Skandál v Uberu

V této knize se Susan Fowlerová dělí o celý svůj příběh, který zažila ve společnosti Uber. Je to příběh mimořádného odhodlání a nezdolnosti, který odhaluje, co obnáší – a co předtím než Susan nastoupila do Uberu, byl její život definován tím, že se odmítala smířit se svým životním osudem.

Přestože vyrůstala v chudobě a v dětství se jí dostávalo pouze minimálního vzdělávání, zvládla absolvovat jednu z prestižních vysokých škol Ivy League a poté získala vysněnou pracovní pozici v jedné z nejhodnotnějších společností v historii Silicon Valley. Pokaždé, když se s ní špatně zacházelo, bránila se nebo si našla jiný způsob, jak se ve svém životě posunout dál. Když ale zjistila, že Uber je prolezlý sexismem, rasismem a pomstychtivým jednáním a že firma s tím nic nedělá, věděla, že musí povstat a promluvit – bez ohledu na to, co ji to bude stát.

Skandál v UBERU

znamená – být oznamovatelem (whistleblowerem). Dlouho

Skandál v

UBERU

„Ostré a strhující… Názorná demonstrace překážek, které naše společnost neustále staví do cesty ambiciózním mladým ženám, a způsobů, kterými instituce umožňují mužům špatně se chovat.“ –The New York Times

„[Kniha] rozšiřuje pohled mimo samotný Uber a nabízí detailní popis toho, jak vypadá sexuální diskriminace na pracovišti, proč je tak toxická a jak ničí ambice, kariéry a životy.“ –HuffPost

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 360 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2014

ISBN 978-80-7413-468-5

9 7 8 8 0 7 4 1 3 4 6 8 5

Susan Fowlerová

O knize napsali:

Jak jsem se nebála promluvit Susan Fowlerová

WHISTLEBLOWER My Journey to Silicon Valley and Fight for Justice at Uber Copyright © 2020 by Susan Rigetti. All rights reserved.

Některá jména a charakteristiky mohly být v knize změněny z důvodu ochrany soukromí zúčastněných osob.

Skandál v Uberu Jak jsem se nebála promluvit Susan Fowlerová Šéfredaktorka: Iva Šišperová Odpovědný redaktor: Miroslav Kučera Překlad: Mgr. Linda Hroníková, Ph.D. DTP: Miroslav Kučera Obálka: Mgr. Petr Bernát Copyright © ZONER software, a.s.

Vydání první v roce 2021. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press Katalogové číslo: ZRK2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zoner_press_brno/

ISBN 978-80-7413-468-5

Skandál

v UBERU Jak jsem se nebála promluvit

Susan Fowlerová

Mé dceři Chovám naději, že v době, kdy budeš ve věku, aby sis mohla přečíst tuto knihu, bude svět v ní popsaný pro tebe k nepoznání; že ty a ženy ze tvé generace budete žít ve světě, kde můžete uskutečňovat své sny bez obav ze sexuálního obtěžování, diskriminace a odplaty – ve světě, kde jedinou věcí, ze které musíte mít strach, bude to, zdali jsou vaše sny dostatečně ambiciózní.

PROLOG

„Je důležité, abyste nesdělovala podrobnosti o tomto setkání – nebo že se tato schůzka vůbec konala – dokud nebude vyšetřování ukončeno.“ Ten, kdo seděl přímo naproti mně a žádal mě, abych naši schůzku udržela v tajnosti, byl bývalý americký ministr spravedlnosti Eric Holder. Ruce měl sepnuté, lokty opřené o stůl a před sebou otevřenou složku plnou poznámek. Po jeho levici seděla Tammy Albarránová, partnerka v advokátní kanceláři Covington & Burling. Ta se na okamžik přestala probírat svými poznámkami, v ruce držela pero, hleděla na mě přes obdélníková skla brýlí s tmavými obroučkami a čekala na mou odpověď. „Rozumím,“ řekla jsem a přikývla. Albarránová se opět vrátila ke svým poznámkám.

