Kočicí filozofie

Na základě několika příběhů silných a více či méně milovaných koček autor polemizuje s několika filozofickými směry a filozofy a přemítá nad rozdílem v přístupu k životu a ke smrti lidí a těchto „domestikovaných“ šelem. Právě to, jestli si živá bytost uvědomuje vlastní smrtelnost, ovlivňuje kvalitu a směr jejího života. Zatímco se člověk neustále zaobírá vlastní smrtelností, co dělají kočky? Kdo se má od koho co učit?

J O H N

KOČIČÍ FILOZOFIE

Taky se ptáte, proč je váš kočičí společník šťastnější než vy? Jestli vás má vůbec rád, nebo vás jen trpí díky pohodlnému ubytování a stravě? Začtěte se do Kočičí filozofie a odhalte smysl kočičího života. Že kočky smysl života nemají? Možná je jím jejich pouhá přítomnost v naší osamělé lidské existenci, protože to ony se rozhodly s naším druhem žít.

Hravá filozofie nás vede k méně filozofování a více k hraní.

Paradoxy jsou pouze částí zábavy.

— Kirkus Reviews

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 259 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2114

ISBN 978-80-7413-470-8

9 7 8 8 0 7 4 1 3 4 7 0 8

J O H N G R AY

Tak už začněte číst!

G R A Y

KOČIČÍ FILOZOFIE KOČKY A SMYSL ŽIVOTA

Kočičí filozofie

od autora knih: Slamění psi: O lidech a jiných zvířatech Al Kajda a co znamená být moderní Komise pro nesmrtelnost Gray’s Anatomy: Selected Writings Black Mass: Apocalyptic Religion and the Death of Utopia The Silence of Animals: On Progress and Other Modern Myths The Soul of the Marionette: A Short Inquiry into Human Freedom Seven Types of Atheism

joh n gr ay

Kočičí filozofie Kočky a smysl života

FELINE PHILOSOPHY Cats and the Meaning of Life Copyright © John Gray, 2020 All rights reserved

Kočičí filozofie Kočky a smysl života John Gray Šéfredaktorka: Iva Šišperová Odpovědná redaktorka: Mgr. Ivana Vrajová Překlad: Mgr. Pavla Němečková DTP: Petr Bernát Obálka: Petr Bernát Copyright © ZONER software, a.s.

Vydání první v roce 2021. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press Katalogové číslo: ZRK2114 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a. s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zoner_press_brno/

ISBN 978-80-7413-470-8

Obsah 1

Kočky a filozofie

7

Anti-filozof a milovník koček: Michel de Montaigne

2

3

4

5

12

Mèova cesta

15

Jak si kočky ochočily lidi

22

Jak to, že jsou kočky vždycky šťastné

31

Když filozofové hovoří o štěstí

32

Pascal o odvracení pozornosti

37

Hodge a Pád člověka

44

Kočičí etika

51

Morálka, ta zvláštní věc

51

Spinoza o životě podle vlastní přirozenosti

53

Nesobecký egoismus

65

Lidská vs. kočičí láska

73

Saha a její vítězství

73

Mingova největší kořist

76

Miláček Lily

81

Gattinovo zmizení

85

Čas, smrt a kočičí duše

95

Muriho rozloučení

95

Civilizace a popírání smrti

99

Kočky jako bohové

105

5

obsah

6

Kočky a smysl života

111

Kočičí a lidská povaha

112

Kočičí rady pro dobrý život

114

Mèo na okenní římse

117

Poděkování

119

Poznámky

121

6

1 Kočky a filozofie

Jeden filozof mi kdysi s vážnou tváří tvrdil, že přesvědčil svou kočku, aby se stala veganem. Myslel jsem si, že blafuje. Chtěl jsem vědět, jak se mu to povedlo. Nakoupil jí veganské pamlsky s myší příchutí? Seznámil ji s dalšími kočičími vegany, ze kterých si bere příklad? Nebo jí během složité debaty nastínil morální problém konzumace masa?

Mého přítele to moc nepobavilo. Opravdu věřil tomu, že se jeho kočka dobrovolně rozhodla pro bezmasou stravu.

