Pád vážky

STÍNY VĚDOUCÍCH KNIHA DRUHÁ

Pád Vážky

ADRIAN

TCHAIKOVSKY

Dragonfly Falling Adrian Czajkowski Copyright © Adrian Czajkowski 2009 The right of Adrian Czajkowski to be identified at the author of this work has been asserted by him in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988.

All right reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in or introduced into a retrieval system, or transmitted, in any form, or by any means (electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise) without the prior written permission of the publisher. Any person who does any unauthorized act in relation to this publication may be liable to criminal prosecution and civil claims for damages.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo zavedena ve vyhlédávacím systému, nebo přenášena v jakékoliv formě nebo jakýmikoliv prostředky (elektronicky, mechanicky,fotokopií, záznamem nebo jinak) bez předchozího písemného svolení vydavatele. Každá osoba, která jedná neoprávněným jednáním ve vztahu k této publikaci, může být vystavena trestnímu stíhání a nárokována pro náhradu škody.

Pád Vážky Adrian Tchaikovsky Copyright © ZONER software, a.s.

Vydání první v roce 2012.Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press Katalogové číslo: ZR918 ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Překlad: Filip Drlík Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Hana Fruhwirtová, Jana Mahelová Technický redaktor: Hana Fruhwirtová DTP: Dan Zůda © Obálka a ilustrace: Roman Kýbus Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směrujte na: Zoner Press ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz, www.facebook.com/zonerfantazie

ISBN: 978-80-7413-208-7

Pro Alexe

PODĚKOVÁNÍ Rád bych poděkoval všem, kteří mi v minulém roce pomáhali a podporovali mě. Rád bych poděkoval Simonovi, Peterovi a lidem v Macmillan, Alovi, Andymu, Emmy-Lou a Paulovi; spisovatelskému spolku Deadliners a všem lidem v Maelstrom a v Curious Pastimes.

Cerrih

y’yen

Seym

COMMONWEAL Velké bariérové Suon Ren

Tsen

jezero

Dorax

Sideriti

Etheryon

Sarn

NÍŽINY Vek

Kolegium

OCEÁN

Mapa

ˇ a okolí NÍZIN

Parosyal

jezero Limnia Shon Zhor

Je

re

z

Luscoa

IMPÉRIUM

p o h o rˇ í

Maynes Szar

Nethyon Tharn

Darakyonský les

Helleron Tark

Asta

š tˇ

Merro

po u

Thord

Egel

Seldis

Akta Lak

ry cl aw

Araketka

Toek

D

ábná Hedv

Everis

stezk

a

sk

á

Felyal

Kes

Myna

P A V O U Cˇ Í Z E M Eˇ

Mavralis

Vosí Impérium se mnoho let rozrůstalo, soupeřilo se svými sousedy a podrobovalo si je. Když Vosy ukončily dvanáctiletou válku, kterou vedly proti vážčímu Commonwealu, obrátily svoji pozornost k nejednotným Nížinám.

Stenwold Maker zjistil, jak je Impérium silné, když dobylo město Mynu. Od té doby posílá své agenty, aby sledovali postup nepřítele. Ostatní obyvatelé Kolegia si však neuvědomují hrozbu, kterou Vosy představují.

Mezi tajnými agenty je i jeho neteř Cheerwell, svěřenkyně Tynisa, exotický vážčí princ Salma, míšenecký řemeslník Totho… a také Stenwoldův nejoddanější spojenec – kudlančí bojovník Tisamon.

Dokážou však svým snažením přivést Nížiny k rozumu dřív, než bude pozdě?

kapitola

Jedna To ráno pro něj nebylo radostné – ostatně jako všechna rána. Vstal z hedvábí a včelích kožešin a na kůži pocítil zákeřný chlad, který tyto místnosti dokázaly setřást jen na pouhý jeden měsíc uprostřed léta.

Napadlo ho, jestli by nemohl bydlet někde jinde – což ho napadlo už nesčetněkrát předtím – ale věděl, že by to nestačilo. Jistým způsobem by to bylo neloajální. Byl zajatcem svého vlastního obrazu na veřejnosti.

A navíc tyto místnosti měly své výhody. Jednou z nich byla skutečnost, že neměly okna. Světlo dovnitř procházelo malými otvory ve stropě.

Těch byly tři tucty a všechny byly příliš malé na to, aby se jimi protáhl i ten nejobratnější muší vrah. Bylo mu řečeno, že toto roztříštěné světlo vytváří nádherné efekty, a ačkoliv on krásu v pár věcech spatřoval, žádnou z nich nebyla architektura.

Jeho lidé tyto zikkuraty stavěli odpradávna jako symbol moci svého vládce, ale styl architektury, jenž dosáhl svého vrcholu právě v tomto paláci v Kapitasu, už překonal sám sebe a zašel příliš daleko. Kmeny z vrchoviny na severu, předstiženy mečem pokroku, stále stavěly ty své stupňovité pyramidy na vrcholech pevností, zbudovaných v nitrech kopců. Podoba staveb se změnila málo. Jediné, co se měnilo, byla jejich velikost, takže on, který mohl mít bezmála vše, co chtěl, byl pohřbený v groteskním přerostlém a věčně studeném chrámu.

11

Přehodil přes sebe plášť lemovaný kožešinou ušitou ze tří set můr.

Věděl, že přede dveřmi jeho pokoje stojí stráže. Byly tam pro jeho ochranu, ačkoliv měl občas pocit, že ve skutečnosti jsou jeho žalářníky a že služebnictvo, jež právě vcházelo, tu je od toho, aby ho mučilo. Stačilo jediné slovo k tomu, aby je nechal zabít – a ani nemusel zdůvodňovat, proč tak činí –, ale takovými vrtochy se pokoušel bavit už dříve a neshledával na nich nic zábavného. Jaký smysl mělo zabíjet ty nebožáky, když se vždycky našli další, celé nevyčerpatelné zástupy, svět bez konce? Jak deprimující byla myšlenka, že by se člověk mohl brodit po krk v krvi, a stejně by se našlo mnoho dalších lidí připravených vstoupit do jeho služeb.

Jeho otec neměl ze svého postavení a moci žádnou radost. Proběhl životem, aniž by se chvíli zastavil, rozhlédl, přemýšlel. Narodil se s mečem v rukou – pokud byste věřili povídačkám – a neviditelnou korunou nad hlavou jako osudem. A tento muž v plášti lemovaném kožešinou věděl, jaké to je. Bylo to jako mít kolem hlavy svěrák, který nedopřává odpočinku a klidu.

Otec zemřel před osmi lety. Žádná dýka v rukou vraha, žádný jed, žádné válečné zranění nebo vystřelený šíp. Prostě jen zničehonic onemocněl a o deset dní později se zastavil, jako nějaké hodiny, a žádný lékař nebo řemeslník ho nedokázal znovu natočit. Otec zemřel a během deseti dnů před jeho smrtí a deseti dnů po ní zemřely až na dvě všechny jeho děti a až na jednoho také jeho sourozenci. Skonali na veřejných popravištích nebo se stali obětí úkladných vražd, a to jenom proto, aby nebylo zpochybněno následnictví trůnu, jeho následnictví. Byl nejstarším synem, ale věděl, že tam, kde nastupují mocenské ambice, právo prvorozeného přestává platit. Ušetřil pouze jednu sestru, tu nejmladší.

Tehdy jí bylo osm let, a když mu přinesli k podpisu rozsudek smrti, něco se v něm zlomilo. Teď jí bylo šestnáct a hleděla na něj s tou vždy obezřetně chabou úctou poddaného, on se však hrozil myšlenek, jež pluly za tím pohledem, děsil se jich natolik, že se zbrocený potem budil, jen když se mu o nich zdálo.

A před ním stále ležel příkaz k jejímu odstranění, k likvidaci dalšího člena rodu. Jakmile bude mít vlastního syna, tento příkaz bude vyplněn.

Nebude z toho mít radost, stejně tak jako nebude mít radost z otcovství.

12

Teď chápal život svého vlastního otce, jehož stín se všemožně snažil překonat. A přesto mu tolik záviděli! Jak moc jeho generálové, dvořané a rádci proklínali svoji smůlu, že na trůnu má sedět on a ne oni! A přitom nemohli ani tušit, že z trůnu se celý ten těžký zikkurat státu jeví jako postavený vzhůru nohama a celá váha vůdcovství – od široké základny bezpočtu otroků přes jeho poddané a všechny vojáky armády včetně generálů – leží jen a jen na něm. On představoval jejich naději a vzor a jejich očekávání ležela na jeho bedrech.

