Špit 22 by Špit

školní časopis Gymnázia Špitálská 22. číslo| 19/12/07

EGYPT - ZEMĚ FARAONŮ | STOLNÍ TENIS JAK SE DĚLÁ AKADEMIE...

ÚVODNÍK

Milí, zlatí,

ačkoliv po nás zase šahají Vánoce slizkým chapadlem komerce, členové redakce Špitu se nedali udolat depresemi z toho, že ještě nenakoupili, co nakoupit měli, a proto teď můžete číst tyto řádky. Ale když už máme teda ty Vánoce, tak bychom vám asi taky měli něco nadělit. Číslo zdarma to není, to doufám, že jste si všimli, protože doufám, že jste si tento Špit koupili, ne že ho máte zase půjčený od kamarádčina kamaráda. Půjčovat si Špit je ohavnost! Máme jich dost pro všechny. Ale zpět k tomu slibovanému dárku, dám vám ho já a bude to dobrá rada. Zaslechla jsem hlasy volající po latině, že byste se ji jako chtěli učit, že byste jako klidně ve škole seděli o dvě hodiny týdně víc, že to jako fakt myslíte vážně. To jsem si svého času taky myslela. Dokonce jsem se na tu latinu i těšila. Pak ale uběhla jedna hodina a druhá hodina a před tou třetí jsme už stáli frontu u paní Veverkové a žadonili, abychom se mohli odhlásit. Ale nemohli. A tak jsme pondělí co pondělí počítali minuty, kdy už ta neskonalá nuda skončí. A co víc, pani latinářka brala svou povinnost vskutku vážně, takže těm, které každé pondělí odpoledne přepadala náhlá nevolnost a nutně potřebovali jít si domů lehnout, se udělalo v pololetí opravdu špatně, když zjistili že se musí dostavit na komisionální přezkoušení. Testíky z nekonečných seznamů slovíček typu: otrok, antický hrdina, chrabrý, obětovat bohům atd. snad ani nebudu rozvádět. A pak přišlo vysvědčení a my jsme zjistili, že latinu na jedničku umí paní Bernášková, na dvojku Bůh a na trojku ti nejlepší z nás (i když máme průměr třeba 1,9). Přihlásit se na latinu, to považuji za jeden z největších omylů ve svém životě. Ještě teď vidím ty začátky hodiny, kdy jsme museli stát a sednout si mohli jen ti, kteří vypotili nějaké latinské přísloví. Jednou moji spolužáci zkusili, co paní profesorka řekne na výrok „Omne animal triste post koitum“. Usoudili jsme, že tomu asi nerozuměla, protože nechala nemravu sednout. Bohužel už jsem svou učebnici latiny někde pozbyla, jinak bych vám odcitovala pár rozkošných vět na překlad. V mysli mi uvízla jen jediná: „Římané vedli mnoho válek a mnoho bohů Řeky uctíváno bylo.“ Tak doufám, že jsem na vás dostatečně zapůsobila a ti, kteří si prostě nedají poradit, si na mě vzpomenou, až budou překládat věty o Aeneovi, že jsem jim to říkala. Ve Špitu naštěstí latinu nenajdete, zato tu najdete pokračování Rolových dobrodružství, nebo se se Špitem můžete vypravit do Ostravy. Ani kultury žádostiví nebudou ošizeni a na své si určitě přijdou ping-pongoví nadšenci. A když už máme tu akademii, tak je tu i článek o ní. Arnold se opět spravedlivě rozhořčil a jeho aktuální pohoršení zcela přebilo jeho slibované úmysly poškádlit některé krysy. Krysy asi nebudou ani v příštích číslech, Arnold totiž usoudil, že dráždit hada bosou nohou je jako píchat do vosího hnízda a napadat konkrétní osobu je sprosté. Určitě se na další Špit těšíte stejně jako já, takže bych vám měla prozradit, které políčko v diáři vybarvit růžovou pastelkou. No, vybarvěte si konec ledna, někdy mezi plesem a vysvědčením, ale přesné datum ví zatím jen déšť a vítr kolem nás. Takže doufejme, že nám vítr přivane do cesty nějakou múzu, abychom vám zprostředkovali zase další příjemné chvíle ve společnosti Špitu. Zatím to vypadá, že vám vykreslíme obrázek Brna a nebo Karlových Varů a taky se chystáme na jakési tématické rozhovory, ale to už se nechte překvapit. Tak si dnes hezky užijte Akademii a pamatujte: „Aquilla non captas muscas“. Ora et labora!

R E D A K C E

Mája Kalvová

Jak se dělá Akademie | Bára Kubová Vánoce nám klepou, ba přímo buší na dveře a tento čas je již neodmyslitelně spjat s Akademií. A proto je tu na toto téma rozhovor. Na otázky jsem se ptala pana profesora Gottwalda. Těšíte se na letošní akademii? Ano, těším. Hodně? Hodně se těším na letošní akademii. Ale těším se i na to, až bude po ní, když to dobře dopadne. Protože předtím člověk tak trochu neví. Sice se těší, ale co když to špatně dopadne. Určitě to dopadne dobře. Doufejme. Jak dlouho se akademie připravuje? Zamluvení divadla, technické podmínky… Technické věci máme už rok předem a sál zamlouváme také rok předem. Konala se akademie pokaždé v Salesiánském divadle? Nebývalo to v Salesiánu, první dva roky to tuším bylo na Jarově na učňáku, jsou tam taky prodloužený a takhle. To je taková tělocvična, tak v té tělocvičně jsme to měli. Vy jste se účastnil akademie jako student? Ne, neúčastnil jsem se jako student, protože akademie dřív nebyla. Kdy tedy vznikla? No vznikla tak, že mě napadlo, že by mohla být akademie. Takže to napadlo vás? Ano, to napadlo mě. Kolik lidí akademii připravuje po technické stránce? Tak nejvíc takových šest, sedm lidí. Máte nějakou akademii, na kterou vzpomínáte nejraději? Nejspíš na tu první. A co na tom bylo nejlepšího? Nejlepší bylo, že se to vůbec spustilo, že se to podařilo rozjet. Na tom byla ta akademie nejlepší. Právě proto na to člověk nejvíc vzpomíná, protože je to první. I když sál nebyl úplně tak vyhovující, ten Salesiánský je tedy lepší. Je tam mnohem lepší zázemí. Ještě bych se chtěla zeptat, kdo se nejvíce podílí na vymýšlení scének profesorů? Nejvíce se podílel Ondra Hála, když se začínalo a potom Tomáš Novák a Matěj Rosík. To bude asi tak všechno. Jinak potom je to improvizace. Hodně o improvizaci. Profesoři sami o sobě to nevymýšlí? Ne, profesoři sami o sobě ne, oni improvizují na dané téma. Je daná osnova, co asi tak by se mělo, a pak se improvizuje. Ale to zase záleží člověk na člověku. On je napsaný ten scénář pro někoho přesněji, ale já třeba se to stejně nenaučím, takže musím improvizovat. To znamená, že oni vám můžou napsat vlastně cokoli a vy to musíte pak zahrát? No třeba smlouváme, že jo, ale v podstatě ano, je to tak. Když je konec akademie, tak všichni odejdou, a jak dlouho to potom všechno dáváte do původního stavu? To záleží na tom, kolik lidí tam zbude a pomáhá při odvozu. Tam přece nemůže nikdo zbýt… Ale někteří tam zbudou, ono kdyby tam zůstali všichni, tak bychom se pletli. Trvá to tak hodinu a půl, pak se to všechno odváží na gympl, což vozí paní profesorka Nováková, paní profesorka Šabatková a paní profesorka Barešová.

