech vypsané využití chlorečnanu draselného, význam peněz a rodiny. Vyjmenovat díla Čelakovského, nejlépe chronologicky. Anebo si alespoň dopsat ten tahák, což se v kodrcajícím voze jeví jako úkol ze všech nejtěžší. Jaká však nastane úleva po dopsání písemky! I přestože jsem deset minut marně přemýšlela nad tím, jak využít lišejníky, rozhostí se mi v duši klid a mír. Mám to za sebou, splněno, odfajfkováno, nyní mohu slavnostně zapomenout. Aby byla očistná kúra jaksepatří dokončena, je třeba urychleně se zbavit všeho, co by mi dnešní písemku mohlo připomenout. Papírů oboustranně popsaných, seznamu slovíček, okopírovaných matematických úloh, prostě všeho. Učebnici se sešitem zamknout

do skříňky doufajíc, že si tam ještě tak čtrnáct dní poleží. Napadá mě, že jako vrchol očistného procesu bych mohla čas od času celý ten štos papírů, které se nakupí na dně batohu, obřadně spálit. Anebo uspořádat táborák, ano, to je ono, mohlo by to být společné obřadní místo. Na trávníku před tělocvičnou. Tančili a zpívali bychom okolo velkého ohně, do nějž bychom přikládali informace. Třeba by ten dým měl blahodárné účinky, něco jako spaní se sešitem pod polštářem. Vyprávěli bychom si příhody a opékali marshmallow. To bych možná dobrovolně vyrazila do školy dřív než obvykle. Idea pěkná, že? Ale jak to tak vidím, nejspíš přece jen zůstanu u své igelitky. Alespoň bude mít brácha ve školce další razítko za sběr papíru.

pobyt v zahraničí: Japonsko

Japonsko a Jamboree Martina Kunešová

Když někde řeknu, že jsem byla o prázdninách na Jamboree v Japonsku, většina posluchačů si z mé věty vybere pouze to „Japonsko“ a o to divné slovo před tím se už nezajímá. Jenže právě to zvláštní slovo pod sebou skrývá akci přinejmenším stejně zajímavou je jako Země vycházejícího slunce samotná. Celý svět na jedné louce A co že se tedy pod pojmem „Jamboree“ skrývá? Jamboree, to je skautský tábor s velkým T, akce, během níž se na jednu louku o rozměrech tří kilometrů čtverečních sjede čtyřicet tisíc skautů z celého světa (tedy kromě pěti zemí, ve kterých se jako jediných skauting nevyskytuje). Společně pak stráví dvanáct dní, kdy se na společném programu i mimo něj seznamují se zvyky a tradicemi jak hostitelské země Japonska, tak ostatních zemí, jejichž skauti se Jamboree účastní. Rovněž je to jediný způsob, jak doopravdy pochopit mezinárodní rozměr skautingu – když

procházíte tábořištěm a míjíte lidi, kteří jsou sice jiné národnosti, víry i barvy pleti, a přesto jsou vám blízcí jako vaše rodina, je to pocit, který se nedá slovy uspokojivě vyjádřit. Vládní speciál, podsadové stany a běhání Z České republiky se do Japonska vypravily necelé tři stovky lidí rozdělených do pěti jamoddílů, které nesly jména významných českých historických osobností. Náš jamoddíl se pojmenoval podle Milady Horákové, dále jste mohli na tábořišti potkat například jamoddíl Karla Kryla či Járy Cimrmana. Celý český kontingent (s drobnou výjimkou dvou členů mezinárodního servis týmu, kteří do Japonska vyrazili škodovkou) se dopravoval letecky, většinou před Helsinky nebo přes Londýn do Tokia, odkud se pokračovalo vnitrostátním letem (na který naše skupina čekala dvanáct hodin) do Fukuoky či Óbe. Nejpohodlněji se na jamboree dopravily dva jamoddíly, které využily

pobyt v zahraničí: Japonsko

vládního speciálu. Spolu s touto skupinkou jelo i nemalé množství věcí, které se nevešly do kontejneru. Co se ale do kontejneru vešlo, byly podsady. Zde je nutno vysvětlit jednu věc – podsadové stany jsou český unikát, který vzbuzuje zájem všech skautů na Jamboree již od roku 1920. Tyto stany jsme tedy sešroubovali a další den ráno jsme si místo rozcvičky zaběhli kilometr pro plachty. Pro velký úspěch našich sousedů jsme po následujících pár dní pravidelně ráno obíhali naši část tábora. Samotná naše rozcvička se díky tomu stala mezinárodní záležitostí, byla navštěvována převážně Američany z vedlejšího tábořiště. Kulturní výměna, korunní princ a Hirošima Samotnou náplň Jamboree tvořily modulové programy konající se buďto v areálu tábořiště (tzv. in-site), či programy konající se v samotné prefektuře Jamaguči (off-site). Z in-site programů stojí za zmínku Cultural exchange day, den kulturní výměny, během kterého každý jamoodíl formou různých aktivit a ochutnávek představil ostatním skautům svou zemi. Co se týče japonské kultury, ta

nám byla představena pomocí vystoupení na obřím pódiu při takzvaném Arena Eventu. Před tímto programem jsme byli varováni, že brát si tašky a fotit VIP je zakázáno. Proč? Protože se na Jamboree přijeli podívat japonský premiér Šinzó Abe a korunní princ Naruhito. Off-site programy už sice nebyly navštěvované celebritami, ale na zajímavosti jim to nijak neubralo. Během programu Nature, příroda, jsme se podívali do jeskyně, kde se teplota pohybovala kolem krásných pětadvaceti stupňů Celsia (venkovní teploty se po celou dobu Jamboree pohybovaly kolem třiatřiceti stupňů Celsia, v noci se ochlazovalo na šestadvacet). Tento program byl později zrušen, protože na něm kolabovali účastníci. O post nejlepšího programu soupeří off-site programy, které nás čekaly jako předposlední a poslední. Den před sedmdesátým výročím dopadu atomové bomby jsme se vydali do Hirošimy na program Peace, mír. Navštívili jsme muzeum, pomník Sadako Sasaki, u kterého se ve skleněných vitrínách nachází tisícovky papírových jeřábů, četli jsme si básně napsané dětmi, které přežily výbuch bomby. Řekla bych, že bylo dobře, když po tomto silně depresivním zážitku následovala další den akce naopak velice pozitivní a optimistická. V rámci programu Community jsme totiž navštívili japonskou školu, kde nás samy děti učily kaligrafii či nám jejich školní orchestr zahrál pár skladeb. V mém osobním

žebříčku tyto chvíle jednoznačně vítězí. Cestování po Japonsku Jamboree ve mně zanechalo neskutečné množství zážitků, ale zdaleka neznamenalo konec mého pobytu v Japonsku. Spolu s jamoddílem jsem absolvovala Home Hospitality, kdy jsme byli po dvojicích ubytováni u rodin japonských skautů, kteří nás mimo jiné naučili, jak se dělá suši. Po těchto třech dnech jsem se na letišti rozloučila s lidmi z mého jamooddílu a společně s rodiči, kteří za mnou přijeli, jsme vyrazili na třítýdenní putování po japonských městech, památkách a přírodě. Navštívili jsme Tokio, Ósaku, Nagano, Naru a mnoho dalších míst. Jelikož popis této cesty by vyšel na dalších pět stránek, rozhodla jsem se napsat pouze pár reálií, které v průvodcích nenajdete: • V supermarketu najdete celý regál plný rýže v baleních od tří do deseti kilo, všech možných tvarů a barev. Prosím, vyberte si. • Auta v evropském stylu na japonských ulicích téměř nepotkáte – oblíbeným typem vozu jsou hranaté minivany. • V Japonsku se nejen jezdí vlevo, ale na levé straně se i chodí. A na eskalátorech se stojí? Také vlevo! • Když už jsme u eskalátorů, tak ty vám při příchodu k nim oznámí, jestli jedou nahoru nebo dolů (samozřejmě v japonštině.) • Tokijské metro se od lokálních vlaků dá rozlišit pouze tak, že jej provozuje jiná společnost.

