Zvonek 1/XXV

ročník XXV číslo I/07

zvonek Sportovní den ○9

Adaptační kurz ○5

Itálie ○7

Brian May ○8

Frankfurt Autoshow ○18

časopis studentů

◘

Setkání s ředitelem

Setkání s ředitelem První letošní setkání ředitele se zástupci tříd proběhlo 21. 9. 2005. Hlavním tématem se stalo blížící se 135. výročí založení školy. Hlavní oslavy by měly proběhnout až v září a říjnu školního roku 2005/2006. Již tento rok se jim může věnovat vánoční akademie, která se uskuteční opět ve Fóru a bude se opakovat odpoledne pro veřejnost. V únoru se začnou pořádat besedy s bývalými studenty našeho gymnázia (např. Štěpán Mareš, Jiřina Salaquardová, Jaromír Šofr ), k rozšíření seznamu můžete přispět i vy, pokud mají vaši rodiče nebo známí kontakt na nějakou zajímavou osobnost, se kterou by stálo zato se setkat. Ředitelství rádo přivítá další nápady a návrhy na oslavu výročí.

Na škole jsou opět dva američtí studenti, kteří zde zůstanou po celý školní rok. V říjnu měla přijít jazyková asistentka z Portugalska.

V říjnu rovněž proběhl Biásek. Třídění odpadu letos dostane formu, do každé třídy budou umístěny kontejnery. V šatně dojde k částečnému přeorganizování skříněk, prostor nebude větší, ale každý bude mít vlastní zamykatelnou část.

Učebna výpočetní techniky bude otevřena po prvním zkoušení 1. ročníků. Pro učebnu se také hledá nový dozor – student nad 18 let, pravidelně do 16:30, zájemci se mají ohlásit Ivu Tomanovi (4.B). Ředitelství prosí, aby si studenti dávali lepší pozor na vchodové karty, poctivě se přezouvali, zvedali židle, šetřili se světlem ve třídách a papírovými ručníky na záchodech.

Studenti, kteří jezdí do školy na kole mají k dispozici stojany.

Na závěr svoji činnost připomněli zástupci Studentského parlamentu, kteří rádi přijmou nápady studentů. (vm)

Literární a výtvarná soutěž Vážení studenti /spolužáci, Po delší době vám školní časopis Zvonek /redakční rada školního časopisu/ v souvislosti s 25. výročím svého založení a 135. výročím založení naší školy nabízí literární a výtvarnou soutěž, jejíž výsledky budou vyhlášeny počátkem příštího školního roku.

Propozice soutěže Literární část Téma: libovolné Žánr: libovolný prozaický útvar do tří až čtyřech stran při řádkování 1 ½ nebo pět básní /vše ve třech kopiích/.

Výtvarná část Návrh loga časopisu a grafického stylu budoucího XXVI. ročníku Zvonku, /logo a příklady některých vzorových stránek vytvořené v grafickém programu odevzdat na CD/.

Termíny Příspěvky odevzdávejte do konce tohoto školního roku, literární do kabinetu č. 53 (PhDr. P. Jindrovi), výtvarné do kabinetu č. 8 (Mgr. P. Bendovi).

Hodnocení Bude provedeno porotou složenou z řad studentů, pedagogů školy a odborné veřejnosti.

Hodně štěstí a dobré nápady přejí Pavel Jindra a Petr Benda, garanti soutěže.

2 ZVONEK

Komentář

Týden

bolševika

Jak krátká je ta lidská paměť. Kolikrát se ještě bude muset člověk prohnout před režimem, než řekne dost, postaví se mu čelem a nedovolí, aby se dál šířil. Je smutné dívat se, jak dnes komunistům stoupají preference a demokraté se jen přou mezi sebou a chodí si ke komunistům pro podporu. Jak je možné, že něco takového existuje, jako by už všichni zapomněli… „Ne! Nikdy!“ První slova, která se mi loni mihla hlavou, když jsem četla rozpis sportovního dne. „Já na žádný Socialistický sportovní den nejdu!“ To snad není možné, jaké já si dělala iluze. Korunu tomu ale nasadil až ten malý lístek s úkolem, aby si každá třída vyrobila vlastní socialistický transparent. „To už stačí! Nebudu se ponižovat jásáním v průvodu, nebudu nosit transparenty,

oblékat se do červených kraťasů a bílého trička a nebudu nadšená pro něco, čemu nevěřím a snažím se proti tomu bojovat! Jsem dost stará na to, abych si stála za svým názorem.“ Od dětství jsem byla proti tomu vychovávána, snad první, co jsem věděla o politice bylo, že komunisté jsou ti špatní, a protože nesnáší Spojené státy, musejí být Američané ti dobří.