Služební, kteří ho omývali a oblékali, byli všichni čistokrevní. V srdci kultury postavené na otrokářství bylo dovoleno vstoupit do paláce pouze několika otrokům z ciziny. Žádnému z otroků nedůvěřoval a navíc – i ty nejpodřadnější práce byly považovány za čest, pokud byly prováděny pro něj. Mezi otroky z ciziny byla jen hrstka rádců, mudrců, řemeslníků a jiných, jejichž schopnosti zastínily podřadný původ, a přestože šlo o otroky, po dobu, kdy z nich měl nějaký užitek, si žili jako králové.

Jeho rádci, ano. Měl s nimi mluvit později. Předtím však bylo nutné vyřešit nějaké státní záležitosti. Okovy jeho úřadu ho vždycky deprimovaly.

Oblečen tak, jak se slušelo jeho stavu, hlavu obtěžkánu zlatem a ebenem, Jeho císařské Veličenstvo Alvdan II., vládce vosího Impéria, byl připraven znovu zasednout na trůn.

Císař měl mnoho rádců a scházel se s nimi každých deset dní, což pro ně představovalo příležitost promluvit o čemkoliv, o čem se domnívali, že by jemu a císařství mohlo být ku prospěchu. To bylo i zvykem jeho otce, součástí toho hlučného života v jednom kole, který ho, největšího otroka císařství, nikoliv jeho vládce, předčasně přivedl do hrobu.

Alvdan by se bez tohoto zvyku klidně obešel, ale setkání s rádci se stalo součástí císařského úřadu tak, jako k němu patřily trůn a koruna. Nemohl ho zrušit.

Další věcí byli jednotliví rádci. Tváře mezi nimi mohly být každých deset dní jiné; některé z nich odstranili na jeho vlastní příkaz, jiné zase zrušili jeho věrní Rekef ští. Několik rádců bylo z Rekefu, Alvdana nicméně těšilo, když zjistil, že samotný původ nebo společenské postavení nemusí být nutnou ochranou.

13

Někteří rádci byli otroci, což představovalo další dlouhou tradici – císařství vždy dokázalo dokonale využít své zdroje. Vzdělanci z dobytých měst byli často dovlečeni do Kapitasu, a to jen pro své vědomosti.

Některým se dařilo dobře, podobně jako jakémukoliv jinému otrokovi v císařství, některým dokonce i lépe než mnohým svobodným. Jiní selhali a padli. A vždycky se našli další.

Zasedání rady bude obvyklou směsicí nudy. Bude tam jeden nebo dva příslušníci národa Stínek – lidé s protáhlými a smutnými šedými obličeji, kázající moudrost a radící opatrnost. Přijde také několik Brouků, kupců či zbrojířů, možná nějaká rarita jako Pavouk z dalekého jihu, Můra s prázdným pohledem nebo něco podobného. A samozřejmě se zúčastní někdo místní: Vosy z Rekefu, představitelé vojska, diplomaté, činitelé z Konsorcia, členové důležitých a vysoce postavených rodin a možná i nějací podivínští dobrodruzi. A ti všichni budou mít nějakou radu, ze které – pokud by se jí řídil – budou mít často prospěch především oni sami.

Jeho vstup do místnosti byl oznámen sloužícími, kteří mu otevírali dveře, zametali před ním podlahu, odebrali mu svrchník a váhu koruny na jeho hlavě. Další mu nalévali víno a servírovali sladkosti dokonce i poté, co se posadil; jídlo a pití nejprve ochutnávali další neviditelní poddaní.

Rádci seděli po stranách v mělkém půlkruhu nízkých sedadel. Úmyslně – věřilo se, že císař by měl hledět přímo před sebe a jen naslouchat moudrým slovům, znějících mu v uších, aniž by byl ovlivňován identitou toho, kdo zrovna mluví. Ideologicky to bylo samozřejmě dokonalé, ačkoliv prakticky to bylo úplně k ničemu. Měl tak dokonalý sluch, že byl schopen identifi kovat toho, kdo mluví, na základě jediného proneseného slova. Místo toho jediné, co si z toho všichni odnesli, byl ztuhlý krk, jak se každý natahoval, aby zjistil, kdo zrovna mluví.

To bych mohl změnit. Byl koneckonců císař. Mohl je posadit kolem stolu, jako sedávají vojáci po službě, když hrají o peníze, nebo je před sebou nechat klečet jako prosebníky, či je třeba pověsit na dráty ze stropu – pokud by se mu chtělo. Neuplynul jediný den, aby mu císařská byrokracie nějakou drobností nehodila klacek pod nohy, a přesto si vždy

14

v sobě dokázal zdůvodnit, proč do toho soustrojí nesahat: bylo by to špatné pro morálku; vždyť to fungovalo až doposud; bylo to z dobrého důvodu, proč by to jinak takto dělali?

Ale ve svých nejhorších nočních můrách slyšel skutečné důvody vlastní zdrženlivosti: po každé změně, kterou by zavedl, po každé větvi, kterou by z toho stromu tradice usekl, by všichni určitě začali šeptat: Není takovým mužem, jakým byl jeho otec.

Zplodil celé šiky krátce žijících levobočků, ale žádného syna ryzí krve. Důvodem možná bylo břímě císařského dědictví, které nechtěl žádnému ze svých dětí předat. Tato problematická situace se stávala rok od roku tíživější. Dědictví trůnu bylo téma, o němž svým rádcům zakázal mluvit, ale i tak jeho vážnost a důležitost pociťoval.

Shromáždění rádců se na svých sedadlech zavrtělo; čekali, až dá gestem najevo, že se může začít. Dal pokyn k začátku a bez zájmu naslouchal několika prvním záležitostem, jež se mu zdály bezvýznamné.

Hladomor ve východním císařství. Mělo by se tam prý poslat pár lidí, kteří by těm nevzdělaným primitivům řekli něco o moderním zemědělství. Císařovo líné gesto oznámilo, že souhlasí. Návrh, že by se hrami mělo oslavit první vítězství nad Nížinami, ať už bylo kdykoliv, zamítl.

Považoval jej za předčasný. Další návrh následoval od Gjegeveje z národa Stínek. Tento muž se smutnou tváří sloužil Alvdanovu otci v posledních devíti letech jeho vlády a byl natolik moudrý a bystrý, že přežil čistky, jež doprovázely korunovaci nového císaře. „Možná by šlo v našich invazních záměrech pokračovat méně razantně,“ pronesl tento rádce tichým hlasem. Byl to zvláštní patron, stejně tak jako všichni jeho původu: o celou hlavu vyšší než kterýkoliv statný muž, na jeho šedé kůži se od čela přes celá záda táhly světlé proužky. Jeho oči se ztrácely v hnízdě vrásek. „Lid z Nížin má rozsáhlé znalosti, ehm, mechaniky, fi losofie, ehm, logistiky… které bychom mohli využít. Pokud bychom, ehm, nebyli příliš tvrdí…“ Alvdan se zabořil do opěradla trůnu a nechal, aby se rozproudila debata. Slyšel, jak zástupci vojska argumentují rizikem, jež s sebou nese pomalé dobývání, a Rekef ští tvrdí, že cizincům se nedá věřit a že Konsorcium požaduje rychlé dobytí, které by rozdrtilo jeho obchodní rivaly

15

v Nížinách. Každý si samozřejmě hleděl svých zájmů, což ovšem nemuselo být špatné pro císařství. Vládce zvedl ruku a rádci okamžitě ztichli. „Věříme našim generálům.“ Nic víc neřekl, stačilo to.

