Bohumil Doležal / Časopis Tvář co bylo pro mne v životě nejdůležitější
Píšu tu o Tváři mimo jiné i proto, že jsem (s výjimkou Karla Štindla) posledním žijícím členem uskupení, které Tvář na podzim roku 1964 vlastně převzalo. Nebyl jsem sice, jak z dalšího vyplyne, v tom kolektivu žádná „jednička“, ale na všech důležitých aktivitách jsem se podílel. A kdybych dnes tohle svědectví nepodal, chápal bych to do jisté míry jako zradu na svých zesnulých kamarádech, kteří už tuhle možnost nemají.
I.
Od počátku 60. let minulého století se podstatně zrychlilo hroucení bolševického režimu v Československu (započalo vlastně plíživě už po Stalinově smrti). Probíhalo v hospodářství, kultuře, ideologii a nakonec i v politice. Bylo prezentováno jako „obrodný proces“ režimu a vyvrcholilo nakonec politickými změnami „Pražského jara“ 1968 a ruskou invazí.
V květnu 1963 se konal 3. sjezd Svazu československých spisovatelů. (Svaz byl „výběrová“ profesní organizace, která se v zásadě rozšiřovala tak, že pomazaní spisovatelé mezi sebe přijímali podle vlastního uvážení a za pozorné patronace ideologického oddělení ÚV KSČ další, jež toho byli
Salvador Dalí Jozue 10:12hodni). Na zmíněném sjezdu bylo v rámci obrody mimo jiné rozhodnuto, že vznikne zvláštní časopis (měsíčník) pro „mladé“ (rozuměj pro mladé autory Svazu). Časopis začal v lednu 1964 vycházet, staralo se o to po technické stránce nakladatelství Svazu, „Československý spisovatel“.
Svaz byl v té době už vnitřně rozštěpen. Členové se přeli navzájem, přičemž, řečeno slovy zahajovače Plzáka z Havlovy Zahradní slavnosti, na jedné straně stáli „staří dogmatičtí frázisté“ (rozuměj ortodoxní bolševici stalinského typu) a na druhé „mladí, co mají smysl pro humor“ (přívrženci „obrody“). Staří drželi své vedoucí funkce ze všech neustále ubývajících sil. Předpokládalo se, že vznikající časopis bude patřit „obrodníkům“. Jeho název zněl „Tvář“ podle jedné sbírky básníka Františka Halase (Halas byl sice salónní komunista, ale za stalinismu, po své smrti, sloužil jako odstrašující příklad buržoazní dekadence v literatuře).
Zároveň uvnitř tehdejšího SČSS existovalo jakési pnutí mezi spisovateli střední generace, kteří zaujímali vyšší funkce, a mládeží, která by se ráda, jak už to bývá, protlačila na významnější místa. Právě tahle „mládež“ dostala do vínku nový časopis. Byli to zčásti absolventi FF UK jako já a nabídli možnost publikace mj. i Janu Lopatkovi,Andreji Stankovičovi, Janu Nedvědovi a mně.
Kolektiv, který se takto víceméně sám od sebe dotvářel, měl spoustu dobrých úmyslů, ale žádné moc jasné společné představy.Achyběla mu zejména minimální zkušenost s tím, jak má (i po technické stránce) časopis vypadat. Výsledkem byl strašlivý svinčík (nedařilo se ho ani pravidelně vydávat). Ve vedení Svazu to vzbuzovalo obavy nikoli zcela neopodstatněné. Nakonec jsme se já, Lopatka, Nedvěd, Karel Štindl,Andrej Stankovič shodli na tom, že se musíme obrátit na starší a zkušenější. Oslovili jsme postupně historika a publicistu Emanuela Mandlera a filosofy Jiřího Němce, který už s Tváří jako autor spolupracoval, a Ladislava Hejdánka. Ti byli schopni dát časopisu kultivovanou formu a vzhledem ke svému rozhledu obstarali přísun kvalitního materiálu. K „marx leninismu“ se nikdo z nich nehlásil ani náhodou.Apro nás mladší to byla důležitá škola. Rozhodující úlohu, pokud jde o koncepci listu a „politickou strategii“ (strategii, na niž bylo nutno dbát, aby nás nemohli zakázat zase až tak moc snadno a abychom nedělali hanebné a zbytečné úlitby režimu) měl Mandler. Velmi významné bylo, že se pro spolupráci podařilo získat básníka a historika Zbyňka Hejdu a samozřejmě, last but not least, Václava Havla. Havel znamenal významné posílení týmu Tváře: nejen že byl už tehdy světově renomovaným autorem, takže řeči o „skupině nýmandů, kteří se zmocnili svazového orgánu“ ztrácely na váze; ale v zásadních věcech jsme se zcela spontánně shodli. Prostě patřil k Tváři a hrál v ní důležitou roli. S Tváří spolupracovali i výtvarní a hudební kritici, např.Antonín Hartmann nebo Vladimír Lébl. Součástí problému Tváře byl její dosavadní šéfredaktor František Vinant, člověk hodný, ale nepříliš energický. Dali jsme k dispozici nového: Jan Nedvěd pracoval do té doby ve svazových Literárních novinách, měl tedy praxi a těšil se důvěře některých svazových činitelů. Zároveň byl „kádrově vhodný“ nepsanou podmínkou pro výkon funkce šéfredaktora bylo tehdy členství v KSČ. (Na obhajobu svého zesnulého kamaráda uvádím, že tam vlezl ještě za studií na fakultě z blbosti a že jeho výkon šéfredaktorské funkce skončil mj. tím, že byl z KSČ po soustavné mnohaměsíční buzeraci během výslechů na ideologickém oddělení ÚV KSČ nakonec vyhozen, což ho podle mého přesvědčení plně rehabilituje).
