Zvonek 2/XXIX

XXIX. ročník 2 prosinec

Exkurze 4 – 7

Stužkovací večírky 8 – 9

Vánoční zvyky 18 – 19 www.gtr.cz/zvonek

Časopis studentů Gymnázia Třebíč

AKTUÁLNĚ Z ŘEDITELSTVÍ Redakce Zvonku si dovoluje upozornit na výroční zprávu za uplynulý školní rok, která je ještě stále k dostání na vrátnici školy za pouhých 35 Kč. Výroční zpráva obsahuje spoustu zajímavých informací, mezi nimi například kompletní seznam žáků s fotografiemi, přehled všech uplynulých i plánovaných akcí, zadání přijímacích zkoušek letošních prvních ročníků i zajímavé statistické údaje a příspěvky studentů a pedagogů.

Z výtěžku z prodeje výročních zpráv jsou hrazeny aktivity všech studentů, například olympiády v jednotlivých předmětech nebo exkurze, a pořizováno nové vybavení školy. Ze stejných zdrojů je přispíváno i na náš Zvonek.

Koupi výroční zprávy lze též spojit s pořízením lístků na ples GM, které jsou v prodeji od 9. 12.

Přejeme všem krásné, ale především pomalu ubíhající vánoční prázdniny.

Redakční rada Zvonku a studenti semináře mediální výchovy 2

Titulní strana: Vánoční gymnázium Foto: Jan Němec

Fejeton

„Já také nejsem zkrocen ani trochu. A také já jsem nevysvětlitelný. Vyrážím barbarský svůj skřek nad všechny střechy světa.“ Walt Whitman, americký básník V protikladu k tomu, co říká otec moderní americké poezie Walt Whitman, se všichni dobrovolně necháváme zcivilizovat, abychom měli boj o žvanec v pozdějším životě trochu ulehčen. Nebo snad ztížen, tedy prodloužen o všemožné zdvořilosti, jimiž se navzájem častujeme, než se do sebe v rámci svobodného konkurenčního boje pustíme zuby nehty jako za starých časů, když ještě civilizace nebyla. Zkrátka než opustíme barbarský svět dětství a lehkomyslného studia na gymnáziu. Někteří totiž vedou řeči, že potom už to takové nebude. Že tam… no víte přece, tam, na vysoké škole, že tam už přijde jinačí disciplína. Já nevím, jestli vy tomu věříte, ale z mojí pozice studenta čtvrtého ročníku (br, to zní strašně), už to začíná vypadat opravdu nahnutě.

Víte, co se mi třeba onehdy stalo? Nominovali mě na toho maturanta. Byla to velká sláva, se svými kolegy a kolegyněmi jsme se kvůli přípravám občas málem i do rvačky pustili. Nakonec se to odbylo necivilizovaným dětským citovým vydíráním a podobnými barbarskými metodami, abychom si ještě naposledy užili představu, že nejsme dospělí. No a potom to přišlo. V kýžený den jsme se všichni sešli, sice o hodinu, dvě později, než jsme měli, ale na to se nehledí, na děti přece není spoleh, jen ať je ještě naposledy sranda! Všechno jsme pěkně vyzdobili balónky a krepovým papírem, jako když se za starých dobrých časů ve školce chystala výzdoba. Potom jsme se zase rozešli, abychom se všichni doma umyli a pěkně oblékli a upravili. Přece nechceme maminkám dělat ostudu, až nás bude pan učitel stužkovat a šerpovat.

A to bylo vlastně ono. Najednou nám všem došlo, že brzy už nebudeme barbaři, že jsme právě oficiálně skoro-dokončili proces civilizace. Jako když se z kukly vylíhne motýl, nebo ještě lépe, když se z obyčejných krásných dívek v televizi vyberou královny krásy, takzvané miss. Ale jednu výhodu ta naše pozice přece má. Krásné královny můžou být jenom tři, zatímco my, maturanti, jsme dostali šerpu všichni.

Z toho plyne poučení, milé děti, pokud chcete optimistický konec, práskněte se přes kapsu a zaplaťte si všechno, stužku a šerpu nádavkem. Budete si potom připadat jako pánové světa. A o to přece jde. Jen ať váš barbarský skřek naposledy zaryčí. Já vám příště vzkážu, jestli se jim podařilo mě zkrotit.

Se skoro nebarbarským čau se loučí Dagmar Pokorná

Zvonek—časopis studentů Gymnázia Třebíč Číslo 2 Ročník XXIX Vyšlo 15. prosince 2009 Na tomto čísle spolupracovali: Marius J. Svoboda (Ria), Jan Němec, Tereza Šanderová (T. Šan), Zuzana Klusáčková, Klára Vítková, Tereza Ondráčková, Ondřej Halámek (Opičák), Dagmar Pokorná, Jakub Sláma (SlaJak), (HaZ), Monika Hortová (Moňa), Radka Krejčová (LaLi), Radek Blažek, Lenka Machátová, Zuzana Maloušková, Tomáš Kopečný, studenti semináře med. výchovy (smv) Technická a výtvarná spolupráce: Mgr. Lenka Mahelová Korektury: smv Design: Ria Zvonek najdete také na internetu — http://www.gtr.cz/zvonek

3

Aktuálně Ze školy

30. září vyjeli žáci třídy 1. G (prima) na dějepisnou exkurzi do archeoskanzenu Všestary u Hradce Králové. Název Cesta do pravěku říká vše.

Exkurze byla rozdělena do tří částí.

1.

Výklad. Byli jsme seznámeni se životem v pravěku – náboženství, výstavba domů, zemědělství, výroba kamenných nástrojů, výroba textilu,výroba keramických nádob, tavba kovů.

2.

Praktické dovednosti. Zde jsme si mohli zkusit, jak pravěký člověk pracoval – práce s primitivními sekerami, výroba kamenných nástrojů, mletí obilí nebo práce na poli primitivními nástroji.

3. Promítání filmu. Zhlédli jsme pracovní postu Vedoucím exkurze byl pan učitel Šlosr.

Exkurze 1. G do Všestar Natálie Krechlerová Co se ti nejvíce líbilo?

Všechno se mi líbilo.

A co ti přišlo naopak „zbytečné“?

Byla tam strašná zima a chytla jsem chřipku.

Myslíš si, že to bylo naučné?

Ano. Pamatuješ si z exkurze něco?

Jo.

Lenka Klapetková

Jak bys celou exkurzi zhodnotila?

Bylo to naučné a byly tam ty pravěké stavby.

Co se ti nejvíce líbilo?

Asi ty domy.

A co ti přišlo naopak „zbytečné“?

Nevím.

Myslíš si, že to bylo naučné?

Ale jo.

Pamatuješ si z exkurze něco?

Něco málo.

Jak bys celou exkurzi zhodnotila?

No, celkem se mi to líbilo.

4

-T. Šan– foto: p. uč. Šlosr

Studenti v Anglii Aktuálně - Úvaha

Anglie Na parkovišti se scházejí studenti, rodiče, někdy i prarodiče. Loučení, objímání, trochu slz a hodně očekávání. Strach z neznáma a zároveň touha poznat nepoznané. Nechuť k učení a zároveň nadšení pro věc. Mnoho věcí se zrcadlilo ve tvářích mladých lidí, kteří se chystali na svůj studijní pobyt do Anglie. Během dalších hodin se k těmto pocitům přidala ještě bolest zad ze sedaček a unavené čelisti (sdělit tolik informací do další zastávky, to bylo někdy nad lidské síly), po mnoha desítkách minut jízdy i zklamání z velikosti Stonehenge a na konci zoufalství, protože „ti blbí Angličani uměj anglicky!“ Když jsme se tak houpali na vlnách La Manche, začala jsem přemýšlet, co o té ostrovní zemi vlastně vím. Jezdí vlevo, mají královnu, platí se librami - to všechno jsou ale jen fakta.

Co vím o nich, o jejich kultuře? Říká se, že mluví hodně o počasí, že neumí vařit a že jdou zdvořilí. Jací asi budou doopravdy?

Byli takoví...angličtí. Mluvili hodně o počasí, neuměli vařit (až na světlovlasé výjimky) a byli zdvořilí :-) Netopili v domech, šetřili vodou, recyklovali odpadky a opravdu jedli fish and chips a mátový sos a když pili čaj, tak jenom s mlékem. A mluvili jen anglicky. Neznali Havla ani Čapka, noviny četli jen o víkendu a večery trávili u televize. Jezdili hodně na kolech a nakupovali v Tescu. Prostě Angličani. Šetření zřejmě není typická vlastnost Skotů, ale obecně obyvatel Britských ostrovů :-) Samostatnou kapitolou bylo počasí. Schválně, jestli dokážete odpovědět na tuto otázku: Jaké bylo, je a bude v Anglii počasí? a) pršelo, prší a pršet bude, b) lilo, leje a lít bude, c) prší, leje a bude ještě hůř. (všechny odpovědi jsou správné) Povinnou výbavou každého turisty tu není deštník (většinou totiž i fouká vítr), ale pláštěnka, holínky a dvoje suché oblečení :-) Když se k provazcům vody a vichřici přidají i nízké teploty, vznikají podmínky, ve kterých přežijí jen ti nejsilnější (JÁ) :-) No a pak se člověk vrátí domů, unavený, promočený, natěšený...a tady SNĚŽÍ!

Klára Vítková;, foto: Tereza Ondráčková

5

Aktuálně Studenti v Anglii

V sobotu 3. října 2009 se na parkovišti sešli studenti, jejich rodiče a jejich kufry. Pokus o všech kufrů do nákladového prostoru a všech studentů a jejich krabic s jídlem do přepravního prostou vyšel, a tak se celá výprava po mnoha objetích a dobrých radách („čisti si zuby“, „hodně foť“, „dobře se uč“, „choď brzo spát“) vydala na cestu. Svačiny byly vybaleny ještě před první zatáčkou... V průběhu cesty proběhlo mnoho exkurzí (nejlepší toalety jsou v Německu), ze kterých jsme si odnesli mnoho životních zkušeností (není možné, aby se celý autobus vystřídal na dvou záchodech za deset minut). Překodrcali jsme snad půlku Evropy, přehoupali snad celé moře a naše úsilí bylo korunováno úspěchem – Dover. Ze zbytku cesty si pamatuji už jen to, že Stonehenge je strašně malý monument. A pak už jen T.M.A. A déšť.

