Velká kniha Vesmír - aktualizované vydání

1 0 00

Ví ce fa sc ne in ž uj ící ch fa kt ů

Uvnitř hvězdy, která nás drží při životě

jak na

to Jak budeme cestovat vesmírem?

Vesmír Družice na průzkumu Jupitera

Kdy znovu prožijeme zatmění Slunce?

Velká kniha

Kompletní průvodce Sluneční soustavou a vesmírem, v němž žijeme

Na obhlídce vesmírné stanice

Jak vznikají supernovy?

Dobývání kosmu

Život ve vesmíru Jak fungují dalekohledy

Co objevily sondy na Marsu?

Sluneční soustava

Uvnitř Saturnu

Saturn zřejmě obsahuje malé skalnaté jádro, jehož teplota přesahuje 11 000 °C. Obklopuje ho vrstva plynu a vody, dále kapalný kovový vodík, vazká vrstva kapalného helia a vodíku.

Dál od jádra dochází ke změně skupenství, přičemž se tam vodík a helium nacházejí v plynném stavu. Saturn tedy nemá pevný povrch.

Vnitřní vrstva

Nejširší vrstvu kolem jádra tvoří kapalný vodík a helium.

V oblacích v atmosféře Saturnu lze sledovat úkazy podobné vlnám

Saturn

Plynného obra známého svými prstenci předčí v naší soustavě velikostí jen Jupiter

S

aturn lidé na nebi pozorovali již v pravěku, avšak jeho unikátní systém prstenců se podařilo objevit teprve v roce 1610. Každý prstenec obsahuje miliardy částic prachu a vodního ledu a celý systém lze rozdělit na 14 hlavních částí. Jak v prstencích, tak v mezerách mezi nimi se přitom pohybují měsíce a různé další objekty. Předpokládá se, že Saturnova ozdoba vznikla z pozůstatků přirozených satelitů, komet a jiných těles, jež se v okolí planety rozpadly.

Saturn má menší průměrnou hustotu než jakákoliv jiná planeta a také převážně tekutou strukturu. Vyzařuje obrovské množství energie, zřejmě v důsledku pomalé gravitační kontrakce. Slunce

oběhne přibližně za 29,5 roku, určit jeho rotační periodu je však složitější: Různé sondy nám poskytly odlišné odhady, přičemž ten poslední činil 10 hodin, 32 minut a 35 sekund. Za zmíněné rozdíly mohou zřejmě nepravidelnosti v rádio­ vých vlnách planety, způsobené podobnou rotační a magnetickou osou.

Saturn má chladnou atmosféru, vyznačující se vrstvami ledu i zmrzlého čpavku. Vítr tam dosahuje rychlosti 1 800 km/s a na povrchu planety občas řádí podobné bouře jako na Jupiteru.

Příkladem může být tzv. Velká bílá skvrna na severní polokouli, kterou se daří pozorovat přibližně jednou za saturnský rok již od letopočtu 1876.

Viditelnost prstenců

Saturn obíhá po eliptické dráze jako většina planet a Slunce obkrouží za 29,5 roku. V nejbližším bodě se od něj nachází 1,35 miliardy kilometrů, v nejvzdálenějším pak 1,5 miliardy kilometrů. Planeta zaujímá k orbitální rovině sklon 26,7°. Polovinu času se ke Slunci naklání její severní polokoule, polovinu ta jižní. Při pohledu ze Země podle toho vidíme prstence buď celé, nebo jen jako tenké čáry.

34

Náklon severního pólu Ze Země vidíme severní polokouli a prstence pozorujeme zespodu.

Oběžná dráha

Saturn má orbitu ve tvaru elipsy, Slunce obíhá 29,5 roku.

Vnější vrstva

Vnější vrstva sestává z vodíku a helia v plynném stavu, a prolíná se tak s atmosférou.

Obě polokoule

Viditelné jsou obě hemisféry a prstence se jeví jako tenká čára.

Náklon jižního pólu

Ze Země vidíme jižní polokouli a na prstence se díváme shora.

VÍTE, ŽE…? Díky snímkům pořízeným sondou Cassini víme, že má Saturn na severu jasně modrou atmosféru

Statistiky Saturn

Výjimečně vyboulený

Saturn představuje extrémní příklad zploštělého sféroidu: Rozdíl mezi polárním a rovníkovým průměrem planety dosahuje přibližně 10 %. Příčina tkví v tom, že se Saturn kolem vlastní osy otáčí velmi rychle – zřejmě s periodou pouhých deset hodin.

