Kelts K á mytologie
F inn d . M oore v el K á ilustrovaná
Bohové, hrdinové, netvoři a legendy starých Keltů
sV átky a o B řady
Keltská kultura byla pevně provázána s přírodními cykly a koloběhem zemědělských prací, což se odráželo
také ve slavnostech, svátcích a rituálech starých Keltů
NAHOŘE VLEVO: Rituály svátku Imbolc doprovázely velké kmenové ohně; NAHOŘE VPRAVO: Tradiční lucerny, původně vyráběné z tuřínů než z dýní, se staly základem křesťanského pojetí Halloweenu, fotografie: Seed Company; NíŽE : Svátek Samhain vymezil konec sklizně a příchod zimy, temné poloviny ročního cyklu
Tyto události nabízely příležitost ke společenskému setkávání a oslavám, zároveň však skrývaly hluboký duchovní význam.
Označovaly střídání ročních období a lidé jimi uctívali bohy a duchy, kteří vládli přírodě. Připomeňme si hlavní keltské svátky, s nimi spojené rituály a jejich odkaz, který přetrval do dnešních dnů.
K E lts K ý K al E ndář
Keltové dělili rok na dvě hlavní poloviny –světlou a tmavou. Toto rozdělení vymezovaly
čtyři hlavní svátky Samhain, Imbolc, Beltain a Lughnasadh, přičemž každý odpovídal příslušné fázi slunečního cyklu, nevztahoval se tedy k jednomu přesně stanovenému datu jako dnes. Ke každému se také vázaly jedinečné zvyky a obřady.
s amhain
Svátek, který vyznačoval počátek temné poloviny roku, připadal na konec sklizně –v moderní době se slaví 31. října a 1. listopadu. Jde o jeden z nejdůležitějších svátků keltského kalendáře, často považovaný za keltský Nový rok. O Samhainu nastává čas, kdy se stírá hranice mezi naším a Oním světem, což umožňuje duchům a nadpřirozeným bytostem mezi oběma světy přecházet.
Keltové na počest tohoto svátku často zapalovali ohně, kterým přisuzovali ochrannou a očistnou sílu, scházeli se u plápolajících hranic a obětovali bohům a duchům plodiny či zvířata, aby si je naklonili. Plameny také dokázaly odvést duše zemřelých zpět na Onen svět. K dalším zvykům patřilo vkládání žhavých uhlíků
Kelt SK ý SV ět d N e S
Prastaré svátky ožívají v nové podobě
Ke keltským obřadům provázaným se střídáním ročních dob se dodnes hlásí řada skupin po celé Evropě, hlavně v Irsku, Skotsku, Bretani, ale do jisté míry také ve Francii, v Česku či Německu. Novodobé oslavy povětšinou získaly podobu kulturních akcí, festivalů nebo LARPů, k nimž patří slavnostní ohně, tance, hudba, keltské hostiny a jiné symbolické obřady směřující k uctění slunce, života, přírody a jejího koloběhu.
do vyřezávaných tuřínů (později dýní); tyto lucerny představovaly duše zesnulých, jejich světlo vítalo pozůstalé a odhánělo zlé duchy. Z magických a ochranných důvodů se Keltové převlékali za duchy či nadpřirozené bytosti – tato prastará tradice pak stála u zrodu dnešního pojetí Halloweenu. Hlavní součást oslav svátku Samhain však tvořilo hodování a vyprávění příběhů o předcích, hrdinech a bozích. Keltové se také snažili poodhalit budoucnost pohledem do vody či házením kamínků, kůstek a podobně.
i mbolc
Svátek světla a očisty ohlašující návrat slunce a probouzení země k novému životu přicházel 1. února, tedy na půl cesty mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Keltové ho zasvětili bohyni Brigid, patronce plodnosti, léčení a poezie. Mezi obyčeje spjaté se svátkem Imbolc patřilo zapalování svíček a ohňů, které symbolizovaly rostoucí sílu slunce. Lidé uklízeli a očišťovali své domovy, umetali krby a obětovali Brigid mléko a máslo. Na zdi domů si věšeli Brigidiny kříže ze sítiny či slámy, které jim měly zaručit ochranu a požehnání.
