Issuu

LENGUA DE PÁJAROS

Translation rights arranged by IMC, Agencia Literaria S.L.

First Edition

Matko

Řekněte svým dětem, aby se nevydávaly mou cestou

Řekněte svým dětem, aby nenaslouchaly mým slovům

Co znamenají

Co říkají

Matko

Ráno i večer

Slyší dívky skřetů volání „Pojď a kup si naše čerstvé ovoce, Pojď a kup, pojď a kup si je“

Christina Rossetti, Trh skřetů

Danzig

KNIHA 1 NÁHRADNÍK

PROLOG

Probudilo ji ticho.

Tápala po podlaze ve snaze najít bačkory, ale vzdala to. Bosá vyšla ze svého pokoje a přecházela tmavou chodbu, opírala se rukama o bílé stěny, aby se vyhnula nábytku. Na konci byl dětský pokoj s pootevřenými dveřmi. Za prahem se rozlévala stříbřitá bledá záře.

Uviděla miminko v postýlce, přikryté dečkou červené barvy, kterou utkala při církevních hodinách šití. Bylo vzhůru, nebo skoro. Hýbalo ručičkama. Jeho miniaturní prstíky se svíjely ve vzduchu a zatínaly se bez síly do okraje postýlky. María pomaloučku vydechovala vzduch, který jí strach uvěznil v plicích, ale zlá předtucha ji neopouštěla.

Nelíbila se jí indigová barva noci, která pronikala skrze okno. Chtěla rozsvítit a její ruka se vydala na cestu, aby zmáčkla vypínač, ale neudělala to. Jakýsi pohyb upoutal její pozornost, jakési šedavé siluety velikosti malíčku se hemžily po podlaze a okenním parapetu.

Přiblížila se a klekla si nad studenými dlaždicemi. Byly to můry. Všechny mrtvé až na jednu, která dosud mírně třepetala hnědými křídly a opisovala bludné kruhy. Vzala ji opatrně do dlaní a zvedla do vzduchu. Okno bylo otevřené a okenice se pohupovaly v jemném vánku. Dech měsíce vykresloval vrstvy z mlhy, které klouzaly přes hory.

VÍCTOR SELLÉS

María foukla a navrátila můru temnotám.

Pozorovala les, který se rozprostíral za zdí zahrady, a cítila, jak jí ten pohled oplácí. Oči lesa pocházejí z očí vlka a z očí jelena. To říkala její sestra, ačkoli María nikdy v lese vlka neviděla, ani jelena ne; nanejvýš tak osamělého havrana.

Pomyslela na ni, na to, kde by mohla být. Když umřel Sergio, María zůstala sama. Encarni do Arbientes přijela, ale nezdržela se dlouho. Zúčastnila se pohřbu, uviděla poprvé dítě, spočítala mu prstíky na rukou i na nohou a hned se znovu odporoučela, jak bylo jejím zvykem.

Měla by to být klidná noc. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se ovšem Maríi zdálo, že slyší z dáli rámusení houfu malých ptáků přetahujících se o kus chleba. Ne, havranů ne. Vrabců. Ptáků štěbetajících v hodinu, kdy je úsvit jen vzdáleným příslibem.

Zavřela okno a otočila se, připravena věnovat synovi poslední pohled a vrátit se do postele. Ale během jediného mrknutí oka Abel zmizel. María viděla prázdnou postýlku, pomuchlanou dečku. Anebo šlo jen o optický klam. Protože, po dalším ospalém mrknutí, bylo dítě zpět. Jako by bylo a najednou nebylo, jako vidět dvě překrývající se věci, nebo dvě různé věci, každou jedním okem.

Okamžik odezněl. Neměla ani čas pocítit strach. Abel byl tady, beze stínu pochybností; ležel v postýlce, přikrytý červenou dekou. Ale v oné záři hrubě opracovaného stříbra se zdál mrtvý. Měl tenoučkou a průsvitnou kůži, skrze niž se téměř daly odhadovat kosti.

Náhlé úmrtí kojence, napadlo Maríu. Přišel jí na mysl článek z jakéhosi časopisu, který četla v čekárně u pediatra.

ŘEČ PTÁKŮ

Zdál se mrtvý, ano. Možná tomu tak i bylo v průběhu několika vteřin. Možná se na něho María dívala, zatímco umíral, zatímco byl i nebyl. Potom Abel otevřel oči. Rozšířené černé panenky; dva kusy neprůhledné vyvřelé skály. Dítě si ji prohlíželo, odtahovalo rty, stavělo na odiv své zuby. Maličké, běloučké, předvádějící se ve dvou šňůrách.

