Skip to main content

ZRK2605_pro_fanousky_ukazka_2

Page 1

KAPITOLA PRVNÍ AlexandrLakavy: Mýmu péru je zima, moh bych si ho ohřát u tebe v zadku?

Avi

N

APADLO VÁS NĚKDY… Posledních pár let se mi občas vrací jeden konkrétní sen. Ne moc často, ale pokaždé je na chlup stejný. Stojím na střeše mrakodrapu na Manhattanu. Nevím, který přesně to je… Ale v tom snu mi připadá tak vysokánský, že by to klidně mohla být Empire State Building. Celé moje tělo je napjaté jako struna, svaly mám zaťaté a drkotám zuby. Všech­ no je tak živé, až skoro fyzicky cítím, jak mi chladný vítr cuchá vlasy… Není tu žádné zábradlí. Stojím na samém okraji, špičky mých bot ho dokonce přesahují a trčí do vzduchu. A já vím, že bych měl couvnout. Vím, že bych se měl vší silou vrhnout dozadu, co nejdál od hrozby tragické smrti. Jenže to neudělám. Pokaždé se mi přihodí něco jako sebevražedné freudovské přeřeknutí, v tom­ hle případě spíš přešlap, a já… uklouznu. A padám. Padám a padám, ale ne rychle. Padám pomalu. Snáším se k zemi, kolem mě poletují ptáci a já nahlížím dovnitř do budovy, ale nikdo si mě nevšímá, každý se stará sám o sebe. Pár lidí poznám. Obvykle je mezi nimi moje máma. Vzhlédne a uvidí mě levitovat za oknem své kanceláře. Usměje se a mně se z toho pokaždé sevře žaludek. Vypadá spokojeně a já si myslím, že je to proto, že neví, co se děje. Vůbec netuší, že její syn za chvíli zemře. Jenomže já se sice střemhlav řítím k zemi, ale ani trochu se nebojím. V žilách mi koluje adrenalin, jsem jako zhypnotizovaný a zasněný zároveň a zdaleka mi nepřipadá, že bych měl umřít. Mám pocit, jako bych se právě probouzel k životu. Než dopadnu na snovou ulici, pokaždé se probudím a prudce se v posteli posadím. 11


Mám přitom děsivý pocit, že jsem se vážně vznášel ve vzduchu, a jakmile se mi vrátí vědomí, žuchnu zpátky na matraci. Kdysi jsem si myslel, že mě ve spánku unášejí mimozemšťani. Nebo že žiju v nějaké simulaci a došlo k chybě kódu. Což by mohla být pravda. Ale možná je to spíš most, nebo brána. Nakouknutí za pootevřené dveře mé paměti nebo představivosti. A přestože mi to zpočátku nahání strach, prostě si nemůžu pomoct, a napadne mě… Jaké to asi je padat z velké výšky. Myslím hypoteticky, samozřejmě. Nejsem zrovna depresivní typ a ve sku­ tečnosti nechci skočit ze střechy mrakodrapu. Ale moje podvědomí evidentně fascinuje představa, že se dobrovolně nechávám unášet jinam. Že mám ze skoku do neznáma radost… Že se směju a mávám lidem za okny, zatímco se řítím bůhvíkam. Já vím, co si teď asi říkáte… Z tohohle týpka mluví tráva. Chápu to a obvykle byste se trefili. Ale zrovna teď ne. Popravdě se nemůžu dočkat, až za mnou doma zapadnou dveře a já ze sebe budu moct vykouřit všechny pozůstatky dalšího náročného dne na střední škole. Bydlím tu už tři měsíce a pořád jsem si nezvykl. Upřímně řečeno, na střední v Brooklynu to taky nebyla žádná sláva. Moje milovaná máma a já jsme se před čtvrt rokem přestěhovali do malebné části historického města na východním pobřeží. Možná jste o něm už slyšeli, jmenuje se Boston. Opustit New York pro mě bylo těžké, protože jsem to tam měl fakt moc rád, navzdory té tragické události, kvůli které jsme si nakonec sbalili svých pět švestek a vyrazili do nového života. Já se v Brooklynu narodil a máma tam bydlela víc než polovinu života. New York byl můj třetí rodič. Tři měsíce zdaleka nestačí na to, aby se mi z paměti vytratilo všechno, co jsem na něm miloval. Stýská se mi po hluku, bordelu a špíně, které všichni oka­ tě přehlížejí. Po lidech, kteří mají na háku, jak vypadají nebo co si o nich myslí ostatní. New York je přeplněným domovem těch nejopravdovějších lidí, s jakými jsem se kdy setkal. Netvrdím, že Boston nestojí za nic. Taky má své klady, ale my vlastně neby­ dlíme přímo v Bostonu. Přestěhovali jsme se na předměstí, do menšího města s názvem Malden. Začátky v nové škole a v novém městě jsou přesně takové, jak jsem si je před­ stavoval. V jednom kuse mám nervy na pochodu. Snažím se v Bostonu zabydlet a zvyknout si na všechny ty zvláštnůstky, které ho tolik odlišují od New Yorku, snažím se zvyknout si na druhák, najít si kámoše a zvládnout nálož úkolů, které mě ani za mák nezajímají… Mám za sebou vyčerpávající tříměsíční honičku. Ale myslím, že teď už to mám pod kontrolou. Hlavně proto, že jsem potkal Kylea, který mi prodává trávu. 12


Celkem vzato všechno probíhá v pohodě, ale pro někoho, jako jsem já, to znamená pro asociála od přírody, je docela problém se skamarádit a zapadnout… Prostě to nikdy nebyla moje silná stránka. Jsem tak trochu podivín a nehodlám se měnit jen proto, abych se někomu zalíbil. Pevně věřím, že až přijde ta pravá chvíle, tak se to stane. Jestli existuje někdo, kdo taky miluje umění a emo hudbu z doby, kdy ještě nebyl na světě, berou ho kryptozoologie, true crime a Tarantino, tak se určitě jednou najdeme a stanou se z nás kámoši. Není potřeba na to tlačit. Tohle je ten slavný paradox introvertů. Čekáme, až nás ostatní introverti sami osloví. Sečteno podtrženo, zatím jsem si nenašel žádné opravdové přátele, až na Kylea, ve škole to není nic moc a všechno mi připomíná, že Boston rozhodně není Brooklyn. Ale přesto se nenechám odradit. Přijeli jsme sem přece začít nanovo a z našeho nového života se pořád ještě kouří jako z čerstvě vypečeného rohlíčku. Na strouhanku to zatím zdaleka není. Takže na to koukám optimisticky. Zrovna vystupuju z autobusu, když mi v kapse zabzučí telefon. Sotva přeběh­ nu na druhou stranu ulice, ťuknu na notifikaci z Instagramu. Cestou k našemu bloku vnímám chodník před sebou jen periferně, protože si čtu novou soukromou zprávu. HollyLang333: Tvý kresby jsou boží 😍

