ROZHOVOR SE SOŇOU ČERVENOU
Foto © Mona Martinů / Týdeník Rozhlas
Historii musíme připomínat
Mohli bychom napsat operní pěvkyně, herečka, spisovatelka, překladatelka… ale chceme-li Soňu Červenou představit, stačí jediné slovo – neuvěřitelná. V tom, co dokázala, v tom, co prožila a přežila, v tom, s jakým nasazením stále pracuje. Její pradědeček vyráběl v Hradci Králové žesťové hudební nástroje, tatínek byl zakladatelem slavného kabaretu Červená sedma, spisovatel a hudební skladatel. Geny se zúročily, táhlo ji to k divadlu. Začínala po válce u Voskovce a Wericha, ale brzy ji odlákala vážná hudba, opera především. V té Janáčkově v Brně našla první angažmá, následoval Berlín a velké úspěchy. Jenže se také začala stavět berlínská zeď. Soňa Červená se rozhodla přejít na „nesprávnou“ stranu. Za železnou oponou zůstala třicet let. Bez kontaktu s rodnou zemí. Věříte v osud? Každý člověk je sám sobě osudem, jdete tam, kam si to nasměrujete. Snad jsou náhody, nálady, ale osud? Proč jste se tedy vydala po tak těžké životní cestě? Já si ji nevybrala, ona si vybrala mne – musela jsem po ní jít. Bylo to ve mně, ne v mém osudu. Umělecké směřování, to chápu, ale myslela jsem vaše rodinné tragédie. Maminka přežila koncentrák, ale pak ji zabilo komunistické vězení, kradla jste její tělo z márnice, aby neskončila ve společném hrobě bůhvíkde. To mi přijde tvrdé, tvrdý osud. Je to tvrdý život, ale ne osud. Jsem přesvědčena, že jsme každý svého štěstí strůjcem. Osud mi nevnutíte. To ani nechci, jen mi přišlo zvláštní, jak se vám všechno vrací v umělecké práci. Nastudovala jste roli Milady Horákové v Zítra se bude…, následoval Toufar. Ano, visutá hrazda bez sítě. Já si to ale vlastně přeji. A co si přeji, to se mi občas splní. 6
Abyste si všechno sama se sebou srovnala? Ano. Například v Toufarovi, kterého uvidí i diváci v Litomyšli, se opravdu Gottwaldovi mstím, mstím se za Horákovou i za Toufara, za svoji matku. Pomohlo vám to? Určitě. Pokaždé když to hraji, se ode mě oddělí nějaká kra. Myslím, že se takové věci ale musí připomínat všeobecně a pořád, protože mladí vůbec netuší, kdo to Toufar byl, co se vlastně stalo, proč se to stalo – a když máme v naplněném publiku třicet, nebo dokonce padesát procent mladých lidí, jsem šťastná, protože se dozvídají, jaké to bylo uprostřed 20. století. Jsem už stará dáma, myslím jedna z posledních dam, které ještě existují, ale hrozně mě teší, že dokážu oslovit mladé, že mně píší, jak jsou nadšení tím, co hraji, mými jevištními proměnami. To je pro mě velké zadostiučinění. Toufar ale není vaše první spolupráce se Smetanovou Litomyšlí, že? Ne, hostovali jsme tu s Zítra se bude… a potom s Bernsteinovým Kaddishem,
zrovna v tom dramatickém počasí, kdy ze zámeckého nádvoří odletěla střecha. Uvedli jsme to pak příští sezonu. Litomyšl má pro mne jedinečné inspirující kouzlo. Třicet let jste žila v cizině a slavila úspěchy na světových operních scénách. Proč jste se vrátila? Přestala jsem zaprvé zpívat, tedy ráj operních domů přestal pro mě být rájem, a zadruhé, jsem tady přece narozená, toužila jsem po češtině, po Vltavě. Už jsem myslela, že jsem všechny kořeny za tu dlouhou dobu vytrhala, ale zjistila jsem, že raší znovu. Dalo by se říci, že jste vlastenka? Obávám se, že ano. Snažím se dostat domovské právo v české kultuře a doufám, že se mi to snad trochu daří. Jaká byla vaše první role po návratu do rodné země? Tak to se budete divit, Janáčkův Osud! A já, která z politických důvodů nesměla vstoupit na jeviště Národního divadla a musela do Brna a do Berlína a do emigrace, jsem dostala nabídku amerického