María si přitiskla ruce na pusu, aby potlačila výkřik. Ucouvla a narazila do truhly, kam ukládala hračky, a upadla na záda. Uhodila se ramenem o poličku a kousky dřevěných skládaček s písmeny abecedy se rozprskly do všech stran. Zuby! Včera neměl zuby.

Poslední den školy byl vždycky lepší než ten první. Abel věřil, že tento výrok musí mít pádnost postulátu. Dokonce jej čmáral na okraj jednoho ze svých sešitů vícebarevnou propiskou jen chvíli po začátku školy. V tomto případě tomu tak ovšem nebylo.

„Sněz to, Pinocchio!“

„Ne!“

Strávil několik měsíců sněním o tomto dni, kdy skončí škola. Chtěl, aby se mu ztratily z očí všichni ti kluci, aby ponořil nos do svých knih a pokračoval v průzkumech lesa. Svém království.

„Řekl-jsem-abys-to snědl!“ trval na svém Miquel. „Říkám, že ne!“

Království, ano, protože Abel se považoval za krále lesa, titul, jenž si udělil před pěti lety a jímž se honosil s velkou pýchou. A také král opida, samozřejmě.

Teď držel v rukách model starého keltského sídliště.

Vytvořil jej z cihliček staré stavebnice pro modeláře, papírmaše místo cementu, kartonu natřeného na šedo, balsového dřeva a mechu z betlému od posledních Vánoc.

„Jestli ho sníš, necháme tě na pokoji dva týdny.“

Miquel se na chvíli zamyslel. „Dobrá, měsíc. Dávám ti svý slovo.“

Abel nabídku zvažoval. Nebyl to špatný obchod.

Měsíc klidu, kdy by se nemusel ohlížet přes rameno

pokaždé, když vyjde z domu. Třicet dní, skoro polovina léta, kdy by si mohl nerušeně hrát v opidu nebo na červené lodi uvízlé na pláži anebo kdekoli by se mu zachtělo. Třicet dní beze strachu.

Navíc bylo hovno celý den na slunci a zdálo se dostatečně suché.

Abel pozoroval Miquela obezřetně. Měl rozevřené paže a dlaně otočené směrem vzhůru ve smířlivém gestu, jako by chtěl říct: To je maximum možného, co pro tebe můžeme udělat. Pokoušel se rozhodnout, jestli se mu dá věřit. Viděl nezřetelný úsměv vykreslený v jeho neduživé tváři, tváři skřeta s tenkým obočím a pihami na lících. Miquel mu připomínal obrázky Petera Pana z knihy, kterou měl v tašce, ale místo šatu zhotoveného ze suchého listí v teplákách a tričku fotbalového klubu Deportivo de la Coruña.

Iván se usmál a zamával ve vzduchu klackem s kouskem hovna připíchnutém na špici.

„Platí?“

Přitiskl si model na prsa. Fascinace Abela starým opidem šla mnohem dál než jakákoli jiná práce ve třídě. Byl přesvědčen, že les tvoří jeho království.

A opidum bylo jeho součástí a – společně s lodí – bylo tím nejnádhernějším ze všeho. Ve výsledku si od učitele dějepisu, který horlivě během celého jeho výkladu přikyvoval, zatímco Abel hovořil o Keltech, opracovaných kamenech, rozmístění místností a stavebních technikách s jistotou profesionálního archeologa, vysloužil dvojku .

Ale to bylo před několika měsíci. Od té doby model chřadl na jedné ze skříní ve třídě a chytal prach. Hezké, ale kdyby kdokoli z kluků odhalil, že má pro něho nějakou cenu, skončila by v záplavě malých kousků.

VÍCTOR SELLÉS

Abel potřásl hlavou. Nikdy by na něco takového nezapomněli. A řekli by to celé třídě.

Nenáviděli ho. Opovrhovali jeho tváří, jeho způsobem mluvy – otravně a strojeně mluvícího dítěte, to říkali – a jeho knihami, které tak často brával s sebou. Abel nechápal, proč nemůže použít určité slovo, pokud je výstižné, ani proč se musí omezovat na knihy, které požaduje škola.