Dva měsíce před tímto setkáním jsem napsala a na svém blogu zveřejnila příspěvek o mých zkušenostech ve společnosti Uber Technologies, kde jsem pracovala jako softwarová inženýrka. V blogovém příspěvku s názvem „Reflexe jednoho velmi, velmi podivného roku v Uberu“, jsem popsala, jak mi můj manažer začal dělat zjevné sexuální návrhy už během mého prvního oficiálního dne v inženýrském týmu Uberu; dále jsem popsala rozsah, v jakém manažeři, vedoucí pracovníci Uberu a personální oddělení (HR) ignorovali a zakrývali sexuální obtěžování a diskriminaci; a také odvetné kroky, kterým jsem čelila po nahlášení nezákonného chování. Příspěvek byl pečlivý a promyšlený portrét této společnosti, portrét, který jsem sestavila s téměř trýznivou péčí, portrét, jehož každou větu jsem mohla podložit písemnou dokumentací.

Můj příběh rychle přitáhl pozornost médií a veřejnosti. Několik hodin poté, co jsem sdílela odkaz na příspěvek na svém vlastním Twitteru, ho 5

Susan Fowlerová

retweetovali reportéři a známé osobnosti a stal se příběhem, o němž informovaly lokální, celostátní a mezinárodní zpravodajské stanice. Travis Kalanick, tehdejší CEO Uberu, rovněž retweetoval můj příspěvek s vlastním komentářem: „Věci, které jsou zde popsány, jsou odporné & proti všemu, v co věříme. Každý, kdo se takto chová nebo si myslí, že je to OK, bude propuštěn.“ Poté najal Erika Holdera a Holderovu firmu Covington & Burling, aby provedla důkladné vyšetřování firemní kultury. Bylo jasné, že Kalanick chtěl vyslat vzkaz veřejnosti, že to bere vážně – dokonce tak vážně, že každý, kdo se podílel na tom, co se stalo, každý člověk, který byl nějak odpovědný za ten příběh, který nyní opakují všechny hlavní zpravodajské stanice na celém světě, bude vyhozen.

O tři dny později zveřejnil The New York Times vlastní usvědčující příspěvek o kultuře v Uberu. Den poté Waymo, dceřiná společnost Googlu, která se zaměřovala na vývoj samořídících aut, podala na Uber žalobu za porušení patentů a krádež obchodního tajemství. A necelý týden poté uniklo na veřejnost video, ve kterém Travis Kalanick nadává řidiči Uberu. A to byl jen začátek. Než jsem se ocitla u jednoho stolu s ministrem spravedlnosti prezidenta Obamy, veřejnost se shodovala na tom, že s Uberem je něco velmi špatně, ale nikdo si nebyl jist rozsahem problému ani tím, kdo za to měl nést odpovědnost. „Někteří lidé,“ křičel Kalanick na zmíněného řidiče v zrnité videonahrávce z autokamery, „neradi přebírají zodpovědnost za své vlastní průsery.“ Zatímco se v tisku objevovaly dramatické věci, vyčkávala jsem. Nevěděla jsem, co se ještě stane, a zdálo se, že všechno – včetně mého osudu, osudu mých bývalých spolupracovníků a osudu Uberu, záleží na výsledcích vyšetřování kanceláře Covington & Burling. Původně se mi na schůzku s Erikem Holderem nechtělo. Měla jsem obavu, že něco pokazím, že něco řeknu špatně, že nějakým způsobem ohrozím vyšetřování.

Ale teď, když jsem seděla naproti němu, bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct, a nevěděla jsem, kde mám začít. Nevěděla jsem, kolik mu toho mám říct a kolik toho vynechat. Přemýšlela jsem, jestli mu mám říkat o sebevraždě mého kolegy, o soukromých detektivech, kteří mě – jak se zdálo – všude sledovali, o pomluvách, které o mně a mém manželovi Uber rozšiřoval, nebo o tom, jak jsem slyšela, že Uber likviduje dokumentaci, aby ututlal špatné zacházení se zaměstnanci.

6

Skandál v Uberu

Když jsem tam jen tak seděla a v hlavě se mi honila jedna myšlenka za druhou, pohlédla jsem na něj. „Začněte od začátku,“ pobídl mě.