• Když japonský dálkový vlak dojede na konečnou a má následně jet na opačnou stranu, přijde zřízenec a začne otáčet sedačky do směru jízdy. • Šinkansen na konečné stojí přesně dvanáct minut – dvě minuty na výstup, pět na úklid a pět na nástup. • Ne nadarmo se šinkansen do angličtiny překládá jako „bullet train“ – z nejfrekventovanějších nástupišť odjíždí jeden vlak každých šest minut. • Ve výlohách restaurací se nachází plastové modely jídel, které jsou téměř k nerozpoznání od jídla skutečného. • Spláchnout japonský záchod je umění – existuje minimálně pět typů splachovacích systému. V některých případech je zvlášť tlačítko na splachování a pouhý zvuk splachování. V Japonsku jsem celkem strávila měsíc a dva dny. Ještě dva týdny po návratu mi nohy samovolně tíhly k chození vlevo. Přivezla jsem si mnoho zážitků, dárků, skautských šátků a odhodlání se do Země vycházejícího slunce ještě někdy vrátit. Něco jsem tam ale, konkrétně v rodině na Home Hospitality, nechala. Boty.

rozhovor: Monika Boušková

Pořídila bych si antikvariát Natálie Dovhaničová

V září tohoto roku k nám přišly dvě nové profesorky – a jednou z nich byla právě Monika Boušková (Čj, Ov, ZSV). Věděli jste, že jí na minulé škole říkali „Vichřice“ kvůli příjmení za svobodna? Zajímá vás, která část společenských věd ji baví nejméně, jaké bylo její vysněné povolání nebo komu fandí ve Stardance? Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v tomto rozhovoru. líbila. Také se tu cítím dobře díky rodinné a přátelské atmosféře, která zde panuje. Zaujaly mě akce, které tu probíhají a ráda bych se do nich zapojila – třeba do Projektového dne. Přechod sem ve mně vzbudil obrovské nadšení. Pedagogika se nedá dělat, když to člověka nebaví, pokud se dostanete do stereotypu, není to moc Jak se Vám tu líbí? Co je pro vás dobré. To se mi podařilo odbourat, takže jsem spokojená. Je pro mě nové učit na nové? Líbí se mi tu moc, změna školy pro mě osmiletém studiu, bála jsem se toho, ale bylo velké životní rozhodnutí a hodně baví mě to. jsem se bála, ale už při přijímacím pohovoru se mi škola na první pohled Učíte tedy radši mladší nebo starší žáky? To nedovedu říct. Zatím to moc nerozlišuji. Co jste dělala před nástupem na Špitálskou? Učím v podstatě od skončení vysoké školy. Takovým startem pro mě byla střední odborná škola v Čelákovicích, kde jsem učila 2 roky. Potom jsem učila 17 let na Karlínském gymnáziu v Praze.

Proč jsou Vašimi předměty zrovna Český jazyk a literatura, Občanská výchova a Základy společenských věd? Od dětství jsem chtěla být lékařkou, a proto jsem k tomu směřovala všechny své zájmy. Podala jsem přihlášku na dvě medicíny a pedagogickou fakultu. Na medicínu mě nevzali, takže jsem šla studovat pedagogickou fakultu. Tehdy se ještě

neotvíraly předměty biologie a chemie, proto jsem se rozhodla pro český jazyk a literaturu; jako velkou neznámou jsem si jako druhý obor vybrala společenské vědy. V průběhu studia došlo k takzvanému kopernikovskému obratu a společenské vědy mě začaly zajímat. A přijdou Vám společenské vědy jako smysluplný a důležitý předmět? Co vím, tak je většina lidí bere spíše jako odpočinkovou hodinu. Myslím, že to je důležitý předmět – rozhodně záleží na zaměření studenta. Na vyšším gymplu se bere psychologie, sociologie, právo, politologie a to vše je důležité pro život – Základy společenských věd je spíše znalostní předmět. Na nižším gymplu by ale měl být předmět spíše zážitkový, formou her nebo něčeho podobného. Hlavně by si lidé schopný používat svůj vlastní jazyk. měli najít svůj prostor, naučit se mít Jaká je Vaše nejméně oblíbená část vlastní názor, argumentovat a naučit se společenských věd? zajímat o problémy a řešit je. Myslím, že psychologie. Daleko víc Kterou část češtiny považujete za mě baví třeba právo. nedůležitější? Které předměty jste jako malá ráda Je důležité, aby člověk uměl správně neměla? psát a správně mluvit, takže rozhodně Rozhodně fyziku, ta mě nebavila. pravopis. Jsem ráda, že se ve výuce Občanská výchova před rokem 1989 byla literatury spíše odstupuje od takového hodně jiná, takže v té době mě taky moc toho seznamu autorů a děl, protože podle nelákala. mě je důležitější textu porozumět. Chápu, že ne všechny baví mluvnice, ale je zásadní, aby člověk správně porozuměl Kdybyste si měla vybrat jiné textu nebo aby správně strukturoval sloh. zaměstnání, co by to bylo? Vrátila Byť se to zdá nudné a nesmyslné, je to byste se ke svému dětskému snu? jen nástroj k tomu, aby byl člověk Dnes bych už asi doktorkou nebyla,

rozhovor: Monika Boušková A sledujete Stardance? Fandíte někomu? Ano, dívám se. Fandím všem, ale nejvíce jsem asi fandila Marku Taclíkovi. Jak trávíte svůj volný čas? Hlavně čtu, chodím na literární akce, zajímají mě společenské vědy a obecně umění, takže ráda chodím do kina, do divadla, na výstavy… Máte svého oblíbeného autora? Určitě by to byla dlouhá řada – mám ráda například Milana Kunderu. Dlouho Jste spíše přísná, nebo mírná? jsem se těšila na nový román Michela Vždy jsem si myslela, že jsem spíš Houellebecqa a ráda čtu současnou českou přísná, ale je možné, že jsem se s věkem poezii. stala tolerantnější. Jsem důsledná, ale dávám druhou šanci. Rozhodně jsem Jak byste tedy vše shrnula pro naše mírnější, než jsem bývávala hned po čtenáře? škole. Na škole se mi líbí – jsem ráda, že jsem byla přijata kolegy i studenty vstřícně Zaujaly Vás některé nepovinné (nebo v to alespoň doufám). Snad studenti, které učím, poznali, že mě vzdělávání baví, předměty? Tak třeba Tvůrčí psaní. Překvapilo a že pokud po nich někdy něco chci, tak je mě, že je tu nepovinný předmět Lezení na to proto, abych v nich vzbudila nějaký stěně nebo Společenské tance. Podle mě zájem nebo je dovedla k tomu, aby o něčem přemýšleli. Řekla bych, že umět je dobře, že je výběr takto pestrý. o něčem přemýšlet je jedna To mě přivádí k otázce: chodila jste z nejdůležitějších věcí, kterou se můžete v životě naučit. Samozřejmě, nedá se do tanečních? Ano, do tanečních jsem chodila a přemýšlet o ničem – musíte se nejdřív něco tančím ráda, ale manžel netančí, takže už naučit. si teď moc nezatančím. A nakonec: trápíte ráda malé vepříky? (směje se) Já myslím, že snad ne. bylo by to spíš něco s knihami – líbilo by se mi pořídit si antikvariát.