Slova jsou důležitá, uvažoval. Být Pinocchio je o hodně lepší než být hovnožrout. Navíc by využili jakoukoli záminku, aby slib porušili. Gaunerovi, jako je Miquel, se nedalo věřit.

„Podívej, jakej seš pitomec, Pinocchio. Vždyť víš, že když se budeš vzpírat, bude to jenom horší.“

Věděl to; zkušenost mu to ukázala. Nedělal to kvůli hrdosti, tu ztratil už před nějakým časem.

Vzpírání se tvořilo část onoho tance, jeho vztahu s Miquelem a Ivánem. Pokořování byla ritualizovaná praktika, jež se držela pevných pravidel, která všichni tři dokonale znali. Abel zpočátku odmítal a pak vzdoroval, i když výsledek byl vždycky stejný. Miquel se nikdy nedokázal držet zpátky. A Iván musel udělat všechno, co nařídil Miquel. Tak to fungovalo.

Iván přiblížil klacek k jeho obličeji, zatímco se Miquel pokusil proklouznout za něho, aby ho popadnul za zády. Abel zvažoval svoje možnosti. Křičet. Ne. Bít se. Taky ne.

Zbývalo pouze utéct jako vždycky, i když ani to nikdy nefungovalo. Byli ve Výmlatní ulici a tudy neměl ve zvyku chodit nikdo, rozhodně ne ve tři odpoledne. Mohl zkusit doběhnout domů, nebo přinejmenším k Raúlovu baru, kde by mohl být v bezpečí, ale Iván běhal jako chrt. Slabé nohy

ŘEČ PTÁKŮ

uvyklé pobytu v posteli pro něho nebyly žádným soupeřem. Abel nadobro odložil berle před dvěma roky, a i když mu doktor doporučoval, aby si na to nezvykal, občas mu poskytovalo velkou úlevu, když se mohl opřít o hůl.

„Hele, jak se klepe,“ řekl Miquel. Iván vybuchl smíchy a Abel dospěl k rozhodnutí, že to je jeho příležitost. Plácl po klacku a prosmýkl se mezi raubíři. Udělal dva dlouhé kroky, ale to bylo tak všechno. Miquel ho popadl zezadu a mrštil jím proti zdi jedné ze stodol. Abel se udeřil do ramene, zaúpěl bolestí a spadl. Kartonový základ modelu se rozpadl ve dví a hromada miniaturních cihel se rozsypala všude kolem.

Miquel se posadil obkročmo na jeho hruď.

„Co děláš, kreténe? Nakonec sis ho vysloužil. Blbče! Úchyle!“

Vzal do ruky kus lejna a vtiskl jej Abelovi do obličeje. Ten zavřel oči a sevřel rty. Vyčkával a potlačoval nutkání na zvracení, zatímco oba kluci hulákali a smáli se. Čekal, až se unaví; Miquel odhodil zbytky lejna a otřel si ruce do Abelovy mikiny.

„Kruci, seš odpornej.“

Abel otevřel oči plné slz. Miquel stále seděl na něm. Jeho obličej byl v protisvětle obličejem ďábla. Byl velmi blízko a skoro se zdálo, že ho chce políbit. Prohrabal se svým batohem a něco vytáhl. Abelovi se vybavila scéna, ve které Wendy dává Peteru Panovi náprstek a on jí knoflík. Ale to nebylo ono.

„Odneseš si dáreček, za to chytráctví,“ řekl Miquel.

„Sakra, chlape, nepřeháněj to.“

„Zmlkni! Chci vidět, jestli se mu aspoň jedenkrát odlepí ten jeho krůtí ksicht, ksakru!“

VÍCTOR SELLÉS

Vleže na zemi Abel zachytil v mírném odpoledním

světle kovový lesk nůžek. Byl to nástroj určený švadlenám s ostřím na délku čtyř prstů, ne ty s tupým hrotem, které používají děti při pracovních činnostech ve škole. A i když nebyly příliš ostré, na propíchnutí to stačilo ažaž. Miquel je chytil jako břitvu, přejížděl jimi po jeho tváři a Abel pocítil chlad oceli, napřed na tváři a potom pod bradou.