Můžete prozradit, co budou mít profesoři na této akademii za vystoupení? Nebo alespoň naznačit? Profesoři nebudou mít letos nic, samotné profesorské vystoupení nebude. Ale budou takové ty filmové šoty mezi, což nevím, jestli můžu prozradit. Alespoň něco naznačit…? Já naznačím to, že jsme putovali po různých kabinetech. Děkuji za rozhovor. Rádo se stalo.

Francouzština vs. „French accent“ | Tomáš Novák Musím přiznat, že jsem donedávna vůbec netušil, co je to „French accent“. Když jsem se ale s touto nepříjemnou vlastností francouzů setkal, zanechalo to na mně velký dojem. Navštívil jsem francouzsky mluvící oblast – jeli jsme na dovolenou a já jsem taktrochu počítal s tím, že se mi má stará dobrá angličtina bude hodit. Ani v nejdivočejším snu bych si ale nepředstavil to, co mě potkalo. Dojeli jsme do místa ubytování a vešli na recepci. Po chvíli se nás ujala madam a šla nám ukázat náš apartmán. Ona mi přesně předvedla, co je „french accent“. Chleba se dováží at alf past nine, anglické r připomínalo řezání stromu. Je fakt, že řada slov jí nebyla rozumět, ale naštěstí jsme to dokázali odvodit. Po dvou týdnech, co jsme tam strávili, jsem byl nucen se několikrát dostat do konfrontace s lidmi, u kterých by takováto angličtina byla nádherná. Narazili jsme na lidi, u kterých bylo uměním rozeznat, kdy mluvili anglicky a kdy francouzsky.Nikdy by mě nenapadlo, že by angličtina mohla znít takhle. Pak tu byla ta poslední skupina lidí. Ti, kteří uměli jenom francouzsky. Naneštěstí – byli to skoro všichni. Naprosto mě odpuzovalo, že na tak turisticky navštěvovaném místě neumí pořádně ani dva světové jazyky. Chvílemi mě zajímalo, co by se asi tak stalo, kdybychom u nás s francouzi začali mluvit česky. Chvílemi jsem to chtěl dokonce na místě vyskoušet. Bohužel to byla ale taková ta maličká myšlenka, co je okamžitě zadupána studem, a tak nevím, jak by reagovali. Opravdu, začínám mít pocit, že žádný francouz se nemůže naučit jazyku, kterému vládnu. Je mi jich strašně líto. Tak líto, že mi asi zbyde jediné. Naučit se francouzsky. Je to sice další řeč navíc, ale ta se vždycky hodí.

Stolní tenis - pěkně vykutálená hra | Bronislav Čížek Stolní tenis vznikl už v 70. letech a oficiální turnaj byl sehrán v roce 1902. Ve větším měřítku se stolní tenis rozšířil brzy poté, kdy došlo k modernizaci základního vybavení: okolo roku 1904 Angličan C.E.Good potáhl původně jen dřevěnou pálku (takže si nestěžujte na školní pálky, protože dříve to byla opravdu „dřeva“). Stolní tenis je rychlá hra, při níž se míček pohybuje rychlostí až 160 km/hod (tak ne, že budete střílet míčky po spolužácích). Olympijským sportem se stal stolní tenis v roce 1988. Nejvíce olympijských medailí tradičně získávají stolní tenisté z asijských zemí(a to neuměj ani pořádně držet pálku). Například Čína si připsala už 12 olympijských prvenství. Hrací plochu tvoří obdélníkový povrch stolu, jeho vrchní deska. K hrací ploše patří i horní hrany, nikoliv však boční stěny stolu. Velikost hrací plochy byla původně stanovena v zemích, kde se používaly anglické míry, a tak přepočet na centimetry dává nezaokrouhlená čísla. Deska je natřena tmavou nelesklou barvou, většinou temně zelenou, a ohraničena bílými čarami širokými 2 cm. Ve čtyřhře je navíc podélnou osou hrací plochy vedena čára, která je úzká jen 3mm.

Stolní tenis se hraje ve formě utkání jednotlivců – dvouhra, nebo dvojic - čtyřhra, (případně amatérsky „obíhačka“, že?). Pořádají-li se velké soutěže, je disciplín vždy lichý počet: muži hrají dvouhru i čtyřhru, ženy také - a navíc se uskutečňují utkání ve smíšené čtyřhře, tedy utkání dvojic složených vždy z muže a ženy. S výjimkou podání smí míček o síťku zavadit (říká se tomu mezi hráči „prasátko“) Pokud zavadí při podání, podání se opakuje. Pálka může mít libovolnou velikost i tvar, není předepsána ani její hmotnost. Přesto se nesetkáváme s typy pálek, které by se od běžně používaných nějak výrazně odlišovaly. Podklad každé pálky je z plného dřeva, často ještě složitě zpevněného různým lepením a výztužemi. Obě strany oválné plochy, která je užívána ke hře, mohou sice zůstat nepotaženy, ale takovými pálkami dnes už nehrají ani začátečníci. Úder se smí hrát jak pálkou, tak rukou, která tuto pálku drží-dotek prstů nebo hřbetu ruky není chybný, i když jde vždy o nechtěné nedopatření, hráč o něj nikdy neusiluje. Ovšem ve chvíli, kdy by např. hráči pálka vypadla na zem je bezbranný: prázdná ruka už není považována za „hrající“, protože nedrží pálku!

Míček je lehoučký-váží jen dva a půl gramu. Jeho obvod měří 11,43 - 12,06 cm. Je zhotovený z celuloidu nebo podobné hmoty, má bílou, případně žlutou barvu, vždy však nelesklou. Při dopadu na plochu stolu vydává míček typický zvuk, který dal této hře původní jméno: pink(ťuknutí o pálku) – ponk(to je zase ťuknutí o stůl) Držení pálky-hráči drží pálku dvojím způsobem: u nás je běžnější tzv. evropské držení, které se nijak neliší od způsobu, jakým držíme většinu drobných nástrojů, kladívko, nůž a podobně. Druhým způsobem je držení asijské neboli tužkové-to proto, že držadlo pálky svírají palec a ukazováček, tak jako při psaní nebo kreslení tužkou. Revoluce v pravidlech v roce 2000 - míček byl zvětšen z průměru 38mm na 40mm, čímž se mírně snížila jeho rychlost i rotace - počet bodů v setu se snížil z 21 na 11, počet podání jednoho hráče v řadě z pěti na dvě - ze seznamu povolených potahů pálky byly odstraněny některé záludné potahy, jejichž reakce jsou pro soupeře obtížně čitelné - byla zcela potlačena snaha hráčů o zakrývání podání - nadále platí časový limit pro trvání setu, po jehož uplynutí je délka výměny omezena co do počtu úderů (toto pravidlo se běžné závodní hry příliš nedotýká - uplatňuje se pouze v případech, kdy proti sobě nastoupí dva obranáři, takže výměny by byly hodně dlouhé). Drajv je tvrdý, neobyčejně prudký útočný úder Kontradrajv je vlastně dranc, který je odpovědí na soupeřův prudký útok, útočný protiúder, smeč překvapivě prudce vrácený na soupeřovu polovinu Halfvolej je úder jakoby upospíchaný, hraný těsně po odskoku míčku od povrchu stolu Čop – zásah míčku, který mu uděluje spodní rotaci, za letu se pak míček otáčí okolo své vodorovné osy, shora dolů, a to proti směru letu Lift zachovává tutéž osu jako čop, ale míček se okolo ní točí opačným směrem Topspin představuje vlastně lift s nepoměrně rychlejší rotací Slajs kombinuje spodní a boční rotaci, má tedy blízko k čopu, ale je záludnější a komplikovaněji se hraje.

