50 cest ke kreativní fotografii

E

N

C

Y

K

L

O

P

E

D

I

E

G

R

A

F

I

K

A

A

F

O

T

O

G

R

A

F

I

E

MICHAEL FREEMAN 50 CEST KE KREATIVNÍ FOTOGRAFII

OD AUTORA BESTSELLERU OČIMA FOTOGRAFA

FIFTY PATHS TO CREATIVE PHOTOGRAPHY Michael Freeman First published in Great Britain in 2016 by ILEX, a division of Octopus Publishing Group Ltd, Carmelite House 50 Victoria Embankment London, EC4Y 0DZ Design, layout, and text copyright © Octopus Publishing Group 2016 All rights reserved.

Michael Freeman asserts the moral right to be identified as the author of this work.

První vydání ve Velké Británii v roce 2016 vydal ILEX, divize Octopus Publishing Group Ltd Carmelite House 50 Victoria Embankment Londýn, EC4Y 0DZ Všechna práva vyhrazena.

Michael Freeman uplatňuje morální právo být označován jako autor tohoto díla.

50 CEST KE KREATIVNÍ FOTOGRAFII Michael Freeman Copyright © ZONER software, a. s.

Vydání první v roce 2017. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press Katalogové číslo: ZRK1701 ZONER software, a. s.

Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Redakce: Nikola Žižlavská, Iva Šišperová Překlad: Nikol Zachovalová Barochová DTP: Mgr. Petr Bernát (dle originálu publikace) Obálka: Mgr. Petr Bernát (dle originálu publikace) Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani uložena v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a. s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.

ISBN: 978-80-7413-348-0

MICHAEL FREEMAN 50 CEST KE KREATIVNÍ FOTOGRAFII

OBSAH 1 Žádná pravidla 2 Studium formy 3 Zasít myšlenku 4 Bisociujte 5 O krok dál 6 Pozor na zkušenosti 7 Zen a fotografie 8 Ikonický detail 9 Plný ponor 10 Duše a názor 11 Buďte zvědaví 12 Přehlížené 13 Vlastní život a svět 14 Křížení 15 Mezikulturní inspirace 16 „Homage“ neboli pocta 17 Šokujte 18 Známý objekt, nový pohled

19 Juxtapozice

37 Probádejte svůj repertoár

20 Hlavně, ať se něco děje

38 Rozvíjejte nenucenost

21 Nestřežený výraz

39 Surrealisté a jejich objev

22 Z jiného světa

40 Fotoilustrace

23 Koincidence

41 Zamilujte se do objektivu

24 Komično

42 Zapracujte světlo

25 Nezvaný host

43 Extrémní světlo

26 Odhalení

44 Světlo jako objekt snímku

27 Dějový ornament

45 Barva jako objekt snímku

28 Ať má vaši „geometrii“

46 Dílo

29 Řazení

47 Zkuste typologii

30 Vybočení z řady

48 Variace

31 Přidejte na kompozici

49 Třetí účinek

32 Zjednodušení neboli redukce

50 Kreativní postprodukce

33 Rozšíření 34 Neukazujte všechno

Doporučené čtení 220

35 Znejistění

Rejstřík 222

36 Záhady a nástrahy

Poděkování za poskytnutí fotografií 224

PŘEDMLUVA

Fotografie může být opravdu kreativní, není jen záznamem skutečnosti. Ale ne každý tomu věří. Platón napsal: „Řekneme o malíři, že něco vytvořil? Jistě, že ne. Pouze napodobuje.“ O fotografii by se bezpochyby vyjádřil stejně. Ale mýlil by se. Kreativita ve fotografii spočívá v hledání souladu. Znamená zabývat se životem a nepředvídatelnými událostmi. Zachycovat prchavé okamžiky. A zároveň tak činit osobitým způsobem. Uplatňovat vlastní styl nazírání na svět a přemýšlení o něm.

Vedete pozorovatele za sebou a ukazujete mu, kde přesně jste byli v určitém okamžiku, který se nikdy nebude opakovat.

