06
červen 2010
83
90 Kč / 4,32 ¤
Planeta Eden v Domě umění 28 / Rozhovor s Janem Hendrychem 38 / Problémy současného muzejnictví 10 /
82
art + antiques
editorial /
O funkcích a urbanismu
Urbanismus a územní plánování si z éry budování socialismu odnesly
Obsah
06
skutečný cejch. Začátkem 90. let bylo slovo „urbanista“ skoro za nadávku. Nálepka „sociálního inženýrství“ se však už pomalu odlupuje. Především mladší generace už pod nánosem lepidla tuší původní obsah a smysl urbanismu – disciplíny, která, jak praví slovník, „usiluje o směřování k optimálnímu vývoji sídelních struktur, harmonickému uspořádání území, udržení ekologické rovnováhy a ochraně kulturního dědictví s cílem zajištění setrvalého rozvoje.“ Otázkou ovšem je, zda se nově vznikajícími projekty podaří urbanismus a územní plánování skutečně rehabilitovat. Plánování měst se totiž ocitlo v úzkých nejen u nás, ale na celém světě – mnohá území, jejichž vývoj byl velmi pečlivě a s rozmyslem navržen urbanisty, totiž v reálu nefungují. Funkční zónování měst, s nímž přišli modernisté, vedlo ke vzniku neživotných monofunkčních zón, snížilo prostupnost území, zvětšilo nároky na dopravu a nepřímo se podepsalo i na rozlévání sídel do krajiny v podobě tzv. „sídelní kaše“. Vzhledem k tomu, že funkční členění sídel je pod palbou kritiky minimálně od konce 60. let, dalo by se očekávat, že s ním územní plány budou zacházet trochu opatrněji. Barvy označující přípustné funkce v daném území však zůstávají hlavním nástrojem územního plánování. Funkcí a barev už je naštěstí méně a jsou „měkčeji“ definované – tak je tomu například v metodice územního plánu hl. města Prahy, na níž spolupracoval nepřítel zónování Roman Koucký. Má smysl funkční omezení zcela zrušit, nebo je to druhý extrém? Na co se soustředit? Co a jak by měl vůbec územní plán definovat? Objemy a kompaktnost hmot? Spíš ano. Výšku? Snad někde. Zastavitelnost? Stoprocentně. Diskuse? Ta se zatím téměř nevede.
> O rychlosti 5 / depeše > Z Drážďan 3 / úhel
Cyril Říha
Martina Machová
6 / zprávy 10 / výstava
> Planeta Eden
Kateřina Černá
17 / aukce 24 / na trhu
> Cyprián Majerník 26 / portfolio > Ludka Hrachovinová Věra Jirousová 28 / rozhovor > Jan Hendrych Karolina Jirkalová 38 / téma > Současné muzejnictví Veronika Wolf 42 / profil > Jolana Havelková Jan Skřivánek
Lenka Sedláčková
46 / staveniště 48 / design Milánský veletrh
>
Jana Vinšová
50 / architektura
> Jan Kaplický
Karolina Jirkalová
53 / nové knihy 54 / knižní recenze Karolina Jirkalová
> Architektonická ročenka
> Skleněné figurky 63 / zahraniční výstava > Július Koller Dušan Brozman 69 / manuál > Volební Ondřej Chrobák 71 / recenze > Double Fantasy v Rudolfinu 56 / antiques
Příležitostí k diskusi však bude v této sezóně víc než dost – s urbanistickými soutěžemi jako by se se roztrhl pytel. Běží velká soutěž na území Černé louky do Ostravy, je vypsána soutěž na areál bývalého pivovaru Světovar v Plzni a před chvílí na mě z Archiwebu vyskočila zpráva o urbanistické soutěži na „Transformaci industriálního území Ruzyně na novou obytnou čtvrť“. Ehm, zase funkce. Mnoho otázek a snad i některé odpovědi by pak měly zaznít na konferenci Inventura urbanismu 2010, kterou připravuje Ústav urbanismu ČVUT. Konat se bude na podzim tohoto roku v Národní technické knihovně.
Milan Hlaveš
Pavel Vančát
72 / tipy a artmix 80 / komiks Vendula Chalánková
>
Tomáš Prokůpek
Karolina Jirkalová
obálka
>
F R A N T I ŠEK ŠKODA : P OHL ED D O BUD OUC NO S T I
ilustrace pro časopis Pionýr / 50. léta
Umění žít s uměním
Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek / Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Asistentka redakce: Eliška Kapounová / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Dušan Brozman, Milan Hlaveš, Ondřej Chrobák, Věra Jirousová, Martina Machová, Tomáš Prokůpek, Cyril Říha, Lenka Sedláčková, Silvie Šeborová, Pavel Vančát, Jana Vinšová, Veronika Wolf / Tisk: Helma, Praha / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 4. června. Veškerá práva vyhrazena. / www.artantiques.cz
zprávy
6
Je to Kusá Bratislava – Novou ředitelkou Slovenské národní galerie byla jmenována historička umění Alexandra Kusá, která od ledna tuto funkci zastávala prozatímně. Ve výběrovém řízení porazila tři další uchazeče, kterými byli Richard Gregor, kurátor bratislavské Galerie Cypriána Majerníka, Vladimír Beskid, ředitel Galerie Jána Koniarka v Trnavě, a archivář Anton Konečný. Sedmatřicetiletá Kusá se specializuje na moderní a současné umění, zejména na 50. léta. Ve své dizertaci se zabývala sorelou na Slovensku. Od října 2008 do září loňského roku zastávala funkci šéfkurátorky Moravské galerie, poté se vrátila do SNG na post vedoucí Sbírky moderního a současného umění. Jako spoluautorka byla podepsána pod důležitými výstavami Slovenský mýtus (SNG 2005, MG 2007) a 60 rokov otvorené (SNG 2008). Pro Art+Antiques loni připravila rozhovor s Milanem Dobešem (AA 2009/11). Pro Kusou hlasovalo sedm z devíti členů komise vedené kunsthistorikem Jánem Bakošem. Vedle historiků umění a muzejních pracovníků v ní zasedli i tři zástupci ministerstva kultury, které je zřizovatelem galerie. „Myslím si, že komise byla vybrána skutečně nezávisle, a jako jednoznačné pozitivum hodnotím, že její rozhodnutí bylo pro pana ministra závazné a výsledek byl oznámen veřejnosti během odpoledne ještě tentýž den. Porovnejte se situací s konkurzem v NG
art + antiques v Praze,“ říká k průběhu výběrového řízení jeden z porotců, ředitel Galerie města Bratislavy Ivan Jančár. Podobně hovoří i jediný zahraniční člen komise, ředitel Moravské galerie v Brně a zároveň jeden z kandidátů na ředitele pražské Národní galerie Marek Pokorný: „Rozdíl mezi výběrovým řízením v Praze a Bratislavě tkví především v tom, že komise má na Slovensku rozhodující slovo, takže ministr nemá příliš velký manévrovací prostor. Netvrdím, že je to lepší, ale rychlost rozhodnutí tentokrát oceňuji, neboť nevytváří podhoubí pro spekulace, změnu zadání a hlavně kandidátům či institucím, které zrovna řídí, nekomplikuje život a rozhodování.“ Prezentace jednotlivých kandidátů před komisí byla navíc otevřená pro veřejnost. Této možnosti využilo asi dvanáct zájemců. „Mně osobně je taková hra na veřejné slyšení nepříjemná, neboť jako člen komise přemýšlím a volím s maximální odpovědností vůči potřebám instituce, takže tato forma určité apriorní nedůvěry vůči komisi mě dráždí. Ale přežili jsme to,“ dodává Pokorný. Kusá podle Pokorného měla nejpropracovanější program a nejlépe zvládla i vystoupení před komisí. „Ostatní kandidáti byli buď příliš zaměření na svou osobu, vyčtené formulky, anebo zaměňovali jednu část výkonu SNG za jim unikající komplexnost práce národní instituce. Alexandra Kusá je vyzrálá osobnost s institucionální imaginací, odborným zázemím, komunikačními schopnostmi,
