Issuu

Encyklopedie moderní ženy

Pavel Kristián

Mifflin ZONER software, s.r.o. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz http://www.zonerpress.cz

– intimní místopis

Natalie Angier

DOPORUČENÁ CENA: KATALOGOVÉ ČÍSLO:

290 KČ ZR608

ISBN 80-86815-46-3 Houghton Mifflin

9 7 8 8 0 8 6

8 1 5 4 6 6

Pavel Du fek – dufdesi gn.cz

Houghton

Žena

Natalie Angier

Žena – intimní místopis

Možná jste již někdy hledala knihu, která by byla napsána právě pro Vás, knihu, která by dokázala odpovědět, poradit, nebo třeba jenom pobavit tehdy, kdy to jako žena potřebujete. V nové knižní řadě Encyklopedie moderní ženy bychom Vám rádi představili knihy nejrůznějších žánrů a témat, od knih s vážnější problematikou, jakou jsou partnerské vztahy, výchova dětí nebo zdraví a výživa, přes publikace věnované Vaší kariéře, rozvoji osobnosti a vzdělávání, až po zábavu, koníčky a trávení volného času. Vybíráme pro Vás nejlepší knihy světové produkce i knihy domácích autorů a autorek. Chtěli bychom Vám představovat knihy, které Vás zaujmou, potěší, poučí i pobaví. Rádi využijeme i Vaše podněty a uvítáme Vaše názory, doporučení i kritické poznámky k vydaným knihám. Pro kontak s námi využijte níže uvedenou adresu vydavatelství. Jednou ze specialit, kterou bychom Vás v knihách chtěli potěšit, jsou „kmotři a kmotry“. V každé publikaci bychom rádi věnovali – větší nebo menší – prostor některé ze známých český osobností. Chceme Vám přinášet knihy se zajímavou problematikou a věříme, že byť i několik málo úvodních slov může být často tím prvním krůčkem, který by Vás mohl povzbudit k přečtení knihy. Je mou milou poviností poděkovat panu Janu Krausovi za úvodní slovo do této první knihy naší nové ediční řady. Za vydavatelství Zoner Press Vám přeji příjemné čtení.

– americká žurnalistka píšící především o biologii pro New York Times. Získala Pulitzerovu cenu a řadu jiných významných ocenění. Dnes žije se svou rodinou v Takoma Park, Maryland. Kniha Žena – intimní místopis je oslavou ženského těla. Oslavou nikoliv z hlediska estetického nebo sexuálního, ale z hlediska jeho funkce a významu. Autorka s hlubokou znalostí biologie, chemie, ale i historie a umění bourá nejrůznější mýty o ženském těle a jeho fungování, které bývají tak hluboko zakořeněny, že by nikoho ani nenapadlo se jimi zabývat. Čím a proč se liší nejniternější funkce ženského a mužského těla? K čemu má žena taková prsa, jaká má? Jaká je pravda o tzv. bodu G a co by žena (ale i muž) měla vědět o klitorisu. Jaká je role babiček v lidské populaci, a jak je to se zájmem o sex u mužů a u žen? Jaký je význam kojení a jak je to s agresivitou chlapců a holčiček? V celkem 19 kapitolách se autorka čtivým a srozumitelným způsobem vyjadřuje k velmi závažným tématům, která se týkají každé ženy. Vedle toho, že ukazuje mezery v současném vědeckém chápání ženy, je významným přínosem knihy i srozumitelný pohled na tak závažné problémy, jako je vliv hormonů (a to nejen estrogenu a testosteronu), význam menopauzy, rozdíly mezi pohlavími a mnoho dalších. Autorka se nijak neskrývá za „nadřazený“ nebo „nezúčastněný“ vědecký jazyk; její kniha je napsána svěžím a čtivým způsobem, který musí pozornou čtenářku potěšit. Kniha určitě není knihou humornou, na řadě míst jsem ale musel smeknout před autorčiným smyslem pro humor a především před tím, že její vtip není zamířen pouze do mužských řad, ale dokáže se bavit i sama nad sebou. Knihu mohu doporučit k přečtení i mužům! A nejen pasáže, které se týkají ženského přístupu k sexu; určitě stojí za to seznámit se s pohledem na ženu „z druhé strany“.

Natalie Angier

Encyklopedie moderní ženy

Žena – intimní místopis Natalie Angier

2 0 0 6

Je takovým trendem doby, která předstírá „otevřenost“, že zmínka o ženě bývá sdělením o sexu. Jistě – sex je to nejkrásnější spojení, které lidé mají. Žena ovšem, s dovolením, není jen sex. Mně se zdá odjakživa krásné, že na ženě je jiné všechno – a jinak než u muže. Často umí to, co muži, často dokonce lépe než oni, a navíc i to, co muži většinou vůbec nedokážou. Nepoznal jsem nic, co by se mnou v životě provedlo tolik, jako ženský půvab. Kdykoli v životě jsem dokázal nevídané, tedy na své poměry, vždycky jen kvůli ženám. Kdykoli v životě jsem měl pocit nevídaného štěstí, vždycky jen se ženou. Díky, holky. Jan Kraus

Žena

– intimní místopis

Natalie Angier

Woman An Intimate Geography

Encyklopedie moderní ženy

Woman: An Intimate Geography

Copyright© 1999 by Natalie Angier All rights reserved under International and Pan-American Copyright Conventions. Published in the United States by Anchor Books, a division of Random House, Inc., New York, and simultaneously in Canada by Random House of Canada Limited, Toronto. Originally published in hardcover in the United States by Houghton Mifflin in 1999. Published by special arrangement with Houghton Mifflin Company.

Zoner Press KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR608

ZONER software, s. r. o. Nové sady 18, 602 00 Brno Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Redaktor: Mgr. Bohdana Borková DTP: Petr Autrata © Překlad: Irena Ellis Šárka Tomancová (kap. 18, 19) © Obálka: Pavel Dufek – dufdesign.cz (2006) Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou byt chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení bylo sice postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb. Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývajících důsledků. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na:

Zoner Press ZONER software, s.r.o. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz http://www.zonerpress.cz