Jako byste říkali: „Dovol, abych ti ukázal, co jsem viděl. Můj vlastní pohled na věc.“ Ukazujete něco cenného, co se vás dotklo a podnítilo vaši představivost.

A co stojí zato sdílet s ostatními.

Existují způsoby, jak do této činnosti vnést kreativitu, jak ji probudit. Praktické tipy, které lze následovat.

Vlastně můžeme říci „cesty“…

A bude to 50 cest.

1.

ŽÁDNÁ PRAVIDLA N

ejedná se o kurs pro inženýry, takže tu neexistují žádná správná řešení. Na druhou stranu, chyb se dá udělat spousta. Nicméně snaha uspět ve fotografii uplatňováním cizích pravidel znamená jen jedinou jistotu – že vaše snímky budou bytostně nudné. A vlastně mě napadá ještě něco otravnějšího a otřepanějšího, a to záměrné porušování těchto pravidel – taková pohroma na druhou.

Proč by činnost, která je ze své podstaty kreativní, měla mít vůbec nějaká pravidla? Pravidla slouží jako záruka přesnosti, předvídatelnosti a opakovatelnosti, tedy pravý opak toho, co chce člověk od zajímavé, dechberoucí fotografie. Jak je tedy možné, že taková pravidla vůbec vznikla? Vymýšlí je lidé, kterým se kreativity nedostává, ale mají za to, že by měl existovat nějaký prostý, logický vzorec, co by tento jejich nedostatek napravil.

Podívejme se třeba na původ jednoho z nejznámějších pravidel, tzv. pravidla třetin. Ukázalo se, že pochází z roku 1797 a formuloval ho jakýsi John Thomas Smith, nevýznamný rytec a malíř, který si mylně vyložil slova umělce Sira Joshui Reynoldse o tom, že dvě výrazné oblasti jasu

NĚKTERÁ STARÁ ZNÁMÁ „PRAVIDLA“

Guy Bourdin 1928–1991

    

Bourdinova práce byla ovlivněna surrealismem i soudobým dílem Helmuta Newtona. V rámci zakázek pro magazín Vogue a klienta Charlese Jourdana dostal Bourdin naprostou svobodu a podařilo se mu otřást základy módní fotografie. Produkt odsunul na vedlejší kolej, a to ve prospěch překvapivých a neobvykle komponovaných obrazů naznačujících podivné příběhy.



Pravidlo třetin.

Nefotografovat proti slunci.

Neumísťovat objekty do středu.

Neodřezávat hlavy.

Vyvarovat se přeexponovaných oblastí vysokého jasu.

Vyvarovat se zalitých stínů.

NAPROTI Charles Jourdan, Jaro 1978 Velká míra stylizace a redukce, ukázka ze série reklamních snímků pro obuv francouzské značky Charles Jourdan od fotografa Guye Bourdina.

10

v jednom obraze by neměly být shodné, ale jedna musí dominovat. Smith napsal: „...jak se domnívám, tomu by analogicky mohlo odpovídat Pravidlo třetin (mohu-li si dovolit jej tak nazývat)“. Bohužel mu nikdo dostatečně důrazně neřekl, že nemůže.

Od té doby hloupou poučku kompozičně dělit obraz na tři části bezmyšlenkovitě následovali umělci a fotografové postrádající vlastní představivost. Jistě je zřejmé, že kdyby všichni vytvářeli kompozici jen tímto způsobem, byly by všechny snímky podobné, a tím pádem nezajímavé.

Zamyslete se nad fotografiemi jakéhokoli druhu, které vás inspirují. Kolik z nich charakterizuje dělení na třetiny?

Největší hádankou proto zůstává, jak je možné, že se toto pravidlo tolik opakuje a přitom obvykle bez příkladů, které by opravdu stály za pozornost.