Nečekala jsem, že budu softwarovou inženýrkou. Nečekala jsem, že budu spisovatelkou, whistleblowerkou a vlastně ani absolventkou vysoké školy. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že jednou budu tímhle vším, a ukázal mi, kam mě život zavede a jak veřejnou roli budu hrát ve světě, nevěřila bych mu.

Vyrůstala jsem v chudobě na arizonském venkově a až do mé rané dospělosti jsem nechodila do školy a učila se doma. Když se ale poté moje matka musela vrátit do práce, byla jsem odkázána jen sama na sebe, protože na rozdíl od mých mnohem mladších sourozenců jsem nemohla začít chodit do státní školy. V mládí jsem pracovala za menší než minimální mzdu a po nocích se snažila vzdělávat. Bála jsem se toho, že můj život zamíří stejným směrem jako životy mnoha dalších mladých lidí žijících na venkově na jihozápadě – drogy, nezaměstnanost a bydlení v přívěsu. Odmítla jsem se s tím ale smířit a rozhodla se bojovat za lepší život. Usilovně jsem pracovala na svém vzdělání, až se mi podařilo dostat na vysokou školu.

Tím ale boj za určení mého vlastního životního směru neskončil. Když jsem chtěla na Arizonské státní univerzitě studovat fyziku, ale nemohla jsem, protože jsem nesplňovala potřebné vstupní předpoklady, přešla jsem na Pensylvánskou univerzitu. Když mi i na této univerzitě bránili ve studiu přírodních věd a matematiky, opět jsem bojovala za své vzdělání, které jsem tak zoufale chtěla a o kterém jsem věřila, že si ho zasloužím.

Když můj sen stát se fyzikem byl zmařen incidentem s jedním studentem v mé laboratoři, musela jsem si zvolit novou profesní dráhu, která mě zavedla do Silicon Valley. Pokud čtete tuto knihu, pravděpodobně už víte, co se pak přihodilo: byla jsem sexuálně obtěžována a šikanována v Uberu, kde jsem bojovala tak dlouho, dokud jsem nevyčerpala všechny své možnosti kromě jediné – opustit tuto firmu a zveřejnit svůj příběh.

V průběhu let jsem často přemýšlela o citaci z eseje Dva pojmy svobody filozofa Isaiaha Berlina: „Přál bych si, aby můj život a rozhodnutí závisely na mně samém, nikoli na vnějších silách jakéhokoli druhu. Přeji si být nástrojem svých vlastních, nikoli cizích činů vůle. Chci být subjektem, nikoli objektem; chci být hnán důvody, vědomými cíli, které jsou 7

Susan Fowlerová

mi vlastní.“ Tato kniha je příběhem mé cesty stát se subjektem, nikoliv objektem, mého života – být raději osobou, díky níž se věci dějí, než osobou, které se věci dějí.

Během této cesty jsem se často obracela ke slovům a příběhům jiných lidí, kteří mi dodávali odvahu a inspiraci – Freda Rogerse, Rainera Marii Rilkeho, Fjodora Dostojevského, Chaně Senešové a Anne Sextonové; filozofů Aristotela, Platona, Epikteta, Marka Aurelia, Senecy, Immanuela Kanta a Marthy Nussbaumové. Díky jejich slovům, spoustě usilovné práce a velkému odhodlání – společně s podporou rodiny a přátel a později i mého manžela Chada – jsem se dostala na druhou stranu.

Sdílením svého životního příběhu chci povzbudit a inspirovat ke stejné odvaze i ostatní. Doufám, že tato kniha pomůže těm, kteří se nacházejí v podobné situaci, kterou popisuji; že jim pomůže vidět kroky, které mohou udělat, a výzvy a volby, kterým budou čelit, že jim pomůže najít větší samostatnost v jejich životech a pomůže jim odhalit, že mají moc stát se hrdiny a protagonisty svých vlastních příběhů. Na stránkách této knihy je příběh, který bych si přála, aby mi někdo vyprávěl, když jsem byla mladší: příběh o mladé ženě, která dokáže vzít osud do vlastních rukou a vystoupit proti nespravedlnosti, i když se toho bála.