ISBN: 80-86815-46-3 4

Obsah

Úvod Do světla

1 Šifra zvaná vajíčko Začíná to jednou dokonalou sluneční buňkou

2 Mozaiková fantazie Jak pochopit „ženský“ chromozom

3 Výchozí linie Je ženské tělo pasivním pojmem?

4 Temperovaný klavír O evoluci klitorisu

5 Přísavky a rohy Z(a)tracená děloha

6 Masová hysterie Ztráta dělohy

Žena – intimní místopis

107

Příběh prsu

7 Kruhové úvahy

8 Svěcená voda Mateřské mléko

123

9 Žlutošedý košíček Štědrý vaječník

137

10 Promazávání kol Krátká historie hormonů

149

11 Venuše v kožešinách Estrogen a touha

161

12 Milá menopauza Můžeme žít bez estrogenu?

171

13 Není nic lepšího než notoričnost Matky, babičky a další velké dámy

179

14 Vlk hvízdá a hyena se usmívá Testosteron a ženy

195

15 Říznutí punče Na obranu ženské agresivity

213

16 Levné maso Učíme se ukazovat a vypracovat si svaly

229

17 Zrození Lásky Chemie lidského spojení

241

18 Bludy a žvásty Evoluční psychologie na pohovce

257

19 V pochybovačském ráji Volání po revoluční psychologii Poděkování

290

Poznámky

291

Literatura

292

Rejstřík

281

302

Žena – intimní místopis

Pro Katherinu Idu

Úvod Do světla

Žena – intimní místopis

Tato kniha je oslavou ženského těla – jeho anatomie, jeho chemie, jeho evoluce a jeho smíchu. Je knihou osobní, mým pokusem nalézt způsob přemýšlení o biologii ženského těla, aniž bych zabředávala do bahna biologického determinismu. Je to kniha o věcech, jež tradičně spojujeme s obrazem ženy: o děloze, vajíčku, prsu, krvi, o všemohoucím klitorisu i o věcech, které si obvykle s obrazem ženy nespojujeme: o pohybu, síle, agresi a zuřivosti. Je to kniha o extázi, extázi, jež je pevně zakořeněna v mase, v kráse těla. Ženské tělo si zasluhuje dionýský respekt, a abych to dokázala, svolávám dohromady všechny duchy a skřítky, které znám a mám nejraději. Odvolávám se na vědu a medicínu, abych nanečisto načrtla mapu anatomie, kterou nazýváme ženskou, a abych popsala její zásadní dynamismus. Obracím se k Darwinovi a k teorii evoluce, abych z nich dostala původ našeho intimního místopisu: proč se naše těla chovají tak, jak se chovají, proč vypadají zakulaceně a jemně, ale chovají se hrubě. Probírám se historií, uměním a literaturou a hledám odpověď na to, jak se v průběhu času měnilo zpodobňování té které tělesné části či rozmaru. Sbírám a vybírám, namátkou a impulzivně z onoho velkého skoku, jež udělaly obory jako genetika a vědy zabývající se mozkem, hormony a vývojem, abych nabídla možné scénáře pro naše pohnutky a chování. Pohrávám si s myšlenkami a teoriemi: o původu prsu, o účelu orgasmu, o sžíravé lásce, kterou chováme ke svým matkám, o důvodu toho, proč ženy potřebují a zároveň zavrhují jedna druhou s téměř rovným zápalem. Některé z těchto teorií jsou trochu neuspořádanější než jiné. Některé teorie nabízím proto, že jsem na ně narazila v průběhu průzkumu podkladů pro tuto knihu a shledala je fascinujícími, oslňujícími – jako například teorii Kristen Hawkesové, že lidstvu daly život babičky, prostě proto, že odmítly zemřít, když odumřely jejich vaječníky. Jiné teorie zdůrazňuji kvůli jejich protichůdnosti, jejich síle prolomit zeď argumentů o ženské „povaze“, zatímco ostatní házím jako rýži na nevěstu: pro štěstí, radost, naději a anarchii.

Připouštím, že dionýského stavu těla se nedá dosáhnout snadno, protože na ženské tělo se po staletí nahlíží nepříznivě. Buď se z něho dělalo bůhvíco, anebo se úplně přehlíželo. Pojímalo se jako druhé pohlaví, nákres nanečisto, chybné pohlaví, původní pohlaví, cena útěchy, děvka. Jsme hříšné, škrobené, bestiální, éterické. Nosíme více zneuznaných metafor než nechtěných zárodků. Ale, ženy, víme přece, kolik z toho jsou hlouposti: velice hezké, velice propracované, téměř lichotící ve své prudkosti, ale koneckonců vždycky hlouposti. Můžeme muže milovat a žít s nimi. Někteří z nich ale o nás říkají hloupě nepřesné věci, o našich tělech a duších. Vezměme si například mýtus o vnitřní svatyni. Muži se dívají na naše těla, ale hned neuvidí naše vnější genitálie; náš šikovný jelenicový trojúhelníček, přirozený pubis ﬁcus zakrývá obrysy vulvy. Zároveň se muži snaží překročit bránu ochlupení a venkovních záhybů, aby dosáhli na ještě skrytější vnitřní genitálie, na posvátnou chrámovou loď vaginy. Není tedy divu, že žena bývá sjednocována s interiérem. Muži chtějí to, co nemohou spatřit, a tak předpokládají, že si libujeme, snad samolibě, v tom našem vodním příkopu. Žena nádoba, urna, jeskyně, pižmem vonící džungle. Jsme tím temným mystériem! Jsme skrytými záhyby a prvopočáteční moudrostí a vždycky, vždycky dělohou, jež nese život, vypouští život a pak jej nasává zpět do oněch vlhkých podsvětních vrkočů. Jak napsal John Updike: „Mužská sexualita se tak vrací k tomuto prapůvodnímu zdroji, pije u pramene bytí a vstupuje do temné oblasti, kde nahoře je dole a smrt je životem, do oblasti mytologie.“ Ale, sestry, jsme opravdu šálky a láhvemi, nádobami a krabicemi? Jsme pavoučicemi oplétajícími glóbus, které sedí v síti své dělohy, nebo jsme slepými pavoučicemi žijícími v podzemí vlastní záludnosti? Jsme Hekaté? To ne! Tedy o nic víc a o nic míň než muži. Je sice pravda, že muži mají penisy, jež je, jak se zdá, externalizují, dávají jim sílu cpát se do světa a čelit mu mimo jejich těla, ale vjemy, které jim jejich penisy dodávají, stejně jako ty, jež nám zprostředkovává klitoris, jsou pociťovány nádherně, vnitřně, celkově; copak i palec u nohy nepociťuje orgasmus bez ohledu na to, jakého pohlaví je jeho majitel? Muži mají vnější varlata, zatímco ženské vaječníky jsou ukryty uvnitř, kousek pod linií tvořenou pánevní kostí. Ale oba orgány vypouštějí své produkty a vykonávají svou endokrinní a reproduktivní činnost vnitřně. Muži žijí ve svých hlavách stejně jako my, chyceni do mýtu vesmírné mysli. A přitom ani my, ani muži nemáme přehled o tom, jak naše těla uvnitř pracují, okamžik za okamžikem, nevíme, jakou práci vykonávají naše játra, srdce, hormony, neurony. A přesto fakt, že tuto skrytou organickou aktivitu máme, nedělá z nikoho z nás, muže či ženy, tajemnou bytost. Mám slinivku břišní: jsem Tajemstvím. Ani v těhotenství, stavu, jenž snad nejlépe ztělesňuje pojem ženy jako čarodějky z podsvětí, není matka často ve spojení s tímto temným kouzlem. Vybavuji si, jak jsem vsedě ve třetím trimestru cítila, kterak se mé dítě uvnitř pohybuje, prakticky nepřetržitě, a přitom jsem neměla tušení, jestli mě dcera kopala nožičkou, dloubala loktem nebo dělala berany, berany duc na trampolíně plodové blány, natož abych věděla, jestli se cítila dobře, byla napjatá nebo Úvod

se nudila. Než jsem prošla amniocentézou, vyšetřením plodové vody, byla jsem přesvědčena, že jsem intuitivně žensky?, mateřsky? uhodla pohlaví zárodku. Byla jsem si na sto procent jistá, že to bude kluk. Zdál se mi sen o vajíčku barvy jasné pruské modři a vzbudila jsem se, stydíc se za hrubý exhibicionismus takovéhoto symbolu. Ten mě však ještě utvrdil v mém přesvědčení, že maminka bude mít syna. Až na to, že test říkal něco jiného: on byla ona. Rovnítko mezi ženským tělem a tajemstvím a nejsvětější svatyní šíří svá přihlouplá chapadla všemi směry. Jsme spojovány s nocí, zemí a samozřejmě s Měsícem, který jako hopsavý míč z hollywoodského muzikálu následuje náš menstruační cyklus, ze kterého není úniku. Dorůstáme k ovulaci a couváme spolu s menstruační krví. Měsíc nás táhne, tahá za naše dělohy, dokonce kvůli němu trpíme svými menstruačními bolestmi. Mé drahé dámy, taky máte občas chuť vyplazit se ven a výt na úplněk? Možná ano; koneckonců, úplněk je tak krásný, obzvlášť když je blízko horizontu a utřen do máslové naducanosti. Tato touha výt radostí má však málo co do činění s pravděpodobností, že si budeme kupovat tampony; spíš bych tipovala, že většina z nás nemá tušení, kam v lunárním cyklu spadá naše perioda. Nicméně nadmutých nepravd se zbavuje těžko, a tak se i nadále setkáváme s únavnými popisy ženy, jako kdyby byla ingrediencí na štítku biopotravin, jak je tomu například v tomto úryvku z knihy Sexual Personae autorky Camille Pagliové: „Přírodní cykly jsou ženskými cykly. Biologické ženství je sekvence kruhových návratů, začátků a konců v jednom a tom samém bodě. Žena nesní o transcendentálním či historickém útěku z přírodního koloběhu, protože ona sama je tímto koloběhem. Její pohlavní zralost znamená spojení s Měsícem, dorůstá a couvá s lunárními fázemi. Ve starověku věděli, že žena je svázána s přírodním kalendářem, schůzka, kterou nemůže odmítnout. Ví, že neexistuje svobodná vůle, protože ona sama není svobodná. Nemá na výběr, může pouze přijmout. Ať už po mateřství touží nebo ne, příroda ji zapřáhne do krutě neměnného rytmu plodivého zákona. Menstruační cyklus je budík, jenž bije na poplach a nedá se zastavit, dokud k tomu nedá pokyn příroda. Měsíc, měsíčky, menses: to samé slovo, ten sám svět.“

