V Brně čeká smrt Jan G. Němec
Odpovědná redaktorka: Gabriela Boška Jazyková korektura: Hedvika Landová DTP: Lenka Pavlisová Obálka: Lenka Pavlisová Copyright © ZONER a.s. Vydání první v roce 2026. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZRK2607 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zonerpress_redakce/
ISBN 978-80-7413-741-9
Věnováno Jardovi Sedláčkovi Díky, že jsem se od tebe mohl učit.
… Příběh odehrávající se v této knize je inspirovaný případem, který se udál v první dekádě 21. století v brněnské čtvrti Komárov. Jen díky vůli žít jedné z obětí a rychlému zásahu policistů vše skončilo po jediném útoku. Stačilo ale málo a mohli jsme být svědky případu podobného tomu, který je popsaný na následujících stránkách.
1 P
řiložila sklenici k ústům a hltavě se napila. Přesně tohle potřebovala. Po několikahodinovém postávání u prašné silnice jí vyschlo v krku. Odložila nápoj a hřbetem ruky si otřela rty. Mezi jemnými chloupky na jejím zápěstí se zaleskly krůpěje vody podobné těm, které stékaly po orosené sklenici. Pátravě se podívala na svého společníka. Zíral na půllitr, zamyšleně po něm přejížděl prsty a vypadal, že ji vůbec nevnímá. „Co teď budeme dělat?“ zeptala se ho. Muž mlčel a dál si pohrával se sklenkou. Poté ji zvedl a dlouze se napil. I on už měl žízeň. A navíc si potřeboval promyslet odpověď. Poloprázdný půllitr poté postavil zpátky na stůl a dál ho nepřítomně sledoval. „Nevím,“ poznamenal po chvíli. „Jít znovu stopovat nemá cenu. Když nám nikdo nezastavil předtím, tak teď už to tuplem nevyjde,“ konstatoval a pohledem sjel k hodinám. Ukazovaly čtvrt na deset. Venku byla tma. Dívka ho dál sledovala a čekala, co vymyslí. Její partner byl o dobrých deset let starší a taky zkušenější. Snad proto k němu cítila takový respekt. A proto mu bezmezně věřila. „Za hotel utrácet nechceme a ani pořádně nemáme co. Navíc nevíme, kde ho vůbec hledat. A s ubytovnou je to stejný. 7
Nejlepší asi bude zůstat tady. Je to nonstop. Hned tak za vírat nebudou. Maximálně kvůli úklidu. Třeba se nám po vede přesvědčit barmana, aby nás tady nechal. Koneckon ců moc lidí tu nemá,“ pokračoval po chvíli a rozhlédl se po místnosti. Dívka jeho pohled sledovala a musela uznat, že má pravdu. Ze šesti stolů byly obsazené jen tři, a to ještě dost bídně. Kromě nich dvou sedělo na druhé straně lokálu pár starších mužů, asi přátel. Popíjeli a docela hlasitě se u toho bavili. U vedlejšího stolu usrkával své pivo brýlatý dlouhán. Jinak byl lokál až na obsluhu prázdný. Vyšší zrzavý muž s krátkým plnovousem seděl v klidu za barem, četl si a občas unaveně zvedl pohled od knížky a zkontroloval hosty, jestli mají všechno. Ne, opravdu nevypadal, že by je chtěl vyhazovat. Přesto se jí tohle řešení nelíbilo. Přivinula se k paži svého společníka a položila mu hlavu na rameno. „Když já bych chtěla spát,“ zašeptala a její vlasy ho zašim raly na krku. Muž se na ni podíval a smutně se usmál. Poté svůj zrak znovu stočil k půllitru. Pomalu ho zvedl a přihnul si. „Můžeš si zkusit zdřímnout tady. Snad nás nechá,“ řekl, když odlepil sklenici od rtů. „Ale já bych radši do postele. A přikrýt se peřinou. A dát si sprchu,“ zasnila se. Znovu se smutně pousmál. Rád by jí vyhověl. Jenže neměl jak… „Musíš počkat do zítřka. To už budeme na Slovensku. A když se stavíme u strejce, určitě nás nechá přespat. Sice ješ tě neví, že se ukážeme, ale venku nás určitě nenechá,“ pokusil se dívku utěšit. Smutně zavřela oči. Radost z toho neměla. Spát chtěla teď. A sprchu taky! Ale co se dá dělat. Přemýšlela se zavřenýma očima a cítila, že pomalu usíná. 8