Nakonec jsem se zeptal: „A chodí ven?“ Jasně, odpověděl.

Tím byla záhada vyřešena. Jeho kočka se jednoduše nechala krmit od sousedů a sem tam si něco ulovila. Pokud občas přinesla nějakou tu mrtvolku domů, což mají morálně zaostalé kočky bohužel ve zvyku, náš důvěřivý filozof si toho nikdy nevšiml.

Můžeme si snadno představit, jak se asi zmíněná kočka během tohoto pokusu o morální převýchovu dívala na svého lidského učitele. Jeho chování ji nejprve mátlo, ale zmatek brzy vystřídala lhostejnost. Kočky jsou ti největší realisté.

Jen málokdy dělají něco, co nemá jasný účel nebo nevede k okamžité odměně. Když je lidé otravují s nějakými nesmysly, otočí se a odejdou.

Můj známý, který věřil, že svou kočku přivedl na bezmasou stravu, představuje dokonalý příklad toho, jak bláhoví 7

kočičí filozofie

mohou filozofové občas být. Bylo by mnohem moudřejší, kdyby svou kočku přestal vychovávat a místo toho se od ní zkusil něčemu přiučit. Člověk se samozřejmě nemůže stát kočkou. Pokud však odložíme stranou přesvědčení o lidské nadřazenosti, můžeme časem pochopit, jak je možné, že mají kočky tak spokojený život a bez starostí.

Kočky nepotřebují filozofii. Řídí se svou přirozeností a jsou spokojené se životem, který mají. Lidé jsou s vlastní povahou přirozeně nespokojení. Neustále se snaží být něčím, čím nejsou, a výsledky takové snahy jsou předvídatelně tragické a směšné. Kočky se o nic takového nesnaží. Lidé se většinu svého života ženou za spokojeností. U koček je však spokojenost přirozeným stavem, ve kterém existují, pokud je zrovna nic prakticky neohrožuje. To může být hlavním důvodem, proč máme kočky tak rádi. Oplývají vrozeným klidem, který spoustě lidí často schází.

Filozofie vyvěrá z pocitu úzkosti. Kočky však úzkostí netrpí, ledaže cítí nebezpečí nebo se nachází v neznámém prostředí. Pro lidi je však svět jako takový neznámý a nebezpečný. Náboženství vznikají ve snaze přetvořit toto nehostinné prostředí v pro člověka přijatelný a obyvatelný prostor. Filozofové často zatracují víru jako něco, co je pod úrovní jejich metafyzických spekulací. Náboženství a filozofie však slouží témuž účelu.1 Snaží se nás ochránit před dotěrným neklidem, který provází lidské životy.

Naivní jedinci budou možná tvrdit, že kočky nepraktikují filozofii z toho důvodu, že nemají kapacitu pro abstraktní myšlení. Kdyby však kočky dokázaly přemýšlet v abstraktních pojmech, pravděpodobně by i nadále obývaly svět se stejnou lehkostí. Pokud by se takové kočky obrátily k filozofii, nejspíš by jim sloužila jako zábavná odnož fantastické fikce. Filozofování by pro ně bylo hrou, ne lékem na úzkost.

8

k o č k y a f i l o z o f ie

Absence abstraktního myšlení není znakem kočičí podřazenosti, značí spíše jejich svobodomyslnost. Myšlení v obecných termínech může jednoduše sklouznout k pověrčivé důvěře ve spolehlivost jazyka. Historie filozofického myšlení je plná slepého uctívání lingvistických fikcí. Kočky se neřídí slovy. Spoléhají na to, co cítí, vidí a čeho se mohou dotknout. Filozofie svědčí o křehkosti lidské mysli. Lidé filozofují ze stejného důvodu, jako se modlí. Tuší, že smysl života, který si vykonstruovali, je prchavý a děsí se toho, že se jim rozplyne před očima. Smrt je zánikem smyslu, protože s ní končí i všechny pohádky, které jsme si vybájili. Proto si lidé představují posmrtný život mimo tělo a čas, ve kterém lidský příběh pokračuje dál.

