Stříbrná
labuť
Praha 2018
Přeložila: Renata Heitelová
Amo Jones: Stříbrná labuť Vydání první Copyright © 2017 by Amo Jones All rights reserved Nevhodné pro osoby mladší 18 let. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2168. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Silver Swan vydaného v roce 2017 Český překlad © 2018 Renata Heitelová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Obálka © 2018 Emil Křižka Přebal a vazba © 2018 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0811-1 BARONET Praha 2018
Amo Jones
Stříbrná
labuť První díl série Elitní klub králů
VĚNOVÁNÍ Příběhům, které s vámi zamávají tak dobře, že máte chuť si zapálit. Tohle je jeden z nich.
1. kapitola
P
rvní den na přípravné Akademii Riverside mám pocit, že se školní chodby kolem mě bortí. Obklopuje mě zvuk zavírajících se skříněk a pochechtávání studentů. Mnohem radši bych navštívila matčin hrob, než byla tady. Přistěhovali jsme se sem s tátou přes celou zemi, protože tu našel „tu jedinou“. Začínám si myslet, že neumí počítat. Tohle je od máminy smrti už třetí „ta jediná“. Jakmile dojdu ke své skříňce, otevřu ji a uložím do ní zcela nové učebnice. Pak vytáhnu školní rozvrh. Matematika. Paráda. Když zavírám dvířka, moje kožené náramky s cvočky o ně cinknou. Zamířím na hodinu matematiky. Je září, alespoň tu začínám na začátku školního roku. Na prahu učebny se zastavím a nahlédnu do svých papírů, abych zkontrolovala číslo, než se podívám na to na dveřích. Nevšímám si dvaceti nebo kolika čumilů a vydoluju ze sebe: „Je tohle 1DY, učebna matematiky?“ 9
Dojde ke mně učitel – aspoň předpokládám, že to je on – s černě orámovanými brýlemi, jež stíní jeho unavené oči. Šedivé vlasy vypovídají o jeho věku. „Ano. Vy jste Madison Montgomeryová?“ Polknu a přikývnu. „Ano, to jsem já.“ „Vítejte v Riverside. Já jsem Warner. Co kdybyste se posadila?“ Usměju se na něj, sevřu své učebnice a zamířím mezi studenty. Všichni sedí na svých židlích a právě tehdy zaslechnu ten šepot. „Madison Montgomeryová? Není to ta holka, jejíž matka zavraždila milenku jejího otce, než spáchala sebevraždu?“ „Víš to jistě?“ zeptá se její kamarádka a skepticky mě pozoruje. „V novinách mi připadala mnohem hezčí.“ „Ne, je to rozhodně ona. Její táta je v pěkným balíku. Ta rodina je zazobaná už celé věky a její matka byla znuděná domácí panička, která přistihla svýho manžílka s jinou. Takže ubodala tu ženskou k smrti, než se sama střelila do hlavy – Madisoninou brokovnicí.“ Vzduch začíná houstnout, když dosednu na židli. „Její brokovnicí? Ona má brokovnici? Páni. Radši aby se od ní člověk držel dál. Může být stejně šílená jako její matka.“ Obě se zasmějí, než pan Warner luskne prsty, aby si získal jejich pozornost. Na okamžik zavřu oči a spolknu tu nepatrnou naději, že v nové škole začnu s čistým štítem. Ten mi už nedopřeje nic a nikdo. Co jsem si to myslela? O první přestávce vyjdu ven z budovy a posadím se na schody. Škola je postavená tak, že studenti můžou využívat hlavní schodiště jako místo, kde svačí nebo obědvají. Atrium je plné lidí, proto jsem se rozhodla jíst tady, kde svítí slunce a kde je míň… přelidněno. 10