Studijní pobyt v Anglii Den první – procházka Barnstaplem. Barnstaple je zhruba pětadvaceti tisícové město s mnoha obchody, parky a školami. Řeka Taw byla v minulosti důležitou dopravní tepnou při přepravě vlny, díky vlně a výrobkům z ní se městečko stalo bohatou obchodní křižovatkou Evropy. Mezi další odvětví průmyslu patřila keramika a kutání stříbra.

Den druhý – Woolacombe a Ilfracombe. Za strmými útesy se schovávala nádherná pláž, jenže kvůli dešti nebylo poznat, kde končí písek a začíná moře. Ovšem ani studená voda v moři v kombinaci se studenou vodou z nebe nezabránila některým členům naší výpravy ve smočení svých těl ve vlnách.

Den třetí – celodenní výlet do Tintagelu, který byl doprovázen celodenním silným lijákem. I náš průvodce, který byl kovaný Angličan, prohlásil, že to už je „větší déšť“. Takže vzpomínky na návštěvu ruin mytického hradu krále Artuše jsou schovány za závěsem z dešťových kapek.

Den čtvrtý – Lynton a Lynmouth, dvě malé vesničky u Bristolského zálivu. Lynmouth je maličký přístav u úpatí skalnatého pobřeží a vede k němu pěší cesta, tzv. „kozí stezka“. Spojení mezi Lynmouthem a Lyntonem obstarává malá železnice (spíše lanovka) na vodní pohon. Lynton je větší vesnice nad lynmouthským přístavem.

6

Studenti v Anglii Aktuálně

Den pátý – vesnička Clovelly, která poskytovala dokonalý fotografický materiál na pohlednice – prostě typická anglická vesnička. Vlastníkem domů ve vesničce je jedna bohatá anglickárodina, takže všichni obyvatelé pro tuto rodinu pracují a ta jim na oplátku zajišťuje jejich potřeby. Stejný systém tu funguje už více než 100 let.

Den šestý – celodenní výlet do stotisícového hlavního města hrabství – Exeteru. Největším zážitkem bylo jednohodinové volno, které jsme (v závislosti na věku a pohlaví) strávili v různých obchodech. Druhé místo patří exeterské katedrále :-)zentace, u kterých se většina publika bavila velmi dobře a menší část dobře :-)

Severní Devon, Barnstaple Den sedmý – Family day neboli den, který přesně charakterizoval různé povahy lidí, u kterých jsme bydleli. Shopping, watching TV, trips or sleeping, to všechno byly možno zažít v neděli. problémy s vlastní historií, nákupy, při kterých jsme vykoupili snad polovinu Primarku, a preClasses, třídy, probíhaly vesměs anglicky (občas čeština, skotština, francouzština, němčina a italština – jsme nadaní jedinci :) a vesměs v dobrém rozpoložení. Už víme, že v Anglii obvykle are raining cats and dogs i že jedním z nejvýznamnějších produktů barnstapleských podniků byla potery. Kromě jazykové praxe jsme získali i sebevědomí a někteří pár kilo nahoře, protože vynikající pekárny na každém rohu voněly taky lákavě...

Cesta zpátky proběhla (až na devítihodinový proběh Londýnem) velmi rychle, byť z Anglie odjížděly živé děti a do České republiky přijely po 36 hodinách jen živoucí mrtvoly. Ztráty byly minimální (nervy, pár kusů oblečení, pár tužek a jeden fotoaparát), takže většina účastníků zájezd zhodnotila slovy „byl to celkem cajk“. Odvezli jsme si spoustu jídla, něco oblečení, ale hlavně mnoho neocenitelných zkušeností. Tak see you soon, England!

Klára Vítková; foto: Tereza Ondráčková

7

Aktuálně Stužkovací večírky

Stužkovací večírky Je půlka listopadu, plesová sezóna začíná a brány Roxy se otevírají. Právě tento klub, který si maturanti třebíčského gymnázia již poněkolikáté zamlouvají za účelem uspořádání jejich stužkovacího večírku, se chystá za čtyři soboty pojmout bezmála 1500 hostů. „Gympláckou“ stužkovací horečku na Roxy odstartovala dne 21. 11. 2009 třída 4. B v havajském stylu. Balónky, konfety a jiná třpytivá výzdoba prosvětlují Roxy a činí z tohoto místa příjemné a pěkné místo pro oslavu zakončení studia. Jako své motto, čili výrok na stužce, si odhlasovali větu: „Čtyři roky stačí, drahoušku!“. Vtipně tak upravili název původního českého filmu „Čtyři vraždy stačí, drahoušku!“. Jestliže se v tomto případě dá uvažovat o tom, že co rok, to vražda, mají na krku čtyři křížky a měli byste si na ně dát pozor, ale ve skutečnosti je to právě naopak. Sama 4. B, natož jejich třídní profesorka RNDr. Alena Mozorová, nikoho nevraždí, naopak je tvůrčí a dala vzniknout prvnímu letošnímu stužkovacímu večírku Gymnázia Třebíč roku 2009.

O týden později jsme se přesunuli z Havaje o několik tisíc mil na východ, abychom se zastavili na pravé mexické párty. Třída 4. C dne 28. 11. 2009 pokřikem „Mexiko, mexiko, sombrero, grande tequila!“ vybídla návštěvníky jejich plesu k pití tequily za polovic a ačkoliv jejich studium byla prý často španělská vesnice, tvrdí, že mají pod čepicí (tedy pod sombréry, která měli všichni na hlavách). „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš!“. Právě tento citát ze slavného oscarového snímku Forrest Gump zdobí jejich stužky. A ani jejich třídní profesor RNDr. Josef Skryja během těch čtyř let nevěděl, co další den ochutná. Někteří studenti museli třídu a školu opustit, jiní se vrátili zpět z USA. Konečně ani samotní pozvaní hosté večírku nevěděli, co že to vlastně ochutnali, a tak hudební skupina Brizzolit musela vystoupit i o dva týdny později na plese 4. A.

8

Stužkovací večírky Aktuálně

Na Mikuláše, přesněji řečeno v den, kdy se ulicemi potloukaly skupinky této tradiční trojice, 5.

12. 2009, se Roxy otevřelo naší škole potřetí. Mgr. Stanislav Prokop a jeho třída 8. G připravili pro hosty „maskáčové“ předtančení a vojenské známky, které jim byly předány při stužkování, symbolizovaly osmiletý výcvik a dlouhou vojnu, již podstoupili a přežili. Moderátorská dvojice anděl Zdeněk Mareček, čert Václav Vacek - si dali záležet a za přispění třídního profesora převlečeného za Mikuláše vydražili dort ve tvaru „G“ za sumu, jež více než převýšila cenu pořizovací. Na stužce se jim objevil citát p. Prokopa: „...A sem vítěz!“ Jestliže tomu tak opravdu bude a zvítězí v květnovém boji, to se teprve uvidí, jasné je ovšem už teď, že sebevědomí jim nechybí a jako ostatní čtvrťáci jsou připraveni téměř dokonale. Na první pohled banální gramatická chybka je na stužce „géčka“ záměrně. Nikdo prý vlastně ani netuší, jak se tam vzala, ale vypadá to „kosmeticky“ lépe, než s „j“.

Závěrečným počinem Gymnázia byl stužkovací ples 4. A, který proběhl tuto sobotu, 12. 12.

2009. „To nejlepší nakonec!“ hlásaly plakáty již od půle listopadu. A něco na tom opravdu bylo. Hudební skupina Brizzolit opět potvrdila svůj um a roztančila takřka všechny přítomné. Pěvecké vystoupení, taneční vystoupení skupiny Bajdyš, dárek pro třídního profesora, Mgr. Karla Janíka, v podobě seskoku padákem, to vše jste někteří měli šanci shlédnout. „Neměls na to lézt, Ferdinande!“ je mottem 4. A, jejich větou na stužce. Značí to nepochybně onu událost, která se onomu nešťastnému následovníku trůnu Františku Ferdinandovi d’Este stala osudnou. Jeho usednutí na trůn. Neměl na to lézt. To se však nedá říci o těch, kterým poslední sobota na Roxy patřila. Vlezli na to a dotáhli to téměř až do konce. PhDr. Oldřich Průša, jenž je za tento citát zodpovědný, by na ně mohl být hrdý. Čtvrťáci, jste na konci svého středoškolského života. Zbývá již jen pár okamžiků k oné výzvě a očekávané zkoušce dospělosti. Přejme si, aby již nikdo z vás neklopýtl a vy dokončili to, co před čtyřmi či osmi roky začali.

Redakce Zvonku vám přeje štěstí, pevné nervy v následujícím půlroce a krásně prožité svátky Vánoční!

-Opičák-

9

Reakce

Míchali genocidu, potraty a africké masakry Ve středu 11. 11. se na ulici Sirotčí objevily billboardy, které měly za cíl poukázat na téma genocidy a podobnosti s umělými potraty. Hned a začátku bych se chtěl zastavit u pojmu genocida: jedná se o násilné vyvražďování určité skupiny lidí na základě její rasy či etnika. Umělý potrat s tím podle mého názoru nemá co dělat.

Organizace Občanské sdružení chtělo uvědomit o tomto tématu především studenty středních škol přilehlých k Sirotčí ulici. Ovšem nejspíše zapomněli na to, že se pohybovali v místech centrální jídelny, kam se chodí stravovat i žáci prvního stupně ZŠ T. G. Masaryka. „Jsem rozčilená na nejvyšší míru,“ sdělila nám učitelka Gymnázia, jejíž syn navštěvuje první stupeň již zmíněné školy. Šestnácti billboardům, na kterých bylo vždy po dvou fotkách, tak věnovali pozornost i ti, kteří ještě neumí tak dobře číst a byli odkázáni pouze na hrůzné výjevy nejen zkrvavených lidských zárodků. Mnohdy ani nemohli přijít na to, co na fotce je.