8

KAPITOLA ŠEST

Můj první pohovor s Uberem proběhl pozoruhodně dobře. Manažer, se kterým jsem hovořila, Eamon, byl nadšenec do své práce a do Uberu. Na konci našeho telefonního hovoru mě požádal, abych přišla do kanceláře na osobní pohovor.

Před rozhovorem s Eamonem jsem strávila hodně času vyhledáváním na internetu – zkoušela jsem klíčová slova jako: „Uber sexuální obtěžování“, „Uber diskriminace“ a „Uber pracovní kultura“. Byla jsem rozhodnutá se vyhnout opakování mých posledních zkušeností. Ale nic špatného se neobjevilo: podle výsledků z vyhledavače Google se zdálo, že Uber nikdy nebyl svými zaměstnanci žalován. Ulevilo se mi, protože jsem to považovala za důkaz dobré pracovní kultury. Dává to smysl, pomyslela jsem si; ve velkých firmách, jako byl Uber, pravděpodobně nebylo tak snadné ututlat věci, které se děly v mnohem menších společnostech.

V tu dobu jsem nevěděla, že samotný fakt, že se na veřejnosti neobjevovaly informace o různých pochybeních, nebyl způsoben tím, že by Uber patřil mezi bezchybné firmy, ale tím, že jeho pracovníci byli omezeni tzv. nucenou rozhodčí doložkou („forced arbitration“). Tato rozhodčí doložka často bývá součástí pracovních smluv, které musí pracovníci podepsat jako podmínku zaměstnání, obvykle hned v první den nástupu do práce, a to nejenom v technických společnostech jako Uber, ale v mnoha dalších firmách ve Spojených státech.1 Většina zaměstnanců si neuvě1

Až 80 % společností z Fortune 500 využívá rozhodčí doložky (http://employeerightsadvocacy.org/publications/widespread-use-of-workplace-arbitration/). Odhaduje se, že v USA má rozhodčí doložkou asi 60,1 milionu zaměstnanců, kteří tak nemohou žalovat svého zaměstnavatele (https://www.epi.org/publication/the-growing-use-of-mandatory-arbitration-access-to-the-courts-is-now-barred-for-more-than-60-million-american-workers/).

77

Susan Fowlerová

domuje, s čím vším nakonec souhlasí, když podepisují takovou pracovní smlouvu. Rozhodčí doložky jsou psány komplikovaným právnickým jazykem a zaměstnanci si zřídkakdy uvědomují následky podpisu takové dohody, dokud není příliš pozdě. V případě nuceného rozhodčího řízení nesmí zaměstnanci žalovat svého zaměstnavatele u soudu, pokud se setkají se špatným zacházením, jako je obtěžování, diskriminace nebo mstivé jednání. Místo toho jsou všechny stížnosti tohoto druhu tajně řešeny v rozhodčím řízení, v nichž je arbitr zaplacen danou společností.

A téměř každý případ rozhodčího řízení je doprovázen nařízením o mlčenlivosti, které zaměstnanci nedovoluje hovořit s kýmkoliv o špatném zacházení nebo o samotném průběhu rozhodčího řízení.

Později jsem se dozvěděla o mnoha případech odvetných opatření, obtěžování nebo diskriminace, ve kterých byli zaměstnanci Uberu přinuceni k rozhodčímu řízení a měli zákonem zakázáno mluvit o svých negativních zkušenostech. Ale v tu dobu, kdy jsem ani po důkladném hledání nenašla jakékoliv zmínky o takových kauzách, jsem se rozhodla pokračovat v pohovorech. K mému velkému zděšení byl můj pohovor v kanceláři odložen. Poté, co jsem se dozvěděla, že jsem uspěla u telefonního pohovoru, jsem čekala několik dnů, ale nikdo z Uberu se mi neozval – ani Eamon, ani nikdo jiný. Dny se změnily v týdny. Když jsem si už myslela, že to nevyšlo, ozval se mi náborář jménem Carter a chtěl domluvit termín pohovoru. Řekl mi, že jménem společnosti se omlouvá za toto zpoždění a vysvětlil mi, že se právě vrátili z firemního výletu do Las Vegas a že byli příliš zaměstnáni řešením následků tohoto „šíleného“ výletu, než aby mohli zvládnout naplánovat pohovory.

