ZEP2347 Classic rock (4) Rolling Stones

W.A.S.P.

Plus!

Girlsch o Wolfga ol Van Ha ng Walter len Tr Skindr out Stone T ed emp Pilots le & ještě víc

!

Ian Hunter

Triumfální návrat

Rolling Stones „Nebyli jsme si jistí, jestli tohle album vůbec dokončíme“

Classic Rock č. 4 Cena 149,90 Kč, na Slovensku 8,99 €

Rozhovor: 55 let legendárních Progres 2 Největší pecky Jimiho Hendrixe

4.

číslo Rockový drahokam

novinky

6

Classic Rock

novinky

Tajemství Jimmy „čtvrtého alba“ Page zpět na pódiu Podařilo se odhalit skutečnou identitu legendárního staříka s roštím?

Kytarový hrdina přelomu šedesátých a sedmdesátých let si opět zahrál v Rokenrolové síni slávy

Jimmy Page se poprvé po osmi letech objevil na veřejnosti s kytarou v ruce, když překvapivě vystoupil na nedávném ceremoniálu uvedení do Rokenrolové síně slávy. Bývalý kytarista Led Zeppelin nejprve ze záznamu přednesl jménem zesnulého amerického kytarového průkopníka Linka Wraye (1929–2005) úvodní řeč a poté už se se svou charakteristickou dvoukrkou kytarou na pódiu arény Barclays Center v newyorském Brooklynu objevil osobně, aby zahrál Wrayovu klasickou instrumentálku Rumble z roku 1958. Na sociálních sítích Page později vysvětlil: „Byl jsem požádán, abych uvedl do Rokenrolové síně slávy kytaristu, instrumentalistu a skladatele, kterého jsem obdivoval už od mládí. Skladbu Rumble jsem poprvé slyšel, když mi bylo čtrnáct – v mém rodném Epsonu tehdy řvala z nějakého jukeboxu. Měla na moji kytarovou hru hluboký vliv hlavně díky své nápaditosti spojené s určitou tajemnou aurou. Rumble mám dodnes na špici svých oblíbených instrumentálek, takže jsem na tu nabídku okamžitě kývl. Myslím, že jsme s Antonem [Figem, bubeníkem] a Timem [Givensem, baskytaristou] odvedli dobrou práci.“ Page se na pódiu naposledy objevil v listopadu 2015, kdy improvizovaně vystoupil v Seattlu na akci pořádané sdružením Experience Music Project během jejich hvězdně obsazené show Founderʼs Award.

Ze stáje ex-členů Led Zeppelin pochází i další zajímavá novinka. Na opačné straně Atlantiku se zpěvák Robert Plant po 16 letech odhodlal znovu zahrát skladbu Stairway to Heaven – učinil tak v rámci benefičního koncertu, který uspořádal bývalý kytarista Duran Duran Andy Taylor v klubu Soho Farmhouse v hrabství Oxfordshire.

Plantovo rozhodnutí údajně ovlivnila šestimístná částka věnovaná

charitativní organizaci zaměřené na boj proti rakovině.

Do Rokenrolové síně slávy byli mezitím uvedeni také Sheryl Crow, zesnulý George Michael, Willie Nelson, The Spinners a Kate Bush.

Poslední jmenovaná se akce nezúčastnila a svůj vstup potvrdila pouze prostřednictvím prohlášení na svých internetových stránkách, kde uvedla: „Skutečnou poctou je pro mě vědomí, že jste měli pocit, že si to zasloužím.“ Zpěvačka také pochválila další z uvedených osob, která už na místě přítomna byla: ocenění se dočkal textař Eltona Johna Bernie Taupin. „Tuhle puberťačku z jihovýchodního Londýna by před lety ani ve snu nenapadlo, že jednou bude sdílet takovou poctu s Berniem Taupinem, neuvěřitelným člověkem, který mě inspiroval k tomu, abych začala psát písničky a nevzdávala to. Gratuluji, Bernie! Gratuluji všem, kteří dnes večer vstoupí do [Rokenrolové] síně slávy!“ Taupin si ve svém projevu vzal na mušku spoluzakladatele Rokenrolové síně slávy Janna Wennera, který byl nedávno vyhozen z její správní rady za výroky znevažující ženy a barevné umělce. „Jsem poctěn,“ pronesl Taupin za hlasitého jásotu, „že mohu být uveden po bok mnoha emancipovaných žen a výtečných černošských umělců.“ Zatímco zbytek kapely Rage Against the Machine se rozhodl zůstat mimo světla reflektorů, kytarista skupiny Tom Morello se na převzetíí ocenění dostavil. Učinil tak s provokativním projevem, ve kterém vyzýval: „Pokud máš šéfa, vstup do odborů. Pokud jsi student, založ undergroundové noviny. Pokud jsi anarchista, hoď cihlu. Jsi-li voják nebo policista, řiď se svým svědomím, ne rozkazy.“