Existují však různé typy vizuálně-psychologických jevů souvisejících s lidským vnímáním, což je ovšem naprosto odlišná problematika. Lidský zrakový systém funguje tak, že na základě toho, co vidí, odhaduje a predikuje, je trénován v představivosti, rozpoznávání, domýšlení i odvozování.

„ Já ta pravidla nevymyslel – tak proč se jich mám držet? “ W. EUGENE SMITH

11

8.

IKONICKÝ DETAIL O

mezení množství obsahu v jediném snímku představuje další osvědčený kreativní přístup (viz také kapitola 32).

Zamyslíme-li se nad nějakým objektem, občas se stává, že nám určitá jeho část ve srovnání s celkem připadá zajímavější a s větší vypovídací hodnotou. Takový prvek se může stát plnohodnotným předmětem snímku, všeříkajícím detailem skvěle zastupujícím původní objekt. Ale kdo má rozhodnout, co je ikonické, relevantní či typické? O této cestě ke kreativitě obecně platí, že závisí o něco méně na schopnosti dosáhnout uhrančivé kompozice a podstatně více na schopnosti uvažovat o objektu snímku.

Užitečná je tato technika především v případech, kdy fotografujete nějaký větší objekt, který sám o sobě neskýtá právě snadno zajímavé a kreativní pojetí, například proto, že je příliš zřejmé, oč se jedná. Já na takový problém narazil v Kolumbii při fotografování kohoutích zápasů. Měl jsem už nafocené kohouty v boji a přemýšlel jsem, jak tento značně surový a často fatálně končící „sport“ zajímavě zportrétovat – byli to koneckonců obyčejní kohouti, jen s trochu vyhrocenou náturou. Mohl jsem problém pojmout jako studiový portrét a spoléhat na dobré nasvícení a zachycení nějaké agresivní pózy. Zkusil jsem to, ale výsledkem byl pořád jen obyčejný portrét. Záchrana, alespoň v mém případě, přišla v podobě kohoutích ostruh, této smrtonosné zbraně, která je sice umělá, ale když se nasadí, znepokojuje, jak přirozeně na kohoutovi vypadá. Líbil se mi ten aspekt hrozby: pták-samuraj a jeho meč.

NAPROTI Kohoutí zápasník, Cartagena, Kolumbie, 1985 Člověk může kohoutí zápasy vzhledem k jejich brutalitě morálně odmítat, ale to neznamená, že se nemohou stát tématem jeho snímků. Takový postoj si dobře rozumí s reportážním stylem, který znamená věrnost skutečnosti a dává málo prostoru pro emoce. Pompézně nasvícená kohoutí ostruha v tomto případě nicméně představuje řešení, které nabízí jak vizuální podmanivost, tak dostatečnou svobodu pro vyvozování závěrů.

40

„Čím jste specifičtější, tím víc ř íkáte o celku.“ DIANE ARBUS

10.

DUŠE A NÁZOR

„Pokud sami nemáte co ř íci, moc toho nepoví ani vaše fotografie.“ GORDON PARKS

N

ázev pro tuto kapitolu jsem si vypůjčil od svého čínského vydavatele, který ho ovšem používá v negativním slova smyslu, když si ztěžuje na „knihy bez duše a bez názoru“, dost častou kategorii. Chrlit knihy není pro vydavatele nic složitého, takže tu existuje určité pokušení vydávat je po tuctech. Masově produkovat fotografie je ještě snazší, stačí bezmyšlenkovitě mačkat spoušť. Ale publikum nezájem snadno prokoukne. Pozorovatel takovou fotografii v podstatě přelétne pohledem a ani se nezastaví, aby se nad ní zamyslel.

Proč taky? Pokud nic neznamenala pro fotografa, proč by měla mít význam pro něj?

Pečovat o duši, zaujímat názor a snažit se vkládat tyto charakteristiky, které se mohou tak snadno vytratit, i do produktů své činnosti rozhodně představuje jednu z cest vedoucích ke kreativitě a možná i dál. Někteří věří, že jsou to nezbytné podmínky tvorby. Zřejmě největší postavou žánru fotografické eseje byl W. Eugene Smith, tvůrce takových klasik jako „Country Doctor“, „Spanish Village“ a „A Man of Mercy“ (o doktoru Albertu Schweitzerovi) pro časopis Life.