nebát se odjet: Francie

Francouzské dobrodružství Daniel Kadlec

Na jaře tohoto roku jsem pojal rozhodnutí odjet studovat na měsíc na francouzské gymnázium. Návrh padl již o minulých prázdninách ze strany mého tamního příbuzenstva, a jelikož jsem chtěl poznat školství, jehož součástí jsou například mé sestřenice a bratranci a měl slušný jazykový základ, má chuť tam jet byla velká. Výběr školy byl celkem jasný: jde o gymnázium, které navštěvovala velká část mé rodiny a nachází se poblíž bydliště mých prarodičů v normanském přístavním městě Granville. Na začátku srpna jsem s rodiči odletěl k dědečkovi a babičce. Strávili jsme u nich velkou část prázdnin, užívali přírody a moře a podnikli několik delších cest po okolí. Turista z Turecka Srpen se ale rychle chýlil ke konci a tak bylo nutné provést potvrzení zápisu ve škole. Zde nás čekalo dosti nemilé překvapení – její ředitel byl jeden z mála, kdo o mém pobytu věděl a nikdo se mnou nepočítal v rámci organizace školního roku, to jest například rozdělení do tříd. Paní, se kterou jsme hovořili, mě ale dopsala do té poslední a ujišťovala mě, že nemusím mít strach, že bych neměl dostatečnou úroveň. V tu chvíli jsem asi nejvíce zapochyboval nad smyslem svého konání, měl jsem veliký strach, že zbytečně ztratím měsíc, který mi nic nedá.

Přišel první den školy a s ním spojené poznání svých spolužáků. Ve Francii se každý rok třídy promíchají, navíc šlo o první ze tří ročníků střední školy, takže nikdo nikoho neznal. Na první pohled jsem se od ostatních nijak nelišil – francouzsky mluvím jen s lehkým přízvukem, takže si mysleli, že jsem z jiné části země a například výškou, byť jsem v Česku jeden z nejmenších kluků, jsem nevybočoval – mé „zvláštnosti“ si všimli až poté, co jim třídní profesor hrdě oznámil, že jsem pouhým „turistou“,za což jsme mu nebyl příliš vděčný. Reakce na tento fakt byly smíšené, někteří byli zvědaví, kde Praha je a jak to tam vypadá, nikdo z žáků toho moc o Česku ale nevěděl – někteří si ho kvůli podobnosti francouzských výrazů pletli s Tureckem (možná šlo ale jen o provokaci, která mě nechala chladnou) nebo je situovali někam k Rusku (což mnoho lidí považuje i po pohledu na mapu za pravdivé), ptali se mě na vyspělost naší země, položili mi například otázku, jestli se může běžně stát, „že tě tam někdo rozseká na kolečka a unese“, někteří mi naopak záviděli život ve velkém městě, přestože mé bydliště je mimo Prahu. Některým žákům se zřejmě zájem o mě nelíbil a pokoušeli se mě rozhodit narážkami a posměšky, vysloužil jsem si, nehledě na svou francouzskou národnost, i počastování „zasraný imigrante“.

nebát se odjet: Francie

Počínaje druhým dnem začalo v podstatě běžné vyučování. To se s tím naším v mnoha věcech rozchází. Učí se též od pondělí do pátku, donedávna se ale na většině škol (a na některých se to dělá doposud) vyučovalo i v sobotu dopoledne, a tak je tento den uváděn na rozvrhu. Naopak v nižších ročnících se, alespoň do poslední školské reformy, neučilo ve středu, a tak i starším se snaží uvolnit středeční odpoledne, aby mohli provozovat mimoškolní aktivity či odpočívat. To rozhodně nelze říci o ostatních dnech. Vyučování začínalo většinou v osm hodin, průměrně jsme ale končili kolem čtvrté odpolední, jednou týdně i o půl šesté. Na druhou stranu jsme měli velice dlouhé pauzy na oběd, v průměru přes hodinu a půl, fronta na jídlo ovšem mohla trvat až tři čtvrtě hodiny. Na tak dlouhé vyučování se někomu může zdát, že v průměru šest hodin denně je opravdu málo, vyučovací hodina má ovšem pětapadesát minut, pětiminutové přestávky jsou určeny pouze k přesunu mezi třídami, dojít na záchod si

stihnete jen mezi každou druhou hodinou, kdy máte deset minut takzvané rekreace, která probíhá na dvoře či ve velké hale. Většina lidí nám ale domněnku o málo nabitém programu potvrzovala, například můj o dva roky mladší bratranec má skoro každý den do pěti. Frenglisch a opisování z tabule Samotná náplň hodin je také v mnohém jiná. Kromě toho, že některé předměty – fyzika a chemie či dějepis a zeměpis – jsou sloučeny, nejednalo se o nadmíru prestižní ústav. Zvláště chabá je pak úroveň výuky cizích jazyků, u některých mi třeba nebylo dáno rozeznat, zdali mluví francouzsky či anglicky. Na gymnázium jde totiž ve Francii skoro každý, ať už na zaplněné všeobecné studium, na technické obory nebo na zaměření „profesionální“, které kromě vědomostí, jež se vyučují i na našich učilištích – zde šlo například o automechaniku, lakýrnictví či údržbu lodních motorů, nabízejí i výuku běžných předmětů. Neselekce žáků vede samozřejmě k pomalejší výuce, některé pojmy pro nás běžné vůbec neznali, já jsem musel naopak dohánět termíny matematické či syntaktické. Také si studenti neumí dělat výpisky, projevy profesorů o krásných dobách, kdy to žáci v kvintě uměli a o tom, že se to letos budeme muset také naučit, mě upřímně rozesmávaly. Z toho plyne tedy naprosto

neuvěřitelná činnost – opisování z tabule! Je v mnoha formách, ať už kantor píše fixem na bílou tabuli (křídová tam skoro neexistuje, v jediné třídě, kde jsem ji uzřel, byla terčem výsměchu celé třídy), píše textový dokument a promítá ho či z lenosti jen rozdává okopírované listy, vždy je ale povinností si vše k sobě zapsat, jakmile jsem si chtěl jen psát body, byl jsem svými spolužáky napomenut. Veškerá témata se probírají hluboce a pomalu, s důrazem na všemožné aktivity (spíš než o diskusi jde ale hlavně o práci s textem) a procvičování. Domácí úkoly jsou časté, v dosti velkém množství a jejich neplnění prakticky neexistuje. Kázeň obecně je také více vymáhána, přijdete-li o minutu pozdě do hodiny, pošlou vás pro potvrzení o pozdním příchodu. Můj ročník je určen k takřečené výuce prozkoumáváním, máte možnost si vybrat z mnoha netradičních předmětů od antických jazyků a italštiny, přes literaturu a sociologii až po inženýrství. Já jsem se účastnil hodin vědeckých praktik a ekonomie (toho posledního, co bylo volné). Ta první mě nikterak nenadchla, ekonomie byla zajímavější v tom, že nás profesor zapojil do soutěže, při níž bylo nutné navrhnout vytvoření vlastní firmy včetně promyšlení výrobku, surovin, marketingu a rozpočtu. Cílem veškerého tohoto snažení je, abyste si již na konci tohoto roku vybrali svůj typ