Rozhodla jsem se nezklamat sama sebe a stát proti všemu komunistickému, i když jsem věděla, že to bude recese. Ale co by tomu asi řekli lidé a jejich rodiny, které se staly oběťmi komunismu, viděli by, jak se houfně bavíme v rytmu Internacionály. Jak by se asi cítili ti, kteří byli přinuceni pracovat v táborech nucených prací a byli souzeni v inscenovaných politických procesech. Není to tak trochu zlehčování jejich utrpení? Při té představě mi přeběhl mráz po zádech. To už by klidně mohl existovat Nacistický sportovní den, kde bychom vesele mávali hákovými kříži. Řekla jsem si, že tam půjdu, ale právě naopak, a to v americkém! Člověk by neřekl, jak těžké bude sehnat oblečení s americkými vzory. Všichni prodavači na mě udiveně koukali a já se musela hodně ovládat, když jsem procházela kolem mikin se sovětskými vlajkami, nápisy nebo s Che Guevarou. V Třebíči jsem se zklamáním nic nenašla, jediné tričko s americkými vlajkami se schovalo až v náměšťském secondhandu.

Na samotném sportovním dnu jsem tak byla jediná „imperialisticky“ oblečená osoba, ale stejně mě málokdo pochopil. Také mě mrzelo, že demokratický proud bývalé 6. G mezi sebe nechtěl nové členy, kdyby to tak bylo doopravdy, nevím, jak by to tenkrát dopadlo.

Recese je recese, ale jsou věci, které by se neměly zlehčovat, pak by se mohlo zapomenout na všechno to utrpení. Právě naopak by se mělo stále připomínat, jaká to byla hrozná doba, jinak lidé zapomenou. Týden bolševika by platil na všechny, kteří zapomínají, kteří si nedokáží představit to trápení lidí. Možná by to pomohlo více, než klamné představy o veselých spartakiádách. (vm)

ZVONEK 3

Osobnosti

Karel IV. (14. 5. 1316 – 29. 11. 1378)

C

ísař římský a král český Karel IV. Lucemburský se původně jmenoval Václav. Jeho otcem byl Jan Lucemburský a matkou Eliška Přemyslovna. V sedmi letech byl otcem poslán na vzdělávání ke svému strýci do Francie.

Když se po deseti letech vrátil do Čech, mluvil francouzsky, italsky, latinsky a německy. Patřil tak k nejvzdělanějším panovníkům v Evropě.

Brzy se ve vlasti stal velmi oblíbeným. Od roku 1334 zastával úřad moravského markraběte (udělil privilegia i Třebíči), od roku 1341 byl mladším králem a o tři roky později se spolu se svým otcem zasloužil o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Na místě románské baziliky sv. Víta nechal vystavět dle projektů Matyáše z Arrasu a posléze Petra Parléře katedrálu sv. Víta.

2. listopadu 1348 byl zvolen římským králem jako protikandidát Ludvíka Bavora. Po smrti otce se automaticky stal českým panovníkem. Pro pražský korunovační ceremoniál nechal zhotovit honosnou korunu - svatováclavskou. Když Ludvík Bavor náhle zemřel a Karel se v Říši prosadil jako všemi respektovaný panovník, počal

z Prahy systematicky budovat politické a kulturní centrum západního křesťanství. Svědčí o tom založení pražské univerzity, Karlštejna a Nového Města pražského, které podstatně ozšířilo plochu města.

V nejvýznamnější prostoře hradu Karlštejna, kapli sv. Kříže, střežila obrovská galerie 129 světců, symbolizujících nebeské vojsko, říšské korunovační klenoty. Poměr českého království k Svaté říši římské upřesnil ve Zlaté bule, již vydal poté, co byl korunován 5. dubna římským císařem. Karel IV. byl vůbec prvním panovníkem v dějinách Českého království, který dosáhl důstojenství krále a posléze císaře Svaté říše římské.

Na zvelebování Prahy dbal i nadále, což dokládá stavba Kamenného mostu, založení kláštera Na Slovanech a zdokonalení pražského opevnění, včetně stavby tzv. Hladové zdi. Největší Čech zemřel zřejmě v důsledku zánětu plic. Ve svém životě byl čtyřikrát ženat. Poslední manželka pověstná svou silou, jej přežila.

Marius Svoboda (II. G) Zdroj : Čornej, P. a kol. Panovníci českých zemí. 2. vyd. Praha: Fragment, 1994 Augusta, P., Honzák, F. Naše vlast. 1. vyd. Praha: Slovart, 1998

4 ZVONEK

Reportáž

Adaptační kurz – Chaloupky 7. – 9. 9. 2005

S

tředa ráno. Autobusové nádraží. Chumel vykulených prváků, připravených na adaptační kurz. Úkol č.1: Usadit 65 lidí do čtyřicetimístného autobusu. Cíl: Chaloupky.