„Promiň, že ruším, ale možná bych vám moh pomoct,“ pro budil ji najednou cizí hlas. Otočila se. Vedle nich stál ten brýlatý rozcuchaný dlouhán od vedlejšího stolu. Překvapeně si ho prohlížela a napadlo ji, že je to vlastně docela sympaťák, dokonce jí vzdáleně připomínal bývalého spolubydlícího. „Slyšel jsem, o čem se bavíte. Jestli chcete, můžete přespat u mě,“ pokračoval mladík. Dvojice se na sebe podívala. S něčím takovým ani jeden z nich nepočítal. Muž chtěl nabídku odmítnout, dívčin pro sebný a unavený pohled ho ale zastavil. Než stihl zareagovat, mladík pokračoval. „Bydlím v baráku kousek odsud a jsem tam sám, takže není problém, abyste přespali. Místa je tam dost. Není to sice žádnej luxus, ale snad byste to přežili,“ pronesl a lehce se usmál. „To je v pořádku, my to zvládneme tady,“ odpověděl muž. Něco se mu na tom mladíkovi nezdálo. „Nechceme vás otra vovat. Stejně bysme vám neměli jak zaplatit,“ dodal. Dívka ho okamžitě zpražila přísným pohledem. Věděla, že to není pravda. Dvě tři stovky by mu za přespání určitě dát mohli. Navíc si ten kluk o žádný prachy neřekl a její přítel na bídku rovnou odmítl. Nelíbilo se jí to. Chtěla spát. A vyhlídka teplé sprchy a normální postele byla dost lákavá. Potěšilo ji, když se muž nenechal odradit. „Mě neotravujete. Jak jsem řek, stejně jsem tam sám, tak budu mít aspoň nějakou společnost. Proč maj bejt ty cimry prázdný, když je můžu nějak využít,“ zkusil to ještě jednou. „A placení mě nezajímá. Kvůli penězům to fakt nedělám. Chci vám prostě pomoct, mě to stejně nic nestojí. Jestli ale chcete, můžete mě na oplátku pozvat na pivo,“ usmál se. To muže nalomilo. Taková cena se mu zamlouvala. A když viděl prosebný obličej své partnerky, rozhodl se, že na nabídku přece jen kývne. 9
„Dobře, tak si k nám přisedněte,“ pozval příchozího a bar manovi, který scénu sledoval, gestem naznačil, aby přinesl další rundu. Pomalu si sundala tričko a stáhla modré vyšisované džíny s dírami na kolenou. Chvilku přemýšlela, jestli je má skládat, potom si to rozmyslela. Stejně je odsud za chvíli ponese. Pak si rozepnula podprsenku a přihodila ji na hromádku. Vzápětí následovaly i kalhotky. Hned se cítila líp. Byla v oblečení na pasovaná celý den a ten pocit, že ji chvíli nic nesvírá, byl fajn. Vykročila ke sprše. Najednou sebou trhla. Měla pocit, že za oknem viděla cizí tvář. Honem sáhla po ručníku a rychle se jím ovinula. Pak její pohled znovu zamířil k oknu. Nikdo tam nebyl. Rozhlédla se pátravě kolem sebe a znovu se otočila k oknu. Nic neviděla. Trochu váhavě ručník odložila a vkročila do spr chy. Sice byla pořád trochu nervózní, ale horká voda dopadající na nahou kůži jí dělala dobře. Konečně ze sebe mohla splách nout všechnu špínu a prach z dnešní cesty. Úlevou zavřela oči. Několik vteřin jen tiše stála a vychutnávala si klid, po kte rém celý večer tak toužila. Pak pomalu zvedla víčka a z hrdla se jí vydral výkřik. Už zase, už zase tam někdo byl. To se mi určitě nezdálo, utvrzovala se. „Jsi v pořádku?“ ozvalo se volání jejího přítele, které do provodil zabušením na dveře. „Jo, jen se mi něco zdálo,“ odpověděla a ze všech sil se snažila zachovat klid. Třeba to fakt nebyla pravda. Teď už za oknem přece ni kdo není. Možná je to jen tím domem. Od začátku z něj měla divný, stísněný pocit. I když jí na tělo dopadaly teplé kapky vody, zachvěla se.