Průměr: 120 535 km Hmotnost: 5,6851 × 10²⁶ kg (95,159 hmotnosti Země) Hustota: 687 kg/m³ Povrchová teplota: −139 °C Teplota jádra: 11 000 °C Měsíce: 82 Průměrná vzdálenost od Slunce: 1 426 725 400 km Povrchová gravitace: 1,065 g

Sonda Cassini

První průzkumník navedený na oběžnou dráhu Saturnu nám poskytl neuvěřitelné snímky planety i jejích prstenců.

Vnitřní jádro

Planetární plovák

Je nejspíš velmi malé a skládá se z křemičitanů, podobně jako u Jupitera.

Kdybychom měli dost velkou vodní nádrž, mohli bychom v ní Saturn nechat splývat na hladině. Ačkoliv jde o druhou největší planetu Sluneční soustavy, má ze všech jejích členek nejmenší hustotu – konkrétně 687 kg/m3, což odpovídá přibližně 1/10 hustoty Země a zhruba 2/3 hustoty vody.

Jižní bouře na Saturnu

V roce 2004 objevila sonda Cassini na jižní polokouli Saturnu mohutnou konvektivní bouři nezvyklého tvaru.

Atmosférický jev, nazývaný Dračí bouře, vysílá silné rádiové impulzy a stejně jako podobné úkazy na Zemi jej provázejí záblesky světla. Vědci předpokládají, že se bouře odehrává hluboko v atmosféře a jednou za čas pronikne na povrch.

Vnější jádro

Je mnohem silnější než vnitřní jádro a obsahuje kapalný kovový vodík.

Umělecké znázornění částic Saturnova prstence

Prstence

Saturnovy prstence tvoří částice ledu a prachu, od těch mikroskopických až po objekty s průměrem několika tisíc kilometrů.

© NASA

© DK Images

35

Výzkum

Modul Columbus

Výzkumná laboratoř navržená ESA představuje největší příspěvek Evropy k ISS

Externí náklad

V Budově přípravy vesmírné stanice (Space Station Processing Facility) v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě pokládá jeřáb do nákladového prostoru víceúčelový logistický modul Leonardo.

USA Rusko Japonsko Evropa Kanada Itálie Brazílie

Vědecká energetická plošina

Kdo postavil ISS?

ISS se skládá z řady tlakovaných modulů a tzv. integrované příhradové konstrukce, která tvoří její páteř. Připojené moduly představují převážně příspěvek Roskosmosu, NASA a vesmírných agentur Japonska (JAXA), Kanady (CSA) a Evropy (ESA). Množství komplexních smluv a dohod se zabývá vlastnictvím, použitím a údržbou stanice.

V roce 2016 k ní přibyly moduly BEAM a IDA-2, plánují se ještě Node 4 a Nautilus-X.

72

Servisní modul Zvezda Připojovací oddíl

Kontrolní modul Zarja

Univerzální připojovací modul

Tlakovaný propojovací tunel 1

Výzkumný modul

Sojuz

Výzkumný modul Sojuz

Příhradová konstrukce S6

Panely fotovoltaických baterií

Příhradová konstrukce S3 Příhradová konstrukce S5 Příhradová konstrukce S4

Připojovací a nákladní modul Expresní paleta

Kontrolní panely teploty Mobilní Příhrado- servisní vá kon- systém strukce S0

Unity Příhradová (Node 1) konstrukce S1

Příhradová konstrukce P3

Příhradová konstrukce P6 Panely fotovoltaických baterií

Příhradová Canadarm2 konstrukce P1 Příhradová konstrukce P4

Příhradová konstrukce Z1

Cupola Přechodová komora Hlavní rotační Laboratorní zařízení solár- Node 3 modul Destiny ních panelů

Návratový modul posádky

Hlavní rotační zařízení solárních panelů Příhradová konstrukce P5

Node 2 Tlakovaný propo- Evropská labojovací tunel 3 ratoř Columbus

Japonský modul Kibo – tlakovaná část Kibo – manipulátor Kibo – experimentální logistický modul Kibo – venkovní plošina Tlakovaný propojovací tunel 2 Víceúčelový logistický modul Leonardo

© ESA - D. Ducros

Externí nákladní zařízení obsahuje tři sady nástrojů a experimentů i místo pro tři další.