Smutné je, že si Občanské sdružení ke své „výstavě“ vybralo právě prostory před jídelnou. Většině strávníků se zákonitě muselo udělat špatně od žaludku, když se s tím po obědě dostali do kontaktu.

Svoboda projevu zajisté existuje a všichni ji respektují, ale proč se na nejfrekventovanějším místě středoškoláků realizovat tak manipulativně? Právě manipulace a podsouvání názoru bylo podle některých studentů nechtěným, možná chtěným výsledkem středeční akce. „Osvětový projekt Stop genocidě, který se opírá o ústavně garantovanou svobodu projevu, neprobíhá pouze v České republice, ale také např. na Slovensku, ve Švédsku, Spojených státech nebo v Rusku,“ informují webové stránky Občanského sdružení Stop genocidě www.stopgenocide.cz .

Mezi fotkami o týrání dětí, umělých potratech či nástrojích Dr. Mengeleho se objevila i projekce kambodžských či rwandských masakrů. „Je to míchání jablek s hruškami,“ vyjádřili se k tomu někteří učitelé našeho gymnázia. Konečně i vychovatelky, které se s dětmi pohybovaly „černým koridorem“, často nedokázaly najít slova, kterými by zodpověděly ustrašené dotazy malých školáků.

Během zasvěcené diskuze v hodině českého jazyka jsme se tak shodli s vyučujícím, že bychom umístili billboardy někam, kde by tolik nedráždily kolemjdoucí. Prezentace takových výjevů nebyla rozhodně na místě. Zvláště ne před budovou, určenou ke stravování. Dvěma slovy – nevkusné, nechutné.

-Opičák-

10

Reakce

Reakce na výstavu občanského sdružení Stop genocidě :

Děti by měly mít možnost volby Ve středu 11. listopadu 2009 se Sirotčí ulice v Třebíči stala dějištěm velmi kontroverzní události. Chodníky, po kterých studenti tří blízkých středních a jedné základní školy přicházejí k Centrální jídelně, obsadilo občanské sdružení „Stop genocidě“ s šestnáctkou obrazových panelů. Jednalo se o další z řady výstav, které probíhaly v nejrůznějších městech po celé republice. Nezúčastněný čtenář by se možná mohl ptát, proč se někdo snaží proti genocidě (podle slovníku „hromadné vyvražďování skupiny lidí na základě například příslušenství k určité rase nebo náboženství“) bojovat u nás, kde o vyvražďování nějaké etnické nebo náboženské skupiny v současné době nemůže být řeč.

Toto občanské sdružení se ale dlouhodobě angažuje proti legalitě umělého potratu, jež podle nich faktickému významu slova genocida odpovídá. Podle čísel, která jsou uvedena na stránkách sdružení, denně na světě proběhne cca 115 tisíc umělých potratů. „Stop genocidě“ chce dosáhnout úpravy Základní listiny práv a svobod. Článek 6, odstavec 1 má podle nich znít: „(1) Každý má právo na život od početí do přirozené smrti." Strategie sdružení je jasná – změnit myšlení lidí tím, že si uvědomí význam spojení „umělý potrat“. Proto vystavují panely, které obsahují explicitní fotografie plodů vypuzených z těla ženy během potratu. Pro umocnění dojmu jsou ještě takové výjevy srovnávány s oběťmi politických a rasových čistek ve Rwandě nebo Kambodži, případně oběťmi masového vyhlazování různých etnik, jaké prováděli na druhé světové války nacisté. Brutalita obrázků je podtrhována, protože podle sdružení je důležité znát důsledky přímo a bez okras. Při pohledu na panely tedy není nouze o krev a zbytky potrhaných těl.

Nechci zde nijak ventilovat svůj názor, co se týče přímo problematiky umělého přerušení těhotenství (tolerovaná vražda x právo každé ženy?). Ráda bych se vyjádřila k cílené bezohlednosti členů sdružení, kteří tak naturalistické – a místy účelově vykládané – výjevy instalovali přímo před školní jídelnu, kde kromě dospělých nebo skoro dospělých studentů středních škol chodí i žáci školy základní. Osvětový účinek na dospívající je dle mého názoru dosti zpochybnitelný, ale jaký (záporný) vliv to musí mít na děti z prvního stupně základní školy, kteří z podobných věcí ještě nemohou mít rozum! Jedno dítě se v jídelně pozvracelo, jiné brečely, na všech se taková podívaná docela jistě psychicky podepsala.

Co si můžu myslet o člověku, který horuje za rovná práva pro všechny děti bez ohledu na věk, když ten samý člověk je schopen vystavovat teprve šestileté (!) děti tak znepokojivým obrazům? Kde je ta jejich možnost volby?

Dagmar Pokorná V článku byly užity informace ze stránek http://stopgenocide.cz/ a http://trebicsky.denik.cz/.

11

Studenstká tvorba

Vidláci v Praze „Hej, Kémo! Doraž konečně tu wasrowku a nahoď ten svůj bágl na káru!“ „Ty, Franto, gómni, já nechlastám wasrowku, enem kořalčisko. Tož nadrátuj sa se mnó,“ Pepa si luknul z lampy a hlasitě říhnul. „Nemóžu bét nakóřené, dyť řídim mašinu…rači zaklop tu svoju papulu a nasedé.“ Tož ozval sa randál nažhavenýho bóráka a kémoši, a povim vám, kamarádijó spolu už vod kolíbky, sa vydali na pekelně dlóhó štreku, až do města toho velikýho- do Práglu. Neznajó, kudy, kudy cestička, ale i tak si vesele békajó do rytmu ňáký hašišárny. A už só, jaký to překvápko, naši ogaři na té naší déjedničce: „Prágl volá! Franto, dé tomu céres, ať nás támleta goldnohárka na burgle nepřeválcuje!“ Tož pedál cvaknul o podlahu, kémoši to rozfofrovali stopadesátkou a to byla tepráv čurina. „Hele, Pepino, hoď čuz támhle napravo! Řekni, že to nésó čerti?!“ „Myslíš ty, jak před nima tudle Honza ze Štatlu balil dekle?“ „Jo! Só to oni! Do Meky! Chce to uvařit ňákou fajnovou flignu. Támhle zaeklujem do exitu a fízlové nemajó šáňu.“ A jak řekli, tak udělali. „Hezké ráno, hlásí se vám Zelená vlna Radiožurnálu. Na dálnici D1 ve směru na Prahu ohrožují dopravu dva mladíci z vesničky Mokré u Brna. Pohybují se vysokou rychlostí a policii se zatím nepodařilo je dopadnout. Červený vůz značky Škoda se státní poznávací značkou BZZ 1124 často mění směr. Jeďte, prosím, opatrně.“ Mašina je zakuklená na parkingu a Franta s Pepó si to hrnó krtkem do centra. Z hlaváku vodplachtijó trajflem a pak si to mastijó šalinou na Staromák. Tam šontajó sem a tam, špizujó ten špicové staré vorloj a foťáky nestíhajó cvakat. Kémoši só z toho úplně štajf a nemaj šajnu, co v tom vorloji svinguje za řeponě. Mezitím se kolem nich scukujó ňácí snobáli a začnó kémošum scat na vanilku. „Tož co je to tu za borčus? Vrzni voko, Pepo!“ „Takový skrčky nám nikdo na skobu věšet nebude!“ zahřímal Pepek a už roztáčí bóchačku. Poveráci začnó cancat a výřit bóřku…To si ale kémoši nenechajó líbit. A na Staromáku dělajó taký bugr, že… „Tak, pánové, zatýkám vás ve jménu zákona pro narušování veřejného pořádku a pro porušování silničních předpisů.“ ŠLUS… a zpátky na Špilas Zuzana Klusáčková; foto: -Opičák-

12

Studenstká tvorba

Malý slovníček: Wasrovka- voda Gómnout- podívat se Nadrátovat sa- napít se Luknout si z lampy- napít se z flašky Bét nakóřené- být opilý Békat- zpívat Hašišárny- psychedelická hudba Ogaři- chlapci Dát tomu céres- přidat plyn Goldnohárka- zlatovláska Burgla- motorka Čurina- legrace Hodit čuz- mrknout se Čerti- policie Balit dekle- utíkat fligna- lest zaeklovat- zabočit zakuklený- zaparkovaný hrnót si to krtkem- jet metrem Vodplachtit-odjet Trajfl- trolejbus Mastit si to- jet Šontat- loudat se Špizovat- prohlížet si Štajf- (být) z něčeho paf Svingovat- pochodovat Řeponi- borci Scukovat sa- scházet se Snobáli- bohatí lidé Scat někomu na vanilku- dělat z někoho vola Vrznót oko- podívat se Bóchačka- bitka Cancat- kecat Bóřka- hádka

13

Studenstká tvorba

Praha - ostré město Praha. Město ostrých hran, ostrých loktů, ostrých cen, ostrých rozdílů, ostrých jídel v asijských bistrech, ostrých sporů mezi politiky, ostrých "R" v požadavcích německých turistů, kupujících si v malých krámcích českého krtečka nebo české granáty u pohcybných obchodníků.

Praha. Pro někoho domovem, pro jiného místem studia, dovolené, pracovní schůzky, srazu spolužíků ze střední školy (20 let se neviděli). Místem konání soutěže v aerobicu nebo rock ´n´ rollu, nabídky výhodné a neopakovatelné pracovní příležitosti. Místem nákupů a slev, milenců, feťáků, bezdomovců. Místem nalezení pravé (nebo té levé či ještě levější) lásky. Nebo místem nalezení kořenů české historie.

Praha. Město Karlovy univerzity, Karlova mostu, Chrámu Sv. Víta, Prašné brány, Židovského města, Národního divadlam Václavského náměstí. Praha Zuzana Maloušková

Je Praha stále magická?