Než promluvil další rádce, bylo chvíli ticho, takže se Alvdan mohl obrnit proti slovům, která měla zaznít. „Vaše císařské Veličenstvo.“ Generál Maxin, jehož jediné zamračení způsobilo, že se Rekef ští roztřásli, začal opatrně. „Zbývá nám vyřešit otázku vaší sestry.“ „Opravdu?“ Alvdan hleděl přímo před sebe, rty sevřené v úsměvu, o němž věděl, že z něj jde všem mráz po zádech. „Jsou tací, kteří by…“ „My víme, generále. Naše drahá sestra má svoji kliku, jakési podporovatele, ale má je bez ohledu na to, zda si to přeje či nikoliv. Posadili by ji na mé místo, neb si myslí, že by je za to měla ráda. A proto musí zemřít, stejně jako ti ostatní. Chcete nám nyní radit o úloze milosti v císařské doktríně, nebo o jejím nedostatku?“ Neslyšel nic, ale koutkem oka zachytil Maxinův pohyb. Nesouhlasně vrtěl hlavou. „Vzpomínáte si na generála Scarada?“ pokračoval císař. „Mám za to, že on byl posledním, kdo nám radil stran milosti. Tvrdil, že u vládce jde o nerozumnou vlastnost.“ „Ano, Vaše císařské Veličenstvo.“ „Připomeňte nám, jak jsme reagovali, generále.“ „Souhlasil jste s ním, ocenil jste jej za jeho postoj a nechal ho zabít, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl Maxin klidně. „Chválíme vaši paměť, generále, proto račte pokračovat.“ „Byla mi navržena alternativa, jak by se dala vyřešit záležitost s vaší sestrou, Vaše císařské Veličenstvo,“ pravil Maxin opatrně. „Nemůže se vdát, o tom není pochyb, není ani vhodná pro trůn, takže bychom jí možná mohli umožnit dosáhnout klidu mysli v nějaké světské organizaci. V nějakém fi losofickém řádu, Výsosti, bez politických aspirací.“ Alvdan zavřel oči a pokusil se představit si svoji sestru v rouše Dcer milosrdenství nebo nějakém podobném uskupení babizen. „Bereme váš návrh na vědomí, generále, a zvážíme ho,“ řekl pouze, ale tento návrh

16

oslovil jeho smysl pro humor. Ano, klidný život v rozjímání. Jak lépe zbavit jeho sestru rozumu?

M Když bylo sezení u konce a jeho rádci už neměli nic, co by mu poradili, zopakovali Alvdanovi služební celou ceremonii, jen tentokrát obráceně. Jakmile se postavil, rádci se začali trousit z místnosti, až v ní zbyl pouze generál Maxin, jemuž úprava pásu s mečem trvala nějak záhadně dlouho. „Generále, z vaší rafinovanosti máme pocit, že si s námi přejete mluvit.“ „Jen taková malá odbočka, Vaše císařské Veličenstvo, pokud mohu.“ „Z Rekefských se stávají baviči, nemyslíte, generále?“ „Vaše Výsosti, moji agenti dopadli jednoho muže. Je to mimořádně pozoruhodný a zvláštní člověk a já jsem si myslel, že Vaše Výsost by přivítala možnost se s touto osobou setkat. Je to otrok, samozřejmě, a dokonce horší než obyčejný otrok, nehodí se k ničemu užitečnému. Ale v soukromí říká zvláštní slova. Vzdělání Vaší Výsosti možná už nikdy nebude mít takovou příležitost.“ Alvdan konečně pohlédl na Maxina přímo. Na masité tváři starého vojáka byl slabý úsměv. Maxin nebyl rádcem jeho otce, ale tu noc po Alvdanově korunovaci třímal v ruce nůž a staral se o to, aby další ráno nevidělo neshody či nejednotnost mezi sourozenci. Nebyl z těch, kteří vtipkovali. „Dobrá, generále, to nás zajímá. Doveďte nás k tomu muži.“ M Ten let byl jako něco z horečnaté noční můry, něco neslýchaného.

Thalrik přišel do Asty v očekávání trestu. Vzhledem k tomu, že zklamal císařství, předpokládal, že uvidí zachmuřenou tvář plukovníka Latvoca nebo vyzáblou postavu generála Reinera, jeho nadřízených u Rekefu. Byl na misi, jejímž cílem bylo zmocnit se železnice, kterou město Helleron nazývalo Hrdost. Tou mělo být posléze zásobováno čelo invazních vojsk, jež měla vyplenit Kolegium a ukončit sny o jednotě Nížin. Namísto toho nesourodá skupina odpadlíků pod velením Stenwolda Makera Hrdost zničila, a dokonce dokázala vrhnout stín

17

podezření z jejího zničení na Vosy, snažící se tak mocně o to, aby ji uchránily.

Pro císařství to představovalo malou překážku; jen teď musí silou získat to, co mohlo být jeho díky tajné operaci. Pro Thalrika, kapitána císařské armády neboli majora Thalrika z cizinecké rekefské legie, to byla velká překážka.

A přesto ve městě Asta nemusel před vojenský soud. Vypadalo to, že úprk do Nížin už započal, a dokonce i selhavší meč, jakým byl Thalrik, mohl najít dobré využití. Už na něj čekal tajný rozkaz: Nalodit se na Mrakolet. Další rozkazy budou následovat.

Mrakolet byl šílený stroj, který nesestrojil žádný vosí mechanik, ale jakýsi zotročený technik. Mrakolet neměl trup, tedy pokud by člověk nepočítal to malé cosi. Místo trupu měl zesílenou dřevěnou základnu a změť vzpěr, tvořících jakousi prázdnou klec. Na zádi byl natahovací motor, nahazovaný dvěma muži tak, že začali zuřivě šlapat do pedálů, a krátká a tlustá křidélka se dvěma vrtulemi. Thalrik nastoupil do stroje společně s muším pilotem, nadporučíkem te Berrem, agentem Rekefu, který mu měl dát další instrukce. Poté se Mrakolet zvedl ze země. Křehká dřevěná soustava se hnací silou vrtulí celá roztřásla a zamířila vzduchem výš a výš. Vzhůru, ještě výše v úzké spirále, do níž ji hnal její pilot, dokud se nedostali do mraků a pak i nad ně. Nato pilot spustil vzpěry na obou stranách stroje a sklopil mohutná šedá křídla Mrakoletu vlevo, vpravo, nahoře i dole. Křídla nabrala vzduch a stroj, co vypadal jako mizerná práce nějakého pomýleného učedníka, nabral rychlost a letěl nad světem, v prudkém větru stoupal směrem na západ, dokud nebyli nad Nížinami skoro tak vysoko, kde plují jen samotné hvězdy.

A jaká zima tam byla! Thalrik byl zachumlaný ve čtyřech pláštích a vrstvách vlněného oblečení pod nimi, ale chlad vzduchu se stejně prohryzával až na kůži. Neviditelné mrazivé ostří, jež svištělo otevřenou konstrukcí Mrakoletu, ho pokrylo bělostnou jinovatkou a měnilo dech na bílé obláčky, které ostrý vítr odfoukával pryč.

Do Kolegia se měli dostat rychleji než jakýkoliv posel a smazat tak náskok, který si Stenwold vytvořil, takže navzdory Thalrikově odbočce do Asty bylo jasné, kdo do Kolegia dorazí brzy. Byli tak vysoko, až

18

na samotné ledové střeše nebes, že by je neviděl žádný vzdušný zvěd.

Ani dalekohledy nemusely na pozadí nebeské klenby odhalit jejich stříbřitá křídla.

Thalrik se nahrbil se dopředu, aby zachytil te Berrova ztrácející se slova, příkazy ohledně mise; musel si je zapamatovat. „Máte štěstí,“ zakřičel na něj přes vítr Moucha. „Rekef si nemůže dovolit přijít o agenta s vašimi zkušenostmi jen kvůli disciplinárnímu řízení. Nížiny nikdy nespí, připravují se na nás. Máte druhou šanci. Nepromrhejte ji.“ Už spolu kdysi pracovali, Thalrik a te Berro, a vyvinul se mezi nimi vztah vzájemného respektu. „Vysadíme vás poblíž Kolegia,“ pokračoval te Berro. „Dostaňte se nějak dovnitř. Sejděte se tam s našimi agenty. Nesmíme dopustit sjednocení Nížin. Jsou dva plány. První je rychlejší než ten druhý, ale bude-li to možné, máte provést oba dva. I když bude ten první úspěšný, ten druhý také napomůže našemu válečnému úsilí.“ A pak mu te Berro vysvětlil tyto dva plány. Ten první byl vcelku běžný úkol, ten druhý byl drsný a jeho rozsah jím malinko otřásl. „Rozkaz,“ ujistil Mouchu. Mrakolet pokračoval ve svém rychlém, neviditelném přesunu přes Nížiny, rozprostírající se hluboko pod nimi.

M Do Kolegia vešel bez problémů lehce před polednem, kdy se zdálo, že město lehce pospává. Kolegium mělo bílé zdi, ale brány byly otevřené dvacet let, zavřely se jen, když vekští Mravenci pojali myšlenku zabrat město pro sebe. U brány seděla stráž, starý Brouk, který sám malinko klimbal. Kolegium nemělo zájem držet lidi před svými branami. Pokud by mělo, pak by ho možná nemusel zničit.