„Čauky!“ ozve se veselý hlas. Otočím se. Holka za mnou je drobná jako skřítek a útlé tělo má oháknuté v tom nejluxusnějším oblečení. Od platinově blond vlasů se jí odráží slunce. Nemůžu si nevšimnout, že zatímco já nosím kolem zápěstí černé kožené náramky s kovovými prvky, ta její jsou ověšená stříbrem a zlatem. Okamžitě vím, že z nás dvou kamarádky nebudou. „Ahoj.“ Zastrčím si za ucho své hnědé vlasy. Posadí se vedle mě a zakousne se do svého sendviče. „Já jsem Tatum. Ty jsi tady nová, že jo?“ Přikývnu a olíznu si z palce šťávu z jablka. „Jo. Promiň, ale myslím, že nechceš, aby tě se mnou někdo viděl.“ Moji poznámku odmávne. „Všechno o tobě vím. Madison Montgomeryová, sedmnáct let. Dcera vražedkyně, která se zastřelila. Otec se válí v penězích. Přestěhovali jste se z Beverly Hills do Hamptons. Ušlo mi něco?“ Pomalu zamrkám, než přimhouřím oči. „Zapomněla jsi na tu část, že se matka zastřelila mojí zbraní.“ Nervózně se zasměje. „Já vím. Jenom jsem doufala, že to není pravda.“ „O to jde. Pravděpodobně nechceš, aby tě lidi se mnou viděli.“ Soustředím se zase na jablko. Zavrtí hlavou. „Ale ne, z nás dvou budou ty nejlepší kámošky.“ Po přestávce zamířím na další hodinu, a než se naděju, už zvoní na oběd. Tatum trvá na tom, že mě co nejlíp provede po škole. Ukazuje mi různé učebny a kde se můžu na co zapsat. Na oběd do jídelny chodí i kluci, kteří mají vyučování v jiné části školy. Všichni tady jsou z bohatých rodin, a tím „bohatých“ myslím na úrovni Billa Gatese. Vážně se divím, jak mě sem táta dokázal 11
dostat. Sice máme peníze, jenže tahle škola je úplně jiný level. Tady je potřeba mít i dokonalý rodokmen. Když vejdeme do jídelny, Tatum ukáže na moji sukni. „Uniformu si můžeme přizpůsobit. Třeba popošít lem výš, jestli chceš.“ Školní sukně mi sahá přesně nad kolena a já jsem s tou délkou spokojená. Nestojím o víc pozornosti, než už mám, takže její návrh přejdu. „Díky,“ vydechnu suše, než zvednu oči ke dveřím, které vedou do chlapecké části školy. Projde jimi banda kluků, smějí se a povídají si mezi sebou. Po jejich příchodu se atmosféra uvnitř rázem změní. Kluci se sebevědomě usmívají. „Co jsou zač?“ zeptám se a kývnu hlavou ke skupince mířící ke stěně u zahrady na vzdáleném konci pravého křídla jídelny. „Tihle? Ti znamenají jenom potíže,“ zamumlá Tatum a usedne k jednomu z piknikových stolů. Pozorně je sleduju. Všichni vypadají rajcovně, jsou to fakt sexy kluci. Tatum se otočí, aby viděla, kam se dívám. „A tyhle dvě jsou děvky,“ dodá a ukáže na ty holky, které si o mně šeptaly na hodině matematiky. „Co myslíš tím potíže?“ vyzvídám. Odtrhnu pohled od té party kluků a poznámky o holkách si nevšímám. „Myslím tím, že to jsou nejen protekční kreténi, kterým tahle škola říká pane, a to myslím doslovně – kaž dopádně, pokud jde o Natea. Navíc tu úplně o všem rozhodují. Studenti Akademie Riverside jsou pouhými pěšáky v jejich nechutných a zvrácených hrách. Jsou pány téhle školy, Madison.“ „Říkáš to, jako by patřili do nějakého gangu.“ Otevřu si jogurt. „To je skoro pravda,“ odpoví a otevře si krabičku džusu. „Jsou totiž členy jednoho takového tajného klubu.“ Přikloní se blíž a usměje se. „Elitního klubu králů.“ 12
2. kapitola
E
