DC DAY TOPOĽČANY

DC DAY TOPOĽČA

ANY

Podle původního nápadu se mělo jet v sobotu, do Prešova a ve složení Peťo Molec, Ondro Leskoviansky a Jirka Hronek. Tři dny před akcí se z toho stala neděle, Jirkovi Hronkovi řek v práci šéf, že mu nedá dovolenou, a Lesko by se z Prešova nestih odvézt do Čech, a tak se muselo do Topoľčan. Uff. K tomu se pak ještě přidala zajímavá noc fotografa Peťa, který v sobotu v jedenáct v noci vyjel z Trutnova, v pět ráno dorazil domů do Zvolena a ve čtvrt na sedum už vyzvedával před barákem Molece a kameramana Marka Lovasa aka Mitche. Uff uff. Velká sranda byla, že Peťo Molec se hned zajímal,

jak dlouho Mercell spal, a když zjistil, že hodinu, tak ho vyhnal od volantu na zadní sedadlo, aby se mohl ještě trošku prospat. V plánu bylo vyzvednout v půl osmý Ondra Leskovianskyho v Bánovcích, a když tam parta něco před osmou dorazila, Lesko nikde. Píšou mu esemesky, volají a žádná reakce. Trošku krize. Asi za deset minut se ale Lesko objeví a hned uklidňuje, že žádná panika, že si byl jen obhlídnout pár lokálních spotů. Radost ze shledání byla veliká, neztrácel se čas, naskákalo se do auta a hurá směr Topoľčany. DC den začal obhlídkou spotů. Nedaleko Topoľčanského hřbitova se nachází rail s dopadem do křižovatky, takže se musí dávat pozor na auta. Pokud to nevyjde, nemaj aspoň lokálové svoji poslední cestu moc dalekou. Jen o pár desítek metrů vedle stojí budova finančního úřadu s pěkným zábradlím, u kterýho je ale potřeba trochu vytunit nájezd. A do třetice všeho dobrýho railovýho je opět po pár desítkách metrů zábradlí z osmi schodů u prodejny potravin. Taková vyšší, kratší záležitost, přesně pro styl Petera Mercella. Kluci ještě zkontrolovali zídku u Domu kultury, ale ta se nezdála dostatečně vhodná kvůli nic moc nájezdu. Posledním místem prohlídky pak byla vyhazovačka přes schody, která nevypadala vůbec zle. A když parta stála na tomhle spotě, Molec se rozhodl, že to nebude zdržovat a že tam rovnou něco dá. Takže nejdřív olíčko, který přišlo hned, a pak byl na řadě pop shove-it. Během snažení na místo dorazili i policajti, ale k překvapení všech ani nevylezli z auta, prohlídli si dva, tři pokusy a pokračovali dál. To Peťa hodně nakoplo a pop shove-it úspěšně vrátil. Hodinky ukazovaly devátou ranní, jedna fotka na světě a mohlo se vyrazit dál. Na hřbitov. Řada byla na Leskovi, ten si dal pár prvních rozehřívacích pokusů, ale začalo poprchávat, a než se jeden nadál, lilo jak z konve. Velká čára přes rozpočet! Topoľčany rozhodně nejsou městem krytých spotů. Jediná možnost byla rail u Finančního úřadu, na který byl ale úplně nejhorší náskok, a ještě člověk musel na rozjezdu překonat dvě gumový rohožky. A to, že odjíždět se musí po dlažebních kostkách, to už snad nikoho ani nepřekvapuje. Kluci si spot vytunili plechy, které si s sebou přivezli, ale to nestačilo, takže Peťo Molec vyrazil na trestnou výpravu k prodejně potravin, odkud přitáhnul dřevěný desky, a poladil místo do perfektu. Tou dobou šel zrovna kolem nějaký zvídavý člověk a zajímal se, co to tam kluci staví. Když zjistil, že jde o skateboarding, chválil, a ještě doporučil, aby si dávali pozor na policajty. Trochu to tím zakřik, protože fízlové přijeli vzápětí, ale opět jen koukali z auta a po nějaký minutce pokračovali dál. Začalo se skejtovat, Lesko zkoušel feeble, ale moc to nešlo, protože se mu do toho blbě odráželo. Když už spot stál, byla by škoda ho opustit, a tak to Moleček ztrestal bs boardslidem. Protože stále pršelo, bylo nutno vymyslet plán B. Kluci zašli do Tesca, nakoupili jídlo a ukradli si zde wifi signál, aby mohli zkontrolovat aktuální předpověď počasí. Ta nebyla moc příznivá, za sluníčkem se muselo směr Nitra, což Lesko kvůli odjezdu do Čech nestíhal, anebo zariskovat směr Piešťany. Takže se vyrazilo podle hesla risk je zisk. Fotograf Peťo se potřeboval vychcat, a tak se stavělo na první pumpě,