Nepatrně se pousměju. Úsměv mě přejde ve chvíli, kdy zakopnu a málem telefon upustím, protože se nedívám pod nohy. Holly je moje spolužačka, chodíme spolu na výtvarku. Myslel jsem, že mám halucinace, když jsem ji zahlédl, jak kouká na jeden z mých výkresů… Ale nejspíš to halucinace nebyly. Holly si totiž právě teď prohlíží můj profil a píše mi. No páni! Lůzrovi Avimu píše holka! Jsem štěstím bez sebe, protože jak jsem řekl, tohle se obvykle nestává. Holly je fakt hezká a během těch našich pár pidi rozhovorů se upřímně usmívala, což beru jako dobré znamení. Ale hlavně pochválila moje kresby. Celkově mi tenhle zážitek pěkně polechtá ego, což zrovna teď zoufale potřebuju. Cítím se skvěle. Sice asi ne tak skvěle, jako když se ve snu vznáším ve vzduchu, ale klidně se s tím spokojím. A když už je řeč o povznášejících pocitech, znovu si vzpomenu na jointa, který na mě čeká doma. Máma bude ještě hodinu v práci, takže mám dost času se zkouřit, než dorazí domů a seřve mě za to. Ví, že mi tráva pomáhá zkrotit úzkosti, a není z toho dvakrát nadšená. Ale jenom proto, že Hannah Vegová v životě nevyzkoušela žádné drogy a vlastně skoro ani nepije alkohol. Už asi milionkrát jsem se ji snažil přesvědčit, protože 13


tráva je přece legální, ale ona pořád vytahuje, že dokud mi není osmnáct, musím poslouchat. Vážně tolik záleží na pár měsících? Nebo teda na pár letech… Osmnáctiny oslavím přesně za dva roky a jeden týden. Ale jak říkám, kdo by řešil takové maličkosti? Připadá mi extrémně nepravděpodobné, že by se v těch příštích dvou letech mohlo stát něco zásadního, ale rodiče to zřejmě vidí jinak. Když o víkendu přijdu domů a táhne ze mě tráva, máma to záměrně přehlíží. Sice to nikdy nenechá bez poznámky, ale v jejích očích je kouření v sobotu jen trestuhodný zločin, kdežto kouření v týdnu je zločin hrdelní. Vůbec se v těch jejích zásadách nevyznám. Ale tohle bude zřejmě taky patřit na seznam věcí, které chápou jenom mámy. Naťukám Holly rádoby ležérní poděkování doplněné usměvavým smajlíkem a šoupnu telefon zpátky do kapsy. Jsem skoro doma, a než zmizím za dveřmi, zamávám naší paní domácí Rosemary, která bydlí naproti přes ulici. Mám pocit, že je v jednom kuse venku, buď zalévá kytky na předzahrádce, nebo seká ten svůj miniaturní trávníček, a pokaždé má na hlavě naražený divný slamák, ve kterém vypadá jako nahastrošená komparzistka z Domku v prérii. Rosemary je prostě zvláštní. Je mi sympatická. A taky mě pořád dostává do kolen ten její přízvuk. Protahuje slova a zní úplně jinak, než jak jsem byl zvyklý z New Yorku. Zaparkuj káááru. Děsně dobrá polívkááá. Prostě k popukání. Vytáhnu klíče a jednou rukou odemknu dveře, přičemž tou druhou už lovím z batohu jointa a zapalovač a snažím se to všechno naráz zvládnout, zatímco šlapu po nekonečném schodišti až do třetího patra, kde s mámou bydlíme. Vteřinu po tom, co za mnou zapadnou dveře, už si strkám jointa mezi rty a snažím se ze svého opotřebovaného zapalovače vykřesat plamínek. Nechce se mu a mě napadne, že je možná načase pořídit si nový. Škrtnout a připálit si se mi podaří až ve chvíli, kdy se plížím přes obývák a chci co nejrychleji vypadnout na zadní verandu. Tenhle příběh bohužel nemá šťastný konec, na gauči totiž sedí moje matka a pozoruje mě s významně zved­ nutým obočím. Vytřeštím na ni oči a bleskově si vytrhnu jointa z pusy. „Do háje… kdo mi to tam nastrčil?“ Snažím se ho uhasit na jazyku a máma obrátí oči v sloup. „Avi…“ „Jak to, že jsi tak brzo doma, mami?“ Věnuju jí svůj nejnevinnější úsměv, má­ vám u toho řasami a snažím se působit jako ten nejsladší, nejrozkošnější synáček pod sluncem. Očekávám vodopád výčitek, takže rezignovaně odložím batoh na podlahu a čekám, až přijde. Jenže ono nepřijde nic a já se na mámu teprve teď konečně 14


pořádně podívám. Usmívá se, ale to, jak poklepe na místo vedle sebe, působí trochu křečovitě. „Pojď si sednout, broučku,“ požádá mě a já bych přísahal, že se ani trochu nezlobí. „Musím si s tebou o něčem promluvit…“ Ajaj. No tak jo… Už teď z toho nemám dobrý pocit. Máma je moje nejlepší kámoška. Když to řeknu takhle na plnou pusu, nejspíš zním jako naprostý lůzr, ale asi nikoho nepřekvapím. Jsem s tím smířený a nemá cenu si na nic hrát. Když ti ty obnošené conversky padnou, nenuť se nosit lakýrky… Máma a já máme už pěkně dlouho jen jeden druhého. Jinak jsme na světě úplně sami. Až doteď jsme se spolu otevřeně bavili úplně o všem, takže žádné vážné roz­ hovory nebyly potřeba. Jenže ta její ztuhlá ramena, ty její doširoka rozevřené oči, které na mě naléhavě upírá s tím, že si musíme o něčem promluvit… to všechno ve mně vyvolá neodbytný dojem déjà vu. Máminy oči se zalijí slzami, které nemůžou být ničím jiným než předzvěstí špatných zpráv. „Musím ti něco říct, Avieli… jde o tvého tátu.“ „Já postojím,“ odmítnu a nedůtklivě si založím paže na hrudi. Jako bych si myslel, že když zůstanu stát, její slova nebudou tolik skutečná. „Avieli, pro lásku boží, prostě si sedni,“ zasupí máma. „Oukej, ale jen proto, že chci, ne proto, že jsi to řekla.“ Máma s pobaveným smíchem zavrtí hlavou a já se mezitím usadím na gauči vedle ní. „Dobře, tak jo. Ty jsi tady šéf.“ Máma se ke mně natáhne, zlehka se dotkne mé tváře a prsty mi pročísne tmavé vlasy. Vyschne mi z toho v krku a začne mě v něm nepříjemně škrábat. „Jak bylo ve škole?“ zeptá se a já káravě přimhouřím oči. „Mami, prosím tě. Očividně mi chceš říct něco důležitého, takže pojďme tyhle zdvořilosti přeskočit, ať můžeme přejít rovnou k věci. Protože mě tohle chození kolem horké kaše docela stresuje.“ Máma se na mě soucitně podívá a nakloní hlavu k rameni. „Omlouvám se, zlatíčko. Nechtěla jsem tě rozrušit…“ Odmlčí se a já se k ní dychtivě nakloním blíž, kůže mě samým napětím šimrá, jako by po ní lezli mravenci. „Ale mám pro tebe novinku.“ „Jakou novinku?“ zeptám se potichu. Snažím se být trpělivý a zbytečně na ni netlačit, ale samou nervozitou už mi začaly cukat prsty. Máma se zhluboka nadechne a pomaloučku vydechne, než na mě vypálí: „Někoho jsem potkala.“ Celé mé tělo ztuhne, jako by si někdo objednal ledovou sochu šokovaného teenagera. Nevím proč, ale tohle je absolutně to poslední, co bych čekal, že od ní kdy uslyším. 15