Na Chaloupkách jsme se vystřídali s našimi spolužáky z 1.A a 1.G. Proběhly první hry, při kterých jsme poznali jména nových spolužáků. Následovalo ubytování. Kluci jakožto vzácné exempláře dostali přirozeně lepší pokoje. My jsme byly ubytovány v pokojích zhruba po patnácti a zbytkové kousky byly ubytovány na půdě. Jen co jsme se trošku rozkoukali, vyhnali nás na čerstvý vzduch. Tentokrát jsme měli za úkol malířsky ztvárnit různé části příběhu, který jsme předtím vyslechli. Mělo to ovšem jeden háček.

K dispozici sice dostali jak vodu, tak barvy, ale štětce bohužel ne. Proto jsme se chopili rozličných přírodních materiálů a dali jsme se do díla. Po společném zhodnocení povedených a již ne tak zdařilých maleb jsme se přemístili na hřiště, kde nás čekaly další hry.

Kromě znázorňování dopravních prostředků a klasického přetahování nás čekala lidská prolézačka se zavázanýma očima. Následovala večeře. Po vytrávení nás čekaly další aktivity. Jako první jsme měli za úkol nacvičit tanec na irskou hudbu. A věřte, že vás nic tak nesblíží, jako když si navzájem tančíte po nohou. V druhé části večera jsme si osvěžili česká přísloví.

Následovala rychlá hygiena a hurá do postele. Někteří z nás však ani nestihli zamhouřit oko a už jsme byli vyhnáni do noci s oznámením, že nás čeká noční hra.

Našim úkolem bylo běhat sem a tam a zapamatovat si staročeský text. Není divu, že někteří potom spali, jako když je do vody hodí. Druhého dne po snídani nás navštívila paní psycholožka Matějková, se kterou jsme hráli také několik seznamovacích her, následovalo volno až do oběda. Po obědě nás ovšem čekala nejzajímavější část kurzu. Vodní záchranná služba si pro nás připravila lanové aktivity. V první části nás čekala třeba finská lávka, lanovka nebo chůze po kládě. V druhé části odpoledne jsme si oprášili základy první pomoci.

V poslední třetině odpoledne nás čekala chůze na chůdách, šplhání do korun stromů nebo houpání na provaze. Po večeři jsme zdobili naše hrnečky pomocí barev nebo drátků. Malování se všem celkem povedlo. S drátkováním to bylo horší. Některým to šlo lépe, jiným hůře, některým ještě hůř. Večer a vlastně celý pobyt zakončil táborák, na němž jsme si opekli s sebou přivezené uzeniny. Třetí den nás čekalo jen vyhodnocení, balení a celkový úklid. Po tak náročném dopoledni jsme jen zdlábli oběd a hurá domů.

Daniela Špundová 1.C ZVONEK 5

Film

Filmový klub

P

o proklínané tříměsíční pauze vstupuje Filmový klub konečně do své druhé poloviny. Zpočátku října byly přichystány filmy komerčnějšího rázu a zároveň také úspěšní bojovníci o letošní Oscary. Po tomto nenáročném rozjedu se vše vrací do starých kolejí a promítat se budou filmy české, německé, ale i korejské a mongolské. Opět platí, že na konci každého měsíce se objeví film ART, ale ke konci října je navíc plánována Přehlídka českých filmů.

Vlastníci klubových průkazek, které jsou k dostání u pokladny kina, mají vstupné levnější.

3.11. | Eros Povídkový film tří významných světových režisérů (Antonioni, Soderbergh, Kar–Wai) na téma lásky a sexuality z pohledu tří odlišných kultur.

10.11. | Hlas moře Tento příběh ochrnutého muže, jemuž španělské zákony nedovolují asistovanou eutanazii, si při vyprávění zakládá především na jednoduchosti a sugestivnosti.

Snímek získal mnoho ocenění, mj.

Oscara za nejlepší zahraniční film.

Přehlídka českých filmů 27.10 | Krev zmizelého režisér Cieslar a scénárista Körner ve svém rozsáhlém opusu zachycují hrůzy druhé světové války. Krev zmizelého se i přes svou neokázalost může s přehledem rovnat jiným evropským filmům.

28.10. | Kousek nebe Příhoda, odsouzený na 12 let, potkává ve vězení denně pradlenu, do níž brzy zamiluje.

Lásce však v cestě stojí nepříjemný dozorce.