Pohádka pro puberťáky | Anna Podroužková 3) Moje příprava na Tři krále

Čauky, lidi! Tak to jsem opět já, váš Rolo. Na dnešek jsem vám slíbil historku, jak jsem se musel převléknout za jednoho ze tří králů. I když se dodnes za to všechno děsně stydím, prásknu na sebe co nejvíc. Však se říká, že se z toho má člověk svěřit ostatním, aby se s tím lépe vyrovnal, ne? Nastal den 6. 1. (rok uvádět nebudu, ale bylo mi 16). S klukama (snad je raději ani nebudu jmenovat) jsem se ještě ráno sešel, abychom dali dohromady pár adres, kam zajdeme, spolu se svým uměním obtěžovat děti, skřehotat koledy. Zároveň jsme museli vylosovat jednoho z nás, kdo půjde za černošského krále. Nikomu z nás se do toho moc nechtělo, protože představa, jak na sebe patláme černou barvu a pak nám nejde smýt byla tragická! Rozhodli jsme, že to rozsoudíme špejlemi. Zavolal jsem na pomoc ségru, aby nám špejle podržela. Byl jsem rád, že to byl zrovna „špejlový“ rozsudek, protože to jsem většinou měl šťastnou ruku. Bohužel můj předběžný vítězný úsměv vymizel ihned, jak jsem zjistil, že ta moje špejle je úplně ta nejmenší! Sestra byla škodolibou radostí bez sebe a kluci?

Ač se snažili být vážní, moc dlouho jim to nevydrželo a brzy propukli v hrozitánské veselí! Když se konečně všichni tři uklidnili a slitovali se nad mým neštěstím, doufal jsem, že celá tahle potupa konečně skončí. Bohužel jsem opět neměl pravdu a moje intuice se zdála být čím dál tím víc vzdálená realitě. Jak to myslím? Domluvili se na mě, že si musím udělat k tomu kostýmku černou hlavu alias Mr. Black a lokýnky. No, po verdiktu jsem si umínil, že se nevzdám své kaštanové barvy vlasů, která se Eduně tak líbí! Vždyť víte, za vším stojí láska. Ale to jsem zase odbočil. Takže jsme se domluvili, že to přestříkám černým sprejem a pak to smyju. Nejdříve jsem se šel „nalíčit“ do koupelny. Ségra mi od babičky, co má krb, sehnala černý uhlí. Vlastně hlavně ona mě nejvíc založila. Nedávno jí bylo 13 a začala se malovat. Bohužel asi nepochopila, že méně někdy znamená více. Jen si to představte! Kristýna má postavu trošku, ale jen trošku obtloustlou. Má blond hřívu k ramenům a hnědý oči. A tohle všechno si jednou naplácala na svůj malý ksichtíček: červenou rtěnku, fialový lesk, hrozně tmavý make-up a na to světloulilinkej pudr. A ty její oči… Div nebyly pořád zavřený, když měly na sobě nejmíň kilo všeho možnýho. Měla černou tužku, kterou mi půjčila, modrý stíny smíchaný s něčím žlutým třpytivým a k tomu černou řasenku. Divíte se, jak tomu tolik rozumím? Lehce, když máte sestru, která se stále ujišťuje, že jí to sluší, a říká vám, jaké šminky od příbuzných dostala. Nejprve jsem si tedy vzal to uhlí. Celý obličej jsem si tím potřel. Měl jsem při tom zavřené oči a když jsem tuto činnost dokončil a oči otevřel, lekl jsem se jako malé děcko! To byl děsnej šok, vidět se jako černoch, ale pak jsem si zvyknul. Vzal jsem si pak tu černou tužku a obtáhl si s ní oči, aby byly výraznější. Samozřejmě, že se to neobešlo bez několik šťouchanců do oka! Ne, že bych byl nějaký metrosexuál, ale prostě mě to začalo bavit. Tak jsem si vzal ještě řasenku s maximálním objemem a prodloužením a rtěnkou „rudá růže“ jsem si namaloval rty. Měl jsem fakt ránu! Mohl bych klidně točit reklamy na mejkap! Když už jsem byl dokonale namalovaný, musel jsem si ještě vyrobit z vlasů kudrliny. To jsem docela trpěl. Jednak z toho důvodu, že jsem měl co dělat, abych tu zatracenou kulmu našel, a taky, že kluci měli za několik desítek minut přijít. Nevěděl jsem, jestli ten „vlasový přístroj“ mám hledat u mamky nebo u sestry, nicméně jsem prolezl skříně i svých bratrů a tu tátovu taky. Dle svého instinktu, u kterého jsem zjistil, že ho přece jenom nemám, jsem nejdříve začal prohledávat v poličkách skříně sestry. Kristýna se sice ráda maluje, zkrášluje a tak podobně, ale oblečení si po sobě složit opravdu nedokáže. Vlastně, tato schopnost se dědí – já ji podědil také. Nahoře, v té nejsvrchnější polici, si ukládá, neboli tam hází, šaty, kalhoty, sukně, trika, tílka, spodní prádlo a ponožky, prostě věci, které často nenosí. Buď vyjdou z módy, nebo si většinou oblíbí jinou barvu. Jestli si myslíte, že po otevření skříně všechno oblečení z té poličky na mě musí spadnout, tak jste na omylu. Tam toho většinou moc není. V té poličce jsem nic, co by snad připomínalo kulmu na vlasy, nenašel. Prozkoumal jsem tedy poličku pod tou nahoře. Tam bylo spodní prádlo. Ve skrytu duše ještě doufám, že bylo čerstvé, nepoužité. Pak jsem hledal ve třetí, čtvrté, páté a šesté poličce, kde měla tedy kalhoty, trika, tílka a ponožky – toto „cool“ oblečení nosila. V módě asi ségra našla, co potřebovala, ale co jsem potřeboval já, to jsem zdaleka najít nemohl. Zkusil jsem se tedy podívat do skříně svých bratrů, tedy do skříně Kvida a Květoslava. Ti dva si jsou velice podobní svou nezaměnitelnou tělesnou podobou, svým chováním, způsobem oblékání a vůbec vším. Proto mají skříň dohromady a oblečení si půjčují. Začal jsem tedy kulmu na vlasy hledat v jejich skříni. To jsou také dva antiuklízeči! Jeden horší než druhý. Dokonce jsem si všiml, že mezi tím „krásně a úhledně“ složeným oblečením leží Kristýnino krajkové tílko a moderní tričko, které hledala dva týdny. Vždycky s tím každého člena rodiny obtěžovala a rozčilovala, ale nikdy svůj „outfit“ nenašla. Abych už měl od ní pokoj, tričko jsem opatrně vytáhl z poličky a odhodil na Kristýninu postel. Poté jsem se začal přehrabovat v ostatních poličkách naplněných k prasknutí, ale kde nic, tu nic. A pak mi to bylo jasné. Kulmu si půjčila máma! V mámině skříni jsem se pokoušel, aby nepoznala, že jsem prohledával její velice úhledně (bez ironie) složené oblečení. Po ní jsme se já a moji sourozenci opravdu nevyvedli. Ty stejně, téměř geometricky na milimetry spočítané rozměry triček, sáček, sukní a kalhot… to se hned tak nevidí! Opět opatrně jsem rukou šmátral za srovnané komínky. Vůbec nic jsem ale nenašel. Říkal jsem si, že to není možné, aby ta proklatá kulma byla ve skříni u táty. A víte, kde nakonec ta kulma ležela? Přesně v druhé poličce v tátově skříni nalevo. Na jednu stranu jsem si oddychl, že jsem ji konečně našel, ale také jsem se zděsil. 7