Žena – intimní místopis

Ach ano. Etymologie je jako vždy arbitrem pravdy. Obyčejnou holku to dost znepokojuje, až opravdu dohání k šílenství a vyje na Měsíc, když vidí, jak jsou poslední dobou oživována všechna ta zatuchlá klišé, o kterých jsme se domnívaly, že byla dávno rozčtvrcena a zpopelněna. Již léta o biologii a evoluci čtu a píšu a upřímně se mi dělá špatně z toho, jak je „věda“ připichována na naše ženské zadky jako oslí ocásek a pak ještě přilepená řečmi o realistickém realismu. Unavuje mne číst v knihách o evoluční psychologii nebo o neodarwinismu o tom, jak je oproti mužům náš pohlavní pud sentimentální a že více žízníme po monogamii a za hranicemi přísně sexuální arény jsme poměrně méně zaměřené na výkon a dobrou pověst, dáváme přednost bytí před děláním, máme tichou, do sebe obrácenou povahu, jsme „přátelštější“, chybí nám matematické schopnosti

a tak dále, a tak dále až zpět ke kalným kromaňonským počátkům. Unavují mě tvrzení, že existují doložená evoluční vysvětlení pro to, aby se ženám připisovala taková povaha, a jak se k tomu máme postavit čelem, přijmout to a ještě se u toho usmívat. Unavuje mne také to, když mi říkají, že nesmím nechat svým feministickým, pro-ženským smýšlením ovlivňovat to, jak vidím „realitu“ a zacházím s „fakty“. Jsem z toho unavená, protože mám ráda animalismus a miluji biologii a miluji tělo, obzvláště to ženské. Miluji to, co tělo dává mozku, když se mozek dostane do deprese a je celý namyšlený. Ale mnohé teorie vrozené ženskosti jsou tak chabé, neucelené, nepřesné a nejsou podloženy žádnými skutečnými důkazy, že je prostě nemohu brát vážně, a myslím si, že je nemohou brát vážně ani mnohé ženy, které většinou stejně ignorují to, co jim věda o nich samotných říká. Zároveň však nejsou běžné argumenty proti darwinismu a biologickému pohledu na ženství vždy úspěšné, vycházejí totiž často z odmítání těla nebo alespoň z odmítání uznat dopad, jaký má tělo na chování. Jako bychom byli čistou myslí, čistou vůlí schopni psychologicko-duševního znovuzrození během našeho života, svým tělem nijak nezatíženi, natož aby nám sem tam v něčem poradilo. Mnozí z těch, kdo darwinismus a biologismus kritizují, jsou feministky a pokrokoví, ušlechtilí občané, bez nichž bychom se neobešli a ke kterým se obvykle toužím počítat a ke kterým se také hlásím. Připouštím, že tito kritikové mají právo na jistou nechuť k animalismu, ať už je to při vyvracení mýtu o pasivní samici nebo u studií, které mají za cíl ukázat neměnné rozdíly mezi ženskými a mužskými matematickými schopnostmi. Nicméně nás zklamou, když vše, co mohou coby argument říci, je „nééé“. Vybírají chybičky, reptají, odmítají. Hormony se nepočítají, chutě se nepočítají, vůně, vjemy ani genitálie se nepočítají. Tělo je pouhým vozidlem, nikdy řidičem. Všechno je naučené, všechno je sociálním výmyslem, všechno je jen pokračováním v kulturní podmíněnosti. Kritikové také pracují s předpoklady, často nevyřčenými, že lidské bytosti jsou zvláštní – možná lepší, možná horší, ale s konečnou platností odlišné od zbytku evolučních výrobků. Proto naznačují, že se toho o sobě mnoho nedozvíme, budeme-li se srovnávat s jinými druhy, obzvláště my holky toho máme hodně co ztratit. Koneckonců, kdy jsme vůbec měly nějaký prospěch ze srovnání s laboratorní myší? Ve skutečnosti se toho máme spoustu co učit o sobě samých studiem jiných druhů. Samozřejmě, že máme. Když sledujete jiná zvířata a nevidíte kousky sama sebe v jejich chování, tak to nejste tak docela lidští, nebo ne? Já se tedy od jiných zvířat učit chci. Chci se učit od hraboše o nezvratné logice trávení co nejvíce času schoulena s přáteli a milovanými. Chci se učit od svých koček, profesionálních uživatelů volného času, jak se v noci dobře vyspat. Chci se učit od šimpanzů trpasličích, našich bonobo sester, jak urovnat hádky mírumilovně a příjemně pomocí trochy genito-genitálního podrbání; a chci znovu objevovat hodnotu sesterství, toho, když se samičky navzájem brání – šimpanzice trpasličí dospěly tak daleko, že jim samci díky této dovednosti opravdu málokdy ubližují, dokonce je ani nenapadají. Pokud se ženám podařilo uvést před oči veřejnosti a do legislativy takové problémy, jako jsou sexuální harašení, domácí násilí a znásilnění, uspěly jen díky neodbytné, organizované a sesterské Úvod