Máma na mě starostlivě kouká a já na ni civím s otevřenou pusou, jako by mi právě oznámila, že se hodlá stát profesionální klaunkou a obrážet se svým vystoupením rodea. „Avi… je ti dobře?“ „Ehm… cože?“ Hučí mi v hlavě. Přinutím se asi tak dvacetkrát zamrkat, abych se trochu probral. „Jo, jasně. Je mi… je mi… dobře?“ Sice jsem neměl v úmyslu vyslovit svou odpověď jako otázku, jenže mi jde z té novinky hlava kolem a mozek mi vypovídá službu. Jak jako… někoho potkala? Myslí tím snad… člověka, se kterým… se kterým chce chodit? Máminy schůzky by se za ta léta, co jsme sami, daly spočítat na prstech jedné ruky a žádná z nich nikdy nikam nevedla. A když už máma vyrazila na rande, obvykle mi řekla, že jde ven se svým známým, nebo něco v tom smyslu. Ještě nikdy předtím si mě kvůli žádné schůzce neposadila na gauč, nikdy necítila potřebu se mnou o ní vést vážný rozhovor. Ošije se. „Tak dobře… Já jen, že jsi zbledl jako stěna –“ „A ty mi teď jako říkáš, že půjdeš s někým na rande, je to tak? Protože to je sa­ mozřejmě v pohodě,“ opáčím, jako by vůbec o nic nešlo, ale kdybych se neovládal, rozhodně bych nevydržel takhle nehybně sedět. Máma si odkašle. „Víš, my už jsme se vlastně párkrát sešli.“ „Aha.“ Moje myšlenky se trhavě točí v kruzích jako křeček v kolečku. „Vůbec ses o tom nezmínila…“ „Nechtěla jsem tě s tím zatěžovat, dokud to nebude vážné.“ Podívá se na mě svýma temně modrýma očima a rozrušeně zamrká. „Počkej, takže chceš říct, že teď už to vážné je?“ zaskřehotám. „Co je to za chlapa?“ „Jmenuje se Tom.“ Z toho, jak se jí rozzáří obličej jen proto, že vyslovila jeho jméno, se mi sevře žaludek. „Tom?“ opakuju po ní posměšně, protože si nemůžu pomoct. „To je pěkně stupidní jméno…“ „Avieli,“ okřikne mě máma přísně. „To byla nezdvořilá poznámka.“ „Promiň.“ Promnu si oči. „Já jen… prostě mě to překvapilo, to je celé. Nebyl jsem na něco takového připravený… Tohle je poprvé, co mi oficiálně oznamuješ, že s někým chodíš.“ Máma mi povzbudivě stiskne paži. „Já vím, miláčku. Promiň mi to. Nechtě­ la jsem to před tebou tajit, ale nejdřív jsme měli plné ruce práce se stěhováním, pak ses potřeboval trochu aklimatizovat ve škole… Připadalo mi rozumné chvíli počkat, než ti to řeknu. Chtěla jsem si být jistá, že se mi opravdu líbí.“ Znovu mi vyschne v krku a spolknu další dávku nejistoty. „A teď už jsi?“ Máma přikývne. „Jsem. Je vážně moc hodný a chytrý. A má syna ve tvém věku…“ 16


„Kde jste se s tím chlapem vůbec seznámili?“ vyptávám se. Pořád jsem z jejího oznámení pořádně vykulený, ale snažím se to nedat najevo. Nechci se chovat jako nedospělý pitomeček, ale tímhle mě máma vážně dostala. „A jak mi mohlo uniknout, že si chodíš na rande?“ „Poznali jsme se u nás v salonu, když přivezl auto,“ odpoví máma. „Pozval mě na oběd, pak jsme se sešli ještě asi třikrát. A potom jsme párkrát zašli na večeři…“ „Takže když jsi mi tvrdila, že musíš zůstat dlouho v práci…“ zamumlám, všech­ ny dílky skládačky do sebe začínají zapadat. „Moc mě mrzí, že jsem ti lhala, Avi,“ vzlykne máma, vezme mě za ruku a stisk­ ne ji v dlaních. „Víš… pro mě je tohle všechno tak nové. Já jsem vlastně…“ zarazí se, sklopí oči a zadívá se na své ruce. „Víš, já ještě…“ odmlčí se a zarytě upírá po­ hled na naše spojené dlaně. „Od té doby, co se stalo to s tvým tátou, jsem vlastně s nikým pořádně nechodila.“ Její slova mě štípou v hrudi, jako by mi někdo napumpoval do žil kyselinu. Můj táta zemřel, když mi bylo šest. To znamená, že už je to deset let, a máma od té doby neměla žádný skutečný vztah. Což je na nic. Nechci, aby se cítila mizerně. Koneckonců je ještě mladá. Sice kvůli tragické nehodě nečekaně přišla o lásku svého života, ale to přece nemusí znamenat, že se už nikdy nesblíží s nikým jiným. Připouštím, že já sám vím o lásce velké kulové. Nikdy jsem ani neměl holku… pokud nepočítáte Kelsey Lachlanovou v šesté třídě, se kterou jsem chodil celé tři dny. Nebo Taylor Nguyenovou, se kterou jsem se čas od času líbal, když jsme ještě bydleli v Brooklynu. Nic z toho se v žádném případě nedá považovat za vztah nebo něco vztahu podobného. A neříkám, že se randění vyhýbám, jen jsem zatím nenašel nikoho, do koho bych se zamiloval až po uši… Tak jako se to očividně stalo Tomovi, když potkal mou mámu. „Miláčku, vidím na tobě, jak tě to trápí,“ vydechne máma a vrhne se na mě. Pevně mě obejme, pořádně mě stiskne v náruči a prsty mi pročesává vlasy. Najednou si zase připadám jako malý kluk… Vybaví se mi, jak jsme spolu oplakávali tátovu smrt. „Mami, já už nejsem dítě,“ zavrčím a snažím se vykroutit z jejího sevření. „A nejsem žádná křehulka. Nezhroutím se kvůli tomu, že budeš chodit na rande. Jenom bych si přál, abys neměla pocit, že to přede mnou musíš skrývat…“ „Já vím, Avi,“ kníkne máma. „Ty jsi tak hodný syn. Právě proto jsem ti mu­ sela říct, jak se věci mají.“ Položí mi štíhlou ruku na tvář. „I pro mě je to zvláštní, nejsem zvyklá se takhle cítit, věř mi.“ Přikývnu a naposledy ztěžka spolknu své váhání. Mojí mámě se líbí nějaký chlap, to přece ještě není konec světa. Je to jenom cizí chlápek. Nikdy se z něj nestane můj táta. „Takže… ty ho máš fakt ráda?“ Přinutím se k úsměvu a máma se rozzáří. 17