2

vlastně ještě v Topoľčanech. A co od záchodků nevidí? Fullpipe! Nikdo z kluků nechápal, Moleček běhal kolem jako malý dítě a výskal radostí. Takovýho štěstí najednou. Začalo se skejtovat, kluci si to užívali a v tom se objevil nějakej chlápek a ptal se, jestli to drží, že to totiž včera svařoval. Všichni si mysleli, že je okamžitě vyhodí, ale byl v klidu, a dokonce klukům vyprávěl, že jezdí uvnitř jednoho z dílů obrovskýho čtyřicetimetrovýho komína. Nafoceno bylo během čtvrt hodinky a pokračovalo se dál, a teprv cestou Peťo zjistil, že si na ten záchod z toho návalu adrenalinu zapomněl dojít.

V Piešťanech se objelo pár spotů, ale nikoho nic nezaujalo, a tak se kluci rozhodli pokračovat směrem na Trenčín. Tam v ježdění opět bránil déšť, takže se muselo zas vymejšlět a Lesko si vzpomněl na spot v Trenčianskej Teplej. Nachází se na vlakovým nádraží, je to taková hrana u kolejí, která se dá jezdit nahoru. Ondro chtěl udělat nosegrind výtrh a do deseti minut to vrátil. Zajímavý bylo, že i sem přijeli policajti, opět jen poseděli a jeli pryč. Peťo ještě zkoušel switch frontside crooked, a mezitim Leskovi volá kámoš, že ho večer nedoveze do Čech, jak mu slíbil, neboť tam nakonec nejede. Megaprůser. Ondro totiž musel v pondělí v Praze do práce, takže se skateboardingem skončilo, rychle se přejelo k němu domu, kde si sbalil, a pak ho kluci hodili na nádraží. A to je konec DC dne. Sice to vůbec nedopadlo tak, jak jsme si naplánovali, ale přesto si kluci ježdění skvěle užili. Z výletu jsme si odnesli dva poznatky. Ukázalo se, že Peťo Molec je v neskutečně dobrý skate kondici a je jen otázka času, kdy se opět prosadí na mezinárodní scéně. A slovenský policajti nejsou zas až tak špatný... Leda že by věděli víc než my! Že třeba v DC den bylo venku nějaký divný záření, a tak jim kapitán zakázal vylejzat z aut!

1

2

Českolipskej rodák Tomáš Javůrek po světě běhá pětadvacet let, z toho půlku má odježděnou na skejtu. Po základce vyrazil na střední sklářskou do Nového Boru, obor malba na sklo, odtud se přesunul na vejšku do Ústí, fakulta Umění a designu, ale nějak ho to nechytlo, tak to ani nedokončil. Veškerou svojí energii přesunul do skateboardingu, a proto je s ním i tenhle rozhovor. Sponzoři DC shoes, Levi‘s skateboarding, Swis-shop.cz, Restart skateboards a House of Marley z něj musí mít radost.

Jak se ti fotil tenhle rozhovor?

Bylo to po zimě a nebylo na to hodně času. Pro ty lidi, kteří si rádi čtou text, to tady nebudu zdržovat nějakým popisováním, jak jsme chodili ze spotu na spot a kde byla jaká spára... To mě nezajímá, nikoho to nezajímá. Zkrátka jen řeknu, že jsem to fotil s Peťou, kterej byl super. Ví, že mám rád svůj klid, nehrotil mě, byl trpělivej. Díky, Peťo.