Novému kolektivu se podařilo časopis během provozu prvního ročníku svazové mládeži a jejím vydavatelským protektorům vyfouknout. Poslední dvě čísla ročníku 1964 vznikla v podstatě už v jeho redakci. Nová linie byla, velmi zjednodušeně řečeno: kritika soudobé Svazem forsírované literární tvorby (včetně zakladatelů Tváře a významných svazových funkcionářů) ze zcela neideologických, věcných hledisek; a prostor pro dosud proskribované autory domácí i zahraničí, starší i současné.
II.
Taková forma převzetí oficiálně vycházejícího časopisu byla v té fázi bolševismu neobvyklá a vzbudila mezi vedoucími orgány ve Svazu i nad ním velký neklid. První vlnu útoku tvořili na jaře 1965 mladí svazoví autoři, oloupení o svou publikační platformu. Proběhly diskuse na svazové půdě, kde nás (mimo jiné) jeden z nich označil za „sektu estétských provokatérů“. Z mladších lidí se ovšem k podobným bojovným vyjádřením aktivně připojilo jen minimum, nebyly už ve flóru. Orgány (svazové i „vyšší“) ovšem mohly argumentovat „znepokojením mezi mladými členy Svazu“.
Druhá, závažnější vlna se rozběhla na počátku léta. Ta už byla z pozadí dirigovaná ideologickým oddělením ÚV KSČ. Ústřední výbor SČSS se usnesl, že Tvář, „časopis mladých“, musí být vrácena svému původnímu poslání, jemuž se zpronevěřila (členem Svazu byl v tu chvíli jen Havel: ten tam ovšem vstoupil až po dohodě s námi, jinak by ho to nebylo napadlo; svazoví papaláši se ho ovšem neodvážili nepřijmout). Návratu k původnímu poslání se mělo dosáhnout výměnou šéfredaktora a očistou redakční rady (z RR měli být vyhozeni Mandler, Němec a Hejdánek, výběr byl velmi citlivý). Ústřední výbor Svazu to svou většinou odmával, někteří ovšem byli proti).
Redakční rada Tváře tento diktát jednomyslně odmítla.Azorganizovali jsme protestní podpisovou akci: podepsal nám ji kdekdo, mj. známí umělci z Česka i ze Slovenska (namátkou uvádím jen básníky Vladimíra Holana a Jaroslava Seiferta, spisovatele Jaroslava Dietla, Jana Wericha, režiséry filmové „mladé vlny“ včetně Miloše Formana a Věry Chytilové, slovenského básníka Novomeského), dohromady asi 200 lidí. V československém tisku protest nebyl publikován (existovala předběžná cenzura), ale éterem to samozřejmě znělo. Do sbírání podpisů žádný úřad nezasahoval, bylo to jaksi „poloveřejné“. Od roku 1948 vlastně poprvé. Každý o tom věděl. Významnou úlohu při sbírání podpisů sehrál Václav Havel.
Po této relativně úspěšné podpisové akci Ústřední výbor Svazu spisovatelů couvl (prostoru k manévrování měl ovšem vzhledem ke svému dosavadnímu postoji pramálo). Měl byl zřízen či vlastně „obnoven“ nový časopis pro svazové „mladé“ (to se taky stalo, jmenoval se „Sešity pro mladou literaturu“ a vycházel pak cca 4 roky). Tvář měla pokračovat jako „skupinový časopis“ ve skromnějším rozsahu.Ani k tomu ovšem nedošlo, protože ÚV KSČ zopakoval své mocenské veto vůči šéfredaktorovi Nedvědovi a členům RR Mandlerovi, Němcovi a Hejdánkovi. Redakční rada to opět jednohlasně odmítla a Tvář přestala vycházet. Fakticky byla zakázána v nedůstojné spolupráci ÚV KSČ a ÚV SČSS. Pro spravedlnost budiž řečeno, že nesouhlas se zákazem i ve vedení SČSS postupně rostl; ale tento faktický zákaz se přesto prosadil.
III.
Poměry v letech 1966 7, tj. „po zákazu Tváře“, byly ovšem jiné než dříve za stalinismu nebo později za normalizace. O místo přišel jen šéfredaktor Tváře Nedvěd (jen on byl ve Tváři zaměstnán). Přitom tenkrát už bylo možné žít v podstatě legálně na volné noze. Navíc po roce se mu podařilo sehnat pracovní úvazek „v oboru“ (v kultuře). Přišel o členství v KSČ, což nebyl žádný trest, naopak. My ostatní jsme mohli porůznu publikovat a pořádat veřejné diskuse.Avydali jsme v Československém spisovateli dva autorské sborníky, pod prvním jsem byl jako editor podepsán já, pod druhým Václav Havel. Chtěli jsme, aby se jmenovaly Tváře. To cenzura zakázala, vyšly tedy pod jménem Podoby. Založení „Klubu mladých“ (intelektuálů, lidí činných v kultuře, přesný název se už nepamatuji) se nám sice nakonec nepovedlo prosadit, ale párkrát jsme se za tím účelem veřejně sešli a pod žádost jsme sbírali podpisy. Nevyšel nám rovněž pokus zmocnit se vznešené, leč poněkud skomírající organizace jménem Matice česká (existovala v rámci Národního musea a měla mj. právo vydávat knihy a periodika). Naše úsilí nakonec narazilo na odpor v Národním muzeu. Především jsme ovšem soustavně podávali k vedení Svazu stížnosti a žádosti ohledně obnovy
Tváře. Vzhledem k nadcházejícímu vývoji politické situace to nakonec nebylo až tak beznadějné. To jsme ovšem předem nevěděli.