mezinárodním rozhledem a zkušenostmi s řízením komplikovaných týmů. Ona to zvládne výborně,“ uzavírá Pokorný, který s Kusou v minulosti úzce spolupracoval. Podobně Kusou hodnotí i Ivan Jančár nebo další člen komise, kurátor Sbírky starého umění SNG Dušan Buran: „Její koncepce i expozé samozřejmě těžily z detailní znalosti situace galerie. Měla poměrně jasnou představu o jejích možnostech, dokázala odhadnout potenciál a nabídnout i přesvědčivý progres ve slovenském legislativním a finančním prostředí. Za klíčovou považuje rekonstrukci bratislavské centrály, kterou ostatní kandidáti vnímali jen marginálně, respektive vůbec. Poměrně jasno měla Sandra i v otázce mezinárodní role SNG na jedné straně a jejího místa v rámci Slovenska na straně druhé.“ Krom výstavních prostor v Bratislavě spadá pod správu SNG ještě zámek ve Zvolenu, renesanční hrad Strážky, Galerie Ľudovíta Fully v Ružomberku a Galerie naivního umění v Pezinku. Bratislavskou centrálu galerie tvoří dvojice sousedících budov na dunajském nábřeží (novorenesanční Esterházyho paláce a barokní Vodní kasárny s brutalistní přístavbou, tzv. přemostěním, ze 70. let), které by měly v nejbližší době projít komplexní rekonstrukcí. Její náklady v přepočtu na české koruny jsou odhadovány na 1 miliardu. SNG loni hospodařila s rozpočtem 4,4 milionu eur (přibližně 113 milionů korun), což je méně než třetina rozpočtu pražské NG. / js
Špálovka pod PPF
R O B E R T PA R S O : V E N U Š E / vizuální motiv výstavy Slovenský mýtus, na jejíž přípravě se Alexandra Kusá podílela
Praha – Galerie Václava Špály má od 11. května nového nájemce, společnost PPF Art. Rozhodla o tom rada městské části Praha 1 na základě doporučení odborné komise, ve které zasedli mimo jiné historici umění Ludvík Hlaváček, Věra Jirousová, Vlasta Čiháková-Noshiro a Karel Srp. Nájemní smlouva mezi Prahou 1 a PPF Art byla uzavřena na dobu 10 let, přičemž roční nájemné bude činit 720 tisíc korun. Komise do nájemní smlouvy prosadila podmínku zavazující PPF Art provádět v galerii komentované prohlídky pro školy. Výběrového řízení se kromě společnosti PPF Art zúčastnila skupina myCode, která se
7
zabĂ˝vĂĄ pĹ™edevĹĄĂm designem. NÄ›kterĂŠ Ä?leny komise mimo jinĂŠ odradilo, Ĺže myCode chtÄ›l penĂze na nÄ›kterĂŠ projekty Ä?erpat z grantĹŻ. PPF Art pro nÄ› naproti tomu pĹ™edstavuje zĂĄruku, Ĺže galerie neskonÄ?Ă po dvou letech pro nedostatek financĂ, jako tomu bylo v pĹ™ĂpadÄ› minulĂŠho nĂĄjemce, agentury Semma. ZastĂĄnci myCode v komisi naopak vyjĂĄdĹ™ili obavy, Ĺže galerie se stane pouhou „vĂ˝kladnĂ skĹ™ĂnĂ banky“. PPF Art chce ve Ĺ pĂĄlovÄ› galerii pořådat ĹĄest vĂ˝stav roÄ?nÄ›, z toho jednu zahraniÄ?nĂ. StejnÄ› jako pĹ™edchozĂ provozovatel pak
poÄ?ĂtĂĄ s tĂm, Ĺže kaĹždĂ˝ rok uspořådĂĄ vĂ˝stavu laureĂĄta ChalupeckĂŠho ceny. Slibuje takĂŠ vĂ˝stavnĂ spoluprĂĄci s Domem umÄ›nĂ mÄ›sta Brna a s GaleriĂ Rudolfinum. Mezi jmĂŠny, kterĂĄ se objevila ve vĂ˝stavnĂm plĂĄnu PPF Art, najdeme malĂĹ™e Jana Mertu nebo TomĂĄĹĄe CĂsaĹ™ovskĂŠho, fotografy Ivana Pinkavu Ä?i Alenu Kotzmanovou a sochaĹ™e KriĹĄtofa Kinteru nebo LukĂĄĹĄe Rittsteina. Galerie by mÄ›la obnovit provoz v zåřà letoĹĄnĂho roku vĂ˝stavou JiĹ™Ăho ÄŒernickĂŠho. SpoleÄ?nost PPF Art se starĂĄ o umÄ›leckĂŠ sbĂrky finanÄ?nĂ skupiny PPF. Jde zejmĂŠna o historickou sbĂrku ÄŒeskĂŠ pojiĹĄĹĽovny zahrnujĂcĂ umÄ›nĂ od 19. stoletĂ dĂĄle a o novÄ› budovanou kolekci Ä?eskĂŠ fotografie 20. stoletĂ. PPF Art zĂĄroveĹˆ provozuje Galerii ÄŒeskĂŠ pojiĹĄĹĽovny, kterĂĄ se specializuje na souÄ?asnou malbu, AteliĂŠr Josefa Sudka na ĂšjezdÄ›, zaměřenĂ˝ na fotografii a konceptuĂĄlnĂ umÄ›nĂ, a vytvåřà vĂ˝stavnĂ program pro fotografickou Galerii Louvre na NĂĄrodnĂ tĹ™ĂdÄ›. ZatĂmco SudkĹŻv ateliĂŠr si PPF i nadĂĄle ponechĂĄ, koncem roku se vzdĂĄ Louvru a potĂŠ zĹ™ejmÄ› i Galerie ÄŒeskĂŠ pojiĹĄĹĽovny. „ŠpĂĄlovka teÄ? bude mĂt ve vĹĄem prioritu,“ vysvÄ›tluje zĂĄstupce PPF Art Pavel Lagner. ReklamnĂ agentura Semma provozovala galerii od roku 2007. PrvnĂ vĂ˝stavu zde uspořådala v lednu 2008, poslednĂ v bĹ™eznu 2010. VĂ˝tvarnĂ˝ poradce Semmy, umÄ›lec Pavel
Humhal uvedl pro MF Dnes, Ĺže problĂŠmy zaÄ?aly ve chvĂli, kdy provozovatel Ĺ pĂĄlovy galerie Petr Ĺ ec vstoupil jako partner do soukromĂŠ galerie Dvorak Sec Contemporary. UtĂĄhnout dva vĂ˝stavnĂ prostory v centru Prahy se podle Humhala ukĂĄzalo jako nemoĹžnĂŠ. / kÄ?
Hana a Anna Praha – UmÄ›leckohistorickĂĄ spoleÄ?nost, profesnĂ sdruĹženĂ historikĹŻ umÄ›nĂ, udÄ›lila svou vĂ˝roÄ?nĂ cenu za celoĹživotnĂ pĹ™Ănos Ä?eskĂ˝m dÄ›jinĂĄm umÄ›nĂ HanÄ› RousovĂŠ. Cenu Josefa KrĂĄsy pro badatele do Ä?tyĹ™iceti let zĂskala Anna PravdovĂĄ za knihu Zastihla je noc. Krom toho vyslovila UHS mimořådnĂŠ podÄ›kovĂĄnĂ Martinu Krummholzovi za jeho aktivity v iniciativÄ› VÄ›da Ĺžije! a zvlĂĄĹĄtnĂ uznĂĄnĂ Marcelu FiĹĄerovi jako ocenÄ›nĂ vysokĂŠ kvality jeho desetiletĂŠ Ä?innosti v Ä?ele Galerie Klatovy/KlenovĂĄ. Hana RousovĂĄ je ĹĄiroce respektovanou osobnostĂ, kterĂĄ pro Ä?eskĂŠ dÄ›jiny umÄ›nĂ otevĹ™ela Ĺ™adu do tĂŠ doby pĹ™ehlĂĹženĂ˝ch nebo tabuizovanĂ˝ch otĂĄzek, pĹ™edevĹĄĂm tĂŠma ĹžidovskĂ˝ch a nÄ›mecky mluvĂcĂch umÄ›lcĹŻ z Ä?eskĂ˝ch zemĂ. AÄ?koliv jsou jejĂ prĂĄce nanejvýť erudovanĂŠ, svĂŠ nĂĄzory a postĹ™ehy dokĂĄĹže formulovat jednoduchĂ˝m a pĹ™itom velice vĂ˝stiĹžnĂ˝m jazykem. AktivnÄ› se vÄ›nuje i vĂ˝tvarnĂŠ kritice a redakce Art+Antiques si
INZERCE
INKA NONVokiazCa5 jen
7 K¢
Š‡€…Â?€ Â‰Â€ÂŠÂˆÂ€Â•Â€Â‰ÂŞ ĹŠ ÂˆÂŞÂŽÂˇ~ĂŞ ÂŽ ʼnńŖ Ž‡€‘ŠÂ? ŠÙ„¼Â?€ Ž„ Ž‡Â?ò}Â? øÂ?ˆ| ‰€}Š Â?Š‚Â?|ˆ †|ˆ|Â?— „ ÂŽ |Â?„ €ˆ ‰| ÂˆÂˇÂ?Â? ‘ ƒŠ ‰ŠÂ?ÂŞ Š ĹˆĹ‹Ĺ‹ ¢ | ‘Š‡€…Â?€ Â‰Â€ÂŠÂˆÂ€Â•Â€Â‰ÂŞ ‘€ øÂ?ÂˆÂŞ „ ˆ„ˆŠ ‰„Ä? |}¡ †| ‹‡|Â?¡ Š Ĺ…Ĺ…Ä? ¢€Â?‘€‰~€ ņńŅńÄ? VĂce na 800 77 77 72 ‰€}Š ‰| Â’Â’Â’Ä?‘Š | Š‰€Ä?~•ĞøÂ?€ˆ‰„
Ģ Š ‹Š��…€ Ň
Ģ |‘„‚|~€ ‘„ |‹Ž Ģ „~Â?ŠŽŠ Â? “~ƒ|‰‚€
VF_Art&Ant_190x82_kralikC5.indd 1
5/23/10 9:20 PM
10
výstava
art + antiques
Hlad po utopii Planeta Eden v brněnském Domě umění text: Kateřina Černá
Zřejmě nejtěžším úkolem pro návštěvníka výstavy Planeta Eden bude nebrat ji příliš osobně. Jedině tak vyjde najevo, že výstava o komunistické utopii a sci-fi padesátých až sedmdesátých let není oslavou tehdejší propagandy, ale dokumentem o utopii jako takové, ukázané na příkladu socialistického Československa.