Magická a tajuplná místa se pro člověka stávají stále větší vzácností. Dávno již minuly časy zapovězených hájů, dračích slojí a gigantických staveb, o nichž obyčejní lidé pochybovali, zda jsou vůbec dílem lidské ruky.

Stejný osud se nevyhnul ani matičce Praze. Dnešní Češi již jistě nepovažují Prahu za místo obzvlášť magické nebo tajemné, nýbrž za pulzující metropoli, ve které najdete vše, po čem jen toužíte. Historické centrum obklopují obchodní domy a davy lidí také na dojmu nepřidají.

Zevšednění je dalším aspektem způsobujícím, že věci neobyčejné v našich očích ztrácejí svůj lesk. Vždyť to sami znáte, zkuste si „posté“ projít tím samým místem a poznáte, že dojem, který na vás ono místo zanechalo, dalším opakujícím se krokem slábne, až se obrátí v šedou rutinu.

Vědecký pokrok, jenž odkryl mnohá tajemství světa, nám také bere magickou iluzi. Paláce sice zůstávají překrásné a jejich zdi stále vzpomínají na doby dávno zašlé, ale to je pro spoustu lidí vše, jen památníky starých časů, nic víc.

Zkuste si však projít noční Prahou v době, kdy se město vylidní. Procházíte se lampami osvětlenými ulicemi a lépe vnímáte své okolí. V takové chvíli musí každý uznat, že Praha má v sobě stále ještě cosi magického.

A to je dobře! Protože dokud ještě existují místa, která na nás citově působí, zůstáváme lidmi a ne bezcitnými roboty.

Tomáš Kopečný

14

Studentská tvorba

Když se zamiluju...

Když oblohou prolétne hejno modrých kolibříků

a jejich oči dopadnou na chodník smetu je na hromadu a z nejlepších vinných střiků tvou krví zbarvený vyberu vinný střik

Když oblohou prolétne hejno modrých kolibříků a jejich útroby spadnou mi do sklenice vezmu si lžičku a za jejich posledního křiku nacpu je do střev tvých jak ptačí jitrnice

Když oblohou prolétne hejno modrých kolibříků

a jejich zobáky proniknou do tvých plic pak z hrudi tvé jen z prachsprostého zvyku ve tvaru srdce vyříznu syrové maso a víc nic -HaZ-

15

Kultura

UPÍR SEM, UPÍR TAM...

Nenapadl mě příhodnější způsob, jak začít psát tento článek, a tak jsem začal věru náhodně. A ono to přišlo samo... Nuže, ponořme se do letní noci, a zaposlouchejme se do rytmického zvuku vydávaného cikádami a cvrčky... ... Ve městě se již dávno setmělo, modrý blankyt oblohy již dávno nabyl inkoustově modrých, a později až černých, odstínů. Na obloze jasně zářil bledý kotouč měsíce. Bylo léto, tudíž bylo celkem teplo. Cikády a cvrčci dodávali oné noci nezaměnitelnou zvukovou kulisu, stejně jako houkající sýček kdesi v korunách stromů blízkého parčíku.

A náhle se po dlažbě rozehrály zvuky rychlých kroků mladé ženy, která spěchala podél onoho parku s taškou v ruce. Na nedalekých věžních hodinách právě odbila půlnoc. Žena se poděšeně rozhlédla, pak se ale uklidnila, a vydala se dál.

Vtom se to stalo – právě, když procházela kolem jakéhosi keříku, který se červenal okrasnými kvítky, a stál hned na kraji parku, vrhl se na ni zezadu nějaký muž a začal se jí sápat po krku.

Skoro jako upír. Náhle si všimla žena záblesku jeho dlouhých špičáků. Co to? podivila se, ale duchaplně sáhla do tašky, a vyndala nějakou knihu. Byla to učebnice matematiky pro gymnázia. Sotva ji muž zahlédl, vzal nohy na ramena. Ale čím to je?

Vezmeme to zkrátka. Kdyby teď vznikl první upír a stačilo by mu vysát jednu oběť za měsíc, asi v polovině roku 2012 by na Zemi nebyl jediný člověk, nýbrž samí vampýři. Propočty na upírské téma se zabýval profesor fyziky Costas Efthimiou z americké univerzity. Řekněme, že 1.1.1600 žilo na Zemi 536,8 milionu lidí. Pokud by se ten den „narodil“ první upír, od 1.2.1600 by byli – tempem jedné oběti za měsíc – upíři dva, 1.3. už čtyři a 1.4. osm atd.

Všichni lidé by se stali upíry zhruba za dva a půl roku.

To tedy znamená, že pro zdolání upírů nepotřebujeme česnek, svěcenou vodu, a kdovíco ještě, ale stačí nám jen kalkulátor, nebo zdravý rozum…

-SlaJak-

16

foto: Jan Němec

Kultura

Myšlenka realizace projektu „Bel-Czech TRADE" se zrodila v době, kdy společnost TRADO, s.r.o. již pátý rok udržuje obchodní kontakty se společnostmi z Běloruské republiky (MAZ, GOMSELMAŠ, CMM, AMKADOR..), když působí jako jejich výhradní zástupce a servisní středisko pro Českou a Slovenskou republiku, organizuje reciproční koncerty dětských sborů obou zemí, pravidelně pořádá „Dny Běloruské techniky v Třebíči" a konečně, generální ředitel skupiny TRADO byl uveden do funkce Honorárního konzula Běloruského republiky. Projekt tedy není projektem na „zelené louce", ale navazuje na činnost společnosti v posledních letech. Klíčovou změnu představuje posun od realizace produkce běloruských podniků v Evropské unii k činnosti zprostředkovatelské, v rámci které TRADO, s.r.o. poskytuje služby v oblasti zahraničního obchodu a to v obou směrech, tedy pro české exportéry, co se týče jejich zájmů v Běloruské republice a pro běloruské společnosti , které usilují o vstup na trh České republiky, potažmo Evropské unie. Své záměry v Běloruské republice realizuje prostřednictvím dceřiné společnosti v Minsku.

Česko-běloruský koncert Veronika Kršková

Andrea Kašková

Co se ti líbilo? „Tak líbilo se mi (přemýšlí),líbilo se mi jak ti Bělorusové tančili“

Co se ti líbilo? „Ty tance.“

A co se ti nelíbilo? „Že tamto Slunko zpívalo anglický písničky,když to měl bejt Běloruský koncert“ Líbilo se ti více vystoupení Bělorusů nebo Třebíčanů? „Bělorusů.“ Vylepšila by jsi něco? „Tak dala bych pryč ty anglický písničky.“ Umíš si představit,že by jsi jednou takhle tančila nebo zpívala? „Ne, protože zpívám falešně a tancovat taky neumím.“

A co se ti nelíbilo? „To Slunko.“ Líbilo se ti více vystoupení Bělorusů nebo Třebíčanů? „Bělorusů.“ Vylepšila by jsi něco? „Chtěla bych,aby Slunko zpívalo české písnišky nebo ty běloruský.

Umíš si představit,že by jsi jednou takhle tančila nebo zpívala? „Néé,ani náhodou!“

17

Téma Vánoční zvyky

Vánoční zvyky Už se to blíží…za necelý měsíc tu máme Vánoce, tak by možná bylo fajn zopakovat nějaké vánoční zvyky.

Lítí olova

Pouštění lodiček

Tento zvyk pochází ze zemí s původně keltským osídlením. Keltští druidové pře-

Malou svíčku připevníte do skořápky od vlašského ořechu a spolu s ostatními svíčkami ji necháte plout na hladině vody v nějaké nádobě.

vzali prý tajemství věštby od veleknězů z bájné Atlantidy. Vztahuje se keltské magii vody.

Dnes se lití olova moc neudržuje, ale na počátku 20. století se obrazce z olova odlévaly o Vánocích téměř v každé rodině.

Krájení jablek Myslím, že tento zvyk jistě všichni znáte. Rozkrojíte jablíčko kolmo ke stopce, pokud se objeví jádřinec ve tvaru křížku nebo je červavý, znamená úmrtí nebo nemoc. Jestli je ale ve tvaru hvězdičky (což bývá ve většině případů), budete po celý následující rok zdraví a šťastní.

18

Významy pohybů svíček: Lodička se hned potopila – veškerá snaha zlepšit svou dosavadní situaci bude marná.

Skořápka zůstala u břehu – nečekají vás žádné změny, vše zůstane při starém.

Loďka se potopí až po chvíli – i přes dobrý začátek se vaše snažení mine účinkem.

Loďky plují v kruhu - bezproblémové soužití, úcta a tolerance.

Skořápka uprostřed ostatních – majitel této lodičky potřebuje ochranu a pomoc ostatních.

Lodička sama dopluje k druhému břehu – získáte sami bez pomoci to, po čem toužíte.

Vaše loďka potopí jinou lodičku – hádky, rozchod nebo jiné problémy.

Lodička zůstává u břehu a pak náhle vyrazí k druhému břehu – po počátečním citovém zmatku dospějete ke vhodnému řešení a splníte si tak svůj sen.

Vánoční zvyky Téma

Skořápka nabere vodu, ale přesto dopluje k druhému břehu – svůj plán uskutečníte s odřenýma ušima.

Svíčka zhasne – jste neupřímní nejen k ostatním ale i k sobě.

Loďka dopluje se zhasnutou svíčkou k druhému břehu – za dosažení kýženého cíle zaplatíte příliš velkou cenu.

Vaření knedlíku Tento ne moc známý zvyk slouží dívce k rozhodnutí mezi nápadníky. Při přípravě knedlíků do každého vloží jméno jiného chlapce. „Vyhrává“ ten, jehož knedlík rozkrojí jako první.

Šupiny Pod talíře se při štědrovečerní večeři pokládají kapří šupiny, které mají zabezpečit dostatek peněz po celý další rok. Také se schovávají do peněženky.

Pečení vizovického pečiva Z těsta můžete plést copánky, vyřezávat figurky, zvířátka, různé tvary - prostě podle fantazie. Po upečení se pečivo dozdobuje.

