BLACK SABBATH
&OZZY OSBOURNE
MASIVNÍ ZVUK, KTERÝ ZMĚNIL SVĚT
NA ZAČÁTKU SEDMDESÁTÝCH LET FANOUŠKY PO CELÉM SVĚTĚ POBLOUZNILA ZLATÁ
ÉRA HARD ROCKU, SE KTERÝM SVÉ KOLBIŠTĚ VYKOLÍKOVALA „SVATÁ TROJICE“
BRITSKÝCH KAPEL: LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE A BLACK SABBATH. JEJICH HUDBA
BYLA HLASITÁ A DEKADENTNÍ, ALE TAKÉ ENERGICKÁ A NEKOMPROMISNĚ CHYTLAVÁ
Žádný z členů původní sestavy Black Sabbath (kytarista Tony Iommi, zpěvák Ozzy Osbourne, baskytarista Geezer Butler a bubeník Bill Ward) by nikdy nepřišel s tvrzením, že právě oni stvořili heavy metal. Když v roce 1970 vyšel jejich debut Black Sabbath, naskočili do rozjetého vlaku, ve kterém se už několik měsíců vezli Led Zeppelin, Deep Purple a další. Svým prvním albem však posunuli tento hudební směr do zatím netušených rovin a stali se nejtvrdší a nejtemnější kapelou té doby.
Jejich zvuk poháněly Iommiho drtivé riffy a Osbourneovo trýznivé vytí – hlas, jaký do té doby v rockové muzice nikdo nepoužil. Díky skladbám, které se zabývaly tématy skutečných či imaginárních hrůz, platili Black Sabbath počátkem dekády za nejděsivější rockové uskupení na světě. Nezkrotná síla jejich zvuku měla v dalších letech zcela zásadní vliv na celé generace metalových skupin.
Zakládající členové Black Sabbath se narodili a vyrostli v Birminghamu, jednom z největších britských měst, což je pasovalo do role „hrdinů dělnické třídy“. Úspěch jejich přelomových alb, mezi něž patří například desky Paranoid (1970) a Sabbath Bloody Sabbath (1973), je proměnil v bohaté superhvězdy, ale desetiletí drogových excesů vedlo k nevyhnutelnému rozkladu skupiny.
Roku 1979 byl Ozzy Osbourne z kapely vyhozen, avšak svým kolegům vrátil úder, když se v osmdesátých letech stal obrovskou sólovou hvězdou, byť k jeho popularitě přispěla i pověst šílence. V jeho nepřítomnosti pokračovali Black Sabbath v kariéře s proměnlivými výsledky dalších osmnáct let a jejich jedinou konstantou zůstával po celý čas pouze Tony Iommi. Jednotliví členové Black Sabbath přicházeli a odcházeli, a i když se mezi nimi objevila i výrazná jména kalibru
Ronnieho Jamese Dia, který Osbournea v roce 1980 nahradil, nikdy z toho nebyl komerční trhák, jaký se podařil jejich ex-frontmanovi. Přesto zůstávali Black Sabbath pro Ozzyho nedopsanou kapitolou. V roce 1997 se původní čtveřice dala znovu dohromady a s přestávkami koncertovala až do roku 2005, kdy se Ozzy vrátil ke své sólové kariéře a Iommi s Butlerem opět spojili síly s Ronnniem Jamesem Diem. Po Diově smrti v roce 2010 padlo rozhodnutí, že se Osbourne do Black Sabbath znovu vrátí – tentokrát proto, aby společně natočili nové studiové album.
Nebyl to snadný úkol, ale navzdory mnoha protivenstvím osudu se desku podařilo dokončit a v červnu 2013 i vydat. Nahrávka s jednoduchým názvem 13 potvrdila, že Black Sabbath ani po letech nezůstali nic dlužni pověsti mistrů svého řemesla, o čemž se mohli osobně přesvědčit i fanoušci, za kterými kapela vyrazila na rozlučkové koncertní turné.
Ozzyho závěrečný triumf a zároveň jeho poslední vystoupení se odehrálo 5. července 2025, kdy spolu s Black Sabbath na stadionu Villa Park v birminghamském Astonu odehrál monumentální koncert nazvaný Back to the Beginning. K velkému zármutku a šoku rockových fanoušků po celém světě zemřel pouhých sedmnáct dní poté ve věku sedmdesáti šesti let. Obraťte list a seznamte se s kompletním příběhem Ozzyho Osbournea a jeho kolegů z Black Sabbath, kteří změnili hudební dějiny!