maturity, načež jste pak zařazeni do zvláštní třídy. S tím souvisí láska Francouzů ke zkratkám – každá maturita se nějak označuje podle kombinace předmětů, jejich dotace a váhové důležitosti a ve sledu velkých písmen se ztrácí i učitelé. Jídelna, nebo restaurace? Třináctitisícové město Granville, bývalá námořní pevnost, leží na normanském pobřeží Lamanšského průlivu. Přestože námořní průmysl ustupuje, stále je velká část života spojena s mořem. Loví se ryby a mořští živočichové, bohatí vlastní plachetnice, práci mnoha lidí ovlivňuje příliv a odliv, který je v těchto místech jeden z největších na světě – až čtrnáct metrů na výšku, tedy kilometr pláže! Kromě toho, že je moře vidět i z oken tříd, jsem musel příležitosti využít a chodil se občas po škole koupat. Blízkost školy mi také dovolovala jezdit denně na kole, zatímco většina žáků užívá spíše skútrů.

nebát se odjet: Francie

Malé město je největší z celého okolí a na tamní gymnázium se tak sjíždí mnoho studentů, školu jich navštěvuje přes tisíc, z nichž tři stovky bydlí od pondělí do pátku na internátě. Samotný ústav je veliký, čítá asi deset budov a je velice dobře vybaven. Kromě velkých dílen pro technologické a profesionální obory má knihovnu velikostí srovnatelnou s menší pobočkou městské knihovny, množství laboratoří a speciálních učeben. Kapitolou samotnou je jídelna. Vaří se opravdu skvěle, jídlo se skládá z předkrmu, hlavního jídla vybraného ze tří předložených s neomezeným počtem a množstvím dobrých příloh, jogurtu či sýra a dezertu. Máte také možnost dát si něco u salátového baru, ale většinou už nemáte hlad. Bohužel ale neumí dělat jídlo bezmasé, a tak je výběr pouze mezi telecím, vepřovým, králičím, hovězím či krůtím, kdo maso nechce, dá si jen přílohu. Pro mě byly spásou mořské plody, které byly nabízeny jako jedno ze tří jídel. S oblastí to souvisí, a tak jsem za svůj pobyt zkonzumoval slávky, krevety, smaženého kalamára či rejnoka, všelijaké ryby a mušle a na většině jsem si opravdu pochutnal. A kdo si myslí, že cena jídla byla vysoká, je na omylu – přepočítáno na průměrný plat je úplně stejná, jako na Gymšpitu. Očekával jsem, že když je tam tolik jídla, bude se více vyhazovat, ale vůbec ne, proti plýtvání se vede rázná kampaň, každý si nabere, kolik chce a na nedojídače se hledí skrz prsty.

Škola sice nemá vlastní tělocvičnu, ale využívá sportovišť města, která jsou velice rozsáhlá, využít můžete posilovny, sály na judo, gymnastiku či step, hřiště na fotbal, basketbal, rugby a petanque, běžecký ovál a plavecký bazén. Výuka tělesné výchovy je jen jednou týdně, zato dvě hodiny a se zaměřením na určitou aktivitu. Vždy děláte šest týdnů to samé, dostal jsem na výběr mezi dálkovým během a plaváním, později v roce budou dělat například i základy cirkusu nebo step. Těchto necelých pět týdnů mi dalo mnoho. Intenzivní kúra francouzštiny mě naučila nové obraty a (nejen odborné) výrazy, poznal jsem něco z francouzské literatury, potkal zajímavé a příjemné lidi, užil si život s prarodiči, prošel více okolí, koupal se v moři a hlavně viděl jiný školský systém a jeho atmosféru. A uvědomil si, že všechno je závislé na zvycích (zdají-li se vám některá jejich opatření švihlá, vězte, že ta naše jim připadají zrovna taková) a ne vše je tak černobílé. Rozhodně se napříště do Francie opět těším!

komentář: migrace

Vyměnil bych vás za uprchlíky Jakub Hrdina

V posledních dnech se na facebooku frekventovaně setkávám s nenávistnými posty a komentáři adresovanými uprchlíkům, kteří pomalu ale jistě míří do České republiky. Posty strachu a agrese. Nejprve bych si rád probral, kdo je většinou autorem nejagresivnější formy odporu. Já se skutečně nebojím, že by mi příchozí uprchlík vyfoukl místo ve škole a začal za mě přednášet tvůrčí psaní. Nemyslím, že by v následujících měsících měl autory Flogu revidovat Al Bambam z Afriky, protože nám vláda odebere projekt a vloží ho do rukou uprchlíkům. Ne, toho se nebojím. Ale pokud máte základní vzdělání a Al Bambam dokáže vyložit náklad brambor rychleji než vy, nedivím se, že máte takový strach o své pracovní pozice. Nebojím se ani vzdělaných uprchlíků, že by vytlačili naše vysokoškolské kantory, naopak bych si rád na přednáškách poslechl jejich poznatky a informace, jak těžké je vůbec vycestovat z válečné zóny. To je první skupina, nevzdělaná, která se bojí, že pracovitější skupina uprchlíků zaslouženě vyfoukne jejich důležité pozice. Já bych raději zaměstnal pracovitého Afričana než líného Čecha, který místo toho, aby se v práci snažil a stal se důležitým členem týmu, brání svou pozici zuby a brekem, že ho vláda nepodpoří. Co se sociálních dávek týče, nejvíce nadávají ti, kteří dle mého názoru až tak převratné daně neodvádějí, aby

mohli tvrdit, že budou uprchlíky živit ze svého. Druhá skupina – hloupé děti. Vždy mě mrzí, když někoho musím cíleně nazvat hloupým. Nahradím to slovo tedy slovem „nevzdělaný“ nebo „neinformovaný“. Může mi, prosím, někdo vysvětlit, jak může mít třináctiletá holka jasno v uprchlické krizi? Rád bych viděl svět taky tak jednoduše. Naučili jste prostě děti, že nenávist nejen že není trestána, nebo globálně odsouzena, ale že je vlastně v módě. Mít politický názor je v módě. Nesouhlasit s vládou je v módě. Nenávidět Zemana je v módě. Tvrdit, že jste Zemana sice nikdy neměli rádi, ale teď s ním souhlasíte, když odsoudil uprchlíky, je v módě. Vlastně nemusím ani na internet chodit, abych odhadl,

