VANS MONUMENT TOUR

VANS MO

GENERACE NAROZENÁ PO ROCE OSMDESÁT DEVĚT MÁ TO ŠTĚSTÍ, ŽE ZATÍM PŘÍMO NEZAŽILA ŽÁDNOU DIKTATURU, VĚTŠÍ VOJENSKOU UDÁLOST ANI NIC PODOBNÉ. O DOBÁCH MINULÝCH NÁS POUČUJÍ RODIČE ČI ŠKOLA, MINULÝ REŽIM ZNÁME Z FILMŮ, KNIH ČI VYPRÁVĚNÍ... ALE KAŽDÝ SKEJŤÁK SI URČITĚ UVĚDOMUJE, ŽE KOMUNISTI A SOCIALISTI ZA SEBOU ZANECHALI KROMĚ ZLÝCH VZPOMÍNEK I NĚCO HMOTNÉHO, ČASTO VELMI VHODNÉHO K JEŽDĚNÍ.

Když si porovnáte třeba domy v centru Prahy s různými sídlišti na okraji, musí vám být jasný, že komančové na obyčejných lidech neplýtvali kreativitou. Hlavní byla účelnost, a tak vznikaly králíkárny. Avšak co rudouši ušetřili na masách, to pak rádi investovali do různých soch a pomníků na oslavu vládců či jako památníky pro ně důležitých událostí. Kdyby například soudruh Stalin netrpěl vážnou potřebou oslavit svoji osobnost, tak teď nemá půlka Prahy kde jezdit. Posledních pár let se ve skate médiích na netu začaly objevovat články o různých, na první pohled intergalaktických monumentech, a toho si všimlo i umělecké oko dvorního Board fotografa Petera Mercella. V hlavě se mu pak skloubila potřeba zachytit na objektiv vše zajímavé s potřebou mít na fotce skate, je to hold srdcař, a vzniknul z toho ojedinělý projekt – Vans monument tour. Vše už vlastně začalo při Darkslide.cz Sarajevo tour, kdy jsme si dali slušnou zajížďku k pomníku v chorvatské Podgorici. Obklopený krásnou přírodou a malým jezírkem tu stojí pomník, který nejspíš ovlivnil George Lucase při tvorbě lodí Temné strany síly ve Star Wars. Tento monument byl postaven v roce 1967 Dušanem Džamojnem z pověření jugoslávského diktátora Tita na památku revoluce v Moslavině. Tito byl zřejmě diktátor s uměleckou duší a na mnoha místech velkých bojů druhé světové války dal postavit