Půst A když to vydržíte až do večera, nepapat, tak uvidíte zlatý prasátko. :)

Házení střevícem Svobodné dívky hází botou za hlavu. Když se otočí špičkou ke dveřím – dívka se do roka vdá. Pokud se otočí směrem dovnitř – dívka zůstane svobodná.

U štědrovečerní večeře… …se připraví jeden talíř navíc pro nečekaného hosta. …se pod talíř schovávají zlaté penízky nebo šupiny z kapra. …nesmí nikdo vstát od stolu, jinak bude mít po celý příští rok jenom smůlu.

To byly některé vánoční zvyky, doufáme, že si letošní Vánoce užijete a v příštím roce vás potkají jen samé hezké věci. :)

-Moňa; LaLi -

19

Kultura

Kateřina Rudčenková „Ano, já bydlím v klavíru, ale není nutné, abyste mě navštěvoval.“ Pokud se vám do rukou dostane jakýkoliv článek pojednávající o české básnířce, prozaičce a dramatičce Kateřině Rudčenkové, téměř v každém z nich se hned v úvodu dozvíte, že bývá považována za jeden z našich nejvýraznějších současných básnických talentů.

Mě s Kateřininou prací seznámil její nevlastní bratr, takže možná proto mám pocit, že do jejích textů nahlížím jaksi z pozice pod pokličkou. Píše, spíš přepisuje a ani to nezastírá, události skutečného života, které nenápadně upravuje tak, aby dosáhla kýženého efektu. Soustředí se zejména na nejintimnější detaily lidské existence, ať už se na ně dívá z tělesné nebo duševní stránky. Občas může skutečná či domnělá autobiografičnost vést k pocitu přílišného zahledění do osoby hlavní hrdinky a mírného utlačování všech ostatních. Záleží na vašem osobním vkusu jestli se vám právě proto někdy provokativní, jindy mírně „hystericky sentimentální“ budou líbit nebo ne.

Ve všech Kateřininých textech můžeme sledovat její komplikované vztahy k matce a otci, který rodinu opustil, z čehož pramení nejistota a zvláštní zběsilost, s jakou následně zničí vztah s každým mužem, který o ni projeví (i neprojeví) zájem. Věnuje se také otázce ženství ve světě, který vidí jako neprávem příliš mužský. Víc popisných slov už by snad ani nemělo smysl, proto bych ráda dvě za vše mluvíc ukázky.

Co se týče poezie, což byla autorčina vstupenka do světa literatury (sbírky Ludwig, Není nutné, abyste mě navštěvoval, Popel a slast), jsem vybrala úryvek z básně Přijď setmění: „Nechci zestárnout jako žena u vedlejšího stolu / jejíž vrásky jsou hluboké jako vzor svetru / jejího partnera / nechci zestárnout jako žena u druhého stolu / jejíž vlasy se více podobají paruce / než by paruka byla schopna podobat se vlasům / nechci aby se můj obličej ztratil ve výloze brýlí / vůbec nechci svou tělesnost která mě svírá / jako nepohodlná kajuta / těch zářivých lidí a trosek já mezi nimi / nastavující tělo slunci / a život náhodným výkladům“.

20

Kultura

Jako manifest Kateřininých názorů na „ženskou problematiku“ by mohla posloužit replika postavy Agnes z divadelní hry Niekur/Nikde, jež byla oceněna 2. místem Ceny Alfréda Radoka. „Agnes: … Zde máme místo hrdiny hlavní hrdinku a ženský hlas. To je, co mě poněkud dráždí na většině uváděných děl i těch, co se počítají do historie umění. Že ty příběhy ryze mužských hrdinů a ryze mužské problémy se tak bezostyšně vydávají za obecně lidské. Kdežto když něco napíše či vysloví žena, dostane se tomu nálepky ženské a odsune se to s odkašláním do postranních regálů. (…) Ona sama si připadá dostatečně „obecně lidská“. (…) Ale na tom, že je žena člověk, hodlá sveřepě trvat.“ Dagmar Pokorná V článku byly využity informace ze stránky http://rudcenkova.freehostia.com a úryvky z publikací anotovaných tamtéž. Autor fotografií: Kateřina Rudčenková.

Glosa

Reklamní Vánoce K českému televiznímu vánočnímu folkloru takřka „neodmyslitelně“ patří reklama na nejmenovaný tuzemský tmavý bublinkový nápoj, která svojí poetikou, jemným humorem a roztomilou žvatlající dívenkou oslovila rozněžnělé srdce národa. Jenže nejen taková je podoba vánoční reklamy.

Konkurenční spot na nejmenovaný zahraniční tmavý bublinkový nápoj zavaluje skrz televizní obrazovky byty záplavou červené barvy, rozzářených světel, kolonami a kolonami funících náklaďáků a vlezlým jednoduchým popěvkem. Tato představa Vánoc je mi zcela cizí a občas je mi trochu líto, jak snadno si tuto konzumní verzi Vánoc necháváme vsugerovávat. Dokonce jsem slyšela názor, dotyčné dívce nepřijde ve vzduchu ten pravý vánoční opar, dokud se tato reklama neobjeví v televizi. V takové chvíli si já zase říkám, že Ježíšek se musí na nebesích obracet.

Dagmar Pokorná

21

Zdraví

Lepší zdravá holčička než chrastící kostřička Za kult těla každý z nás považuje asi něco jiného, ale podle mě se určitě nejedná jen o hubeňoučké nebo vyloženě vyhublé modelky na titulních stranách bulvárních časopisů a novin. Pro řadu lidí může kult těla znamenat i pravý opak. Zní to neuvěřitelně, možná i šíleně, ale je to tak. Musí to tak být…

Já osobně si myslím, že nějaké to kilo navíc není na škodu. Samozřejmě nesmí jich být zase moc. Dokud vám k bezpečnému posazení stačí jedna židle, mělo by být všechno v pořádku.

Co se týče vysokých, z boku skoro neviditelných modelek, hereček a ostatních figur showbussinesu, mám poměrně vyhraněný názor. O to víc mě mrzí, že ukazování slečen vážících při svých 180 cm stěží 50 kg je tak časté, že se stále víc a víc rozšiřuje anorexie, bulimie a podobné psychické poruchy. Možná by mi to mohlo být úplně jedno, nemusela bych se vůbec soustředit na vzhled kolemjdoucích avšak je v tom háček. Háček jménem lítost, háček jménem zkušenost.

Bylo mi 15, když jsem nastoupila do 1. ročníku gymnázia. Po celou dobu základní školy jsem se zaměřila na jedničky, občas dvojky a byla jsem spokojený člověk. Jenže jakoby dovršením deváté třídy nastal zlom. Snažila jsem se sebevíc, učila se do brzkých ranních hodin, kazila si oči ráno i večer v autobuse čtením literatury a luštěním vzorců a vzorečků, ale jakoby bylo všechno zbytečné. Od jedniček jsem přešla k trojkám, čtyřkám… Zanedbávala jsem přátele, odpočinek, procházky v přírodě a naprosto nejvíc jsem zanedbávala jídlo. Maminčiny obědy mi připadaly jako ztráta drahocenného času, který bych mohla strávit s knížkou v ruce, domácí svačiny už nebyly důležitým zdrojem energie, pravidelně končily v odpadkovém koši.

Asi si říkáte, že s takovým přístupem jsem musela ovládat látku na měsíce dopředu. Bohužel, nebylo to tak. Nechápala jsem to tehdy, nechápu to ani teď.

Nebyla jsem mladá a hloupá. Byla jsem krůček od dospělosti už skoro velká, ale úplně opravdu ÚPLNĚ pitomá. Na začátku druhého ročníku jsem vážila 48 kg. Život bez jídla a to, že jsem se nedokázala obejít bez lahve plné vody, se mi začalo stávat osudným. A to všechno na základě jedné nesmyslné věty : ,,Hlad je převlečená žízeň.“ Nejhorší na tom je, že jsem si svůj stav vůbec neuvědomovala. Ano, byla jsem hubenější, ale skoro každá holka je přece ráda, když má ideální postavu. Subjektivně ideální... Dennodenně za mnou chodili starostliví spolužáci a vysloveně mě prosili, abych svůj život vrátila do původních kolejí. Ovšem vysvětlovat něco tvrdohlavému člověku jako jsem já se přesně vyrovná házení hrachu o zeď.

Zlom nastal asi po roce tohoto děsného způsobu života, kdy jsem navštívila pro bolest srdce svou dětskou lékařku. Už ve dveřích se zhrozila toho, že jsem bílá jako stěna. Následně mě zvážila a z grafů zjistila, že mám poměrně vysokou podváhu. Popravdě, nevnímala jsem ji,

22

Lenka Machátová

Zdraví

usmívala jsem se a všechno co říkala šlo jedním uchem dovnitř, druhým zase ven. A možná kdyby: ,,Jestli to tak půjde dál, můžu ti jít za pár měsíců na pohřeb!“ To bylo něco, co mi podlomilo kolena a rozsvítilo malinkou žárovečku v hlavě. Ano, asi se mnou nebude všechno v pořádku.

Ani nevím jak, začala jsem se pomalu, ale jistě vracet na zem, do světa normálního, zdravého a spokojeného člověka. Bohužel ne všechny případy končí tak zdárně, jako ten můj.

Co dodat závěrem? Lidé, jezte!!!

P.S.:Všeho s mírou…

Křidýlko nebo stehýnko?

Kdyby dnes barokní malíř Paul Rubens zavítal na nějakou módní přehlídku, nejspíš by ho trošku zaskočilo, kam se stačil posunout ideál krásy. A kdyby jen ideál! Rozklepaný malíř by se vypotácel z módního chrámu na ulici v domnění, že se uklidní pohledem na normální dívky, a tam by spatřil apokalypsu: mladičké krásky rachitických tvarů, navlečené ještě v minisukních a legínách, ať jsou ty tyčky dobře vidět, ať se kostěné kotníčky ukáží přihlížejícímu davu!