Proč? V jeho skříni, právě pod kulmou na vlasy, ležela červená krajková pánská tanga a samozřejmě dámská podprsenka. První dojem vypadal asi takto: „No to snad ne, můj táta je transvestita!“ Pak jsem se ale uklidnil a zůstal při myšlence, že si tam máma někdy odloží své věci. Ale ta krajková tanga pro pány nepochopím. Po půlhodinovém hledání „lokýnkovače“ jsem šel do koupelny. Máme tam nad zrcadlem docela dobrou zářivku a lépe se tam vidím. Jak se s tím přístrojem pracuje, jsem vůbec netušil. Ale návod jsem si číst nechtěl. Na co by mi byl? S něčím takhle malým si dokážu poradit. Nejdříve vám popíšu, jak ta naše kulma vlastně vypadá. Takže začnu kabelem. Takový kabel má na svém konci dvě kovové tyčinky. Nechtějte po mně odborné názvy, já tomu totiž vůbec nerozumím, jen vím, že se to strká do zásuvky. Začátek kabelu je přidělán k takovému držáku. Z názvu se dá vyčíst, že se za to celý přístroj drží. Na něm jsou dvě tlačítka. Na jednom je napsáno „nula“, na druhém „jedna“ (mimochodem je to psáno číslicemi). Napadlo mě, že je to něco jako „ON“ a „OFF“, ale jistý jsem si nebyl. Z držáku, na druhé straně od kabelu, vyčnívá keramický váleček asi 20 centimetrů dlouhý. A to bylo celé. Zapojil jsem to tedy do zásuvky. Čekal jsem pět minut, ale nic se nedělo. Zkusil jsem zapnout jedničku. Vůbec jsem netušil, za jak dlouho se kulma má rozpálit. Strčil jsem si ji mezi kolena, abych si ještě rozčesal vlasy. Ale najednou mě má ubohá kolínka začala děsně pálit. Já jsem si tu kulmu totiž trochu posunul a ten držák byl hodně daleko za mýma nohama! Takže ten váleček mi propálil kalhoty a trochu kůži. Začal jsem hrozně šílet. Kulmu jsem odhodil a spěchal k lékárničce. Rychle jsem vyndal nějaký obvaz a zavázal si spálené nohy. Ke všemu jsem nemohl najít nůžky a ten obvaz jsem musel utrhnout vlastními zuby. Dodnes, když na to pomyslím, mně ty moje „bílé perličky“ bolí. Když jsem si to tedy vše zavázal, obvaz utrhnul a zalepil, došlo mi, že jsem nejprve měl skočit do studené vody. To mi už ale bylo nějak jedno a na chvilku jsem si lehl na zem. Ale pak jsem ucítil jakýsi puch. A sakra, já jsem nechal tu kulmu na koberci, kde byly naházený nějaký šaty! Okamžitě jsem vyskočil, hbitě se rozeběhl a přistál přímo v koupelně. Hned jsem ale odskočil dál, protože ty šaty chytly a plenta, jako závěs ve vaně, hořela od zdola nahoru. Nějak šikovně jsem si skočil do vany, vzal si do ruky držák od sprchy, kohoutek zapnul úplně nahoru a voda stříkala všude kolem. Asi jsem to přehnal, páč se sprcha vymkla kontrole a „obživla“. Vlnila se místností jako had a ne a ne skončit. Nakonec se mi podařilo hadici zkrotit a vše uhasit. Jenže háček byl v tom, že jsem byl celý mokrý. Musel jsem se tedy usušit a vůbec tak nějak zregenerovat. Už jsem byl suchý a mohl jsem si udělat kudrlinky. Všiml jsem si ale, že vlastně nemám ponětí o čase. Po pohledu na hodiny následoval opětný šok! Za deset minut tu měli kámoši být! Rychle jsem si na hlavě vyrobil ty kudrlinky. Bohužel se to neobešlo bez několika menších popáleninek, ale to už jsem nějak musel přetrpět. „Crrrrrr,“ křičel zvonek a já myslel, že se asi zblázním! Kluci byli tu už tak brzo a já měl jenom slipy s potiskem Homera Simpsona. No, nic, šel jsem otevřít. „My tři králo...“ To byly děti, které taky přišly koledovat. Úžasné, dostaly takový výtlem, že se červenal i ten chlapík Homer. Dal jsem jim nějakou čokoládu a zabouchnul jim před nosem. Hodil jsem pak na sebe oblečení na černošského krále a vyčkával kluky. Kluci za několik málo minut přišli. Ihned, jak mě spatřili, dostali záchvat smíchu. Po chvilce je to naštěstí přešlo a všichni jsme se tak nějak hodili do gala. I přes moje všelijaké úsilí vypadat jako slušný černoch, museli mě kluci skoro celého přetvořit. To znamenalo, že mi opět museli načernit obličej, oči, namalovat ústa a vlasy obdařit černou barvou. Potom jsme konečně mohli vyjít na pochůzku tří králů. To byl jeden z nejhorších dnů v mém životě. Ono dělat nějaké věci nadvakrát a málem se přitom zabít, to není nic příjemného! Jestli mě ještě někdo bude chtít vytáhnout na Tři krále ven, tak ho asi praštim! Až se půjde Mikuláš, tak možná půjdu, ale určitě ne za čerta! Tak to byla moje historka z jednoho 6. ledna. Někomu se to může zdát opravdu ulítlé a přehnané, ale když rodiče tehdy přišli domů, doufali, že nejsou ve své krásné vilce, ale někde úplně jinde. Já zase doufal, že ty dva výchovné monokly brzy zmizí… Příští díl nebude o zkrášlování a jiných „mužských“ záležitostech, ale o výletě na hory. Samozřejmě, že s Perrym, Edunou, Nelou, Fredym a Martym a bláznivých lidech, co na hory ještě jezdí… Zatím čus! Váš Rolo

Pan Pirátek| Anna Podroužková Prezident policie praví poslíčkovi: „Pane posle, pošlete pro pana policistu podporučíka Petra Pirátka.“ Posel pootočí plnoštíhlé pivní panděro po pravici pana policisty, potom prohlásí: „Provedu, pane!“ Prší...Posel prchá pod první patro paneláku policisty Pirátka. Po přízemí přešlapuje pár pankáčů prodávajících pervitin, pár plnoštíhlých prostitutek, pět potkanů požírajících prošlé páchnoucí potraviny plus ptáček prozkoumávající použitý prezervativ. Pak pošilhává po pár prckách poskakujících po předkresleném panákovi, po pár pedofilech pokukujících po pětiletém předškolákovi – parchanti. Po pozorování postávajících pozemšťanů prošel posel prádelnou. Pradlena právě pověsila pračkou pomačkané prádlo. Pěkná paní. Plná prsa, pevná prdelka, párkrát přešívaná plastika. Prsa platila pojišťovna, pr... platil Pirátek. Pozor! Pirátek představoval pro pradlenu poslední pomoc! Pak posel pátral po Pirátkovi. Potom pravil: „Pirátku, Pirátku, pojď! Pivovar povolává pivníky!“ Prolhaný posel. Pirátek, přezdívaný Pendolino, přisvištěl plnou parou pozadu. Porazil prostitutku, pitomec. Padesát pětek požadovala prostitutka. Pirátek přiřknul pouta poběhlici. Prahou pochodující posel přitahuje Pirátka provazem. Podporučík Pirátek padá. Pako podnapilý. Podle Pirátka potkali poustevníka přehrabávajícího popelnice, pak přecházeli pestrobarevný přechod. Po půlnoci posel prezidentovi policie prohlásí předvedení policisty Pirátka. Prezident praví: „Pijete plný půllitr piva?“ Pirátek prezidentovi pěje pivní píseň: „Pivo, pijeme pivo. Proč pracovat? Prachy, pivo, prachy, pivo. Pohoda...“ Pirátek prdí. Proslulý prezident poslouchá prdění, pění polozpěvu, pitomí. Posel posouvá polospícího Pirátka po podlaze. Potom přerušuje práci. Posouvání přenechává prezidentovi. Prezident povytáhne pistoli, prostřelí Pirátkovi půlky. Pohřeb. Po proslovu prezidenta podporučík Pirátek popojíždí pod pohřebiště. Proběhla pětiletka. Prckové povyrostli, pedofilové přepírají prostitutkám pleny, posel prchá před peroxidovou pradlenou, policejní prezident poučuje puberťáky, proč píchat přátelům policie pervitin. Podporučík Pirátek pořád prdí pod pohřebištěm...