V rámci návrhů na obnovu Tváře došlo někdy v prosinci 1967 v okruhu redakční rady zakázaného časopisu, která se v této věci čas od času scházela, k jakémusi sporu o to, jak má v budoucnu (netušili jsme, že budoucnost je tak blízko) vypadat vedení redakce. Část spolupracovníků Tváře navrhovala, aby šéfredaktorem byl napříště jako renomovaný spisovatel Václav Havel. Byli to většinou Havlovi přátelé, spisovatelé, které se do redakční rady podařilo postupně během roku 1965 přibrat jako podporu časopisu. Jiní (včetně mne) prosazovali obnovu přesně v té podobě, v níž byl časopis v roce 1965 zakázán. Václav Havel se v tom sporu nevyslovil. Poměrně dlouhá debata skončila nakonec kompromisem: šéfredaktorem bude znovu Nedvěd, Havel se stane předsedou redakční rady (funkce, která ve Tváři do té doby nebyla); tento kompromis znamenal fakticky vítězství těch, co podobně jako já nebyli nakloněni zásadním změnám; a v této podobě byla pak Tvář v roce 1968 taky obnovena.
IV.
Už během „obrodného procesu“, 18. dubna 1968, projednal Ústřední výbor SČSS žádost bývalého redakčního kruhu Tváře o obnovu časopisu. K projednávání nebyli představitelé Tváře přizváni, čekali v předsálí a nakonec jim byl oznámen výsledek. Pro první číslo Tváře jsme pak připravili výtah ze stenografického protokolu toho rokování, který si na ÚV SČSS pro své potřeby pořídili. Bohužel termíny, pokud jde o vydávání časopisu, byly v šedesátých letech strašidelné; první číslo mělo vyjít až počátkem září 1968. Jenže 21. srpna, jak známo, „k nám vstoupila vojska Varšavské smlouvy“ (přesněji řečeno přepadli nás Rusové). Poté jsme vzhledem ke změněné situaci nepovažovali za vhodné publikovat dokument, jenž nestaví do moc dobrého světla tehdejší vedení SČSS, které bylo po invazi z úplně jiných a špatných důvodů sprostě napadáno ruskými kolaboranty. Původní verze prvního čísla obnovené Tváře včetně podstatných částí debaty o obnovení Tváře na ÚV SČSS, jak byla připravena, ale nakonec nepoužita, se však dochovala a je teď k dispozici zde. Tempora mutantur a není důvod proč nedat při té příležitosti k dispozici informaci o dokumentu starém přes padesát let. Zde uvádím jen, že nakonec se ÚV SČSS v přijatém usnesení rozhodl obnovit Tvář v té ideové podobě, jakou navrhla skupina spisovatelů kolem časopisu. Vyhradil si přitom právo pro uplatnění vydavatelských práv ve stejném rozsahu a ve stejné míře, jako u ostatních časopisů vydávaných Svazem. Usnesení bylo přijato jednomyslně. Poté byl pozván šéfredaktor Tváře Nedvěd a usnesení mu přečetli. Lehce dezorientovaný Nedvěd se dotázal, zda usnesení znamená v plném rozsahu revokaci někdejšího usnesení z roku 1965 a to, že časopis bude moci v co nejkratší době vycházet. Tehdejší předseda Svazu prof. Goldstücker to potvrdil a Nedvěd to vzal na vědomí. Tak byla obnovena Tvář.
V.
Poté vyšlo celkem 8 čísel časopisu, první dvě v roce 1968. První bylo připraveno už v srpnu, ale po ruské invazi, jak už jsem řekl, jsme ho upravili. Šlo do tisku 16. 10. 1968 (přitom i ta první, nakonec nezveřejněná verze je teď k dispozici zde. Následovalo první až šesté číslo ročníku 1969. V té době aspoň pro publikace jako Tvář neexistovala žádná předběžná cenzura. Po 6. čísle, které šlo do tisku začátkem května 1969, zasáhl Úřad pro tisk a informace zřízený po ruské invazi (formálně „následná cenzura“) a oznámil Československému spisovateli, že časopisu uděluje „důtku“ za zveřejněnou část Mandlerovy prózy „Poslední Branibor“ (název napovídá, proč asi se cenzorům nelíbila).Ao měsíc později tatáž instituce vyzvala nakladatelství, aby z téhož důvodu „až na další“ vydávání časopisu zastavilo. Což se stalo. Posléze se ukázalo, že „až na další“ fakticky znamenalo „navždy“.