VÍTE, ŽE…? Modul Columbus byl postaven v Turíně, stejně jako moduly Harmony a Tranquillity

Anatomie vesmírné stanice

Skříňové experimenty

Tzv. standardizované pozice pro skříňové experimenty (International Standard Payload Rack) nesou vědecké vybavení a probíhají v nich pokusy. Polovina místa je přidělena NASA.

20

ISS se skládá z modulů, nosníků a solárních panelů

12

21

20

3

8 13

11

5

14

2

1 6

10

1. Zarja

Modul vypuštěný v roce 1998 Roskosmosem se nyní využívá jako skladovací prostor. Předtím sloužil k pohonu, výrobě elektřiny a skladování.

2. Unity

Modul NASA zamířil do kosmu v roce 1998 a jako první se připojil k Zarje. Slouží jako dokovací stanice pro ostatní moduly.

© ESA - D. Ducros

Columbus je připojen k modulu NASA nazvanému Harmony.

3. Zvezda

Výroba vody ve vesmíru Posádka ISS by raději neměla přemýšlet nad tím, odkud pochází voda, kterou pije

ECLSS („systém podpory života a kontroly prostředí“) zajišťuje dostatek vody pomocí tzv. systému obnovy vody (WRS). Voda z odpadů pocházejících od posádky, kondenzát a další odpadní voda se destilují, filtrují a zpracovávají. Výsledek slouží k pití, vaření, uklízení a jiným činnostem. Systém výroby kyslíku (OGS) rozkládá H�O na vodík a kyslík. Experimentální sestava k redukci oxidu uhličitého (CReA) využívá zbylý vodík s oxidem uhličitým vyfiltrovaným z kajut posádky k produkci vody a metanu. ECLSS filtruje i vzduch v kajutách, udržuje tlak, umí detekovat a hasit požáry.

V roce 2000 ji vypustil Roskosmos. Obsahuje kajuty posádky, řízení podpory života a další systémy, takže od jejího připojení již byla ISS obyvatelná.

Robotický systém postavený kanadskou CSA se využívá k přepravě zásob, vybavení k údržbě a pro výpomoc astronautům během výstupů do vesmíru.

14. Special Purpose Dexterous Manipulator Velice obratný kanadský robot SPDM neboli Dextre může vykonávat některé úkony mimo ISS, jež dřív vyžadovaly výstup astronautů do vesmíru.

ISS

4. Destiny

Třetí modul NASA byl úspěšně vypuštěn v únoru 2010. Obsahuje systém ECLSS, stejně jako kotvicí bod pro moduly a lodě.

5. Quest

Sedm okenních částí pozorovatelského modulu, vypuštěného společně s Tranquillity v roce 2010, tvoří největší okno, jaké se kdy ve vesmíru použilo.

Laboratoř NASA, vypuštěná v roce 2001, obsahuje také systém kontroly prostředí a slouží jako montážní bod integrované příhradové konstrukce.

16. Cupola

Přechodová komora, postavená v roce 2001 NASA, umožňuje výstupy do vesmíru. Komora pro výbavu a výstroj slouží k úschově skafandrů, zatímco komora pro posádku dovoluje výstup do kosmu.

17. Rassvet

Výzkumný minimodul Pirs vyslal Roskosmos na orbitu v roce 2001. Mohou se k němu připojit vesmírné lodě a umožňuje i výstup do vesmíru.

19. Nauka (MLM)

6. Pirs

7. Harmony

Spojovací modul NASA z roku 2007 slouží jako kotvicí bod a dokovací stanice pro moduly i vesmírné lodě.

8. Columbus

Laboratoř ESA odstartovala na oběžnou dráhu v roce 2008. Je speciálně navržena pro pokusy z oblasti biologie a fyziky, přičemž napájí experimenty připevněné k ní zvnějšku.

9. Kibo – experimentální logistický modul

Japonský modul (známý také jako JEM-ELM) byl vypuštěn v roce 2008 a slouží k přepravě a skladování.

10. Kibo – tlakovaná část

Druhý ruský minimodul, z roku 2010, slouží také jako sklad.

18. Leonardo

Víceúčelový tlakovaný modul, vypuštěný v roce 2011, se rovněž využívá coby skladovací sekce.