Také navštěvovali Brigidiny posvátné studánky a prameny a čerpali z nich vodu, jíž přisuzovali léčivé účinky. U studní vázali na stromy stuhy známé jako clooties, neboť věřili, že jim pak bohyně požehná a dopřeje jim zdraví a hojnost. Nedílnou součást oslav představoval kromě hodování také přednes krátkých veršů oslavujících přírodu, plodnost, světlo a v neposlední řadě samu bohyni Brigid. Byl to čas společenského sbližování v záři ohňů a upevňování vzájemných pout.
b eltain
Beltain se zpravidla slavil v předvečer 1. května jako předzvěst světlé poloviny roku a nadcházejícího léta. Keltové během oslav velebili kvetoucí přírodu, její plodnost, obnovu a návrat života. Beltain se obvykle spojuje s Belenem, bohem světla a ohně. Rituály souvisely s vyháněním dobytka na pastvu a se zapalováním velikých ohňů, známých jako beltanské, jimž opět připadla očistná a ochranná funkce. Keltové proháněli svá stáda mezi dvěma planoucími hranicemi, aby dobytku zajistili na celý rok zdraví a plodnost. Lidé v podstatě ze stejného důvodu rituálně přeskakovali plameny, také
NAHOŘE VLEVO A VPRAVO: Soudobá oslava svátku Imbolc, uspořádaná 1. února 2019 v Itálii; DOLE : Moderní představa Brigid, keltské bohyně plodnosti, léčení a poezie, úzce spojované se svátkem Imbolc (více na stranách 42–43)
e pona
epona, jejíž jméno v galském jazyce znamená „Velká klisna“, byla keltskou bohyní spojovanou s koňmi, plodností a pravděpodobně i s Oním světem
NAHOŘE VLEVO: Pískovcový oltář bohyně koní Epony z římského období, Köngen, jihozápadní Německo, asi 200 n. l., zdroj fotografie: Landesmuseum Württemberg, Stuttgart; NAHOŘE VPRAVO: Replika oltáře zasvěceného Eponě z doby římské, součást archeologického parku Cambodunum v jihoněmeckém Kemptenu; NA PROTě JŠí STRAN ě NAHOŘE : Bílý kůň z Uffingtonu v Berkshire Downs leží nedaleko hradiště Uffington Castle z doby železné, jehož terén připomíná Glastonbury Tor – bájný ostrov Avalon krále Artuše. Kůň i hradiště se nacházejí v těsné blízkosti Ridgeway, starobylé stezky, kterou cestovatelé využívají již nejméně 5 000 let; NA PROTě JŠí STRAN ě DOLE : Další oltářní kámen z římského období zasvěcený Eponě, tento se pro změnu našel roku 1928 v italském Terstu
Epona, v období od 1. do 3. století n. l. uctívaná napříč Římskou říší především jezdci, je výjimečná tím, že patří mezi nemnohá keltská božstva začleněná do římského panteonu bez jakýchkoli změn svých atributů či ikonografie.
Ety M ologi E a Koř E ny
Jméno Epona pochází z galského slova pro koně epos, doplněného zvětšující příponou „-on“, typickou pro označení galských božstev. Už z toho je patrné, že šlo o bohyni úzce spjatou s koňmi. Ačkoli její přesný původ není znám, Eponu uctívaly keltské národy v Galii, Británii i dunajských provinciích. Nejstarší známá zmínka
o ní se nachází v Juvenalových Satirách z přelomu 1. a 2. století n. l., její původ však pravděpodobně sahá do mnohem starší keltské náboženské tradice, předcházející římské éře.
atributy a i Konografi E
V umění se Epona nejčastěji zobrazuje buď jako žena na koni v dámském sedle, nebo obklopená koňmi. Mezi její atributy patří patera (mělká obětní miska), roh hojnosti symbolizující dostatek, klíče a klasy obilí. Tyto prvky naznačují, že ji Keltové vnímali také jako bohyni plodnosti a blahobytu.
+ EPONA: Bohyně koní a plodnosti, ochránkyně cestovatelů, uctívaná zejména mezi jezdci a vojáky.
JEJ í ÚLOHA: Vystupovala jako ochránkyně koní a průvodkyně poutníků, včetně těch, kteří mířili na Onen svět. V ý ZNAM : Symbolizovala svobodu, péči, plodnost a bezpečný přechod mezi životem a smrtí.
Kult a uctívání
Epona se těšila velké úctě v celém keltském světě, stopy jejího kultu nacházíme v Británii, Galii i v krajích Pyrenejského poloostrova. Nejblíže však měla k jezdcům, vojákům, chovatelům koní a k těm, kdo o tato ušlechtilá zvířata pečovali a cvičili je. Její přítomnost byla viditelná především ve stájích a hospodářských dvorech, kde vznikaly drobné svatyně a oltáře a kde přijímala obětiny a naslouchala tichým prosbám za zdraví a sílu koní. Nápisy na oltářích a votivních kamenech, známé z četných archeologických nalezišť, dokládají, jak hluboce a trvale Epona zakořenila v náboženském životě těchto
krajů. Postupně se její kult rozšířil i mezi římskými vojáky, zejména mezi jezdci původem z keltských oblastí. Díky nim se její jméno šířilo po celé Římské říši a v rozličných provinciích vyrůstaly chrámy či menší svatyně k její poctě.