10
Ale co, vyspíme se a zítra už budeme pryč, uklidňovala se a přitom ze svého těla co nejrychleji smývala mýdlo. Pak už se jenom usuší a zase bude se svým přítelem. S ním bude v bezpečí. I kdyby se něco stalo, on ji přece ochrání. S ním se nemá čeho bát. Panebože, on ho snad zabil! Chtěla křičet, ale z hrdla jí nevyšel ani hlásek. Šok ji úplně ochromil. Jen bezmocně lapala po vzduchu jako kapr vytažený z vody. Nemohla uvěřit tomu, co právě viděla. Připadala si jako v nějakém hrozivém snu. Ten mladík, ten dlouhán, ten úchylák, co ji šmíroval a co se ji snažil osahávat, když si myslel, že spí, rozmlátil jejímu příteli hlavu palicí. Potom, co ho Petr vyhodil z pokoje, se prostě vrátil, zvedl tu ohromnou palici a praštil ho s ní. Nedokázala to pochopit. Její mozek to odmítal přijmout. A tak jen tiše seděla a konsternovaně sledovala, jak muž odtáhl Petrovo tělo. A teď si jde pro ni.
11
2 S
otva se za posledním pacientem zavřely dveře, sundal si brýle a unaveně si promnul spánky. Měl toho za celý den dost. Sestra mezitím pomalu uklízela ordinaci. Po chvíli promluvil. „Škoda, že nejsou všichni pacienti jako tenhle. Snaží se, bere léky, chodí na prohlídky. A přitom s ním dřív byly takové problémy.“ Mohutná žena v bílé uniformě se ohlédla ke dveřím. „Asi si uvědomil, jak je to vážný. A že se musí snažit,“ za reagovala po chvíli. Lékař ji ale nevnímal. Byl zase ponořený do svých myšle nek. Praxi se věnoval už dvacet let, a přesto ho někteří pacienti stále překvapovali a nutili k zamyšlení. Setkával se s různými příběhy. Možná i proto si stále častěji uvědomoval, kolik pokušení a nástrah všude kolem čeká. Jak tenká je někdy hranice mezi přijatelným chováním a nezvlada telnou agresivitou. A jak malý impuls někdy stačí, aby ji člověk překročil a dostal se do spirály, která se jen těžko zastavuje. Občas ho napadlo, že je zvláštní, jak dlouho si může člověk připadat normální. Nebo jak dobře to dokáže předstírat před ostatními. Ať už jsou to sousedi, nebo kolegové z práce.