komentář: migrace

„Myslet dokáže jen velmi málo lidí, ale názory chtějí mít všichni.“ Arthur Schopenhauer co od vás zase zjistím. Zatímco dřív se nadávalo do zaslepenců těm, kteří poslušně hltali večerní zprávy na ČT1, nyní bych tak nazval všechny, kdo se proti nim radikálně staví. Svět se nedá rozdělit na pravdu a lež, tak už to, prosím, pochopte. Třetí skupinu tvoří vzdělaní jedinci, kteří se snaží své poznatky podložit fakty, neustále na fb sdílejí videa starého intelektuála, který si hraje s kulatými žvýkačkami, aby na nich vysvětlil špatnou migrační politiku. Kdyby raději ty žvýkačky rozdal uprchlickým dětem. Vynikají ve vyhledávání fotek, článků a reportáží, kde se uprchlíci mlátí klacky po hlavě, převracejí auta, odmítají humanitární pomoc červeného kříže nebo si stěžují na svoje podmínky se sluchátky na uších. Většinou jim jedinci s jiným názorem odpoví videi, kde uprchlíci slzí vděkem, otevírají se náklaďáky plné mrtvých těl nebo fotkami utopených dětí. A takhle by to šlo donekonečna. Každá strana má svoje videa, svoje fotky, svoje články, dneska si prostě každý názor najde svoje mediální zastání. Když já nyní píšu článek pro uprchlíky, někdo jiný, klidně v naší redakci, píše článek o ekonomických migrantech. Osobně se ale vždy nejvíce pobavím u skupiny politických konspirátorů. Uprchlická krize je uměle vyvolaná a má konkrétní cíle. Vláda chce, abychom

bojovali mezi sebou. A podobně. Co to sakra je? To jako nejste schopní na plnou hubu říct, že se prostě bojíte uprchlíků a že je tu nechcete? Tak jste se rozhodli místo sociální krize bojovat proti nějaké politické manipulaci? Jako že vláda jednou chce, abychom je měli rádi, jednou chce, abychom je nenáviděli a potřetí je jim to vlastně jedno, hlavně že si vydělají. Na čem si vydělají? Korupce ve vládě je spojená s hodně věcmi, ale nemyslím si, že by byla hnacím motorem uprchlické krize. A jestli u nás někdo zbije nebo zabije uprchlíka, nebude to žádnej iluminát, ale normální zabedněnec. Jak jsem už zmiňoval, svět nejde dělit na pravdu a lež, ani na dobro a zlo. Rozhodně ne podle náboženství, regionu, barvy pleti, nebo jakýkoli jiný věci, který se dnes tak bojíte. Pokud Al Bambam někoho znásilní, bude to ON, kdo něco provedl, stejně jako Češi v našich věznicích. Nebude to Afrika, Islám nebo cigán, kdo to udělal. Bude to Al Bambam, nic víc ani míň. Proč na základě videa s nevděčnými uprchlíky jste ochotní odsoudit několik miliónů lidí, kteří se jim podobají? Proč posloucháte Konvičku s jeho vyloženě xenofobními názory, které maskuje za politickou agitaci? Jak mohl proběhnout holocaust? Proč to sami Němci nezastavili? Pro dnešní

generaci nepochopitelné. Paradoxně. Němci prostě měli pocit, že to není jejich problém. Možná někoho litovali, ale přeci s tím nic nemůžou dělat, nebo ne? A co ty? Je ti líto utopených uprchlíků? Zastavil ses u článku o náklaďáku plným mrtvých lidí? Jejich chyba? Není tvůj problém? Hlavně, když budeš mít pohodlí? Když nebudeš muset poslat o litr víc na jejich záchranu? Kéž by tak zůstali ve svých zemích a sejmula je mina? Jsou nevděční? A co ty? Chtěl bys bydlet ve stanu 4x4 metry? Že bys to zvládl, jo? Když ti dělá problém vydržet frontu na open card? Že bys byl rád za postel a teplé jídlo, když si tenhle článek čteš na Iphonu? Jo, já bych byl taky hero, já bych byl příkladný uprchlík, jako vy všichni. Všichni bychom zalezli do díry, co pro nás připravili a klaněli se za možnost najíst se, tak jako jste to určitě museli mnohokrát podstoupit… Já na rozdíl od vás nepotřebuji webové články, názory politiků, analýzy diplomovaných učenců, pána se žvýkačkami, fotky rozbitých aut, fotky mrtvých imigrantů, grafy ekonomických

migrantů, rezoluce OSN, názory EU, proslovy Merkelové, proslovy Zemana ani žádné jiné důkazy a názory. Nepotřebuji nic pro to, abych věděl, že správné je člověku pomoci. Nevím, jestli jsem jediný s citem pro přirozené právo, jediný se srdcem, ale jednoduše jsem ochoten riskovat zkázu ČR, zkázu sebe sama, abych pomohl lidem, kteří podle mě pomoc potřebují. A jestli mě někdy v budoucnu bude uprchlík znásilňovat do zadku a vy na mě budete volat, že jste mi to říkali, alespoň si budu moci v hlavě říct, že jsem se nepoddal strachu a nevzdal se svojí lidskosti. Nemusíte totiž vybírat mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem, stačí si vybrat mezi sobectvím a otevřeností. Určitě je pohodlnější a bezpečnější uprchlíky nenávidět a odmítnout je. Mně to za to ale nestojí. A proto bych vás vyměnil za uprchlíky. Protože vás se bojím víc. --Autor je redaktorem projektu flog.cz, kde byl článek původně publikován.

primáni a prváci

Nováčci na Špitálské JiříAntoňů

Vešel jsem do dveří… Na tento moment jsem se těšil od té doby, co mi rodiče v dubnu oznámili mé přijetí na Špitálskou. Nadechl jsem se. A vydechl. Cítil jsem gymnaziální atmosféru, atmosféru prvního školního dne. A vydal jsem se na dlouhou cestu do schodů – třídu jsme měli v nejvyšším patře. Po namáhavém výstupu jsem uviděl ty dveře. Chvíli jsem za nimi poslouchal v očekávání, že uslyším klasický šum hovoru. Nic jsem neslyšel, a tak jsem vešel. Obrátilo se na mě 29 tváří v očekávání, že se stane něco nečekaného. Nestalo se nic. Usadil jsem se do první lavice a zaobíral jsem se svými problémy, i když jsem cítil, že na mě ostatní upírají své pohledy. Potom přišla třídní profesorka. Představila se nám a hned pokračovala k jádru věci – začala nám předčítat školní řád. Naštěstí jsem usnul jen na chvilku, tedy doufám. Tak skončila moje první hodina na Špitálské. Pak nastal čas odjezdu na adaptační kurz. Tam jsme si užili několik pohodových dní plných her, seznamování a hlavně bez školy. Bylo to jako splněný sen. Se spolužáky jsme se navzájem

poznali. Zjistil jsem, že nejoblíbenějším sportem je florbal a nejčastějším jménem David. Oproti základní škole se jim líbí jídelna a přístup profesorů. A naopak – nenávidí schody. A nejoblíbenější profesor? Určitě pan profesor Gottwald. Ale bohužel nic netrvá věčně, ani adapťák. Když jsme se vrátili z kurzu, proběhlo rozdávání učebnic a jiné organizační věci. Zvolili jsme předsedkyni třídy, která hned šla na věc. „Petice proti schodům, petice proti schodům!“ ozývalo se z primy. A pak nám bohužel začalo to nudné, nekonečné a vyčerpávající vyučování. Já na rozdíl od základky vidím školu jako pětihvězdičkový hotel. Snad až na ty schody…

Dvacet sedm strážců zlomu David Trojan

Krásné ráno 1. září, studenti se radostně sbíhají do školy a sdělují si své zážitky z prázdnin. Mnozí poprvé a mnozí naposledy... Zvoní. Třídy se plní, vcházejí třídní profesoři třímající v podpaždí výtisk školního řádu. Zkrátka klasika. Školní dvůr utichá. Postupně se scházejí.