litního klubu králů?“ zopakuju a kousnu do sendviče. Jimmy, náš kuchař, mi připravil můj oblíbený. S kuřecím masem, nakrájenými rajčaty, nasekaným salátem a majonézou. Je ve své práci tak dobrý, že ho můj otec odveze s sebou, kamkoli se přestěhujeme. Tatum mávne rukou a protočí panenky. „Jsou jako nějaký exkluzivní tajný klub. Nikdo ve skutečnosti neví, co se v tom klubu děje, ani kdo všechno do něj patří, ale podle všeho to má co dělat s krví a rodokmenem.“ Dojídám sendvič. Zvonek nám oznámí konec přestávky, takže si ze stolu posbírám učebnice. „Co máš teď?“ zeptá se Tatum a strčí si jablko do pusy, aby měla volnou ruku a mohla si posbírat knihy. Tiše se uchechtnu, když si jablko z úst vyndá. „Co je?“ Zavrtím hlavou. „Ale nic. Mám teď tělocvik.“ Ušklíbne se. „Víš, že to není povinný předmět, jo?“ Přikývnu a pomůžu jí posbírat její věci, když vidím, jak jí to trvá. „Ráda sportuju.“ 13
Otočíme se a zamíříme zpátky do dívčí školní chodby. Když dorazíme ke dveřím, něco mě přinutí se ohlédnout. Taky máte občas pocit, že vás někdo pozoruje? Tak teď těch pohledů cítím v zádech sedm. Když se zastavím, Tatum přestane žvanit o nějakém zápase, co se koná v pátek večer, a zadívá se přes moje rameno. Vzápětí ve tváři zbledne a svraští obočí. Pomalu se otočím, abych se podívala do jídelny, a zjistím, že celá ta parta – všech sedm kluků – na mě zírá. Pohlédnu na každého z nich a zastavím se o něco déle na jednom s rozcuchanými tmavě hnědými vlasy, který se hrbí nad židlí. Má široká ramena a silnou hranatou bradu. Jeho oči na mě dál zírají, až mám najednou pocit, jako by mě zhypnotizoval. Vím, že bych se měla pohnout, a tak polknu a odvrátím se. Vydám se na další hodinu. „Pane jo! Počkej!“ Tatum mě doběhne. „Co to sakra bylo?“ Pokrčím rameny a vytáhnu z kapsy svůj rozvrh. „Pravděpodobně se doslechli o mý mámě.“ Tatum si odfrkne. „To je jim ukradené, tím jsem si jistá. Šlo o něco jiného. Ale poslouchej…,“ pevně mě chytne za paži a zastaví mě, „… nechtěj, aby si tě všímali, Madison. Nejsou to hodní kluci.“ „No, zdá se, že na to už je pozdě.“ Protáhnu se kolem ní a zamířím k zadním dveřím vedoucím k tělocvičně. Projdu dlouhým koridorem, a právě když se chystám zahnout za roh do dívčích šaten, narazím do hrudníku tvrdého jako skála. „Krucinál,“ zašeptám a sundám ruku z jeho prsního svalu. „Omlouvám se.“ Vzhlédnu do medově hnědých očí orámovaných hustými řasami. Hezounek. „Hej, nic se nestalo.“ Sebere ze země svou sportovní tašku a natáhne ke mně ruku. „Jsem Carter. A ty musíš být Madison Montgomeryová.“ 14
„Super,“ zamumlám. „Už jsi o mně všechno slyšel.“ Sklopím oči k jeho hrudi a vzpomenu si, jak pevná pod mou dlaní byla. Uchechtne se. „Kterou že to historku?“ utahuje si ze mě a mrkne. Usměju se, protože se snaží odlehčit náladu, a potřesu hlavou. „Myslela jsem, že tohle je dívčí část školy, nebo není?“ „Tělocvična je společná. Jak se ti tu první den líbí?“ zeptá se a opře se o zeď. „No,“ začnu a střelím očima do dlouhé chodby, „je toho na mě trochu moc.“ „Cartere! Pohni zadkem!“ zavolá z opačného konce chodby starší muž v kšiltovce a s píšťalkou kolem krku. Carter ze mě nespouští oči a maličko se zakření. „Tak zase někdy jindy, Madison.“ S úsměvem se odtáhne od stěny a projde kolem mě. „Jo,“ odpovím, když už je pryč. „Zase někdy jindy.“ Otočím se a ohlédnu se přes rameno. Přistihnu ho, že mě pozoruje, tak mu lehce zamávám, než zamířím na tělocvik. To jsou dva milí lidi, co jsem tu první den poznala. A neviděla jsem ho sedět s těmi Elitními nebo jakými kluky, proto doufám, že není jejich kámoš.