NUMENT TOUR

památníky. Jeho idea spočívala v tom, že se nebude vzpomínat na válku, ale vše bude působit futuristicky a vzhlížet k budoucnosti, svobodě, rovnoprávnosti a nezávislosti, která může existovat právě díky lidem, co ve válce padli. Památníky tak neukazují na náboženství, národnost, válečný hrdiny a podobně, ale snaží se být novou formou jazyka, která bude stejná pro všechny. Bohužel, po rozpadu Jugoslávie se o většinu z nich nikdo nestará, a tak pozvolna chátrají. Na druhou stranu, když si na ně přijdete zaskejtovat, nikdo vás tam neotravuje. Ale zpátky k jarnímu Dárkšlíd výletu. Už když vidíte fotky monumentu v Podgorici, napadnou vás dvě věci. První je wallride vedle schodů, ale na fotce bohužel není vidět hranatý sloup na stěně, který vám brání v nájezdu. Samozřejmě, dalo by se do wallridu naskočit, možná... někdo... z jiné galaxie. Ale určitě né v půl sedmý ráno po čtrnácti hodinách sezení v autě. Druhá možnost je vrchol pomníku, avšak v šesti metrech nad zemí, přičemž nikdo z nás neměl horolezeckou výbavu. Zbývá proto jedině ollie ze schodů, a ani to nebude procházka růžovým sadem, protože začátek rozjezdu je do kopce, a navíc přes noc pršelo. Všichni z Darkslide teamu tak nějak čekali, že si to dá Honzík, který jako jediný z týhle party ovládá schody. Bohužel měl odraženou patu, a tak to přenechal mně, nevyspalému a vínem a pivami po cestě posilněnému Hanetlakovi. Po x pokusech, nechuti, rozjebaném kotníku a třech tunách bolesti to však padlo a jelo se spokojeně dál. Vzniklá fotka, ačkoli jsem se kvůli ní dojebal na celou tour, se do článku nepoužila, právě díky Peťově odvaze z toho udělat něco většího. Obvolal pár lidí, vyzjistil podmínky a dokázal naplánovat týdenní tour, počas které jsme projeli 13 států a zažili neskutečně mnoho věcí. Za všechno tohle vděčíme i Boardu a taky Tomshovi z Vansu, bez jehož finanční podpory bychom seděli doma, a v neposlední řadě mojí mámě, která nám na cestu nabalila hodně veganského papáníčka. Původně jsem to ani nechtěl brát, ale nakonec nás to mnohokrát zachránilo. Na cestu jsme se vydali v půlce června z Prahy, kam dorazil mladý polský zabiják Przemek a já. Následoval přejezd do Bratislavy, kde se vyzvedl Rišo, a hurá na celonoční cestu na spot v Podgorici, tentokráte vybaveni horolezeckým náčiním. Cesta bez pivem vynucených čůrpauz trvala už jen nějakých devět hodin, takže časně z rána jsme podupávali na místě. Následovala hodina pokusů přehodit lano přes pomník, což se ve finále povedlo, ale když jsme k němu přivázali mladýho Przemka, stejně jsme ho na vrchol nedokázali vytáhnout. Tak jsme si pro pocit dali wallride ze čtvrtýho schodu a jeli nespokojený pryč s vědomím, že před sebou máme ještě dva spoty a večer budeme v Sofii. Realita však byla úplně jiná. Jak jsme si to jeli Bosnou a Hercegovinou, s úšklebkem, že po měsíci opět projíždíme kolem Sarajeva a tentokrát nesněží, do očí nám padli tři uzavřené fullpipe, do který se dalo nalézt seshora. Vevnitř byly sice malé, občas mokré, ale doprdele jsou to přece fullpipe, a tak v nich musíme zajezdit. Vytáhli jsme lano, vyšplhali jsme se s jeho pomocí nahoru, ale jak tak hodnotíme situaci, došlo nám, že tyhle obrovský sila jsou proti odkutálení se z kopce zabržděný pouze párem zlomených prkýnek a několika kameny. Přesto jsme dál pokračovali v přípravách, ale Peťovi se hlavou honily černé myšlenky a pak si někde na ceduli přečetl, že roury pocházej ze sarajevských jatek, což nám ten challenge absolutně znechutilo. Nasedat a hurá v pekelným horku přidat další čas k naší už beztak dvacetihodinový cestě autem, bez fotky, bez spotu...