Nechceš mluvit o spárách, ale moh bys prozradit, který spoty tě zaujaly?

Chtěl jsem aspoň jednu fotku z Český Lípy, ze svý domoviny, aby to tam bylo. Vzal jsem teda Peťa do starýho opuštěnýho depa, což je super flek, ale se strašnym bordelem, prostě napůl squat. Strávili jsme tam odpoledne a odvez jsem si bektel. Neni to nějakej super trik, ale šlo mi o to, že je to z Lípy.

A s jakym trikem si nejvíc spokojenej?

Nejspíš s backside change footem na Tupolevově v Letňanech. Snažím se ten trik dělat často, ale nikdy ne z takovýhle vejšky, to je pak úplně jiná věc. Deset procent letu se to snažíš nalepit a pak devadesát procent čekáš, co se stane, a bojíš se. Ale trik jsem vrátil naštěstí celkem hned, a ani u toho nijak zásadně nepadal.

Titulka?

Já tomu říkám sjezd na svíčku... Jde tam o to, že stojím oběma nohama na tailu a tak to i sklopím. Musí se u toho nohy v pohybu trochu posunout dopředu, aby byla šance to odjet. No a pak když ten rádius sjedeš do roviny, tak si nohy přendáš do normálního postoje... Ale záleží, kde jedeš, třeba na Štvanici to s nohama na tailu zvládnu až na další překážku.

A tam uděláš blunt to fakie!

Tak to zatím nehrozí, možná někdy v budoucnu, haha. Jinak ten pomník mi ukázal před lety Black Bee, za což mu děkuju. Je to v Praze na Chodově, na takovym starym hřbitově. Potřebovalo to si zvolit správnej čas k návštěvě. Na hřbitov totiž nejčastějc choděj starý babky a pro ně ráno znamená třeba šest nebo deset dopoledne. Proto jsme takticky zvolili čas oběda, protože na ten si důchodci dávaj pozor, že ve striktně dvanáct se musí jíst! Prostě jedou si v režimech, který mi už dávno nemáme. Takže jsem toho využil, naběhli jsme tam na dvanáctou a bylo to v pohodě. Ale musím se ještě přiznat, že jsem se toho hodně bál. Nevěděl jsem, jestli mi to padne. Byla to jedna z posledních fotek, který jsme museli vyfotit, a defacto ta nejdůležitější. Díky Bohu jsem to dal.

TOMÁŠ JAVŮREK

VELKEJ SVÉRÁZ JE TENHLE PÁN. JEŠTĚ NEŽ JSME SE DO ROZHOVORU PUSTILI, PANOVALI V REDAKCI VELKÝ DISKUZE, JAK TO ASI DOPADNE. BYLO NÁM HNED JASNÝ, ŽE TO BUDE DOST JINÝ. JINÝ JAKO TOMÁŠ JAVŮREK SÁM!

text: Radek, foto: Peter Mercell

Co je to magický číslo 67 na tvym skejtu? Jágr má 68, to ses splet, ne?

S Jágrem to bohužel nemá nic společnýho. Číslo 67 pro mě znamená muj život po tom, co jsem se přestěhoval do Prahy. Znamená to partu, znamená to zážitky na Mánesova 67, což je moje pražský bydliště. Stalo se tam strašně moc věcí, poznal jsem tam spousty lidí... Je to takovej párty byt, ale nemusíte si o tom myslet nic špatnýho. Mám to tam hrozně rád, nedám na to dopustit.

Česká Lípa je město, kde i starý dědci v hospodě celej večer usrkávaj jedno pivo, protože si frčej na piku. Seš rád, že ses odstěhoval?