„Páni, to je blbec, ani sebou necukne,“ řekl Iván. „Nech ho už.“

Miquel nůžky naposledy zvedl. Zazdálo se, že ho něco napadlo, protože se usmál a řekl: „Uvidíš, že jo.“

Abel dorazil ke vstupní bráně domu a zastavil se. Měl kapsy napěchované malými cihlami a kusy kartonu, všeho toho, co se mu podařilo z modelu zachránit. Zvedl ruce k hlavě a ohmatal si lysiny, které nůžky vykrojily v jeho vlasech. Zapotácel se. Nechtěl, aby ho matka takhle viděla, s obličejem a hrudí pokrytou lejnem, slzami a soplem. Dal by přednost vyhnout se otázkám a obavám.

Jejich dům byl ten poslední v obci. Stál na vršku. Z ulice šlo vidět mírný svah až k pláži La Concha, tmavé střechy a fasády natřené na bílo. Tam se přes odpoledne pod molem ukrývali starší kluci a popíjeli teplou whisky. Dál se táhla plážová promenáda s nábřežím zavánějícím umírajícími kraby, mořskými řasami a humří polévkou.

Otočil se. Jeho pohled zabloudil k lesu. Měl velký hlad, ale pořád zapáchal psím lejnem. Zatnul pěsti a pokračoval v chůzi. Za lesem byly útesy a opidum. Tam začínala stezka, která vedla k další pláži, opuštěnější, s těžším přístupem a stranou turistického ruchu.

ŘEČ PTÁKŮ

Mohl by sestoupit až k moři, umýt si obličej, oprat oblečení a pak se vrátit domů. To nemohlo zabrat víc jak čtyřicet minut. Abel vystoupal na svah, překročil meze porostlé hlodášem a dalším křovím a vstoupil

do lesa přes práh, který tvořily kmeny dvou obrovských dubů, jejichž spodní větve utvářely baldachýn nad cestou zarostlou plevelem. Když překročil hranici lesa, nadechl se vzduchu a naplnil si plíce vůní lesa a pocítil mír, který nikdy nezakusil v samotě pokoje nebo v ulicích městečka. Vůně rostlin byla opojná. Skoro cítil štípání chlorofylu v nosních dírkách, červi a bakterie hltající spadané listí a žížaly přežvykující zem svými neviditelnými ústy. Toto bylo jeho království, prostor, který se zdál, že není ve vztahu s žádným jiným, a jen se tak vznášel. Trochu dál narazil na místo, kde uchovával svoje žezlo a korunu.

Žezlo vlastně nebylo žádným žezlem, spíš to byla hůl, dlouhý, holý klacek končící ohlazenou špičkou, která připomínala ocas hada, jehož používal při svých poutích lesem. Korunu si také vyrobil minulý rok, na začátku školy, tím, že spletl čerstvé a ohebné jasanové větývky. Ač používal hůl, když byl unavený, prstům jeho rukou se vrátila hbitost. Dřevnaté stonky uschly a vytvořily tuhé ostny, které zdálky vypadaly jako hroty opravdové koruny. Posazená na jeho hlavu připomínala jelení parohy, takto, zavěšená na stromě, vypadala spíš jako hnízdo velkého ptáka.

Abel si nasadil korunu, vzal žezlo a hned se cítil o něco lépe. Král je prostě král, i když je zamazaný psím hovnem.

Ještě chvíli stoupal. Prošel kolem Skály jezdce, pohladil ochablý spletenec vrbových proutků a vešel do opida, osady s výhledem na vody Atlantiku, s množstvím vyhlídek, ze kterých se dala rozlišit čára

VÍCTOR SELLÉS

moře podtrhující bledý horizont. Byla to zřícenina turisty z Arbientes málo navštěvovaná, a proto v lese neexistovala značená stezka. Jeho přítomnost ukazoval jen nápis na silnici potažený rzí a vzdálený několik kilometrů. Útesy byly vyhlášené svou zrádností. Sesuvy byly běžné, obzvlášť během bouřek. Abel se k nim beze strachu přiblížil. Zastavil se a sledoval moře a malou pláž rozprostírající se o padesát metrů níž, chráněnou skalami.

Myslel na Miquela a Ivána. Ti ničemové ještě nebyli uspokojení. Bude lepší, když zůstaneš doma se svojí mámou, řekl mu Miquel. Jestli tě tu v létě uvidíme, tak uvidíš. Uříznem ti něco víc než jenom vlasy. Tenhle pinocchiovskej nos od hoven, co máš.