„UMYJ SI HNŮJ Z BOT, VOLE, JDEME NA KULTŮRU!“ Dáma s Kaméliemi| Marie Kalvová O premiéře Dámy s Kaméliemi se proslýchalo, že to bude velká ostuda. Ale musím říct, že se asi stal zázrak a představení dopadlo úplně skvěle. Rozhodně jsem nic takového neočekávala, když jsem slyšela, jak vypadala generálka předchozí den. Ačkoliv jsem si nemyslela, když jsem do toho divadla šla, že o tomto představení sem budu vůbec psát, tak mi teď nezbývá, než vám ho vřele doporučit. A co vás tedy v divadle Ta Fantastika na Dámě s Kaméliemi čeká? Mně zpočátku připadalo, že autor scénáře už nevěděl, kde brát inspiraci, tak prostě napsal příběh z prostředí, který asi dnes a denně prožívají všechny osobnosti “showbyznysu”. Když jsem na to koukala, tak jsem si říkala, že náruživým čtenářům Blesku to je jistě intimně blízké, ale mně to teda moc neříká. Ale jak už se to tak v divadle Ta Fantastika stává, tak představení sice na první pohled vypadá povrchně, ale najednou si člověk uvědomí, že to vlastně vůbec není pravda. Skrz banální příběh zpěvačky, která roli Dámy s Kaméliemi nezískává zrovna jen díky svému hlasu a do které je absurdně zamilovaný jakýsi mladík, se najednou dostáváme do fascinující paralely s skutečným příběhem Dámy s Kaméliemi. Samozřejmě, že bez znalosti původního příběhu tento zážitek není možný. Ale pokud vás uspokojí pěkné muzikálové písničky, tak na Dámu s Kaméliemi klidně zajděte i nevzdělaní. Ta živá hudba tam opravdu je a je docela zajímavě vkomponovaná do děje. A třeba se tu někdy setkáte i s Ewou Farnou.

Rozhovor: Jan Rychtr | Anna Štěpánová Jan Rychtr. Cože? Vy nevíte, kdo to je? No jo, tak to jste ho asi nestihli zaregistrovat. Přišel, ani se u nás pořádně neohřál, a už je zase pryč. Někoho to zarmoutilo, jiného možná potěšilo, ale o tom ať si udělá svůj obrázek každý sám. O tomto náhlém odchodu, ale například i o šroubech v rameni nebo o mokrých kolenech se můžete dočíst v následujícím rozhovoru. Odcházíte z naší školy… Proč? Jaký je důvod? Ano; odcházím z naší - vaší školy, už je to tak… Rozhodl dělat i trošku něco jiného než jenom učitelství – to znamená, že se dám na podnikání. Slyšela jsem, že se teď živíte jako finanční poradce – je to pravda? Živím se podnikáním v oboru financí; pod pojmem finanční poradce si každý asi představí něco jiného, ale dá se to tak říct. V čem to spočívá? Je to komplexní služba v oboru financí, to znamená finanční plánování… jinými slovy dohlížím na to, aby se člověk v průběhu svého života nedostal do finančních tísní. Dokážete spočítat, jak dlouhou dobu jste strávil na našem gymnáziu? Nastoupil jsem 1. srpna 2006 a odcházím k datu 25. 10. 2007, takže na data to vím přesně.

Ale já se stejně pořád divím – co vás to tak najednou popadlo? Byl jste tu tak krátkou dobu… a najednou pryč! Tak je to asi i z toho důvodu, že ve školství nejsou takové finance, jaké by si asi mladý člověk představoval… Mně to až tak nevadí, protože zatím nemám rodinu, nejsem vyloženě živitelem rodiny a nikdo na mně není závislý, ale chtěl bych, aby se to do budoucna změnilo – chtěl bych rodinu, děti… Potom, co si budeme povídat, průměrný plat ve školství nedosahuje toho, co bych si přál – žít si spokojeně, mít nějaké slušné bydlení, zázemí, atd. Nemyslím si, že se to v současné době dá z toho učitelského platu utáhnout. Takže zkouším něco jiného a v těch financích jsou určitě větší peníze. Koncepce školství se mi v poslední době také nelíbí, pořád se tvoří nějaké změny. Moc mi pod kůži nezalezla ani ta současná situace na politickém dění, kde se hádají o to, kdo bude ministrem školství, jestli se dostanou nějaké další peníze na vybavení atd… Na kdy jste plánoval svůj odchod ze školy? My jsme byli s panem ředitelem celkem jasně dohodnutí, jak to bude… Plánoval jsem to na konec prvního pololetí. A proč jste tedy odešel dřív? Měli jsme takovou dohodu, že budu moct odejít dříve, pokud se za mě najde adekvátní náhrada… To nastalo, a proto odcházím již nyní. Seznámil jste se s kolegou, který zaujal vaše místo v kabinetě? Ano, seznámil jsem se; říkal, že ho to tady baví. Bavili jsme se spolu, samozřejmě jsem mu předával všechny informace, všechny známky a všechny znalosti a zkušenosti, aby do toho nevkročil úplně naráz. On je čerstvý absolvent, takže přece jenom ty jeho zkušenosti nejsou takové jako moje a mých kolegů z kabinetu, ale určitě sem přinese spoustu nového, třeba nějaké nové postupy v tělocviku apod. Plánujete někdy návrat k učitelské profesi? To je těžká otázka; myslím, že v nejbližší době asi ne. Ale ta moje současná práce není zas tak odlišná – taky je to práce s lidmi, je to taky o tom něco člověku říkat, vysvětlovat mu, pomáhat mu… Sice je to trošičku jiný obor, ale s tou pedagogikou to má docela dost společného. Je tam spousta seminářů, kurzů, kde taky potom člověk bude ty lidi vzdělávat, takže od školství to není zas tak vzdálené. Musel jste na operaci – co se vám stalo? Za mých mladých let jsem zkoušel jezdit na snowboardu (což bylo téměř před třemi lety), ale nezvládl jsem to, spadl jsem a zlomil jsem si klíční kost. Byla to tříštivá zlomenina, a proto jsem musel na operaci, kde mi to vyspravili dlahou a šrouby. Když jsem se konečně vyléčil a vyndali mi to, tak jsem si to zlomil ještě jednou. Tím pádem to bylo trošku komplikovanější. Nyní to už mám měsíc vyndáno a plně rehabilituji… Doufám, že se budu moci navrátit do sportovního života co nejdříve. Jak podle vás reagovali studenti, když jste přišel? Myslíte, že si vás hned oblíbili? Já když jsem sem nastupoval, tak už jsem měl něco odučeno, takže jsem se ze začátku snažil být trošičku přísnější. Přece jenom každý zkušenější kolega potvrdí, že na začátku je třeba být zlý a pak ten řetěz trošičku povolovat… Někdo si mě možná oblíbil, někdo si mě možná neoblíbil, to ať posoudí každý student zvlášť. Já jsem se vždycky snažil být přísný a někomu to možná nevyhovovalo; třeba psaní domácích úkolů z matematiky, to není moc oblíbená činnost… Sám ze svého hlediska si myslím, že se nemusím za své vystupování stydět.