Žena – intimní místopis

činnosti, kteroužto samičky bonobo ve svém prvotním poznávacím stylu už dávno dovedly téměř k dokonalosti. Věřím tomu, že se můžeme mnoho dozvědět studiem jiných druhů o své minulosti a o své anatomii. Proto jsem tuto knihu psala jako jakousi vědeckou fantasy ženství. Stejně tak, jak můžeme být vědou zneužíváni, můžeme ji využít k vlastnímu prospěchu a svým vlastním cílům. Můžeme se díky ní povznést nebo pobavit. Fylogeneze, ontogeneze, genetika, endokrinologie, ze všech se dá troška ubrat, a já jsem otřelá uždibovačka. Probíjím se ženským chromozomem, obrem jménem X, a táži se, proč je tak velký a má-li nějaké výjimečné rysy (má). Ptám se, proč ženská pohlaví voní právě tak, jak voní. Zkoumám chemické změny, které se objevují během ženského života: během kojení, menstruace, začátku puberty a přechodu, a posuzuji, jak každá z těchto událostí nalomí jednotvárnost fyzické vnitřní rovnováhy, aby s sebou přinesla souhrn možností pro jasnost, zostření smyslů. A protože žádná z nás není uzavřeným systémem, ale spíše jsme zavěšeny do roztoku našeho místního vesmíru, ptám se, jak tělo vdechuje chemické signály přicházející zvenčí a jak tento akt nasávání světa hýbe naším chováním – jak se z inspirace stává odhalení. Kniha je uspořádána zhruba od nejmenšího k největšímu, od kompaktnosti a hmatatelnosti vajíčka až po tu velkou sladkou bažinu citu, kterému říkáme láska. Je rozdělena na dvě části, první je zaměřena na struktury těla, umělecká díla naší anatomie, a ta druhá se zabývá systémy – hormonálním a nervovým, jež jsou základem naší činnosti a pohnutek. Chci říci pár slov o tom, čím tato kniha není. Není o biologii rodových rozdílů, ani o tom, jak podobní či rozdílní jsou muži a ženy. Tato kniha nezbytně obsahuje mnoho odkazů na muže a mužskou biologii. Samy sebe z části deﬁnujeme pomocí kategorie jinakosti, toho, čím nejsme. A jak je zřejmé, náš nejbližší „jiný“ je právě muž. Nicméně se nehrnu do zkoumání toho, jak se která oblast mužského či ženského mozku rozsvítí, když vzpomíná na šťastné chvíle nebo myslí na seznam toho, co nakoupit, ani toho, co tyto rozdíly vypovídají o tom, proč vy si chcete povídat o vztahu, zatímco on by se raději díval na hokej. Neporovnávám mužské a ženské skóre v testech studijních předpokladů. Neptám se, které pohlaví má lepší čich či smysl pro směr nebo vrozenou schopnost se na směr zeptat. I v 18. kapitole, kde rozpitvávám některé argumenty hlásané evolučními psychology, abych vysvětlila údajné nesrovnalosti v mužských a ženských rozmnožovacích strategiích, mě nezajímá ani tolik debata o rodových rozdílech jako to, abych se postavila chudokrevné podobě ženské povahy, jež nám předkládá evoluční psychologie. Zkrátka a dobře, tato kniha není zprávou z první bojové linie ve válce mezi pohlavími, je knihou o ženách. A i když doufám, že v mém čtenářstvu budou i muži, píšu s předpokladem, že mým průměrným čtenářem je holka – výraz, jejž používám schválně, protože se mi líbí a protože si myslím, navzdory veškerým důkazům, že se zase brzy vrátí do módy. Ještě něco tato kniha není: praktická. Není průvodcem ženským zdravím. Jsem vědecky a lékařsky přesná tam, kde mohu být, a svůj vlastní názor uvádím tam, kde je prostor pro více názorů. Například když píšu o estrogenu. Tento hormon je mým z nejoblíbenějších; je to

strukturou tonální báseň, jak se snažím osvětlit v kapitole na jeho počest. Ale estrogen může mít dvě tváře – přináší život a mozkové funkce na straně jedné a smrt na straně druhé; ať už je původcem rakoviny prsu cokoliv, nemoc se často odráží v hladinách estrogenu. Takže ačkoliv jsem ráda, že jsem se narodila se svou ženskou dávkou estrogenu, nikdy jsem jej nevyhledala coby potravinový doplněk. Nikdy jsem nebrala hormonální antikoncepci a mám své mínění o substituční hormonální terapii, o problému, jemuž se věnuji na jiném místě, ale bez jakéhokoliv pokusu o obrácení čtenářů na svou víru. Moje kniha není obdobou knihy Naše těla, my samotné (Our Bodies, Ourselves), jež je krásnou prací o vaječnících, z níž čerpá snad každá autorka nakloněná ženám a která nepotřebuje žádnou vlažnou nápodobu. Moje kniha hledá odpověď na otázku: „Co dělá ženu ženou?“ Ale já mohu tuto otázku ohledně ženství zodpovědět pouze neobratně, s mými vlastními předsudky a touhami vlajícími jako cípy nedopnuté blůzky. Nakonec se však každá žena musí rozhodnout sama, podle vlastní hlíny, ze které byla jako žena uhnětena. Mojí snahou je ukázat, jak je tělo odpovědí, jak je mapou k významu a svobodě. Mary Carlsonová z Harward Medical School razila termín „liberation biology“ (osvobozující biologie), aby tak popsala způsob, kterým se pomocí biologických vhledů dají hojit naše psychické rány, porozumět našim strachům a vytěžit co nejvíce z toho, co máme, koho máme a kdo nás bude milovat. Je to skvělý termín. Potřebujeme osvobození, neustálou revoluci. A kde je lépe začít s rebelií než u dveří paláce, v němž celá ta léta žijeme?

Natalie Angier

Úvod

1 Šifra zvaná vajíčko Začíná to jednou dokonalou sluneční buňkou

Žena – intimní místopis

Když do místnosti, ve které se nachází dobře naladěné batole, umístíte pár dospělých jedinců, je to, jako byste nechali ležet kostku másla na poledním slunci. Jen co se shromáždí kolem postýlky, jejich dospělé kosti začnou měknout a páteře se ohýbat. Jejich oči se zamlží proudem radosti. Odloží intelekt a objevují nový rozsah svých hlasivek: kontratenor, soprán, prasátko. A když se dostanou k ručičkám, připravte se na starobylou ódu na nehtíček. Není nic obdivovanějšího než nehtíky novorozence, jsou krásnou kondenzovanou předčasnou dospělostí. Podívejte na tu mrňavou kůžičku pod ním, to bílé obočíčko z keratinu nahoře, tu naducanost nehtíčku samotného, ono to vypadá, jako že opravdu funguje! Milujeme nehtíky novorozeňat pro jejich schopnost nám lichotit tím, jak jsou miniaturní, a přitom pravdivou napodobeninou, znovuvytvořením naší vlastní formy. Je to více patrné než na stehýnkách nebo očích, či dokonce na oušcích připomínajících šnečí ulitu. V miminkovských nehtíčcích sedí homunkulus, dospělý v náhledu. A tak se nám připomíná, že budoucnost je zajištěna. Já osobně upřednostňuji vajíčka. Někdy v polovině mého těhotenství, když už jsem věděla, že nosím pod srdcem holčičku, jsem začala sama sebe vnímat, jako když stojíte v místnosti, kde naproti sobě visí dvě zrcadla a vy v nich vidíte svůj odraz ubíhat téměř do nekonečna. Ve dvacátém týdnu těhotenství měla moje holčička ve svém dvouapůlkilovém tělíčku tvaru banánu, zhruba ve stejném místě, jako se vznášela ve mně, zašmodrchaný hrozen mé genetické budoucnosti. V polovině svého prenatálního života už měla všechna vajíčka, která kdy měla mít, nabalená do vaječníků menších než malá mandlička. Vajíčka mé dcery jsou stříbrnými body možné energie, světlem