Tehdy jsem to nevěděla, ale Carterovo označení firemního výletu do Las Vegas jako „šíleného“ bylo ještě hodně mírné. Když jsem později zveřejnila svůj blogový příspěvek týkající se Uberu, New York Times provedl vyšetřování kultury Uberu a uvedl, že tento výlet do Las Vegas byl neuvěřitelně extravagantním – a zhýralým – sjezdem společnosti. Travis Kalanick, tehdejší CEO Uberu, zařídil, aby celá firma přiletěla do Las Vegas, kde byla naplánovaná několikadenní party. Bylo zde k dispozici neomezené množství alkoholu, jídla a zábavy. Beyoncé, která společně se svým manželem Jay-Z investovala do Uberu, uspořádala pro zaměstnance Uberu soukromý koncert. Jeden ze zaměstnanců zde ukradl dodávku.

78

Skandál v Uberu

Další zaměstnanec fyzicky napadl svoji kolegyni. Několik dalších bylo přistiženo s drogami. Jeden z mých spolupracovníků mi později řekl, že všichni zaměstnanci, kteří se zúčastnili tohoto výletu, byli po celou dobu výletu, od časného rána až do pozdní noci, „zpití do němoty“.

Skutečnost, že firemní výlet měl nějaké „následky“, které bylo potřeba „řešit“, jsem měla vnímat jako silný varovný signál, ale v tu dobu jsem příliš dychtila po nové práci – a příliš toužila opustit PubNub –, než abych jasně viděla cokoliv jiného. Neustále jsem snila o práci někde, kde to bude mít skutečný dopad na svět, ve společnosti, kde lidé přicházejí do práce s nadšením a s vášnivým zápalem řeší pracovní problémy, ve společnosti, která má oddělení lidských zdrojů, ve společnosti, kde mi manažer nebude říkat nevhodné věci a vtipkovat o čtení mých soukromých textových zpráv. A přemýšlela jsem, jestli se tato práce pro Uber nakonec nestane něčím mnohem větším než jen prací – začátkem mé opravdové kariéry v technologickém odvětví.

Zatímco jsem odpočítávala dny do mého osobního pohovoru ve firmě, vyptávala jsem se mnoha řidičů Uberu na jejich zkušenosti. Snažila jsem se z nich vypáčit ty nejhorší a nejstrašnější věci, které zažili nebo viděli, ale to nejhorší, co mi o ježdění pro Uber řekli, bylo to, že se obávají, aby společnost nesnížila cenu jízdného ve snaze zůstat konkurenceschopná vůči společnosti Lyft.

Sídlo společnosti Uber se nacházelo v budově na Market Street 1455, kterou sdíleli se Square a několika dalšími firmami, ale nebyla to jejich jediná kancelář, kterou v San Franciscu měli. Několik zastávek BARTem severovýchodně po Market Street, hned u zastávky Montgomery Street, měl Uber dvě inženýrské kanceláře. Přesné umístění těchto neoznačených kanceláří tehdy patřilo mezi přísně střežená tajemství, což umožňovalo zaměstnancům a výkonným pracovníkům Uberu pracovat v relativní anonymitě. Důležitost tohoto opatření jsem pochopila nedlouho po svém nástupu, když před budovou s číslem 1455 vypukly protesty a nepokoje proti Uberu.

Můj pohovor se konal v jedné z těch utajovaných inženýrských kanceláří. Přestože to byla nejméně okázala kancelář Uberu v San Franciscu, byla to zdaleka ta nejúžasnější kancelář, jakou jsem kdy viděla. Vyjela 79

Susan Fowlerová

jsem výtahem do nejvyššího patra, kde mě přivítala náborová koordinátorka, která mě krátce provedla po budově. Každé patro vypadalo stejně: byly tam řady pracovních stolů, u kterých inženýři seděli před velkými monitory značky Apple, a stylové prostory k posezení, kde se inženýři rozvalovali na gaučích a křeslech a něco psali do svých notebooků. Vnitřní a vnější stěny lemovaly prosklené konferenční místnosti.