Po utopii je dnes v umění hlad. „Charakteristika dneška jako doby, v níž chybí utopie, začala umělce trápit až s jistým časovým odstupem od roku 1989. Došlo jim, že se zánikem utopické vize budoucnosti ztratila lidská kultura nějaký důležitý vitamín,“ píše kurátor Tomáš Pospiszyl v úvodu do výstavního katalogu. Utopii podle něj oplakávají vlivní zahraniční teoretikové jako Nicolas Bourriaud nebo Hans Ulrich Obrist a zkoumání starých představ o světlých zítřcích dokonce dostalo pracovní název – archeologie budoucnosti. Právě touto archeologickou cestou se vydává Planeta Eden. Možná je dobré si hned na začátku uvědomit, že žánry utopie a sci-fi mají svou vlastní bohatou historii, v níž komunistické období představuje jen jednu epizodu. Sci-fi má v 19. století svého Julese Verna a na počátku 20. století H. G. Wellse. K mezníkům utopického myšlení se tradičně řadí Platónova Ústava (370 př. n. l.), Augustinův spis O obci boží (5. století), Sluneční stát Tomassa Campanelly (1623), Nová Atlantida Francise Bacona (1626) nebo Utopie Thomase Mora (1516), která dala celému žánru jméno. V Morově utopii měla zmizet sociální nerovnost, chudoba a soukromé vlastnictví. Nic vám to nepřipomíná? Ano, k utopiím lze s jistou licencí počítat i Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse (1848), jehož myšlenky u nás komunisté realizovali po roce 1948.
Zase ten Baladrán Právě Komunistický manifest je jedním z hrdinů sedmiminutového videa Zbyňka Baladrána, které sice najdeme až na samotném konci
expozice, ale které je pro její vyznění naprosto zásadní. Pojmenovává totiž ve zkratce všechny pocity, které nás při procházení Domem umění přepadají: nostalgii, touhu po ideálu, revoluční optimismus i rozčarování z naší historické zkušenosti. „Nejdříve jsem si myslel, že Komunistický manifest může být horizontem, který se vynořil z minulosti a ukazuje nám budoucnost, přestože jsme jeden tragický neúspěch zažili na vlastní kůži,“ čteme v titulcích videa. Baladránova Socio-fikce stojí za pozornost také proto, že právě ona byla iniciačním momentem celé výstavy. „Baladrán mě k tomu inspiroval,“ vysvětluje Pospiszyl. „Když jsem v roce 2005 poprvé viděl jeho video, napadlo mě, že spojení Marxe, avantgardního architekta Honzíka, sci-fi a sídliště je to pravé. Přestože spolu tyto motivy zdánlivě nesouvisí, ve skutečnosti jsou hluboce provázané.“ Video ani výstava nemají jasný závěr; neříkají, co je dobře, co špatně a co bychom měli dělat. Spleť motivů, které před nás kladou, se jen velmi obtížně rozplétá.
Svět sám o sobě Než v tom budeme pokračovat, neuškodí si shrnout, co v brněnské expozici najdeme. Pokud výstava může kompenzovat svou pomíjivost tím, že ve vymezeném čase a prostoru vytvoří svět sám o sobě,
F R A N T I ŠE K ŠK O D A : IL U S T R A C E K R OM Á N U V. B A BULY S IG N Á LY Z V E S M ÍRU / 1956
16
art + antiques
! " # & $# $ # # # # % $ " ! # # # " " ' %%% " #! ( ! # # ) * ' " !# " "# !! # " # " + " $* & " (#
aukce
17
Od Toyen po Tikala Praha – Hlavní událostí jarní části aukční sezony, kterou v červnu sotva co překoná, se stala dražba obrazu Zbytek noci od Toyen. Na aukci galerie Kodl v neděli 25. dubna se prodal za 15,84 milionu korun*, o čemž druhý den informovaly všechny deníky na titulních stranách. Dohromady dubnová aukce galerií Kodl a Vltavín vynesla 57,2 milionu korun. Nového majitele našlo 60 procent z 430 nabízených položek. 10 obrazů se prodalo za více než milion korun, 39 dalších děl pokořilo hranici sta tisíc korun. Obraz Zbytek noci Toyen namalovala v roce 1934. Karel Srp, autor malířčiny monografie, jej ve svém posudku označuje za „esenci surrealismu“. Dobou vzniku i formátem jde o dílo srovnatelné s obrazem Spící, který byl loni na aukci galerie Pictura vydražen za rekordních 23,31 milionu korun. Rozdíl je v tom, že obraz Spící, který mimo jiné zdobí obálku zmiňované monografie, se stal bezmála ikonou Toyenina díla, zatímco Zbytek noci je relativně neznámý. Dosažená cena je mimořádným úspěchem i proto, že byla stanovena v souboji dvou dražitelů. Spící byla prodána za vyvolávací cenu. Novým autorským cenovým rekordem skončila dražba obrazu Krajina v Bráníku (Domy a stromy v podvečer) od Františka T O Y E N : Z B Y T E K N O C I / 1934 olej na plátně / 91,5 × 72,5 cm / cena: 15 840 000 Kč
VÁ C L AV T I K A L : K AT E G O R I E I . / 1946 olej na plátně / 81 × 100 cm / cena: 1 560 000 Kč
Muziky, který jsme představovali v březnovém čísle. Prodal se za 5,16 milionu korun, o 1,8 milionu víc, než byl dosavadní Muzikův rekord. Původní cenový odhad byl sice ještě vyšší, krátce před aukcí se však galerie s prodávajícím dohodla na snížení vyvolávací ceny. Dražba začínala na částce 4,68 milionu korun. Autorským rekordem je také cena 1,56 milionu za obraz Kategorie I. od Václava Tikala. Obraz z volného cyklu Hold Einsteinovi malíř namaloval v roce 1946 a patří k vrcholným dílům jeho konstruktivistického období. Vysokou cenu, která je trojnásobkem autorova předchozího rekordu, vysvětluje mimo jiné to, že ostatní díla zmiňovaného cyklu jsou povětšinou již ve veřejných sbírkách. Za úctyhodných 780 tisíc korun se vzápětí prodal další Tikalův obraz, Po bitvě z roku 1943, který pocházel ze sbírky básníka Ludvíka Kundery, malířova spoludruha ze Skupiny Ra. Aukce přinesla i několik výrazných cenových nárůstů, byť byly zčásti motivovány poněkud podhodnocenými vyvolávacími cenami. Dražba obrazu Václava Brožíka Jan Amos Komenský v Amsterodamu například začínala na 342 tisících korun. Konečná cena se vyšplhala na 1,02 milionu korun. Drobná krajina Mlýn na horách od Josefa Navrátila se prodala za 1,2 milionu korun, dvojnásobek minimálního podání, a expresionistická kytice od Václava Špály, olej na kartonu z roku 1915, se dostala z 600 tisíc na 2,04 milionu korun. Asi nejurputněji se bojovalo o drobný olej na lepence od Kamila Lhotáka (poloviční formát, než je tento časopis). Obraz Závodní větroň nad svahem z roku 1943
* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 20 % ceny dosažené v sále.
vylétl z 300 tisíc až na 1,02 milionu korun. Za 432 tisíc korun, jeden příhoz nad vyvolávací cenu, se prodal také vynikající Lhotákův portrét Můj syn z roku 1948, jenž byl předtím dvakrát neúspěšně nabízen společností Dorotheum (podrobně jsme jej představovali v AA 2009/09). Mezi překvapení aukce lze počítat i úspěch portrétu ministerského předsedy
VÁ C L AV Š PÁ L A : K Y T I C E / 1915 olej na kartonu / 46,5 × 33 cm / cena: 2 040 000 Kč
Karla Kramáře od ruského malíře Filipa Andrejeviče Maljavina. Maljavin sice patří mezi výrazné osobnosti ruského umění přelomu 19. a 20. století, vzhledem k námětu obrazu i špatnému stavu malby se příliš vysoká cena neočekávala. Vítěz aukce nakonec nabídl 960 tisíc korun, víc než dvojnásobek minimálního podání. Nejdražším dílem poválečného umění se stala raná krajina Špičák od Jiřího Johna. Obraz z roku 1947 se prodal za vyvolávací cenu 828 tisíc korun. / js
24
na trhu
art + antiques
Cyprián Majerník text: Jan Skřivánek
Slovenští autoři se na českých aukcích objevují poměrně pravidelně a slovenští sběratelé nabídku zdejších aukčních domů pečlivě sledují. Obraz Jasnovidec od Cypriána Majerníka má potenciál stát se jedním z vůbec nejdražších děl slovenského umění prodaným v Česku.