Zanedlouho nám do rány vleze polorozpadlá budova, takže brzdíme a vyrážíme na obhlídku. Podobných míst je v celý bývalý Jugoslávii celkem dost, buď jsou to nedokončený stavby, nebo zbytky po bombardování z války v devadesátých letech. Barák vypadal velmi zajímavě, tak jsme vlezli dovnitř a zkoumali ho. Peťo s Rišem se po chvíli rozhodli vrátit pro nádobíčko do auta, a najednou slyšíme, jak křičí: „Igor, chalani, rýchlo preč.“ Vyběhneme teda ven a nechápeme vystrašené výrazy kluků. Jak jsme se dozvěděli, když šli zpátky k autu, potkali mladíka na kole. Peťo, netušíc co drží v ruce, ho slušně pozdravil. Pak si ale všimnul, že svírá DIY sekyrku. Je otázka, jestli s ní chtěl rozbít okýnko, nebo naše lebky, ale nejspíš se mu ještě nikdy nestalo, že by ho někdo slušně pozdravil, takže se na kluky jen chvíli díval, potom se otočil a ujel. A to stejný jsme udělali i my. To je krása, 30 hodin cesty, stále žádná fotka a už na nás vytahujou sekyrky a kyje. Nakonec jsme ale po dlouhém hledání objevili i druhý monument, Tjentište, který byl postaven roku 1970 jako památník bitvy o Sutjeska v roce 1943. Neměcko-italská armáda tu zaútočila na partyzány, který jim dokázali měsíc vzdorovat, což si vyžádalo přes 8.000 mrtvých, většinou z řad civilistů. Monument se skládá ze dvou obrovských sculptur, mezi kterými je cestička, kousek dál stojí čtvercový pomník padlým a nad ním schody do neznáma. K celý týhle stavbě vedou polem dvě schodiště tvořící společně tvar osmičky. Je to celkem neuvěřitelná záležitost, bohužel tu nejde nafotit nic jinýho než trik na zemi. A protože flipy na zemi jsou moje ultraslabá stránka, ale chtěl jsem mít na spot nějakou památku, napadnul mě drop s odjezdem do trávy. Jen co jsme začali jezdit, přihrčelo si to polem auto s dvěma týpkama, zřejmě myslivcema, kteří jen zastavili a šli do lesa. Nikdo nechápal, proč z něj po nějakym čase vylezli s cihlama v ruce, ale po víc jak třiceti hodinách v autě už se nad blbostma nepozastavuješ. Něco jsme nafotili, ale začalo pršet. Šli jsme pryč, avšak pak jsme objevili ještě jeden zajímavej úhel, takže se všechno rozložilo a pustili jsme se do toho znova. Úspěšně. Naše další putování vedlo nějak podezřele na jih, až jsme se nakonec dostali do Černé Hory, kde nám jezera, útesy a asi tlakilion tunelů, které nebyly zpevněné betonem, absolutně vyrazily dech. Nechápajíc tyhle krásy jsme putovali dál a dál, úplně zničený po celonočním a celodenním cestování. Bylo už to hodně kritické, a řídit jsem musel dokonce i já. Přiznám se, že jsem z toho měl strach jak Dárkšlíd team z představy, že jednou dojde pivo. Zastavili jsme proto v nějakým městě poblíž moře, abychom si tu dali pár hodin spánku. Venku nás hlídalo stádo divokých psů, ale v autě bylo takový dusno, že se nedalo spát, a tak jsme se po chvíli přesunuli pár kilometrů do města Bar, jehož název nás jako správný hospodoplavce potěšil. Parkovali jsme kousek od pláže, Przemek zůstal spát v autě a my si dali pár hodin spánku na lehátkách u moře. Zní to jako sen, jenže po chvíli vás začnou štípat komáři tak, že se to nedá vydržet, a jdete radši zpátky do zapařeného auta. Ale to koupání při východu slunce stálo za to. Bylo třeba se vrátit k naší misi, a tak jsme začali rozmýšlet nejlepší možnou cestu do Sofie, s čímž nám trochu pomohl i pán s paní z místního baru. Nabízela se možnost vrátit se pár desítek kilometrů a jet přes Srbsko, nebo si dát tour de Kosovo et Albania. Na to ale místní hned reagovali posměchem a pazvukmi typu booom, jak nás tam hned zlinčujou. Nadšení nevzbudila ani skutečnost, že musíme zaplatit 38 euro za místní zelenou kartu, ale prostě to vypadalo jako nejrychlejší řešení, a protože jsme kluci nebojácný, šli jsme do toho. Komu by se chtělo vracet třicet kilometrů, když může na tour navštívit další stát.

Vyrazili jsme proto serpentýnami, krásnou prázdnou albánskou dálnicí a cestami, po kterých místní jezdili v protisměru, zřejmě aby pobavili turisty. Kochali jsme se krásami albánských pohoří, když tu jsme u dálnice spatřili něco, z čehož by dostal nekonečnou erekci nejen bazénový skejťák, a to 20 full pipe vedle sebe. A tak i přesto, že byly součástí nějaké právě probíhající stavby, jsme to museli risknout... Nezastavil nás ani zaměstnanec, který volal svému vedoucímu nebo rovnou na policii, takže Przemek se stačil pěkně

vysoko pohoupat a já vyzkoušel transfer. Nakonec nám to ale překazil déšť a muselo se jet dál. Pohled na celkem podařený fotky nám po těch několika těžkých dnech zvednul náladu, i když ta díky nekonečným kecům celé posádky byla stále celkem dobrá. Zanedlouho jsme u cesty spatřili betonový kanál, který vypadal celkem schopně. Auto jsme nechali stát na blikačkách na krajnici dálnice, na sebe si oblíkli oranžový vesty a šlo se to zkusit. Spot to byl ale skoro nejezditelný, mokrý a kluzký, takže se po pár marných pokusech pokračovalo dál. Jediný, co nám z toho vzešlo, byly 3 litry potu a spousta špíny. Za několik kilometrů jsme se ale přesvědčili, že albánští architekti musí být duší skejťáci, protože jsme spatřili obrovský kanál se šikmými bankovými stěnami, ke kterému se dalo relativně dobře dojet. Pokud teda člověk vyrazil s offroadem, ale naše boarďácká Kia zvládne všechno. Kanál měl celkem prudký stěny a povrch, na kterým byste si obrousili i desku z titanu, takže jediný schopný trik byl wallride. Na skejt si ale stoupnul náš polský bratr a ukázal, že dokáže zajezdit na všem. To heclo i mě, takže tam nakonec padly celkem pěkné vraždy jako bonelles drop in, no comply tailslide od Przemka nebo bonelless do nosebluntu ode mne. Spokojeně jsme si jeli dál, i přesto, že jsme si byli vědomi velkého časového skluzu. Na hranicích nás