Na každém patře se nacházela plně zásobená kuchyňka s neomezeným množstvím jídla, občerstvením a nápojů. V některých patrech byly jídelny, kam zaměstnanci chodili na snídaně, obědy a večeře. Koordinátorka mě upozornila, že večeře se podávají velmi pozdě, což – jak jsem brzy zjistila – byl jeden ze způsobů Uberu, jak motivovat zaměstnance, aby zůstávali v práci dlouho do noci.

Po krátké prohlídce mě uvedla do jedné z těch prosklených konferenčních místností s výhledem na centrální nádvoří budovy, které bylo (a stále je) v rekonstrukci. Seděla jsem tam sama několik minut u šedého konferenčního stolu obklopeného čtyřmi šedými plastovými kancelářskými židlemi a čekala na někoho, kdo se mnou povede pohovor. Na jedné zdi byla velká televizní obrazovka a na druhé obrovská tabule, na které jsem viděla stíny starých zápisků, ty vybledlé zelené, černé, modré a červené znaky, které bylo možné při troše snahy rozpoznat. Dívala jsem se po okolních kancelářích, kde sedělo několik inženýrů zírajících do svých dvou monitorů; jejich oči byly doslova přilepené na obrazovky.

Jako první se mnou vedl pohovor Eamon, manažer, který mě původně oslovil kvůli práci v Uberu. Téma bylo moje oblíbené: softwarová architektura. Byl to zcela typický pohovor týkající se navrhování architektury, ve kterém je uchazeč o práci vyzván, aby navrhl nějakou aplikaci (někdy se jedná o aplikaci typu Foursquare, někdy o program jako Excel, někdy dokonce o aplikaci typu Uber) s tím, že má předpokládat, že ji bude používat pouze deset uživatelů. Od uchazeče se očekává, že načrtne na tabuli architekturu aplikace, což je něco jako jako architektura domu, jen s tím rozdílem, že místo koupelen a obývacích pokojů jsou zde databáze, vyvažovače zátěže rozdělující provoz na jednotlivé servery, koncové body API a podobně. A potom přijde ta složitější část. „Představ si,“ řekne náborář uchazeči, „že najednou máš deset tisíc uživatelů místo původních deseti. Kde se systém začne nejprve hroutit a jak bys změnil jeho 80

Skandál v Uberu

architekturu?“ Toto je chvíle, kdy se od zájemce o práci očekává, že se rozhovoří o základech budování škálovatelných distribuovaných systémů a o tom, jak se softwarové systémy mohou zaseknout nebo mohou úplně přestat fungovat. Každý typ technologie má své omezení – některý funguje dobře s miliony uživateli a jiný nikoliv – a je úkolem každého inženýra o těchto omezeních vědět a naučit se je obejít. Odtud se pak v pohovoru počet uživatelů hypotetické aplikace jen zvyšuje: A co třeba sto tisíc uživatelů? A co milion? Náborář může počet uživatelů navyšovat donekonečna a dotazovat se uchazeče na další a další možnosti škálování systému, dokud uchazeč neodpadne stresem, nevyčerpá se čas určený k pohovoru nebo se totálně nezasekne.

Byla to oblast, ve které jsem vynikala. Nikdy předtím jsem sice nepracovala na něčem tak velkém, co by se alespoň vzdáleně blížilo velikosti Uberu, ale škálovatelné systémy jsem už vytvářela a věděla jsem, co všechno to obnáší. Myslím, že tato část pohovoru proběhla velmi dobře.

Eamon mi byl sympatický a chtěla jsem s ním pracovat. Poté následoval netechnický „kulturní“ pohovor, ve kterém se náboráři snažili zjistit, zdali jsem kompatibilní s „kulturou“ Uberu. Pak přišel na řadu první ze dvou praktických programátorských pohovorů, kde jsem místo navrhování architektury systému musela psát kód.