Obraz bude na své červnové aukci nabízet společnost 1. Art Consulting. Cena je stanovena na motivačních 450 tisíc korun (bez aukční provize). Vzhledem k tomu, že obraz Masky, menší formát než Jasnovidec, jinak však srovnatelné dílo, byl již v prosinci 2003 bratislavskou aukční síní Soga vydražen v přepočtu a včetně provize za 1,6 milionu korun, je nanejvýš pravděpodobné, že jen u vyvolávací ceny nezůstane. Naznačují to
i nejnovější výsledky společnosti Dorotheum. Na její květnové aukci vylétl Majerníkův obraz Žongléři z necelých 50 na víc než 400 tisíc korun. Šlo přitom o temperu na papíře formátu přibližně A3. Od narození Cypriána Majerníka uplynulo loni v listopadu sto let. Galerie města Bratislavy malíři u této příležitosti uspořádala retrospektivu, na které bylo k vidění přes sto děl z veřejných i soukromých sbírek ze
J E Z D C I Z N E Z N Á M Ý C H K R A J I N / 1941 / tempera na kartonu / 42 × 61 cm / cena: 755 200 Kč (Galerie Art Praha 10. 12. 2007)
Slovenska i z Česka. Obraz Jasnovidec na ni sice zapůjčen nebyl, jde však o dobře zdokumentované dílo. Byl vystaven na malířově posmrtné výstavě v Umělecké besedě v roce 1946 a o dva roky později také v československém pavilonu na benátském bienále. Je rovněž reprodukován v řadě publikací, v katalogu zmíněné posmrtné výstavy nebo v monografii od Ľudmily Peterajové z roku 1981. „Jedná se samozřejmě o špičkové Ma-
25
J A S N O V I D E C / 1940
jerníkovo dílo, které by každá galerie jistě zařadila do svých sbírek,“ hodnotí obraz ředitel Galerie města Bratislavy Ivan Jančár. „Pro slovenského sběratele – teď po výstavě – může být tento obraz ještě zajímavější, mnoho vynikajících děl ostatně už na trhu nezbývá,“ dodává kurátorka loňské výstavy Zsófia Kiss-Szemán. Majerník je považován za jednu z nejvýraznějších osobností druhé generace slovenské moderny, která se prosazovala od poloviny 30. let. Ve slovenské kunsthistorii se hovoří o tzv. Generaci 1909. Mladí umělci této generace měli společný nejen rok narození, ale i to, že studovali v Praze. Majerník byl přijat na pražskou akademii již v roce 1926, kdy mu nebylo ještě ani sedmnáct let. Školu ale nakonec formálně neabsolvoval. Na podzim 1931 odcestoval ještě jako student do Paříže, v následujícím semestru se již na akademii nevrátil. V Paříži zůstal necelý rok. V roce 1935 měl v Praze první samostatnou výstavu a stal se členem Umělecké besedy. Po
vypuknutí války zůstal v Praze, jako příslušník cizího státu ale musel každý rok žádat o povolení k prodloužení pobytu. V roce 1937 byla malíři diagnostikována roztroušená skleróza. Horšící se zdravotní stav, deprese a obavy z budoucnosti jej v červenci 1945 dohnaly k sebevraždě. Celé Majerníkovo dílo je tak koncentrováno do období pouhých patnácti let. Nejstarší obrazy ze začátku 30. let se vyznačují jásavou barevností a námětově většinou čerpají ze vzpomínek na lidové zvyky a slavnosti slovenského venkova. Pro pozdější tvorbu je naopak charakteristická tlumená paleta do hnědých laděných tónů. Majerník se od konce 30. let opakovaně vracel zejména ke dvěma tématům – cirkusovému prostředí, kam volně patří i obraz Jasnovidec, a k postavám jezdců v krajině, často přímo či nepřímo odkazujícím k Donu Quijotovi. Do této druhé tematické kategorie patřil i obraz Jezdci z neznámých krajin, tempera na kartonu, který je nejdražším Majerníko-
vým dílem vydraženým v Česku. V prosinci 2007 se na aukci Galerie Art Praha prodal za 755 tisíc korun. Slovenská aukční síň Art Invest loni nabízela obraz Hlídka za rekordních 309 tisíc eur (8 milionů korun), což je třikrát víc, než je nejvyšší cena dosud zaplacená za dílo kteréhokoliv slovenského umělce. Obraz se nakonec neprodal, ale i samotný tento pokus naznačuje, nakolik důležitým autorem Majerník pro slovenské sběratele je. O snížení ceny stávající majitel podle Art Investu rozhodně neuvažuje.
J A S N O V I D E C / 19 4 0 technika: olej na plátně rozměry: 63,5 × 98 cm vyvolávací cena: 450 000 Kč (bez 18% aukční provize)
26
portfolio
art + antiques
Ludka Hrachovinová text: Věra Jirousová Autorka je historička a kritička umění.
Ludka Hrachovinová (1984) absolvovala malířské studium v ateliéru profesora Ivana Csudaie na Akademii výtvarných umění v Bratislavě. Od loňského roku žije v Praze, kde příležitostně vystavuje. Velké formáty svých abstraktních obrazů považuje za průběžné záznamy malířských akcí, které vznikají při realizaci osobních vizuálních úvah. Svou „otevřenou malbu“ chápe jako kritickou činnost, která místy cituje akční záběry z dnešní reality, vyhýbá se však tomu, aby se tyto ideje nechaly zaškatulkovat.
Dnešní zběsilé tempo života nejspíš neposkytuje dost místa ani času, aby se v něm plně rozeznělo křestní jméno této malířky; namísto Ludmila jí všichni říkají Ludka. Výrazný talent a sebekritická soudnost poskytují Ludce šanci pokračovat ve zvolené orientaci na abstraktní malbu s předmětnými zlomky a útržky figurálních motivů.
Pokouší se podat upřímnou výpověď a dovést kritický přístup své malby k aktuální společenské problematice až do extrému. Soubor obrazů Ludky Hrachovinové vystavený loni v prostoru Trafačky mě mile překvapil a nadchl. Obrazy s názvy: Zrození umělce, První liga, Nohy, ruce, Mozeček nebo Liga mistrů z let 2008–2009 vynikly ve skvělé
konfrontaci s rozměrnými plátny kvalitní malby na téma Hřiště od Romana Bicka. Po úspěšné výstavě studentských prací z bratislavské AVU ve Špálově galerii (2008) přijali návštěvníci této vysočanské galerie mladých umělců příznivě i malířské setkání jinjangové dvojice malířky a malíře, kterou připravilo pražské sdružení Skutečnost. Tuto přehlídku spontánně doplnilo pět dalších studentů z Csudaiova bratislavského ateliéru menšími obrazy, kresbami a objekty.
Roztříštěný prostor
Z R O Z E N Í U M Ě L C E / 2008 / akryl, plátno / 200 × 240 cm
Ludčiny obrazy vycházejí jak z kontinuity její volné malby, tak z jejího vytrvalého zájmu o průniky různých prostorových dimenzí, které se během malířského procesu postupně formují a rezonují na křižovatce několika různorodých témat. Intuice jejího malířského rukopisu vkládá do obrazu jemnost a plno vřelých emocí, zároveň se však v obrazech projevují i prudká expresivní gesta, která do členité sítě vizuálních shluků malby vnášejí ostrou ironii. Konkrétní souřadnice ironie často zůstávají divákům zpola skryté. Neukotvené motivy těchto roztříštěných zpráv se v obrazech vynořují z autorčina
27
L I G A M I S T R Ů / 2008–09 / akryl, plátno / 200 × 260 cm
vlastního sdílení archetypů a mytologie kulturní paměti. Přestože vystupují ze společného zdroje evropské kultury, lze do nich proniknout pouze jednotlivě: na vlastní kůži a na vlastní nebezpečí. Každý divák však může z těchto synkretických obrazů, s přístupem i ručením omezeným, vytušit výrazné kritické obrysy osobní zprávy. „V pozadí mých obrazů se skrývá násilí, rychlá akce a setrvačné síly pohybu; vnímám je jako samozřejmé složky, které neustále pronikají do našeho současného života a do jisté míry nás ovládají, tak jako ovládají všechny věci kolem nás. Zkouším je zaznamenat prostřednictvím rozbitého prostoru, kde přestává být celistvost dějů účelem malby jak ve významu, tak i ve formě. Jde mi o to, zachytit rytmus neurčitých shluků malby v pulzující síti organických prvků, včetně chybných kroků, zřejmých omylů i nejistých výstupů, které se tak stávají rovnocennou stopou malířského procesu,“ píše autorka.