Když zde byl Thalrik naposledy, bylo mu povoleno ve městě krátce zůstat. Pouze dva dny a pak ho nacpali do letounu s pevnými křídly, aby chytil Stenwolda Makera na lodi Volné nebe. Když na to pomyslel, pokusil se rozpoznat, kterým směrem od místa, kde stál, leží letiště a zda u něj tato obrovská vzducholoď náhodou nekotví. Zdi byly ovšem příliš vysoké, domy se tyčily nad ním, protože většina Kolegia byla trojpodlažní, a chudší oblasti dokonce čtyř či pětipodlažní. Věděl, že císařství se zde má hodně co učit. Chudina v Kolegiu proklínala svůj osud, brblala

19

a záviděla, to ale nikdo z nich neviděl, jak žili chudí v Helleronu nebo císařská chudina či třeba otroci v mnoha dalších městech.

Pokud zničíme Kolegium, získáme někdy zpět to, o co přijdeme v plamenech?

Protože nešlo jen o to, poznamenat si nějaké tajemství, zapsané v jedné z nespočtu knih v kolegijské knihovně. Byl to celkově způsob života, kterým bylo dobré žít a – podobně jako z ostatních dobrých věcí – císařství by z něj mohlo mnohé získat. Obyvatelé císařství by měli těžit ze znalostí a vědomostí mužů a žen, kteří postavili toto místo.

Ale ten druhý plán, který mu sdělil te Berro, by to všechno zničil a on měl své příkazy.

Troška nespokojenosti, kterou v sobě už nějakou dobu měl, o sobě dala známým způsobem opět vědět, ale on to zvládl. Pokud císařství chtělo, aby se události ubíraly tímto směrem, má to mít. Byl své vlasti oddaný.

Na ulici se zastavil tak zprudka a znenadání, že do něj vrazilo pár mužů, lopotících se s kmenem stromu, a než se vydali dál, pořádně mu vynadali.

Taková kacířská myšlenka! Bude lepší, když ji pohřbí hluboko ve své hlavě. Jen pomyslet na to, že by oddanost císařství, jeho lepší budoucnosti, nebyla stejná jako oddanost Císařovým dekretům nebo plánům Rekefu, by ho mohlo dostat k výslechu. Vyhnul se zaslouženému pokárání za selhání v Helleronu a nehodlal si začít pohrávat s takovými nápady – jen by si tím říkal o malér.

Ale ta myšlenka žila v nejodlehlejších koutech jeho mysli a čekala na další nestřeženou chvíli.

M V Kolegiu byli samozřejmě agenti Rekefu už před ním. A zatímco doma vnitrozemská větev císařských tajných služeb prováděla očistu od neloajálních osob, cizinecká legie ve městech Nížin rozsévala špehy a informátory. Thalrik se s nimi spojil, když tu byl naposledy, ale jejich síť už byla čtyři roky stará. Thalrik po městě rozeslal muší posly s neškodnými dopisy, v nichž byly rozpuštěny kódy jako jed ve víně. Ti muži a ženy, jimiž Rekef ští infi ltrovali město, žili své všední, obyčejné životy. To teď mělo skončit. Povolával je do služby.

Sešel se s nimi v námořnické taverně, ležící tak blízko doků, že okny

20

slyšeli vrzání lanoví a pleskot plachet. Bylo to místo, kde lidé zapomínali, kdo se potkal s kým nebo co vše se zde mohlo odehrát – a to bylo dobré. Vytvořili zvláštní čtveřici.

Nejvýše postaveným byl nadporučík Rekefu, a když kdysi Thalrik potřeboval pár vrahů, kteří by zastihli Stenwolda Makera v jeho domě, šel právě za ním, čistokrevnou Vosou, nadporučíkem Grafem, který zde pracoval jako zprostředkovatel obchodu s noži. To v místní hantýrce znamenalo, že představoval bojovníky jejich možným budoucím patronům, díky čemuž získal Thalrik hned pevnou půdu pod nohama pro svou činnost. Graf byl štíhlý muž a jeho tvář hyzdila nepravidelná jizva od ostří meče, táhnoucí se od čela až k bradě. Thalrik věděl, že to je památka na jeden souboj z doby, kdy Graf působil v Bratrech ve zbrani.

Místo oka, přes které se táhla ta jizva, měl černou skleněnou kuličku.

Ti tři zbylí neměli v Rekefu žádnou hodnost, byli pouhými agenty. Hofi pocházel z národa Much. Stříhal vlasy bohatým a holil mocné a Arianna byla Pavouk a student univerzity. Čtvrtý muž, míšenec Scadran, pracoval jako pomocník v docích a sbíral všechny povídačky, které se na pobřeží šustly. Vosí krev se v něm mísila s broučí a mravenčí a jeho těžké rysy v Thalrikových očích zdůrazňovaly to nejhorší z těchto ras. Scadran byl obrovitánský chlap, bitkař. To se mohlo koneckonců hodit.

Seděli u stolu v rohu, odtaženého dostatečně daleko od ostatních, aby nebylo slyšet jejich tlumený hovor. Přišli v prostých šatech a se zbraněmi a hleděli na něj s očekáváním. Pokud by je tu noc poslal do města zabíjet, byli by připraveni. „Povězte mi o Stenwoldu Makerovi,“ požádal je.

Poručík Graf letmo pohlédl na ostatní a pak spustil: „Přijel den před vámi, pane. Taky se za ním táhlo dost přívrženců.“ „Nebyla mezi nimi nějaká Kudlanka?“ zeptal se Thalrik. Najednou si vzpomněl na noční bitvu v helleronské továrně na motory, kdy byla zničena Hrdost. Byl tam jeden Kudlanka, jenž z každého, kdo se mu postavil, nadělal sekanou – dokud ho Thalrik nepopálil. Tisamon, tak ho jmenovala Scylova zpráva, a jeho dcera nazývali Tynisa. Tynisa, která tehdy Thalrika téměř vyřídila, když přišel celou záležitost ukončit.

21

V hloubi srdce doufal, že ten muž na svá zranění zemřel, ale přesto ho Grafova další slova vůbec nepřekvapila. „Ano, pane, jmenuje se Tisamon. Zjistil jsem, že před mnoha lety studoval na univerzitě, ve stejné době jako Maker. Už tehdy se o něm dost povídalo.“ „Zaslouženě,“ přitakal Thalrik. „Nějaké přesuny?“ „Maker shromažďuje svoje lidi. Žádal o svolení promluvit před Shromážděním, ale to nejspíš pár dní potrvá. Není zrovna populární. Mají ho za dobrodruha, a on navíc dost často neplní své povinnosti na univerzitě. Byrokracie ho chvíli zdrží, možná i deset dní, než mu to povolí. Takové klepnutí přes prsty.“ „A zbytek?“ „Mnozí z ostatních jsou teď na univerzitě,“ pravila Arianna. „Tedy přesněji, pár jich je v nemocnici. Z Helleronu s sebou přinesli nějaké zraněné. Je s nimi takový obrovitánský nešťastník, nějaká rasa s ostny, jakou jsem nikdy dřív neviděla. Ten hodně chodí po továrnách, strojírnách a nádražních skladištích.“ „To bude Skuto,“ řekl Thalrik na vysvětlenou, „Stenwoldův zástupce z Helleronu. Co jsem slyšel, tak je zbrojní mechanik, takže za některými z těch návštěv může být profesní zájem.“ Thalrik si vybavil své jediné setkání se Stenwoldem Makerem, těch pár srdnatých slov nad sklenkou: dva muži se stejnou prací, ale na opačných stranách, a přesto je pojil stejný zájem; byli dva vojáci, kteří si mnohé protrpěli pod dvěma různými vlajkami.

A teď ho sleduji až do jeho doupěte a musím ho zničit. A protože musím věřit, že on by mi udělal totéž, nebudu mít žádné pocity. „Mám pro vás rozkazy,“ oznámil čtveřici před sebou. „Plukovníku, budeme potřebovat lidi se zbraněmi – a vy ostatní musíte být šikovní.

Stenwold Maker už na tomto světě dlouho nebude.“

22

kapitola

Třicet tři Když přišel večer, utábořili se v noclehárně, která byla z půlky vypálená. Salmovi připadala jako odraz jeho vlastních pocitů. Uvnitř byl asi tucet ohořelých těl. Vytahali je ven, spálili a pohřbili. Vypadalo to na práci Vos. Provozovatelé nocleháren pro cestovatele nikdy nikoho neodmítli a byli zastánci míru. Postavili domy podél všech cest v Nížinách.