Já bych to zas až takhle nezaškatulkoval. O severu se to ví obecně, že tam drogy jedou, ale kdo nechce, může stát stranou. Pravda je, že čim menší město, tím se tomu míň vyhneš. Je jedna parta, ve který funguješ, víc vrstevníků tam prostě nežije... Jsem rád, že jsem se odstěhoval a doufám, že mi to Českolipáci nebudou mít za zlí. Já to tam mám hrozně rád, ze začátku jsem tam jezdil každej víkend, ale teď když nemusim, tak tam tři, čtyři měsíce nejedu. Já jsem vždycky natěšenej, pak tam přijedu a nic se tam neděje. Jak tam chybí práce, tak se stejně všichni stěhujou do Prahy. Já tu ve finále mám víc kámošů Českolipáků než v Lípě. A na Mánesově cestou pro jídlo k Vietnamcum rozdám víc pozdravů než za celý odpoledne v Lípě. Ale prostě vyrost sem tam, žijou tam super lidi, hrozně mi to dalo. Jsem rád, že jsem z Český Lípy a do Prahy se přestěhoval, že jsem v ní nevyrůstal. Beru to jako plus.

Myslíš, že kdyby ses nepřestěhoval, tak bys v tý Lípě zamrznul a přestal s ježděním?

Se skateboardingem bych nepřestal, to pro mě vždycky byla zbraň, jak odtamtud vypadnout. Já už

od svýho rannýho věku pořád jezdil někam pryč, ale nikdy jsem neměl pořádný koule na to se odstěhovat. Byl jsem na to ještě moc mladej. Praha byla pro mě logický řešení, z Lípy to není daleko, a je tu všechno – práce, známí.

Čim se v Praze vůbec živíš?

To je tak... Mám střídavej režim. Přes zimu se snažim mít stálou práci, ale co si budem povídat, zatím to bylo většinou jen po shopech. Osmdesát procent mejch známých je z týhle sféry, takže to je pro mě nejsnadnější. Makat v obchodě je taková blbost, nevidíš nic, co by ti vznikalo pod rukama, ale na druhou stranu večer zamknu klíčkem krám a vššš, jdu domu a nic neřešim. V létě funguju jako brigádník, mám rozházený sítě a pořád je co dělat. Ale já mám tu možnost si určovat čas, a to je pro mě to nejcennější. Jsem mladej a dřít budu celej život. Nepotřebuju peníze, nikdy sem je neměl, vyžiju s minimem. To je moje výhoda.

A kde brigádničíš?

Tak nejčastějc jsou to opět shopy, toho se nějak nedokážu zbavit, haha. A pak, co se naskytne, třeba u kámoše na Žižkovský věži. Teď jsem dokonce sázel túje... No rozhodně se nepředřu, nejsem ten, co by chodil pět dnů v tejdnu do práce. Ale pak si to odsírám, že nejsou peníze. Nepotřebuju je, nemám ženu, dítě, zatím se bavím.

Je těžký se starat sám o sebe?

Já už mám věk, kdy by to takhle měl mít každej. Když o tom přemejšlím, tak já bych třeba nedokázal žít sám v jedna jedničce. Přijít domu, udělat si jídlo, zakouřit si a jít spát? To by měl bejt konec dne? Ne! Já přijdu na byt, zdravim se se všema, vymejšlíme, co podniknem, někam jdem... Já potřebuju mít kolem

sebe to živo. Takže kdyby byla otázka tak, že pokud bych měl rodiče v Praze, tak jestli bych bydlel u nich, tak odpověď je nikoliv. Určitě ne!

Nenutí tě ta svoboda každej den do kalby?

Teď musim opatrně... budou to číst lidi... No jako jak to říct? Samozřejmě, že se pořád něco děje. Ale to je tou Prahou. V Lípě je jasný, že víkend propiješ, ale tady je víkend sedm dní v týdnu a s tím jsem měl trošičku problém, když jsem se sem přistěhoval. Takže jsem chodil jak do práce, tak na mejdany, a často to vypadalo, že jsem šel z práce na mejdan a z něj pak rovnou do práce. To bylo blbý... Ale mě to baví, člověk potřebuje zábavu. No, musim říct, že moje kalba ještě nepřesahuje hranici, kdyby mi to narušovalo muj soukromej život nebo bych z toho měl zdravotní problémy.

Řikal si mi, že si už skoro nepamatuješ začátky svýho ježdění. Ale pro rozhovor to zkus!