Inu dobrá, možná jsem se až příliš rozvášnila. Nedávno se mi ale stala taková hořkosladká příhoda. Sem tam se totiž pokouším malovat a jelikož jsem člověk, kterého odjakživa baví provokovat, vybírám si i taková líbezná, tradiční témata, která se potom snažím nějakým způsobem opepřit. Když jsem se tedy rozhodla namalovat svádivou tanečnici Salome, kterak třímá v ruce useknutou hlavu Jana Křitele – tedy překrásné tragické biblické téma, nechala jsem ji rovnou dráždivě nahatou, aby se diváci-pánové potměšile ušklíbali, zatímco přihlížející dámy by se pýřící otáčely zády. No a co se nestalo. Proti obrazu se zvedla vlna nevole, jak jsem očekávala. Ale z naprosto jiného důvodu. Těm, kterým jsem obraz ukázala, se ani za mák nepozdávalo, že je Salome tlustá! „Copak by mohla tančit s takovýma špekama?“ To byla ještě nejrozumnější reakce, jakou jsem dostala. Mým osobním favoritem se stala tahle věta: „Proč jsi ji neudělala hezkou?“ Hezkou – tím myslí podvyživenou, na kapačkách? No děkuju pěkně. Doufám, že stihnu ještě naskočit na rychlík spolu s Rubensem.

Dagmar Pokorná

23

Biásek

Něco z Alenky Tento surrealistický fantasy film Jana Švankmajera byl natočen, jak název napovídá, na motivy slavné Alenky v říši divů (Alenky za zrcadlem) od Lewise Carrolla.

Jan Švankmajer, významný český animátor a výtvarník, se narodil v Praze roku 1934.

Patří mezi pozdní surrealisty. Surrealismus zdůrazňuje podvědomí a usiluje o osvobození mysli, je to tedy nejen umělecký směr, ale také životní styl. Sám Švankmajer vstoupil se svou ženou Evou Švankmajerovou do Surrealistické skupiny. Pracoval také v několika divadlech, například Laterna magica a podílí se svojí tvorbou i na dílech jiných výtvarníků. Pan Švankmajer má svůj typický styl, podle kterého jeho filmy každý bez problémů pozná – kombinuje skutečné herce s animovanými předměty, což je podle mě velice nápadité. Jídlo je v jeho příbězích vždy nechutné, zkažené, plesnivé nebo plné hřebíků, skla a špendlíků. Švankmajer vytváří hlavně krátké filmy. Jeho nejkratší film Zamilované maso trvá pouze jednu minutu. K jeho významným „dlouhým“ celovečerním filmům patří například Otesánek a Šílení.

Film Něco z Alenky byl natočen v roce 1987, premiéra byla o rok později. Hlavní postavu – Alenku skvěle zahrála Kristýna Kohoutová. Film se odehrává většinou v interiérech, a to v prostředí starého domu plného různých „podivností“, které Alenka s ledovým klidem a dětskou zvědavostí a odvahou postupně překonává. Všechno je propracované do detailů, někdy až děsivých. Nechybí také stylové ozvučení. Dílo bylo oceněno Mezinárodní asociací animovaného filmu jako nejlepší celovečerní film.

Začátek příběhu byl pro mě doslova šok, který mě donutil zalézt hluboko do sedadla v kinosále.

Podle názvu filmu jsem totiž nečekala vycpaného králíka, který bude hrozivě cvakat svými dlouhými zuby, vytáhne si hřebíky z pacek a vyběhne z proskleného terária, ve kterém byl vystaven. Myslím, že jsem nebyla jediná – výkřiky překvapení zněly celým sálem. Během filmu jsem si ale na Švankmajerův styl postupně zvykala a vycpaná zvířata nebo jejich kosti pro mě nebyly v dalších záběrech už takovým překvapením jako na začátku.

24

Biásek

Alenka se celý film snaží dohnat onoho bílého králíka a cestou se dostává do různých potíží a zajímavých situací. Děj se na první pohled stále opakuje, jako například Alenčino stálé lezení do šuplíků v psacích stolech, popíjení inkoustu a ochutnávání koláčků, tím je příběh podle mě více nepochopitelný pro diváky, kteří nikdy neměli zkušenost s žádným, třeba i Disneyovým ztvárněním Alenky. Já osobně bych si film s Alenkou v říši divů vůbec nespojovala, nebýt známých scén a postav jako čajový dýchánek, hraní kroketu, královna a bílý králík stále sledující hodinky a samozřejmě Alenka.

Názory ostatních diváků jsem si mohla nejlépe vyslechnout cestou zpátky do školy. Většinou byly ohlasy negativní a já souhlasila, protože po odchodu z kina jsem se cítila trochu vyvedená z míry množstvím zvířecích lebek, pohybujících se věcí, nechutného jídla, Alenčinou osobností a vůbec atmosférou filmu. Nejoblíbenější větou celého Biásku bylo jednoznačně zvolání: „Srazte mu hlavu!“ Než jsme vrátili do šaten, slyšela jsem ho zhruba dvacetkrát.

Celé odpoledne jsem pak nad filmem přemýšlela a názor jsem nezměnila. Až po necelém týdnu, kdy se mi film „rozležel v hlavě“, jsem Švankmajerovu stylu přišla na chuť a jeho dílo se mi začalo líbit. Po výtvarné stránce je film opravdu zajímavý, chtěla bych někdy přihlížet takovému natáčení nebo vytváření animací.

Stále ale nesouhlasím s jednou z úvodních Alenčiných vět, a to, že uvidíme film pro děti. U některých scén mě mrazilo v zádech, a tak si nedokáži představit třeba pětileté dítě, jak tento příběh sleduje. Ve srovnání s klasickou „Alenkou“ bylo Něco z Alenky určitě zajímavější, ale místy děsivější až trochu nepříjemné.

Děj končí Alenčiným setkáním s královnou, známým hraním kroketu, soudní pří s králem a královnou a následným probuzením.

Probuzením…ale to není tak úplně pravda…

-LaLi-

25

Kultura Hudba

Reflexy Historie 1995 – Skupina fungovala v sestavě Jarda Gargulák (zpěv), Libor Plšek (baskytara), Feris Kuřina (kytara), Martin Koníček (klávesové nást.), Josef Lysoněk (bicí). Vydali své první CD „Všichni půjdem do ráje“, jeho kmotrem se stal Palo Habera. K albu natočila kapela dva videoklipy: „Do ráje“ a „Neříkej“.

1997 – V březnu tohoto roku vyšlo album „Nové touhy“, bylo pokřtěno Jankem Ledeckým. Ke dvěma skladbám - „Nové touhy“ a „Poraněná“ byl natočen videoklip.

1998 – Kapela vydala další CD „Sluneční“, které pokřtili všichni vsetínští hokejisté (včetně Jiřího Dopity). Byl natočen klip k písni „Sluneční“. Skupina se představila v mnoha televizních pořadech.

1999 – Album „Ty jsi divoká“ vyšlo v květnu. Reflexy podepsali smlouvu s vydavatelstvím BMG. Singly tohoto CD se staly skladby „Ty jsi divoká“, která se stala jedním z „nejprofláklejších“ hitů kapely a „Andělský oči“ (videoklip).

2000 – Vyšlo již páté album s názvem „Česká“. Je „popovější“ než předchozí CD, pravděpodobně kvůli změně nahrávacího studia a producentovi Romanu Šteflovi. 9. září odešel ze skupiny kytarista Feris Kuřina, rozhodl se věnovat podnikání. Na jeho místo nastoupil Libor Plšek, který hrál do té doby na baskytaru. Sestava se tedy změnila z pěti členů na čtyři.

6. říjen 2000: nejsmutnější událost v historii skupiny – tragická smrt zpěváka Jardy Garguláka.

Reflexy přerušili svoji činnost.

2001 – Na přechodné období přišel na pozici zpěváka Jarek Plšek, který dříve vystupoval se skupinou Argema. Nahradil ho nový člen skupiny, hrající zároveň na baskytaru – Jiří Bartas. Ten ale po 7 měsících z kapely odešel. Na jeho místo nastoupil Dušan Říkovský. Reflexy se stabilizovali a odbourali post sólového zpěváka. Frontmanem se stal kytarista Libor Plšek, kterého ve zpěvu doplňovali klávesista Martin a basák Dušan.

2002 – 1. května uvedli Reflexy na trh CD „Mám se líp“. Album nebylo na rozdíl od zbylých natáčeno na jednom místě a o finální míchání a mastering se postaral Petr Slezák.

2003 – Natáčení dalšího videoklipu - „Číslo 5“.

26

Hudba Kultura

2004 – Basák Dušan Říkovský oznámil ukončení svého působení v kapele. Reflexy tedy na podzim po bleskovém konkurzu vybrali nového baskytaristu – Ondru Filáka. Současně vyšlo nové album „Mínus 7“. Singlem tohoto CD se stala písnička „Hranice“, která je dnes na jejich vystoupeních vždy na prvním místě v playlistu.

2008 – Vyšlo zatím poslední album „Nevšední událost“.

2009 – K titulní písni z aktuálního CD „Tím pádem“ byl natočen videoklip, který byl představován na zábavách.

Současnost Sestava: Libor Plšek – zpěv, kytara Ondra Filák – baskytara, zpěv Pepa Lysoněk – bicí Martin Koníček – klávesy, zpěv

25.12.09 IVANČICE -pyžamová party (Brno)

Nejbližší koncerty: 4.12.09 LUBNÁ (Kroměříž)

27.12.09 OKŘIŠKY (Třebíč)

5.12.09 TOPOLNÁ (UH) 11.12.09 KRALICE (Třebíč) 12.12.09 NOVÉ SÝROVICE (Třebíč) 18.12.09 BYSTŘICE POD HOSTÝNEM 19.12.09 ÚSOV (Šumperk)

26.12.09 VALAŠSKÉ KLOBOUKY (Zlín)

28.12.09 HROTOVICE (Třebíč) 29.12.09 JISTEBNICE (Tábor) 31.12.09 TOPOLNÁ (UH) SILVESTROVSKÁ PÁRTY 2.1.2010 MÍŠKOVICE (Kroměříž) Info: www.reflexy.cz www.fcreflexy.webz.cz -Moňa; LaLi -

27

Kultura

2.část

Znáte městské legendy?