p o H ř E bní a pos M rtné souvislosti Podle odborníků mohla Epona kromě své role bohyně koní a plodnosti zastávat i funkci psychopompy – průvodkyně duší zemřelých do Onoho světa. Naznačují to pohřební památníky, na kterých se zobrazuje po boku zesnulých.
v elšská mytologie
2
Velšská mytologie je prodchnuta starobylými vírami a tradicemi Walesu a uchována ve středověkých
rukopisech jako Mabinogi. tyto příběhy, pro něž jsou typická témata přetváření, věrnosti a neurčitých hranic mezi světy, dodnes zůstávají živou součástí keltské mytologie a velšské kulturní identity
j ack, Z a B iják o B rů
legenda o Jackovi, zabijákovi obrů, jedna z nejslavnějších cornwallských pověstí, vypráví o dobrodružstvích odvážného a chytrého mladíka jménem Jack, který sice pocházel z nuzných poměrů, ale stal se oslavovaným hrdinou
NAHOŘE VLEVO: Listy nazvané „Pollockovy scény z příběhu Jack, zabiják obrů“, publikované v Londýně roku 1870. Jde o součást série vytvořené pro dětské loutkové divadlo. Již nějaký čas před nástupem viktoriánské éry se totiž kornská mytologie proměnila v pohádkové příběhy pro děti, na nichž stavěla i typicky anglická tradice lidových divadel; NAHOŘE VPRAVO: Ilustrace z knihy Jack the Giant Killer (Jack, zabiják obrů) z přelomu 19. a 20. století
Jackovy hrdinské činy se odehrávaly v dobách krále Artuše, kdy zemi sužovali děsiví obři. Budoucí hrdina vyrůstal v Cornwallu v rodině prostého rolníka a jeho vlast tehdy trápil obr Cormoran, usazený na hoře sv. Michaela, na ostrově u cornwallského pobřeží.
Krutý Cormoran často vyrážel ze svého ostrovního doupěte, aby plenil okolní vesnice, kradl dobytek, úrodu, a dokonce i zdejší vesničany.
Jack, proslulý odvahou a chytrostí, se rozhodl zbavit krajinu této pohromy. Vymyslel tedy důmyslný plán, jak obra přelstít. Jedné noci vzal lopatu, vykopal hlubokou jámu na pěšině do Cormoranova doupěte a poté ji zamaskoval větvemi a slámou. Za úsvitu probudil obra hlasitým zatroubením na roh. Rozespalý Cormoran se rozlítil, ale když se za Jackem pomstychtivě rozběhl, spadl do připravené jámy. Uvězněný
obr nedokázal uniknout a mladík ho ranou do hlavy snadno zabil.
Statečný skutek hrdinovi přinesl čest, slávu a přízvisko „Jack, zabiják obrů“. Král Cornwallu jej odměnil mečem, opaskem a měšcem zlata a z chudého rolnického synka se stal slavný a bohatý muž.
Jeho sláva se po prvním vítězství rychle šířila do všech stran, takže se záhy utkal s dalšími obry. Patřil k nim i nelítostný Blunderbore, který do svého hradu odvlekl mnoho rytířů i krásných panen, jež pak držel uvězněné ve svých žalářích. Jack, odhodlaný zajatce osvobodit, zamířil k Blunderboreovu sídlu. Cestou narazil na dalšího obra, Thunderdella, a hbitě si naplánoval, jak oba protivníky přelstí. Když dospěl až do hradu, ocitl se sice v rukách obrů, ale chytře je ponoukal proti sobě, až se ti dva zajali navzájem.
Jakmile Blunderbore a Thunderdell upadli do vlastních pastí, Jack je oba zabil, osvobodil vězně a získal poklad obrů. A jeho pověst neohroženého obrobijce ještě vzrostla. V jednom z dalších hrdinských příběhů Jack přemohl Galliganta, obra černokněžníka, jenž zaklel krásnou princeznu. Jack přitom použil kouzelnou čepici, boty a meč, jež dostal darem od vděčných rytířů, které dříve zachránil. Pomocí magických předmětů dokázal Galliganta přemoci a prolomit princeznino zakletí a osvobozenou dívku později pojal za manželku.
+ JACK, ZABIJÁK OBRŮ: Hrdina keltských lidových legend proslul důvtipem a odvahou, s jejichž pomocí dokázal pokořit mnohem silnější protivníky. JEHO ÚLOHA: Přemáhal obry, chytrostí a odvahou dokázal zdolat každé nebezpečí. V ý ZNAM : Ztělesnil inteligenci a statečnost, které umožňují zvítězit nad zdánlivě nepřekonatelnými protivníky.