Zatímco se mě zaměstnanci a manažeři vyptávali, snažila jsem se od nich také dozvědět co nejvíce informací. Ptala jsem se, jak je v Uberu vyvážený pracovní a osobní život a jak vypadají jejich běžné pracovní dny. Jak se řeší pracovní neúspěchy? Jaké jsou největší technické výzvy a největší netechnické výzvy? Jejich odpovědi zněly rozumně a navíc mi velmi efektivně prodávali výhody a přednosti práce u Uberu. Zdálo se, že tito konkrétní inženýři svoji práci milují, užívají si spolupráci s ostatními v rámci společnosti a mají dobře vyvážený pracovní i soukromý život.

Nikdy jsem se nezeptala, kolik žen mají ve svých týmech, a ani jsem nemusela. Všichni, kteří se mnou vedli pohovor, mi tuto informaci poskytli sami od sebe na začátku každého rozhovoru – všichni říkali tu stejnou věc: „Pětadvacet procent našich inženýrů jsou ženy.“ Toto magické číslo jsem slyšela několikrát. Jeden ze zaměstnanců to dotáhl o kousek dál, když řekl: „Máme tady více žen, než má Google nebo Amazon, více než všechny tyto velké technologické společnosti.“ Líbila se mi 81

Susan Fowlerová

myšlenka, že bych mohla konečně pracovat někde, kde nebudu jedinou ženou v týmu a kde – doufejme – mi budou platit a zacházet se mnou stejně jako s muži. Získali si mě.

Pohovory rychle ubíhaly jeden za druhým, až jsem konecně došla k tomu poslednímu, kdy jsem stála před tabulí se suchým fixem v ruce.

Tazatelé mě požádali, abych vyřešila jeden programovací problém. Chtěla jsem začít psát, ale pak jsem se zarazila. Požádali mě, abych daný problém vyřešila v programovacím jazyce podle svého výběru, takže jsem si vybrala C++, který jsem znala nejlépe. Začala jsem řešení psát na tabuli. „Co to je?“ zeptal se jeden z tazatelů. Znovu jsem se zarazila a uvědomila si, že chce vědět, jaký programovácí jazyk používám. „Nevadilo by vám, pokud bych řešení napsala v C++?“ zeptala jsem se. Pohlédli jeden na druhého a zaváhali. Vysvětlila jsem jim, že většinu svého kódu jsem napsala v C++ a že tento jazyk je pro řešení tohoto konkrétního problému nejefektivnější. „Neznáme žádné C++,“ řekl pomalu jeden z těch tazatelů. „Aha,“ řekla jsem. „Dobře. A co kdybych to napsala v C++ a vysvětlila, co ten kód dělá, zatímco jej budu psát?“ Přikývli. Začala jsem řešit problém na tabuli a vysvětlovat řešení. Zdálo se, že to chápou.

Než jsem opustila budovu, zašla jsem si na toaletu. Když jsem si myla ruce, přišla pracovnice ze správy domu a začala s úklidem. Chvilku jsem ji pozorovala s pocitem, že je na této situaci něco zvláštního, ale nemohla jsem přijít na to, co to bylo. Vrátila jsem zpátky do haly, kde na mě už čekala náborová koordinátorka, aby mě doprovodila před budovu. Prošly jsme patrem. Když mě vedla kolem těch stejných řad stolů a konferenčních místností, které mi ukazovala na začátku, stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že je něco v těchto kancelářích Uberu špatně. U výtahu mě to konečně napadlo – v každém pohovoru, který jsem dnes měla, mi byl mými protějšky zdůrazňován velký počet inženýrek, které v Uberu pracují, ale jediné ženy, které jsem během své návštěvy viděla, byly náborová koordinátorka a pracovnice ze správy domu.

Druhý den jsem dostala e-mail od Cartera. Napsal v něm, že většině lidí, se kterými jsem ten den mluvila, jsem se líbila, ale že někteří mají pochybnosti o mých programovacích schopnostech. Abych tyto pochybnosti rozptýlila, chtěli by mi dát na doma nějaký těžší programátorský 82

Skandál v Uberu

úkol, podle kterého by mohli správně posoudit mé programovací schopnosti. Byla jsem trochu zklamaná, protože jsem myslela, že jsem si v programovacích částech pohovoru vedla docela dobře, ale nakonec jsem souhlasila.