Po více než 50 letech od vydání bezejmenné nahrávky skupiny Led Zeppelin se pravděpodobně podařilo vyřešit dlouholetou záhadu, která obestírala postavu na obalu desky – tedy identitu shrbeného muže s otepí roští na zádech, známého jako Poustevník. Původní černobílou fotografii objevil Brian Edwards z University of the West of England ve Wiltshirském muzeu v Devizes, když během rešerší pro chystanou výstavu o životě na venkově listoval jedním pozdně viktoriánském fotoalbem. „Toho muže s roštím jsem poznal okamžitě, bylo to pro mě docela zjevení,“ řekl Edwards, sám velký fanoušek Led Zeppelin, rádiu BBC Wiltshire. Z dalšího výzkumu vyplynulo, že starcem na fotografii je Lot Long (či Longyear), narozený v západoanglickém Mere v roce 1823 a zesnulý v roce 1893, autorem fotografie je Ernest Howard Farmer (1856–1944).

Zarámovaný snímek použitý na obálce alba představuje kolorovanou verzi černobílého originálu, místo jeho uložení zatím zůstává neznámé.

Classic Rock

7

Ještě to tady nebalíme!

The Rolling Stones završili svůj rok 2023 ohromujícím návratem do formy se studiovou deskou Hackney Diamonds. „Docela brnkačka,“ svěřil se nám v rozhovoru jejich zakládající člen a kytarista Ptal se: Brad Tolinski

K

eith Richards si kdysi dělal legraci, že „hraní na kytaru je snadný – stačí pět prstů, šest strun a jedna prdel“. Ano, možná je to snadné, ale málokdo v historii populární hudby ovládal tento nástroj s takovou fantazií, odvahou a grácií jako on. Během uplynulých šesti dekád kytarista vypustil do světa příval nadčasových riffů, které zdobí hity jako Jumpin’ Jack Flash, Satisfaction, Honky Tonk Women, Start Me Up, Can’t You Hear Me Knockin’ nebo Happy. Letos, v úctyhodném věku 79 let, dokončil Richards se svou nesmrtelnou partou v pořadí 24. studiové album, obsahující další tucet žhavých pecek. Rozhodně to nebyl snadný porod. Od vydání desky bluesových coverů Blue and Lonesome (2016) uplynulo téměř osm let a od poslední autorské várky na albu A Bigger Bang (2005) více než dvojnásobek.

Dobrou zprávou je, že čekání se vyplatilo – nahrávka Hackney Diamonds je plná zabijáckých melodií a Keithových charakteristických kytarových licků. Odvážná a neokázale ambiciózní deska připomíná klasiky jako Let It Bleed (1969) nebo Exile on Main St. (1972).

Na albu hostuje spousta rockových „těžkých vah“ včetně Paula McCartneyho, Stevieho Wondera, Eltona Johna, Lady Gaga, a dokonce i původního baskytaristy Stones Billa Wymana, který s kapelou nenahrával téměř tři dekády. Hosté sice občas místo toho, aby skladby pozvedli na vyšší úroveň, jen odváděli pozornost, celkově se ale Stones podařilo přizvané hudební ikony do svých výtvorů začlenit vcelku organickým způsobem. Stevie Wonder a Lady Gaga například dodali nádech soulové elegance gospelovému řádění Sweet Sounds of Heaven, sir Elton John zase ve dvou kouscích nahrál vkusně

valivý klavír. Asi největším překvapením je příspěvek Paula McCartneyho. Beatle, známý především svými nadčasovými milostnými písněmi a nadpozemským citem pro melodii, se vzepřel své pověsti a ve vzrušující punkrockové pecce Bite My Head Off málem odstřelil střechu studia. „Upřímně řečeno, kdyby Paul přišel jindy, asi by hrál v jiný skladbě,“ smál se Richards. „Zas tak důkladně jsme neplánovali, prostě se ten den zrovna bohové usmívali.“

desce Hackney Diamonds představili ve skvělé formě, na čemž má zásluhu i jejich mladý producent Andrew Watt. I když leckoho může překvapit, že Stones svěřili svůj odkaz do rukou někoho, kdo při vydání většiny jejich velkých hitů ještě nebyl ani v plánu, Watt si vybudoval solidní pověst kooperací s několika špičkovými rockovými veterány. Za produkci desek Ozzyho Osbourna, Eddieho Veddera nebo Iggyho Popa ostatně získal v roce 2021 prestižní cenu Grammy.