Plátno jako bitevní pole V obraze s humorným názvem Kung-fu mela Ludka například zobrazila, jak se prostupují věci násilně vytržené z různých kontextů; podobně se v jejích obrazech s motivy všedních zápasů agresivně střetávají a všelijak překrývají výrazové prostředky. Obrazy klání a bitek vyjadřují jistou naléhavost prostřednictvím expresivních tahů a gest, ale i podivnou beztvarou substancí, která se na plátně projevuje jako pojivo významů. Jsou to obvykle zvlněné stružky anebo vlající smyčky tekuté emulze světlé až průsvitné barvy, které označují proudění motivů. V obrazech se většinou projevují jako výkřiky anonymních tváří, zrozených z chaosu. Někdy to jsou bezmocná gesta úst, jazyk a zuby nebo zpodobené části těla při nějaké činnosti, jindy jde jen o pohozené zbytky: oči, mozek, ruce a nohy ... V malířském procesu je pro Ludku podstatná velikost formátu. Chápe takzvaný tělesný formát obrazu za zásadní podmínku,
která jí dovoluje s pomocí mezních limitů dosáhnout v zobrazeném koloběhu věcí a jevů na hranice extrému. Ať už tyto bariéry označují prostor pro rozpínání a současně smršťování chaosu, anebo pouhé pouzdro či schránku, kde může načas spočinout rozbitá soudržnost malířské formy. Obraz se prostě stává místem, kde se bez záměru překřižují a kříží energie všech věcí, které agresivita denně vytrhuje z vžitého kontextu. Je však možné, že obraz simuluje past, kam je násilně uvrženo všechno, co je živé, aby v něm zůstalo načas uvězněno. Anebo se v osidlech této zpřetrhané sítě náhodně prostupují objemy věcí, které padají do víru linií vymknutých z veškerých souvislostí? A všechno tohle kroužení proti smyslu přirozeného světa zaznamenává Ludka bez vizí, které by překračovaly obzor vizuální reality. Utváří své obrazy v plynoucím proudu bdění i snění čistě malířským způsobem, jenž je jí vnitřně blízký a stává se nositelem jejích úvah.
28
rozhovor
art + antiques
Aby to byla socha S Janem Hendrychem o gurmánství tvarů text: Karolina Jirkalová
Před brankou domu Jana Hendrycha v pražských Dejvicích se sejdeme hned čtyři – kromě mě je tu ještě delegace z Uměleckoprůmyslového musea. Přijeli si pro jeden z Hendrychových ženských aktů, který bude přes léto umístěn v zahradě muzea. Socha už stojí připravená na zahradě, muži ji rozkládají na díly a opatrně nakládají do auta. Je čas na rozhovor – v ateliéru plném sádrových figur je místo tak akorát pro naše dvě židle.
Jak jste se dostal k umění? Hrála v tom nějakou roli vaše matka, která byla rovněž sochařka? Prostředí rodiny pro mě bylo zcela zásadní. Otec byl právník, ale měl rád muziku i výtvarné umění, a pokud mu finance stačily, tak to sbíral… Grosse třeba, Františka, Tichého, Zrzavého. Otec dělal nějaký čas právníka v Národním divadle, takže jsem mohl chodit zadarmo na operu a na muziku. Maminka byla u Španiela, ale byly jsme tři děti, tak na to pak už moc neměla čas. Ale dělala keramiku, modelovala. Když bylo kolem padesátých let blbý období, tak abychom se uživili, tak navrhovala v Karlových Varech užitý porcelán. Takže jsem do toho zcela nenásilně a organicky vplul. Ale nebyl jsem zrovna dobrý žák, tak jsem se musel spokojit se střední školou, kde bylo zrovna volno – nastoupil jsem na leteckou průmyslovku. A potom na zásah pánaboha, jinak by se nelítalo nebo by bylo hrozně
mrtvých lidí, jsem udělal takovou doplňovací zkoušku na Hollarku, kde se zakládalo sochařské oddělení. Nakonec jsem skončil na škole bytové tvorby na Žižkově u profesora Markupa. To byl normální člověk první republiky, takže sorela šla bokem. Potom jsem chtěl na akademii, kam jsem se nedostal, ale udělal jsem zkoušky k Wagnerovi na UMPRUM. A zase jsem měl štěstí, protože Wagner se kamarádil s doktorem Pečírkou, který nám vždycky ukazoval staré umění, baroko, Brauna, Brokoffa a tohle. To bylo hrozně cenné, protože tam mohl demonstrovat, oč je to kvalitnější než soudobé věci – i to řemeslo, sochařina. Že socha nemusí být tak prkenná a strnulá.
J A N H E N D R Y C H V E S V É M A T E L I É R U / foto: Karolina Jirkalová
38
téma
art + antiques
Mezi chrámem a tržištěm Výzvy současného muzejnictví text: Veronika Wolf
Autorka je ředitelkou lobkowiczkých sbírek.
Muzeum si své etymologické označení přináší ze slova Múseion, což byl chrám ve starověké Alexandrii zasvěcený Múzám, který se v době Ptolemaiovců stal největším vědeckým a uměleckým centrem antického světa. Velké množství jeho slavných prapotomků však dnes, na úsvitu třetího tisíciletí, začíná mílovými kroky nabírat směr a funkci zcela jiné.
Byť to tak při pohledu z Česka nevypadá, muzea umění v posledních patnácti letech prožívají mimořádný boom. Staví se nové budovy, krátkodobé výstavy lámou divácké rekordy, v Číně a ve Spojených arabských emirátech rostou celé muzejní čtvrti. Dříve oázy klidu a rozjímání nad silou a kreativitou lidského ducha se dnes mění v další ze segmentů zábavního průmyslu. Evropská muzea byla tradičně podporována státem, čímž si udržovala svoji nezávislost a rezistenci vůči komerčním tlakům. Rostoucí poptávka veřejnosti po krátkodobých výstavách a jejich stále stoupající produkční náročnost s sebou nesou nárůst nákladů, které již veřejné rozpočty nejsou schopny či ochotny pokrýt. I evropské instituce jsou tak stále častěji nuceny hledat alternativní zdroje financování. Vzory jsou nejčastěji hledány ve Spojených státech, které mají dlouhou tradici soukromého mecenášství a firemního sponzoringu. Problémem tohoto modelu je nebezpečí střetu zájmů, k němuž může docházet na nejrůznějších úrovních. Od zasahování do řízení muzea přes zneužívání jeho značky až po manipulaci s cenami na trhu s uměním. Současná ekonomická krize tento trend nevyvolala, pouze akcelerovala to, co se k nám pomalu, ale jistě blížilo. Muzea hledají způsob,
jak ze sbírkových pasiv udělat aktiva a následně je kapitalizovat. Vzniká koncept muzea ve formě autonomního a na státu nezávislého podniku, který je finančně soběstačný. Již to nebude instituce, která chrání, interpretuje a zkoumá kulturní dědictví, nýbrž, jak uvádějí nejtvrdší kritici nastalého vývoje, místo, které bude více připomínat návštěvu obchodního domu či Disneylandu.
Stačí zaplatit Velká evropská a americká muzea svou roční návštěvnost počítají v milionech, u krátkodobých výstav pak v řádech statisíců. Následně jsou pak „statistiky úspěšnosti“ užívány jako sladké vábení při získávání sponzorů. Mistrovské kusy proto prakticky permanentně cestují z města do města, z kontinentu na kontinent, jako by snad sčítaly nalétané míle, stejně jako jejich lační diváci-konzumenti. Zrodil se nový fenomén – výstavní turistika. Kdysi platilo pravidlo, že zápůjčky byly poskytovány pouze na projekty, které se jevily intelektuálně přínosné. Dnes jsme již dál, či spíše jinde. Italský Turín například na sklonku roku 2004, v anticipaci pořádáni zimní olympiády, návštěvníky lákal na výstavu Impresionisté
V Ý S TAVA J E F F A K O O N S E V P R O S T O R Á C H Z Á M K U V E R S E I L L E S / 10. 9. 2008 – 4. 1. 2009
a sníh. Pojítko mezi díly Moneta, Maneta, Pissara, Courbeta a dalších nemohlo být banálnější – styl: impresionismus, téma: sníh. Krom zjevné prvoplánovitosti konceptu (o vysoké návštěvnosti nebylo pochyb, díla konce 19. století tradičně patří mezi divácky nejoblíbenější) může zarazit i fakt, že výstava nebyla pořádána místním muzeem, nýbrž specializovanou komerční firmou Linea d’ombra. Jak ale soukromá firma získá zápůjčky z předních světových muzeí? Odpověď je jednoduchá – zaplatí jim. Při snaze o uspořádání jiné výstavy ve Veroně tatáž firma nabídla francouzskému Louvru čtyři miliony eur za zapůjčení Tiziana, Leonarda, Rembrandta a dalších. Výstava nakonec byla na poslední chvíli zrušena, její vyjednávání nicméně dává názorný příklad současné praxe.