Šestadvacet statečných. Nezviklaly je ani schody, ani kachlíky, ani fakt, že se navzájem prakticky neznali. Třída profesora Petra Maixnera.

Na adapťák odjíždí dvacet šest studentů, zpět se vrací jediná třída. Zocelená a připravená překonávat úskalí čtyřletého studentského života na Špitálské. Později ji doplňuje ještě jedna studentka. Ti, kteří se s nimi již seznámili, mi jistě dají za pravdu, že by bylo chybou je nepoznat. Jak říká jejich třídní profesor, to hlavní, co si od své první třídy přál bylo, aby k sobě byli ohleduplní a laskaví. Přání se mu splnilo, a navíc jsou, dle jeho slov, plni entusiasmu (nebo alespoň ochoty), s nímž se účastní všech školních i mimoškolních aktivit. Tedy krátké shrnutí vyplývající z dotazníků a rozhovorů s prváky. Na Špitálskou narazili většinou sami, případně dali na doporučení sourozenců či kamarádů. Našlo by se i několik „náhodářů“, kteří školu vybírali např. podle vzdálenosti od místa bydliště. A vybrali dobře... A dobrá pověst školy nelhala, prváci si pochvalují především velmi kamarádský kolektiv, rodinnou atmosféru školy a korektní přátelské vztahy s profesory. Nevím, čím je to způsobeno, ale většina studentů na otázku tykající se nejoblíbenějšího předmětu a kantora vypsala dlouhý seznam, často obsahující i obecně méně oblíbené předměty, snad jim to vydrží. Pouze germanisty nepotěším, jazyk Goethův se zatím mezi prváky bohužel netěší přílišné oblibě. Říká se sice, že škola je základem života, ale odpočinek a mimoškolní aktivity jsou, alespoň pro prváky, neméně důležité. Rozhodně nepohrdnou sportem – a to jakýmkoli od sportovní gymnastiky, přes fotbal, jízdu na koni, rugby, atletiku

až po jiu-jitsu. Na přední příčce se již několik let drží florbal, jemuž mnozí propadli dávno před nástupem na Gymšpit, někteří také posílili školní florbalové družstvo. Dále již nejsou jejich zájmy tak jednotné, ale rozhodně sem patří četba, hudba – a to jak aktivně provozovaná v rozličných sborech či vyluzovaná na nejrůznější nástroje, tak i její poslech, dále i ostatní umělecké obory, žurnalistika a mnohé další. Výše uvedené koresponduje i s tím, jak se staví ke svému přínosu pro třídní a školní kolektiv. Po překonání počátečních rozpaků se většinou shodli, že přinášejí svou ochotu, kamarádství, respekt a často i vtip na společný „třídní oltář“. I proto je za ně Petr Maixner šťasten a díky tomu chodí do 1.B velmi rád. Vřele doporučuji, chopte se nejbližší příležitosti, překonejte ostych a poznejte je osobně. A pokud si nebudete vědět rady, jak je oslovit, zkuste kouzelné slovíčko „Terko“, to máte největší šanci na úspěch, ze čtrnácti děvčat se tak jmenují čtyři. (Strážce zlomu/z lomu byla nejpopulárnější hrou letošního adapťáku.)

nevěříte? věřte!

Dan zase jede! Adam Cepník

Tento školní rok s sebou přinesl mnoho změn. Po několika letech se na školní toalety vrátila dlouho oplakávaná zrcadla, papírové utěrky byly nahrazeny stroji, na stropech ve všech třídách vyrostly podivné blikající koule a v lesích obklopujících školu se usadila kočkovitá šelma. Možná si někteří z váš matně vzpomenou na investigativní článek Elektrárna, který se objevil v 53. čísle Špitu. Pojednával o komplexu ukrytém pod podlahou naší školy – o elektrárně poháněné protáčejícími se turnikety, kterou stvořil pan profesor Scholz. Nyní se ale ukázalo, že tento projekt nejspíš neskončil jen u turniketů. Jednoho podzimního odpoledne moji pozornost zaujal pan ředitel, který s telefonem v ruce zmateně pobíhal kolem vchodu do tělocvičny a co chvíli přepínal pojistky ukryté za bílými dvířky ve zdi. „Dan zase jede, ty obvody to nevydrží! Ani ty sušáky nezvládnou spotřebovat tolik elektřiny!“ řekl zrovna pan ředitel do telefonu, když jsem procházel kolem. Ačkoliv jsem v danou chvíli nepochopil, o co vlastně šlo, tento výjev mi utkvěl v hlavě. V té době mi ale hlavou vrtala mnohem větší záhada. Přestože se mezi studenty rozšířila fáma, že ony podivné věci na stropech jsou světelná čidla, měl jsem od začátku pocit, že realita je jiná. Při každém příchodu do třídy jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Zvědavost mi nedala a jednoho dne jsem se po 10. vyučovací hodině vypravil do učebny jaz4. Zkontroloval jsem, že mě nikdo z profesorů nezahlédl a v naprosté tichosti jsem se zavřel do lednice. Až teď jsem po těch letech ocenil, že tady pořád

je. Počkal jsem asi tři hodiny a potom jsem vylezl ze svého úkrytu. Byla už úplná tma. Téměř poslepu jsem se proplížil do vedlejší učebny 43. Útvary na stropě nejevily žádnou známku aktivity. Za svitu svítilny na telefonu jsem z lavic poskládal chatrnou konstrukci mající tvar pyramidy a po ní jsem se pak vydrápal až nahoru ke stropu. Nastal okamžik pravdy. Odšrouboval jsem několik šroubků a odejmul lesklou zploštělou polokouli ze stropu. Pod plastovým krytem byla malá kamera připevněná k otočnému kloubu. Na objektivu bylo ze strany logo naší školy. Vyrazilo mi to dech. Rychle jsem zpátky přišrouboval plastový kryt a vrátil jsem lavice do původního stavu. Zbytek noci jsem v lednici strávil přemýšlením. Toto zjištění mi nedalo spát ani následující dny a rozhodl jsem se, že odhalím celou pravdu. Dokonce jsem nabyl dojmu, že se někdo dozvěděl o mém pátrání – hned další den byla totiž přesunuta lednice ze 4.patra kamsi do

sklepa. To moji zvědavost ještě posílilo. A kdo by toho o bezpečnostních kamerách mohl vědět víc než bezpečnostní technik? Vydal jsem se tedy za panem profesorem Dohnalem. Našel jsem ho v posilovně. Ještě než jsem se začal ptát, všiml jsem si, že od rotopedu vede nově vypadající kabel a mizí v malém otvoru ve zdi. „Pane profesore, mohl byste mi říct něco o kamerách, které se objevily ve všech třídách?“

„Cože? Kamery?“ „Jsou ve všech třídách na stropě.“ „O tom nic nevím, zkus se zeptat Standy,“ odpověděl pan profesor a usedl na rotoped. Z jeho výrazu jsem ale poznal, že ví o čem mluvím. Vydal jsem se tedy směrem k východu, když najednou světla zablikala a pak se rozsvítila s podstatně větší intenzitou. Všechno mi najednou došlo. Dan zase jede, ty obvody to nevydrží!