29.10. | Sluneční stát Hořká sociální komedie ze současnosti pojednává přátelích z Ostravska, kteří znenadání přišli o práci.

Avšak neklesají na mysli a začínají podnikat.

30.10. | Příběhy obyčejného šílenství Výborná divadelní hra se stala předlohou nového filmu Petra Zelenky, jenž se zabývá tématem lidské vyšinutosti. Ve filmu se objevují převážně stejní herci jako v divadle.

Bijásek Ani letos tomu nebude jinak a opět půjde každá třída minimálně jednou na filmové představení, které se bude konat vždy v pondělí a ve středu od 12 hodin. K vidění zde budou jak snímky z posledních let (Million Dollar Baby, Revizoři), tak filmy s určitou historickou hodnotou (Knoflíková válka, Lásky jedné plavovlásky). Cena za představení bude 27 kč. Veškeré informace o filmech najdete na nástěnce v 1. patře. Nakonec nutno podotknout, že kvůli jiným školním akcím se mohou třídy u jednotlivých filmů změnit.

7.11...........................Ray (2.A, 2.B) 9.11..................Revizoři (2.C, 6.G) (Silas)

6 ZVONEK

Reportáž

VIVA ITALIA

AŤ ŽIJE ITÁLIE

My, třetí ročníky, máme za sebou desetidenní sportovní kurz. Zní to tak nějak vážně, ale ve skutečnosti šlo prostě o deset dní v krásné prosluněné Itálii. A tak přicházím s krátkým shrnutím, jak bylo a jak nebylo. Pro druháky a níž: na co se těšit a čeho se děsit. Pro čtvrťáky: zavzpomínejte s námi.

M

áme za sebou sedmnáct hodin cesty (pro bližší představu: cestu z Třebíče do Jaroměřic jsme jeli půl hodiny!). Jsme rozdělení do stanů, komfort sice vypadá jinak, ale máme kde složit hlavu. První den probíhá v klidu a pohodě. Válení na pláži, koupání se v moři, výlet do Martinsicura.

Každý z nás se těší, že se dlouho vyspíme a další den bude po dlouhé cestě odpočinkovým.

Omyl: budíček 6.00, odjezd na Gran Sasso. Hned prvním šokem bylo, když nás autobus dovezl úplně jinam, než jsme chtěli. Ocitli jsme se na opačné straně pohoří, italského řidiče to však očividně netrápilo. Spásou nám byla spolužačka Gábina, milovnice Itálie, která nám nakonec všechno domluvila. A tak jsme se vydali do hor, kde bylo sice krásně, příznivci vysokohorské turistiky se zde jistě vyřádili, ale my, obyčejní lidé, kteří máme radši rovinu, cíl na dohled a nohy v teple, jsme se nemohli dočkat návratu. Nakonec tohoto zážitku ale nelituji, zkusit se má přeci všechno…

Co ale nikdo nečekal, byl problém s jídlem. K první večeři, na kterou jsme se všichni těšily, bylo lečo. Já nemám nic proti leču, ale není lečo jako lečo. Jednou z dalších večeří byla svíčková, čímž pro mě výraz svíčková nabyl úplně jiné podoby.

Vypadalo to, že najezení budou pouze ti, kteří s sebou vezli z domu tašky jídla. Nakonec se snad musel stát zázrak, protože v polovině týdne se strava zlepšila. A tak jsme zásoby nechali zásobami a nakonec jedli jídlo, které vypadalo mnohem stravitelněji než lečo nebo svíčková.

se zde scházelo, aby této zábavě přihlíželi. Vrchol celého výletu byla asi návštěva Vatikánu. Ohromná atmosféra, a to jak ve chrámu sv. Petra, tak u hrobu papeže Jana Pavla II. Nejsem křesťan, jsem ateista, ale i přesto mi bylo v jednu chvíli smutno.

Najednou jsem obdivovala všechny okolo, kteří přišli vzdát památku svému Otci. Druhý den jela druhá skupina do Říma. My jsme byli ovšem bohatší o jeden zážitek – v ulicích Říma jsme potkali Romana Prodiho, bývalého předsedu Evropské komise, se zástupem fotografů. Někteří z nás si s ním dokonce potřásli rukou, bůhví tedy, jestli jsme nebyli ve středu v italských novinách.

Během středy začala některé napadat choroba, kterou nikdo nedokázal pojmenovat. Snad viróza. Každého nejprve napadlo, jestli to nemáme z toho leča, ale to nám učitelé rozmluvili. Já jsem se musela odstěhovat, protože z našeho stanu se stala karanténa.