přivítala parta krav seroucích na silnici v doprovodu týpka s lopatou, kterou to po nich hnedka uklízel. Všichni jsme měli dobrou náladu až do doby, kdy si celník vyžádal ode mě a od Riša k naší občance i cestovní pas... Rišo ho měl, já ale raději investoval peníze do oříšků, které nás živily. I když jsme pak úřední osobu přesvědčovali, že i na netu je napsáno, že nový typ OP jako doklad postačí, v Kosovu nám vypsali papír o nepovolení vstupu do země a poslali nás zpět. Sice nás pak pobavilo, jak si Albánci dělají z Kosovčanů srandu, že mají pořád nějaký problémy, ale nálada byla víc jak zlá. Museli jsme totiž objet spodní cíp Kosova do Makedonie a to celé ve strachu, že nás tam nepustí. Cesta už nebyla plná rovných dálnic, naopak jsme se proplétali samými serpentinami hor. Utěšováni pomyšlením, jak jsme ušetřili 38 eur za zelenou kartu, jsme projížděli městečky, kde lidi místo aut parkují před obchoďákem třeba koně, a vesničkami, kde skoro neznají elektřinu a kde vám každých pár kilometrů zatarasí cestu ovce nebo kráva... A obloha se začala stmívat. Měli jsme za sebou dva neskutečný dny zavřený v autě, ale řekli jsme si, že už se nikde nebudeme zastavovat a že to prostě dáme. Peťo se totiž začal řídit mým heslem, že spánek je přeceňovaný, a vydržel být za volantem až do půl třetí ráno. Stačili jsme ještě popřát Rišovi k jeho