Odnést si z nějakého galavečera cenu je jedna věc, zatímco získat si respekt Keitha Richardse, kterého už na tomto světě nemůže překvapit vůbec nic, je věc zcela jiná. Kytarista však dal jasně najevo, že se mu s producentem pracovalo dobře, a připsal mu většinu zásluh za to, že album bylo hotové za necelé dva měsíce, což byl podle něj malý zázrak.

„Na naší desce si zahráli Stevie Wonder a Lady Gaga a dopadlo to skvěle“

12

Classic Rock

Posily a náhrady Kytarista se nechal slyšet, že vznik alba byl „zábavnej, rychlej a bez námahy“, přesto neváhal přiznat, že se jeho příprava neobešla bez několika slzavých momentů.

Hackney Diamonds představují první desku, kterou kapela vydala po odchodu Charlieho Wattse, jednoho z nejvýznamnějších bubeníků všech dob, do rockového nebe. Ztráta nenapodobitelné „strojovny“ představovala pro kapelu hořkou pilulku. „Charlie byl tak zásadní součástí mýho života a muziky, kterou hraju, že jsem se s tím ještě pořádně nevyrovnal,“ zamýšlel se Richards chmurně. Naštěstí se kapele podařilo najít za Wattse vhodnou náhradu v podobě bubeníka Steva Jordana, který s Richardsem během posledních dekád hrál v některých jeho vedlejších projektech.

A podle Keitha to prý nakonec byl sám Watts, kdo Jordana korunoval svým nástupcem.

Navzdory ztrátě dlouholetého bubeníka se Rolling Stones – tedy Richards, zpěvák Mick Jagger a kytarista Ronnie Wood – na

Nemám pevnej vzorec Byl jsem ohromen tím, jak rozmanitě a svěže celé album Hackney Diamonds zní.

Je pravda, že materiál na něm vznikal docela dlouho?

Jo, nějakou dobu trvalo, než jsme s tím pohnuli. Když jsme loni dojeli turné, rozhodli jsme se s Mickem, že tu desku prostě natočíme bleskově, protože do tý doby jsme na to dost kašlali a dohromady nikdo ne­udělal nic. Tak jsme si řekli: „Zkusíme sehnat nějakýho člověka, co by nás k tomu dokopal.“ Mick navrhl Andrewa [Watta] a musím říct, že práce s ním byla fakt bezva zážitek. Andrew je nadšenej mlaďoch, a když nás trochu rozhýbal, zmákli jsme to už pak docela rychle. Ze začátku jsem byl skeptik, nečekal jsem, že ještě někdy něco studiovýho vydáme – už je to sakra dlouho, co se nám něco takovýho povedlo. Tak jsem spíš jen čekal, co z toho kluka vypadne.

Mark Seliger

Mick a Keith: jednou nás pohřbí do společné rakve Classic Rock

13

Baron Wolman Collection / Rock & Roll Hall of Fame / Iconic Images

Polibek hvězd: Hendrix v plné síle během koncertu v sále Fillmore West v San Franciscu, únor 1968

All Along the Watchtower Alex Lifeson: „Vždycky jsem měl moc rád třeba Manic Depression, ale myslím, že právě ze skladby All Along the Watchtower udělal Hendrix něco výjimečného, i když to není jeho vlastní písnička. Dal jí údernou, a přitom půvabnou aranži – kdykoli ji slyším v rádiu nebo třeba od nějakého buskera, okamžitě se přenesu daleko zpátky do minulosti. V těch akustických kytarách (ale nejen tady, platí to pro celé album) je něco hutného a hřejivého. Celá ta skladba má charakteristický zvuk a to, jak se její jednotlivé části kříží, je prostě báječný příklad Hendrixe v jeho nejlepší formě.“ Bob Dylan kdysi All Along the Watchtower popsal jako takovou „neškodnou skladbičku, které nikdo nevěnoval pozornost “. Verze, kterou Hendrix vydal v září 1968 jako první singl z alba Electric Ladyland (1968), nebyla ani tak její coververzí, jako spíše zcela nově vymyšlenou skladbou, která přiznávala silnou inspiraci Dylanovým kusem. Poslechnout si ji znamenalo téměř zapomenout na existenci originálu, který se ve srovnání s ní zdál být jen jakousi nehotovou skicou. Singl se dostal na 22