Všichni měli strach, jak zvládneme cestu domů, ale nakonec jsme ji všichni přežili ve zdraví.

Hodně jsme sportovali, jezdili na kolech, takže pro mě, vyznavače gaučingu a ležingu, chvílemi až moc aktivní program. Ale nakonec jsem si zvykla. Na pláži jsme strávili víc než jen pár hodin, například při soutěži Art of písek.

Vyhovovala mi také italská siesta, při které jsme si mohli pořádně odpočinout. Celou dobu jsme soutěžili v Palmových hrách a jejich vyvrcholením bylo předání poháru vítězné třídě. Tou se pro letošní rok stala 3.A (juchůůůůů).

V úterý jela polovina našeho osazenstva do Říma.

Vstávali jsme sice už v pět hodin, ale myslím, že výlet Nezbývá tedy než poděkovat za řádnou stál za to. Tolik historie pohromadě jsem snad v životě organizaci jak vedoucímu kurzu, tak všem ostatním neviděla. Když jsem si představila, co se tu před tisíci učitelům. Na závěr snad jen říct, že takové prodloužení lety odehrávalo, běhal mi mráz po zádech. Forum prázdnin opravdu nemá chybu. romanum. Koloseum – kolik zde zahynulo lidí, kolik lidí PS: Letos máme na matematiku p.uč. Březnu. Děsím se toho, jak to já, antitalent na přírodní vědy, zvládnu. V Itálii bylo sice pěkně, ale nemám potřebu se tam za rok vracet opět jako třeťačka =) Tereza Tichá

ZVONEK 7

Reportáž

Sportovní den 2005

D

obrý den, jsem děravá bota jedné nejmenované studentky a ráda bych vás provedla sportovním dnem, konaným 7. 10. 2005 na bývalém sokolském stadionu.

V osm hodin ráno měly sraz všechny páry bot z tříd 1. - 5. G, 1. A, 1. B a 1.C. Zhruba o čtvrt hodiny později nám srovnali špičky do jedné lajny a pak se začalo běhat. I moje majitelka běžela 60 metrů. Kromě sprintů se běhaly i dlouhé tratě, skákalo do výšky, házelo

granátem, vrhalo koulí a další zajímavé disciplíny.

Musím uznat, že jsem měla docela dobrý výhled a v klidu jsem si pak popovídala i s ostatními kolegyněmi o nejnovějších tkaničkách. Ale čas plynul, boty doběhaly a doskákaly a nastalo vyhodnocení.

Přestože někteří majitelé dostali dorty, jiní zase menší dobroty, botám samozřejmě nic nenechali, a tak nám nezbylo víc, než zase donést majitele do tepla domova.

Jana Bartůňková 5.G

Reportér von Mikroten

Narodil jsem se v lednici. Říkáte si: „Obyčejný igelitový pytlík…“ Já jsem však důležitý mikrotenový sáček. Důležitý jsem proto, že mám velmi zajímavou misi. Ne jen obalovat hlouposti jako jsou křídy, gumičky, hořčice a smradlavé ponožky. Kromě ochraňování jídla mého boha Dana je tu i něco důležitějšího. Reportáž o sportovním dnu Gymnázia Třebíč.

Bohužel ze začátku jsem toho moc neviděl. Cestou jsem se pařil v batohu a všudypřítomná tma mi docela vadila. Jak jistě víte, lednicová, a pro mě přijatelná teplota je 5 oC. V těch 6,5 oC jsem prožíval hotové peklo.

Tak tedy, začínám někdy okolo čtvrt na devět. Batoh se otevírá. Vidím tribunu zaplněnou batohy, mikrotenovými sáčky a samozřejmě lidmi. Postávají u zábradlí navlečeni v bundách, mikinách a svetrech, snaží se tvářit účastně a povzbuzovat soutěžící. V čem se vlastně soutěží? Je tu běh na velkou vzdálenost, hodně velkou vzdálenost a děsivě daleko. Poté vrhání rozličnými předměty a různé skákání. Totiž pro mě samé nepředstavitelné věci. Pokusím se tedy alespoň vystihnout atmosféru.

Závodníci mají vcelku dobrou náladu a jsou v pohodě. Kromě nich jsou na hřišti desítky fanoušků navádějících své favority k co nejlepším výkonům ukazováním, co dělá dotyčný špatně, co neumí a za co by se měl stydět. Samozřejmě také normálně povzbuzují sportovce, vesele pokřikují a tleskají. Na tribuně pak postávají či posedávají hloučky či jednotlivci. Jedna půlka fandí a ta druhá se věnuje bohulibým činnostem, jako je četba, akrobatické kousky s diabolem a konzumace potravin.