Právě čekám před školní branou na svého řidiče, když ke mně přiběhne Tatum. „Tak Carter Mathers, jo?“ Zakývá na mě obočím. Nakloním hlavu. „Jak o tom vůbec víš? Došlo k tomu sotva před hodinou.“ „Novinky se tu šíří rychle.“ S klidem si čistí nehty. „Začíná mi to docházet,“ zamumlám. 15
„Každopádně,“ pokračuje a chytne mě za paži, „potřebuju tvoje telefonní číslo, abychom mohly naplánovat, co podnikneme o víkendu.“ U obrubníku zastaví moje černá limuzína a zpoza volantu vystoupí Harry, tátův řidič. Tatum vytáhne mobil a já jí cestou k autu nadiktuju svoje číslo. „Fajn! Pošlu ti zprávu,“ zavolá za mnou, když mi Harry otevře dveře a já je sevřu v ruce. „Máš řidiče?“ zeptám se jí už s jednou nohou v autě. Zavrtí hlavou. „Řídím sama.“ Zamávám jí a vklouznu do auta. Dnešek byl fakt zajímavý. Nevím jistě, jak se postavit ke všemu, co se dnes stalo, ale jestli bude každý den jako ten dnešní, čeká mě pořádně dlouhá jízda.
16
3. kapitola
R
ozrazím dvoukřídlé dveře domu v koloniálním stylu, v hale upustím na zem tašku a zamířím do kuchyně. Náš dům je přesně takový, jaký byste čekali, že někdo jako můj táta vlastní. Stěny jsou neutrálně mléčně bílé, do patra vede křišťálově bílé schodiště. Než zamířím nahoru, vytáhnu si z ledničky plechovku coly. Můj táta a jeho nejnovější manželka se vrátí v pondělí. Setkala jsem se s ní teprve dvakrát, ale připadá mi milá. Rozhodně milejší než jeho poslední ženská, jasná zlatokopka. Zatímco jdu po schodech nahoru, v zadní kapse mi zavibruje mobil. Rychle ho vytáhnu a přijmu hovor, když vidím, že volá táta. „Ahoj.“ „Madi, promiň, zlato. Zapomněli jsme ti říct, že se do sídla přistěhuje i Elenin syn.“ Jakmile vyjdu schody, zastavím se a rozhlédnu po dlouhé chodbě. „Aha. Nevěděla jsem, že má syna.“ „Má. Chodí na stejnou školu jako ty. Drž se od něj dál, prosím tě.“ 17
„Co to má znamenat?“ Povzdychne si. „Vysvětlím ti to, až se vrátím domů, Madi.“ „Jsi nějakej tajemnej, tati. Promluvíme si, až přijedeš domů. Jsem si jistá, že to tady zatím zvládnu.“ Ukončím hovor, aby mě dál neotravoval nebo se mi snad nesnažil „promlouvat do duše“. Mobil si zastrčím zpátky do zadní kapsy džín a dojdu ke dveřím svého pokoje. Zarazím se, protože z vedlejší ložnice slyším vycházet zvuky. Že by už byl tady? Chvíli bojuju se zvědavostí, než strčím do svých dveří a vydechnu úlevou, že jsem zpátky ve své bezpečné bublině. Zabouchnu za sebou a dojdu k proskleným dveřím ve viktoriánském stylu, které vedou na malý balkon nad bazénem. Odtáhnu bílé záclony a otevřu, abych dovnitř pustila vzduch. Pohladí mě odpolední větřík a odfoukne mi přes rameno dlouhé hnědé vlasy. Moje bezpečná bublina odpočinku má krátké trvání, protože „What’s Your Fantasy“ od Ludacrise hlubokými basy rozvibruje stěny, na kterých mám pověšené klasické umění. Zavrtím hlavou, vejdu zpátky do pokoje, v němž pořád leží krabice s mými věcmi, které jsem zatím nevybalila. Otevřu dveře přilehlé koupelny a zase je za sebou