Kdybyste mohl vybrat někoho z profesorů či profesorek tady na škole jako svou náhradu, kdo by to byl? Vzhledem k tomu, že je tady jediný profesor, který má stejnou aprobaci jako já (myslím tělovýchovu), tak je to určitě pan kolega Scholz. Existují podle vás na škole nějací kolegové, které jste mohl něčím naštvat? Vhledem k tomu, že je tady asi 30 kolegů, tak si člověk určitě nesedne se všemi, to je samozřejmě jasné. I vzhledem k mému věku necelých 30 let… Tady je průměrný věk trošičku vyšší, takže se spoustou kolegyň si asi nemám co říct, jinými slovy nenajdeme prostě žádné téma. Takže neříkám, že bych mohl někoho naštvat, ale pokud to třeba oni tak vidí, tak je to možný, no. Určitě jsem si moc nerozuměl s některými z kolegyň, to nezastírám. Mohl byste trochu víc konkrétně? Konkrétně? Tak asi nejvíce jsem si nerozuměl s kolegyní Bendlovou, což bylo docela paradoxní, protože jsem byl jejím zástupcem třídního učitele. Oba dva jsme byli ve stejné komisi, ale naše názory byly prostě tak rozdílné, že ta komunikace byla velmi těžká. Já už to tedy nechci moc rozebírat, ale mohl byste říct, v čem třeba byly ty názory rozdílné? Už ty názory na to, co by se v té tělesné výchově mělo dělat a co ne, jak by se hodina vést měla atd. Prostě moje názory byly trošičku jiné než kolegyně Bendlové. Asi tak. Jaké vlastnosti podle vás musí mít člověk, který se rozhodne být učitelem? Určitě musí být ten člověk trpělivý, protože někdy není vůbec lehké vyjít se studenty, dále svědomitý (mít učitele flinka bych asi moc nechtěl), mít takovou přirozenou autoritu, ale určitě být také přátelský, nebýt k dětem a studentům arogantní… Myslím, že se to dá celkem naučit, není to vyloženě tak, že se s tím člověk musí narodit. Myslíte, že splňujete tato kritéria? Tak z mého pohledu určitě ano, co jiného bych asi mohl říci. Když jste přišel, tak vám byla nabízena třída, ve které jste mohl být třídním učitelem. Zdá se, že jste odmítl… Proč? Informace jsou malinko zkreslené, ta třída mi nabídnuta nebyla. Když jsem přišel, tak posty tříd byly plně obsazeny. Nastala situace, že jedna kolegyně odcházela (tehdy z 2.B), takže se jedno místo uvolnilo. Já jsem tam byl zástupcem třídního učitele, ale to automaticky neznamenalo, že bych se měl posunout o kolonku výše. Bavili jsme se o tom i s vedením a enormní zájem o tento post projevil někdo jiný – již několikrát zmíněná kolegyně Bendlová, která měla tu třídu oblíbenou a učila ji biologii. Dohodli jsme se, že já budu pokračovat v zástupci a kolegyně Bendlová převezme tuhletu třídu, která jí dle jejího uvážení přirostla k srdci a strašně se na ni těšila - já jako nováček jsem jí nechtěl brát iluze. I tak si myslím, že jsem se s tou třídou celkem sžil a to, jestli je tam člověk třídní, nebo zástupce, není zas tolik důležité. Bohužel jsem se s tou třídou nedostal na žádný výjezd mimo školu. Podle jakých kritérií jste známkoval aktivitu v hodině na matematice? Podle jasných kritérií, která byla stanovena, která jsem té třídě vždycky říkal. Aktivita znamená, že se člověk zapojuje do výkladu, do výuky. Já jsem se hodně snažil třídu aktivovat, spoustu věcí (pokud člověk poslouchal) mohl i vymyslet; i když to byla látka nová, tak na to mohl přijít sám.

Dále se do toho počítaly i moje plusy a mínusy – to znamená, že pokud byla daná otázka a student na ni neuměl odpovědět, znamenalo to, že se asi nepřipravoval. Tudíž ta aktivita nebyla jenom kladná, ale i záporná. Ale třeba někteří studenti, co seděli hodně vepředu, na tom byli hůř, protože na ně bylo víc vidět… To si nemyslím… Ono se říká, že pod svícnem je největší tma. Já si myslím, že jsem člověk mladý a vidím i do dálky, takže i ty vzdálenější lavice byly pod mým bedlivým dohledem. Učil jste radši matematiku nebo tělocvik? To je těžká otázka; na minulé škole jsem měl plný úvazek matematiky, takže jsem se strašně těšil na tu tělesnou výchovu. Na matematice člověk vykládá, zkouší a je tam takový dá se říct klid (pokud nejsou studenti třeba v pondělí po nějaké dlouhé pauze a nemusí si spoustu věcí povídat), takže to má svoje kouzlo. Tělocvik spousta lidí odsuzuje z toho důvodu, že si na to člověk jakoby nedělá přípravu a jde si s těmi dětmi jenom něco zahrát, ale potom když máte 15, 20 lidí v malé tělocvičně, máte si tam udržet pořádek a vymyslet takové aktivity, aby se nenudili, tak to někdy není legrace. Takže bych asi radši nerozhodoval mezi matematikou a tělocvikem, ale kdybych musel, tak možná tělesná výchova by dostala 60 a matika 40 procent. Jestli jsem správně postřehla, tak v létě jste byl v Dublinu… Jak se vám tam líbilo? Líbilo se mi tam moc, protože to je město, kde jsem předtím nebyl. Byl jsem se tam podívat se svou bývalou kolegyní… Je pravda, že se svými kolegy z bývalého působení se setkávám celkem často. Byl jsem tam týden, poznal jsem novou zemi, novou mentalitu lidí, poznal jsem, že tam opravdu prší víc než tady… Mají tam moře (na to jsem se těšil), ale bylo studené, takže jsem si smočil jenom kolena, což mě trošku zklamalo. Jinak… žít bych tam asi nechtěl, ale takhle na podívání to byl pěkný výlet. Budete se chtít takto stýkat i s kolegy z této školy? Pojedete s nimi třeba někam na dovolenou? Určitě, určitě… Už máme s kolegou Scholzem naplánováno nějaké lyžování o jarních prázdninách, takže určitě na tuhle školu nezanevřu. A pokud se kolegové se mnou budou chtít vidět, tak to není žádný problém. Stále rád trápíte malé vepříky? Ano.

ZEMĚPISNÉ OKÉNKO: Ostrava |

Tomáš Novák

Ostrava je město, proti kterému existuje asi nejvíc předsudků. Mnoho lidí při návštěvě Ostravy čeká město šedé od prachu z všudypřítomných černouhelných dolů, oceláren a železáren. Můj první dojem z Ostravy byl opravdu takový. Bylo to ale určitě tím, že jsem se jako z čista jasna objevil uprostřed jedné z továren – Vítkovice a.s. Je s podivem, že odstavená polovina továrny – obrovská hromada šrotu – je pod ochranou organizace UNESCO. Většina dolů a továren dnes už nepracuje, tyčí se jen na obzoru jako „ostravská hradčana“. Nacházely se totiž v centru města a současnost nedovoluje, aby pracovaly. Centrum Ostravy se nachází na severo-východě města. Vévodí mu široké ulice a středně vysoké domy, které jsou postaveny i na několikametrových železobetonových základních deskách, které mají usměrnit případný propad do všudypřítomných černouhelných dolů. V celé Ostravě se po ulicích nacházejí i větrací otvory pro zavřené doly – předchází se tak hromadění důlních plynů v podzemí, a tak i případnému výbuchu. Před jednou takovouto větrací trubkou je dokonce i pomník zesnulého dolu, který byl zasypán pískem. Z věže Nové radnice je nádherný rozhled přes celou ostravu. Zde si člověk uvědomí, v jak zeleném městtě se nachází. Na jednoho obyvatele tu připadají čtyři čtvereční metry zeleně. Zážitkem, o který nesmí přijít žádný návštěvník Ostravy, je halda Ema – nejvyšší kopec v Ostravě. Umělý vrcholek byl vytvořen z odpadu železářského průmyslu a nyní se z něj pomalu stává umělá sopka. Z kopce unikají výpary, které již mají dokonce na svědomí životy dvou bezdomovců, kteří na haldu přišli se vyspat. Na haldě celoročně neklesá teplota pod bod mrazu. Moje dojmy z ostravy byly opravdu zamotané. Nejzelenější město s nejhorším ovzduším mě rozhodně nenalákalo k tomu, abych tam chtěl žít. Jednodenní návštěva byla ale rozhodně zajímavá.