Já si nepamatuju letopočet, ale jinak to vím úplně přesně a strašně za to děkuju. To, jak skejtuju dneska, takový ty moje odlišnosti, tak to už vzniklo na začátku. Já jsem z volejbalový rodiny a naši mi vůbec nefandili. Já byl veden k volejbalu a ve volným čase dělal to pirátství, ten skateboarding, kterej se doma nelíbil.

1

Já si to proto musel dělat po svým. Naštěstí muj kamarád, kterýho podporoval jeho otec, mně vždycky dal svojí starou desku. Ta sice neměla žádnej nose, ale já na tom stejně jezdil obráceně. Díky tomu jsem dělal hodně na fakie, a protože desky neměly tvar, tak i hodně různý freestyle triky, prostě snažil jsem se ty nedostatky desek nějak obcházet. A to mi zůstalo. Ze začátku jsem se docela bál, starší kluci v parku nám to nedali zadarmo, ne jako dneska. Dostávali se mi, nebyla tréma, a když jsem spadnul, hned se zvednul a jel dál. V dnešní době už mi to s tim pitím tak nejde, je to horší a horší. Ale už zas nemívám trému, to je bomba. K svýmu ježdění potřebuju diváky, potřebuju je slyšet, jsem na tom závislej. Dám první trik, lidi mi zařvou a je to moje, už to vim, že nezkazim. Nedám první trik, neslyšim ten bordel a je to zlý. Závody mě baví jezdit, a když mám možnost, tak je jedu. Nenechám si tam ale sebrat tu zábavu

2

jsme strašnej kouř. Ale o to víc mě pak bavilo, když jsem si tam vybudoval nějakej respekt a přišlo mi, že to mám zasloužený. Nebylo to jako, kdyby mě do toho cpali rodiče, vozili mě po závodech a já si toho nevážil. Já si všechno musel vybojovat, a to je možná i jeden z důvodů, proč to dělám tak dlouho, furt mě to baví a nepouští. Já si skateboardingu strašně vážim.

Když si byl malej a blbej, maloval sis to růžově, že budeš profíkem a tak?

Jako takový sny byly, ale už od začátku jsem věděl, že jsou nereálný. Každej rád sní, že bude třeba slavnej hudebník, ale já nějak u skateboardingu hnedka věděl, že je to těžký. Ale to, že člověk nechce bejt úplná špička, neznamená, že ho to nebude tlačit dál. Já jsem neměl vidinu, že budu lepší, prostě to přišlo samo. Celej život jsem si myslel, že budu malovat. Na škole mi to ale znechutili, tak jsem se na ní vykašlal a řek si, že si to budu dělat tak, aby mě to bavilo. Se skateboardingem je to stejný. Ten mě baví, proto se třeba na těch závodech i napiju, a pak to poseru, protože už jsem moc opilej. Ok, ale já se nehodlám přizpůsobit, to je prostě skateboarding, to si užívám. Nenechám si do toho kecat.

Měl si někdy nějaký závodní výsledky? Kariéru?

Kupodivu u nás na lokálkách, kde mě to kvůli atmosféře strašně baví, mi to šlo. Když sem začal jezdit z mejdanů rovnou na závody, tak ten první rok jsem měl úplně nejlepší výsledky a vyhrál nejvíc závodů. Byl jsem přepnutej, bylo to hustý, ale dařilo kvůli vidině výsledku. Třeba já teď na MČR vyhrál kvalifikaci, a když pak jel finále, neudělal jsem ani trik, protože už sem byl moc.

Přestože si neměl nějaký zářný výsledky, tak se objevili sponzoři...

Nechci, aby to vyznělo povýšeně, ale myslím si, že mám dost výraznej styl. Když se díváš do parku, tak jsem vidět. Nejezdím sice ty největší schody, ale ty si mě tam najdeš. Samozřejmě na začátku jsem taky jako každej posílal emaily a chytil se u značky jako Meatfly. Pak se ale sám objevil Swis. Na ně já nedám dopustit, Richard s Filipem si mě vybrali sami a dotlačili mě všude. Díky nim jsem u DC, podíval se do DC Embassy, mohl jsem jet Fotra, mám sponzora Levi‘s, prostě všecko. A třeba takovej Restart, tam je to přesně obráceně. Já ty kluky, co to dělaj, od začátku znám, jezdili jsme spolu, takže je to takový rodinný a podporuju je, protože chci podpořit.