NAHOŘE VLEVO: „Obr Cormoran děsil celý venkov“ z příběhu o Jackovi, zabijákovi obrů v knize English Fairy Tales (Anglické pohádky), ilustrace Arthura Rackhama z 20. let 20. století; NAHOŘE VPRAVO: Tištěná ilustrace z knihy Jack the Giant Killer (Jack, zabiják obrů), vydání z roku 1968; NíŽE VPRAVO: Na anglickém dřevorytu z roku 1872 Jack uštědřuje kornskému obrovi ránu z milosti
m erlin
Merlin, výrazná postava artušovských legend, zásadně ovlivnil
průběh událostí, jež určily osud mytického Kamelotu
NAHOŘE : Kouzelník Merlin, ilustrace Louise Rheada v knize sira Jamese Knowlese The Story of King Arthur & His Knights (Příběh krále Artuše a jeho rytířů), 1923; NA PROTě JŠí STRAN ě: Merlin the Wizard (Čaroděj Merlin), ručně kolorovaná dřevořezba, pravděpodobně Gustav Doré, druhá polovina 19. století
Vliv Merlina, mistra magie a věštce, dalece přesahoval jeho roli mentora mladého Artuše. Jeho znalosti starodávné moudrosti a mystických tajemství mu dovolovaly překračovat hranice mezi světem živých a říší nadpřirozena.
taj EM né Z ačát K y
Merlinův původ je stejně záhadný jako on sám, různé prameny vykreslují odlišná podání jeho narození a raného života. Podle nejrozšířenější verze se narodil jako syn smrtelné ženy a inkuba, démonického ducha. Tento neobvyklý původ propůjčil Merlinovi mimořádné schopnosti včetně předvídání budoucnosti, měnění podoby a ovládání mocné magie. Některé legendy naznačují, že se Merlinovi hned po narození dostalo křtu, což potlačilo jeho démonickou podstatu a nasměrovalo jeho schopnosti ke konání dobra.
s trůjc E a rtušova osudu
V legendách o králi Artušovi hraje Merlin nepostradatelnou roli, neboť jeho činy přímo určily události vedoucí ke královu vzestupu. Stál u samotného počátku jeho osudu, když díky svému magickému umění propůjčil Utheru Pendragonovi, budoucímu Artušovu otci, podobu Gorloise, vévody z Cornwallu, aby mu umožnil ulehnout s Gorloisovou manželkou Igraine.
Ti této neobvyklé noci počali Artuše, čímž se naplnilo dávné proroctví o příchodu
největšího britského krále. Vědom si všech nebezpečí, jež ohrožovala tak výjimečné dítě, Merlin krátce po jeho narození Artuše odvezl a svěřil ho do péče sira Ectora, daleko od spletitých dvorských intrik.
Díky Merlinově předvídavosti vyrůstal Artuš v relativním ústraní a pravdu o svém královském zrození zjistil až ve správný čas. Také legendární příhodu s mečem v kameni zosnoval Merlin, který zařídil, že meč dokázal vytáhnout pouze Artuš. Merlin tak připravil půdu pro mladíkovu vládu a zajistil mu právo na trůn. Za Artušova kralování sloužil Merlin nejen jako jeho rádce, ale i jako ochránce, který mladého panovníka vedl spletitými zákoutími vlády a pomáhal mu čelit mnoha výzvám. Merlinova moudrost a znalosti světa lidí i říše nadpřirozena mu umožnily předvídat nebezpečí a určovat strategie, jež zajišťovaly stabilitu království.
Kou ZE lní K ův pád
Merlinův konec zapříčinil jeho vztah s Vivian, známou také jako Nimue či Jezerní paní. Uhranut její krásou a půvabem, naučil ji mnohá svá magická tajemství, přestože tušil, jak nebezpečné to může být. Vivian, která se obávala Merlinovy moci, nakonec tyto nové znalosti proti němu použila a uvěznila jej v křišťálové jeskyni – nebo podle jiné verze ve stromě. Po ztrátě svobody již Merlin nemohl ovlivňovat dění v Kamelotu a Artuš se svými rytíři musel čelit nástrahám namířeným proti svému království bez jeho pomoci.
+ MERLIN: Kouzelník z artušovských legend, spojený s proroctvím, magií a tajemstvím. Vystupoval jako rádce krále Artuše a formoval klíčové události jeho života. JEHO ÚLOHA: Ovlivňoval vznik a směřování Artušova království. V ý ZNAM : Symbolizoval moudrost a nadpřirozené poznání.