na začátku tunelu, životní příležitostí. Chlapci tvoří sperma, své hrdé „sémě“, až od puberty. Ale pohlavní buňky mé dcery, naše sémě, jsou na místě již v prenatálním stadiu vývoje, chromozomy vytříděny, poslové minulosti jejich rodičů zabaleny do malých fosfolipidových torniček. Přirovnání k do sebe zapadajícím panenkám matrjoškám se užívá až příliš často. Narážím na ně všude, obzvláště v popisech vědeckých tajemství (sotva jedno tajemství odkryjete, narazíte na další). Pokud ale kdy měl přijít čas toto přirovnání oprášit, je to právě teď, při popisu zahnízděné povahy mateřské linie. Všimněte si, prosím, toho oválného tvaru matrjošky a kouzelné nepředvídatelnosti a proměnlivosti celé dynastie. Otevřete oválnou matku a najdete oválnou dceru; otevřete dítě a směje se na vás další vajíčko s pozváním k jeho rozklepnutí. Nikdy dopředu nevíte, kolik panenek najdete; doufáte, že budou pokračovat do nekonečna. Moje dcera, moje matrjoška. Před chvílí jsem řekla, že má dcera měla všechna svá vajíčka kolem 5. měsíce. Ve skutečnosti jimi byla doslova přecpána jako státem dotovaná drůbeží farma. Měla všechna svá vajíčka a mnohá další, drtivou většinu z těchto třpytících se buněk ztratí, ještě než začne menstruovat. Ve dvacátém týdnu těhotenství, kdy jich má zárodek nejvíce, se počet vajíček pohybuje mezi šesti a sedmi miliony. Za dalších dvacet týdnů pobytu v matčině děloze čtyři miliony těchto vajíček zhynou, a než dosáhne puberty, všechny až na 400 000 natáhnou brka – bez mrknutí oka, ani nepípnou. A jatka pokračují v mládí a raném středním věku, i když mírnějším tempem. Nanejvýš 450 vajíček bude vybráno k ovulaci, a ještě daleko méně, pokud stráví hodně času těhotná, a tedy nebude ovulovat. Přitom v době, kdy dosáhne přechodu, nezbývá ve vaječnících skoro nic. Zbylá vajíčka zmizí. Tělo si je vezme zpět. To je základní princip živých organismů. Život je hýřivý; život je rozhazovačný; život může přežít jen žitím si nad své poměry. Vyrobíte věci ve výstřední nadmíře a pak odkrajujete, odhazujete, zabíjíte přebytky. Mozek je modelován rozsáhlým buněčným úhynem, přetvořen z vařícího se pudinku primitivních přemnožených neuronů v uspořádanou strukturu složenou ze záhybů a spojení, rozeznatelných laloků a jader; než mozek v kojeneckém věku dokončí svůj vývoj, 90 procent buněk, jimiž byl původně tvořen, odumře a zůstane mu jen hrstka privilegovaných, na něž zbývá těžký boj se smrtelností. I končetiny se vyvíjejí tímto způsobem. V určitém bodě embryogeneze musejí prsty upustit od blanek, které je spojují, protože jinak bychom se z amniotického akvária vynořili s plovacími střevíci a ploutvemi. Ty miliony vajíček, se kterými žena začíná svůj život, jsou čistě likvidovány vrozeným buněčným programem, jenž se nazývá apoptóza. Vajíčka si jen tak neodumřou, spáchají sebevraždu. Jejich buněčná stěna se vyhrne jako spodnička nadzvednutá větrem a vajíčko se rozpadne na kousky, jež pak do svých srdcí přijmou sousední buňky. Tímto půvabným, i když melodramatickým procesem nechávají vajíčka, která se obětovala, svým sesterským buňkám dostatek místa k líhnutí. Miluji zvukomalebnost slova apoptóza: a-pop-tóza. Vajíčka se rozprsknou jako mýdlová bublina, kratičký záblesk lomeného světla a potom roz-pad. Šifra zvaná vajíčko / Začíná to jednou dokonalou sluneční buňkou

Žena – intimní místopis

A zatímco moje holčička ve mně dorůstala, její čerstvá malá vajíčka každým dnem praskala po desetitisících. Napadá mě, že než se narodí, budou vajíčka co do počtu tou nejvzácnější buňkou v jejím těle. Vědci se apoptózou v posledních letech hodně zabývají. Snažili se dokázat, že každá nemoc, ať už rakovina, Alzheimerova nemoc nebo AIDS je spojena s narušením schopností těla řídit to, jak a kdy musejí jeho kousky odumřít. Stejně tak jako těhotná žena kolem sebe vidí jen samá kulaťoučká bříška, tak i vědci vidí na scestí svedenou apoptózu v každém pacientovi nebo nemocné laboratorní myšce, kterou zkoumají, a slibují tučné odměny, jen když té apoptóze přijdou na kloub. Pro účely této knihy nemysleme na nemoc a odchylky, ale místo toho oslavujme tyto odumírající hordy a uroňme nad jejich odchodem vděčnou slzu. Ano, je to mrhání, ano, zdá se to být hloupé, vytvořit tolik nového a pak to téměř všechno okamžitě zničit. Kam by to ale příroda dotáhla, kdyby byla skoupá? Očekávali bychom pak od ní její křiklavou rozmanitost, její třpytky a péřová boa, kdyby to prostě a jednoduše a spolehlivě nepřeháněla? Zkuste se na to podívat takhle: bez nevyvolených nemůže být volba. Pokud nerozklepneme vajíčko, nemůžeme našlehat bílek. Vajíčka, jež přežijí tento proces výběru, budou dost možná ta nejchutnější, jež v hnízdě zbyla. A tak z pohledu vajíčka možná nejsme výtvory nahodilosti či zbloudilé náhody, jak se možná mnozí z nás domnívali za našich dnů adolescenčního koukání do nebe (Proč zrovna já, panebože? Jak se jen taková náhodná nehoda mohla přihodit?). Naše šance na bytí spíše než nebytí se nemusí jevit tak ukrutně malá, když uvážíme, kolik toho bylo odhozeno ještě dříve, než jsme vůbec dorazili k prahu možnosti života. Dříve jsem často dumala nad tím, jak je možné, že život funguje tak dobře, jak funguje. Proč se lidé a ostatní zvířata obecně vyklubou na svět v takovém krásném stavu, jak to, že není víc vývojových neštěstí. Všichni jsme už slyšeli o velkém množství samovolných potratů v prvním trimestru a o tom, že většina těchto potratů je požehnáním, protože vylučují embrya s chromozomy tak rozhozenými, že by nepřežila. A přitom dlouho předtím, než se nedokonalé vajíčko spojilo se špatnou spermií, se konalo velké apoptické vymetání, jasný rozsudek ne, ne, ne. Ty ne, ty ne, a ty už vůbec ne. Díky buněčné sebevraždě se konečně dostáváme k ano, vzácnému slovu, ale krásnému v jeho vzácnosti. Všichni jsme ano. Máme dostatečnou hodnotu, prošli jsme kontrolou, přežili jsme velká zárodečná vyhynutí. Alespoň v tomto smyslu má naše existence oprávnění – máme být. Jsme dobrá vajíčka, každý z nás. Pokud jste nikdy neměly problémy se svými vajíčky, pokud jste si nikdy nemusely dělat starosti o svou plodnost, pravděpodobně jste se svými vajíčky nikdy příliš nezabývaly ani se nepozastavily nad jejich velikostí, nad silami, které vaječná buňka v sobě obsahuje. Při pomyšlení na vejce vás nejspíš napadne jídlo: vejce do skla, míchaná vajíčka nebo volské oko. Anebo jste jako děti měly takové štěstí, že jste na dvorku našly hnízdo se dvěma nebo třemi vajíčky červenky, jež vypadala tak něžně a bledě, že jste musely zadržet dech, než jste si na ně odvážily sáhnout. Já jsem jako holka naneštěstí měla zkušenost s jiným druhem vejce, a to

4 Temperovaný klavír O evoluci klitorisu

Žena – intimní místopis

Když jsem byla malá, jednou moji matku poprosila její kamarádka, jestli by jí nepohlídala její malou holčičku, které budu říkat Susan. Moje matka už měla starší dceru, spolu se mnou coby nemluvnětem, a tak si myslela, že je docela slušně zběhlá v podobách přirození ženských miminek. A proto se cítila zaskočena, když vyměňovala Susan plenky a uviděla její poštěváček vykukovat z kulatých bochníčků stydkých pysků. Nevypadalo to úplně jako penis, moje matka měla i syna, a tak věděla, co čekat, ale ani to nebylo zase tak úplně holčičí. Vypadalo to jako špička nosu či malíčku, a když jej moje matka utřela plenkou, k jejímu mírně stydlivému pobavení lehce ztuhnul. Moje matka nestála o vzhled Susanina výsadního nafukovacího klitorisu. Vzpomněla si na své dcery a řekla si, o co víc se jí líbí jejich genitálie, pečlivě uklizené a sbalené tak, jak byly, klitoris zahrnutý do naducané vulvy a jakákoliv citlivost na dotek ukryta před zvídavým pohledem. Obecně se má za to, že muži víceméně vědí, jak si stojí s velikostí svých genitálií v porovnání s ostatními. Jako teenageři si možná své orgány porovnávali přímo. Jako zralí, dospělí jedinci se možná uchýlí k variantě svého jednání při ohodnocování ženských prsou – k mrknutí okem jižním směrem, když stojí na veřejném záchodku, anebo k potloukání se mužskou šatnou, kde se zdá, že je nepsaným pravidlem nosit ručník přehozený kolem ramen místo uvázaný kolem pasu. (Pro úplnost, průměrný penis je zhruba 10 cm dlouhý v ochablém stavu a 14,25 cm při erekci. To je o něco víc než gorilí 7,5 centimetrová erekce, ale máme tu i plejtváka obrovského, největšího savce na světě s jeho třímetrovým, ano, klackem).