Co tvuj hardware, jak si náročnej?

Desky mám od Restartu a hardware od Swisu, leč já to moc neřešim. Kolečka měním, až když jsou vidět ložiska, to samý trucky. Já si na všechno hrozně dlouho zvykám, já potřebuju mít rozvikláno a vyžvejkáno. Když mi dáš něco novýho, tak je to katastrofa. Boty mám od DC, ale protože nemám rád novej grip, tak mi vydrží dlouho, nedávám jim kouř. A taky nelámu desky. Když si du třeba zajezdit s Karlem Raichlem, tak on za session zlomí dva skejty a já jezdím desku ještě dva měsíce. Jem nenáročnej...

Já myslel, že řekneš, že ty zlomený skejty po Raichlovi ještě dva měsíce dojezdíš, hehe.

Hahaha, tak to už by bylo moc, já to snad vyzkoušim.

Jakých momentů se skejtem si nevíc vážíš?

Když sem byl malej, vážil jsem si všeho tisíckrát víc. V patnácti jsme jeli s Meatfly na trip do Paříže a Bilbaa, z toho jsem byl úplně vyplesklej. Já kluk ze sídliště jsem měl najednou možnost jet zadarmo s partou a něco vidět. Celkově si vážim všech svejch výletů. Normální člověk s mejma financema by se na tolik míst nikdy nepodíval jako já díky skejtu. A vážím si i tý party kolem, kterou jsem poznal. Teď jsem nakouknul pod pokličku wake, to mě oslovilo, letos jsem začal na snoubu... Ta parta je dobrá, to se mi líbí. Trošku mě mrzí, že skejťáci jsou rozházený po celý republice. Snowboarďáci maj v tom výhodu, jak se scházej ve střediscích a trávěj tam spolu sezónu, tak se víc stmelej. Ve skateboardingu je to o takovej malejch gangíčkách, nejsme tak dohromady jako snb, a to je velká škoda.

Viděl ses nebo zajezdil sis někdy s nějakejma profíkama?

Třeba jsem viděl v Berlíně na minirampě Chrise Haslama. Všichni přestali jezdit, natahali si sedačky kolem a nechali mu tam volno na vlastní session, nikdo neměl odvahu mu tam vlízt, každej jen čuměl se spadlou bradou. Nebo sem na Stalinu viděl Marka Sucia, to je hodně dobrej týpek, ten mě baví. A silnej zážitek byl, když na Mystic přijel flip team. Skatepark

byl plnej lidí, zabíjeli a najednou v rohu vyleze s pivem v ruce Geoff Rowley. Všichni na něj začali koukat, vytahovali foťáky. A on jenom přešel na druhou stranu, tam se otočil a šel zpátky. A to bylo jedinkrát, co jsem viděl Geoffa Rowleyho. Tyhle lidi maj kolem sebe takovou auru...

Jezdíš už dlouho, můžeš srovnávat. Jak ti přijde scéna v současnosti?

Změny vidim ve všem, v tricích, v módě, ve filozofii těch lidí... už jsme prostě čistě skejťáci. Dřív byl jeden punkáč, druhej jezdil na akce a všechny dohromady nás stmelovalo to ježdění. Teď už lidi jsou jenom v tom svým skate tunelu, neřešej nic jinýho, ztrácej kontakt s ostatním světem. To tak dřív nebylo, skateboarding byl pro nás takovej bonus k tomu ostatnímu.

Mně přijde, že je ta scéna dole, na nějakým podivným konci.

Já si myslim, že to lítá furt nahoru dolu. Jedno jaro nikdo nejezdí a druhý potkáš šest nových kluků. Dřív sem tomu vůbec nefandil, protože sem byl mladej a blbej, ale velký plus jsou skate školky pro děti šest až deset. Jasný, že ve třinácti už máš jezdit sám a projít si tím za sebe. Ale budou dělat po svým a proti ostatním. To je dobře, to je zdravý, lepší a podle hesla jaký si to uděláš, takový to máš.