Vystavit lze ledacos Další způsob, jak naplnit muzejní kasu, je zvýšení počtu návštěvníků, třeba i za cenu přizpůsobení výstavního programu masovějšímu vkusu. Nové finance plynou nejen ze vstupného, ale i nepřímo z většího zájmu sponzorů. Hlavní důraz pak ale již neleží na kvalitě, nýbrž na atraktivnosti podívané pro co nejširší spektrum diváků. Průkopnickým počinem v tomto směru byla výstava Umění motocyklu, sponzorovaná automobilkou BMW, kterou v létě 1998 uspořádalo Guggenheimovo
muzeum v New Yorku. Byla vůbec nejúspěšnější výstavou v historii muzea a návštěvní rekordy následně lámala i v pobočkách v Bilbau a v Las Vegas. Možná ještě kontroverznější byla výstava věnovaná tvorbě módního návrháře Giorgia Armaniho, která po pobočkách muzea cestovala v letech 2000 až 2003. Sporné zde nebylo ani tak téma, jako skutečnost, že firma Armani v té době byla důležitým sponzorem muzea. Silné kandidáty na pomyslnou muzejně-zábavní korunku ovšem najdeme i v Evropě. Dovolím si nominovat výstavu z jara 2007 uspořádanou londýnským Victoria & Albert Museem nazvanou jednoduše Kylie – Výstava, která předkládala zprávu o vývoji šatníku australské popové zpěvačky Kylie Minogue. Podle posledních zpráv slavné V&A nyní zvažuje podobnou výstavu věnovanou zpěvačce Madonně. Cynik by se pak mohl ptát, proč výstavě memorabilií zesnulého Michaela Jacksona, která se uskutečnila v Londýně na přelomu loňského a letošního roku, nebyl nabídnut důstojnější prostor, než je multifunkční O2 aréna?
Muzea k pronajmutí Ke střetu zájmu může dojít, i když téma výstavy či jméno vystavujícího umělce není samo o sobě nikterak sporné. Veřejná muzea z pohledu trhu s uměním fungují jako nezávislý arbitr kvality a obchodníci
48
design
art + antiques
Milánský týden designu text: Jana Vinšová Autorka je projektovou manažerkou CZECHDESIGN.CZ. foto: Barbora Drachovská
Před pár dny skončily dvě bezesporu nejvýznamnější světové přehlídky designu. První z nich skončila 18. května v New Yorku. Ta druhá se již tradičně koná v Miláně a právě z ní přinášíme krátký report.
Pokaždé, když se novináři vrátí z milánského týdne designu, mají potřebu rekapitulovat. Každoročně se všichni shodnou, že trendem právě toho letošního ročníku je jednoduchost, materiálové odlehčení nebo návrat k používání přírodních materiálů. I to bylo letos v Miláně patrné. Jak moc ještě lze tvarově zjednodušit židle a skleničky? A k jakým dalším přírodním materiálům se lze stále vracet? Síla novinářských příspěvků má v oblasti designu téměř zničující charakter. Jak psát
RENÉ ŠULC: KOLEKCE ŽIDL Í PRO F IRMU TON
o designu a vyhnout se povrchnosti? Jak nevybírat stále stejná jména designérů a firem a nečinit z nich přední zástupce oboru? Jak nepřispívat k této zaběhlé ikonizaci? Věřte, že s těmito otázkami zápasím právě teď já v touze nepodsouvat, neurčovat trendy a nedopouštět se manipulací. V této chvíli je třeba čtenářova úsudku a uvědomění si, že za všemi těmi produkty, které tak dobře vypadají na fotografiích magazínů, stojí především dobře cílený marketing, ekologicky nešetrná výroba a snaha naplnit jen jedinou
naši potřebu: obklopovat se líbivými předměty. Nezatracuji ale v žádném případě význam podobných akcí a informování o nich, neboť vychovávají uživatele-zákazníky ke „vkusu“. Doufejme, že vychovává také výrobce produktů, které si většina z nás dovolit může a kteří v Miláně většinou nevystavují. Význam veletrhů je zhodnocen časem, neboť právě ty produkty, které jsou na podobných akcích vystavovány, plní posléze knihy o designu.
Japonci a my Letošní milánský týden designu se uskutečnil od 14. do 19. května 2010 klasicky na dvou hlavních místech: na výstavišti a ve městě – v oblasti Zona Tortona. Na výstavišti se prezentují velké firmy, neboť ty si pronájem mohou dovolit. Studia nebo jednotlivci mohou vystavovat na Zoně Tortoně. Tam však byla letošní úroveň prezentací v porovnání s předchozími dvěma ročníky spíše slabší. Studenti a mladí designéři pak mají možnost vystavovat na výstavišti za sníženou cenu v sekci SaloneSatellite. Žádnému ze současných veletrhů designu nelze odepřít mezinárodní charakter. Na letošním milánském design weeku byli výrazně zastoupeni japonští designéři, jejichž návrhy prezentovaly jak japonské, tak klasické italské nábytkářské firmy. Jejich přístup je spíše sterilní, prost výrazných
49
TOKU JIN YOSHIOK A: T HE INV I SIBLE S
tvarových řešení nebo kombinací různých materiálů. Toto pravidlo potvrzuje japonský designér Tokujin Yoshioka s výrazným rukopisem, který lze charakterizovat termíny jako pomíjivost, prchlivost nebo nedotknutelnost. Tokujin Yoshioka byl autorem hned několika projektů: celofánového mačkaného křesla Memory nebo nepříliš zdařilé transparentní polykarbonátové sedací kolekce The Invisibles. Byl také jedním z autorů Swarovski Crystal Palace 2010, který svou instalací každoročně zaujme většinu návštěvníků. Dalším tradičně zastoupeným designérem je Naoto Fukasawa, který také představil více produktů pro různé firmy a který zmíněnou jednoduchost a opravdu minimalistický přístup pravidelně potvrzuje. Japonských designérů jste mohli potkat na výstavišti jistě více, vedle prací stále se opakujících jmen designérů z ostatních koutů světa působí osvěžujícím dojmem. Do Milána se také stále více vypravují čeští zástupci, pozornost vzbudila prezentace Vysoké školy uměleckoprůmyslové, která
připravila instalaci Hostina pro návštěvníky z jiného světa. Vznikly originální návrhy, které transformují předměty běžné potřeby nebo naše zvyky do netradičních formátů. Další studentská prezentace, tentokrát česko-slovenská, byla představena na výstavišti. Výsledky soutěže Eating with HiMACS prezentovaly práce studentů z Fakulty architektúry Slovenské technické univerzity, Vysoké školy výtvarných umení v Bratislavě a Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Na veletrhu jste také mohli nalézt českou nábytkářskou firmu TON, která příjemně překvapila. Designér Tom Kelly, se kterým firma dlouhou dobu (dle mého názoru nepříliš zdařile) spolupracovala, nebyl již hlavním autorem jejich novinek pro tento rok. TON představil kolekci židlí designéra Reného Šulce, která se vrací k ohýbané technologii dřeva propojené se současným designem a kvalitou velmi vybočuje z běžného sortimentu firmy. S novou stoličkou se TON konečně ubírá směrem, který mu sedne.
Doufejme, že hraní s kovem a prapodivnými tvary již odzvonilo.
Bez překvapení Zklamaný musel být každý, kdo letos v Miláně očekával revoluční řešení nebo převratné návrhy. Celý veletrh ale působil velmi pozitivně. Barvy byly přírodní a svěží, novinky zavedených firem se prodávat určitě budou. Studentský design na SaloneSatellite je radikálnější a odvážnější než ostatní prezentované produkty, ale tak to má být. Luxusem jsou přírodní materiály, ekologický přístup pak všichni skloňují spíše v doprovodných materiálech, než že by ho naplňovali. Příští rok milánský design week oslaví 50 let a můžeme předpokládat, že trendem budou opět jednoduché minimalistické tvary. Nutno podotknout, že paralelně s tímto zjednodušováním je Milán každoročně plný také přebujelých tvarů a estetikou let dávno minulých. Celkový dojem z prezentací letošního Milána je však svěží, odlehčený a příjemný.
56
antiques
art + antiques
Skleněné figurky text: Milan Hlaveš Autor je vedoucím kurátorem sbírky skla a keramiky Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: Gabriel Urbánek
Sklářská vzdělávací soustava má v českých zemích vzhledem ke světu ojedinělou tradici. Dokonale promyšlený systém obsahuje několik stupňů: od učňovských zařízení přes střední odborné školy až po ateliéry a fakulty na vysokých školách. Tvoří zázemí, ze kterého pramení většina novodobých úspěchů českého skla. Nezaměnitelnou pozici si v jeho rámci již devadesát let udržuje sklářská škola v Železném Brodě.
Železnobrodská uměleckoprůmyslová škola dala světovému sklářství nejen mnoho desítek úspěšných výtvarníků, ale stala se také kolébkou dvou specifických oborů. V první řadě je místem počátků technologie tavení skla ve formě – světového unikátu a jednoho ze zásadních příspěvků sklářskému umění. Proslavila ho zejména autorská dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová.