Nesmím opomenout mé konkurenty z TV XR – studio JOOLZ. Ti poctivě pracují. Zpovídají veškeré účastníky, organizátory i duchem nepřítomné fanoušky.

Sportovní den se zdařil a myslím, že mladší ročníky se těší na jeho další konání. Koneckonců ulili se z vyučování, a to, jak jsem vypozoroval, bylo pro mnoho jedinců nejdůležitější.

Mise je splněna a tím začíná i konec mého života.

Můj bůh se mě zbavil. Vyhodil mě do koše. Nyní už mě čekají jen tisíce let klábosení s mými bratry na městské skládce.

Daniel Kohout 5.G

ZVONEK 9

Svět hudby

„V Německu jsme měli jako předskokany skupinu Garyho Moorea, a to je superdobrej kytarista. A já jsem tam tak seděl celé jejich vystoupení za scénou a poslouchal, jak to Garymu skvěle hraje, a myslel jsem si: 'a sakra, po tomhle virtuosovi tam mám snad jít ?' Ale na druhou stranu − zvedlo mi to pořádně adrenalin, nastoupili jsme a já se chtěl doslova uhrát do bezvědomí.“ To jsou slova kytaristy, který během své umělecké dráhy vytvořil vlastní kategorii, v níž je sice osamoceným, ale zato neomezeným vládcem, a který si osobitým zvukem a zpěvností svých sól dávno zajistil přední místo mezi nejznámějšími rockovými kytaristy. Touto osobností je

BRIAN MAY Brian Harold May se narodil 19. července 1947 v Twickenhamu, v Middlesexu. Jeho otec měl velmi rád hudbu − často hrál doma na ukulele (uměl asi 6 nebo 7 akordů). Mladý Brian ho začal napodobovat a už ve svých osmi letech si přál k narozeninám kytaru.

Když se mu přání splnilo, předělal si akordy z ukulelových 4 strun na kytarových 6 a začal se pokoušet o skladby svých tehdejších oblíbenců z rádia. Líbili se mu např. Buddy Holly'n'The Crickets, The Everly Brothers a Little Richard. Brian vůbec nejdříve tíhnul k americké hudební scéně: „Anglická pop music − to byla jenom kopie americké hudby. Cliff Richard se jenom pokoušel být jako Elvis Presley − a to mě nebavilo poslouchat. Ovšem jeho kapela The Shadows − to bylo jiný kafe!“ Mladý Brian se nejdříve učil doprovod a poté se mimo Shadows začal více soustřeďovat na

výkony kytaristů na deskách Elvise Presleyho a švédských The Sputniks, kde ho zaujala rychlost, která tehdy byla u něj na škole v popředí zájmu: „...v 5. a 6. ročníku byla tehdy taková soutěž − kdo je schopen zahrát novou věc co nejrychleji.

Takže když vyšly nové desky, všichni jsme to doma horečně dřeli, abychom to mohli zahrát. Sputniks hráli třeba takové ty neuvěřitelné věci jako Orange Blossom Special a my jsme se div nezabili − prsty až do krve − abychom to zahráli.“ Trochu ho rozčarovalo pozdější zjištění, že tahle kapela docilovala rychlosti ne svou technikou hry, ale zrychlováním pásků. Po celou dobu školní docházky hrál Brian na akustickou kytaru, kterou osadil snímačem vlastní výroby. Vzal tehdy nějaké magnety, navinul „pár závitů a zastrčil jsem to pod struny.

Fungovalo to docela dobře…“ První elektrifikované tóny podnítily Brianovu touhu po elektrické kytaře. Tehdy si ještě ovšem nemohl dovolit koupi vysněného Fendera Stratocastera, a tak začal spolu s otcem pracovat na proslavené kytaře, která se později stala jeho poznávací značkou.

S otcem pracovali na nástroji od Brianových patnácti let téměř tři roky. Brian si chtěl „osahat“ co nejvíce kytar, aby zjistil, co mu bude nejvíce vyhovovat. Tvar těla si vymyslel prakticky sám. Korpus je docela malý a není symetrický. Brian se svým tátou udělal úplně všechno, počínaje vyškrábáním mezer na pražce (24) na hmatníku. Krk vyrobili z kusu extrémně starého, vyzrálého dřeva, které uzmuli z krbové římsy a po vytvarování nalakovali pro lepší kluzkost tzv.