Musím říct, že v tuhle chvíli vypadá o hodně mladší, jako by ji tenhle nový vztah úplně rozsvítil. A ne, že by se mi chtělo rozebírat zrovna tohle téma… ale myslím, že jí na tom člověku, na tom Tomovi, musí hodně záležet. „Mám, Avi,“ vydechne. „Je vážně skvělý. Nemůžu se dočkat, až vás dva sezná­ mím.“ Znovu na ni vykulím oči a ona se rozesměje. „Až na to budeš připravený, samozřejmě.“ Roztřeseně vydechnu. Kvůli mámě toho dokážu hodně… Budu jí to přát. Jsem si jistý, že se zvládnu... s tím jejím Tomem seznámit. A až k tomu dojde, bude muset projít mým testem. Jestli zjistím, že pro ni není dost dobrý, rozhodně si to nenechám pro sebe a veškerá moje podpora tím skončí. Najednou se mi v hlavě znovu vynoří něco, co pronesla před chvílí. „Říkala jsi, že má syna v mém věku?“ Máma přikývne. „Ano, má! Zatím jsem se s ním nesetkala. Řekli jsme si, že počkáme a nejdřív si promluvíme s vámi oběma…“ Oni si tohle oznámení naplánovali společně? „Mami… Jak dlouho už se s tím chlapem vlastně vídáš?“ Probodnu ji pohledem. Máma si zaryje zuby do spodního rtu, chvíli váhá a teprve pak odpoví: „Už je to asi tak… dva měsíce.“ „Dva měsíce?!“ Oči mi málem vypadnou z důlků, pokolikáté už? „Vždyť jsme se sem přestěhovali teprve před třemi měsíci! Ježíši, tady v Bostonu se teda neztrácí čas, musel po tobě jít jako slepice po flusu…“ „Avi!“ okřikne mě máma. „Dobře, fajn. Jako prasátko po lanýži.“ Usměju se na ni a její tvář se pomalu vyjasňuje. „Ten lanýž jsi ty… protože lanýže jsou nóbl.“ Máma si stiskne kořen nosu. „Jak se mi podařilo vychovat někoho takového…“ Zazubím se na ni od ucha k uchu. „Avieli, už jsem se ti omluvila, že jsem to před tebou tajila,“ pokračuje máma a lítostivě si povzdechne. „Mohl bys prosím přestat s těmi pokusy vyvolat ve mně výčitky svědomí? Je to nezvyklá situace pro nás všechny. Víš, Tom se nedávno rozvedl a bylo to hodně ošklivé… Zkrátka jsme se chtěli ujistit, že je to mezi námi skutečné, než to oznámíme našim klukům.“ Žaludek se mi sevře, jako by ho někdo zmáčkl v hrsti. Máma o tom všem mluví… jako bychom už byli rodina. Všichni čtyři… Já, máma, Tom… a ten druhý kluk. Nevlastní bratr? Tomu říkám bizár. Celý svůj život jsem strávil jako jedináček. Já přece nemám páru, jak být zčistajasna něčí brácha… „Matko, musím se tě zeptat na něco velmi důležitého,“ zamumlám a máma na mě kouká jako zjara. „Můžu si jít zakouřit, prosím?“ Máma se zahihňá a já nedokážu potlačit úsměv. Navzdory neklidu, který se ve mně po jejím oznámení plíživě rozpíná, je to pořád moje máma a nejlepší 18


kamarádka. Jo, prostě jsem maminčin mazánek. A dokud máme jeden druhého, jsem si jistý, že všechno dopadne na jedničku. Ale teď se rozhodně potřebuju vyklidnit, než z toho fakt začnu mít depku. „Tak dobře…“ přikývne máma. „Můžeš jít ven na verandu, já zatím začnu s večeří a budu předstírat, že netuším, co tam venku děláš.“ Zazubím se na ni a vstanu. „Díky, mami.“ Máma se na mě usměje, a než otevřu dveře na verandu, dodá: „Mám tě moc ráda, Avi.“ Zastavím se a kouknu na ni přes rameno s ležérním úsměvem, který je podle mě fakt jen maličko křečovitý. „Taky tě mám moc rád, matko.“ A pak už vypadnu na vzduch a zapálím si jointa, svaly mám ztuhlé psychic­ kým napětím a myšlenky rozkolébané neklidem. Nechci myslet na to, že mě už podruhé za tři měsíce čeká další drastická změna… A přestože tahám jednoho šluka trávy za druhým, nejsem na tom o nic líp, ani když mě do prstů pálí žhavý konec dohořívajícího jointa. Na tyhle zběsilé myšlenky mi marihuana stačit nebude.

19


KAPITOLA DRUHÁ MacekMeziNohama: Prosil bych tě, abys mi zničil život, a ještě bych ti za to poděkoval.

Kyran

N

ECHCI S TÍM MÍT ABSOLUTNĚ NIC SPOLEČNÉHO… Pevně stisknu víčka a snažím se soustředit na to, co dělám. Zahnat nepříjemné myšlenky a frustraci z toho, co vím, že se blíží, a prostě se jen soustředit na tuhle chvíli. Její jazyk v mých ústech je hedvábný a vlhký, mezi prsty mi kloužou hlad­ ké prameny jejích vlasů a já se na ni pokouším naladit. Vracím jí každé jemné kousnutí a nasátí rtů, rozvaluju se v její posteli a ona se o mě celým svým pružným tělem smyslně tře. Je to fakt příjemné. Ještě aby ne. Ale myšlenkami jsem stejně někde jinde. Přestože nechci… Dal bych cokoli za to, abych se dokázal plně soustředit na svoji přítelkyni a tenhle moment. Jenže nemůžu přestat myslet na to, že už bych měl jít, a co musím udělat pak… A obojí mě sere. Už potřetí se pokusím vysvobodit svou pusu, abych mohl Becce pošeptat na ty její plné rty: „Já fakt musím jít, brouku. Jestli přijdu pozdě, tátu klepne pepka…“ „Ještě chvilku,“ zakňourá, vklouzne rukou mezi naše těla a sjede s ní rovnou k mému rozkroku. „Nebudeš litovat.“ Je vůbec možné, aby byl kluk v mém věku schopný takovou nabídku odmít­ nout? Podle mě ne. Ale zrovna teď nemám na vybranou. Dnešní večer je podle mého táty výji­ mečný a já jsem z toho už teď na prášky. Samozřejmě je mi předem jasné, že domů dorazím s vrabčím hnízdem na hlavě a s cucfleky, a rozhodně nepotřebuju, aby mě táta sjížděl nesouhlasnými pohledy. Sice si nemyslím, že by mi Becca udělala cucflek na viditelném místě, ale jistý si být nemůžu.