Během staletí se filozofie především snažila nacházet pravdy, které by sloužily jako důkazy nesmrtelnosti. Platonova doktrína o věčných a neměnných idejích byla mystickou vizí, která chránila lidské hodnoty před smrtelností. Kočky takové výmysly nepotřebují. O smrti nepřemýšlí, i když se zdá, jako by věděly, kdy nastane jejich čas. I kdyby filozofii rozuměly, neměla by pro ně žádný přínos.

Existovalo hned několik filozofů, kteří uznali, že se od koček můžeme něčemu přiučit. Německý filozof devatenáctého století Arthur Schopenhauer (narozen roku 1788) byl známý tím, že miloval pudly. Ve stáří choval několik párů těchto psů po sobě a pokaždé jim dával stejná jména – Atma a Butz. Měl také nejméně jednoho kočičího společníka.

Když v roce 1860 zemřel následkem selhání srdce, nalezli ho doma na gauči vedle bezejmenné kočky.

Schopenhauer využíval své mazlíčky jako důkaz teorie, v níž tvrdí, že individualita je pouhou iluzí. Lidé se chápou jako samostatná individua a automaticky tak smýšlí i o kočkách. To byl podle něj omyl. Kočky i lidé jsou totiž příklady 9

kočičí filozofie

platonické formy, archetypu, který se objevuje v mnoha dalších podobách. Každý zdánlivý jedinec je tedy v podstatě pomíjivým ztělesněním fundamentální a nesmrtelné vůle k životu. Pouze tato vůle podle Schopenhauera opravdu existuje.

Tuto teorii popisuje v knize Svět jako vůle a představa: Mnozí mě budou mít jistě za blázna, když jim povím, že ta kočka, která si právě hraje na dvoře, je stále tou samou kočkou, jež tam skákala a pobíhala tři sta let zpátky. Podle mě je však stejně absurdní domnívat se, že je tato kočka skrz naskrz a od základu úplně jiná než její třísetletá předchůdkyně. (…) V jistém smyslu je samozřejmě pravda, že každý jedinec představuje samostatnou bytost. (…) V jiném smyslu to ale pravda není, obzvlášť chápeme-li realitu výlučně jako náležitost permanentních forem věcí, idejí, které Platon vnímal tak jasně, že se staly jeho stěžejní myšlenkou.2

Schopenhauer chápal kočky jako pomíjivé stíny „Věčné kočky“ a jeho pohled má jisté kouzlo. Nicméně když vzpomínám na kočky, které jsem znal, nevybaví se mi předně to, co měly společného, ale naopak to, čím se od sebe lišily.

Některé kočky rády odpočívají a rozjímají, jiné by si pořád hrály; některé jsou ostražité, jiné do všeho skáčou po hlavě; některé kočky jsou mírné a tiché, jiné jsou asertivní a vždycky se ozvou. Každá má své vlastní chutě, zvyky a osobnost.

Kočky mají povahu, která je odlišuje od ostatních bytostí a neméně tak i od nás. Povaha koček a čemu se z ní můžeme přiučit, je předmětem této knihy. Nikdo, kdo s kočkami chvíli žil, by netvrdil, že jsou všechny zaměnitelným příkladem jediného typu. Každá kočka je zřetelně „svá“ a často mnohem osobitější než mnozí lidé.

10

kočičí etika

nesobecký egoismus Zdědili jsme představu, že morálka ve své nejvyšší formě představuje altruismus – tedy nesobeckost nebo život pro druhé. V této tradici je empatie základem dobrého života.

Kočky však, s výjimkou vlastních koťat, prokazují jen málo soucitu k ostatním bytostem. Mohou vycítit, že je jejich lidský společník nešťastný, a zůstat po jeho boku v nelehkých chvílích. Mohou přispěchat na pomoc nemocným a umírajícím. V žádné z těchto situací se však kočky neobětují pro druhé. Lidem poskytují úlevu jen svou přítomností.