Dokonce i bandité se v nich občas ubytovali. Cestovatelé se v noclehárnách mohli cítit bezpečně, protože sloužily všem. Vosy očividně podobné tradice neměly. Salma si představoval skupinu vosích průzkumníků nebo sběračů, jak se zastavuje u budovy, zabíjí, rabuje a na odchodu vše pálí. Na dlouhé cestě do Sarnu, severně od nich, byla celá vosí armáda.

Vojáci Impéria nebyli proslulí umírněností nebo silnými morálními zásadami.

Salma došel k určitému rozhodnutí. Před setměním nechal zapálit pochodně a postavil se na Sfayotův povoz, aby mohl promluvit ke svým následovníkům.

Od obrany vesnice se jejich skupinka rozrostla. Bylo jich teď kolem padesáti. Salma vyčkával a snažil se vzpomenout si na jméno každého z nich. Byli mezi nimi i vesničané, kteří se je rozhodli následovat.

Urostlí mladí muži a ženy, kteří se chtěli věnovat něčemu jinému než samozásobitelskému farmaření. Přidala se k nim i muší technička a celá

434

její velká rodina. Podařilo se jim utéct z Helleronu před tím, než byl dobyt. Jejich řady se rozrostly také o pět sarnských kušníků. Šlo nepochybně o nájemní žoldáky, kteří utekli z vlastního města. Objevil se také starý štíhlý pavoučí lučištník a lovec, který skupině pomáhal tím, že každé ráno vstal dřív než ostatní a obstaral jim k jídlu zvěř. Přidala se k nim i můří žena se zmučeným výrazem v obličeji, nikomu nepověděla své jméno a s nikým za celou dobu nepromluvila.

Podíval se na Nera, který povzbudivě přikývl, přestože nevěděl, co se Salma chystá říct.

Salma si nebyl moc jistý sám sebou. Byl vystrašený, protože ho všichni poslouchali a čekali na jeho slova. Přejížděl pohledem tváře všech shromážděných – prohlížel si muší zločince, kteří stále drželi pospolu, bandity a jejich vůdce Phalmese, který objímal kolem ramen Sfayotovu nejstarší dceru. Ti dva spolu spali od té noci po obraně vesnice. Sfayotovi to zřejmě vůbec nevadilo. „Je silný. V mnoha ohledech,“ prohlásil Sfayot o Phalmesovi. „Řekl bych, že moje dcera se má poměrně dobře.“ „Následovali jste mě až sem,“ oslovil je Salma. „Nežádal jsem vás o to. Nežádal jsem vás, abych se mohl stát vaším vůdcem nebo průvodcem. Přesto jsme teď všichni na jedné lodi. Připadá mi ale, že takhle dál nemůžeme pokračovat. Nemůžeme jen bezcílně bloumat krajem a skončit, kam nás zavede osud. Potřebujeme určit směr naší cesty. Až doposud jste spoléhali na mě, že něco vymyslím. Takže, jestli mě necháte, přijmu místo, které mi nabízíte. Poskytnu vám za to vedení, smysl a směr.

Povím vám teď, kam vás chci vzít. Možná se potom rozhodnete, že mě opustíte, ale to ještě uvidíme.“ Odmlčel se. Jak k tomu jen došlo? Nedokázal si na to odpovědět, ale jak už sám řekl, byli všichni na stejné lodi. „Sfayote,“ oslovil Salma muže. Šváb přikývl. „Kdybychom potkali další členy tvé rodiny, chtěl bys jim pomoct, že ano?“ „Samozřejmě,“ odpověděl Šváb. „O tom není pochyb.“ „Samozřejmě,“ zopakoval Salma, „protože je to tvoje rodina. To chápeme všichni. Pověz mi tedy…“ Podíval se směrem k muším zločincům a oslovil jednu z žen. „Chefre, kdybychom potkali další členy tvého gangu, chtěla by ses o ně postarat?“

435

Opatrně přikývla a nic neřekla. Ta banda toho moc nenamluvila. „Udělala bys to,“ pokračoval Salma, „protože všichni máme určitá pouta a povinnosti. To z nás dělá to, čím jsme. Phalmesi, s tebou jsem mluvil. Cítím, že tě znám. Nemůžeš zapřít to, čím jsi a odkud pocházíš. Kdybychom na cestě potkali Myňana, muže z tvého města, pomohl bys mu. Učinil bys tak i před tím, než jsme se setkali. Můžeš to popřít?“ „Nemohu, ani bych nechtěl,“ řekl Phalmes rozhodně. Přesto však stále nechápal, kam tím Salma směřuje. „Rodina,“ zdůraznil Salma. „Rodina je rodina, ať už ji spojuje krevní, bratrské nebo občanské pouto. I kdyby ji měla pojit jen její rasa.

O naše rodiny se staráme a ony nám naši péči oplácejí. Myslel jsem si, že rodina je důležitá jen v Commonwealu a že jen my, Vážky, umíme žít pravý rodinný život. Ale to jen proto, že jsem nevěděl, co drží Nížiny pohromadě. Rodina.“ Opět se odmlčel. Připravil se psychicky na to, co se chystal říct. „Jsme součástí největší rodiny v Nížinách a tato rodina se rozrůstá každým dnem. Nikdy nebyla malá, ale nikdy také nebyla tak velká jako teď. Do té rodiny patří nemajetní, oběti, odvrženci a lidé, které společnost využila a odhodila stranou. Jen se na nás podívejte, každý pochází z jiného kraje a z jiného města. Máme různá zaměstnání a jsme různých ras, ale přesto tvoříme rodinu. Máme tisíce bratrů a sester, tet, strýců a dětí, kteří patří do naší rodiny a kteří teď potřebují naši pomoc. Potřebují, abychom jim pomohli proti těm, kteří jim udělali toto.“ Ukázal na spáleniště a na místo, kde byli pohřbeni mrtví, které našli v noclehárně. „To udělali naši nepřátelé. Staňme se i my jejich nepřáteli.“ „O čem to jako mluvíš?“ vybuchl Phalmes. „Nemůžeme jen tak zaútočit na vosí armádu.“ „Že nemůžeme?“ zareagoval Salma. Jistota, se kterou to řekl, otřásla všemi přítomnými. „Můžeme útočit na jejich průzkumníky. Můžeme jim ukrást zásoby. Můžeme pomoct jejich obětem. Můžeme z krajiny vzít veškeré jídlo a oni dostanou hlad. Můžeme je rychle napadnout a pak zase utéct, a to mnoha různými způsoby. Můžeme je donutit změnit plány. Díky nám se budou muset rozdělit, budou muset trčet na místě a my jim vezmeme odvahu, podkopeme jejich morálku. To vás

436

alespoň čeká, jestliže půjdete se mnou. Můžeme s nimi válčit, aniž bychom se s nimi kdy utkali na bitevním poli.“ Někteří jen užasle zírali, jiní byli nadšení. Většina se však tvářila zmateně. „Dávám vám dnešní večer na rozmyšlenou. Znovu si přeberte všechno, co jsem vám teď řekl. Jestli se někdo chce oddělit a jít svou vlastní cestou, nikdo mu bránit nebude. Ti, co ráno zůstanou, se připojí ke mně. V Commonwealu jsou muži a ženy, kterým se říká Merceři.

Jezdí podél cest a udržují je bezpečné. Ti, co se mnou zůstanou, se stanou mými novými Mercery.“ Otočil se a zamířil k nocležně. Ostatní se ubytovali v budově a kolem ní. Dal tak šanci těm, kteří chtěli odejít, ale ostýchali se udělat to před jeho očima.

Salmovi se tu noc spalo dobře. Přijal úděl, který mu nachystala jeho zodpovědnost. Měl čisté svědomí.

Když se vzbudil, za závěsem bylo podezřelé ticho. Věděl, co to znamená. Vstal a pomalu se oblékl. Vzal do ruky hůl. Jedním jejím koncem závěs odtáhl a vyšel na světlo.

Byli tam úplně všichni. Nikdo z nich neodešel. Ba naopak, dokonce se objevil někdo nový. Byla tam, zářila svým vlastním světlem i za slunečního svitu. Hrála všemi barvami duhy a svůj pohled upírala jen na něj. Žal v okovech a Agenova radost – a kdo ví, jaká další jména kdy měla – přišla až za ním.

Pokusil se na situaci podívat očima Phalmese a ostatních. Hned za úsvitu se tu objevila překrásná kouzelnice, zářivý přelud, a přišla jen kvůli Salmovi. Muselo jim to připadat jako znamení, poslední nápověda při jejich rozhodování.