Je jasný, že se vždycky najde deset bláznů... Ale co dělat proto, aby to fungovalo dál normálně, aby se tomu věnovalo víc lidí, a mohli tak být závody, sponzorovaný jezdci, obchody i média?

Teď to stejně už jde samo směrem fotbal, dyť se podívej, co z toho dělají firmy jako Nike. Dřív mi přišlo, že profíci měli všichni skoro stejně, a teď je jeden milionář a Sebo Walker žije v karavanu u Stoner plazy.

třeba já kdybych v šesti řek mámě, že chci skejtovat, tak mě nikam samotnýho nepustí a do parku se mnou chodit nebude. A teď maj rodiče možnost přivíst prcka do klubu, nemusej se o něj bát, a když viděj, že to dítě baví, tak už má zelenou. To je dobrý.

Já když vidim, jak teď frčí longboarding, tak si říkám, jestli náhodou street jako takovej nezanikne. Teď už se taky neskáče do vejšky nebo nejezdí freestyle.

Vždycky se najdou nějaký partičky, který se tomu budou věnovat, a čim víc bude někdo přicházet s jinym stylem, tim víc budou ortodoxní. Vždycky tady budou týpci jako kluci z Darkslidu nebo z Lógru, který si to Jsou v tom rozdíly jak ve fotbale, jezdí se první liga až divize.

Nejspíš v Americe, u nás máme tak okresní přebor, kterej navíc nechce nikdo hrát. Dá se to změnit?

Jak to udělat nevim, ale určitě to jde. Solidní boom teď probíhá v Polsku, viděl jsem to v Lešně, ty lidi tam z toho prostě serou. Ok, jsou to Pšonci, hehe, ale jsou z toho skateboardingu hotoví. Když jsem tam byl naposled, v parku stáli maximálně tak dva Poláci za pohled. A myslim, že letos jich tam uvidim minimálně patnáct, i víc. Jak to dokázali zvednout, to však nevim.

Takže cesta k záchraně česko-slovenskýho

skateboardingu je stát se Polákem, haha... Seš známej svejma netradičníma trikama a stylem celkově. Kde bereš inspiraci?

Neni to nic nucenýho, chodí to ke mně samo. Dělám prostě kraviny a někdy si ulehčuju věci. Třeba jak mám ten backside changefoot, tak to vzniklo tak, že jsem vždycky chtěl backside tři, ale nikdy ho nedal. Tak jsem to sral tak dlouho, dokud jsem neudělal půl to a půl to, a najednou ejhle, byl z toho možná ještě lepší trik. Důležitý je si nevytvářet nějaký bariéry, jako že by sis chtěl třeba chytit prkno rukou, ale protože

2 pojistit, už to mám asi čtvrt roku a nestalo se mi zatím vůbec nic, haha. Ale pro mě je to dobrý, připlácím si za zdraví... Já se nikdy o sebe nijak nestaral, že bych se nějak protáh, to vůbec, pár piv a jedem. Teprv teď se sebou něco dělám, zatím se z toho necejtim nijak tělesně líp, ale vnitřně jo. Prostě odstraňuju si to morální bahno a říkám si, že teď si to pivo můžu dát, protože jsem se předtím protáh.

Jaký máš plány na léto?

Já si to neplánuju, ono se to všecko stává samo. Jak máme partu, pořád přichází nějaký nápady, pořád se

se to normálně nedělá, tak to radši ani nezkusíš. Styl odjíždění do perfektu je dobrej, ale je dalších x způsobů jak věci vracet, jak se na ně rozjíždět a jak je dělat. A zkusit by se mělo všechno. Nemá cenu vytvářet univerzální top styl alá Paul Rodriguez a pak aby se všichni snažili jezdit jako on. To by bylo šílený... Mě na skateboardingu zajímá ta kreativita a těší mě, že lidi můj styl baví.

A který zajímavý triky teď zkoušíš?