20


„To zní lákavě,“ zazubím se na ni, ještě jednou ji něžně políbím a zároveň ji od sebe jemně odstrčím, „ale já musím běžet. Jestli tátu vytočím, napaří mi na zbytek letních prázdnin zaracha. A to přece nemůžeme dopustit… Že ne?“ Becca trucovitě špulí pusu a nepřestává mě ošmátrávat všude možně. Ale nakonec si povzdechne: „Ne, to nemůžeme. Hlavně proto, že Kim má za dva týdny párty u bazénu a ty musíš vidět nové plavky, co jsem si kvůli tomu koupila.“ Zamrká na mě svými dlouhými falešnými řasami. „Budeš koukat.“ Opatrně ji sevřu konečky prstů v pase. „Už se těším.“ Naposledy ji líbnu na rty, konečně se mi podaří vymanit se z jejího sevření a odkulím se z postele. Ještě jí zamávám a pošlu jí vzdušný polibek, a pak už vy­ střelím z pokoje a letím po schodech do přízemí. Když vyběhnu na ulici, otráveně zavrtím hlavou. Nemůžu uvěřit, že musím o muchlování se svou holkou přijít zrovna kvůli něčemu takovému… A zrovna když je úplně sama doma, prokristapána! Oba její rodiče jsou přes den v práci, takže si s Bec můžeme celé letní prázdniny dělat v jejich domě doslova, co chceme, teda pokud s tím skončíme před šestou. Těšil jsem se, že se s ní zase vyspím. Poprvé – což bylo poprvé pro nás oba – to bylo sice v pohodě, ale trochu… rozpačité. Rozpačité možná není to správné slovo… Asi jsme byli oba trochu nervózní. Takže jsem na to chtěl znovu skočit, abych – Sakra, když to řeknu takhle, nezní to úplně nejlíp. Ale trénink dělá mistra, o tom žádná. A mně jde většina věcí úžasně, takže bude stačit ještě pár cvičných čísel, a budu úžasný i v posteli. Bohužel. Místo toho, abych zasunul svého dychtivého ptáka do své přítelky­ ně, táhnu se v pátek večer domů na večeři se svým tátou, se ženskou, se kterou momentálně pošukává, a jejím synem. Kdybych měl na vybranou mezi tímhle a panákem sava, vyberu si savo. Přesto kvůli své patologické potřebě zavděčit se autoritám klušu domů, můj otec je pro mě totiž autoritou číslo jedna. Občas si přeju, abych se na to uměl vykašlat. Ukázat všemu a všem prostředníček a dělat si, co chci. Ale pak si vzpomenu, že potřebuju pořádek a řád. Pořádek a řád mi svědčí. Blokují totiž myšlenky o… o věcech. Přesně tyhle myšlenky teď v hlavě zastrčím co nejhlouběji, obejdu blok a za­ mířím na zastávku autobusu. Obvykle nebývám netrpělivý, ale ježdění autobusem už mi zatraceně leze krkem. Nemůžu se dočkat, až mi bude šestnáct a konečně si budu moct udělat řidičák. Táta mi slíbil, že když budu mít v prvním pololetí třeťáku samá áčka, koupí mi auto. Takže mám pro letošní podzim stanovený cíl, kterého dosáhnu levou zadní. Autobus konečně přisupí a já do něj naskočím, sedím pak tiše jako myška a hlavou se mi honí všechno možné, zatímco ujíždíme po Highland Ave. Náš dům v Somervillu je moc pěkný… Vlastně hezčí než ten, ve kterém jsem vyrůstal, což 21


bylo taky v Somervillu, jen na druhé straně města. Mám podezření, že chtěl táta po rozvodu zamachrovat a všem předvést, jak je v pohodě, takže si koupil lepší dům než ten, ve kterém bydleli s mámou. Byl by to přesně jeho styl. Působivá fasáda. Navenek musí všechno vypadat perfektně… i kdyby se pod naleštěným zevnějškem měla skrývat plíseň a hniloba. Se skřípěním zubů sáhnu do kapsy pro telefon a otevřu fotoaparát. Přinutím se k falešnému úsměvu a vyfotím selfíčko, které zveřejním na svém instagramo­ vém účtu s popiskem: Další parádní den v Somervillu. Miluju svý rodný město. #vdecny

Když se fotka nahraje, pomalu vydechnu. Za nějakou chvíli dorazíme k zastávce kousek od našeho domu, takže vysko­ čím z autobusu a zbytek cesty dojdu pěšky. Naštěstí na příjezdové cestě nevidím žádná další auta, což znamená, že hosté pravděpodobně ještě nedorazili. A možná ani nedorazí… Možná je ta stupidní večeře zrušená a já můžu místo téhle rodičovské verze waterboardingu vyrazit s kámoši. Jenže sotva vejdu do domu, praští mě do nosu vůně jídla, což je jasné znamení, že večeře bohužel zrušená není. Theresa pobíhá kolem sporáku a už teď vidím, že chystá něco lepšího, než co obvykle jíme s tátou. Můj otec vůbec nevaří ani nedělá žádné jiné domácí práce, takže když se s má­ mou rozvedli, najal Theresu, která má teď tohle všechno pod palcem. Je to milá dáma, a přestože bych to nikdy nepřiznal nahlas, jsem rád, že je tady. Funguje mezi mým tátou a mnou tak trochu jako tlumič. Což my dva vážně potřebujeme. Vůbec si nechci představovat, jaké by to bylo, kdybychom v tomhle domě žili jen sami dva… „Jdeš pozdě,“ ozve se z pracovny otcův drsný hlas a mně z něj ztuhne páteř. „Byli jsme přece domluvení na půl šestou…“ zamumlám a pomalu se otočím. „A je tři čtvrtě na šest.“ Táta zvedne zápěstí, abych viděl na jeho rolexky, jako by se mermomocí snažil dokázat, že má pravdu. „Takže jdeš pozdě, Kyrane.“ Mimoděk sevřu ruku v pěst. „No, ještě tu ani nejsou… ne?“ Naštvaně přivře oči a já dlouze vydechnu, abych se uklidnil. „Byl jsem u Beccy.“ Táta sotva znatelně přikývne, což znamená, že takový důvod ke zpoždění je pro něj akceptovatelný, alespoň částečně. Becca je mu sympatická, hlavně proto, že její rodina pochází z Jihu a jsou na tom finančně hodně dobře. Jemu totiž na ničem jiném nezáleží. Prkotiny jako osobnost nebo zájmy má na háku. Pokud jste vyrostli v Bos­ tonu, ideálně v rodině irských katolíků, pak vám podle Thomase Harbora není co vytknout. „Běž se připravit na večeři.“ Usrkne ze skleničky doušek Jamesona. „Za chvíli tu budou.“ 22