Na jeho působivém díle má značný podíl jeho extrémní zodpovědnost jak za přidělené úkoly, tak za kauzy, kterých se týkaly. Smith byl tak náruživý, vášnivý, ukřivděný až posedlý, že si s ním nakonec nevěděli rady ani ti nejcitlivější vydavatelé, ale jedině tak mohla vzniknout jeho pronikavá obraznost. Každé zakázce se oddal tělem i duší a přitom si byl vědom, jak mu to škodí. Na závěr svého obřího a nakonec nezrealizovaného projektu „Pittsburgh“ opustil svoji rodinu, aby žil a pracoval sám; jak napsal, byl to: „...poslední zoufalý krok. Pád do propasti psychické povahy.“ Sice extrémní příklad a spíše soukromá podzemní chodba než skutečná cesta, ale přesto přesvědčivý důkaz pro jeden ze způsobů, jak povzbudit kreativitu. I dnes existuje řada fotografů oddaných (byť ne v tak extrémní míře) určitému tématu, které si nevybrali kvůli kariéře ani pro peníze.

Většina z nás má něco, v co skutečně věří, tak proč z toho neudělat téma svých fotografií.

Jedním takovým příkladem ze současnosti může být můj kamarád Robert Golden, který začínal jako zapálený fotožurnalista, pak žurnalistiku opustil, protože nebyl spokojený s tím, jak redakce zacházely s jeho fotografiemi, a vybudoval si velmi úspěšnou kariéru jako fotograf jídla a filmař, aby se nakonec zase vrátil k fotožurnalistice, ale soukromě. Svoji energii soustředil na Bosnu a dozvuky války v Jugoslávii. „Poprvé jsem do Bosny jel, abych zdokumentoval

Robert Golden 1945– Na společenskou prospěšnost fotografie silně orientovaný detroitský fotograf Robert Golden opustil slibně započatou kariéru fotožurnalisty v reakci na bagatelizaci reportáží v časopisech, zcela se přeorientoval a 20 let působil jako přední evropský fotograf jídla a jako obchodní ředitel, aby se později zase vrátil k reportážím – sociální dokumentaristice a soukromé tvorbě podle vlastních pravidel.

VLEVO Otec a dcera, Srebrenica, Bosna, květen 2015 Nemocný muž, otec nemocné dcery upoutané na invalidní vozík. Žijí spolu ve 4. patře jednoho srebrenického panelového domu bez výtahu, takže dcera je v bytě prakticky uvězněna. Sociální služby zde v podstatě neexistují.

49

26. ODHALENÍ P

rincip, o kterém bude řeč nyní, jsem si vypůjčil z filmů, kde se s ním ovšem pracuje snáz. Když se vám ho ale povede správně uplatnit ve fotografii, prodloužíte čas, který pozorovatel s vaším snímkem stráví, a dodáte snímku větší hloubku. V kinematografii má postup dlouhou tradici a v podstatě je velmi prostý. Kamera zabere jeden objekt a pak se záběr posune, aby odkryl něco úplně jiného – to zásadní. Může se jednat o přejíždění neboli švenkování, případně i o přiblížení, a smyslem je překvapit diváky. Jedno takové nezapomenutelné a dobře známé odhalení tohoto druhu představuje závěrečný záběr Planety opic (1968), kdy se na pláži náhle objeví Socha Svobody pohřbená v písku.

Takové odhalení je ve filmu velmi účinné díky údivu a překvapení, které v divácích vyvolá. Nebylo by pěkné dokázat totéž fotografií? Jenže ve filmu lze pomocí kamery určit, na co se má člověk dívat. Když se hýbe kamera, divákův zrak se automaticky hýbe s ní. V nehybné verzi musíte najít jiný způsob, jak pozorovatele přimět, aby nejprve viděl jedno, a teprve nakonec dospěl do bodu, který tvoří jádro snímku.