Abelův nos byl normální. Nebo spíš byl jemný, apollónský, aristokratický. Ve skutečnosti mu říkali

Pinocchio kvůli něčemu jinému, kvůli svalové paralýze, která ho držela daleko od všeho v posteli jeho pokoje skoro po celý jeho život. Tam hodně četl, zhltl celou otcovu knihovnu. Pak přišlo kolečkové křeslo. Potom berle. Nyní konečně mohl chodit, i když se pohyboval divně a svaly jeho obličeje stěží reagovaly a dovolovaly mu cedit mluvu vždy jen mezi zuby a nutily ho pečlivě krájet jídlo a pít ze speciální sklenice.

Každodenní zábavou Miquela a Ivána bylo pokusit se vymámit z jeho obličeje strach, ale byla to marná snaha, protože jakákoli emoce zůstávala uvězněna za jeho očima. Na povrchu byla jenom nepotřebná maska z kůže a masa neschopná mimiky či úsměvu.

Jednoho dne je zabiju, přemýšlel. Shodím je odsud, z výšky, roztříští se o skaliska. Pokračoval ve fantazírování a představoval si, jak sousedé z městečka organizují pátrací akci jako v amerických filmech. Přišli by

lidé z Turolu, z Espesante a možná až z Ortigueiry.

Civilní garda a městská policie by zahájily operaci, jenže Abel by byl velmi opatrný. Pročesávali by les, ale nenašli by nic. Možná o několik let později by sběrači vilejšů, riskující své životy mezi skalisky, něco našli – třeba kus látky – a všechno by odhalili. Řekli by: „Byl to Abel, ten kluk, co ho nikdy nenechali na pokoji. Ale jak je možné, že to dokázal?“ A jiný by odpověděl: „Bezpochyby byl velmi silný a chytrý. O hodně víc, než by si kdokoli pomyslel.“ Šli by ho hledat k němu domů, ale Abel by tam už nebyl, protože nasedl na svoji červenou loď a ujel do jedné z těch vzdálených a exotických zemí, které se tak často objevovaly v jeho knížkách.

Abel vždycky myslel na takové věci poté, co s ním Miquel a Iván skoncovali. První se dostavil stud, potom nenávist a nakonec na všechno zapomněl do nedělního odpoledne. To se vrátila panika. Bolel ho žaludek a občas mu i stoupla teplota jen při pomyšlení na následující den, kdy půjde do školy.

Miquel a Iván. Kdyby zmizeli tihle dva, stačilo by to. Abel se dokázal postavit čelem těm ostatním. Měl dost času na to, aby si zvykl na žertíky a posměch zbytku školy. Bolelo to jen trochu, tak akorát, aby ho to udržovalo čilého a bdělého.

Usmál se pro sebe, když už toho navenek nebyl schopen.

Potom sestoupil až k pláži. Přešel kolem uvízlé lodi napůl zabořené do písku a pohladil její trup konečky prstů. Kdysi byla červená a zářivá jako růže ze skleníku, ale teď nebyla nic víc než oprýskaná skořápka kropenatá schránkami mrtvých měkkýšů. Už před nějakou dobou zrezlo její jméno, čímž se možná navždy smazala poslední stopa milostného příběhu.

VÍCTOR SELLÉS

Jmenovala se Helena? Nebo snad Leonor? Pro Abela to byla někdy bezejmenná loď Odysseova, jindy Bludný Holanďan, Octavius, Lady Lovibond nebo jakákoli jiná loď, která zmizela v moři za záhadných okolností.

Abel, který neměl nikoho, koho by mohl nazývat svým přítelem, se naučil být šťastný o samotě. Líbilo se mu tady trávit odpoledne, tak daleko od domova, který se zdál být v jiném království za mořem. Vytáhl bílou plachtu zhotovenou ze zbytku starého prostěradla a s pečlivostí vyrobil kormidlo z kola od bicyklu. Prostý dech slaného vánku rozněcoval jeho fantazii. Na takovém pozadí v jeho mysli snadno ožívaly námořnické historky z knih, které v uplynulých letech přečetl. Tady bojoval proti zlotřilým tureckým pirátům a velel flotile proradné mantichory toužící po ovládnutí světa. Proměnil starou loď v útočiště. V chrám.

Sundal si tenisky a ponožky. Nechal je společně na batohu, i s žezlem a korunou, a brouzdal se bosky pískem, vychutnával si vlhkost na ploskách nohou. Došel k moři, vyhrnul si nohavice nad kolena a vstoupil do vody pokryté hutnou žlutou pěnou. Opláchl si obličej, vlasy a paže a potom si vypral i mikinu. Rozhodl se, že ji nechá sušit na slunci mezi skalisky a vrátí se pro ni až další den.