Druhým nepřehlédnutelným fenoménem se staly železnobrodské skleněné figurky. Snad každý zná tyto bibeloty – často na hranici roztomilých kýčů –, jež v různé výtvarné kvalitě okupují domácí skleníky. Práce u kahanu však nabízí širší škálu možností vyjádření, jak po desetiletí dokazují zejména výsledky železnobrodského figurkářského oddělení. Po důkladných
kresebných studiích tam studenti na dílně v plamenech hořáků tvarují výrobky z různobarevných tyčinek a trubic. Žhavé sklo nabalují, táhnou ho, barevně kombinují, vrství, stříhají, stlačují, otiskují do jeho povrchu různé struktury, „malují“ na něj skleněnými nitěmi, navíjejí je na drát, a vyrábějí tak korálky, foukají ho z barevných trubic, stavují z technického skla...
Osobnost Jaroslava Brychty
J A R O S L AV B R Y C H TA : K O B Y L K A / 1923 / korálková drátková figurka / délka 12 cm / soukromá sbírka
Jak píše Antonín Langhamer v publikaci 100% Sklo, právě vydávané k výročí instituce u příležitosti letní výstavy v pražském Uměleckoprůmyslovém museu, pro věhlas školy byl od počátku zásadní vedle koncepční a umělecké činnosti ředitele Aloise Meteláka přínos sochaře Jaroslava Brychty (1895–1971). Pro sklářskou školu – založenou roku 1920 jako první český ústav tohoto typu u nás – se jeho figurky staly erbovní záležitostí. Začaly novou originální etapu oboru, přestože v jistém smyslu navazovaly na tradiční místní výrobu skleněného zboží a měly předobraz i v jiných zemích (v minulosti Francie, Nizozemsko, Durynsko, italské Murano, mezi světovými válkami produkce vídeňské firmy Bimini nebo Marianne von Allesch z Berlína).
57
J A R O S L AV B R Y C H TA : N A J Á D A ( Z E S K L E N Ě N É H O R Á J E ) / 1936 / modelované a tažené sklo / výška 15,5 cm / sbírka UPM
S minimálními znalostmi chování skla, ale s entuziasmem a odvahou se začaly figurky ve 20. letech na škole rozvíjet přes první nenápadné pokusy až po náročné, řemeslně zvládnuté kompozice. Z prvního období ohlas zaznamenali ze skleněných tyčinek tažení neumělí dráčci a zvířátka, které záhy začalo prodávat družstvo Artěl. Další možnosti nabídl nápad sešívat nití korálky a o něco později je také navlékat na dráty. Po roce 1923 tak vznikly působivé tzv. drátkové figurky – luční kobylky, krabi, hadi, pavouci a brouci, kouzelníci, fakíři, domorodci, Turci, postavy z literatury, pohádek i ze života – sportovci, číšníci, dirigenti... Plně se v nich projevil Brychtův talent pro stylizaci a grotesknost. Z Mezinárodní výstavy dekorativního umění v Paříži si v roce 1925 vedle Grand Prix udělené celé škole přivezl zlatou medaili.
Nové možnosti V durynské Lausche Jaroslav Brychta získal znalost fines foukání ze skleněných trubic. Od předchozích postupů užívaných v Že-
lezném Brodě naprosto odlišná technika blízká výrobě vánočních ozdob dodala figurkám průhlednost, křehkost, vzdušnost a lehkost: jemné vázičky, rozmanité skleněné ovoce, stromy, draci, ryby, koně atd. Pro rozvoj místní výroby, kvůli kterému byla sklářská škola vlastně založena, měl největší význam vývoj tzv. modelovaných figurek po roce 1930. Jejich výrobou se začala zabývat řada firem (např. Kleinert, Lubas, Bárta, Halama). Nad kahanem figurkáři vytvářeli ze žhavého skla pomocí nástrojů do detailu propracované realistické postavičky, které vyhovovaly dobové poptávce po žánrových motivech: personifikace měst a řemesel, lidové náměty, indiáni, Habešané... Ze skla vznikaly mimo jiné populární vánoční betlémy. Pomocí kombinací technik Brychta ve škole společně s řemeslníky, kteří sklo prováděli podle jeho návrhů, skládal rozsáhlé monotematické scény určené pro mezinárodní výstavy. Akvárium, oceněné na světové výstavě v Bruselu roku 1935 velkou cenou, obsahovalo mnoho desítek foukaných rybek
roztodivných tvarů a barev plovoucích v trsech vodní trávy. Následující Skleněný ráj, vyznamenaný Grand Prix na světové výstavě v Paříži roku 1937, šel ještě dál. V rozsáhlé instalaci se potkala exotická zvířata v bujné vegetaci s křehkými najádami ve vlnách. Skleněné figurky se později staly hlavním motivem poetického dokumentu Skleněná suita Karla Barocha z roku 1947 a v roce 1949 také „herci“ v animovaném filmu Inspirace režiséra Karla Zemana. Jaroslav Brychta byl také výtvarníkem, který pokusy se stavováním skleněné drti ve stejné době podnítil rozvoj již zmíněné tavené plastiky. Zejména pro poválečnou železnobrodskou výrobu bylo významné zahájení výroby hmotných, tzv. hutnických figurek ve 30. letech. Zužitkovaly se tak možnosti tvarování skla tradičními způsoby u sklářské pece. V kontrastu s esteticky často problematickými realistickými plastikami vynikají stylizovaná figurální díla Miloslava Klingera a zvířata Miloslava Janků, navržená zejména v 60. letech pro národní podnik Železnobrodské sklo (ŽBS). Založení ŽBS
60
antiques
art + antiques
V L A DI M ÍR K O MPÁ NE K : D V O JK A vyvolávací cena: 14 500 Eur (Art Invest)
E D MU ND G W E R K : V E T E R N Ô vyvolávací cena: 4 300 Eur (Art Invest)
H O U SL E M AT HI A S HE I N IC K E / 1929 cena: 31 000 Kč (Antik Olomouc)
P U T T I S HR O Z N Y – A L E G O R IE P O DZ I MU / Svitávka, 20. léta 20. století / návrh Hubert Kovařík / glazurovaná keramika / výška 36 cm cena: 22 000 Kč (Dorotheum)
HE I NR IC H H O F F M A N N : TA NE Č N IC E Jablonec, kolem 1925 / lisované, matované a dobrušované křišťálové sklo / výška 25 cm, šířka 27 cm cena: 32 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský) VÁ Z A / SK L Á R N A L O E T Z / Klášterský Mlýn, kolem 1910 / dekor Diaspora / výška 24 cm cena: 39 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)
M . V. G E R A S C H: U P R A ME NE / 2. pol. 19. stol. olej na lepence / 32 × 49 cm cena 63 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)
B A R O K N Í SK Ř Í NK O V É H O DI N Y / Čechy, 3. třetina 18. stol. dřevo, černě lakované / stroj kotvový s pérovým pohonem a čtvrťovým bitím na zvonky / výška 41 cm cena: 30 000 Kč (Dorotheum)
inzerce
61
ANTIK OLOMOUC Třída 1. Máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz AUKČNÍ SÍŇ ART INVEST Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk DOROTHEUM Ovocný trh 580/2, 110 00 Praha 1 tel: 224 222 001 email: info@dorotheum.cz www.dorotheum.cz
H O U SL E S C H O NB AC H B AC H 1. pol.19. stol. / kolíky ze slonoviny cena: 9 500 Kč (Antik Olomouc)
H O U SL E J O SE F F U C H S / 1843 cena: 35 000 Kč (Antik Olomouc)
MEISSNER-NEUMANN Aukce 23. 5. 2010 v hotelu Inter-Continental tel: 233 343 194 email: info@aukce-neumann.cz www.aukce-neumann.cz
N Á S T O L E C / ČECHY, 1918–21 Svijany-Podolí, Graniton, Rydl & Thon / kamenina glazovaná, malovaná / výška 12 cm, průměr 24 cm cena: 6 500 Kč (Meissner-Neumann)
S TAROŽITNOS TI MICHAL JANKOVSKÝ Žatecká 14, 110 00 Praha 1 tel: 224 812 909, 724 251 272 email: michal@czechantiques.cz www.czechantiques.cz
Z R C A D L O / 90. léta 18. stol. rám řezaný, polychromovaný, zlacený, masiv, vykládaný zrcadlovinou / rozměr zrcadloviny 39 × 30 cm, rozměr zrcadla 86 × 47 cm cena: 38 000 Kč (Meissner-Neumann)
K A Z E TA SE S T O L N Í S O UP R AV O U Německo, 1. pol. 20. stol. stříbro, hmotnost 3627,9 g btto, ryzost 925/000 a 916/000 / německé a ruská puncovní značka / dvě konvice, mléčenka, cukřenka, oválný podnos, přidáno sítko ze zlaceného stříbra s komůrkovými smalty a nápisem Kiev azbukou cena: 49 000 Kč (Meissner-Neumann)
72
tipy
art + antiques
Roky ve dnech Výstava s kolářovským názvem se soustředí na české umění let 1945 až 1957. Období od konce války po konec stalinismu bývá tradičně považováno za výtvarně nezajímavé. Kurátorka výstavy Marie Klimešová ukazuje, že opak je pravdou – právě tehdy se formovala budoucí podoba českého umění. Rok 1948 hraje významnou předělovou roli i v koncepci výstavy, ale hranice obou období jsou do značné míry prostupné – traumata konce války se brzy transformovala v traumata nově nastupující totality. Hlavním cílem výstavy je poukázat na kontinuitu tohoto období s předcházejícími i s následujícími roky a vyvést mnohé autory z monografické izolace. Výstavu si je možné v pražské Městské knihovně prohlédnout až do 19. září.
spravuje Alšova jihočeská galerie. Kromě stálé sbírky keramiky 20. století tu můžete do 16. července vidět výstavy Zdeňka Maniny a Heleny Samohelové. Až do konce září pak Bechyně hostí přehlídku prací Ateliéru designu keramiky z ústecké univerzity.