V době, kdy byl zákaz vynesen, jsme už měli ve „stránkové korektuře“, tedy v definitivní podobě připraveno další, 7. číslo. Dáváme k dispozici i jeho plný text zde
Tvář v letech 1968 9 byla vzhledem k proměněné politické situaci koncipovaná šíře než v letech 1964 5. Měla podtitul „kulturní měsíčník“ a věnovala se i politické publicistice. Soustavně se jí věnoval Emanuel Mandler, ale vyšla tam např. i významná polemika Václava Havla s Milanem Kunderou. Podařilo se nám získat pro spolupráci ekonomy z okruhu Václava Klause (kromě Klause i Tomáše Ježka, Jana Stráského, Josefa Kreutera), kteří mj. kritizovali pokusy křížit tradiční nemarxistickou ekonomiku se „socialismem“. Dělali jsme to, oč se pokoušelo v té době spontánně víc lidí, totiž chtěli jsme honem využít svobody, o níž jsme tušili, že velmi brzy vezme za své. Mimoto jsme ovšem publikovali i pozoruhodné texty od spisovatele Jana Hanče¨nebo filosofa a spisovatele Ladislava Klímy, Jan Lopatka psal o způsobu, jakým v roce 1965 útočili rozlícení čtenáři i představitelky komunistického Svazu žen proti jednomu z Hrabalových textů z počátku padesátých let, který jsme tehdy otiskli, i o autorském sebeprznění Bohumila Hrabala v šedesátých letech. Ze zahraničních autorů jsme vydali mj. osobní svědectví malíře Salvadora Dalího z počátku třicátých let minulého století. (Jmenuji namátkou jen to, co považuji za čtenářsky atraktivní). V glosáři jsme komentovali i události „z každodenního života“ společnosti. Nakonec jsme v době, kdy svazový týdeník Literární listy byl už zakázán, po dohodě s vedením nově vznikajícího a zároveň zanikajícího Svazu českých spisovatelů otiskli základní informace o jeho ustavujícím sjezdu. Tedy část těch informací, víc jsme nestihli, protože nepochybně i za to pak na nás dopadla tvrdá pěst normalizačních orgánů. Byla už jiná situace než v roce 1965, tentokrát nakonec zakázali úplně všechno. Včetně Tváře.
To je jen velmi stručná a hrubá informace.
VI.
Zvláštní část článku bych teď rád věnovat politické publicistice Emanuela Mandlera. Jednak proto, že podle mne představuje nejdůležitější část „druhé Tváře“ (1968 9.) V „první Tváři“ v letech 1964 5 se nám o politické publicistice mohlo tak nanejvýš zdát. Ajednak i z osobního důvodu, proto, že Mandler v ní zcela podstatně ovlivnil to, čím jsem se od 70. let zabýval (krásná literatura a umění už k tomu nepatřily). Doufám proto, že se mi jednou podaří dát Mandlerovy články z Tváře k dispozici knižně a v plném znění; nezáleží to ovšem jen na mně. Zde je tedy k dispozici jakési stručné resumé:
1. První číslo Tváře (předběžná verze z jara 1968, která nakonec nevyšla), „Jaro 1968, radikalismus a politický program“: Celonárodní smíření, které dnes hlásá kdekdo, je velmi zapotřebí. Není však proveditelné, aniž by proběhla celonárodní sebereflexe. Hlavní problém není, jaké politické strany mají do budoucna existovat (lze např. uskutečnit demokratický řád i s jednou stranou). Problém je celonárodní program. V jeho vytvoření brání české společnosti nedostatečná reflexe vlastních poklesků a vin. Základní věc je přitom politický realismus.
2. První číslo Tváře, tak jak vyšlo po invazi, „Dějiny, politický program a práce“: Mandler se odvolává na českou politickou tradici, zejména na T. G. Masaryka: jde o drobnou všední práci. Celonárodní jednota je myslitelná jen na jejím základě. Národní jednota vzniklá v okamžiku ohrožení (jakým byla např. ruská invaze) je projevem civilizovanosti, ale pokud není postavená na všední drobné práci a na „pokorné odvaze“, nemá šanci dlouho vydržet.
3. První číslo ročníku 1969, „Realismus a radikalismus“: Politický program musí vycházet z reálného pohledu na situaci, na politiku, na to, co se má dělat. Jako příklad politického radikalismu uvádí Mandler tehdejší články marxistického filosofa Karla Kosíka a staví je do protikladu s tím, co kdysi napsali František Palacký, Karel Havlíček a T. G.
Masaryk. Zejména odmítá iluzi, že pro dobrou věc je možné se občas tak říkajíc spojit i s ďáblem. „Přelstít ďábla“ je možné jen tak, že se s ním člověk nepaktuje.
4. Druhé číslo roč. 1969, „Politika a pravda literatury“: Autor vychází z próz, které tehdy vzbudily ve veřejnosti velkou pozornost (Milan Kundera, Žert; Ludvík Vaculík,Sekyra; Jiří Mucha, Studené slunce) a zabývá se tím, jak se v nich zobrazuje naše zodpovědnost za stav společnosti. Vypadá to, že se prý ve společnosti „něco stalo“, že¨doba s námi něco provádí; my však prý za nic nemůžeme. To je velmi alibistický postoj. Navíc v literárním vylíčení doby nezáleží v první řadě na tom, co nehezkého kdo zažil, ale na tom, jak opravdově to prožil a zapsal (jako příklady uvádí proti výše zmíněným autorům „šuplíkové“ texty Jana Hanče a Bohumila Hrabala z padesátých let). Dnes se kdekdo vymezuje proti předlednovému režimu (tj. tomu před lednem 1968) ale nikdo se moc nevyrovnává s ideologickým programem, z něhož ten režim kdysi vzešel. V tom spočívá nedostatek sebereflexe dnešních spisovatelů.