Když skončil s mytím, vyšel z vody a přešel přes pláž. Oblékl se, vyšplhal na loď a lehl si na palubu. Otevřel batoh a vytáhl knihu Petera Pana, kterou právě znovu četl. Založená mezi stránkami tam byla také mapa lesa, kterou si nakreslil a vždy nosil s sebou. Kniha a mapa se doplňovaly, protože Abel dal některým místům jména, která měla původ právě v Zemi

Nezemi: byl tam Strom oběšenců a Skála lebka, což

ŘEČ PTÁKŮ

bylo tam, kde našel měděnou hlavu. U moře byla také zátoka Sirén, která byla vyschlá po většinu dne a existovala pouze poslední odpolední hodinu, kdy vystoupal příliv.

Líbily se mu všechny knihy, které jeho otec nashromáždil v podkroví. Řecké klasiky, Ilias, Argonautica od Apollónia, a především Odyssea. Odysseus byl o hodně větší hrdina než Achilles, o tom nebylo pochyb, a ostrovy, které navštívil, byly plné zvláštních věcí a podivuhodných bytostí. Ale nadevšechno se mu líbily knihy, které jeho otec pečlivě podtrhal a opatřil poznámkami, příběhy o Peteru Panovi, o Alence, o Dorotce a Narnii a další vyprávění z paralelních světů od méně známých autorů. Díky těmto poznámkám psaným malým a nahuštěným písmem Abel téměř slyšel svého otce mluvit akademickým jazykem, někdy záhadným, protože ten si osvojil spolu s méně užívanými slůvky ze slovníku.

Tyto knihy byly to jediné, co Abel až donedávna znal. Jak získával na pohyblivosti, převáděl celou tuto mytickou geografii do onoho nového, právě objevovaného světa. Mapa ještě nebyla úplně hotová a chyběly celé oblasti na prozkoumání, ty byly bílé, ale k orientaci sloužila docela dobře. Člověk nemohl důvěřovat stezkám, zarostlým plevelem a skoro neviditelným. Mátly víc než cokoli jiného.

Abel také nakreslil zjednodušenou verzi opida: pět kamenných staveb kruhového půdorysu a jakýsi druh lázní, kde stála zeď s keltskými symboly. Navíc dávní obyvatelé opida rozmístily po celém lese na balvanech a skalách hrubě vyryté značky. Abel se pokusil najít a zapsat všechny tyto rytiny, aby je zahrnul do mapy. Věděl, že blízko útesu je česající se dáma s dlouhými kudrnatými vlasy a za smuteční vrbou se

VÍCTOR SELLÉS

skrývá balvan s jezdcem, který jede obkročmo na koni bez sedla a opratí, na jehož zadnici se pobavil nějaký hulvát, jenž ostrou hranou zvěčnil pár iniciál coby manifestaci lásky.

Některé bylo těžší interpretovat. Na skalách byla scéna plná lidských postav, která mohla být velkou bitvou, ale také mohlo jít o rituální tanec. Abel se dosud nedokázal rozhodnout ani pro jednu z možností. Na dalším kameni bylo zvíře připomínající vlka, ale také to mohl být kůň, nebo dokonce jelen.

Abel byl přesvědčený, že rytiny skrývají tajemství opida. Možná kdyby našel všechny, mohl by pochopit celý jeho příběh. Snad by mu to pomohlo dostat se do doupěte Mourů – oněch podzemních bytostí z příběhů – kteří by mu dali velký poklad. Ne že by nějak obzvlášť potřeboval peníze, ale představoval si, jaký by učinil dojem na zbytek městečka, kdyby se zničehonic objevil s pokladem. Jeho matka by byla nadšená a spolužáci by umřeli závistí. Možná by ho i Miquel a Iván nechali na pokoji.

Ale napřed musel najít všechny ty rytiny. Studoval pečlivě mapu a potom vybral jednu z oblastí severním směrem, která dosud zůstávala bílá. Pustil se tudy a vychutnával si pocit ze svěžesti a zeleně, jemného a vytrvalého šumu hmyzu a občasného zatřepetání křídel ptáka, který se rozhodl přesídlit na jinou větev.

Chvíli nato narazil na dívku.