zavřu, než ze sebe svléknu oblečení, co jsem měla ve škole. Vstoupím pod horký, přesto uklidňující proud vody a pořádně se umyju, než otočím kohoutkem a omotám si kolem těla osušku. Když vystoupím ze sprchy, zahlédnu někoho, jak se opírá o zárubeň dveří vedoucích do druhého pokoje. Hlasitě vyjeknu a sevřu si osušku kolem těla. Zatracené dveře! Zapomněla jsem na ně. Teď z vedlejšího pokoje hraje „Pony“ od Ginuwineho a přede mnou stojí vysoký štíhlý kluk se založenýma rukama. Přimhouřím na něj oči. „Vypadni!“ Ukážu k jeho pokoji. 18
Uchechtne se a prohlédne si moje tělo odshora dolů, než nakloní hlavu. „Ach, nestyď se, sestřičko. Já nekoušu…,“ zakření se, „moc silně.“ Sevřu osušku ještě pevněji a sjedu pohledem z jeho nahého hrudníku na pevné břišáky. Paže má svalnaté, na levém prsním svalu vytetovaný velký keltský kříž a po pravé straně hrudi se mu táhnou vytetovaná písmena. Vzhlédnu k jeho obličeji. Koutek úst má v úsměvu povytažený a na rtu kroužek. Prohlíží si mě, v očích mu přitom rošťácky jiskří. „Už jsi s tím ojížděním mýho těla skončila, sestřičko?“ „Nejsem tvoje sestřička,“ zasyčím a přimhouřím oči. „Zmiz odsud. Potřebuju se převléct.“ „Ani se nezeptáš, jak se jmenuju?“ diví se. V koupelnovém světle se jeho hladká opálená kůže leskne, z modrých očí mu čiší neplecha. Odstrčí se od zárubní a dojde ke mně tak houpavým krokem, že by se mohl měřit s rapperem 50 Centem. Tmavě blond vlasy nosí rozcuchané a roztrhané džíny mu visí na bocích tak nízko, že odhalují lem boxerek. Zastaví se, až když se mě hrudí skoro dotýká. Natáhne se po zubním kartáčku a uculí se. „Jmenuju se Nate, sestřičko.“ Mrkne na mě a vytlačí si na kartáček pastu, než se jeho úsměv odrazí v zrcadle. Strčí si kartáček do pusy a domýšlivě se ušklíbne. Rychle se otočím a vypadnu ze dveří. Co to k čertu bylo? V žádném případě se s ním nebudu dělit o koupelnu. Zvednu z postele mobil a vytočím tátovo číslo. Když hovor rovnou spadne do hlasové schránky, tiše zabručím. „Tati, musíme si promluvit o mojí bytové situaci, a to hned!“ Natáhnu na sebe úzké džíny a kostkované tričko, učešu si vlasy a stáhnu je do ledabylého vysokého cu19
líku. Nazuju si conversky a zamířím ke dveřím. Zrovna když je otevřu, Nate vyjde ze svého pokoje, pořád polonahý, stále v těch hříšných džínách. Arogantně se kření, kšiltovku má otočenou dozadu. Okamžitě mám po náladě. „Kam se chystáš?“ „Do toho ti nic není,“ odpovím, zabouchnu za sebou dveře a napadne mě, jestli bych si na ně neměla dát zámek. Zamířím ke schodišti a on mě dožene. „Jasně že je. Starší bráchové mají na svoje mladší sourozence dohlížet.“ Zastavím se, na čtvrtém schodu se prudce otočím a zamračím se na něj. „My dva,“ ukážu mezi nás, „nejsme příbuzní, Nate.“ Jenom se ještě víc zazubí. Když se opře o zábradlí, pohled mi dopadne pod jeho biceps, kde se táhne výrazná jizva. Všimne si, kam se dívám, a rychle před sebou zkříží paže. „Ale když se ptáš…,“ sejdu zbytek schodů, otočím se k němu a nakloním hlavu, „… jdu střílet.“