Obecně to znamená, že finální objekt snímku musí být malý a ne tak docela na místě, kde bychom ho čekali. Trik je v tom vystavět kompozici (a možná si pomoci i v postprodukci), aby snímek obsahoval vizuální pobídky, které pohled povedou.

NAPROTI Hutongský hotýlek, Peking, 2010 Interiér hotelu skrytého v jedné ze čtvrtí starých pekingských uliček zvaných hutongy. Jasně rudé pivoňky na leptaném skle posuvných dveří vytváří pozoruhodný podsvícený obraz, takže upoutají oko jako první, a teprve pak si člověk všimne pokoje za nimi. Dveře jsou jen mírně pootevřené, čímž zpomalují rychlost čtení obsahu snímku. Důležitá je tady plná hloubka ostrosti zacloněného objektivu, protože rozdíl v zaostření by vzhledem k použité metodě působil rušivě.

114

V tomto případě nemáte nikdy jistotu, že se věc podaří, vždy hrozí zřejmé nebezpečí, že pozorovatel nedojde až nakonec nebo se mu nebude chtít a přestane se dívat. Ale kdyby se pokaždé jednalo o sázku na jistotu, tak by to přece byla nuda. Lépe než slova a teorie ilustrují techniku, o které je řeč, dva zde uvedené příklady.

Fotografie velkolepých rozvalin mešity v Kassale ve východním Súdánu se na první pohled dostatečně přesvědčivě tváří jako obyčejný snímek architektonické památky. Odpovídá tomu z hlediska formy – působivě zachycuje řady masivních oblouků tak, jak se to ve fotografii architektury dělá, s paralelními vertikálami a světlem využitým k demonstraci výšky a hloubky. Snímek si říká, aby byl přečten tímto způsobem, a přesto vás láká pokračovat dál.

A dříve nebo později ta naprostá pravidelnost odhalí dva sedící muže v dálce. Může to trvat jednu i několik sekund, ale nakonec snad téměř vždy oko do cíle dorazí. Mimochodem, ta podivuhodná otevřenost stavby je zapříčiněna skutečností, že mešitu krátce po dokončení v roce 1887 částečně zničila Mahdistická vojska, a sekta Khatmiyya, které mešita patří, rozhodla, že už ji neobnoví.

NAPROTI Mešita sekty Khatmiyya, Kassala, východní Súdán, 2003 Tyto ohromné sloupy ve zdánlivě nekonečných řadách a otevřené k nebi v důsledku destrukce v 19. století svou velikostí a mírou poškození připomínají slavné rytiny italského umělce Piranesiho.

Velikost vyžaduje kontext, přičemž já zvolil řešení (také ve stylu Piranesiho), kdy oku chvíli trvá, než odhalí malé lidské figury.

116

30. VYBOČENÍ Z ŘADY T

NAPROTI Sběračky čaje na sběrném místě, Mount Vernon, Srí Lanka, 2014 Přestože jsou v záběru natěsnané asi dvě desítky žen, jen ta jedna se naklání, aby se rozhlédla, a tak okamžitě proměňuje snímek seřazených postav ve snímek rázného vybočení jedné z nich.

A navzdory zmatku rozličných barev a tváří, naše oči zamíří rovnou k ní.

130

ento pruh srílanských sběraček čaje seřazených před tím, než odevzdají obsah svých košů, je scéna sama o sobě dostatečně zajímavá, ale úplně jinou podobu dostává v okamžiku, kdy se ta mladá žena zhruba uprostřed nakloní dopředu. Narušuje řád, ale nepřestává být jeho součástí, a tak k sobě okamžitě přitáhne pozornost. Vybočení z řady, a toto je jen jeden příklad, bývá z hlediska kreativity téměř vždy úspěšné, a nikoli pouze proto, že obsahuje bod ukotvující pozornost, ale i proto, že vytváří kontrast.

