sám. Ovšem díky otevřené, až provokativně zvídavé povaze a schopnosti upoutat vyprávěním se Landovský na své povolání připravoval vlastně už odmalička. Hereckým naturelem, který založil na jakési umanuté živelnosti, pak také snadno zapadl do poetiky takzvaného osobnostního herectví (kdy herec vytvářel postavu hlavně skrze vlastní povahové rysy), jíž se od ostatních souborů Činoherní klub odlišoval. Nezlomnou umanutost i plebejskou přímost je ovšem třeba brát jako vlastnosti do jisté míry stylizované, jimiž Landovský maskoval svou citlivost a jemnost. (Stejné „maskování“ pak předepsal i některým hrdinům svých her.) V Činoherním klubu Landovský účinkoval ve čtrnácti inscenacích. V paměti zůstal zejména jako Lužin z Dostojevského Zločinu a trestu (premiéra 20. 4. 1966, režie Evald Schorm), jako hejtman z Gogolova Revizora (premiéra 23. 5. 1967, režie Jan Kačer), v němž poté vystupoval i se slavným ruským hercem Olegem Tabakovem (který v Praze hostoval jako Chlestakov). Později vynikl v legendárních inscenacích Čechova, které zde navzdory protiruským náladám ve společnosti realizoval Jan Kačer — hrál Lopachina ve Višňovém sadu (premiéra 16. 10. 1969), Astrova ve Strýčku Váňovi (premiéra 25. 1. 1973) a Trigorina v Rackovi (premiéra 25. 2. 1975). Landovského umělecká etapa spojená s Činoherním klubem se uzavřela úlohou v Leonovově hře Vlk (premiéra 5. 2. 1976, režie Ladislav Smoček). Ke konci šedesátých let se Pavel Landovský stal rovněž hvězdou filmovou, a to díky rolím v později kultovních snímcích, především v komediích Svatba jako řemen (1967), Já, truchlivý Bůh (1969), Utrpení mladého Boháčka (1969), Slaměný klobouk (1971) a Svatby pana Voka (1970). (Vstup do světa filmu mu zajistila hlavní role ve snímku přítele Pavla Juráčka Každý mladý muž z roku 1965.) Hercovu dobovou popularitu dokládá i fakt, že se v roce 1971 stal moderátorem prestižního silvestrovského televizního pořadu. Za to, že neschvaloval okupaci Československa v roce 1968 a dokonce pracoval proti ní (zprostředkovával rozhlasové vysílání z Činoherního klubu do Mnichova), přestával být od počátku roku 1972 obsazován do televize i filmu (poslední roli získal v roce 1976 ve snímku Jozefa Zachara Desať percent nádeje), v září 1976 s ním rozvázalo spolupráci divadlo a zakázány byly i jeho „scénické rozhovory“, s nimiž vystupoval po republice. Když se mu v tom roce narodil syn (rok předtím se Landovský znovu oženil), byl už na dlažbě. Naštěstí mu tehdy přátelé, dramatici Alex Koenigsmark a Karel Steigerwald a teoretik kresleného humoru Josef Kučera, nabídli, že budou podepisovat jeho epizody pro rozhlasový seriál Jak se máte, Vondrovi?. Tak se stal dramatikem „načerno“, a přesto na plný úvazek — v rozmezí let 1976—1978 totiž pod jejich jmény napsal řadu seriálových dílů. Později už si zahrál jen v neoficiální zvukové nahrávce Havlovy Audience, již režíroval Luboš Pistorius a která se natáčela v roce 1978 v domě písničkáře Vladimíra Merty (vyšla pak na desce ve švédském exilovém nakladatelství Šafrán 78), a v Kohoutově adaptaci Shakespeara nazvané Play Makbeth (premiéra 13. 7. 1978), klíčové to inscenaci Bytového divadla Vlasty Chramostové.
320 landovsky_blok_130724.indd 320
8/26/13 10:04 PM