Přiblížila se k němu. Její krása ho oslepovala. Byl u vytržení, když se lehce dotkla jeho ruky. „Konečně jsem tě našla,“ řekla. „Jak?“ „Šel jsi tak daleko, jen abys byl se mnou,“ zašeptala. „Jak bych jen mohla učinit méně pro muže, kterého miluji?“ M Přijíždělo jídlo, na vozech, v koších i v rukou. Muži a ženy, kteří obdělávali svou vlastní půdu nebo půdu jiných, se teď vydali sklízet

437

nevyužitá pole. Děti probíhaly opuštěnými sady jako kobylky. Farmářské usedlosti byly zplundrovány tak dokonale, že lépe by to nedokázali ani lidé umírající hlady. Když narazili na opuštěná sídla bohatých, přelezli zdi, rozbili brány a vraceli se s plnými náručemi lahůdek nebo přinášeli uhlí na topení. Kupci a obchodníci mlátili a mleli obilí, zatímco řemeslníci budovali hliněné pece na pečení chleba. Lovci se vraceli s ulovenou kořistí nebo se živými hospodářskými zvířaty.

Nikdo nejedl moc, ale nikdo neumíral hlady. Ani Salma by sám nepožádal o víc jídla. „Tak co máš teď v plánu, hochu?“ zeptal se Nero. „Další pohyb, který mám v plánu, je být pořád v pohybu,“ řekl Salma. „Jinak vyčerpáme všechny okolní zdroje. Pořád jen sbíráme a plundrujeme, akorát ve větším měřítku. Musíme najít azyl pro ty, co nemůžou bojovat. Spoléhám na Sarn nebo Kolegium.“ Pozoroval Žal v okovech.

Procházela mezi lidmi. S několika z nich také prohodila pár slov. S ostatními sice nepromluvila, ale svou zářivou přítomností jim zvedala náladu.

Jen při pohledu na ni se Salmovi po tváři rozlil úsměv. Navzdory tomu, že nastaly těžké časy, byl šťastný.

Přejmenovala se na „Poklad draků“. „Ze západu se k nám v poslední době moc zpráv nedoneslo,“ podotkl Nero. „A ta armáda na severu pochoduje k Sarnu.“ Salma přikývl. „Přesto nemáme žádnou jinou možnost.“ Podíval se na své ruce. Dělával to tak Stenwold, vždy, když musel učinit důležité rozhodnutí. „Sfayote! Phalmesi! Potřebuji s vámi mluvit!“ zvolal Salma. Šváb a Myňan přišli hned a bylo poznat, že už pár dní čekali, že jim zadá nějaký úkol. „Zítra se přesuneme,“ oznámil jim Salma. „Sfayote, chci, abys vedl potřebné. Jděte vlastním tempem a sbírejte po cestě jídlo.“ „Samozřejmě,“ přitakal Šváb. „Pokud vás zahlédnou imperiální, neuvidí nic víc než uprchlíky na cestě.“ „Můžeme se bránit, když bude potřeba,“ dodal Sfayot. „Chápu to tak, že vy dva něco podniknete. Je to tak?“ „Je na čase, abychom tasili meče,“ připustil Phalmes. „Jaký je plán?“

438

„Chci vědět, co se děje na severu. Budeme pozorovat vosí armádu.

Pokusíme se toho zjistit co nejvíce a potom se rozhodneme, co můžeme podniknout,“ vysvětlil Salma. „Nejprve informace, akce až potom.“ Phalmes přikývl. Svým výrazem dával najevo, že souhlasí hlavně s tím druhým. „A tvoje dívka?“ Salma na chvíli znejistěl. „Napadlo mě, že by měla zůstat se Sfayotem.“ „Dokáže zacelovat rány holýma rukama,“ podotkl Phalmes. „Všichni jsme to viděli. Motýlí Dar je naprosto výjimečný. Navíc, myslíš si, že se po té dálce, co urazila, nechá odklidit někam stranou?“ „Máš pravdu,“ uvědomil si Salma. Neměl žádné právo držet ji bokem, když se sám vydával vstříc nebezpečí. „Co se týče tebe,“ otočil se Salma k Nerovi, „mám pro tebe speciální úkol.“ „Jsem teď jedním z tvých vojáků, že?“ zeptal se Moucha. „Jsi stejně důležitý, to ano. Chci, aby ses vydal do Kolegia.“ Nero pomalu přikývl. „Už je to pěkných pár let, ale cestu pořád znám.“ „Najdi Stenwolda nebo mu alespoň doruč zprávy. Pověz mu o tom, co dělám.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Řekni mu také o Tothovi. Bude to chtít vědět.“ M Vstoupili do jeho stanu opatrně a potichu. Thalrik je pozoroval ze svého úkrytu. Zahlédl, jak se jim v rukou zableskly čepele. Odhrnuli chlopeň stanu.

Thalrik chvíli vyčkával a pak se jim objevil za zády. Dva vojáci, kteří Daklana a Haroka doprovázeli, se vylekali. „Hledali jste mě?“ zeptal se Thalrik.

Daklan a Harok přišli nalehko, beze zbrojí, aby ho nevzbudili. Napadlo ho, že toho možná budou litovat. „Á, major Thalrik,“ spustil Daklan. „Přinesli jste mi zprávu, v tuto pozdní hodinu?“ zeptal se Thalrik. „Něco na ten způsob. Dostal jsem rozkazy přímo z Kapitasu, majore. Týkají se vás.“

439

Thalrik přikývl. Víc ani nečekal. „Možná byste mi je rád předal, majore Daklane?“ Daklan se podíval směrem k vekským stanům. „Myslím, že bychom se brzy mohli octnout v ožehavé diskuzi, majore, a já bych byl velice nerad, kdyby nás naši spojenci spatřili, jak se hádáme. Možná bychom měli jít kousek dál od stráží.“ „Myslíte do tmy?“ zeptal se uštěpačně Thalrik. „Svítí měsíc. Nebo se snad bojíte tmy, majore Thalriku?“ Usmál se. Vojáci se nervózně přesunuli po jedné jeho straně, zatímco Daklan a Harok poodešli na druhou, aby ho měli na očích.

Jistě, měli pravdu. Roztržka mezi vosími důstojníky by poškodila reputaci Impéria v očích Veku. A Kolegium zatím ještě nepadlo.

Najednou mu byla zima. Jako kdyby z něj už pomalu začal odcházet život. „Má oddanost patří pouze Impériu,“ řekl klidně. „Jestli si to Impérium opravdu přeje, potom nemůžu stavět své potřeby nad přání svého císaře.“ „To je od vás velice vlastenecké,“ odtušil Daklan. Nevěřil mu ani slovo. Thalrik se však bez řečí otočil a vydal se směrem k okraji vekského tábora. Následovali ho.

Zastavil se, teprve když se dostali mimo dosah luceren, které tábor osvětlovaly. Měsíc svítil dost na to, aby bylo vidět obrysy Daklana a Haroka, který teď místo svitku držel meč. Dva vojáci se vzdálili, aby náhodou nevyslechli něco, co nebylo určeno jejich uším. „Obdivuji vaše odhodlání, Thalriku,“ řekl Daklan napjatě a očekával nějakou lest. Thalrikovi už konečně došlo, že se jeho jméno opravdu ocitlo na seznamu nepřátel. „Sloužil jsem Impériu po celý svůj život,“ reagoval Thalrik. „V jeho službách jsem se dopustil věcí, ze kterých bych přišel o rozum, kdybych je udělal sám za sebe. Jen díky tomu, že jsem je konal pro vyšší dobro, jsem tyto úkoly dokázal splnit.“ Zpražil Daklana pohledem, který muže donutil nervózně přešlápnout z nohy na nohu. „Pálil jsem knihy a popravoval jsem své přátele. Mučil jsem ženy a zabíjel jsem děti, to vše ve jménu Impéria. Teď, když se i můj život dostal před stejného soudce, nemohu odmítnout vůli Impéria. Musím poslouchat až do konce.“