Mám nehoráznou chuť mu od plic říct, jak to vidím já, ale nakonec se zacho­ vám jako vždycky. Sklapnu a ploužím se nahoru do svého pokoje. Vůbec nechápu, proč tu musím být a proč je tohle vůbec nutné… Moji rodiče se rozvedli před třemi lety. Dobře vím, že táta za tu dobu vystřídal několik přítelkyň. Sice mi o takových věcech nic neříká, ale já vím, že se dějí. Ve­ čer na sebe hodí oblek, někam odejde a vrátí se až pozdě v noci, kdy už dávno spím. A o to právě jde. Je mi u prdele, s kým kam chodí. Pokud jde o mě, klidně by mohl opíchat všechny sukně z celého Bostonu a mně by to bylo fuk. Já se jen s těmi courami, které si tahá do postele, nechci stýkat. Tuhle část svého soukromí by si měl rozhodně nechat pro sebe. Tak proč mám najednou přetrpět nějakou nucenou trapnou večeři s jeho novou ženskou a jejím synem? Jaký to má vůbec smysl? Zatímco se převlékám ze školního oblečení do slušňáckého, na chviličku si vzpomenu na mámu. Šest měsíců po rozvodu se znovu vdala a jen o pár měsíců později otěhotněla. Z Eleny Harborové se stala Elena Harborová-McLaughlinová. Žije v Cambridgi se svým manželem Paulem a mou nevlastní sestřičkou Paige, kterou jsem zatím viděl jen jednou. S mámou se vůbec nevídám, což se dalo čekat. Nemohla se dočkat, až se táty zbaví. Připadalo mi, jako by se snažila utéct nejen od něj… ale taky ode mě. A od vzpomínek na… na všechno. Jak rychle šlo všechno do kopru… Stisknu víčka a pořádně si je promnu takovou silou, až mi z toho tančí mžitky před očima. Sáhnu po telefonu, otevřu fotoaparát, nastavím se do záběru a zapó­ zuju pro dokonalé selfie bez trička. Tohle sice nemám v plánu nikde postovat, ale vyfotím ho i tak. A potom na něj několik minut v kuse upřeně zírám. Zkoumám sebe, svoje tělo, postavu. Jsem v dobré kondici. Musím být, když hraju fotbal. Znovu se zaměřím na tvář na displeji… Tmavě blond vlasy, bezchybně odhrnuté z čela mými zkušenými prsty, kůži mám už teď na začátku léta políbenou paprsky slunce. Znovu a znovu si prohlížím kluka, který se na mě dívá z obrazovky telefonu, dokud se můj tep nevrátí do normálu. „To jsi ty,“ zašeptám. „Kyrane!“ volá mě zezdola táta a já se s trhnutím znovu proberu do reality. „Už jdu!“ Hodím na sebe košili, strčím telefon do kapsy, naposledy se kouknu do zrcadla a vypadnu z pokoje. Jsem si jistý, že otec pořádá tuhle stupidní večeři jen proto, aby posílil tu svou vymazlenou image. Nic jiného v tom není… Ale když sestupuju po schodech a vidím, jak otevírá dveře a vítá tu cizí ženu, v hloubi duše vím, že je v tom mnohem víc. Moje matka se znovu vdala… Pořídila si další dítě, má novou rodinu. Nový život. V otcových očích zvítězila. A to on nemůže dopustit. 23


„Dobrý večer, krásko,“ culí se na svou přítelkyni s tmavými, krátce střiženými vlasy. Krásko? To je… fuj, nechutný. Políbí ji na tvář a pak jí pokyne, aby šla dovnitř, což ona udělá a celou dobu se na něj usmívá. Už teď se mi nelíbí, jak se na sebe dívají. Od toho nechutného pohledu na otce vrkajícího na svou novou dámu mě po chvilce zachrání vysoký kluk, který se objeví ve dveřích za zády své matky. Má stejnou barvu vlasů jako ona. Nohy jako by mi vrostly do předposledního schodu, stojím tam jako přiko­ vaný a civím. „Thomasi, ráda bych ti představila svého syna Aviho.“ Ukáže na toho kluka, který vypadá zhruba stejně starý jako já, je dokonce i podobně vysoký a stavěný… možná jen o fous hubenější. Žena k němu vzhlédne a on s ústy zvlněnými do viditelně nervózního úsměvu podá mému otci ruku. „Moc mě těší, Avi.“ Táta mu potřese rukou. „A prosím, říkej mi Tome.“ „Dobře…“ Ten kluk, Avi, si změří mého otce ostrým pohledem, jako by chtěl svou mámu chránit. Neujde mi, že stojí nápadně blízko vedle ní. „Tome.“ Matka do něj šťouchne loktem a on zamručí: „Ehm… taky mě těší.“ Zkoumavě si ho prohlížím. Co je to za divného týpka? Připadá mi jako blbeček. „Kyrane,“ zahřímá otec svým obvyklým přísným tónem, takže mi nezbývá než se doploužit až do haly a přidat se k nim. „Tohle je Hannah Vegová a její syn Avi.“ Střelí po mně varovným pohledem a já se napřímím a natáhnu ruku. „Ahoj,“ zamumlám s náladou na bodu mrazu, kterou nedokážu skrýt. „Kyran. Těší mě, že vás oba poznávám.“ „Ahoj, Kyrane,“ usměje se Hannah a potřese mi rukou. A i když to nerad při­ znávám, připadá mi sympatická. Má jemný, melodický hlas a je krásná takovým tím středomořským způsobem, olivová pleť, tmavé vlasy… „Hodně jsem toho o tobě slyšela.“ Sněhobílé perličky, které mi předvede v úsměvu, mě málem oslní stejně jako její příjemné vystupování. Ale když pustím její ruku a otočím se k jejímu synovi, z nějakého důvodu necítím nic než nepřátelství. „Čau,“ zazubí se na mě a ve tvářích se mu objeví hluboké dolíčky. Zaskřípu zuby. „Ahoj.“ Pořádně jeho nabídnutou ruku zmáčknu a zbytečně agresivně s ní potřesu. Aby mu bylo hned jasné, kdo je tady šéf. Můj táta… Ale taky já. Uběhne několik napjatých sekund, kdy se navzájem odhadujeme. Teda, já odhaduju jeho. Připadá mi, že mě pozoruje, že si mě sám pro sebe hodnotí, až se mi z toho rozpálí zátylek. Odtáhnu se od něj, a protože jsem odhodlaný chovat se zdvořile, zeptám se: „Dáte si něco k pití?“ 24


Mluvím spíš k Hanně, ale nemůžu si pomoct a kradmo kouknu po Avim, jen abych viděl, co dělá. Už se na mě ani nedívá. Místo toho se teď rozhlíží po interiéru našeho domu. Hm… Takže neudrží pozornost a všechno ho okouzlí. Je jako štěňátko. „Jistě, děkuju,“ odpoví na mou otázku Hannah, ale dívá se při tom na mého otce. „Dám si to, co si dáš ty.“ Táta se jemně dotkne její paže. „Pojď. Mám tu lahev fantastického Bordeaux, můžeme ji otevřít.“ Fuj. Ble. Už teď jsem z toho otrávený. Ti dva odejdou a nechají nás s Avim v hale, kde chvíli postáváme jako dva tydýti. Všimnu si, že se Avi dívá za mým otcem, který si odvádí jeho matku, a zase to vypadá, jako by ji chtěl chránit. Já tím alespoň získám čas pořádně si ho prohlédnout, hlavně jeho oblečení. Má na sobě úzké černé džíny s rozdrbanými koleny, ošoupané conversky a tmavě šedé tričko s výstřihem do V, které mu obepíná tělo jako druhá kůže. Trochu nafouknu hrudník. Určitě jsem silnější než on. „V kuchyni je limonáda a další věci, jestli chceš…“ blábolím s afektovanou zdvo­ řilostí, i když ve skutečnosti nemám sebemenší zájem se s tímhle týpkem vybavovat. Už od pohledu je mi jasné, že nemáme skoro nic společného, a teď už defini­ tivně vidím dnešní večer v těch nejhorších barvách… Je to jen totální ztráta času. „Copak my nebudeme pít víno?“ zeptá se, a když se ušklíbnu, zasměje se. „Dělám si srandu. No tak, uvolni se trochu.“ Drsně mě plácne po zádech a nechá mě tam stát, zatímco se šine do kuchyně. Cítím, jak mi obličej tuhne do grimasy trvalého zamračení, už nikdy se ne­ budu moct tvářit jinak. Slyším, jak se otec a Hannah chichotají v pracovně. A jestli se mi nerozdrolily zuby z toho, jak silně jsem jimi skřípal, než jsem vešel do kuchyně, teď už musí být na kousíčky. Avi se u nás totiž chová jako doma. Otevře ledničku, chvíli se v ní přehrabuje a pak vytáhne plechovku coly. Napije se, vydá takové to spokojené áchnutí a opře se o pult. Chvíli mi trvá, než si všimnu, že mám ruce sevřené v pěst. „Tak… o co ti jde?“ zeptá se mě a já vůbec nechápu, na co se ptá, takže podráž­ děně svraštím obočí. „O co by mi mělo jít?“ Posměšně se zasměju. „O nic mi nejde. O co jde tobě?“ Ten kluk se na mě zazubí. Nehorázně mě to nasere. Znovu si mě prohlédne od hlavy až k patě, pomaloučku vyjede pohledem na­ horu a stejně pomaloučku zase sklouzne dolů. A i když mám frustrující nutkání ovinout si paže kolem těla, místo toho se napřímím a vydržím na něj celou dobu koukat přimhouřenýma očima. „Že ses tak vyfikl,“ prohodí nenuceně. „Ty děláš nějakou atletiku nebo něco?“ 25