Obrázek z návštěvy památky UNESCO Vítkovice a.s. ->

Ahoj! Já jsem Arnold. How do you do? „V osm začíná se škola! Co blbnete?“, Arnold volá na dav lidí, kteří šílí, ke škole si parkem pílí. „Jak pět minut do osmi jen zbývá, katův meč nad hlavou se nám kývá.“ „Jaký trest vás, lidi, čeká, že vás to až tolik leká? Vždyť v tuto dobu ranní nejdete pozdě ani.“ „Do sešitu jsme v tento čas už zapsáni a kázeňsky pak za své hříchy trestáni.“ „Student tvor je převelice hbitý, za minutku v třídě by byl skrytý. Až zvonění v osm dozní, teprv’ pak je příchod pozdní.“ „To se tak holt zavedlo, trestat pozdní příchody před osmou i po osmé – nikdo žádné výhody.“ „A když dávno po zvonění kantor není k nalezení? Kdo jej čeká hodnou chvíli, nemůže být opozdilý!“ „Kantor chodí, jak to vyjde vždycky student „pozdě“ přijde.“

Chcete Arnoldovi napsat? Máte stejný názor, nebo si myslíte, že Arnold je blb? Chtěli byste znát Arnoldovy názory na nějaké konkrétní téma? Napište Arnoldovi, sdílí mail s redakcí, takže jeho adresa je redakce.spit@seznam.cz. Arnold vás má rád.

Pozor, jedu! |

Klára Piskáčková

„Seděla jste za tím už někdy?“ „Eh, no… seděla, ale neřídila.“ „Áha,“ chápavý pohled spojený s povzdychem. Jako kdyby si říkal Ach jo, už zase nějaká lama. „Takže jdeme na trenažer?“ „Většina lidí říká, že trenažer je k ničemu,“ dovolila jsem si namítnout. No dobrá, přiznávám, že se pan instruktor netvářil právě přesvědčeně, ale když už jsem si ty lekce zaplatila, posadil mě tedy rovnou do auta. Povšimla jsem si, že se sám velice pečlivě připoutal. „Víte aspoň, jak to funguje?“ zeptal se znaveně. „No, jsou tři pedály…“ začala jsem a on souhlasně kývl. „Aspoň něco,“ zabručel. „Tak sešlápněte spojku a nastartujte.“ Fajn, asi jsem se projevila jako naprostý idiot, když jsem zapalování hledala nalevo od volantu, ale přísahám, že v našem historickém žigulíku to tak opravdu je. Odteď si ale budu pamatovat, že oktávie to má přesně opačně… Poté, co se mi konečně podařilo uvést motor do chodu, pan instruktor se s nevěřícným zakroucením hlavou natáhl a stočil mi volant, abych se mohla vyšinout z řady zaparkovaných vozidel. A tím mohlo začít moje poskakování špinavými vysočanskými uličkami. „Spojku, a zastavíme… a spojku, a rozjedeme se… Musíte jemně, jemně! A spojku a zastavíme… a spojku a rozjedeme se…“ Vážně nezávidím lidem, kteří bydlí v okolí autoškoly, protože řidič, který byl donucen za mnou tempem 10 kilometrů v hodině s pravidelným zastavováním projíždět úzkými uličkami asi musel být po několika málo minutách zralý na psychiatrickou léčebnu. Stejně jako by někteří profesoři obývající tuto oblast mohli děkovat bohu, že se zrovna nevyskytovali nikde poblíž. Popravdě řečeno byla první lekce v autoškole plna poučení. Vyjmenuji jen těch několik základních: 1) na pedály se musí šlapat velice jemně. „Tak a tady si zastavte. JEMNĚ s tou brzdou!“ vykřikl instruktor poté, co jsme oba téměř prolétli předním sklem. „A rozjedeme se. MÍŇ plynu! Motýlí nožky!“ 2) občas se na ulici vyskytne i takzvaná dopravní značka, které jsem však okázale ignorovala. „Ale no tak, slečno, kam byste jela, copak nevidíte, že je tu jednosměrka?“ otázal se instruktor poté, co mi přidupl brzdu a otočil volant. (Při dalších jízdách už říkal spíš: „Hm, tady je třicítka, jestli jste si nevšimla…“) 3) na přechodech se poměrně často vyskytují chodci. „Tady zabočíme vlevo, takže si přibrzdíme, točíme…“ No ano, já tu stařenku o holi, šinoucí se pomaličku k přechodu, viděla, ale při její rychlosti jsem očekávala, že stihnu křižovatku projet dříve. „Ale máme tady chodkyni, takže zastavíme,“ překazil mi plány instruktor, já zašlápla brzdu a my se oba zase téměř rozmázli o přední sklo. Babča u přechodu to viděla, v očích se jí zračila čirá hrůza a pokoušela se co nejrychleji přechod přebelhat. Doufám, že ji za ním netrefil šlak a že stále holduje dobrému zdraví… Skoro se divím, že mne po tomto zážitku na přechodu pustil do provozu, ale doopravdy se tak stalo. Vyjeli jsme tedy na Sokolovskou a zamířili k naší škole, okolo Rokytky jsme se však vrátili na Freyovu a dlouhá Českomoravská mi poskytla možnost vytáhnout rychlost až na padesát – to jsem blesk silnic, že? – kterou mi ovšem pan instruktor ihned zatrhl díky vlastnímu brzdovému pedálu.

Konečně vymezená třičtvrtěhodinka uplynula a instruktor mi pomohl opět zajet ke kraji ulice mezi několik aut. „No nebylo to zas tak hrozný,“ prohlásil a já nevím, jestli to brát jako kompliment, nebo tím chtěl naznačit, že teda nic moc, ale už měl i horší experty. Iniciativně mi také naplánoval další dvě jízdy pro budoucí dva týdny. Když jsem tedy o několik dní později opět usedla do vozu a troufale se otázala „Kam to bude?“, odpověděl pan instruktor prostě: „Do ZOO.“ A mně spadla čelist. A on si vážně nedělal legraci. Doopravdy mne hnal Pobřežní ulicí až k matfyzu (na té nádherné frekventované křižovatce, respektive uprostřed ní, mi to pochopitelně chcíplo, ale kupodivu jsem přežila) a dál k Trojskému zámku se slovy „retardéry přejíždíme se spojkou… retardéry přejíždíme se spojkou… SE SPOJKOU!!!“ a posléze mne nevyklopil u ZOO, aby mě konečně zavřeli do klece, ale navigoval mě jednou nádherně kroucenou silnicí nahoru do Bohnic, kde mě na asi 500 metrů dlouhém rovném úseku učil rozjíždět do kopce, přičemž já měla neustále oči přilepené na zpětném zrcátku a čekala, kdy do nás zezadu vrazí nějaký opravdový řidič. Dokonce mě nenechal ani hospitalizovat v bohnické léčebně, takže jsem se přes Prosek a po estakádě zdárně dokodrcala zpět k autoškole. Celou jízdu ovšem milý instruktor úpěl, že jsem asi požila, protože jsem neustále příliš vpravo a že se bojím o sebe a ne o něho (bodejť!) a když jsem zaparkovala, chvíli jen šokovaně seděl a pak prohlásil, že jsem neskutečně nebezpečná. Po pravdě řečeno… vážně mi to zvedlo sebevědomí. Skoro začínám uvažovat, že si zařídím velký vývěsní štít, kam budu vždy zapisovat data a časy svých jízd, abych varovala lidi v okolí, že budou jejich životy ve smrtelném nebezpečí. Třetí jízda znamenala projížďku okolo Bulovky, pan instruktor už asi pochopil, jak moc jsem nebezpečná a chtěl mít nemocnici po ruce, ale naštěstí jsem nenabourala (no dobrá, díky němu, vzhledem k tomu, že mi neustále stáčel volant, protože ještě nemám odhad na zatáčky) a tak jsme pokračovali na Střížkov a přes Prosek, kde jsem pana instruktora vystresovala tím, že mi motor chcípl opět uprostřed křižovatky a ze strany se na nás řítil autobus 177 v plné rychlosti, zpět na starou dobrou Sokolovskou. Z původního upozorňování, že jsem příliš vpravo, zbylo jen občasné polekané vykvikování „Vy mi to odřete! Vy mi to odřete! ODŘETE MI TO!!!“ a také mi vynadal, že se málo mazlím s řadicí pákou. No promiňte, ale že bych se hodlala muckat s řadicí pákou…? Kdykoli se někomu svěřím, že dělám řidičák v Praze, se Škodou Octavií a většinou ve tmě (potažmo dešti a sněhu), jsem litována, že to si tedy užiju. Každý ale ihned dodává, že jestli udělám řidičák za těchto podmínek, zvládnu už pak za volantem cokoliv. No, doufejme, že je to pravda.