Klenovská tečka
PAV E L B Ü C H L E R : I L C A S T E L L O
DOXu, kde bude poprvé představen ucelený výbor z jeho konceptuální tvorby, za níž ve světě zaslouženě sklízí nejrůznější ocenění – naposledy britskou cenu Northern Art Prize. Výstava potrvá do konce léta.
Finalisté mezinárodní soutěže diplomových prací Start Point, kterou organizovala Galerie Klatovy/Klenová, se naposledy sejdou na sýpce v Klenové. Od letošního podzimu totiž renomovanou soutěž se sedmiletou tradicí přebírá Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře. Pokud tedy budete mít cestu do západních Čech, nepropásněte možnost zastavit se na Klenové, kde uvidíte práce, které zde ocenění absolventi evropských škol vytvořili během své měsíční jarní rezidence. A nenechte si ujít ani výstavu Milana Kunce v nedalekých Klatovech. Obě výstavy končí 27. června.
Muzeum keramiky v Bechyni V Bechyni se již od poloviny 60. let koná mezinárodní keramické sympozim. Zhruba od stejné doby klíčí myšlenka zřídit v Bechyni i keramické muzeum. Prvního května letošního roku se tak skutečně stalo – v prostorách bechyňského zámku bylo otevřeno Mezinárodní muzeum keramiky, které
V Í T Ě Z K A S TA R T P O I N T U S E R E N A K O R D A
MIKUL Á Š MEDEK : ŽENA A MĚ S TO
Diplomky 2010 Büchler v DOXu Pokud v Klementinu najdete ve slovníku podtržené slovo láska, můžete si být téměř stoprocentně jistí, že to udělal umělec Pavel Büchler. Díky akci, při níž podtrhl zmíněné slovo ve všech slovnících všeobecné studovny, zůstal v Čechách symbolicky přítomen i po své emigraci v roce 1980. Nyní se do Prahy vrací výstavou v holešovickém
POHLED DO E XPOZ ICE ZDEŇK A MANIN Y
Na vysokých uměleckých školách končí akademický rok, a tak se můžeme seznámit s diplomovými pracemi jejich studentů. Diplomanti pražské AVU vystavují ve Veletržním paláci od 18. června do konce července a ve své domácí Galerii AVU od 23. června do 1. srpna. Práce čerstvých absolventů pražské VŠUP najdete v budově školy od 16. června do 2. července. Galerie AMU vystavuje klauzurní soubory od 17. do 25. června. Magisterské práce studentů
73
Baroko v Olomouci Josef Winterhalder mladší (1743-1807) je považován ze jednoho z nejvýznamnějších moravských malířů pozdního baroka. Těžištěm jeho tvorby byly zejména nástěnné malby a rozměrná oltářní plátna. Výstava kurátorky Zory Wörgötter si klade za cíl představit Winterhaldera nejen jako nejlepšího Maulbertschova žáka, ale také
KALENDÁRIUM / ČERVEN 2010 kdy: čtvrtek 10. 6. od 17:00 co: přednáška k výstavě Double Fantasy kde: Galerie Rudolfinum kdo: Marie Rakušanová kdy: pátek 11. 6. od 18:00 co: Galerijní a muzejní noc kde: Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou a Muzeum umění Olomouc
Z DIPLOMOV ÝCH PR AC Í VŠUP
kdy: sobota 12. 6. od 19:00
brněnské FAVU budou k vidění ve školní aule od 29. června do 25. července. Diplomanty ostravské Fakulty umění najdete v porubské Nové síni od 16. června do 18. července a ústečtí absolventi vystavují v Galerii Emila Filly do konce června.
co: Pražská muzejní noc kde: pražské galerie a muzea kdy: sobota 12. 6. od 22:00 co: prohlídka výstavy EGO kde: Galerie Langhans kdo: Robert V. Novák, Pavel Turek kdy: úterý 15. 6. od 11:00 do 18:00
Kratochvíl v Mánesu
co: bazar komiksů, sci-fi a příbuzných žánrů kde: Dům umění města Brna
V pražském Mánesu jsou do konce června vystaveny snímky fotografa Antonína Kratochvíla z cyklu Moscow Nights. Fotografie zachycují život moskevské zlaté mládeže, uzavřený svět nočních klubů, opulentních večírků, krásných žen, alkoholu a drog. Kratochvíl, který žije již mnoho let v New Yorku, se do prostředí mladých zbohatlíků dostal díky tomu, že fotil na objednávku pro prestižní magazín Vanity Fair. Výsledný soubor barevných i černobílých snímků pulzuje napětím mezi soukromými emocemi a ledovou lhostejností vůči zbytku společnosti.
kdy: středa 16. 6. od 16:00 co: návštěva vily Tomáše Bati ve Zlíně kde: sraz před vilou Tomáše Bati J O S E F W I N T E R H A L D E R M L . : S V. L U K Á Š E VA N G E -
kdo: Pavel Velev, Ladislava Horňáková
L I S TA (A U T O P O R T R É T ) / po 1770 / olej na plátně 177,5 × 90 cm / Nová Říše, Kanonie premonstrátů
kdy: úterý 22. 6. od 17:00 co: prohlídka výstavy Roky ve dnech
jako osobitého umělce, který nebyl jen „horlivým kopistou“ mistrových předloh. Výstavu v Muzeu umění a Arcidiecézním muzeu Olomouc je možné navštívit do konce srpna.
kde: Městská knihovna, GHMP kdo: Marie Klimešová kdy: úterý 22. 6. od 17:00 co: prohlídka výstavy Teige-Baladrán: Asymetrická harmonie kde: Výstavní síň „13“, ZČG Plzeň kdo: Lenka Bydžovská kdy: středa 23. 6. – pátek 25. 6. co: sympozium k 24. bienále grafického designu Brno kde: divadlo Reduta v Brně kdy: čtvrtek 24. 6. od 18:00 co: Za barem Jiří Thýn kde: Dům U Zvonu, GHMP
A N T O N Í N K R AT O C H V Í L : Z E S É R I E M O S C O W N I G H T S
komiks
80
art + antiques
VENDULA CHALÁNKOVÁ (*1981)
v samostatných autorských publikacích Žít jako
do světa šíří pod značkou Zvrhlý vkus. Tuto svou
Absolvovala ateliér environmentu na Fakultě
kaskadér a Cukr a počasí.
tvorbu komentuje: „Nášivky zvířátek a holčiček
výtvarných umění v Brně, v současné době je na
Autorka k tomu poznamenává: „Všechny pří-
jsou nositeli existenciálních dramat. Holčičky
volné noze. Samostatně vystavuje od roku 2001,
běhy z komiksu jsou mé osobní zážitky. Vděčným
za použití puntíkované látky trpí nerudnou pletí
v roce 2006 získala cenu Nadání Josefa, Marie
námětem se mi staly rozhovory s kamarádkou
nebo lupy. Zvířátka jsou roztomilí chudáci. Zajíč-
a Zdeňky Hlávkových. Její práce jsou zastou-
Petrou. Známe se od školky. Její historky nebe-
ci přicházejí o ouško, zub, nebo o celou hlavičku.
peny v národní Galerii v Praze i v soukromých
rou konce. Neustále soutěží v pořadu Eso s Leo-
Panda je po úrazu. Sestřička liška je zbrocená
sbírkách.
šem Marešem. A je taky na dietě. Další postavou
krví. Medvídek má na hlavě kalhotky a v očích
Komiksům, které tvoří technikou vystřihování z barevných papírů, se začala věnovat po návratu z cesty do Indie v roce 2004. Její příběhy se objevily např. v antologii Bublifuk nebo
je můj přítel – viz komiks Nový vztah a novější
provinilý výraz.“
Proč nejsi jak chlapi v práci, vole?“
www.fler.cz/zvrhly-vkus
Vendula Chalánková se dále věnuje tvorbě placek, triček, nášivek, náušnic a hraček, které
/ Tomáš Prokůpek