Ženy se možná domnívají, že svůj klitoris dobře znají. Počítají jej mezi své staré známé. Možná dokonce věří, že existuje bohyně, jež se jmenuje Klitoris, „Naše Paní Nekonečné Extáze“. Nikdy nedaly na Freuda a jeho myšlenku, že ženy mužům závidí penis: kdo by chtěl revolver, když můžete mít poloautomatickou zbraň? Ale když se zeptáte většiny žen, jak velký je jejich klitoris nebo jak velký je průměrný klitoris, anebo jestli se jeho podoba liší od ženy k ženě, nebudou pravděpodobně vědět, kde začít a v jakých jednotkách mluvit. Palce, centimetry, milimetry? Muži se bojí toho, že ženám záleží na velikosti, a ženy je mohutně uklidňují, že tomu tak není. Ale záleží ženě na velikosti klitorisu? Holčička, kterou jsem pojmenovala Susan, je teď zhruba v mém věku. Když budeme předpokládat, že jí její zvětšený klitoris zůstal – a možná že nezůstal, jak o tom budu mluvit dále – je teď superorgasmickou ženou, kterou dráždí i ten nejjemnější dotek, je paní své rozkoše bez ohledu na to, jak neschopný je její partner? Anebo na velikosti opět nezáleží a je to něco jiného, co klitoris nastartuje? O klitorisu se většinou mluví jako o struktuře rovnocenné s penisem a z pohledu embrya tomu opravdu tak je: vzniká ze stejné oblasti genitálního hrbolku plodu jako pyj penisu. Ale toto přirovnání není tak úplně přesné. Žena svým klitorisem samozřejmě nemočí ani neejakuluje. Nevede jím žádná močová trubice. K ničemu praktickému svůj klitoris nepoužívá. Klitoris je prostě uzlíček nervů: přesněji 8 000 nervových vláken. To je větší koncentrace nervových vláken než kdekoliv jinde v lidském těle, včetně polštářků prstů, rtů a jazyka, a je to dvakrát více než v penisu. V tomto smyslu je ženin malý mozek větší než mužův. To je vše a nemá to za úkol nic menšího, než sloužit ženině rozkoši. Pouze v klitorisu jediném nalézáme sexuální orgán s tak jasným zaměřením, že nepotřebuje dělat fušky jako vylučovací pomůcka. Proto je možná dobře, že je normálně schovaný ve štěrbině vulvy: svým způsobem je to taková hříčka přírody a božské tajemství, Pandořina skříňka napěchována ne žalem, ale smíchem. Klitoris je pěkný malý balíček, a protože je tak malý, budeme se o něm raději vyjadřovat v metrické soustavě. Jeho zárodečný vývoj je ukončen do dvacátého sedmého týdne těhotenství, kdy už vypadá tak, jak bude vypadat na děvčátku při narození. Stejně jako je klasický řecký sloup tvořen ze tří částí: patky, dříku a hlavice. Ale je to sloup archeologů, protože jeho dvě nižší části jsou většinou pod povrchem, ukryty pod pokožkou vulvy. Ta část, která je nejpatrnější, když rozevřete vulvu, je glans, žalud poštěváčku, jež odpovídá hlavici sloupu. Glans sedí hrdě a možná trochu samolibě pod áčkovou stříškou, pod kápí, jež je tvořena spojením malých stydkých pysků. Glans je otravné slovo, příliš podobné slovu glandula, které jako by napovídalo, že v případě tohoto kouzelného knoﬂíku jde o žlázu, tedy orgán sekreční. Nejde. Glans je „malá kulatá masa nebo těleso“, popřípadě „tkáň, jež může natéct a ztvrdnout“, obojí se vztahuje na žalud poštěváčku. Kdybyste se podívaly zblízka, zjistily byste, že žalud poštěváčku je podobný žaludu penisu, téměř srdcovitému vyboulenému tvaru, který však proto, že nemá žádný otvor, na vás nekouká kyklopským okem. Žalud sedí na předkožce, která je zčásti viditelná, a pak se táhne pod svalovou hmotou vulvy nahoru tam, Temperovaný klavír / O evoluci klitorisu

Žena – intimní místopis

kde se stýkají pánevní kosti, ke stydké sponě. Předkožka je obalena ﬁbroelastickou tkání, latexovou bundou, kterou byste si na sebe oblékly, když byste se šly potápět. To je hlavní hmota klitorisu, trubička, kterou cítíte tančit pod kůží, když masturbujete a hladíte se. Předkožka je připevněná ke dvojici kořenů, jež se jako vidlicovitá kost podkožně klenou směrem ke stehnům a nakoso směrem k vagině. Kořeny ukotvují poštěváček ke stydké sponě. Žalud, předkožka, kořeny: řecký sloup, jehož řád se mění v závislosti na náladě, od dórské státnosti všedního dne až přes volutový, uvolňující se iónský a vyvrcholuje ve výstředním svatojánském listoví korintské hlavice, na níž jsou listy a květy naběhlé krví a život je opilý svou nádhernou chvilkovou nekonečností. Díky svému poněkud za závoji skrytému uspořádání se klitoris měří docela obtížně, vlastně je snazší jej cítit než vidět, ale lékaři se svými posuvnými měřítky dělali, co mohli, a zůstali přitom co možná nejvíce systematičtí, aby nám mohli předložit „normativní hodnoty“. Většinou je zajímá hlavice a dřík klitorisu, protože to jsou ty části, jež orgánu dávají jeho váhu, a tudíž ho i postřehne kdokoliv, kdo si jej prohlíží. Běžný kojenecký klitoris, když jej změříme od začátku předkožky po žalud, měří 4 až 5 milimetrů, je tedy dlouhý asi jako guma na tužce. Když rostete, váš poštěváček roste s vámi, až do průměrné dospělé délky 16 milimetrů, tedy zhruba průměru padesátníku. Bez ohledu na publikované standardy se poštěváček stejně jako jakákoliv jiná část těla vyžívá v úchylkách. Masters a Johnson poznamenali, že některé ženy mají dlouhou tenkou předkožku, která je korunována malinkým žaludem, zatímco jiné mají žalud velký na tlusté předkožce, a tak dále přes různé obměny a kombinace. Poté, co dosáhne dospělosti, se poštěváček víceméně nemění až do stáří. Během těhotenství se patrně díky mechanickým a cévním změnám může zvětšit a mnohdy pak už zůstane stejný i potom. Nejhezčí na poštěváčku ale je, že není citlivý na estrogen, a tak je mu jedno, jestli berete antikoncepci nebo substituční estrogen. Po menopauze se neztenčuje tak, jak se to může stát u vaginy. Vždycky tu pro vás bude. Žalud poštěváčku je místo, v němž se sbíhá 8000 nervových vláken a tvoří jakýsi minimozeček. U mnoha žen je žalud natolik citlivý na dotek, že až bolí, a ony pak dávají přednost dráždění oblasti předkožky nebo celého Venušina pahorku kruhovými pohyby. Předkožka má sama o sobě málo nervů, ale je protkána tisíci vlásečnicemi, takže při vzrušení naběhne a vytlačí hlavici ještě výše. Dalším faktorem, který podporuje zvětšení poštěváčku, jsou dva uzlíčky topořivé tkáně zabalené do svalu, kterým se říká bulbus vestibuli a jež pomáhají krvi stoupat do hlavice. Takže prokrvený poštěváček může být až dvakrát větší než poštěváček nečinný. Neberme však poštěváček jako doslovnou obdobu penisu. Vzrušený poštěváček je zduřelý a napružený, ale nestává se tak pevným jako penis před proniknutím do vaginy. To víme. Kdokoliv s neporušeným smyslovým centrem v mozku a při správné příležitosti může potvrdit, že ztopořený poštěváček není tak tvrdý jako ztopořený penis. Překvapivější je, že až v poslední době vyšlo najevo, proč tomu tak je. V roce 1996 tým italských vědců, kteří zkoumali mikroarchitekturu klitoridální předkožky, zjistil, že, učebnice, držte se, klitoris nemá