20
4. kapitola
K
dyž později večer přijedu domů, poděkuju Harrymu a zamířím k širokému vydlážděnému schodišti a hlavním dveřím. Ještě než k nim dojdu, slyším hudbu, takže když je otevřu a zjistím, že se v domě koná party, ani mě to moc nepřekvapí. Zabouchnu za sebou – trochu dramaticky – a rozhlédnu se po podnapilém davu. V naší mramorem vyložené kuchyni hrají puberťáci pivní pong, v pozadí někteří tancují, nebo spíš napodobují sexuální pohyby. Pak se zadívám do obýváku, z kterého se vychází k venkovnímu bazénu a domku vedle něj, a vidím pod světly stroboskopů další tancující dav. Na místě, kde míváme pohovku, má svoje náčiní DJ, a právě pouští „Ain’t Saying Nothing“ od Akona. Když pohlédnu ven, vidím v našem bazénu světla a polonahé lidi, jak do něj skáčou. Další se muchlují v naší vířivce. Hajzl jeden! Když přimhouřím oči, vedle bazénu téměř rozeznám další skupinu, na trávníku vedoucímu k pláži. Lidi, fakt 21
ho nakopu do jeho podělanýho zadku. Potom zahlédnu černou kšiltovku, z níž mírně vyčuhují blond vlasy, a tutéž štíhlou opálenou postavu – pořád bez trička – a vím, že jsem Natea našla. Zamířím ke gauči, kde se povaluje ještě s několika dalšími kluky, hlavou pohupuje do rytmu „Nightmare on My Street“ od DJ Jazzyho Jeffa a plní bong trávou. Všechny ty kluky už jsem viděla dnes ve škole – jsou to ti, o nichž Tatum říkala, že patří do „Elitního klubu králů“. Nate je očividně ten, jehož praprarodiče založili Akademii Riverside. Netuším, jestli předci z matčiny, nebo otcovy strany. Elena je půvabná a stejně bohatá jako můj táta. Právě proto ji mám asi radši než kteroukoli jinou ženu, jíž mě doposud představil. Aspoň tak vím, že nejde jenom po jeho penězích. Proto tipuju, že to budou předci z její strany. Můj táta vypadá na starouše dobře. I když vlastně moc starý není, je mu sedmačtyřicet. Myslím, že mí vrstevníci mají i starší rodiče. Denně cvičí a zdravě jí a Elena jakbysmet. Na svůj věk je v dobré kondici a dbá o sebe. Ačkoli jsem se s ní viděla jenom dvakrát – poprvé tady, když jsme se před několika dny přistěhovali, a podruhé než odletěli do Dubaje na služební cestu – vždycky ke mně byla milá. Proto nechápu, jak se jí povedlo mít tak pitomého syna, jako je Nate. „Nate!“ vyštěknu, když obejdu pohovku a zastavím se před ním. Paže má položené na opěradle gauče, nohy roztažené před sebou a rty vytvoří písmeno O, než pomalu vyfoukne hustý oblak kouře. Zírá přímo na mě. „Ukonči to – hned.“ Periferně zahlédnu rychlý pohyb, ale nevšímám si toho. Nate se ušklíbne. „Sestřičko, možná bys tu zbraň měla uložit do skříně dřív, než tu všechny vyděsíš.“ Sevřu popruh brokovnice ráže 12. „Ukonči to, Nate. Myslím to vážně.“ 22