Kočky jsou predátoři a vysoce vyvinutá empatie by jim byla na škodu. Proto tuto vlastnost postrádají. To také vysvětluje, proč nemůže být pravdou to, co se o kočkách často traduje, a sice, že jsou kruté. Krutost je negativní formou empatie. Není možné se těšit z cizí bolesti, pokud nedokážete soucítit s druhými. Středověké mučení koček bylo projevem takové negativní empatie u lidí. Když si kočka hraje s ulovenou myší, nelibuje si v jejím mučení. Jde o projev kočičí lovecké povahy. Kočky netýrají slabší bytosti, to je výhradně lidská záliba. Je to hra, která je součástí lovu.

Spojitost mezi altruismem a dobrým životem nám může připadat samozřejmá. V historii etiky jde ale o novinku.

Ve starořeckých hodnotách se péče o druhé příliš nevyskytuje. Aristoteles nikdy nehovoří o obětavosti. Když tento „oduševnělý člověk“ nerozjímal nad kosmem, staral se sám o sebe. Altruismus není výrazným tématem ani v raném buddhismu, jehož cílem je zahodit iluzi ega a dosáhnout stavu totálního klidu neboli nirvány. Buddha podle všeho věřil, že tohoto osvícení může dosáhnout jedině člověk. Podle starších indických tradic, které dnes tvoří části hinduismu, mohla jakákoliv bytost dosáhnout svobody tím, že jednala 65

kočičí filozofie

v souladu se svou přirozeností. V tomto se hinduistické tradice blíží spíše taoismu než buddhismu. Osvobození podle Buddhy znamenalo zříci se svého já, nicméně hlavním cílem bylo osvobodit sám sebe. Teprve později se v historii buddhismu objevuje myšlenka nejvyššího aktu nesobeckosti, ve kterém by se osvícená bytost (bódhisattva) mohla zříci nirvány a znovu se narodit, aby osvobodila všechny vnímavé bytosti.

Ani v křesťanské tradici nebyl dobrý život vždy spjatý s pomocí druhým. Ruský křesťanský filozof devatenáctého století Konstantin Leonťjev, který později v životě vstoupil do ortodoxního kláštera a zemřel jako mnich, viděl křesťanství jako druh „transcendentního egoismu“ – způsob života zaměřený na individuální spásu.19 Křesťanství je obecně popisováno jako náboženství lásky, ale láska, o které křesťanští mystici hovoří, je láskou k Bohu. Lidé jsou milováni jako děti Boží, když ale zhřeší, riskují zatracení. Křesťanství není definováno univerzální láskou o nic víc než buddhismus.

Někteří filozofové dnes věří, že nejlepší život je takový, který přináší nejvíce dobra. Navazují na utilitární filozofii devatenáctého století, jak ji definoval například Jeremy Bentham. Věří, že ten nejlepší život zdůrazňuje obecné blaho – snažíme se tedy uspokojit touhy všech, kterých se týká naše konání. Tito zastánci „efektivního altruismu“ se ale nezamýšlí nad tím, jestli je konání obecného dobra a žití dobrého života to samé.20 Koneckonců to, že je dnes vnímáme jako totožné, je pouze výsledkem historické náhody. Jen málo z nás by přemýšlelo podobným způsobem, kdyby křesťanství nezískalo status dominantního náboženství a Západ by se namísto toho řídil určitou verzí řecko-římské etiky.

Altruismus je moderní myšlenkou. Jako termín ho zavedl francouzský sociolog August Comte (1798–1857), aby tak 66

kočičí etika

definoval náboženství lidskosti, které vymyslel a propagoval. V rámci tohoto údajně vědeckého náboženství byl dobrý život takový, který sloužil lidstvu, ne božské entitě. Ve skutečnosti nebyl altruismus, který svým následovníkům doporučoval, směřován na žádnou skutečnou lidskou bytost.

Jeho příjemce – osvícené lidské pokolení, které se podle něj pomalu rodilo – bylo výplodem lidské představivosti stejně jako božstvo, které mělo nahrazovat. Snad i o něco neuvěřitelnější.