12
Podobná myšlenka prolétla jeho hlavou i teď. Mimoděk se při ní zadíval na sestru. Stála k němu zády a vůbec si ho nevšímala. Také k tomu neměla důvod. Pracovala u něj už spoustu let a znala ho jako své boty. Nebo si to alespoň myslela. Na lékařově tváři se mihl opovržlivý výraz. Připadala mu strašně obyčejná. Byl přesvědčený, že každý den myslí jen na to, aby už byla pryč, a že ji ani nenapadne přemýšlet o tom, co se děje v hlavě lidí, kteří k nim docházeli. O hlubších příčinách. O jemných detailech, které dokážou měnit lidské osudy. Zato o sobě měl lepší mínění. Ne, jeho myšlenky nebyly tak přízemní. Dnešní poslední pacient ho přiměl k tomu, aby se opět pohroužil do hlubin své mysli a přemýšlel o lidské schopnosti se ovládat a o tom, jak často vydrží jen do doby, než se objeví příliš velká výzva. Měl ve své evidenci několik pacientů, kteří to dokazovali. A jeden z nich právě odešel. I on všem dřív připadal jako normální soused a kolega. Dokud nepřišla výzva, které nedokázal odolat. Hráz zadržova ných tužeb povolila, zábrany zmizely a z nenápadného člověka se stala divoká zvěř. A nebyl zdaleka jediný… To všechno se lékaři honilo hlavou, zatímco se minutová ručička na hodinách v jeho ordinaci neúprosně přibližovala k šestce a naznačovala, že ordinační doba skončila už téměř před půlhodinou. „Tak já už půjdu, na shledanou zítra,“ přerušila jeho úvahy sestra. „Ano, já už taky jdu, na shledanou,“ odvětil nahlas. Ještěže nemůže nikdo vidět druhému do hlavy, pomyslel si a rovnal si věci do tašky. Věděl, že jemu jako sexuologovi by hodně usnadnilo práci, kdyby jediným pohledem odhalil, co si pacienti myslí. Rozhodně ale nepotřeboval, aby ostatní dokázali stejně číst v něm.
13
3 U
plynul týden, pak druhý a potom celý měsíc a policajti u něj pořád nezazvonili. Pomalu mu začalo docházet, že je v suchu. Že se vlastně o ty dva nikdo nezajímá, nikdo je nehledá. A jestli jo, tak někde jinde. Prošlo mu to úplně bez problémů. Jedinej, kdo si něčeho všiml, byly ty drbny z ulice, který viděly kouř. Jo, byl to blbej nápad, pálit věci těch dvou teď na jaře. A vlastně nejen věci, ušklíbl se. Nějak se jich ale zbavit musel. Kdykoliv se u něj mohli ob jevit policajti a nechtěl, aby našli jakýkoliv důkazy. Proto tam nesměl zůstat ani vlásek. A taky nezůstal. Jeho psi a pořádnej oheň se o všechno postarali. Jo, teď už může být v klidu. Teď už mu nic nehrozí. Příště si jen dá pozor na ty baby z okolí. Příště… Proč to vlastně nezopakovat? Vždyť mu nic nebrání. Ně jaká mladá stopařka se určitě najde. A kdyby náhodou neces tovala sama, nevadí, on si s tím přece poradí. Zvlášť když se tentokrát na všechno připraví a nenechá nic náhodě. Po rtech mu přeběhl nebezpečný úsměv a úlevu vystřídalo vzrušení. Vzrušení z toho, co se může stát. Z toho, co se stane.
14
Jak o tom přemýšlel, lehce se usmál a přivřel oči. Bylo mu jasné, že právě někomu podepsal rozsudek smrti. Smrti a krutého mučení. A chutnalo to sladce.