13 Není nic lepšího než notoričnost Matky, babičky a další velké dámy

Žena – intimní místopis

Kmen Hadzů je malou skupinou lovců a sběračů, kteří žijí na vyschlé a rozeklané východní planině v severní Tanzanii. Je jich asi jen 750, mluví zvláštním jazykem složeným z mlasknutí a syčení. A odmítají domestikaci. Kolikrát se už během posledních šedesáti let církevní a vládní organizace pokoušely udělat z nich farmáře, ale všechny pokusy selhaly, Hadzové se vždy vrátili do buše. Nesnášejí zahradničení! Nenávidí dojení krav! Místo toho Hadzové přežívají téměř výlučně díky plodům přírody – ulovené zvěři, bobulím, medu, hlízám. Jsou to lidé okamžiku: vidíš impalu, zabij impalu. Pokud bobule zrají o tři míle dál, přesunou se o tři míle dál. Pokud místní včely zaostávají s výrobou medu, Hadzové rozbijí svůj tábor a vydají se hledat pilnější včely. Občas ukradnou ovci sousednímu pastevci, ale většinou upřednostňují výměnný obchod, kůži žirafy za kukuřici nebo tabák. Hadzové žijí jednoduchým životem, který údajně zachovává některé znaky pliocénních a pleistocénních podmínek, za kterých se vyvinul Homo sapiens. Jsou víceméně pozůstatky z doby kamenné; a to je také důvod, proč přitahují pozornost západních antropologů. Co nám mohou říct o naší přirozenosti? Nejdřív zapomeňte na Hobbse10) . Životy Hadzů nejsou drsné ani brutální, ani nijak přespříliš krátké. Jak zjistila Kirsten Hawkesová z University of Utah, když spolu se svými kolegy přijela Hadzy studovat a popsala jejich životní příběhy. Ženy odmítají udělat to, co údajně za normálních okolností pravidelně dělávají, a to zemřít, když jim došla vajíčka. Ne, mnohé ženy kmene Hadza si vesele žijí dál i po přechodu, dožívají se šedesáti, sedmdesáti a někdy i osmdesáti let, a to vše bez vymožeností postindustriální západní společnosti, které nám údajně zlepšují život, a dokonce i bez zemědělské revoluce.

179

180

Ve Spojených státech se demografové obávají stárnutí populace a možného tlaku starších obyvatel na naše bohatství a trpělivost. Hadzové se mohou obávat opačného problému: co by se stalo, kdyby neměli zástupy starších žen? Jak ukazují data, která Hawkesová a její kolegové mezi Hadzy získali, postmenopauzální ženy jsou nejpilnějšími členy kmene. Každý den chodí do buše, kopou, šťárají, natahují se a lezou. Nasbírají více jídla než kterýkoliv z jejich soukmenovců. A o toto jídlo se dělí s mladšími příbuznými, kteří se ještě sami neuživí anebo mají jiné povinnosti, se svými vnuky a pravnuky, praneteřemi a prasynovci a s bratranci a sestřenicemi z druhého kolene. Když mladá žena kojí novorozence a nemůže sbírat tak úspěšně jako normálně, aby uživila své starší děti, obrátí se ne na svého druha (kam ten chlap zase zmizel?), ale na starší příbuznou. Babička nebo její zástupkyně si je vezme na starost a živí je baobabem a hlízami. Děti Hadzů jsou vždycky hubené, ale bez pomoci starších žen by byly ještě hubenější, tak jako Karen Carpenterová11), kdykoliv by se jim narodil mladší sourozenec, a mohlo by se stát, že by následkem toho i zemřely. U Hadzů jsou jejich starší ženy opravdu skvělými babičkami. Nejsou pouhou možností ani sentimentem z obchodního domu. Podle průzkumu Karen Hawkesové měla starší pomocnici každá kojící matka. Hadzové jsou malou skupinou. Mají kontakt s byrokraty, akademiky, kulturními podomními obchodníky a byla jim dělána kázání všeho druhu, včetně těch od některých svých druhů, kterým se dostalo západního vzdělání a kteří se vrátili, aby kázali zemědělské evangelium. Hadzové nejsou „nedotčení“ a je riskantní z jejich životů vyvozovat příliš mnoho závěrů o tom, jak žili pravěcí lidé, stejně jako je to riskantní u jiných zbývajících lovců a sběračů na světě. Nicméně pokud se budeme bavit o evoluci lidské menopauzy a o tom, jestli je přirozená nebo nepřirozená, jestli to s ní tak má být anebo je jen nešťastným přívěskem naší nově nalezené dlouhověkosti, nemůžeme všechny ty babičky, které pobíhají po lese, hledajíce plody života, jen tak ignorovat. Vypravme se k babiččině chaloupce. Takzvaná „babičkovská hypotéza“ o původu lidské menopauzy má svůj počátek v článku, který je dost starý na to, aby byl sám babičkou. V dnes již klasickém eseji z roku 1957 o kouzelné nevyhnutelnosti stárnutí si uznávaný evoluční biolog George C. Williams kladl otázky týkající se prapodivného případu klimakteria. Poukázal na to, že známky stárnutí, jako například ochabující zrak, artritida, vrásky a nadvláda tuku se u jednotlivců vyskytují v rozdílné míře. Některým známkám stárnutí lze o celá desetiletí předejít, například tím, že cvičíme nebo nosíme na slunci klobouk. Ne tak menopauze. Ať už žena udělá cokoliv, ať už o své zdraví pečuje sebelépe, nezabrání tomu, aby se kolem padesátého roku u ní neprojevilo to, co Williams nazývá „předčasným reproduktivním stářím”. Ne každá budeme potřebovat brýle na čtení, ale každá žena po přechodu přestane ovulovat. Na rozdíl od jiných savčích samic, včetně našich blízkých příbuzných primátů, u kterých plodnost trvá prakticky až do hrobu. Orangutani nemají přechod. Šimpanzi nepotřebují výluhy z kobylí moči. I muži se mohou stát otci, i když jsou artritičtí nebo trpí šedým zákalem. Jsou to pouze lidské samice, u kterých dochází k zavření rozmnožovacího programu celá léta před smrtí. Jak nepodobné přírodě, že by v navrhování ženy zapomněla na její milované násobilkové tabulky. Není nic lepšího než notoričnost / Matky, babičky a další velké dámy