Classic Rock

5. místo v britském žebříčku a na 20. v tom americkém, což pro Hendrixe znamenalo průlomový úspěch v jeho zaoceánské vlasti. Autor původní verze byl k Jimimu velkorysý: „Opravdu mě to ohromilo. [Hendrix] měl talent, díky kterému dokázal uvnitř té věci najít nosné téma a geniálně ho rozvinout. Viděl tam věci, které by nikoho jiného nenapadlo hledat, a navíc dal do jejich služeb svou suverénní techniku. Sám jsem se tou jeho verzí dost inspiroval a hraju podle ní tu písničku dodnes.“

Angel V březnu 1971 Jimi Hendrix vstoupil do posmrtné fáze své kariéry, když šest měsíců po jeho odchodu na věčnost vyšla na singlu skladba Angel, první vlaštovka z kompilace The Cry of Love. Jak se od sesterské písně klasiky Little Wing (po určitou dobu dokonce obě

kompozice tento název sdílely) dalo očekávat, šlo o neopakovatelný záblesk geniality s refrénem, kterým jako by se hvězda loučila s tímto světem. Hendrix skladbu ve skutečnosti napsal o snu, který mu údajně předpověděl smrt jeho matky. S refrénem, který prorazil do mainstreamového povědomí, je tahle věc pro mnohé fanoušky jeho vůbec nejlepší baladou.

Are You Experienced?

Debutové album The Experience sice otevírala hitparádově švihácká pecka Foxy Lady, ale pro závěr desky si Jimi schovával v rukávu daleko ambicióznější trik: titulní skladbu, která předznamenala jeho budoucí epickou studiovou produkci. Pochodové bicí Mitche Mitchella se staly kotvou volně vlající zvukové tapiserii, která se poslušně formovala dle Hendrixovy vůle. Pozpátku puštěné kytary připomínaly spíše úryvky z indických rág než

rockovou muziku, sólová pasáž jako by se sem zatoulala z úplně jiné skladby. Tohle je povolávací rozkaz všem rockuchtivým fanouškům, kteří jsou ochotni se vykašlat na problémy svého „mizerného malého světa“, a raději se chtějí spolu se svým guru „držet za ruce a sledovat ze dna mořského východ slunce“.

z Dylanovy All Along the Watchtower vyrobil vlastní, mnohem lepší skladbu.

Pak je tu Red House, protože Hendrixovu interpretaci klasického blues prostě nemůžete jen tak odzívnout. Na různých bootlezích existují záznamy, jak Hendrix hraje skladbu Bobbyho Blanda Further On Up the Road, což je taky dobrá divočina. A na YouTube už jsou dneska k dispozici „naporcované“ verze skladeb třeba jen s vokálem.

V archivech někdo musel vyhrabat původní mastery s jednotlivými, nesmíchanými stopami. Je z toho znát, že Jimi zpíval naprosto přirozeně, většinou na první dobrou – nemusel pak skoro nic přetáčet.

Bold as Love

Co hrajeme od Hendrixe?

Kým mě o byl prmi?

Ji

Castles Made of Sand Mark Tremonti: „Každý, kdo se začne učit hrát na kytaru, dříve či později narazí na nějaký Hendrixův lick. Všechny nás strašně moc ovlivnil. V mých začátcích mi všichni říkali, že je to ‚nejlepší kytarista na světě‘, takže jsem se nějakou dobu bál učit se jeho věci, protože jsem si myslel, že na mě budou moc těžké. Pak jsem to jednou zkusil a uvědomil jsem si, že ho lidé nepovažují za špičkového hráče kvůli technické stránce jeho hry, ale spíš díky jeho unikátnímu feelingu, nekonvenčnímu přístupu a všem těm různým zvukům, které pro nás všechny objevil. Deska Are You Experienced byla od Jimiho pravděpodobně první, které jsem byl vystaven. Pamatuju si, že jsem se z ní učil skladbu Purple Haze, a v průběhu let jsem potom hrával třeba ještě Hey Joe a pár dalších pecek. Moje nejoblíbenější kytarovka od něj je momentálně Castles Made of Sand