Ačkoliv jsme dnes na Comtovo světské náboženství už téměř zapomněli, hraje obrovskou roli v našem spojování morálky s altruismem. V poslední době se objevily stovky knih, které tvrdí, že je možné vysvětlit morálku z pohledu evoluční teorie. Všechny berou jako samozřejmost, že morální chování je ve své podstatě altruistické, přestože jde o domněnku, která je historicky i kulturně podmíněna. Křesťansko-humanistický koncept dobrého života, který žijeme pro ostatní, je jen jedním z mnoha způsobů života, v němž lidé nachází uspokojení.

Tato myšlenka je však tak hluboce vepsaná do populárně vědeckého myšlení, že dnes chápeme etiku jako disciplínu, která „se zaměřuje na nápravu rušivých nedostatků altruismu“.21 V biologii je altruismus popisován jako kooperativní chování v rámci skupin. Někteří filozofové převzali důkaz evoluční funkce altruismu pro vysvětlení etického chování lidí. Jestli jejich teorie něco popisuje, je to pouze naředěná verze křesťanské morálky převyprávěná v pseudo-darwinistických pojmech moderního světského intelektualismu.

Spinoza ani taoismus netvrdí, že žít dobře znamená žít pro druhé. Seberealizaci ale spojují s určitým druhem nesobeckosti. Paul Wienpahl, americký filozof, znalec Spinozy a dlouhodobý provozovatel zenové meditace, poukazuje, že 67

kočičí filozofie

o příbuznosti mezi Spinozou a zenovým buddhismem hovořil již francouzský filozof a skeptik Pierre Bayle v sedmnáctém století. Wienpahl píše: První zmínka o podobnosti mezi Baruchem Spinozou a čchan, tedy zenovým buddhismem, o které vím, se objevuje v záznamu o Spinozovi ze slovníku Pierra Bayla. Bayle ho zde přirovnává k „teologii čínské sekty“. Když čtete celý popis, je jasné, že píše o setkání jezuitů se zenovými buddhisty nebo, jak je misionáři nazývali, s následovníky Foe Kaio (žádného muže). Bayle v tomto záznamu píše, že Spinoza nepřichází s ničím novým, protože i „teologie této starodávné čínské sekty“ je založena na nepochopitelném konceptu ničeho… Podle Bayla to znamená, že bylo z reality odstraněno vše podstatné.22

Wienpahl dále píše, že centrální myšlenkou zenového buddhismu je prázdnota našeho já. Zenová škola se objevila v Číně jako výsledek interakce mezi buddhismem a taoismem. V obou směrech je lidské já iluzivním konceptem.

Dalším učencem, který pozoroval podobnosti mezi Spinozovou a taoistickou etikou, je norský filozof Jon Wetlesen. Ve své knize The Sage and the Way: Spinoza’s Ethics of Freedom (Mudrc a cesta: Spinozova etika svobody) píše, že v taoismu „není cílem stát se něčím, čím nejsme, ale být tím, čím jsme. To nevyžaduje žádnou speciální práci ze strany našeho dočasného ega, spíše je žádoucí ego odstranit.“23 Stejné rozlišení mezi egem a skutečnou povahou jedince nacházíme i u Spinozy.

Etika, ve které realizujeme naši individuální povahu, se zcela liší od jakéhokoliv pojetí sebetvorby. Představa já, se kterou se člověk identifikuje, je konstruktem společnosti 68

kočičí etika

a naší paměti. V dětství si vytváříme určitý obraz sebe sama a v životě se potom snažíme najít štěstí tím, že si tento sebeobraz udržujeme a posilujeme. Jenže obraz, který si o sobě tvoříme, neodpovídá realitě našich těl ani našich životů.

Honba za ním nás nenaplňuje uspokojením, ale naopak frustrací.

Ostatní zvířata nežijí bok po boku s vlastním fantomem.

Většina z nich není schopná soudit sama sebe. Sebezáchova pro ně neznamená existenci vymyšleného já, ale nepřetržitou tělesnou vitalitu. Nejsou stínovými obrazy sebe sama, které přemýšlí nad vlastními myšlenkami a impulzy, jako by patřily někomu jinému. Když něco dělají, dělají to bez pocitu, že v nich existuje oddělená entita – mysl či já –, která právě koná.