2

3 4 5

1 2

22. narozkám a přišel čas na střídání šoférů. Byl jsem čerstvě probuzenej, zalepený oči, a měl jsem celkem strach, ale jakákoliv otázka kolem řízení nebo pravidel provozu byla zbytečná, protože Peťo vytuhnul. V šest ráno jsme však konečně po třech dnech cesty dorazili do Sofie. Ještě hoďku a půl jsme museli počkat na majitele apartmánu, který celkem nechápal, zvlášť když jsme mu dva dny pořád volali a stále posunovali náš příjezd. Konečně jsme se mohli natáhnout v posteli s tím, že po obědě vstaneme a pujdem si něco natočit. Tři dny v autě nás ale zničilo natolik, že jsme se probudili až večer. Venku pršelo, a tak jsme šli aspoň na obhlídku spotů, hlavně Národního domu kultury, kvůli kterýmu jsme sem jeli. Aby nešvaru nebylo dost, na místě jsme zjistili, že je NDK v rekonstrukci a hlavní část je uzavřená. Chválabohu se dalo jezdit alespoň na boku stavby, takže jsme si ho hned na druhý den naplánovali. Po cestě na ubytko jsme ještě na oslavu Rišových narozek nakoupili šampaňský, respektive perlivý víno, který si můžeme finančně dovolit. Budíček byl časně z rána a hned jsme u snídaně zkoumali, kam se vydáme. Napadly nás města jako řecké Thessaloniki, a protože jsme na jedný dálniční značce viděli slovo Istanbul, věděli jsme, že všechno je možné. Při pohledu na předpověď počasí jsme se rozhodli strávit další den v autě, neboť v Sofii to s oblohou nevypadalo nejlépe. V plánu bylo dojet na nejzajímavější spot, a to bulharské ufo, monument Buzludzha, vzdálený asi 300 km. To je pro nás přece procházka růžovým sadem. Po cestě byl navíc ještě jeden monument v Plovdivě, v angličtině Hillock of Fraternity, což je v překladu „návrší bratrstva“. Obrovské ohniště vysoké 23 metrů, vytvořené ze šikmin uspořádaných do kruhu, které tu postavili na počest 100. výročí dubnového povstání, díky kterému se pak roku 1878 Bulharsko vymanilo z osmanský nadvlády. Pomník byl slavnostně otevřen 30. září roku 1974, a to i na počest 30. výročí socialistické revoluce. Prostě komunistická památka, jak má být. Bohužel dovnitř se jít nedalo, tak jsme aspoň pojezdili na střeše. Przemek si dal fs bonelles a nějaké srandičky, a pokračovali jsme dál k hledanému ufo. Auto jsme zaparkovali na první trávě s vědomím, že nás čeká ještě poměrně náročný výstup na kopec, na jehož vrcholu socialističtí mimozemšťani přistáli. Na úpatí nás hned překvapili dvě obrovské pěsti držící oheň, které si vysloužili náš udivující pohled. Výšlap vzhůru byl opravdu náročný a každýmu bylo jasný, že skutečný důvod opuštění a zatracení stavby nebyl pád režimu, ale lenivost komunistických papalášů sem chodit na párty... Po propoceným výšlapu jsme však nahoře objevili cestu, po které se sem dá vyjet! Parkovalo na ní však auto nějaké místní policie, takže jsme se domnívali, že to tady stráží kvůli vandalům, ale nakonec se z toho vyklubalo, že se v práci nudili a dojeli si nahoru udělat jen pár fotek. Stála před námi obrovská budova. Vím, že slovo obrovský používám často, ale všechno tady bylo doprdele kurva drát obrovský. Prostě obrovský ufo, za kterým se tyčila obrovská, 107 metrů vysoká věž s rudou hvězdou. Pod ufem, na zavřených dveřích, zářil graffiti nápis: „Never forget your past.“ Na minulost se tady rozhodně zapomenout nedá. Tento vrchol zažil roku 1868 bitku mezi Bulhary a Turky, takže se komunisti v čele s Dimitarem Blagoevem rozhodli tu na památku postavit socialisté centrum budoucnosti, prostě pomník připomínající socialistický komunismus. Práce začaly roku 1974, spolkly asi 7 milionů eur, a to jak z vládních zdrojů, tak národní sbírky. Stavitelem byl generál Delcho Delchev a autorem projektu Georgij Stoilov, a týpci na sebe můžou být právem hrdý, protože po nich zbyla jedna z nejbizarnějších opuštěných staveb světa. U zamčených vstupních dveří je na stěně tabulka, která mluví za vše: „Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad zhnět!“ Jsou to slova z Internacionály, revoluční písně z 19. století, ve které našli zalíbení všichni komunisti a různý levicový skupiny. Každý rok zde u památníku organizovala Bulharská socialistická strana střetnutí, na který vždy dorazilo kolem 30 až 40 tisíc lidí, prostě kalba největší! Po pádu komunismu v roce 89 ale památník osiřel a kvůli nájezdům vandalů zle chátrá. Obešli jsme budovu kolem dokola a objevili ve stěně malou díru, skrz kterou jsme se rozhodli vlézt dovnitř. Když jsme se tam dostali, nikdo nic nechápal. Obrovský kruhový prostor, mramorová podlaha posetá světelnými kužely, pronikajícími skrz rozbitou střechu. Na stěnách pozlacené mozaiky Marxe, Engelse a Lenina, o kus dál alegorie mladých ruských vojáků, které vítají bulharské ženy chlebem, solí a květy. Díky Peťovi jsme se dozvěděli, že na tomhle mástrštichu pracovalo víc jak 60 umělců. Uprostřed všeho obří srp s kladivem a nápis „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Chvíli jsme to všechno vstřebávali a pak začali pátrat po budově. O spoty tu nebyla nouze a bylo jasný, že se tu určitě něco nafotí. Peťo se však někde dočetl, že se dá vystoupat až nahoru na věž a rozhodl se, že najde kudy. Vzal mě s sebou, z čehož sem měl velkou radost, ale nadšení po pár chvílích vystřídal pocit strachu. Procházení se tmavými podzemními prostory, kde nebylo naprosto nic vidět, a člověk vůbec netušil, kde je, ve vašich střevech vyvolává pocit akutní potřeby. Jinak řečeno, byl jsem posranej až za ušima. Hledali jsme, hledali, už jsme se na to chtěli vykašlat, ale přeci jen, když už jsme se dostali tak daleko, tak to nevzdáme. A najednou se v malé místnosti před námi objevilo rezavé strmé schodiště, respektive něco mezi žebříkem a schody. Moje věta „Našiel som to Peťo, ale neteš sa“, hovoří za vše! V jakési úzké šachtě, po mokrých stupíncích, to znamenalo nahoru asi 245 schodů. Ocitli jsme se pak uvnitř prosklené rudé hvězdy, a když jsme překonali strach, vylezli jsme úplně až na vrchol, odkud byl nádherný výhled po okolí. Nadšení přerušil Rišův telefonát, že tu jsou nějaký lidi a ať jdem okamžitě dolu. Jak se ukázalo, byli to jen lokálové, kteří sem chodí chillovat. Potkali jsme je při našem sestupu v půlce věže, takže naše představy, jak je místo opuštěný, vzaly za svý. Ale stejně, zážitek to byl obrovskej. Rišo si mezitím připravil