Vystřelí z pohovky s červeným kelímkem v ruce. „Počkej! Pojď sem.“ Chytne mě kolem ramen a skloní ústa k mému uchu. Ukáže nejdřív na kluka, který seděl na pohovce vedle něj. „Tohle je Saint, Ace, Hunter, Cash, Jase, Eli, Abel, Chase, Brantley a Bishop.“ Přezíravě je přejedu očima. Vím, že jsem několik z nich zahlédla ve škole, je tu však i pár starších kluků, které jsem dosud neviděla. „Ahoj,“ vydoluju ze sebe – trochu rozpačitě, abych řekla pravdu. Obrátím se zpátky k Nateovi. „Myslím to vážně. Oba nás přivedeš do maléru. Ukonči to.“ Odvrátím se, ale ještě než vyjdu z místnosti, prudce se otočím a přistihnu je, jak mě všichni sledují. Nate se zpoza svého kelímku usmívá, zatímco ostatním se v obličejích zračí směs roztodivných emocí. Když sklouznu očima na Bishopa (aspoň myslím, že Nate říkal, že se tak jmenuje; je to tentýž kluk, s kterým jsme na sebe zírali dnes ve škole; teď sedí na kuchyňské židli, s nohama nataženýma před sebou), zrůžoví mi tváře. Jeho pohled se mi propaluje do lebky, a jestli kluci mají výraz tváře jako čubka, tohle je on. Po páteři mi přeběhne mráz, ani nevím proč. Možná proto, že se zdá tak… nepřístupný. Pro sebe se zasměju. Typičtí zatracení studenti přípravky. Vystoupám po schodišti nahoru a nechám na Nateovi, aby se o ukončení párty postaral. Jakmile vejdu do pokoje, uložím brokovnici nahoru do šatny a rovnou si vytáhnu oblečení. Vklouznu do koupelny a tentokrát dvakrát zkontroluju zámky na obou dveřích. Nastavím kohoutek na nejvyšší teplotu, pak vstoupím pod tekoucí vodu. Nechám ji prudce dopadat, aby přehlušila dunící basy hudby. Stojím pod sprchou tak dlouho, dokud nemám z horka trochu scvrklou pokožku. Rychle se osuším a natáhnu si hedvábné pyžamové šortky a tílko. Potom ještě do ručníku vyždímám vla23
sy, než ho pověsím. Odemknu zámek na Nateových dveřích, pak se otočím a vejdu do studeného vzduchu vlastního pokoje. Hudba konečně přestala hrát a v dálce slyším pomalu utichající křik, odjíždějící auta a vřeštící holky. Doširoka otevřu dveře na svůj malý balkon. Když už se zdá, že je bezpečné vystrčit nos z pokoje, vylezu na chodbu a pomalu sejdu po schodišti dolů. Jsem už napůl v kuchyni, když si všimnu, že Nate a jeho kamarádi pořád posedávají v obýváku. Jakmile zaslechnou mé kroky, přestanou mluvit. Zadívám se na ně. „Klidně si dál povídejte,“ zamumlám, než pokračuju ke kuchyni. Po střílení mám pokaždé hlad a nehodlám měnit své zvyky jen proto, že jsou v domě nějací „elitní hoši“. Dnes ráno jsem se probrala jako jedináček. Jak se mi povedlo přijít nejen k nevlastnímu bratrovi, ale navíc k někomu, jako je Nate? Otevřu lednici, vytáhnu vejce, mléko a máslo, pak si ze spíže přinesu mouku a cukr. Vyskládám všechno na kuchyňskou linku, když dovnitř vejde Nate a s rukama založenýma na hrudi se opře o zárubeň. Sehnu se a zpod snídaňového pultu vytáhnu mísu a vařečku. Ukážu na něj. „Nosíš někdy tričko?“ Odfrkne si. „Holky jsou radši, když nenosím.“ Mrkne na mě a přistoupí blíž. Za ním se do kuchyně nahrnou Cash, Jase, Eli, Saint a Hunter. Všichni mě pochybovačně pozorují. „Co děláš?“ zeptá se Nate. Stále mě bedlivě sleduje. „Vafle.“ Zadívám se na ostatní kluky, kteří se rozlezli po kuchyni. Atmosféra je tu malinko nepříjemná. Odkašlu si a pohlédnu na Natea. „Jak je možný, že jsem o tobě nikdy neslyšela? Táta mi neřekl, že má Elena syna.“ Naliju a nasypu do misky všechny suroviny, zatímco Nate vytáhne z jedné ze skříněk vaflovač a připojí ho do zásuvky. 24