Rustinovým lakem. Brianův otec byl inženýrem elektroniky, kromě toho velice vynalézavým i po mechanické stránce. Zkusili tedy i snímače, ale výsledek jejich snažení nedělal dobrotu. Po mnoha peripetiích se nakonec odhodlali ke koupi originálních snímačů Burns. Brianovi se prý nejvíce líbily svým vzhledem! Oba dva Mayové vyrobili i přepínač snímačů, na tělo kytary instalovali knoflíky Volume a tři přepínače clony zvuku. Vibrapáka a její mechanika jsou také originálními produkty snahy Maye Jr. a Sr. Na vyrovnání tahu strun použili dvě pružiny z motocyklu, páku zhotovili ze starého držáku příruční brašny na bicyklu. Struny jdou přes kobylku, která se pohybuje po dvou válcích a kopíruje tah strun, takže je zde minimální tření při práci s pákou − struny se neodírají

10 ZVONEK

Svět hudby o kameny (Brian neměl peníze na to, aby neustále vyměňoval struny − vida!). „Měl jsem kopii své kytary, kterou udělal v Anglii John Birch. Byla velmi podobná, ale když jsem si na ní zkusil zahrát, bylo znát, že je to jenom kopie.

Nějak se mi prostě nezdál ten zvuk. Kytara, kterou jsme udělali s tátou, má v sobě vřelost a zároveň jasný, lepší rozsah zvukového spektra. Je to něco mezi zvukem Fendera a Gibsona.“ Lety si Brian na tuto svou „krbovou“ kytaru tak zvykl, že i když si posléze pořídil nejen svůj sen z mládí − Fendera Stratocastera − ale i další modely kytar, tak se neustále vrací ke svému modelu. Na pódiu a ve studiu je občas možné vidět ho i s jinou značkou − nejčastěji s Fenderem (stará láska nerezaví) − ale to jsou opravdu zlomky jeho hry. Všechny nejdůležitější nahrávky a všechna pódia − to vše bylo vždy a jen ve znamení Brian & jeho „krbový“ model.

Nyní se jen lehce dotkneme historie. Už v sedmnácti letech hrál Brian na škole s malou skupinou, nazvanou 1984. V tomto období se kapela pokoušela i o vlastní tvorbu.

Záhy se ale objevili Pink Floyd, Jimi Hendrix, Cream atd. a Brian se rozhodl dělat muziku trochu jinak. V roce 1971 založil spolu s Rogerem Taylorem skupinu Smile. Po problémech se zpěvákem přišla ze skupiny Wreckage budoucí obrovská pěvecká osobnost Freddie (Frederick Bulsara) Mercury. Když získali i baskytaristu Johna Deacona, začal se pomalu charakterizovat fenomén, známý posléze po celém světě pod jménem Queen. Další historii kapely nechám na někom jiném a budu pokračovat Brianovým „životopisem“. Po smrti Freddieho Mercuryho 24. 11.

1991 se Brian pustil do sólových projektů. Queenovský statut mu byl ale velkou přítěží. Přesto se mu nakonec s jeho Bandem podařilo natočit velice podařené sólové album Back To The Light. Kritikou a fanoušky bylo dobře přijato i vydání dosud nepublikovaného materiálu

DISKOGRAFIE: (uvádím pouze sólová alba)

1) Star Fleet Project (1983 − prakticky bez ohlasu) 2) Back To The Light (velice kvalitní, příjemná deska) 3) Live At Brixton Academy (1994 − potvrzení kvality) 4) The amazing spiderman (1995) 5) The adventures of Pinocchio (1997) 6) Another world (1998)

s Freddiem Mercurym.

Brian stále používá převážně aparáty Vox, které se pro něj staly charakteristickými, stejně, jako jeho „krbová“ kytara. Používá jich celkem 12, zapojených do čtyř řad po třech a každá řada je vyhrazena jinému nastavení. Před koncertem přichází Brian na stadion většinou první a začíná ladit. A to sám, nemá rád, když kdokoli sahá na jeho nástroje (i na rodinných fotografiích je tato skutečnost rozeznatelná − jeho manželka sice drží „krbovku“, ale Brian ji zezadu raději obouručně jistí...). May ochotně hovoří o svých vzorech a vlivech. S úctou hovoří o Jimi Hendrixovi, je nadšen neustálým tvůrčím a kytarovým nadšením Erica Claptona, oceňuje sólovou jedovatost Jeffa Becka a vysoce hodnotí Tonyho Iommiho: „...Tony z Black Sabbath − to je skvělý kytarista a přesto neustále podceňovaný...“ Líbí se mu i kytaristé z Def Leppard.

Na nové tváře má svůj vlastní názor: „Teď přicházejí kluci, kteří si jako startovní bod berou někoho jako je např. Eddie Van Halen − jenže potom nevědí, jak dál a stejně musejí zpátky ke kořenům.“ Uvádí ovšem výjimky: Steve Vai, Joe Satriani a mile ho překvapil i Nuno Bettencourt od Extreme (na Freddie Mercury Tribute).