Billy Gibbons První dojmy

Holka, co jsem měl v Texasu, si vyrazila na prázdniny do Londýna a poslala mi odtud Jimiho první desku [Are You Experienced, 1967]. Dostala se mi tak do rukou dřív, než oficiálně vyšla v USA. Stál jsem tehdy u gramofonu s vytřeštěnýma očima a čelistí někde na podlaze. Bylo mi sedmnáct, což je ideální věk na to, něco takového postupně vstřebat. Strávil jsem hodiny pečlivým poslechem, jak Jimi ty své věci frázuje, a postupně jsem se nořil do hlubších a hlubších vrstev. Jeho techniku jsem dokázal ocenit okamžitě, časem jsem v ní ale objevil přístupy, které nejsou běžné ani dnes. Ti designéři a technici, co kdysi navrhli Fender Stratocaster, určitě netušili, že z jejich výrobku bude někdy někdo loudit takové zvuky. V rukou Jimiho Hendrixe ale hrála nadpozemsky každá kytara.

Setkání s Mistrem

Když v únoru 1968 přijeli Jimi Hendrix Experience do Texasu, na jejich houstonském koncertě jsem jim se svou kapelou The Moving Sidewalks dělal předskokana. Neměli jsme v repertoáru dost vlastních skladeb, tak jsme na závěr setu zařadili covery jeho hitů Foxy Lady a Purple Haze. Nacvičit něco takového pro nás tehdy byla fakt výzva, člověk málem nevěděl, kde začít. Nakonec jsme je udělali dost po našem, po jižansku. Při odchodu z pódia mě někdo chytil za rameno. Otočím se a najednou se na mě usmívá Jimi osobně. Povídá: „Musím se s váma, kluci, seznámit. Máte docela kuráž, to se mi líbí!“

Oblíbené pecky

Foxy Lady a Purple Haze stále kralují, debut mi tehdy pořádně zamotal hlavu. Znovu se to Jimimu povedlo, když

Jimi mě naučil, jak na začátku písně Foxy Lady správně rozechvívat struny.

Je v tom takový trik, který je potřeba trénovat. Chce to prstové vibrato a kontrolovanou zpětnou vazbu stowattového Marshallu. S tím pak můžete provádět šílené triky. Dodnes mě fascinuje taky skladba Little Miss Lover. Váš bubeník si ji buď užije, nebo vás bude proklínat. Frank [Beard, bubeník ZZ Top] mi tu hlavní výzvu popsal. Pravá ruka sice hraje jen čtvrťové noty, jenže na rytmičák a kopák vycházejí osminky, a dokonce i šestnáctiny. Je to prý dost dřina, ale pokud to zvládnete, můžete být na sebe hrdí.

Dost jsme tuhle věc hrávali ze začátku naší kariéry, už dlouho jsme ji neoprášili.

Jen Rosenstein

Uli Jon Roth: „Bold as Love není ve skutečnosti jen rocková píseň, je to taky mistrovské dílo. Po všech stránkách zní naprosto nekonvenčně, neřídí se žádným pevným vzorcem. Nepodobá se ničemu, co Jimi předtím nebo potom napsal, což je mimochodem charakteristické pro spoustu jeho výborných skladeb. Její akordové obraty jsou jako z nějaké kouzelné země-nezemě, kytarové sólo na konci má úžasný feeling a parádní je taky text, ať už je, o čem chce. Čemu se z téhle písně můžeme naučit? Třeba prostému poznání, že ty nejpamátnější kompozice své doby se neřídí zavedenými schématy – jen si vezměte, jaké věci ze sebe v té době chrlili třeba takoví Beatles.“ Skorotitulní skladba desky Axis: Bold as Love (1967) svými prvními takty navzdory Rothovým slovům může připomínat další hit Little Wing, svou „pravou tvář“ ale odhalí v poslední třetině, kde zvukový technik Eddie Kramer spolu se svým pomocníkem Georgem Chkiantzem upravili záznam Mitchellových bicích fázovým posunem: „Když to Jimi poprvé uslyšel,“ vzpomínal Kramer, „div nespadl z gauče, jak na mě hulákal: ‚Panebože, přesně takhle to hrálo v mým snu!‘“ Závěr celé písně pak patří oduševnělému kytarovému sólu, možná vůbec tomu nejlepšímu, jaké se na desce objevilo. Podle baskytaristy Noela Reddinga vzniklo zcela spontánně: „Ten klamný závěr a opětovný náběh do sóla vznikl díky chemii, kterou jsme mezi sebou v kapele měli.“

Čím byl Jimi výjimečný

Asi bych to popsal jako „uprdelismus“. Jednou jsem klábosil s Jeffem Beckem a on zmínil zajímavou věc.