15
4 V
redakci byl klid. Většina lidí zrovna obědvala nebo byla v terénu. Kromě šéfredaktora v ní seděli jen dva lidé – pohublá žena, která měla na starost zpravodajství z kultury, a Martin Majtner, redakční černokronikář. Bylo mu osmadvacet, díky mnoho let pěstěnému plno vousu ale vypadal starší, což se mu v práci často hodilo. I když o ideály už za několik let u novin přišel, ještě pořád měl plno energie a chuti do práce. Přestože věděl, že čas, který u ní stráví, zdaleka neodpovídá částce, která se mu každý měsíc objeví na účtu. Poctivý přístup a vytrvalost se mu ale vyplácely. Jen díky nim se mu povedlo získat tak zajímavé kontakty. Byl na sebe proto hrdý. I když musel uznat, že měl tu a tam taky kliku. Ta největší byla v tom, že už dva roky žil sám. Ne měl nikoho, ke komu by se vracel a kdo by ho nutil, aby trávil večery u televize nebo uspáváním dětí. Občas mu sice chybělo, že na něj doma nikdo nečeká, musel ale uznat, že pro jeho práci to bylo požehnání. Nikdy totiž neřešil, kdy se dostane domů a kdy se zdrží až do noci – třeba na schůzce s některým ze svých zdrojů. A vyhovovalo mu, že se z pozdních příchodů nemusí nikomu zodpovídat.
16
Dnes to ale vypadalo, že bude mít volný večer. Potřeboval napsat jen jeden článek a s tím si během odpoledne hravě po radí. Před chvílí se totiž vrátil od soudu s podnikatelem, který podvedl své věřitele o desítky milionů korun. Dostal osm let. Rok ale strávil ve vazbě a po dvou třetinách ho pustí za dobré chování. To znamená, že má před sebou nanejvýš pět let vězení. Peníze se přitom nenašly. Pravděpodobně je ulil někam do ciziny a až ho pustí, bude si užívat. Takže se mu vlastně těch pár let za mřížemi vyplatí. Tím směrem utíkaly redaktorovy myšlenky, když do počítače ťukal krátké shrnutí soudu. Pokud nechtěl riskovat hádku s šéfredaktorem, potřeboval ho napsat co nejdřív a nahrát na web. Jeho šéf trpěl představou, že i tu nejmenší zprávičku musí mít online jako první, i když většině čtenářů to nejspíš bylo naprosto ukradené. V duchu si povzdechl a zrychlil práci, aby si pak mohl aspoň na chvíli vydechnout a konečně zajít na oběd. Vyrušil ho telefon. „Majtner, prosím,“ ohlásil se stručně. „Ahoj, Martine, tady Ivoš z vrátnice,“ ozvalo se vesele ze sluchátka. „Máš tu návštěvu. Nějaký pán si přišel stěžovat na policii. Prý mu zmizela sestra a vůbec ji nehledají.“ „Dobře, hned jdu dolů,“ odpověděl Majtner a položil slu chátko. Otráveně se zamračil. Kdo ví, co to zas bude. Takových stěžovatelů už zažil a většinou to byly nesmysly. Jako ten chlap, který si koupil maso a druhý den zjistil, že je zkažené. Jenže místo toho, aby s ním šel do krámu nebo na obchodní inspekci, běžel do novin. Proto tyhle nečekané návštěvy v redakci neměl moc rád. Většinou to byla ztráta času. K zajímavým případům se člověk dostal jen výjimečně. Přesto v koutku duše doufal, že tohle bude jedna z těch výjimek.