Když mi úkol přistál v e-mailové schránce, musela jsem se zasmát: Carter mi poslal k vyřešení úplně první problém z projektu Euler. Projekt Euler byl jeden z nejoblíbenějších programovacích webů pro softwarové inženýry, studenty informatiky a studenty matematiky – jednalo se o řadu matematických problémů určených k vyřešení od extrémně jednoduchých hádanek až k problémům, se kterými si doposud poradilo jen několik lidí na světě. To, že mi poslali ten nejjednodušší problém z Projektu Euler, byla mírně řečeno urážka – naznačovali tím, že nemám znalosti počítačové vědy a matematiky, že jsem méně vzdělaná než většina zájemců o softwarové inženýrství, kteří ještě studovali na vysoké škole. A přestože byla pravda, že jsem neměla vysokoškolský titul z informatiky, ani zdaleka jsem nepatřila mezi začátečníky, protože poslední tři roky jsem strávila psaním komplikovaných matematických algoritmů.

Vymyslet řešení mi zabralo jen několik minut. Když jsem ho posílala zpátky, stálo mě veškeré mé sebeovládání se nezeptat, proč mi vlastně poslali ten nejjednodušší problém z projektu Euler, ale už jsem se naučila držet jazyk za zuby.

Tu práci jsem dostala.

Carter se mi pak ozval s nabídkou: softwarová inženýrka ve skupině inženýrů, kteří měli na starost spolehlivost systémů. Peněžní část nabídky byla zajímavá – bylo to více, než jsem aktuálně vydělávala, i když ne o moc, a stále trochu málo vzhledem k navrhované pracovní pozici –, ale akciová část nabídky nevypadala dobře. Bylo to mnohem méně, než bych dostala kdekoliv jinde. Požádala jsem o zvýšení počtu kmenových akcií a poukázala na to, že kvůli neatraktivnosti akciové části nabídky je moje celková odměna nižší, než jakou jsem ochotna (nebo finančně schopna) přijmout. Uber přišel s novou nabídkou, ve které trochu navýšil počet akcií. Znovu jsem protestovala a vysvětlila, že nemám zájem o toto zaměstnání nebo o tuto konkrétní nabídku, pokud nedostanu odpovídající balík akcií. Uber pak přišel s další nabídkou, kde nebyla navýšena žádná část nabídky, ani finanční, ani akciová, ale došlo k „nafouknutí“ cen 83

V této knize se Susan Fowlerová dělí o celý svůj příběh, který zažila ve společnosti Uber. Je to příběh mimořádného odhodlání a nezdolnosti, který odhaluje, co obnáší – a co předtím než Susan nastoupila do Uberu, byl její život definován tím, že se odmítala smířit se svým životním osudem.

Přestože vyrůstala v chudobě a v dětství se jí dostávalo pouze minimálního vzdělávání, zvládla absolvovat jednu z prestižních vysokých škol Ivy League a poté získala vysněnou pracovní pozici v jedné z nejhodnotnějších společností v historii Silicon Valley. Pokaždé, když se s ní špatně zacházelo, bránila se nebo si našla jiný způsob, jak se ve svém životě posunout dál. Když ale zjistila, že Uber je prolezlý sexismem, rasismem a pomstychtivým jednáním a že firma s tím nic nedělá, věděla, že musí povstat a promluvit – bez ohledu na to, co ji to bude stát.

Skandál v UBERU

znamená – být oznamovatelem (whistleblowerem). Dlouho

Skandál v

UBERU

„Ostré a strhující… Názorná demonstrace překážek, které naše společnost neustále staví do cesty ambiciózním mladým ženám, a způsobů, kterými instituce umožňují mužům špatně se chovat.“ –The New York Times

„[Kniha] rozšiřuje pohled mimo samotný Uber a nabízí detailní popis toho, jak vypadá sexuální diskriminace na pracovišti, proč je tak toxická a jak ničí ambice, kariéry a životy.“ –HuffPost

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 360 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2014

ISBN 978-80-7413-468-5

9 7 8 8 0 7 4 1 3 4 6 8 5

Susan Fowlerová

O knize napsali:

Jak jsem se nebála promluvit Susan Fowlerová