Výše: Reunionová sestava Black Sabbath na pódiu během turné k desce 13: atmosféru „návratu ke kořenům“ kazila pouze neúčast bubeníka Billa Warda
Na protější straně: Ozzy, Princ temnoty: od dob, kdy vyrůstal v birminghamském Astonu jako John Osbourne, ušel dlouhou cestu a stal se legendou
SABBATH BLOODY SABBATH (1973)
SPOLU S PÁTOU DESKOU BLACK SABBATH TOUŽIL TONY IOMMI NABRAT NOVÝ
SMĚR, ALE NAMÍSTO TOHO SE MUSEL VYPOŘÁDÁVAT S OSOBNÍ TVŮRČÍ KRIZÍ.
KYTARISTŮV KREATIVNÍ PLAMEN ZNOVU ZAŽEHL AŽ POBYT NA HRADĚ, V NĚMŽ
PODLE POVĚSTÍ STRAŠILO. TAMNÍ PONURÁ ATMOSFÉRA SE STALA INSPIRACÍ ALBA, KTERÉ OZZY OSBOURNE OZNAČIL ZA NEJLEPŠÍ NAHRÁVKU BLACK SABBATH
Včervnu 1973 se muzikanti vrátili zpět do Los Angeles, aby začali pracovat na páté studiovce Black Sabbath. Tehdy uplynul přesně rok od chvíle, kdy do města přijeli nahrát desku Vol. 4 (1972), a karty se zdály být rozdané velmi podobně. Bydleli v tomtéž pronajatém sídle v Bel Air a znovu měli nahrávat ve studiu The Record Plant.
I tehdy za sebou měli nabitý půlrok. V lednu koncertovali v Austrálii a na Novém Zélandu, v únoru vyrazili na šňůru napříč Evropou a v březnu absolvovali britské turné, které zahrnovalo dva koncerty v Rainbow Theatre v londýnském Finsbury Parku a končilo v newcastleském sále City Hall.
Jako tradičně dorazili Black Sabbath do Los Angeles bez zásoby nových písní, a když v luxusní vile začali zkoušet, cítil se Iommi pod tlakem, protože k němu kapela vždy vzhlížela jako ke svému tahounovi. Byl hlavním skladatelem, zdrojem, z něhož pramenila velká část hudby Black Sabbath, ale tehdy měl v hlavě úplně prázdno.
Problém zhoršoval i rozmařilý životní styl kapely. Iommiho těšilo, že se skupina vrací do Los Angeles, protože si hudebníci čas při natáčení Vol. 4 skutečně užili. „Chtěli jsme si ten zážitek zopakovat,“ konstatoval, jenže tentokrát měl pocit, že ho neustálé večírky příliš odvádějí od práce. Jednou musel dokonce zakročit, aby přerušil opileckou rvačku mezi Ozzym a Geezerem – uštědřil Osbourneovi dobře mířený úder pěstí na čelist, čímž ho poslal v bezvědomí k zemi.
V atmosféře napětí a frustrace ztratil Iommi soustředění. „Měl jsem tvůrčí blok,“ vzpomínal v rozhovoru pro Classic Rock, „nedokázal jsem fungovat.“ Navíc se ve studiu The Record Plant vyskytl problém: sál, který Black Sabbath používali při práci na albu Vol. 4, nebyl k dispozici, protože v něm byl uskladněný obří syntezátor Moog pro dalšího z klientů studia, klávesistu Stevieho Wondera.
Vlevo: Pódiové soustředění Tonyho Iommiho. Při pohledu do jeho očí se nabízí otázka, jaká droga ho toho večera poháněla…
Na protější straně: Black Sabbath: (po směru hodinových ručiček odshora vlevo) Geezer Butler, Tony Iommi, Ozzy Osbourne a Bill Ward
„Vlastně neexistoval nikdo jiný, komu bychom mohli věřit. Byli jsme v jednom kuse zhulení, takže jsme mezi sebou neměli žádné konflikty. V kapele jsme měli přístup ‚my proti nim‘.“
Nahrávání desky Sabotage nebylo jen plné problémů a svárů.
V londýnských Morgan Studios, kde vznikla už deska Sabbath Bloody Sabbath (1973), využívala kapela plně zásobený bar i šipky, které kvůli třepícím se vláknům korku kolem čísla tři pojmenovala „Billův vous“.
Butler s oblibou vzpomínal, jak jednou strávil u této kratochvíle celý večer s Charliem Wattsem, bubeníkem Rolling Stones.