Kočky představují typický příklad absence klamného sebeobrazu. Nezařadily se do skupiny zvířat, která uspěla v zrcadlovém testu sebeuvědomění vyvinutém v roce 1970 americkým psychologem Gordonem Gallupem mladším.

V tomto testu dostala zvířata fyzickou značku, většinou barevnou tečku, na část těla, kterou mohla vidět pouze při pohledu do zrcadla. Pokud se zvířata pokusila dotknout značky na vlastním těle, mělo to značit schopnost rozpoznat sebe sama. Testem úspěšně prošli lidé, šimpanzi a gorily spolu s některými zástupci kytovců, jako jsou delfíni a kosatky, a některými ptáky, například strakou. Ostatní krkavcovití, prasata a makakové projevili v testu částečnou schopnost sebeuvědomění.

Kočky reagovaly na svůj vlastní odraz s nezájmem nebo se k němu chovaly jako k jiné kočce. O některých kočkách se říká, že nemají rády, když se jim lidé smějí. Jiné rasy – například siamské kočky – mají prý být vyloženě marnivé. Kočky se ale nestarají o to, jak je lidé vidí. Smích a jiné reakce si 69

kočičí filozofie

spíše vykládají jako projevy nepřátelství a možného nebezpečí. Kočky se mohou v přítomnosti ostatních koček chovat koketně nebo výhružně, ale neleští si tím představu, kterou si samy o sobě vytvořily. Před druhými kočkami se předvádí za účelem páření nebo ochrany teritoria.

Studie dokazují, že kočky umí rozpoznat své jméno, ale ne vždy chtějí reagovat na zavolání.24 Kočky se po celou historii společného soužití nestaly na lidech natolik závislé, aby měly potřebu odpovídat na jména, která jim dávají.

Na rozdíl od psů nepřevzaly lidské vnímání sebe sama. Jsou pochopitelně schopné odlišit sebe od světa kolem. Když ale kočka interaguje se svým okolím, nedělá to skrze své ego ani vytvořené já, je to ona samotná.

Kočičí etiku by bylo možné popsat jako určitý druh nesobeckého egoismu. Kočky jsou egoisty v tom smyslu, že se starají jen o sebe a o ty, které milují. Jejich nesobeckost tkví v tom, že nemají žádný sebeobraz, který by se snažily udržet a vylepšovat. Kočky nejsou ve svém životě sobecké, jsou nesobecky samy sebou.

Tradiční moralista by odmítl samotnou představu kočičí etiky. Jak může mít bytost, která nerozumí konceptu dobra a zla, nějakou morálku? Za morální můžeme přece považovat jedině chování, které se řídí těmito principy. Čin musí mít důvod, který je znám tomu, kdo ho koná. Bez toho nemůže morálka fungovat.

Jde o známou námitku. Jestliže je však tohle hlavním požadavkem morálky, potom ani lidé nemohou být morální.

Pravda, umějí si vymyslet nějaký ten princip a potom se ho snažit dodržet. Jen málokdy však vědí, proč se chovají tak, jak se chovají. Proč zrovna tato zásada a ne jiná? Jestliže dva principy leží v protikladu, který z nich si vyberou? Pokud mají pro své činy důvod, jak si mohou být jisti, že zrovna to 70

4 Lidská vs. kočičí láska

Láskyplné vztahy jsou základem života spousty z nás. Většinou cítíme lásku k druhé osobě, ale můžeme ji cítit i ke zvířeti. Někdy se tyto dva druhy lásky dostanou do konfliktu.

Literatura a memoáry nám mohou objasnit, jaké jsou mezi nimi rozdíly.

saha a její vítězst ví Střet lidské a kočičí lásky je hlavním tématem krátkého románu Sidonie-Gabrielle Colette (1873–1954) s názvem Kočka (1933). Tato francouzská spisovatelka se narodila do upadající středostavovské rodiny a ve dvaceti letech byla přemluvena ke svatbě se známým literátem. Ten využil jejího literárního talentu a publikoval několik jejích románů pod vlastním jménem. Colette manžela opustila v roce 1906 a několik let se živila nejistou profesí jevištní umělkyně.