spot, a přesto, že povrch byl celkem mokrý, padnul mu přes zídku heeflip a mně pak nosebonk, protože #neviemflipyzaboha. Plánovali jsme ještě nějaký spoty, třeba wallie z rádiusového, hodně rozborbardovaného okna, ale nakonec jsme se rozhodli jít pryč, což se ukázalo jako dobrý řešení. Těsně před příchodem k autu nás totiž zastihl obrovský liják... Následující den se konečně konalo to, co jsme plánovali už od prvního dne tour, a to skateboarding v Sofii. I přesto, že se NDK přestavuje, v blízkém okolí je spotů dost, a tak tam padly nějaké sérky a Rišův nepochopitelný nollie fs 180 to ss fs nosegrind bigspin out. Po městě nás provázel Vladimír Ivanov Gibon, což je týpek, který se do Sofie přestěhoval, a kromě občasných brigád nedělá nic jinýho, než že skejtuje. Ukázal nám třeba zídku ze sedmičky se skoro metrovým kinkem na konci. Przemek do pár pokusů vyprásk bs grind, bohužel dřív, než sem si stačil zapnout kameru. Zkoušel pak ještě bs 5-0, ale to už nepadlo. Rišo si poměrně dlouho hrál s noseslide

nollie flip out, avšak i přes nadějné pokusy a dopady to neodjel. Brali jsme to jako best trik tohodle spotu, ale pak nám náš průvodce ukázal svůj úvodní trik v profilu, a to flip noseslide no heel out na zídce o kus vedle, asi ze třinácti... To nám padla brada a šli jsme radši na DIY spot. Díky zkušenostem z Darkslide víme, že lidi z DIY komunity jsou skvělý, a tak tomu bylo i tady. Místní byli úplně hotoví z Przemka, který tam poslal hromadu triků, největší highlight byl fs nosegrab transfer do taislidu na rádiusovém gapu. Dali jsme si pak s nima pár piv, půlka osádky se přesunula na hotel, půlka šla slavit spolu s lokálama Rišovy narozky. Průběh radši popisovat nebudu, stačí říct, že na hotel jsme dorazili v šest ráno. Původní plán zajet cestou domu do Bělehradu vzal tak za svý, a přehodnotili jsme to na odjezd směr Zvolen, kde Peťo Molec oslavoval svůj promodel u Antiz. Peťo Mercell nahecovaný vidinou domova dokázal dojet 1.000 km jen s několika přestávkami, a asi si dokážete představit to přivítání na party, kde nás nikdo nečekal. Poděkování letí všem zúčastněným, díky kterým se nám celý výlet takhle povedl, a Rišo, já už na tebe fakt budu milejší... Občas. A na závěr si dovolím

malé filozofické okénko. Pomníky jsou postavené na počest padlých, bohužel v každé válce jich je zbytečně moc. Válčí se často kvůli materialismu a kvůli lehké ovlivnitelnosti lidských ovcí. Nebuďte teda ovce, mějte svůj názor a nenechte se pohltit vším, co vidíte na internetu nebo v telce. Dávejte si kurva pozor na xenofobii, neboť to je ta nejlehčí zbraň, kterou třeba Hitler zle zneužil. Řiďte se tím, že život by byl krásný, kdyby každý měl svůj názor a nesnažil se o něm přesvědčit za každou cenu ty druhé. Každý má svou pravdu a vy nemůžete nikomu cestu přikázat, ale jen ukázat. Takže když chcete změnu, začněte u sebe. Je to otřepaná fráze, ale je to doprdele tak. Místo hejtu toho zlého radši podpořte to dobré! Cheers.

1