Iommi přiznal, že probíhající soudní spory měly na přípravu alba vliv i na podvědomé rovině. „Sabotage má trochu tvrdší zvuk než Sabbath Bloody Sabbath,“ uvedl. „Může za to značné rozčarování, které jsme cítili.“
Změna zvuku je nejvýraznější v úderné úvodní skladbě Hole in the Sky a v divočině Symptom of the Universe, jedné z nejtvrdších písní, jež Black Sabbath kdy nahráli. Podle Iommiho s ní vzniklo něco „velmi rychlého a extrémně hlasitého“
Na albu se také nachází položka jménem Supertzar s atmosférou ještě děsivější než v případě klasiky Black Sabbath z debutu, již Bill Ward popsal jako „démonický chorál“ Supertzar obsahuje zpěv sboru English Chamber Choir nad riffem ve stylu pohřebního pochodu, zatímco trubicové zvony evokují v mysli posluchače hororový film Vymítač ďábla (1973). „Když jsme tu píseň míchali, říkal jsem si: ‚Bože můj, to je neuvěřitelné!‘
Byla v jistém smyslu revoluční,“ vyprávěl Ward. Ozzy tvrdil, že skladba představuje takový „hluk, jako kdyby Bůh dirigoval soundtrack o konci světa“.
V písni, s níž se rozhodli album zakončit, provedli Black Sabbath jemně maskovaný útok na Patricka Meehana. „Geezer dokázal vzít všechny naše pocity z toho, co se stalo – moje, Ozzyho i Tonyho –, a všechny vtěsnat do textu. Říkali jsme mu: ‚Jo! Nandal jsi mu to!‘ Geezer v té skladbě ztělesňoval našeho právního obhájce,“ vysvětlil Bill. Píseň nesla příznačný název The Writ (žaloba).
Deska Sabotage vyšla 28. července 1975. V Británii z toho byl další zářez v Top 10, v USA bodovala méně, když se propracovala jen na dvacáté osmé místo. Recenze však byly převážně pozitivní. Magazín Rolling Stone napsal: „Sabotage není jen nejlepší deskou Black Sabbath od doby alba Paranoid, možná je dokonce nejlepší ze všech.“ Do konce roku se kapele navíc konečně podařilo zbavit Patricka Meehana.
V Ozzyho očích šlo o album, na které by nejraději zapomněl. „Nedokážu Sabotage poslouchat,“ glosoval po letech, „protože si vždycky vzpomenu na všechno, co se tehdy posralo.“ Zpěvák nenáviděl také obal alba – zejména kvůli tomu, že na něm dle svých slov vypadá jako „teplouš v kimonu“. Znalci tvorby Black Sabbath začali postupem času považovat Sabotage za „ztracenou klasiku kapely“ a za poslední skvělé album původní éry s Ozzym. Také Bill Ward s tímto tvrzením souhlasí. V roce 2012 pro Classic Rock uvedl: „To album se nám dělalo strašně špatně, ale když si ho dnes poslechnu… Bože, je neuvěřitelné.“
Na protější straně: Smlouva na jedno z raných vystoupení Black Sabbath z roku 1970: za honorář 200 liber (splatných v hotovosti v den koncertu) se kapela zavazovala vystoupit na akci klubu Marquay v budově radnice města Torquay
Vlevo: Black Sabbath ve zkušebně, podzim 1974. V této době začali hudebníci pochybovat, zda má nekonečné nahrávání a koncertování vůbec smysl, když vydělané finance poputují na platby právníkům
Výše: Plakát lákající na koncert Black Sabbath v hale Baltimore Civic Center 2. srpna 1975. Jako předkapela tehdy vystoupili američtí rockeři Kiss
POCTA KMOTRŮM METALU
Koncem šedesátých let v Birminghamu začali čtyři místní hudebníci – Ozzy Osbourne, Tony Iommi, Geezer Butler a Bill Ward – hrát nový druh rocku: temnější, tvrdší, podivnější a hutnější. V únoru 1970 vyšlo stejnojmenné debutové album Black Sabbath a od té doby neměla být rocková hudba už nikdy stejná.
Kniha Black Sabbath: Kronika legendy. Metal, temnota, nesmrtelnost, kterou napsali uznávaní hudební novináři Carol Clerk (Melody Maker) a Paul Elliott (Classic Rock, Kerrang!) a do níž přispěl i Joel McIver (Metal Hammer, Rolling Stone), mapuje cestu kapely skrze její úspěchy, excesy, tragédie, proměny i usmíření – a to prostřednictvím jednotlivých alb a vybraných skladeb.
Tato publikace, obsahující kapitoly věnované historii Black Sabbath i sólové tvorbě Ozzyho Osbournea a doplněná o stovky úchvatných fotografií až po monumentální reunionový koncert Back to the Beginning, je nepostradatelnou poctou zakladatelům heavy metalu.