Určitě jste už některou z nich někdy slyšeli. Třeba tu o černé sanitce nebo o škvorovi v uchu…

Městské legendy (anglicky urban legends) už nás děsí a baví půl století. Většinou mají společné to, že jsou vyprávěné ve stylu: „No, kamarádce mý kamarádky se stalo…“ Tím posluchače víc zaujmou a působí důvěryhodněji. Některé jsou možná založené na pravdě, ale takový škvor vám ušní bubínek rozhodně nepropíchne! Už podruhé uvádíme pár těch nejzajímavějších, abyste náhodou někomu nenaletěli a neztratili svou důstojnost…

Dusící se dobrman – Svobodná žena se vrátí domů z večírku u svých přátel a hned v předsíni ji přivítá její psí miláček. Jenže něco s ním není v pořádku… Jakmile jí dojde, že se dusí, okamžitě ho odveze k veterináři. Ten ho prohlédne a poví jí, že bude muset provést tracheotomii a že jí zavolá ráno, aby si pro psa mohla přijet. Slečna se tedy vrátí domů, jenže doktor volá už po chvíli, aby k němu okamžitě přijela. Skutečně zdůraznil slovo okamžitě, a tak mladá žena nasedá do auta celá vystrašená. Doufá, že její mazlíček bude v pořádku. V ordinaci jí veterinář oznámí, že v krku našel lidský prst! Žena zavolá policii, a ta v jejím domě najde uprchlého trestance.

Je v bezvědomí kvůli velké ztrátě krve – chybí mu jeden prst!

Kdo volá? - Byla jednou jedna mladá slečna, která byla večer doma sama (už si nepamatuju, kde byli její rodiče) a když se koukala na televizi, uslyšela zvonit telefon. Zvedla ho a osoba na druhém konci řekla: „Jsem na rohu vaší ulice.“ V dívce by se krve nedořezal. Okamžitě zavěsila a šla zkontrolovat všechna okna a dveře. Jakmile se ujistila, že jsou všechny dveře zamčené a okna zavřená, vrátila se do obýváku. Těsně předtím, než se posadila na gauč, telefon zazvonil znovu. Váhavě jej zvedla. „Jsem před vaším domem,“ ozvalo se z druhého konce. „Co chcete?“ zeptala se roztřeseně, ale odpovědí jí bylo jenom pípání telefonního tónu.

Ať už jí volal kdokoliv, zavěsil. Po několika minutách telefon zadrnčel znovu a ona do něj vyděšeně zaječela: „Co chcete?“ „Jsem před předním vchodem.“ Slečna zpanikařila, vyběhla po schodech nahoru a zamkla se do svého pokoje. Mezitím stále poslouchala telefon. „Jsem ve vaší kuchyni.“ O pár minut později: „Jdu po schodech.“… „Stojím před tvým pokojem.“ Teď už slyšela vrzání prken v podlaze za dveřmi. Její srdce tlouklo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Dveře se pomaličku otevřely.

28

Kultura

Později té noci se dívčini rodiče vrátili domů, kde našli svou dceru mrtvou v jejím pokoji. Byla ubodaná k smrti. Policie po, že v jejich domě byl šílenec, který uprchl z věznice jen pět mil od domu.

Ještě pořád se nebojíte? Škoda, v tomto čísle jste měli poslední možnost… Ačkoliv městských legend existuje nepřeberné množství, ty nejznámější a nejzajímavější už jsem zde zveřejnil.

Navíc, koho tohle téma zaujalo, stovky dalších zvláštních, vtipných, děsivých a hrůzných povídek může najít na internetu nebo v knize Černá sanitka a jiné děsivé příběhy.

Paranormal Activity Co se děje, když spíte… To je podtitul nového amerického hororu natočeného ve stylu mockumentu (tj. falešného dokumentu). Mladý pár – Katie a Micah - se nastěhuje do nového domu. Zde se však nechtěně vyprovokují něco, co Katie pronásleduje celý život.

Katie má pocit, že se v domě děje cosi nevysvětlitelného.

Micah, jenž to pokládá za výtvor fantazie své přítelkyně, proto koupí kameru, aby si to všecko mohli natočit. V noci se pak tiše pohybují dveře. Pozvou si domů okultistu, aby jim pomohl. Ten jim sdělí, že se v domě necítí dobře, že „tu něco je a nějak to souvisí s Katie.“ Noc od noci se pak útoky neviditelného ducha stupňují. Nejprve se jen zabouchnou dveře, o několik nocí později se vznítí okultistická deska a nakonec si To pro Katie přijde. Ve dne pak sledujeme rozpad idylického páru: Katie se chová divně a neustále Micaha obviňuje z toho, že ducha nebere dost vážně, chce dům opustit. Micah nemůže spát kvůli čemuž nakonec musí i opustit zaměstnání, a když navrhne, aby z domu odešli, Katie najednou otočí a nechce.

Při sledování filmu se klepete strachem a modlíte se, aby už bylo ráno, spolu s hlavními představiteli. Nevíte celou dobu totiž skoro nic: proč To pronásleduje zrovna Katie, jakou To má spojitost s tím, že jí v dětství vyhořel dům… Víte jen to, že ať už je To cokoliv, je to zlé.

Celý film, který byl mimochodem natočený stejným stylem jako Blair Witch Project, pak vrcholí v několika různých verzích. Záleží na tom, v jakém kině se na snímek díváte. Já viděl jeden z těch méně děsivých konců a možná proto jsem se nebál tolik jako u již zmíněné Záhady Blair Witch.

Paranormal Activity je navíc také prvním filmem v historii, o který žádají diváci sami. Stačí, když na stránce www.cz.paranormalactivity.sk kliknete na sekci Vyžádej. Zatím hlasovalo něco kolem tří a půl tisíce lidí a po dosažení pěti tisíc hlasů celkem bude film uveden v celé republice!

Věřte mi, tohle bude stát za to…

dvojstrana Radek Blažek

29

Sport

První záznamy o bruslení vůbec sahají v Třebíči až do roku 1884 (Bruslařský klub), bruslilo se na řece a později na zbudovaném hřišti na Polance.

Kanadský hokej se v Třebíči začal hrát v roce 1926, kdy bylo sehráno první veřejné hokejové utkání, tehdy ještě pod názvem DSK Třebíč (Dělnický sportovní klub). Název Horácká Slavia byl schválen 19.2. 1928, pod tímto názvem hráli třebíčtí hokejisté dvacet let. Později se názvy měnily (DSK, HS, Spartak) až do roku 1991, kdy se obnovil název Horácká Slavia, který známe dodnes. Během let reprezentovalo Třebíč i více družstev najednou V sezonách 1927/28, 1928/29 se odehrál pouze jediný zápas.

V ročníku 1930/31 se třebíčské mužstvo stalo mistrem nejen Západomoravské župy, ale i celé Moravy. V celostátním kole prohráli s Českými Budějovicemi. Tehdy hráli jen ve fotbalové výstroji a s obyčejnými rukavicemi.

Od sezony 1937/38 se datuje největší vzestup místního hokeje, kdy mužstvo DSK hrálo první ligu ve skupině B. Na úspěchu se podíleli i studenti gymnázia, kteří v roce 1938 v Praze pod vedením prof. Bartoše zvítězili v hokejovém mistrovství středních škol. Jejich vítězství bylo velice oceňováno.

Soutěže procházely neustále změnami, např. v letech 1956/57 bylo rozhodnuto o přejmenování celostátní soutěže na divizi.

SK Horácká Slavia Třebíč

30

Sport

V letech 1957/58 se stal Spartak Třebíč vítězem divize a uspěl v kvalifikaci do II. ligy.

Díky tomu třebíčtí hokejisté hráli v druhé lize, většinou uprostřed tabulky.

Na místech, kde se původně nacházela část českobratrského hřbitova začala v roce 1956 výstavba zimního stadionu. Při úpravách terénu se zde našly kosterní pozůstatky asi sta lidí (mezi nimi i Smila Osovského a Kateřiny z Valdštejna).

V letech 1964/64 sestoupilo mužstvo do krajského přeboru, při hledání finančních prostředků na další sezóny se v září na zimním stadionu „pod širým nebem“ uskutečnilo revue divadla APOLLO se zpěváky jako je Gott, Hála, Filipovská a Přenosilová.

24. října 1977 se při dokončování střešní konstrukce stala nešťastná událost, kdy po zřícení části konstrukce zahynul Štěpán Maruš (student gymnázia) a Miroslav Böhm (brusič bruslí). Po nehodě se zbývající zápasy dohrály na nově otevřeném kluzišti v Náměšti nad Oslavou. V zastřešené hale se poprvé hrálo v letech 1980/81.

V následujících letech hráli místní hokejisté buď v krajském přeboru nebo v II. lize, až do sezony 1996/97, kdy z druhé ligy postoupila do první ligy (druhé nejvyšší republikové soutěže).

V ročníku 2000/2001 HS vstupovala již třetím do první ligy a jasným cílem byl postup do play-off (umístění v první osmičce), po 26 kolech byla HS devátá. Po změnách v sestavě nakonec skončili Třebíčští na osmém místě, ale hned v prvním kole narazilo na jihlavskou Duklu.

Minutu a šest vteřin před koncem druhé třetiny byl vážně zraněn nejlepší třebíčský útočník Tomáš Zelenka. Po dvou dnech byly obnoveny jeho základní životní funkce, ale nehybnost těla od prsou dolů zůstávala. Po otřesném zážitku, odmítli Třebíčtí nastoupit k druhému zápasu s Jihlavou. A z dalších bojů byli vyřazeni.

11.srpna 2001 byl odehrán zápas „Hvězdy hrají pro Tomáše“, kde se utkaly hvězdy NHL s Horáckou Slavii, výtěžek šel na léčbu T. Zelenky.

Rok před nešťastnou událostí se na třebíčském náměstí slavil úspěch odchovance Horácké Slavie Patrika Eliáše, který získal Stanley Cup s týmem New Jersey Devils. Na Karlově náměstí byla uspořádána velkolepá oslava.