Pokrčí rameny a opře se o pult. „Nevím. Možná proto, že jsem takovej rebel.“ Zakření se. „Jsou ty historky o tobě pravdivý?“ zajímá se Hunter. Přimhouří na mě oči. „Který historky myslíš? Je jich několik,“ odseknu a přejdu k vaflovači. Nate mi vezme mísu z rukou a začne do přístroje nalévat těsto. „Ty o tvý mámě.“ Je trochu neomalený, ale na to jsem zvyklá. „To, že se zabila, nebo to, že předtím zabila tátovu milenku?“ střelím po něm a nakloním hlavu. Hunter má docela hrubé rysy, alespoň podle mě. Nejsem si jistá jeho etnickým původem. Má tmavé oči, olivovou pokožku a nedbalé, ale čisté strniště na čelisti. Opře se víc do židle a pozorně mě sleduje. „Obojí.“ „Ano a ano,“ odpovím klidně. „A ano, byla to moje zbraň.“ Otočím se a přistihnu Natea, jak se na Huntera mračí. „Uhni,“ nařídím a ukážu na vaflovač. Nate ustoupí a pustí mě na své místo. Moje paže se otře o tu jeho. Zarazím se a zvednu oči k jeho obličeji. Uculuje se na mě. Než mu můžu říct, aby si ten úsměv strčil tam, kam slunce nesvítí, přistoupí ke mně Eli. „Jsem Eli, jsem očima a ušima naší party. A taky Aceův mladší brácha.“ Ukáže za sebe na starší a mohutnější verzi sebe sama. Zdvořile se na Ace usměju, on mi však úsměv neoplatí. No tak nic. „Myslíš vašeho klubu?“ odpovím, aniž bych se na něj podívala. Naleju do vaflovače víc těsta, než si uvědomím, že všichni mlčí. „Ts, ts, ts. Vidím, že fámy k tobě doletěly už první den. Kdo ti to napovídal?“ vyzvídá Nate. Odstoupím od něj, položím vafle na talíř a rozhodnu 25
se, že z té kuchyně vypadnu dřív, než bude až moc zaplavená testosteronem. „Tatum.“ Stříknu si na vafle javorový sirup. „Půjdu.“ Popadnu talíř a vydám se ke schodišti. Cestou si všimnu, že Bishop s Brantleym zůstali na svých místech v obýváku a povídají si. Zastavím se, sevřu zábradlí a otočím k nim hlavu. V tu chvíli zjistím, že mě Bishop propaluje očima. Netuším, co má ten kluk za problém, ovšem hledí na mě pěkně upřeně. Bishop má hranatý obličej s vysokými lícními kostmi a bradou jako socha řeckého boha. Do jeho rozcuchaných tmavých vlasů mám nutkání zabořit prsty. Oči má tmavě zelené, kolem nich husté tmavé řasy a dokonalou pokožku. Ramena má štíhlá, ale sebevědomě se nese. Sálá z něj očividná dominance. Jakmile si uvědomím, že si ho prohlížím, hrůzou vytřeštím oči, prudce s otočím a vyběhnu schody nahoru. Zavřu za sebou dveře, odložím talíř na psací stůl vedle balkonových dveří a povzdychnu si. Právě teď bych do sebe nedostala ani sousto. Vlezu si pod přikrývku s lněným povlečením, zapnu televizi na stěně naproti posteli a pustím si další díl seriálu Banshee, než uložím hlavu na polštář a moje tělo si po příšerně dlouhém dni odpočine.
26