Žena – intimní místopis

Na vzniklý chaos měl Williams vynikající odpověď: sveďte to na děti. Lidské děti jsou tak zatraceně drahé. Každé vyžaduje celé roky, aby se stalo nezávislým – třináct, čtrnáct minimálně. Musíte je krmit, šatit, poskytnout jim přístřeší a naučit je všechny dovednosti, které jejich životní prostředí vyžaduje, aniž by byly ohrožovány těmi, kdo z nudy šikanují. Pokud předpokládáme, že matka byla vždy první v péči o dítě a že v minulosti bylo dítě bez matky jako dítě bez modlitby, patří se, aby žena vychovala své děti do puberty a nezávislosti. Kdyby žena zůstala plodná až do svého hořkého konce a otěhotněla by, i když by její tělo chátralo, riskovala by, že zemře při porodu nebo během vyčerpávajícího období, které po něm následuje, i když by měla několik na ní závislých mláďat. A všechny tyto děti by mohly zemřít nebo by minimálně plně nerozvinuly své schopnosti. Je lepší, pokud žena předejde nebezpečí pozdního mateřství a místo toho se plně věnuje péči o děti, které již má. Je lepší, když budou její vaječníky naprogramované tak, že zestárnou dříve než zbytek jejího těla. Lepší bude, když se dožije toho, že se stane babičkou. Williamsova hypotéza se stala okamžitě hitem. Všem se líbila, zejména ženám po padesátce. Měla to totéž chytré zjednodušené kouzlo jako myšlenka Desmonda Morrise, že ženská ňadra jsou předními hýžděmi. Přechod je přirozený. Je zabudován do systému, je registrovanou značkou lidskosti. Jsme chytří, naše děcka jsou chytrá a naše vaječníky jsou toho důkazem: zastaví výrobu právě tak, aby žena měla možnost z hnízda vyprovodit své poslední dítě. Přechod je dobrý a můžeme se v něm cítit dobře; Margaret Meadová to kdysi v šedesátých letech nazvala pikantní příchutí žen po přechodu. Jiní se Williamsovy teorie chopili a dále ji rozvinuli. Jared Diamond z University of California v Los Angeles tvrdí, že starší ženy hrály v lidských dějinách zásadní roli nejen svými mateřskými schopnostmi, ale i jako zdroje informací, byly alexandrijskými knihovnami pro prehistorické kmeny. Starší ženy věděly, kde se nacházejí jedlé rostliny, a pamatovaly si přírodní katastrofy, které mohly mít vliv na rozložení a bezpečnost přírodních zdrojů. Píše o svých zkušenostech na Nové Guineji a tichomořských ostrovech a popisuje to, jak jakákoliv jeho otázka týkající se fauny nebo ﬂóry ostrova zaskočila mladší domorodce, byl vždy zaveden do tmavé chatrče, ve které žil „Nejstarší Žijící Člen Kmene“ – občas to byl muž, obvykle však žena – který znal odpověď na jeho otázku. Snězte tuto rostlinu, pane, a vaše tělo se bude třást a oči vám vylezou z důlků a do úsvitu budete mrtev. Ještě něco, s čím vám mohu pomoci? Podle Diamonda mladší příbuzní těžili ze vzpomínek a rad starších příbuzných, a tak výběr prodloužil lidskou dlouhověkost. Muži mohou žít celá desetiletí a spermatogeneze může probíhat volně. Ale rození je s přibývajícím věkem riskantnější. Pokud se měly ženy dožít encyklopedického věku, musel se zrodit mechanismus menopauzy. Jocelyn Pecceiová, která se rozhodla udělat si doktorát na UCLA, když měla přechod v dohledu, a pak se rozhodla studovat – a proč taky ne – evoluci přechodu, vypočítala, že menopauza mohla vzniknout brzy v hominidním rodokmenu, snad před nějakým 1,5 milionem let, když jsme ještě stále byli Homo erectus. Ale o důkazy, které by tento výpočet potvrzovaly, je nouze. Měkké tkáně jako vaječníky nezkamení.

181

182

Útok proti organické babičce přišel v sedmdesátých letech, zhruba ve stejnou dobu jako pokusy lékařské komunity propagovat substituční hormonální léčbu mezi ženami středního věku. Jak si lékaři začali být čím dál tím jistější, že estrogen je hlavním důvodem, proč ženy obvykle nemají infarkt až do období přechodu, začali zpochybňovat vhodnost a „přirozenost“ programové sterility vaječníků. Babičkovská teorie předpokládá, že ženy přestanou ovulovat, aby mohly žít déle a starat se o svá existující mláďata; proč by pak příroda uzavřela hlavní přítok zázračného hormonu, který pomáhá ženám přežít? Jak hloupé. Určitě se adaptacionisté spletli. Určitě to nebylo tak, že se menopauza vyvinula s evolucí, ale že je tak jako šedý vlas pouhým znamením našeho rozpadu. A stejně tak, jak mohou být šedé vlasy obarveny do mladistvé podoby, stejně tak mohou a měly by být nejhorší vedlejší účinky menopauzy zmírněny substituční hormonální léčbou. Paleontologové říkají, že střední věk a stáří jsou samy poměrně nové. Až do doby několika tisíc let před naším letopočtem se nikdo nedožíval více než čtyřicítky. Kosti raných hominidů jsou převážně kostmi mladých lidí. Máme jen pár, pokud vůbec nějaké postmenopauzální ženy ve fosilních nálezech. Je směšné uvádět, že přirozeným výběrem byla u lidí odstartována menopauza, když raní lidé žili stěží tak dlouho, aby si ženy mohly užít návaly či Médeinu peprnost. Ženy i muži umírali v pětačtyřiceti. Ženina vajíčka jí zhruba do pětačtyřiceti vystačí. Podle paleodemografů to vychází krásně: žena má dostatek vajíček na to, aby žila život, jaký ženy žily, když síly přirozeného výběru vykrojily základy našeho osudu před desítkami tisíc let. Pokud ženy dnes s lehkostí vánku přežijí svůj příděl vajíček a napíší o této zkušenosti bestseller, pak jim to dopřejme, ale uvědomme si, že jsme všichni produkty obohacených potravin, čištěné vody a vakcinace a evoluce nemá o nás či o našem geriatrickém atleticismu co říci. Ani pro účelovou hodnotu menopauzy nenašli antropologové mezi současnými „primitivy“ podporu. V osmdesátých letech zkoumaly Kim Hillová a Magdalena Hurtadová z University of New Mexico kmen lovců a sběračů z východní části paraguayských pralesů. Antropoložky sesbíraly velké množství dat. Pozorovaly, jakou pomoc starší ženy poskytovaly svým dětem a vnoučatům. Vymyslely teoretický model, ve kterém srovnávaly nepřímou genetickou výhodu, kterou babičky sklidily, pokud svou energii věnovaly svým stávajícím dětem a vnoučatům, a přímou genetickou výhodu, kterou by ženy získaly, kdyby se bývaly mohly rozmnožovat až do popřechodového věku. Adaptace má údajně zlepšovat vaši rozmnožovací fyzičku, schopnost hodit vaši krásnou a jedinečnou genetickou girlandu do budoucnosti. Pokud by babičkovská hypotéza byla pravdivá, pak by to, jak babičky přispívají ke svému zdraví a přežití dětí svých dětí, mělo vyvážit genetickou výhodu toho, kdyby měly mít další dvě nebo tři vlastní děti. Bohužel, děti navíc vyhrály: antropoložky dospěly k závěru, že babičky zase tak moc k lepším vyhlídkám svých dětí nepřispívaly a že by seniorky na tom byly lépe – tedy z čistě darwinovského pohledu – kdyby mohly být matkami i po přechodu. Pomocí matematické simulace dospěl Alan Rogers z University of Utah k podobnému závěru. Ve svém článku z roku 1991 píše, že by babičky musely být něco jako komiksová Není nic lepšího než notoričnost / Matky, babičky a další velké dámy