V uplynulých třech letech se HS držela zadních místech tabulky, současná sezóna se zdá být úspěšná, k dnešnímu dni je umístění HS Třebíč na šestém místě.

-Moňa; LaLi -

31

Zábava

A co komiksy?

Přestože jsem prolistoval naše učebnice do literatury tam a zase zpátky dokonce několikrát, nenašel jsem v nich ani zmínku o umění nazývaném komiks. Jako by obrázky s bublinami prostě neexistovaly. Proč se jim české školství vyhýbá?

Není to snad umění? Myslím, že je. A dokonce dvojnásobné. Text se totiž musí vzájemně doplňovat s kresbami, aby všecko souhlasilo, aby čtenář pochopil, co se vlastně děje… Dát to všecko dohromady je umění, ať si každý říká co chce.

Možná, že jsou komiksy moc zábavné na to, aby se o nich učilo, možná je české školství považuje za žánr, který se zastavil někde u Mickey Mouse a Kačera Donalda. To však není pravda. Komiks, se stejně jako každé jiné umění, neustále vyvíjí. Nevidím důvod, proč by mělo být přehlíženo a postrkováno do pozadí, jako se tomu děje teď. Situace je tak otřesná, že můj Word slovo komiks dokonce nezná a podtrhává ho červenou vlnovkou!

Komiksy prodělaly největší boom na počátku dvacátého století, kdy se dostaly do každodenních periodik – novin a časopisů. Čtenáři si na ně rychle zvykli a tak se zrodily první komiksové superstar: Kačer Donald, Mickey Mouse, Pepek Námořník, Kocour Felix, Archie a další. Od té doby však komiks, jenž je také nazýván „deváté umění“, prodělal velké a zásadní změny. Kde jsou ty doby, kdy existovaly dva druhy komiksu – karikatury a dětské. Dnešní trh je plný komikových knih s filozofickou, symbolistickou a dokonce i naučnou tematikou.

Krásným příkladem moderního komiksu jsou Strážci (Watchmen). Jejich tvůrci Alan Moore a Dave Gibbons chtěli ukázat, že i superhrdinové mají své záporné stránky a že kdo vkládá svůj osud do jejich rukou, škodí sám sobě i celé společnosti (je to parafráze pro tupé stádo, které nechá svého vůdce, aby si dělal co chce). Motto celého příběhu je: Kdo střeží strážce? Ne nadarmo je toto dílo označováno za komiksovou Bibli. Odehrává se v alternativní minulosti, kde Studená válka začíná být nepříjemně horká, a to tvůrcům dovoluje využívat různé symboly, opakující se motivy a alegorie. Přestože se ke konci odehraje velká (a překvapivá) tragédie, konec čtenáři hodí aspoň pár drobků naděje.

Radek Blažek

32

Hudba

Top 7 songů na Road Trip Chcete si o víkendu nebo o prázdninách vyjet autem s přáteli? Tyhle písničky na vašem cestovním mixu nesmějí chybět!

AC/DC – Highway to Hell Klasická písnička, která navodí tu správnou atmosféru sedmdesátých let – zlaté doby rocku. Ostatně už samotný název – Dálnice do pekla – napovídá, že je na cesty jako dělaná.

Journey – Wheel In The Sky Se svižným rytmem téhle rockové písně vám bude cesta ubíhat rychle, ať už jedete po prvotřídní dálnici, anebo po špinavé a zaprášené polní cestě.

The Animals - House Of The Rising Sun „Stojí tam dům v New Orleans…“ takhle začíná moc pěkná folk-rocková předělávka tradiční americké písně. Zpívá se v ní o tom, jak mizerný život vedou v New Orleans gambleři, opilci a vězni.

Bon Jovi - You Give Love A Bad Name Tímhle chytlavým songem začínal legendární „Get Psyched Mix“ Barneyho Stinsona (kdo neznáte How I Met Your Mother, máte co dohánět – viz minulé číslo). Skvěle začíná a proto se hodí jako první skladba na vaše CD.

Kansas – Carry On Wayward Son Už přes třicet let doprovází tahle píseň auta křižující severní Ameriku a není důvod, proč by to nefungovalo v českých podmínkách…

Vždyť když se koukáte z okýnka jedoucího auta, pole, lesy a obloha se zdají být tak jiné… není problém si představit, že se nacházíte někde v Minnesotě.

Proclaimers – I’m Gonna Be Ačkoliv slova vypráví příběh zamilovaného muže, rytmus je svižný a skvěle se hodí na dlouhé cesty. Refrén „I would walk 500 miles and I would walk 500 more…“ vás chytne a nepustí. A těch zmíněných pět set mil uběhne jako nic.

Lynyrd Skynyrd – Sweet Home Alabama Tuhle klasiku snad není nutno představovat…

Výrazné kytarové sólíčko na začátku udá melodii a už se jede... Vzhůru mezi dřevěné farmy a rozlehlé kukuřičné lány sluncem rozpálené Alabamy!

Radek Blažek

33

Zábava

Česko Slovenská SuperStar aneb jak se stát hvězdou Již několik měsíců, týden co týden, neděli co neděli nás z obrazovky TV Nova vítají moderátoři Leoš Mareš a Adéla Banášová s populárním pořadem především náctiletých "Česko Slovenská SuperStar". Ani já nejsem výjimka a tento pořad sleduji se zatajeným dechem až do úplného konce. V pondělí ráno pak vše probereme se spolužačkami během cesty MHD do školy a zaposlouchám-li se, je nás takových puberťáků, co toto téma řeší víc. A tak se po ránu MHD nesou slova: Šmajda, Bendig, Rolins, Habera apod. a v úterý ráno se opět řeší odpadnuvší finalista z nedělního kola. Rodiče nechápou a zuří, ale již 20. prosince přestane v mnoha domácnostech boj o nedělní večerní vysílání, neboť tato soutěž bude mít svého vítěze. A proto jsem se rozhodla položit několik otázek z tohoto soudku i na naší škole. Co si myslí o Superstar naši kantoři a spolužáci?

Mgr. Marie Kladivová Sledujete Česko Slovenskou Superstar a proč?

Tak příležitostně sleduji, protože mě to baví.

Dokážete říci 4 jména současných finalistů?

Jo. Chodúr, Bendig, Šmajda a Stará Co říkáte na porotu a její hodnocení?

No, to nevím. Nejradši mám Paľa Haberu.

Komu fandíte a kdo si myslíte, že se stane Česko Slovenskou SuperStar?

Nefandím nikomu, ale myslím si, že to vyhraje Chodúr.

Přihlásila byste se do takové soutěže a proč?

Ne, to bych se nepřihlásila.

Mgr.Kamila Vlasáková Sledujete Česko Slovenskou Superstar a proč?

Sleduju, občas ne.

Dokážete říci 4 jména současných finalistů? Šmajda, Chodúr, Bendig a Stará.

34

Co říkáte na porotu a její hodnocení?

Jo, v pořádku.

Komu fandíte a kdo si myslíte, že se stane Česko Slovenskou SuperStar?

Fandím Mirovi Šmajdovi a myslím si, že to vyhraje Martin Chodúr.

Přihlásila byste se do takové soutěže a proč?

Ne. Veronika Kršková Sleduješ Česko Slovenskou SuperStar a proč?

Sleduju, protože se mi líbí hudba a je to sranda.

Dokážeš říci 4 jména současných finalistů?

Jo. Dominika Stará, ten Chodúr, Šmajda a Bendig.

Co říkáš na porotu a její hodnocení?

Jsou celkem v pohodě, ale někdy řeknou jiný názor, než mám já.

Zábava

Komu fandíš a kdo si myslíš, že se stane Česko Slovenskou SuperStar? Šmajda!

Přihlásil by jsi se (jste se) do takové soutěže a proč?

Nevím.

Silvie Šmardová Sleduješ Česko Slovenskou SuperStar a proč?

Sleduji a sleduji jí, protože mě zajímá.

Dokážeš říci 4 jména současných finalistů?

Jo. Co říkáš na porotu a její hodnocení?

Porota dobrá, ale někdy jsou hrozně přísní, ale spravedliví.

Komu fandíš a kdo si myslíš, že se stane Česko Slovenskou SuperStar?

Bendigovi.

Přihlásila bys se do takové soutěže a proč?

Jo, protože bych chtěla zkusit, jestli jsem dobrá, nebo ne.

Lenka Koňaříková

Sleduješ Česko Slovenskou SuperStar a proč?

Ano,sleduji, protože(přemýšlí) mě baví a nechce se mi chodit brzo spát.

Dokážeš říci 4 jména současných finalistů?

Tak, Dominika Stará, potom Bendig, Chodúr a Šmajda.

Co říkáš na porotu a její hodnocení?

Porota je dobrá, ale hrozně mě štve když je hodnotí diváci a vyhodí někoho strašně dobrého a porota by ho nikdy v tomhle kole nevyhodila. (pozn. Leona Šenková, Monika Bagárová) Komu fandíš a kdo si myslíš, že se stane Česko Slovenskou SuperStar?

Já fandím Dominice, protože je to jediná holka, ale myslím si že to vyhraje Chodúr.

Přihlásila bys se do takové soutěže a proč?

Nikdy 1) Neumím zpívat. 2) Nenechala bych se ztrapnit detektorem lži apod. 3) Strašně bych se bála, že bych vypadla.

Stát se populární hvězdou má samozřejmě své výhody i nevýhody.Ale chce to především pěvecké nadání a talent , obrovské štěstí a kupu nervů.I mě by lákala sláva a popularita.Ale vzhledem k mému pěveckému projevu, zůstanu raději při zemi a věrna pouze své uspokojivé hře na kytaru. A Slávu a vítězství přenechám ráda talentovanějším.A jak jste na tom Vy s popularitou a nadáním?

-T. Šan-

35

Družstvo 6. G „Ani za prase“ se v krajském kole letošního ročníku soutěže v hraní pIšQworek umístilo na 3. místě.

Blahopřejeme!

36