Svá sóla tvoří tím způsobem, že si nejdřív při poslechu nahraných základů přehrává nápady v hlavě a pak je přenáší na hmatník − nechce se nechat ovlivnit ustálenými běhy − „...nejlepší melodie vznikají v hlavě, když si to neuvědomíš, tak sóla často ustrnou v zajetých kolejích.“ Často postupuje tak, že v režii nasucho hraje zároveň s nazpívanými party a přitom ho vždy napadá, co by šlo použít jako 2. hlas... Ve studiu občas i experimentuje − málokdo například ví, že ty mohutně znějící bicí ve We Will Rock You nejsou vůbec žádné bicí, ale pouhé prkno. Onen zdánlivý kopák, který se tam ozývá, vznikl tak, že všichni Queeni dupali po jednom prkně, k tomu přidali jednotný tleskot, v místnosti se instaloval jeden mikrofon a bylo to!

Brian většinou používá struny 009, občas 008, někdy zkouší jejich kombinaci. Na tyto měkké struny používá zásadně ta nejtvrdší, nejsilnější trsátka. Brian je drží lehce, protože „...mám rád, když mohu cítit ten pohyb a všechno, co se přenáší do prstû. Pro mě to je velmi senzitivní způsob hry.“ Brian je skvělý kytarista s vlastním výrazem, který si udržel do současnosti. Neustále se snaží jet dál, jamuje s mnoha muzikanty, vydává se na turné a všude ho doprovází jeho „krbová“ kytara, která s ním už zažila opravdu mnohé. A ať ho už v jeho kariéře potká cokoli, jedna věc je jasná − Brian patří mezi špičky světové kytarové scény.

(Ace)

ZVONEK 11

CoolHelp

COOLHELP

J

istě každý z vás zaregistroval barevné náramky COOLHELP. Ne všichni ovšem vědí oč jde, proto se vám COOLHELP pokusím přiblížit. Začněme tedy s názvem COOLHELP. Dalo by se přeložit jako módní pomoc.

Občanské sdružení pomáhá menším neziskovým organizacím prostřednictvím prodeje barevných náramků.

Každá z deseti barev náleží jedné z organizací. Můžete si tedy vybrat, kde chcete pomoci. Zde vám nabízím malého průvodce jednotlivými organizacemi.

Žlutá

Nadace pro transplantaci kostní dřeně Podporuje a financuje registr dobrovolných dárců kostní dřeně, který dává naději na vyléčení nemocným s nejtěžšími chorobami krve a nádory. Zisk z prodeje bude použit na financování vstupních testů dobrovolných dárců. www.kostnidren.cz

Oranžová

Mateřská centra Vytvářejí bezpečný prostor a tolerantní prostředí pro rodiny s dětmi, umožňují rodičům s malými dětmi vyjít ze společenské izolace, posilují roli matek a otců a pomáhají předcházet krizím v rodinách. Zisk z prodeje bude použit na vydání publikace metodiky zakládání a vedení MC. www.materskacentra.cz

Červená

Zdravotní klaun Zdravotní klauni přinášejí do nemocnic smích a radost hospitalizovaným dětem, spolupracují s lékaři a zdravotními sestrami a ročně pomáhají více než 13 000 vážně nemocných dětí v ČR. Zisk z prodeje bude použit na návštěvy dětských lůžkových oddělení v nemocnicích. www.zdravotni-klaun.cz

Bílá

Český paralympijský výbor Pomáhá sportovat dětem, které nevidí, neslyší nebo jsou tělesně či mentálně postižené. Maskotem je ptáček Emil. Zisk z prodeje bude použit na podporu a zlepšení podmínek pro sport a rehabilitaci handicapovaných dětí. www.emil-cpt.cz

Jeden náramek stojí 30 Kč a můžete si jej zakoupit na internetu(www.coolhelp.cz). Zde se také můžete podívat na stavy kont jednotlivých organizací.

Náramek mají i takové hvězdy jako Nicole Kidman, Tony Blair, Cameron Diaz a mnozí další. A pokud byste zatoužili po náramku navrženém vaší oblíbenou star, jsou k dostání na internetové adrese www.whateverittakes.org. Dále pak stojí za

12 ZVONEK

pozornost nadace Lance Armstronga na www.livestrong.org. A pokud nemáte internet, náramky COOLHELP jsou k dostání v Solidu na Karlově náměstí. A proto neváhejte, kupte si také náramek COOLHELP! Pokračování v příštím čísle.

Daniela Špundová(I.C)

CoolHelp

12 ZVONEK