Co „vybočuje z řady“ je v jistém směru velmi přitažlivé, podílí se na tom fakt, že oko vítá narušení řádu jako oživení, ale stejně tak i skutečnost, že „vybočení z řady“ evokuje představu rebelie.

Tato druhá myšlenka se asi těžko aplikuje, když jde o narušení řádu v případě nějakých úplně obyčejných produktů, ale přesto byl tento princip velmi úspěšně uplatněn i v reklamní fotografii, konkrétně britskou agenturou Bartle Bogle Hegarty v reklamě na džíny Levis. Tato americká firma uváděla v roce 1982 na trh džíny černé barvy, tehdy neobvyklé, a agentura přišla s nápadem snímku stáda ovcí mířících jedním směrem s jednou černou ovcí otočenou na opačnou stranu. Fotografii doprovázel slogan „When the world zigs, zag“ (Když jde svět jedním směrem, ty zahni druhým). Ani jeden pár džínů v dohledu, a přesto ohromný úspěch. Po více než třiceti letech agentura stále tento snímek využívá jako své logo.

Jak říká Jay Maisel, našim očím lahodí vzory (v umělecké hantýrce se jim říká „field images“, „pole“, protože se táhnou celým obrazem a připomínají pole v krajině). Ale o kolik je obraz zajímavější, když jeden dílek vzorec naruší a zachová se odlišně.

Tento princip upoutá a ve fotografii o to víc, jelikož v reálném životě není snadné něco takového zachytit. Britští gardisté velmi svědomitě trénují na výroční přehlídku Trooping the Colour, aby žádný nevybočil z šiku, a vám tak nezavdal příležitost pořídit skvělý snímek. Anebo co takové pole se slunečnicemi – všechny typicky natočené ke slunci. A kdyby mezi nimi byla jedna otočená naopak? Nejsem si jistý, co by taková reklama mohla prodávat, ale určitě by se něco našlo. Vytvořit takový snímek, tomu říkám výzva (a bez pomoci Photoshopu, prosím pěkně). Jistě, fotografie s nějakým narušením řádu se dá naaranžovat (ten snímek s černou ovcí také není dílem náhody), ale přicházíte tak o pořádnou porci zábavy. Na druhou stranu, silná idea obvykle dává vznik i silnému snímku, takže pokud můžete, určitě takovou fotografii udělejte.

Když se vám ale něco podobného podaří zachytit v reálném životě, byť třeba méně dokonale, máte bod navíc. Základem je nejprve najít určitý vzorec a dostat ho do záběru. Přijde tu vhod nějaký ten teleobjektiv, protože díky kompresi perspektivy nechá vyniknout detaily. A pak čekejte, předvídejte a přejte si hodně štěstí.

„ My lidé milujeme vzory. A le jejich narušení je zajímavější.“ JAY MAISEL

DobĢí fotografové umí dokonale ovládat fotoaparát.

Výborní fotografové vďdí, jak komponovat fotograÀe.

Ti nejlepší fotografové si najdou vlastní zpĪsob, neboli „cestu“, jak odkrýt pravou povahu svých objektĪ.

MICHAEL FREEMAN 50 CEST KE KREATIVNÍ FOTOGRAFII V KNIZE JSOU DÍLA NÁSLEDUJÍCÍCH OSOBNOSTÍ: Guy Bourdin Art Kane Trent Parke Ernst Haas Paul Strand Robert Golden Jacob Aue Sobol Bruce Gilden Richard Avedon Richard Kalvar Siegfried Hansen Alan Brooking

O takových „cestách“ i o tom, jak najít tu vlastní, pojednává tato kniha.

Gueorgui Pinkhassov Alex Webb Stuart Franklin Harry Gruyaert Eugene Atget Natalie Dybisz Frans Lanting

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 499 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK1701

ISBN 978-80-7413-348-0

Alec Soth Fu Yongjun Dennis Stock

9 7 8 8 0 7 4 1 3 3 4 8 0

Pablo Inirio