V roce 1912 se provdala za editora francouzského národního deníku. O dvanáct let později se rozvedli, částečně i kvůli její aféře s jejím šestnáctiletým nevlastním synem. Znovu se provdala v roce 1925 a toto manželství vydrželo až do její smrti. Měla také několik milostných vztahů se ženami a některé z nich trvaly i několik let. A konečně milovala i kočky, 73

kočičí filozofie

o kterých říkala, že jsou nezbytné pro její samotářskou duši.

Psala po celý svůj život a v roce 1948 byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu. Ke sklonku života už byla jednou z nejuznávanějších spisovatelek světa.

Judith Thurmanová, životopiskyně Colette, o románu Kočka napsala: „V tomto románu, ve kterém je hlavní hrdinkou kočka, je prozaický styl Colette obzvláště kočičí – odměřený, ale zároveň smyslný. Podrobně popisuje všechny půvaby a dráždidla, které hrubým lidským smyslům unikají.“1 Kočičí protagonistka se jmenuje Saha a je to malá zlatooká kartouzská kočka. Žije s Alainem, atraktivním mladíkem, který svůj volný čas tráví nejraději v nádherné zahradě rozpadající se rodinné vily se Sahou po boku. Na popud matky se Alain ožení s Camille, sexuálně nespoutanou devatenáctiletou dívkou, a společně „se oddávají požitkům, které krátí čas a sytí těla rozkoší“.2 Jenže Camille se Alainovi brzy omrzí. Zjistí, že její tělo není tak krásné, jak si představoval, a unavuje ho, jak se neustále domáhá sexu.

Zanedlouho se Alain začne nudit. Když může, stáhne se do zahrady, kde odpočívá se Sahou.

Camille cítí stále palčivější žárlivost. Jednoho rána, když je Alain zrovna pryč, vezme Sahu a vyhodí ji z okna vysoké budovy, ve které mají byt. Pád Sahy však zbrzdí markýza a díky tomu vyvázne bez újmy. Pokus o vraždu kočky dodá Alainovi potřebnou záminku pro ukončení vztahu, ve kterém se začínal dusit. Se Sahou v košíku se vrátí zpět k matce. Druhý den ráno se u nich objeví Camille a žádá o odpuštění. Alain o ničem takovém nechce ani slyšet. Pomalu a potichu jí říká: „Malou, nevinnou bytost, modrou jako ten nejmilejší sen. Drobnou duši. Věrnou, připravenou tiše a klidně zemřít, pokud ji její důvěra zklame. Tohle jsi držela nad hlubokou prázdnotou… a rozevřelas ruce. Jsi zrůda. A já nechci žít se zrůdou.“3 74

l i d s k á v s . k o č i č í l ásk a

Camille šokuje, že Alain „obětuje“ jejich lásku kvůli zvířeti. Po delší chvíli rozzlobeného dohadování se ti dva nakonec rozloučí a jejich budoucnost zůstává nedořešena.

Vyčerpaný Alain se pomalu sesune do křesla. Kočka se najednou „zázrakem“ objeví na ratanovém stolku vedle něj. „Saha chvíli seděla jako na stráži a sledovala téměř s lidskou pozorností Camillin odchod. Alain napůl vleže na boku obě ignoroval. Rukou jako packou si mrštně hrál s prvními zelenými a pichlavými kaštany pozdního léta.“4 Poslední slova tohoto krátkého románu dokonale shrnují jeho ústřední téma. Alain, který miluje Sahu více než jakéhokoliv jiného člověka, se nakonec sám podobá kočce. Ačkoliv je tahle modrá kočka v příběhu popsána jen nepřímo, jde o nejopravdovější postavu celého románu. Camillina závist je nestydatě obnažena; závist Sahy je pouze naznačena. Od začátku je jasné, že má kočka navrch.

Pro někoho, kdo má kočky rád, jde o roztomilý příběh.

Jeho hlavním nedostatkem je žárlivost Sahy. Kočky mohou možná žárlit na ostatní kočky. I když to, co nám připadá jako žárlivost, je dost možná jen reakcí na to, když jim cizí kočka narušuje klid a teritorium. Jen málokdy žárlí na člověka, který vstoupí do života jejich lidského spolubydlícího.