5. Třetí číslo roč. 1969, „ Smrt, mýtus a realita“: Článek je věnován Janu Palachovi. Je zapotřebí se vyhýbat moderním mýtům, které ve vypjatých dobách vznikají velmi snadno, a snažit se především pochopit, co je třeba dělat. U nás i na Západě se v souvislosti s Palachovou smrtí tu a tam psalo, že ani nejhorší situace prý nikoho neopravňuje k jednání proti morální podstatě západního světa (jakým je např. sebevražda). Je prý třeba žít, i když je to leckdy těžké. Mandler výslovně kritizuje jeden článek ze (západo)německého deníku FAZ a všechny tyto názory zásadně odmítá. Sebeobětování není sebevražda. Za sebevrahy nelze přece označit třeba Jeronýma Pražského, který se vrátil do Kostnice pro jistou smrt, ani Jana Husa. Oběť vyzývá k činům, k myšlení a k jednání, jimiž by se člověk mohl a směl vyrovnat s faktem dobrovolné smrti.Atakové jednání pak není představitelné jinak než jako trpělivá a důsledná konkrétní práce. Mandler odmítá stanovisko části tehdejšího ÚV Svazu spisovatelů, jež protestuje proti „vyhrocování rozporů“; to je faktické vyzývání k nečinnosti. Palach protestoval svou obětí proti „realitě“, která nám byla vnucena (ruská invaze a co z ní plyne). Výzvou je drobná všední práce na konkrétním základě.
6. Páté číslo Tváře 1969, „Viníci tohoto světa“: Text se zabývá knížkou Karla Jasperse „Otázka viny“, která tehdy vyšla v českém překladu. Mandler inspirován Jaspersem, uvažuje o otázce kolektivní viny v prostoru českého komunistického režimu. U Jasperse v té souvislosti kritizuje pokusy zjednodušovat situace, kdy člověk musí obstát, na krajní případy (obětovat svůj život, nebo ne?). V životě přece nejde jen o volbu mezi dvěma krajními případy, ale především o tvorbu, jež je prvkem zakládajícím lidskou svobodu. Lidé nejen volí mezi předem danými možnostmi, ale především nacházejí možnosti, které předem dány nejsou, neexistují. Ti, co to dělají, tak vytvářejí naději. Člověk není svobodný tím, že dělá, co ho napadne. Svoboda je pochopená zodpovědnost za tvorbu budoucnosti. Napomáhat budoucnosti k lepšímu lze jedině činností orientovanou v konkrétní situaci a vytvářením konkrétního programu pro budoucnost.
7. Šesté číslo Tváře 1969, „Naše světové stíny“: Mandler se vrací ke sporu mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou. Dává za pravdu Havlovi a upozorňuje, že pokusy z roku 1968 obnovit po dlouhých letech zákonnost a svobodu neznamenají nic víc, než jen úsilí o odstranění naší vlastní „nenormálnosti“ a počátek cesty. Kritizuje české iluze o „socialismu“ (Milan Kundera, Jan Patočka, Robert Kalivoda, film „Všichni dobří rodáci“). Dnešní úvahy o naší světovosti vyplývají z kýčovitého sebeprožívání: s poloodstupem od nás samých můžeme jistě pohodlně žít v lesklé, třpytivé a líbivé skořápce světovosti, ať se děje, co se děje: tím, že se sebeprožíváme světově, však ještě nejsme světoví.
8. Sedmé, už nevydané číslo Tváře 1969, „K čemu je odvaha“: Poslední Mandlerův článek ve vlastně již zaniklé Tváři je věnován knížce Johna F. Kennedyho Profily odvahy, která tehdy, podobně jako Jaspersova Otázka viny, vyšla na polední chvíli v českém překladu. Mandler z ní vyvodil především dvě věci:
Demokratický systém předpokládá odpovědnost volených reprezentantů voličům: nemá li však být popřen, je zapotřebí, aby se reprezentanti nebáli postupovat i proti mínění svých voličů.
Odvážní politici, ti, kteří se nebojí riskovat vše a vystoupit proti, dávají stárnoucímu pořádku nový život. I když se jim nepodaří přesvědčit voliče, přece jen je donutí ke skutečnému rozhodování; a tam, kde se lidé musí skutečně rozhodovat, musí i samostatně přemýšlet.
Dodávám sám za sebe, že i když se stane, že politik zastává stanoviska, které se v tom či onom nakonec prokážou jako mylná, pomůže dobré věci, pokud je zastává důsledně a statečně: dokáže to třeba i jen tím, že nutí své protivníky, aby byli rovněž důslední a stateční v polemice s ním.
Zrovna tenhle Mandlerův článek na mne zapůsobil velmi silně. Přitom ve dvou z „portrétů“, které Kennedy dal ve své knížce o politické odvaze k dispozici, v případu senátora Edmunda Rosse, jenž svým hlasem rozhodl o tom, že „impeachment“ vůči Lincolnovu nástupci Andrewu Johnsonovi neprošel, a zaplatil za to svou politickou kariérou, a v případu senátora Roberta Tafta, který o řadu let později vystoupil s tvrdou a spravedlivou kritikou Norimberského procesu a zhatil svou prezidentskou kandidaturu, se ukázalo (na což ostatně Mandler v obecné rovině upozorňuje), že se přitom nedá říci jednoduše: je vlastně fuk, zda ten člověk má pravdu, nebo ne, hlavně že to dělá statečně. Oba zmínění politici samozřejmě pravdu měli, jen se nedočkali parádního ověnčení jásajícím davem, naopak.