Ppp, co sem tak divnýho udělal naposled? Nevim, asi halfcab changefoot, ale myslím, že ten už jsem od někoho viděl. Ono se to nedá moc popsat. Já si jezdim sérky, dělám různý věci, už mě pak bolej nohy a řeknu si, že si něco bláznivýho vyzkoušim a ono to tam zrovna padne. A pak si řikám: Co že, co to bylo?! Jenže za tejden už si na to ani nevzpomenu. Prostě ten trik jednou přišel a už nikdy znovu nebude.

Bolí tě tvůj skateboarding?

Ne. Nemůžu říct, že sem nikdy neměl žádný zranění, ale nic vážnýho, párkrát kotník. Spíš se mi dějou takový blbosti. Před nějakou dobou mi kámoš nabízel pojištění, ale já tomu nevěřim, tak jsem si ho nesjednal. Pak ho potkám za tři měsíce a on se mě ptá, jestli sem neměl nějaký zranění. A já že vykloubenou ruku, odštíplej zub atd. A on že bych za to dostal tak sedmdesát tisíc... Tak jsem se nechal jezdí na nějaký vejlety. A co se skateboardingu týče, tak když já jedu na nějakej trip, tak to se dozvim tak tři dny před odjezdem. Vždycky. Je to tak nejlepší, protože naplánovaný akce nebejvaj tak dobrý. Když si vezmeš málo peněz na tour, nejvíc si to užiješ, když hodně, už to není tak dobrý... jsou to takový paradoxy, ale fungujou.

Ty máš umělecký školy, jak dalece kulturně teď v Praze žiješ?

Myslel jsem, že se tomu budu věnovat víc. Přestal jsem malovat a třeba rok a půl na nic nešáh, ale opravdu. Sere mě to, jenže já se k tomu už nedokážu dokopat. V Lípě nešlo chodit ani na výstavy, tady se snažim, to ti Praha umožní. Ale sám netvořim. Dřív sem měl tu potřebu... Bojim se to říct... asi stárnu. Dřív, když sem se podíval na flek na stěně, tak sem viděl kovboje, jak bojujou proti dinosaurům, a nad nima letěj stíhačky. Teď se kouknu a je tam skvrna, nic jinýho. Když je člověk mladej, je údernější, je větší rebel. Ale věk v malování naštěstí není žádná překážka, dá se to celej život. Já si teď odjedu skateboarding, práci, a na starý kolena na chatě se k tomu vrátim.

Máš nějaký další hobby?

Je to klišé říct, ale je to muzika. Taky mám strašně rád japonský anime, v čem některý lidi vidí jenom Pokémony. Ale baví mě všechno, všechna zábava, nerad se nudim. Styl, jakym si žiju teď, je úplně nejlepší.

Spousta lidí přijede o prázdninách do Prahy, co bys jim tak doporučil k návštěvě?

Doporučoval bych nejít jen na kultovní místa a nestrávit tam týden. Prostě dorazit s kámošem a jezdit street, vozit se po celý Praze. Park je hezkej, asi se tam celodennim ježděním zdokonalíš, ale vidíš furt to samý. Neni nic lepšího než cruisřit po městě od rána do večera, vždycky se někde zastavit, pak jet zas dál, všecko vidět, potkávat holky a zakončit to někde kalbou. Ale destinace ať si každej vybere sám, je to na něm. Hlavně teď toho vyrostlo v Praze spoustu novýho, třeba ty Vysočany, ty jsem si strašně oblíbil, a to tam není ani jeden rádius.

Rozhovor už máme pekelně dlouhej, musíme to utnout. Kdo to dočet až sem, ten dostane dávku závěrečný filozofie. Dá se podle tebe se skateboardingem skončit?

Ne. Vždycky to tam bude. Nevim, co by se muselo stát, asi přijít válka, aby tě to úplně rozházelo. Já vyrost se skaterama, jsem zvyklej v týhle komunitě být a je to pro mě strašně moc. Bez ježdění bych nemoh žít. Samozřejmě, že se budu muset nějak přizpůsobit, ale to neznamená, že bych zapomněl na skateboarding. To nikdy. A vždyť to znáš!