z pera našich studentů

Budoucnost Viola Bláhová

„Petře, Petře, počkej!“ volal mladý muž na svého přítele a máchal rukama nad hlavou. Petr se otočil a tvářil se otráveně. Věděl, co po něm Erik bude chtít. To už oba stáli naproti sobě. Oba byli vysocí, statní, podobní si jako vejce vejci, přestože nebyli dvojčata. Lišili se jen barvou vlasů. Petr měl blonďaté, rovné vlasy, Erik vlnité, zrzavé a neupravené. „Petře, prosím, jsem tvůj nejlepší přítel, dovol mi ten tvůj zázrak taky zkusit!“ Petr a Erik byli skutečně přátelé, a o to více teď, když se Petr dostal na obálky všech vědeckých časopisů. Blonďák jen protočil panenky a pokýval hlavou. Jeho stroj byl velice populární. Nastoupili na kulatou plošinu, nápadně připomínající talíř. Podivný dopravní prostředek se s nimi vznesl a za malou chvíli už stáli před vysokou bledě modrou budovou. Petr vedl Erika do sklepa. Erik nábožně zíral na metr vysoký oranžový stroj s malým displayem, klávesnicí a úzkým podélným otvorem. Petr si založil ruce na prsou a opřel se o zeď. Nechá toho blázna, aby se pokochal. „A…Petře? Můžu? Prosím!“ Petr pokýval hlavou. Oranžová mašina uměla komukoliv odpovědět na cokoliv. V tomhle stoji se skrývaly odpovědi na všechny otázky lidstva, chemické značky, matematické funkce, na co si kdo vzpomněl. Stačilo jen na klávesnici napsat slovo a stisknutím velkého modrého tlačítka odeslat do nitra přístroje. Poté vyjede papír s odpovědí. Erik začal něco horlivě ťukat do klávesničky. Vypadal u toho jak malé dítě, které právě dostalo nové autíčko. Vítězně zvedl ruce a čekal na odpověď. Stroj zahučel, zachrchlal a natěšenému zrzkovi vydal bílý papír celý popsaný miniaturními písmenky. Erik se zazubil. „Ono to funguje! Ono to vážně funguje! Můžu ještě jednou?“ Petr zas jen protočil panenky a kývl. Co na tom vidí? To už ale jeho přítel znovu zadával slovo. „Víš, co jsem tam napsal?“ Blonďák zavrtěl hlavou. Mašina měla odpověď připravenu. Kupodivu ale vyjel prázdný, čistý, bílý papír. „Petře? Petře, ono se to porouchalo!“ „To není možné! Co jsi tam napsal?“ „BUDOUCNOST…" Země se otřásla. Oba zůstali stát jako přilepení a jeden na druhého se vyděšeně dívali.

Arnold S hrdostí vám oznamuji: Škola fandí technice! Záchody nám doplňují Vysoušeče na ruce Nápad zdá se skvělým býti – Jsme tak jistě šetrní V hodinách však rukou mytí Ruchem třídy naplní Kantor s křídou před tabulí Musí výklad přerušit Čeká, než si student milý Ráčí ruce dosušit

Ilustrace: Jan Holan

Není proč se rozčilovat Nápad jistě dobrý byl Jen až budete projektovat Rád bych vám teď poradil: Příště dejte si víc času Žáků, prófů ptejte se Snad počet kritických hlasů Na zlomek pak smrští se

Znáte Arnolda? Je to školní kostlivec, který rád a do všeho strká nos. Když se mu něco nezdá, nebojí se ozvat. Líbí se vám jeho názory? Souhlasíte s ním? Myslíte si, že je to blb? Máte ho rádi? Chcete s ním kamarádit? Chcete mu pohladit pleš? Podrbat ho za uchem? Dopisovat si s ním? Zbít ho? Rozložit ho na jednotlivé kostičky a potom zase sestavit? Diskutovat s ním? Hádat se? Mužete ho kontaktovat! Arnold sdílí email s redakcí, napište mu na redakce.spit@seznam.cz

vaříme s profesory

Maruščiny koblihy Magdalena Hamáčková

Paní profesorka Musálková dlouho přemýšlela, který recept by vám, čtenářům Špitu, prozradila. Nakonec se rozhodla pro koblihy, se kterými ji pojí i mnoho vzpomínek. Moje holky, když byly malé, mě neustále otravovaly, ať jim usmažím koblížky. Do lesa pro šišky jsem je neposílala, protože v Opavě, kde jsme bydlely, žádný les nebyl. Přesto se u nás na stole koblihy objevovaly celkem pravidelně. Po přestěhování se do Prahy jsem je smažit přestala. Bohužel nedávno si moje prostřední dítko na tuto sladkost vzpomnělo a já, hrající si na vzornou matku, se ke koblihám vrátila. Smažila jsem, sladkosti jsem rozdávala po domě, vytahovala se a těšila, až přijede chlapec mé prostřední krasavice a uvidí, jak šikovnou bude mít tchyni. Koblihy se mi samozřejmě nepovedly, těsto bylo na omak odporné, a když jsem je začala smažit, marmeláda vytekla do omastku. Inu, pýcha předchází pád. Co budete potřebovat: 50 g másla 40 g moučkového cukru 4 žloutky, vanilkový cukr 1 lžíci citronové šťávy, 4 lžíce rumu 1/4 l mléka - možná raději méně 1 lžičku cukru 30 g droždí 500 g hladké mouky 1/2 lžičky soli hustý džem tuk na smažení vanilkový cukr na posypání.

Jak můžete postupovat: Změklé máslo utřeme s cukrem do pěny. Postupně do ní vmícháme žloutky, vanilkový cukr, po kapkách citronovou šťávu a rum. Do 100 ml vlažného mléka rozdrobíme droždí, přidáme lžičku cukru, lžíci mouky a lehce zamícháme. Kvásek přikryjeme ubrouskem a necháme na teplém místě asi 10 minut kynout. Do žloutkové směsi vlijeme kvásek, přidáme zbytek mouky se solí a vlažné mléko. Zaděláme nepříliš tuhé těsto, propracujeme ho, poprášíme moukou, přikryjeme a necháme asi hodinu kynout. Vykynuté těsto vyklopíme na

pomoučněný vál a vyválíme asi 1 cm vysokou placku. Na polovině si tvořítkem lehce naznačíme kroužky. Do jejich středu dáme džem. Druhou část těsta překlopíme. Kolem vyvýšených míst je přitiskneme prsty, aby se těsto spojilo a tvořítkem vykrájíme koblihy. Necháme je 20 minut vykynout. V polovině kynutí otočíme vzhůru nohama, aby koblihy kynuly stejnoměrně. Rozpálíme tuk a koblihy v něm smažíme ne moc prudce nejprve z jedné strany pod pokličkou, pak ji odkryjeme, otočíme je a dosmažíme dozlatova. Tuku musí být hodně, koblihy musí plavat.