Psi mohou od svých pánů takovou vyhrazenou pozornost a péči vyžadovat. Britský spisovatel, editor a hlasatel J. R. Ackerley popisuje v autobiografii My Dog Tulip (Můj pes Tulipán; 1956) silné majetnické sklony jeho fenky Queenie.5 (Jméno psa bylo v knize změněno z obavy, že by mohlo zavádějícím způsobem poukazovat na autorovu sexuální orientaci. Ackerley se však svou homosexualitou nikdy netajil.) Ackerleyho kniha je jedním z nejkrásnějších vyprávění o lásce mezi člověkem a zvířetem, které by však nemohlo být napsáno, kdyby byla Queenie kočka.

75

kočičí filozofie

Ten, kdo žil s kočkami, ví, že si umí život s lidmi užít.

Když leží na zádech a chtějí poškrábat na bříšku, odhalují tu nejzranitelnější část těla člověku, ke kterému se naučily chovat důvěru a náklonnost. Užívají si naši přítomnost a rády si s námi hrají. Nejde však o tak silnou oddanost, jakou popisuje Ackerley na příkladu Queenie. Kočky si často vyberou hned několik domovů, kam si chodí pro jídlo a pomazlení.

Když zůstane pes o samotě a jeho páníček na nějakou dobu odejde, viditelně ho to znervózní. Kočka si někdy ani nevšimne, že její člověk odešel. Kočky si mohou lidské bytosti zamilovat, ale neznamená to, že je potřebují nebo že by k nim cítily závazek.

m i n g o va n e j v ě t š í k o ř i s t Americká spisovatelka Patricia Highsmithová (1921–95) se proslavila díky postavě amorálního vraha Toma Ripleyho, který se objevuje jako hlavní postava pěti knih a několika filmových zpracování. Kromě toho také psala povídky o zvířatech, se kterými lidé špatně zachází, a oni se jim za to mstí.

Její životopisec Andrew Wilson o těchto povídkách napsal: „Tím, že zvířata staví do pozice hlavních postav a formuluje jejich myšlenky, narušuje Highsmithová tradici západní filozofie, která oslavuje člověka jako jediného rozumného tvora.“6 Jedna z povídek se věnuje postavě švába, který se považuje za stejně právoplatného rezidenta hotelu jako lidé, kteří jsou tam ubytovaní. Říká se, že se Highsmithová při tvorbě Ripleyho inspirovala vlastními kočkami. Jednu z nich prý po tomto psychopatickém antihrdinovi také pojmenovala. Psychopatem však může být jedině člověk.7 Kočky nám mohou občas připadat apatické, ale je to proto, že své emoce vyjadřují 76

Na základě několika příběhů silných a více či méně milovaných koček autor polemizuje s několika filozofickými směry a filozofy a přemítá nad rozdílem v přístupu k životu a ke smrti lidí a těchto „domestikovaných“ šelem. Právě to, jestli si živá bytost uvědomuje vlastní smrtelnost, ovlivňuje kvalitu a směr jejího života. Zatímco se člověk neustále zaobírá vlastní smrtelností, co dělají kočky? Kdo se má od koho co učit?

J O H N

KOČIČÍ FILOZOFIE

Taky se ptáte, proč je váš kočičí společník šťastnější než vy? Jestli vás má vůbec rád, nebo vás jen trpí díky pohodlnému ubytování a stravě? Začtěte se do Kočičí filozofie a odhalte smysl kočičího života. Že kočky smysl života nemají? Možná je jím jejich pouhá přítomnost v naší osamělé lidské existenci, protože to ony se rozhodly s naším druhem žít.

Hravá filozofie nás vede k méně filozofování a více k hraní.

Paradoxy jsou pouze částí zábavy.

— Kirkus Reviews

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 259 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2114

ISBN 978-80-7413-470-8

9 7 8 8 0 7 4 1 3 4 7 0 8

J O H N G R AY

Tak už začněte číst!

G R A Y

KOČIČÍ FILOZOFIE KOČKY A SMYSL ŽIVOTA