17
Dole už ho čekal vrátný. „Poslal jsem ho zatím dozadu do zasedačky,“ uvítal novináře. „Díky. A co je to zač?“ „Uvidíš,“ pokrčil rameny usměvavý muž. „Říkal, že se mu asi před čtrnácti dny ztratila sestra. Prý s tím byl na policajtech, ale ti na to kašlou,“ dodal. A sakra. To zase bude nějaký chronický stěžovatel, který si myslí, že policajti celé dny jen sedí na zadku a všechna hlášení schválně ignorujou, napadlo redaktora. Nahlas to ale neřekl. Věděl, že čtyřicátník sedící za okénkem vrátnice patří k těm, co nemají policii zrovna v lásce, a že pokusy o její obranu ne mají sebemenší naději na úspěch. Sám se o tom už několikrát přesvědčil. „Dobře, jdu za ním a uvidíme, co z toho bude,“ poznamenal nakonec a prošel kolem vrátného. V zasedačce už na něj čekal asi pětatřicetiletý muž. Novinář k němu napřáhl ruku. „Dobrý den, já jsem Martin Majtner,“ představil se. „Balogh, dobrý den,“ potřásl mu návštěvník pravicí. Redaktor si ho změřil pohledem. Byl to chlap jako hora. Určitě mu nechybělo moc ke dvěma metrům, široká ramena, ruce jako lopaty. Od toho bych nechtěl jednu koupit, pomyslel si mimoděk. Sám sice měřil přes metr osmdesát, ale s výškou ani muskulaturou tohohle člověka se zdaleka nemohl měřit. Svalnatý muž však nevypadal, že by chtěl někoho mlátit. Nervózně si pohrával s prsty a očima těkal po zasedačce. Jeho tmavá pleť ukazovala, že má silné cikánské kořeny. Jestli teda patří k těm, co jsou na slovo cikán hrdí, a neschovává se za označení Rom, pomyslel si novinář. Sám vždycky radši mluvil o cikánech. Cítil v tom slově tradici, nespoutanost a žár lidí, kteří si vždy žili po svém. „Tak co se děje?“ zeptal se ho, když usedli ke stolu.
18
„Víte, mně zmizela sestra. Už je to dva týdny. A policajti ji furt nenašli. Teda hlavně jde o to, že ji ani nehledali. Víte, jak to je – cikánka, a ještě k tomu prostitutka. To je pak každýmu fuk,“ řekl a podíval se na Majtnera, který si rychle načmáral pár poznámek. „A kdy to bylo? Myslím, kdy přesně se ztratila?“ „Před dvěma tejdnama. V úterý šla večer ven, jako makat. No a druhej den nepřišla.“ „A kdy jste s tím byl na policii?“ přidal redaktor další dotaz. „No asi v neděli,“ řekl muž a zabodl pohled do stolu, jako by doufal, že tam svou sestru najde. Novinář zvedl překvapeně zrak a podíval se na chlapa, který seděl naproti němu. „Proč tak pozdě?“ zeptal se udiveně. „Nó…“ protáhl muž a rozpačitě se podrbal na hlavě. „Nej dřív jsme mysleli, že se u někoho zasekla. Na nějakým kšeftu. A pak jsme se ji snažili hledat sami. Jak jde o nás, tak se poli cajti stejně moc nepřetrhnou. My se mezi sebou dobře známe, tak jsme ji prvně hledali společně. Ale nenašli,“ dodal smutně muž a podíval se na Majtnera. Ten si neznatelně povzdechl a zrekapituloval, co se právě dozvěděl. „Takže sestra se ztratila někdy předminulé úterý a vy jste to hlásili v neděli, je to tak? A co vám řekli na policii?“ „Prej že jsme měli přijít dřív. A že se na to podívají. Ale nevypadali, že by se chtěli zrovna strhat.“ „A od té doby jste s nimi nemluvil?“ „Ale jo, však jdu právě odtud. Říkali, že prej ji hledali, ale nic nenašli. Přitom jsme je u nás neviděli, že by tam chodili a ptali se po ní nebo něco. A ještě mi tvrdili, že s jejím povo láním se není čemu divit. Prej kdo ví, kam s kým odjela. To je ale úplná blbost. Má doma tři děcka a pomáhala mámě, která nemůže pořádně chodit. Tak kam by odcházela?“ roz čílil se muž.
19
„Jasně, to nedává smysl,“ poznamenal honem Majtner, aby ho aspoň trochu uklidnil. „Určitě to takhle není v pořádku a podívám se na to. Jen vás ještě poprosím o nějaké detaily. Kde jste to hlásil, kdo to řeší, jméno vaší sestry a tak dál,“ dodal a poctivě si zapisoval údaje, které mu jeho protějšek diktoval.
20