440

Daklan sebou nervózně škubl. „Není to nic osobního, majore. Nebudu předstírat, že vás mám v oblibě, ale rozkazy jsou rozkazy.“ „Jistě, tak to je.“ „Máte neprodleně opustit Rekef. Tak to přesně napsali. Víte, co to znamená.“ Ve svitu měsíce zahlédl Thalrik Daklanovy bílé zuby, když se ušklíbl. „Mohu se zeptat proč?“ ozval se Thalrik. „Pokud to tedy víte.“ „Vím to celkem dobře. Rozkaz vydal generál Maxin. To jméno musíte znát.“ „On je váš nadřízený?“ „Mám v plánu dobře s ním vycházet,“ připustil Daklan. „V Rekefu dochází ke změnám. Ke změnám ve vedení. Největší dopad to však má na nás, na prosté vojáky. Je známo, že patříte mezi lidi generála Reinera.“ „Sloužím císaři.“ „Císaři je to ale úplně jedno, Thalriku. Jste Reinerův muž a Maxin zrovna teď potřebuje zredukovat pár Reinerových lidí. Jste major, takže jste důležitý. Mělo by se o vás vědět, i špatným způsobem.“ „Nemyslím si, že by mě generál Reiner měl nějak moc v lásce,“ řekl Thalrik smutně. „Očividně ne, jinak by vás totiž ochránil,“ přitakal Daklan. „Jste dost vysoko na to, abyste sám psal jména nepřátel na seznam, ale jste také dost nízko na to, aby vás obětovali. Prostě máte smůlu, majore Thalriku. Ale teď musíme dohnat zameškaný spánek, proto vám ulehčíme vaše trápení co nejdříve.“ Daklan čekal, že Thalrik vybuchne zlostí a zoufalstvím, ale major si místo toho před ně klekl na kolena.

Vždy jsem věrně sloužil Impériu, nechť je tedy toto mojí poslední službou.

Jenže když nad tím Thalrik nyní přemýšlel, něco se v něm začalo měnit.

Taková je vůle Impéria? Jen proto, že se nějaký generál na druhém konci světa snaží získat větší moc? Protože Rekef bojuje sám proti sobě? To by císař nikdy nedopustil, kdyby o tom věděl.

Zaslechl za sebou zakřupání Harokových sandálů.

Jak tohle prospěje Impériu? Ale hned po tomto hlase se ozval druhý, naléhavější: Jak to prospěje mně?

441

Odříznutý, využitý, opuštěný, zanechaný na pospas řezníkům. Něco se v něm vzpříčilo. Něco, co potlačoval desítky let.

Chci žít.

Otočil se a Harokovo žihadlo ho popálilo na tváři. Sám téměř podvědomě také vystřelil a zasáhl jednoho z vojáků. Vosa okamžitě padl k zemi. Daklan přibíhal s vytaženým mečem. Byl rozzuřený, protože se nechal přelstít. Thalrik se zvedl a praštil Haroka loktem do obličeje.

Muž se však pohnul zároveň s ním a sekl Thalrika do boku. Opět ho zachránila jeho zbroj z měděného vlákna.

Thalrik prudce roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu. Chtěl od nich utéct. Harok však letěl k němu. Chvíli spolu zápasili ve vzduchu a pak oba spadli na zem. Thalrik dopadl na záda a Harok na něj. „Zab ho!“ křičel Daklan. Už mu bylo jedno, jestli ho Mravenci uslyší. „Zab toho hajzla!“ Thalrik udeřil Haroka do hlavy, ale dlouhán to ignoroval a dal Thalrikovi pěstí do popálené tváře. Potom mu jednou rukou stiskl hrdlo.

Druhou zvedl a rozevřel dlaň. „Sbohem, majore,“ zavrčel Harok. Najednou se však ozval výkřik. To řval Daklan bolestí. Harok se rychle ohlédl.

Thalrik pomalu zvedl ruku. Harokova dlaň mířila v tu chvíli směrem, odkud předtím všichni přišli. Harok vystřelil energetickou střelu a ozval se ženský výkřik.

Thalrik vypustil žihadlo. Harok se mu snažil vyhnout, ale zasáhlo ho do hrudi a do ramene a odhodilo jej stranou. Thalrik se hned nato zvedl na nohy.

Poslední voják běžel přímo proti němu. Vystřelil po Thalrikovi vosí oheň a minul. Se smutným povzdechnutím zasáhl Thalrik muže přímo do hrudi. Voják přepadl dopředu, jednou se otočil na zemi a zůstal bezvládně ležet.

Daklan ležel na zemi a snažil se jednou rukou zvednout. Druhou se natahoval po noži, který mu trčel ze zad. Vedle něj se kroutila míšenka Lorika, kterou Harok zasáhl do břicha.

Thalrik se chtěl otočit a dorazit Haroka, ale Daklan byl najednou na nohou a rozbíhal se proti němu s napřaženým mečem. Thalrik uhnul

442

do strany, natáhl se po protivníkově čepeli a nasměroval tak Daklanovu sílu proti němu samotnému. Pak si ale všiml, že Harok vstal a roztahuje dlaň. Nechal Daklana a vyslal zoufalý výstřel. Harok vypustil žihadlo ve stejný okamžik.

Harokova hlava se prudce zvrátila dozadu, z jeho obličeje zbyly jen cáry. Jeho střela proletěla kolem Daklana a Thalrika a oba je popálila.

Potom Daklanův meč projel měděnou zbrojí a zajel do Thalrikova boku.

Major zalapal po dechu. Bolest ho ochromila. Padl na kolena. Bylo to zlé. Přežil mnoho zranění, proto věděl, že tohle je obzvlášť závážné.

Kdyby Daklan vytáhl meč z rány, Thalrik by vykrvácel během několika minut. Daklan se však s prázdnýma rukama potácel pryč. Potom spadl na zem. Roztřásl se a zemřel. Zranění, které mu Lorika zasadila nožem, ho konečně zabilo.

Za Daklanem se ozýval Loričin tichý nářek.

Thalrik byl zraněný, dost zraněný na to, aby zemřel. Pokud mu někdo brzy nepomůže.

Ale bylo jisté, že žádná pomoc nepřijde, protože Impérium ho umístilo na seznam mrtvých mužů. A ani se nemohl vydat s prosbou do vekského tábora, protože Mravenci momentálně také bojovali za Impérium.

Začal se plazit směrem k Lorice. Harokův zásah byl tvrdý a Thalrik odhadoval, že jí mnoho času nezbývá. Dotkl se jejího kotníku a potom se natáhl výš, aby ji mohl chytit za ruku.

Nedokázala mluvit a on jí stejně neměl co říct, ale držel ji celou tu dobu, dokud nepřestala naříkat. Byl s ní až do posledního okamžiku, kdy ji přišla vysvobodit smrt. Udělal to, protože se vždy dobře staral o své podřízené.

Společně s ní zmlkl celý svět. Ze spícího mravenčího tábora se neozval jediný zvuk. Thalrik pustil Loričinu chladnoucí ruku. Dýchal přerývaně. Každé nadechnutí ho bolestivě pálilo.

Umírám, pomyslel si Thalrik. Potom se ale ozvala jiná myšlenka: Ne! Rozhodl se, že se tomu nepoddá. Bude bojovat. Bude…

Opřel se lokty a převrátil se na neporaněný bok. Zvedl se na kolena a vydal u toho bolestivý výkřik. Na chvíli se mu zatmělo před očima, ale nepoddal se tomu.

443

Kdyby teď prohrál, bylo by to naposledy.

Musím bojovat!

Doplazil se k Daklanovi. Opřel se o nůž, který trčel z vojákova těla, a zatlačil mu ho ještě o palec hloub do zad. Zlomyslně se u toho zachechtal. Teď přijde ta těžší část.

Popadl jílec meče, který mu stále vězel v boku. Zavřel oči. Třikrát se zhluboka nadechl a začal.

Věděl, že se to musí dělat pomalu. Se zatajeným dechem si tahal meč z rány. Cítil pohyb hluboko ve svém těle. Opět se kolem něj rozprostřela temnota. Položil si jednu ruku na své zakrvácené zranění. Ztěžka se opřel o Daklanovo tělo. Bojoval o každý okamžik.

Nahmatal místo, kde měl mrtvý major roztrženou tuniku. Začal ji rvát na dlouhé, roztřepené cáry. Už jen z myšlenky na to, že si je bude muset utáhnout těsně kolem zranění, se Thalrikovi dělalo zle. Místo toho si hadry nacpal neohrabaně přímo do rány. Materiál okamžitě nasál teplou krev. Thalrik pořád trhal další cáry a cpal si je do boku, než krev zaschla a přestala téct. Potom se posadil a čekal, až se přestane třást.

Musím bojovat. Byl to přece Thalrik, šéf špionáže. Měl plány, které musel uskutečnit. Nikdy se ještě nestalo, že by neměl plán. Musel jen najít místo, kde by se mohl skrýt. Kde by mohl umřít?