Mám velikou úctu k Johnu Kennedymu. Z amerických prezidentů, které jsem zažil, byl bezesporu jednička. Důvody jsou pro mne dva: za prvé Profily odvahy a za druhé jeho postoj v berlínské a potom v druhé kubánské krizi.Akdyž dnes čtu v babišovských novinách úvahy o tom, že se prý zasloužil o svět, neboť upekl shnilý kompromis s Nikitou Chruščovem a zachránil tím mír, chce se mi zvracet. Vůbec to totiž není pravda.
VI
Ateď sám konec Tváře. Během „druhé Tváře“ se uvolnila spolupráce Václava Havla s redakční radou Tváře.Atěsně před jejím zákazem, v létě roku 1968, došlo k otevřenému sporu, který se vzhledem ke zhroucení posledních zbytků svobody ve veřejnosti už navenek moc neprojevil.
Na jaře 1969 jsme se na redakční radě dohodli, že na nadcházejícím sjezdu Svazu českých spisovatelů budeme požadovat jasný a srozumitelný tiskový zákon (a ne pouze zdůrazňovat, že cenzuru se vším všudy za všech okolností odmítáme). Václav Havel však na sjezdu zaujal druhé stanovisko. Šéfredaktor Nedvěd poté na Sjezdu tlumočil stanovisko redakční rady. Svaz nakonec vydal usnesení, spojující obojí: cenzuru zásadně odmítá, zároveň trvá na jasně zformulovaném tiskovém zákonu. Reálně to už nemělo žádný smysl, nový Svaz českých spisovatelů se fakticky vlastně už neustavil.
Na redakční radě pak řada členů Havla kritizovala, že porušil dohodu. Nato Havel přímo na té schůzi vystoupil z redakční rady a ze schůze odešel. V 6. čísle časopisu (šlo do tisku 10. 5. 1969) tak už v tiráži není uveden, předsedou RR se stal Zbyněk Hejda. Byli by ho nesporně následovali další, další číslo ovšem už nevyšlo, zachovaly se jen stránkové obtahy. V exempláři, který mám k dispozici já, redakční rada (a vůbec obálka časopisu) chybí.
Jako účastník událostí z léta a počínajícího podzimu mohu zodpovědně říci jen to, že Tvář nejpozději v září 1969 fakticky přestala existovat. Naše cesty se rozešly, ne snad programově a ideově (to už nebyl čas zformulovat), ale fakticky. K žádnému oficiálnímu a zdokumentovanému rozchodu ovšem nedošlo.
Jan Nedvěd, Emanuel Mandler, Karel Štindl a já jsme od října 1969 začali pracovat nejprve manuálně v jednom předměstském komunále, pak jsme se s jakýmsi úspěchem pokusili zorganizovat a provozovat výrobu hraček; po řadě konfliktů a vedením podniku jsme odešli a pracovali jsme pak porůznu ve výpočetní technice. V letech 1975 jsme se pokusili s některými bývalými kolegy z Tváře Tvář obnovit jako samizdat, ale naše úsilí se nakonec nepovedlo, přehlušila je Charta. Nad ní se názory autorů Tváře rozlišily natolik, že Tvář od té doby už existuje jen jako historický objekt. (Např. Mandler a Štindl Chartu ze zásadních důvodů nepodepsali, já jsem ji podepsal, ale měl jsem k ní v některých ohledech kritický postoj (po listopadu 1989 jsem o tom mnohokrát veřejně psal a považuji to za zásadní); kritický k Chartě byl i Jan Nedvěd; ostatní bývalí kolegové z Tváře se většinou k Chartě připojili.
Hlavní důvod k faktickému zániku Tváře je podle mne to, že Charta stála na příliš širokém, nedefinovaném a vlastně falešném kompromisu mezi „socialisty“, přesněji komunisty s lidskou tváří, a Václavem Havlem. Havlovi se tehdy pro tento kompromis podařilo získat na svou stranu spoustu „nekomunisticky“ orientovaných intelektuálů. Jakési všeobecné dorozumění bylo jistě velmi potřebné, ale měla mu předcházet kritická analýza minulosti a na jejím základě shoda na tom, na čem se můžeme a smíme sjednotit a na čem ne. Místo toho vznikla falešná široká pseudojednota na způsob toho, co tak pěkně formuluje známá slovenská revoluční píseň: „Garibaldi hovorí, že sa Nemca nebojí, a Nemec mu zas hovorí, Garibaldi chlap si dobrý.“ Obávám se, že na tomto falešném kompromisu stojí i celá polistopadová politika. Proto se Tvář už nikdy nepodařilo obnovit, já bych byl a jsem zcela zásadně proti podobným kompromisům bez předchozí důkladné reflexe. Nakonec nás přivedly nás do naší dnešní otřesné politické bídy.
Poslední „společná akce“ již vlastně dávno zvěčnělé Tváře za účasti v podstatě všech protagonistů byl obsáhlý sborník „Tvář“, který vyšel v nakladatelství TORST po převratu, v roce 1995. Knížka byla veřejně prezentována na dosti velkolepé vernisáži v kavárně na Smetanově lávce v Praze. Fotodokumentaci dáváme teď k dispozici zde.Vernisáže se mj. zúčastnili protagonisté Tváře včetně Václava Havla (tehdy prezident ČR) a Václava Klause (tehdy premiér ČR). Dále se zúčastnil Milan Uhde (tehdy předseda Poslanecké sněmovny PČR) a Pavel Tigrid (tehdy ministr kultury ČR).