Přinutím se spolknout vztek, který ve mně narůstá ještě rychleji než obvykle, a zavrčím: „Hraju fotbal, jestli se ptáš na tohle…“ Ten kluk zafuní, jako by v tom nebyl vůbec žádný rozdíl. „Tak jo.“ „A tím chceš říct co –“ obořím se na něj, ale přeruší mě Theresa, která zrovna vchází do kuchyně. „Tak jo, synku. Sice tě mám ráda, ale dobře víš, že mi tu při vaření překážíš, takže si dej odchod. Zabíráš tu moc místa.“ Když si všimne, že je tu s námi někdo cizí, zarazí se s vařečkou v ruce a pozdraví ho: „Ahoj. Kohopak to tu máme?“ Avi se na ni usměje a já obrátím oči v sloup. Proč se pořád tak culí? Působí to dost vyšinutě. „To je Avi…“ zamumlám. „Jeho matka… chodí s mým tátou. Údajně.“ Theresa chvíli těká pohledem z jednoho na druhého, na zlomek vteřiny po­ vytáhne obočí a pak se na Aviho zdvořile usměje. „No, ráda tě poznávám, Avi,“ řekne. „Já jsem Theresa. Ale můžeš mi říkat hospodyně.“ Avi se zasměje. A pak si plácnou. Jako by se znali celá léta. Připadá mi extrémně toxické, jak se mi z tohohle zážitku vaří krev v žilách, ale nemůžu si pomoct. Ani trochu se mi nelíbí, co se tu děje. Kdyby si sem táta přivedl na večeři svou ženskou a jejího praštěného syna, to bych ještě skousl. Ale aby se u nás ten pošuk roztahoval, jako by mu to tu patřilo, a navrch se ještě spřátelil s mojí Theresou… To už je fakt vrchol. V tu chvíli vejde do místnosti můj otec ruku v ruce s Hannou, a zavrká: „Co kdybych vás dva provedl po domě…“ Uvědomím si, že je to možná poprvé za celý můj život, co se doopravdy upřím­ ně usmívá. A zní šťastně. Tohle musí být nová úroveň pekla, o jejíž existenci jsem až doteď neměl ani potuchy. „Večeře bude za deset minut,“ oznámí Theresa. „Báječné.“ Táta se usměje na Hannu a ona na něj. A já mám rudo před očima. Můj otec provede Hannu a Aviho po celém domě, všechno jim ukazuje a ti dva áchají a diví se, jako by nikdy předtím žádný dům neviděli. A já je celou dobu jenom mlčky sleduju a potichu soptím vzteky. Vážně nechci na ty dva nové lidi žárlit. Nenávidím pocit žárlivosti, protože obvykle dokážu působit dost sebejistě a sebevědomě na to, abych podobné emoce potlačil. Ale momentálně na to nemám dost síly, takže zezelenám závistí. Otec se chová, jako by celá léta trpěl a teď je konečně zase šťastný, to jen díky Hanně Vegové a jejímu usměvavému, vymaštěnému synátorovi s dolíčky. Nejen, že se kvůli tomu cítím jako nedůležité hovno v trávě, ale Hannah je navíc přesný opak mé mámy a celkově vůbec není tátův typ. Připouštím, že ji vlastně neznám, ale k potvrzení mého dojmu mi bohatě stačí to, co vidím a slyším. Je úplně jiná než moje máma a můj otec je z toho očividně v sedmém nebi. 26


Po prohlídce prvního patra, když táta s Hannou scházejí ze schodů a o něčem se spolu baví, se ke mně Avi nakloní a zašeptá: „Tvůj pokoj je fakt o ničem.“ Pak seběhne po schodišti do haly a já tam stojím a mám co dělat, abych se za ním nerozběhl a nesrazil ho k zemi. Zbláznil se? Copak nemá vůbec žádné vychování? Sotva jsme se seznámili, proboha, a ten emouš se tady naparuje jako nějaký král světa. Když všichni čtyři usedáme k jídelnímu stolu, moje nálada je kyselejší, než kdybych si strčil do pusy klínek citronu. Theresa nás obslouží a odběhne, zanechá nás v naší bublině rozpaků a nepříjemného napětí. Dalo by se to přežít, kdybych do sebe mohl jen v klidu naházet obsah svého talíře, ale otec se naneštěstí rozhodne konverzovat. „Tak co, Avi, jak se ti líbí v Malden High?“ Avi k němu vzhlédne, několik dlouhých vteřin žvýká a pomaličku mrkne těma svýma vykulenýma očima, jako by se snažil vymyslet, co na takovou otázku odpovědět. „Docela jo,“ uráčí se s odpovědí a hraje si u toho s vidličkou. „Výtvarka ujde.“ „Má zaměření na výtvarné umění,“ poznamená Hannah a podívá se na svého syna. „Snažit se ho přimět, aby se zajímal o něco jiného, bylo vždycky… obtížné.“ Loupnu po něm očima. Kdyby do mě takhle ryli moji rodiče, vnitřně bych se schoulil do klubíčka. Ale nezdá se, že by se ho to nějak zvlášť dotklo. Jenom pokrčí rameny, usměje se a nacpe si do pusy další sousto kuřete. „Aha…“ pronese otec a já se připravím na monolog o tom, jak důležité je vzdě­ lání a jak jsou dobré známky potřeba k přijetí na dobrou školu, prostě samé bla, bla, bla. Slyšel jsem to už milionkrát. Ale on místo toho řekne: „No, jsem si jistý, že si tam brzy zvykneš. Je dobře, že sis našel něco, co tě baví.“ Zrovna jsem se napil limonády a teď mám co dělat, abych ji nevyprskl na stůl. „Kyran má dobré známky,“ pokračuje táta. „Ale jeho největší vášní je fotbal. Je to tak, synku?“ Věnuje mi vstřícný úsměv, který mu neoplatím. Kdo k čertu jsi a co jsi udělal s mým skoro fašistickým otcem? „No jo,“ vysoukám ze sebe, ještě pořád nevěřím svým uším. „Fotbal je super.“ Avi se na mě pousměje. „Nech mě hádat, jsi quarterback.“ Vztekle našpulím rty. Protože má pravdu… vážně jsem quarterback. A jsem na to pyšný, ale z nějakého důvodu mu nechci dopřát uspokojení z toho, že mě má už po pár minutách takhle přečteného. Naštěstí to můj otec potvrdí za mě. „Ano, Kyran je quarterback!“ přisvědčí hrdě. „Když to dobře dopadne, příští rok začne hrát za dorost. A pak se pokusí o stipendium na bostonské univerzitě.“ „Páni!“ vyhrkne Hannah nadšeně. „Fotbalové stipendium na bostonské uni­ verzitě… Není to vzrušující, Avi?“ „Ani bych neřekl…“ pokrčí Avi rameny s plnou pusou. 27