Usmažené koblihy necháme okapat na sítu a posypeme je vanilkovým cukrem. Nejlépe se koblihy vykrajují něčím nepříliš ostrým, já používám skleničku. Plechové vykrajovátko na cukroví s ostrou hranou není vhodné, někdy se hrany málo smáčknou a marmeláda při smažení vytéká. Odkrojené okraje dále nezpracovávám, nejsou už pak křehké. Smažím je tak, jak zbudou a říkáme tomu „zvířátka“ (když byly holky malé, viděly v těch patvarech leccos), nejlepší jsou ty hodně usmažené křupavé růžky.

komiks

Napsal a nakreslil Jiří Antoňů

otázková kopaná

Veronika Chvostová

Lukáš Vilt ze sekundy se v minulém čísle vyjádřil kladně na dotaz, zda si také myslí, že je jeho třída nejhorší na škole. A kdo jiný by mohl jeho odpověď potvrdit, než jejich třídní profesorka Miluše Ciburová. O tom, proč s ním nesouhlasí, proč dát studentským snům šanci, či o pampeliškách, které díkybohu neodmlouvají, se rozpovídala v naší Otázkové kopané. Proč jste se rozhodla učit zrovna matematiku a fyziku? Věřím v posmrtný život. Pomáhá mi to přežít v tomhle šíleně nespravedlivém světě, kde ti, kteří jsou nahoře, si diktují a sami to nedodržují. Kde se poctivec nedovolá spravedlnosti, ale nepoctivému se nic nestane. Ale dost nářků, proč mluvím o posmrtném životě. Myslím si, že jsem se už narodila s přáním učit. Vybavuji si šílenou radost, když jsme se sestrou dostaly k Vánocům tabuli s počítadlem a křídy. Byly mi tak tři roky. Ještě jsem neznala školu, ale už jsem věděla, že tam chci učit. Rozhodnutí učit matematiku a fyziku padlo až mnohem později. Na ZŠ jsem totiž zjistila, že má paměť je děravá jak cedník a že si absolutně nic nepamatuji. Jediný předmět, kde to až tak nevadilo, byla matematika. Spousta věcí se v ní dá odvodit ze znalosti naprostého minima. Fyziku jsem zvolila až na SŠ, protože byla matematice nejbližší. Velkou roli při volbě těchto předmětů hrál také můj otec. Narodila jsem se jako druhé děvče. Táta chtěl kluka. A já mu celé dětství dokazovala, že mu mohu chlapce nahradit. Bohužel mu to nikdy nestačilo. Když už jsem na to narazila, ráda bych řekla všem mladým svou těžce vydobytou zkušenost. Pokud vám rodiče neprojevují patřičnou lásku, nemusí být vina na vaší straně. Chybovat mohou i rodiče.

Chtěla byste učit i jiný předmět? Musím říci, že s matematikou jsem velice spokojena, ale fyzika je mnohem náročnější. V matematice vždycky platí, že 1+1=2. Ve fyzice má na to vliv spousta okolností a nikdy nevíte, která to ovlivní a kterou lze zanedbat. Také vývoj jde rychle kupředu a je těžké s tím držet krok. Myslíte si také, že naše třída, tedy sekunda, je nejhorší na škole? Odpovídám ne. Je to jen pověst, kterou si má třída uměle udržuje, aby se jí učitelé báli a zbytečně žáky v této třídě neotravovali. Jsem ráda, že mám tuhle třídu. Je to pole neorané a tak ořu a ořu a ... Důležité pro mě je, že všichni mí žáci mají dobré srdce. Každý z nich je velký originál, který si hledá svou cestu na slunce. Věřím, že teď po psychohrátkách s Martinou Kekulovou si uvědomili tři velké pravdy. Chceš-li být uznávaný, nesnaž se druhé zastínit, ale dej jim možnost zazářit. Mnohem lepší než útočit je naslouchat. Toleruj a budeš tolerován. Jak dlouho učíte? Na naší škole jsem odmaturovala v roce 1983. Pak jsem si odskočila na matfyz na pět let a zase se sem vrátila učit. Musíte ale ještě odečíst 5 let na mateřské.

Baví Vás stále zde učit? Baví mě učit. Jsem strašně ráda mezi mladými a veselými lidmi. Baví mě i dělat si prezentace a vymýšlet něco netradičního do výuky. Co mě ničí, je neustálý spěch. Abych vše probrala a procvičila, nezbývá už čas na nějaké hádanky a rébusy. Navíc má učitel spoustu povinností okolo, které se vlastně nedají stihnout. Nelze například končit se zvoněním ve třetím patře a současně být již před zvoněním na dozoru ve školní jídelně. Nemluvě o tom, že máte zajistit úklid třídy a smazání tabule. Do toho se vás žák zeptá na něco, co ve výkladu nepochopil. A ještě máte na katedře rozdělaný elektrický obvod, který musíte uložit do kabinetu. A teď si vyberte, co uděláte. Také jsou náročné rozvrhy. Všichni víte, jak náročné je, být tady od první do desáté hodiny. A druhý den být připravený na dalších šest hodin.

Vaříte doma? Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo? Ano, každý den večeři a o víkendech obědy. Takže, když jdu domů, nakoupím a pak se stavím hned k plotně. Přípravy si dělám od 8 do 12. Někdy ale vaří můj muž. A vaří fakt dobře. Mé nejoblíbenější jídlo jsou kynuté borůvkové knedle s tvarohem. Co děláte ve svém volném čase? Máte nějaké koníčky? O jakém volném čase je řeč? No, dobrá. O víkendech jezdíme do domku manželových rodičů, který manžel rekonstruuje a já po něm uklízím, navíc se starám o zahradu. Miluji pletí. Zní to divně, ale ty pampelišky neodmlouvají, když je vytrhnu. Navíc po mé práci je vidět výsledek. Pole je „zorané“.

what's up Dnes, 24. listopadu proběhne pedagogická rada profesorů a poté od půl šesté třídní schůzky. V úterý 1. prosince následuje další z řady Přednáškových úterků na téma Austrálie – cesta zemí protinožců, přednáší bývalý student gymnázia Jan Kozár. V úterý 8. prosince bude Filmový klub promítat film ThuleTuvalu, porovnávající tání ledovců a stoupání mořské hladiny, další informace zprostředkujeme přes sociální sítě.

Ve středu 16. prosince se studenti společně zasmějí při Vánoční akademii. Těšit se můžete také na nový Špit.

V úterý 8. prosince a 12. ledna bude naše škola zpřístupněna veřejnosti v rámci dne otevřených dveří. Přiveďte zájemce o studium či přijďte pomoct s organizací.

V pátek 18. a pondělí 21. prosince si nižší a poté vyšší ročníky vybojují Vánoční laťku.

Odpočívat o vánočních prázdninách letos budeme mezi středou 23. prosince a pondělím 4. ledna. V pátek 22. ledna bude uzavřena klasifikace prvního pololetí, večer si pak užijeme maturitní ples. Při této příležitosti vyjde již 59. číslo Špitu.

sudoku

Šéfredaktor Daniel Kadlec (5.V) Korektura David Trojan (8.V) Ilustrace Marek Vašíček (2.B), Jan Holan Fotografie Veronika Chvostová (6.V) Sazba a zlom Adam Cepník (7.V) Redakce Jiří Antoňů (1.V), Karolína Bejšáková (1.V), Natálie Dovhaničová (3.V), Eliška Karbanová (3.V), Magdalena Hamáčková (6.V), Veronika Chvostová (6.V), Anna Jeřábková (6.V), Marek Vašíček (2.B), Adam Cepník (7.V), Martina Kunešová (7.V), Jáchym Erben (3.B), Anežka Hrušková (3.B), David Trojan (8.V)

Časopis Špit

@casopis_spit