První republika v barvě

Pavel Pospíšil & Vojtěch Klíma

první republika v barvě

Oživlá historie předválečného Československa na kolorovaných snímcích A

Říjen 1930 | Praha

C. a k. polní maršálek 30. léta

Vlasta Burian

V divadelní hře E. A. Longena musí setník c. a k. armády František Procházka (Vlasta Burian) předčasně do výslužby, protože jeho vojáci zpívali zakázanou píseň. Procházka ale zůstává vojákem tělem i duší. Následně jede navštívit synovce Rudiho, který slouží v zapadlé posádce v Haliči. Rudimu je avizována inspekce polního maršálka, jenž má přijet inkognito. Setníka Procházku pak všichni omylem považují za aktéra obávané vizitace a starý mazák se do své role vžije dokonale.

Původní hra byla mnohokrát s neutuchajícím úspěchem reprízována na jevišti a Václav Wasserman její scénář přepsal v živelnou komedii. Režisér Karel Lamač tak v roce 1930 natočil třetí československý zvukový film a úplně první zvukovou veselohru. Stejně tak šlo o první zvukový snímek Vlasty Buriana, který jím konečně prorazil nejen doma, ale i v Německu. Počínaje C. a k. polním maršálkem se stal nejlépe placeným prvorepublikovým hercem – jeho honoráře byly i oproti těm nejslavnějším kolegům a kolegyním až desetinásobné. Lamačova komedie se od své premiéry 24. října 1930 v kinech promítala celkem dvaadvacet týdnů a vidělo ji více než 400 tisíc diváků. Mezi diváky však nesměla patřit školní mládež.

C. a k. polní maršálek jí byl nepřístupný, protože se v něm zesměšňovala vojenská autorita.

Souběžně s českou verzí natočil Lamač i německou a francouzskou mutaci. Vlasta Burian hrál v české a v německé, zatímco ve francouzské byl setníkem Fernand René. Provokativní písničku o c. a k. polním maršálkovi pro komedii napsal Jára Beneš.

Na fotografii na protější straně vidíme c. a k. polního setníka Vlastu Buriana s pravým c. a k. polním maršálkem Josefem Hořánkem v závěrečné scéně, kdy dojde k Procházkově prozrazení a kdy ve filmu naposledy zazní ona „píseň, co je na indexu“.

92

93

do roku 1920

Léto 1918 | Transsibiřská magistrála

Obrněný vlak čs. legionářů Improvizovaný broněvik

Hlavní údernou silou Čechoslováků přinucených zapojit se do ruské občanské války proti bolševikům se staly ozbrojené vlaky. Na snímku je vlak 7. československého střeleckého pluku Tatranského pod velením kontroverzního legionáře Radoly Gajdy.

Pouze výjimečně se čs. legionářům podařilo na počátku bojů v létě 1918 ukořistit opravdový broněvik – obrněný vlak. Nejčastěji improvizovaně skládali soupravy z toho, co měli k dispozici. Oblíbené byly americké uhelné vagony upravené na kulometné. Tato souprava nemá ani střechu, která by chránila vojáky před úlomky šrapnelů. Výrobu improvizovaných střeleckých vozů popisuje rozvědčík Josef Měchura: „Okolo kovových stěn vagonů nasypal se do desek písek, na obou stranách upevnily se kulomety, obsluha u lokomotivy chránila se též tímto způsobem.“ Nebyly k dispozici skutečné obrněné lokomotivy, které by byly chráněné proti palbě. V boji neustále hrozilo, že lokomotiva bude zasažena, exploduje kotel a takový výbuch rozmetá větší část vlaku. Lokomotiva u bojových souprav nejezdila vpředu, ale uprostřed, což ji mělo alespoň trochu chránit. Úplně vpředu se umisťovaly prázdné plošinové vagony pro případ najetí na poničenou nebo podminovanou trať.

Posádky československých broněviků se rekrutovaly z řadových jednotek, obvykle kulometčíků a pěchoty. Vlak míval s sebou i průzkumný oddíl a některé z nich disponovaly též dělem či dvěma umístěnými na otevřených plošinových vagonech krytých pytli s pískem.

Mezi legionáři se našli i bývalí strojvůdci, takže se nemuseli spoléhat na Rusy.

16

17

Leden 1937 | Praha

Zubní lékařka ve škole Preventivní prohlídka

od roku 1937

Zdravotní stav školní mládeže se všeobecně zhoršil v letech 1914–1918 v důsledku válečného nedostatku.

V nejpostiženějších oblastech a městech (například v severozápadních Čechách) se proto už koncem roku 1918 objevila instituce školních lékařů. O čtyři roky později, po překonání poválečného nedostatku a konsolidaci školských ústavů, se dětem ve školách věnovali pravidelně lékaři v mnoha větších městech. Penězi na jejich odměny a vybavení přispívaly hojně magistráty. Souběžně probíhala i výstavba nových školních budov, přičemž stavební předpisy preferovaly zdravotní kritéria na rozdíl od starších zásad reprezentace.

Zákonem ze 4. dubna 1925 se instituce školních lékařů zaváděla do všech škol. Lékařská vyšetření vykonávali tito lékaři pravidelně, a to za sjednocenou odměnu.

Postupně se rozšiřovala oblast, které se školní pediatři věnovali. Podrobně sledovali nejen nakažlivé nemoci, ale například i vrozené problémy a sociální souvislosti dětských onemocnění. Za významný přínos školní zdravotní péče se od konce dvacátých let 20. století považoval stomatologický dohled. Lékař po předběžné prohlídce odesílal školáky do specializovaných školních ordinací. Na snímku na protější stránce je zachycena prohlídka chrupu žižkovských dětí školní lékařkou, kterou zajišťoval Zdravotně sociální ústav v Praze na Žižkově. Školní zdravotní péče se až na výjimky nesetkávala s odporem rodičů, naopak byla považována za přednost.

V průběhu druhé světové války ovšem existovaly oprávněné obavy ze zneužití zdravotních vyšetření mládeže pro prosazování rasových teorií. Po roce 1945 se prioritou stal opět boj proti tuberkulóze a později pravidelní snímkování.

Velké očkovací akce, jako likvidace dětské obrny, se pak týkaly zejména předškolních dětí. Školní lékaři plnili mnohé osvětové zdravovědné úkoly především na venkově, postupně se ovšem informační možnosti rozšiřovaly a školní lékaři nezůstali na tuto práci sami.

200

201