Tak co, čím chceš být? | Anna Štěpánová TÉMA Č. 2: ZDRAVÍ OTÁZKY: 1) Baví vás vaše práce? 2) Jaké jsou podle vás nevýhody tohoto povolání? 3) Proč byste své povolání doporučila našim studentům? 4) Čím jste chtěla být jako malá holka? LÉKAŘKA Miroslava Večeřová -> 1) No jéje! Jinak bych tu nebyla… 2) Málo peněz. 3) Doporučila bych to asi jenom mužům. Je totiž nutné dlouho studovat, a když si chce ženská pořídit dítě, tak to není lehký. 4) Ošetřovatelkou zvířat.

<- ZDRAVOTNÍ SESTRA Veronika Kociánová 1) Ano. 2) Zdravotní rizika a špatné finanční ohodnocení. 3) Já bych to snad ani nedoporučovala. 4) Módní návrhářkou.

LÉKÁRNICE Eva Kocmanová -> 1) Ale ano. 2) Nepříjemní zákazníci a jejich ustavičné stížnosti na doplatky za léky. 3) No… (Ze skladu křičí druhá lékárnice: „Já bych to teda nedoporučovala! Máme málo peněz!“) Ale to nemůžu říct, prosím tě… Tak doporučila bych to proto, že je to čistá práce v teple a pomáháme tím nemocným lidem. 4) Učitelkou v mateřské školce.

Egypt - země Faraónů | Bronislav Čížek Když se řekne Egypt, každému se hned vybaví pyramidy, ale řeknu vám, pyramidy jsou jen pouhá tisícina z krás Egypta. Mnohem zajímavější jsou jejich chrámy, svatyně a krásná příroda plná palem a vroucího písku, a samozřejmě krásného modrého nebe, ze kterého na nás sálá kotouč boha Rea - Slunce. Také proto jsou zde velmi vysoké teploty, někdy až 45°C ve stínu, a to ani nechtějte vědět, kolik je na slunci. Egypt se nachází na severovýchodě Afriky a pyšní se rozlohou jednoho miliónu kilometrů čtverečních. Bohužel celých 95% jejich země tvoří poušť Sahara. Naše putování po egyptských památkách započalo v Brně, kde jsme čekali asi pět hodin na letadlo, které mělo zpoždění, ale nakonec jsme vzlétli. Po čtyřhodinovém letu jsme byli pozdě v noci převezeni do hotelu, kde nás čekala neuvěřitelně pestrá večeře, bohužel bez vepřového v jakékoliv podobě, protože jejich muslimská víra jim vepřové jíst zakazuje.

I když si většina lidí myslí, že to mají kvůli náboženským rituálům, není tomu tak. Za dávných dob byla v Egyptě rozšířena nemoc svalovce a tasemnice (studenti nižších ročníků si ještě z primy mohou pamatovat, co se to tehdá učili za protivné breberky), no a proto se vepřové jíst nesmělo, aby se nemoci nepřenášely dál, a bylo jednodušší přidat tento bod do náboženství, aby se to dodržovalo, jelikož muslimové jsou velmi věřící. Ale zpět k zájezdu. Po krátkém vyspání jsme se vydali podívat na první památku, a to na chrám Jarmak (Chrámové město Amóna-Rea - nejstarší část pochází z roku 1975 př.n.l. a nejmladší část z doby 362 př.n.l.). Byl jsem ohromen, tolik krásné a staré architektury jsem v životě neviděl, a to byl teprve jen začátek. Krátce před zapadnutím slunce jsme měli prohlédnuto a jelo se na další chrám Luxor(zasvěcený trojici bohů Amónovi, Mut a Chonsovi) . Říkal jsem si, co tam budeme dělat, když už je tma, ale když jsme k němu přijeli, bylo mi to hned jasné. Reflektory ozářily celý chrám a ten najednou dostal nádech do krásné sytě oranžové barvy. Nádhera. Po strhujícím dni jsme byli unaveni. Další den jsme strávili v Údolí králů a královen, kde jsme si prohlédli hrobky některých faraónů a jejich manželek, bylo to velice zajímavé. Některé hrobky byly třeba hluboko pod zemí nebo vytesané do skály. Čím panovník vládl déle, tím byla větší a vyzdobenější jeho hrobka, jelikož si faraónové nechávali dělat hrobky za svého života (zvláštní úchylka, že?). Následovalo údolí královen a poschoďový chrám královny Hatšepsowet. Zase naprosto fascinující. Poté už jen Memnónovy kolosy a jelo se zpět na loď, kterou jsme pluli po Nilu. Už jen ta cesta byla skvělá, jelikož na lodi byl i bazén.

Následující den, když jsme už kotvili, záhákly se za naši loď malé bárky s obchodníky, kteří začali prodávat. No jo, ale ta naše loď byla velká asi jako třípatrový dům, možná větší. Takže své výrobky vyhazovali nahoru na palubu zabalené v igelitových pytlích a lidé jim je zpátky házeli na lodičky. Byla to fakt legrace. Po této kulturní vložce jsme se jeli podívat na chrám Edfu, ve kterém je krásná svatyně se sluneční bárkou. Pak jsme se opět vrátili na loď a jeli jsme na chrám Kóm Ombo, který jsme viděli už potmě. Tam mě ohromil fakt, že v reliéfech byly zobrazeny některé chirurgické nástroje, které si dodnes zachovaly svůj tvar, například porodní kleště. Následující den po přejezdu lodí jsme navštívili chrám Abú Simbel, který byl naprosto dokonalý. Obrovské sochy Ramsese II. lemovaly jeho vstup. Po návštěvě Abú Simbelu jsme vyrazili se podívat na nedokončený obelisk a poté na chrám Philae, který se mi ze všech chrámů líbil nejvíce, jelikož byl na ostrově. Další den jsme se jeli podívat na Núbijskou vesnici, kde jsme popili mátový čaj, prohlédli město a jeli na velbloudech Saharou. Velbloud se řídí celkem jednoduše provazem a bičíkem, popřípadě rukou či nohou se pobízí k větší rychlosti. Po projížďce na velbloudech jsme jeli lodičkou po ramenech řeky Nil. A tím vlastně mé putování končilo, protože poté se už jelo na zasloužený odpočinek do Hurgady. Pokud pojedete do Egypta, spíš než pobytový zájezd si vyberte zájezd poznávací, stojí to za to.