Potácivě, jako opilec se zvedl na nohy. Okamžitě se musel zohnout, protože zranění mu nedovolilo stát vzpřímeně. Potom se vydal náhodným směrem, pryč od tábora. Do tmy.

Thalrik postupně ztrácel a zase nabýval vědomí. Noc se pro něj stala sérií snových výjevů, které se střídaly s neustálým zmatením. Každou chvíli se musel zastavit a přemýšlet nad prostými věcmi. Například nad tím, jak se jmenuje, co vlastně dělá nebo proč má zakrvácený bok.

Nedokázal odhadnout, jak daleko se dostal, ale ani jednou se neohlédl. Nechtěl zjistit, že těla Loriky a ostatních jsou ještě na dohled.

Na východní obloze se začalo objevovat světlo. Že bych ještě zažil i poslední den? Šoural se kupředu po kolenou, jednou rukou si pomáhal a druhou si přidržoval hadry na boku. Plazil se pouští jako zmrzačený hmyz.

Zrazen. Věděl, že by se to jednou mohlo stát. Žil ve světě zrady. Byl

444

445

schopen zabít svého učitele, ubohého Ulthera. Odůvodnil si to tím, že to bylo pro dobro Impéria. Nejsem ale náhodou úplně stejný jako Daklan?

Možná i horší. Daklan alespoň přijímal všechny ty věci, které dělal, se vším všudy, i s tou hrůzou, kterou přinášely. Thalrik se místo toho pořád přesvědčoval, že je věrným služebníkem Impéria, a ne jen nástrojem tajné organizace.

Klopýtl. Bokem mu projela bodavá bolest. Na okamžik nemohl dýchat. Něco uvnitř něj naříkalo po ztraceném Impériu, jako dítě odtržené od rodičů. Co jsem udělal špatně? Co pro ně můžu udělat, aby mě znovu přijali mezi sebe?

Na to bylo ale příliš pozdě. Impérium od něj chtělo jen jednu věc.

Tu brzo splní a dokončí svůj poslední úkol. Byl oddaným služebníkem a přijal svoji postradatelnost a nahraditelnost.

Nic ho nemotivovalo k tomu, aby znovu vstal na nohy. Odjakživa byl tvrdý a nezlomný. Ještě nějakou chvíli potrvá, než zemře. Cítil, že si tenhle trest zasloužil.

Najednou se ale ozvaly kroky. Někdo se k němu opatrně blížil. Byl si jistý, že to jsou Vekští. Možná ukončí jeho trápení nebo ho vezmou do tábora a zachrání ho. Ani jedna z těch možností se mu nezamlouvala.

Zvedl tedy hlavu a podíval se, kdo to přišel. Spatřil vysoké boty, lesklé zelenomodré chrániče holení a lem pláště.

Se zasténáním padl na záda a podíval se nad sebe. Sledoval postavu ve zbroji. Pohlédl jí do tváře. Ten pohled v něm probudil dávnou vzpomínku. Něco, na co se nedalo nikdy úplně zapomenout. Zaslechl tichý, bolestný výkřik. Byl to on sám, kdo zanaříkal.

Uvědomil si, že osud mu přichystal opravdu vhodný konec. „Konečně. Našla jsem tě,“ řekla Felise Mienn. To byla na dlouhou dobu poslední věc, kterou Thalrik slyšel.

M Vzbudila ho bolest v rukou. Měl je stažené v pěsti, svázané tak, aby nedokázal použít žihadlo.

Všechno bylo tak oslepující a nepochopitelné. Snažil se někam ukrýt.

Slunce teď ovšem pražilo tak, že nemohl pomalu ani otevřít oči. Přestože měl svázané dlaně, jeho paže byly volné. Neměl však sílu na to, aby

446

je zvedl. Pokusil se posadit se. Stehy na boku se mu varovně napnuly.

Vzpomněl si.

Ach ano. Daklan. Daklan a jeho generál na druhém konci světa. Impérium.

Nemohl si ani vzpomenout na jméno generála, který nařídil jeho smrt. Na tom ostatně nezáleželo, Impérium mělo generálů mnoho.

Přinutil se otevřít oči. Někdo u něj byl. Ležel v místnosti, která byla evidentně nedávno vyrabována. Rolety byly stržené z oken, truhla u postele byla rozmlácená na kusy a dřevěné obložení bylo servané ze zdi. Interiér byl broučí. Odvodil si z toho, že se nacházeli na nějaké opuštěné farmářské usedlosti v blízkosti Kolegia. Nejspíš to tu zničili Vekští, když se snažili obklíčit město. Muž, který seděl u jeho postele, ale nebyl Brouk. Byl to Pavouk s dlouhými šedými vlasy. Měl na sobě broučí oděv, pokrytý krví. „Kdo…?“ zachraptěl Thalrik. „Kdo jste?“ Pavouk se usmál. „Vaše odolnost je pozoruhodná, mistře Thalriku.

Myslím, že většina lidí by na vašem místě již nedýchala, natož aby mluvila.“ „Vy… znáte mé jméno? Kdo jste?“ „Má paní zná vaše jméno. Nemohla se dočkat setkání s vámi. Nicméně, dala mi za úkol, abych vás dostal do stavu, ve kterém se s ní budete schopen sejít.“ „Zmetku!“ Thalrik se s největším úsilím posadil. Muže to evidentně překvapilo. „Řekni mi, kdo jsi!“ „Jmenuji se Destrachis, mistře Thalriku, ale to přece není důležité.

Nebo ano? Jste teď spokojený? Mohu vám prozradit i další podrobnosti – jsem cestovatel a hledač příležitostí. Jsem učenec a doktor medicíny.

Díky tomu teď máte možnost klást otázky.“ Destrachis vstal. „Brzy se budete moci vydat na cestu, hned jak budete mít sílu k chůzi. Podle mozaiky, kterou vaše kůže připomíná, je jasné, že jste nebyl zraněn poprvé.

Toto zranění je ale, řekl bych, nejhorší, které jste kdy přežil.“ Thalrik zasyčel vzteky. „Řekni mi, co se to tu děje.“ Destrachis se zastavil na odchodu. Otočil se s úsměvem. „Chce, abyste mohl utíkat, mistře Thalriku. Chce nad vámi zvítězit, pokořit vás.

Chce vás zabít, ale chce, abyste věděl, čí rukou zahynete. Nemůžu říct,

447

že to sám chápu, ale chce satisfakci. Bodání do raněného muže ležícího na zemi moc uspokojující zjevně není. Takže, potom, co vás honila po celých Nížinách, mi přikázala, abych vás dal do pořádku. Už se vaše imperiální paměť probrala?“ „S Impériem jsme se již rozešli,“ zamumlal Thalrik. „Ale ona je…?“ „Jmenuje se Felise Mienn,“ oznámil mu Pavouk. „Vážčí šlechtična.

Vůbec netuším, proč vás tak nenávidí.“ Thalrik těžce polkl. Když to jméno zaslechl, opustila ho všechna síla.

Lovila ho. Celou tu dobu šla jen po něm – a on si toho vůbec nevšiml.

Commonweal za dvanáctileté války… tehdy se agenti Rekefu, včetně Thalrika, pohybovali před armádou a snažili se narušit odpor Vážek. Sabotovali, zabíjeli, rozšiřovali pomluvy.

A také páchali úkladné vraždy. Dělali zlé věci a dělali je s radostí, protože věděli, že je před pocitem viny ochrání moc Impéria. „Zabil jsem její děti,“ vzpomněl si. „A donutil jsem ji, aby se na to dívala.“ „Ano, to se mi zdá jako pádný důvod,“ řekl Destrachis klidně, jako by to s ním nic neudělalo. Zanechal Thalrika o samotě, aby mohl přemítat.

448

Ve druhém díle série Stíny vědoucích rozehrává Adrian Tchaikovsky strhující partii o lidské dobyvačnosti, lstivosti a odvaze. Lidé jeho románu nejsou obyčejní – díky prastarému vývoji si nesou různé hmyzí schopnosti a charakteristiky. Agresivní Vosy tedy dovedou ze svých rukou vysílat žihadla, elegantní Vážky mohou létat a záhadní můří lidé vidí výborně ve tmě. Díky tomuto neotřelému nápadu vznikla dobrodružná a strhující série, jež si získala tisíce čtenářů po celém světě.

DOPORUČENÁ CENA: 349 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR918

ISBN 978-80-7413-208-7

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

9 7 8 8 0 7 4 1 3 2 0 8 7