„Avi se taky zajímal o BC,“ pokračuje Hannah. Její syn prudce zvedne hlavu. „Jo?“ Hannah ho ignoruje, její slova jsou teď určená především otci. „Mají skvělé umělecké obory.“ Táta přikývne. „Taky jsem slyšel. A Somerville High má hned několik skvě­ lých uměleckých oborů, ale nedá se říct, že by se Ky o něco takového zajímal. Ze všeho nejdůležitější je pro něj fotbal, proto jsme dali přednost veřejné škole před soukromou. Jejich tým nebyl zrovna na stejné úrovni…“ Ach, ano. Jasně, tati. Proto jsme dali přednost veřejné škole… „BC zní skvěle,“ povzdechne si Hannah. Táta se zazubí. „Nebyla by to legrace, kdybyste oba skončili na stejné univerzitě?“ Mohlo by se zdát, že se ptá nás, ale vůbec se na nás nedívá. Visí očima na Hanně a mě už definitivně přešla chuť k jídlu. Snaží se na ni zapůsobit tak moc, až se mi z toho zvedá žaludek. „Mohl bych už jít?“ zabrblám. „Rozhodně ne. Sotva jsme začali jíst,“ oboří se na mě táta potichu, aniž by se na mě podíval. „Povězte nám, jaké to je v New Yorku, vy dva. Jak se žije v Brooklynu?“ Je mi to těžce u zadku. Musím se hodně ovládat, aby mi nespadla hlava do talíře. Hannah vypráví o jejich životě v Brooklynu, kde bydleli až do loňska, než se přestěhovali sem. Předpokládám, že otec už většinu těchto detailů slyšel, ale zřejmě ho ještě nepřestal uchvacovat její hlas. Dozvídám se, že jí před lety zemřel manžel, ale nezabíhá do podrobností. A zrovna tohle by mě zajímalo. Jenže pak zmíní, odkud pochází… Hannah se narodila v Izraeli. Ještě jako malá se přesunula s nějakými známý­ mi do Libanonu, a když jí bylo osmnáct, odjela do Států. Z toho, co říká, se svou rodinou nikdy nevycházela, a jakmile se provdala za svého zesnulého manžela, který byl Španěl, asi tak nějak přirozeně vypadla z jejich komunity. Její životní příběh mi připadá docela fascinující, ale sotva mu dokážu věnovat pozornost, protože nemůžu dostat z hlavy něco ještě zajímavějšího. Otec, který byl přísně vychovaný jako irský katolík, chodí s židovkou. To mě podrž, něco takového by mě ani ve snu nenapadlo. Hannah a Avi zřejmě judaismus vůbec nepraktikují. Oba zmíní, že se považují spíš za spirituální než pobožné, což je upřímně další pecka, kterou se teď nechci zabývat. A v nejmenším mi nejde do hlavy, že s tím můj táta nemá problém… Můj otec, Thomas Harbor… Který mě celý můj život vychovává podle zásad katolické církve. Který nechal mě a mou sestru pokřtít, kvůli kterému jsme šli ke svatému přijímání… Který mě až do mých dvanácti let posílal na církevní tábor a nutil mě mini­ strovat… Hrozně se mi zpotí dlaně a musím si je každou chvíli otírat o džíny. Jasně, do kostela jsem už několik let nepáchl. Ale otec se stále považuje za kovaného katolíka. 28


Jde mi z toho všeho hlava kolem, jako bych toho už tak neměl na talíři víc než dost… A teď si fakt hrozně přeju, aby byla tahle večeře konečně za mnou. Cítím, jak na mě leze brutální migréna, a je mi nanic z toho, že zatímco já tady vnitřně trpím, ten týpek na opačné straně stolu si tu klidně sedí a usmívá se, jako by se nechumelilo, pod mojí vlastní střechou. Když dojíme večeři a dezert, v podstatě uteču na zadní verandu, protože mu­ sím na vzduch. Potřebuju být chvilku sám, abych si vyčistil hlavu. Tam uvnitř na mě všechno padá. Sotva po třech minutách klidu zaslechnu kroky a uvědomím si, že mám společnost. „Máte to tu hezké.“ Z toho chraplavého klučičího hlasu mi ztuhnou záda a já se chtě nechtě ohlédnu přes rameno. „Somerville mi připadá fakt bezva.“ „Proč? Kde bydlíte vy?“ posmívám se mu a zním jako snob, ale nemůžu si pomoct. Nemám náladu s ním tady vykecávat. „V Maldenu,“ odpoví Avi, který moje popíchnutí buď nezachytil, protože je vyšinutý, nebo se ho rozhodl ignorovat, protože je mu to fuk. Rozhodnu se, že pravda je to první. „Prozatím máme jenom byt… Ujde to, ale uvítal bych víc místa. Jako máte vy –“ „Tak poslouchej,“ otočím se k němu čelem. „Ty nemáš páru, o co tu jde. Nevím, co si myslíte… Pokud s tvou mámou hledáte někoho, kdo má peníze a bude vás živit, nebo tak něco, tak máte smůlu. Najděte si nějakou jinou rodinu, kterou budete moct vysávat, a nás nechte na pokoji.“ V očích se mu mihne záblesk něčeho, co by mohla být zranitelnost, a jeho světlé šedomodré duhovky na chviličku potemní. Nesoustředím se na ně záměrně, ale prostě se to stane. Účinek mého štiplavého komentáře se rychle vytratí a Avi nasadí jeden z těch svých lehkomyslných úšklebků, které předváděl celý večer. Pomalu přistoupí až ke mně. „Klídek, superhvězdo. S takovým sucharem, jako jsi ty, nechci mít zaboha nic společného.“ Strčí si ruce do kapes a nakloní se ke mně. „Zkazilo by mi to image.“ Pak na mě mrkne, otočí se a nechá mě stát samotného na verandě… Kde se zoufale snažím vypreparovat z jeho slov náznak budoucnosti. Nevydrží to. Určitě to nemůže vydržet. Počáteční vzrušení po čase vyprchá a táta přijde k rozumu. Tohle není napořád.

29


For the Fans

For the Fans Copyright © 2025 Podium Publishing Cover artist: Ashes and Vellichor All rights reserved.

Pro fanoušky

Nyla K.

Odpovědná redaktorka: Eva Pospíšilová Překlad: Martina Balzano Jazyková korektura: Adéla Rosípalová Odborná korektura: Lucie Simonidesová DTP: Lenka Pavlisová Obálka: Lenka Pavlisová (dle originálu publikace) Copyright © ZONER a.s. První vydání 2026. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZRK2605 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zonerpress_redakce/

ISBN 978-80-7413-688-7


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
ZRK2605_pro_fanousky_ukazka_2 by Zoner Press - Issuu