S vibra pákou stratocasteru bylo už tehdy možné docílit docela dramatických změn výšky tónu. Problém byl v tom, že ta konstrukce mívala vážný problém s udržením ladění, pokud ji někdo začal takhle znásilňovat.

Existuje spousta amatérských nahrávek, na kterých to Jimi s pákou přežene a naprosto si rozhodí ladění. Ale ne, že by se třeba zkusil průběžně doladit... prostě si řekne: „Seru na to“ a hraje dál, jako by se nic nestalo.

Taky rád zkoumal nové věci. Naprosto ho fascinovaly různé pedálové efekty, které se tehdy začaly objevovat.

Umožňovaly mu naprosto nečekanými způsoby upravovat zvuk jeho kytary.

Kromě toho Jimi hodně cvičil, v podstatě pořád, a taky ho zajímalo, jak hrají ostatní kytaristé. Fascinovala ho třeba technika nebožtíka Jeffa Becka. Jednou mě vzal k sobě do hotelového pokoje, kde měl fakt kvalitní gramofon. Pustil desku Truth (1968) a najednou se zeptal: „Člověče, jak myslíš, že to ten Jeff dělá?“ Tak mu povídám: „No, asi si dovedu představit, že se zrovna teď škrábe na hlavě a přemýšlí úplně stejně o tobě.“

Síla rockového tria

Hrát v triu s sebou nese spoustu omezení, zároveň je to ale velká výzva. Vždycky mě bavilo zjišťovat, kam až se dá v tak strohých podmínkách zajít. Eric Clapton, Jack Bruce a Ginger Baker si s Cream nevedli vůbec špatně a Hendrixovi byl jeho ansámbl taky doslova šitý na míru. Jejich živáky svědčí o tom, že přelomoví byli i jako kapela. Noel [Redding] a Mitch [Mitchell] dokázali perfektně vyplňovat mezery, které se v Jimiho hře objevovaly. V ZZ Top jsme si z tohohle úsporného, ale inspirativního formátu vzali příklad.

Classic Rock

23

Profimedia

Pavel Váně

34

Classic Rock

Pavel Váně

Z výšek mezihvězdných přišel jsem…

Prošel hned několika významnými kapelami z moravské metropole a s rockovou muzikou je spjatý po celý svůj život. Zpěvák a kytarista Pavel Váně letos se skupinou Progres 2 oslavil 55 let od jejího vzniku Ptal se: Vojtěch Klíma

P

rostředí brněnské kavárny Podnebí, kde jsem se s jedním z velkých pamětníků brněnského bigbítu sešel, jako by Pavla Váněho znovu vrátilo do dětství – v nedalekém Besedním domě se prý vůbec poprvé setkal živě s rock’n’rollem. Ještě jako gymnazista krátce zazářil v kapele Synkopy 61 a pak se ve skupině Progress Organization (později Progres 2), kterou na jaře 1968 založil s bubeníkem Zdeňkem Klukou, proslavil například deskami Barnodaj (1971), Mauglí (1978) a zejména Dialog s vesmírem (1980). Byl u comebacku Progres 2 v roce 1992 a o čtvrtstoletí později s kapelou vydal návratovou desku Tulák po hvězdách (2018).

Pro pivo a na bigbít Dětství jste prožil v Karlových Varech – máte z té doby nějaké vzpomínky na rockʼnʼroll,

který občas zněl třeba na vlnách Radia Luxemburg?

Popravdě řečeno moc ne, protože já jsem v Karlových Varech žil jen asi do svých deseti let. V dětství jsem vnímal spíš tu krásnou přírodu v okolí – bydleli jsme tehdy přímo na kolonádě. Můj táta sice byl muzikant a o hudbu se hodně zajímal, ale mě samotného ten rockʼnʼroll chytil až v Brně.

A jakou první vzpomínku máte na brněnský bigbít?

Zase to bylo skrze tátu. On celou tu scénu sledoval, byl duchem poměrně mladý. Kdysi dávno hrál na bicí ve swingové kapele, navíc byl po všech směrech umělecky nadaný.

Zahrál, na co sáhl: na klavír, kytaru, i na ty bicí, sochařil, dělal keramiku, maloval…

Pamatuju si, že každý den v sedm hodin večer jsme z Rakouska chytali jeden takový rozhlasový pořad, ve kterém byla hudební Classic Rock

35