Bylo to cosi jako pohřební obřad, i když dost slavnostní. Pak se vlastně zavřela voda. Děkuji přátelům z artforgood.cz, že mi teď dali příležitost Tvář připomenout. Byla pro mne něco jako „startovní pozice“ a zároveň něco, co ovlivnilo celý můj další život, co jsem se snažil dál rozvíjet a co jsem povinen připomínat, kde to jen jde.
V Praze, 2. prosince 2022
Zdeněk Vašíček / Postoj Tváře
Vůči historii je konkrétní osud nedůležitý, ale v konfrontaci s ním je historie směšná a nepochopitelná.
Byl li do okruhu jednoho z literárních časopisů vtažen budoucí prezident, předseda vlády a předseda parlamentu a sem tam nějaký ten velvyslanec či nositel pozdějších nejvyšších státních vyznamenání, nebude to jen tím, že Praha je malé město. Jiní protagonisté časopisu skončili ostatně jinak, ale to vše budiž pro tuto chvíli věcí podružnou.
Vedlejší buď nám i celý vnější příběh Tváře. Tehdejší obviňování z „fackování“, ,,hulvátství“,
,,poštěkávání“ a dvojí násilné zastavení časopisu, až po ty dodnes trvající spory samotných účastníků spojené se vzájemným osočováním, nás pro tuto chvíli rovněž nebudou zajímat.
Nechme stranou i tak významné vnější uznání, kterého se dostalo autorům Tváře, jmenujme Lopatku, Doležala, Hejdu že totiž dík také jejich kritice mnozí literáti dokázali nadále ještě lépe skrývat svou vnějšnost a stali se tak úspěšnými autory nejen národními, ale i světovými. Literární povoz jede dál, to není ale naše starost, věnujme se věci samé.
Tvář byl časopis v podstatě neobyčejně střízlivý, už proto, že nevystupoval pod vlajkou žádného všeobecného programu. Jak vyzvedl editor svazku Tvář (Torst, 1995) Michael Špirit, její autoři nepřistoupili na vysvětlování typu „jak k tomu došlo“, kontext, milieu, tendence a orientace je nezajímaly, stejně jako je nezajímala takzvaná uměřená moudrost. Problémem jim byla věc sama, dílo; lže li, nebo nelže li. Nikoli tedy jako tehdy mnoha ostatním lze li, nebo nelze li. To byla ovšem provokace, jako ostatně vždy bude, a proto také nařčení z „exkomunikací“ a „primitivních manýr“. Krom toho, zřekneme li se „vývoje“, pohrdne on námi ať už je to vývoj pojatý Jiřím Šotolou nebo Václavem Černým. Potěšení bylo zřejmě na obou stranách.
Podle některých proklamativních článků a přeložených ukázek by se mohlo zdát, že Tvář navazovala na proud myšlení poznamenaný Heideggerem. Budiž, ale ten zcela jistě nebyl znám Haškovi, Klímovi, Weinerovi, Demlovi, Hančovi a ti oslovili kmenové autory Tváře především. Vezmeme li si ovšem za příklad takovéto osobnosti, pak už to jde po šikmé ploše zcela snadno. Ozřejmí se totiž, že dílo takto pojaté předpokládá jistou fragmentárnost, vpád náhody, problematičnost výběru, otevřenou strukturu, že nemá žádná zadní vrátka, že prostě každý ručí sám za sebe. Stále. Není li toho, převládnou li vnější rysy uměleckého díla, literárnost, pak nastoupí kýč. Ten lze diagnostikovat.Ale pozor život, klišé, banalitu a kýč jen tak snadno nerozpleteš, tato mélange má přinejmenším podvojný charakter. Bohumil Doležal ukazuje na příkladu Haškova Švejka, že vůči historii je konkrétní osud nedůležitý, ale v konfrontaci s ním je historie směšná a nepochopitelná.
Dostaneme li se až sem, narazíme na principiální potíž. Odkrýt kýč, případně falešnou hru naschvál, ze které Richard Weiner podezíral modernismus, není zase tak nesnadné.Ale jak se vyrovnat se skutečným dílem, pro které je konstitutivní právě to, že jemu v odpověď si stále znovu musíme zodpovídat, co dílo i jeho kritika vlastně jsou? Pro Jana Lopatku „skutečné odpovídání je další, hlubší otázkou“. ,,Literatura ... vzniká zpravidla tehdy, když je schopna sama sebe jako literaturu problematizovat,“ píše zase Emanuel Mandler. Shrnul bych to po svém když začínám nerozumět mnou položené otázce. Neboť, parafrázujme uvedené Doležalovo zjištění o Švejkovi, vůči literárnosti je jednotlivé dílo nedůležité, ale v konfrontaci s ním je literárnost směšná a nepochopitelná. Kritik, otřesen, stává se outsiderem. To není zas tak snadné, outsiderem musí být každý jinak; jen úspěšní jsou stejní. Není proto náhoda, že Doležal a Blažíček se jako kritici nakonec odmlčeli a že Lopatkovo dílo je ukončeno. To je ale také kritika, a jaká!
Jistěže nejsou Češi rezistentní vůči velkým vyprávěním, směrům, orientacím, proudům, ale současně se s nimi příliš nesrovnávají. Snad právě proto, že sami se jich zmocňují naštěstí v jakési upatlané publicistické podobě; že jsou užívány k pedagogické manipulaci; proměňovány na dobovou konverzaci a hotové odpovědi; že jsou u nás nikoli obecné, ale všeobecné; nikoli vážné, ale pseudovážné; plné ustaraného racionalismu. To vše jsou kritické charakteristiky namátkou vybrané z Tváře.
Něčemu takovému se lze vzepřít jen individuálně, ale česká individualita se představuje většinou v podobě málo slavné. Kuchtí se z toho, co je právě po ruce; představujeme si, že musíme věcem hloubavě přicházet sami na kloub a pak je jen obrozovat. Z bot nám leze všenáprava. Kutilové, mudrlanti a učitelé, upřímně zanícení, kráčejí pospolu. Jsou to postoje nakonec velmi dobře
slučitelné s velkými pseudoideály, protože, řečeno slovy Martina Hyblera, obrozujeme li se v „lepší dobro“, už tím se cítíme lepší a opravňujeme své vlastní, ač jakékoli, jednání. Nevyhnuli se tomu ani reformisté roku 1968, ani disent, ani někteří z Tváře.
Sama Tvář se pokoušela o jiný přístup. Emanuel Mandler poukazuje, že nejdrobnější, každodenní činnost a práce je základem společnosti a že „může mít bezprostřední dějinný smysl, jestliže je takto zahrnuta v programu: a právě jen tím může být programově ovlivněna“. Povšimněte si, prosím, oné smyčky: ,,zahrnuta v programu, může jím být programově ovlivněna“. Znamená to neustálé přemítání, co dělat, aby to mělo smysl, vytrvale si udržovat ke skutečnosti kritický vztah. Zkrátka v tom byl postoj Tváře vůči tehdejší moci. Bojovala za konkrétní věci, bojovala za ně až do konce a bez úhybu to podle Havlova vyjádření.
Není to nic jiného než odmítnutí toho, co bych nazval „politika kýče“, vlastní to sestry kýčové literatury. V tom je Tvář konzistentní. Je to politický postoj srovnatelný s osobní otevřeností autora i kritika vůči světu, sobě i dílu. Postoj, který má své vlastní hranice nemůže být než trvalým korektivem. To není vůbec málo, připomeňme si Havlíčka či Rádla. Postoj, který právě protože převládnout nemůže, je stálý. Stejně stálý, jako jsou Vondrovi. Jak se máte, Vondrovi? Parafrázujme Doležalovo zjištění ještě jednou: vůči ostatním je jedinec bezmocný, ale oni zase, konfrontováni s ním, mohou být směšní.
Což mi připomíná, abych nezapomněl na věc neméně důležitou totiž že ta historie Tváře byla taky sranda, zvlášť pro ty, co ji dělali.(Vyšlo ve ZV / Přijetí podmínek, Torst, Praha 1996.)
Bohumil Doležal / O Tváři krátce
Tvář představovala ostrůvek naděje v době, která byla sice o něco dejme tomu lidštější než třeba padesátá léta, ale kdy byl člověk pořád velmi silně ohrožen na jednu stranu tím, že se ze zrůdnosti poměrů zblázní, a na druhou, že se přizpůsobí a zprasí. Většina mých generačních druhů volila tu druhou cestu. Tvář byla třetí cestou, vytvářením skromného, ale důležitého prostoru svobody v hnusném prostředí ruské kolonie, která si velkohubě říkala „Československá socialistická republika. (Vyšlo při vzpomínce BD na redakčního kolegu Zbyňka Hejdu v Bubínku Revolver Revue.)
Bohumil Doležal / Aktuální polemika s výklady o Václavu Havlovi od Michaela Žantovského (MŽ, Havel,Argo 2015)
Pan Žantovský mluví ve své knize (hned dvakrát) o Havlově „epizodě“ s Tváří. K tomu musím jako přímý účastník říci: pro mne samotného Havlova účast ve Tváři nebyla nikdy nějakou epizodou. Byl pro mne její konstitutivní součástí, byl jedním z nás. Těší mne, že se v tomto smyslu vyjádřil i on sám v Dálkovém výslechu: píše opakovaně „my“ z Tváře např.: „nesvázání žádnou … pupeční šňůrou s dřívějšími ideologickými pohledy, vybaveni už zcela jinými výchozími prožitky, měli jsme prostě i jiný vkus: nelíbilo se nám mnohé, co se antidogmatikům (rozuměj českým reformátorům „komunismu“, bd) líbilo, a líbilo se nám naopak mnoho, co se nelíbilo jim… Tvář … byl nebo z našeho hlediska byl ostrůvek svobody v tom, co se považovalo sice za nesmírně svobodné, co však vnitřně přece jen úplně svobodné nebylo.“Auvádí: „V mém životě měl tenhle krok (vstup do redakční rady Tváře) ovšem větší význam, než by se na první pohled mohlo zdát: začalo jím nejen několikaleté období mého „rebelantského“ angažmá ve Svazu spisovatelů, ale zároveň s tím anebo skrze to začalo něco hlubšího: vůbec mé angažování kulturně politické a občanské, tedy to, co posléze vyústilo do mého „disidentství“.“ To tedy má být „epizoda“? (Vyšlo v politickém zápisníku Bohumila Doležala Události)
K celé Tváři si můžete přečíst heslo ve Slovníku české literatury nebo na Wikipedii