Konečně snad zamíří na orbitu v roce 2020 spolu s evropskou robotickou paží. Víceúčelový modul se má stát odpočinkovou zónou pro posádku, stejně jako výzkumnou laboratoří.

20. Solární panely

Čtyři páry panelů přeměňují sluneční záření na elektřinu.

21. Termální radiátory

Aktivní řízení teploty (ATCS) odvádí z ISS přebytečné teplo a vypouští ho do vesmíru skrz radiátory.

ISS na orbitě v počátečním stadiu výstavby v roce 1999

Japonská výzkumná laboratoř odstartovala rovněž v roce 2008 a představuje největší modul ISS. Má externí plošinu a robotickou paži pro experimenty.

11. Poisk

Modul Poisk (MRM2) vypustil Roskosmos v roce 2009. Mimo skladování pomůcek k experimentům slouží jako dokovací stanice pro vesmírné lodě a coby přechodová komora pro výstupy do vesmíru.

12. Integrovaná příhradová konstrukce Jsou k ní připevněny termální radiátory a solární panely. Je víc než 100 m dlouhá a má 10 samostatných sekcí.

Statistiky

15. Tranquillity

© NASA

Harmony

13. Canadarm2

© NASA

9

7

© ESA - D. Ducros

16

4

Hmotnost: 419 455 kg Obyvatelný prostor: 388 m³ Zásoby: 2 722 kg na expedici Oběžná dráha: ve výšce 402–426 km, se sklonem 51,6°, rychlost 27 744 km/h, 15,7 oběhu za den Gravitace: 88 % gravitace při hladině moře Cena: americká vláda odhaduje náklady na 100 miliard dolarů a ESA na 100 miliard eur Podpora posádky: přes 100 000 členů pozemního personálu, 500 zařízení v 37 státech a 16 zemích Výstupy do vesmíru: 28 výstupů z raketoplánu a 127 z ISS, v celkové délce přes 973 hodin Jídlo: asi 22 000 zkonzumovaných porcí Lety: 37× raketoplán Space Shuttle (USA), 2× Proton, 46× Sojuz, 63× Progress (všechny Rusko), 5× ATV (ESA) a 7× H-II Transfer Vehicle (Japonsko), 17× Dragon, 10× Cygnus (oba USA) Řídicí a monitorovací centra mise: NASA (2), Roskosmos (1), ESA (2), JAXA (1) a CSA (1)

73

VESMÍR

P

A zrodila se

odle odhadů je ve 100 miliardách galaxií v celém vesmíru až 10 miliard bilionů hvězd, ale asi „jen“ 200 miliard z nich se nachází v naší Galaxii. Většinu stálic tvoří plazma, helium a vodík. Vznikají, když obří molekulární mračna, kterým se také říká hvězdné porodnice, postihne gravitační kolaps. Tím stoupne tlak a zvýšená teplota přinutí fragmenty spojit se v tzv. protohvězdu. V jádrech běžných hvězd probíhá během jejich existence jaderná reakce a stálice září díky energii, jež se při ní uvolňuje.

Hvězdy klasifikujeme podle tzv. Hertzsprungova-Russellova diagramu a zaměřujeme se na barvu, teplotu, hmotnost, poloměr, zářivost a spektrum, které zahrnuje podpis chemického složení stálice.

Existují tři hlavní typy hvězd – pod hlavní posloupností, nad ní a na ní – a sedm tříd. Nejvíc informací máme o Slunci, žlutobílé hvězdě typu G z hlavní posloupnosti, s poloměrem 700 000 km a teplotou 5 700 °C. Některé stálice nad hlavní posloupností mohou být až 1 000krát větší, zatímco poloměr těch pod hlavní posloupností dosahuje obvykle jen několika kilometrů.

MÁLO HMOTNÉ HVĚZDY

Obří molekulární Protohvězdy mračno

Červený trpaslík

Chladná hvězda

Červení trpaslíci představují malé a relativně chladné hvězdy. Je jich sice mnoho, ale obvykle nedosahují ani poloviny hmotnosti Slunce.

Teplo, jež generují, vzniká pomalu uvnitř jádra, kde se vodík mění na helium, a pak se konvekcí dostává na povrch. Kromě toho žijí červení trpaslíci díky nízké hmotnosti déle – v porovnání s hvězdami typu Slunce až o miliardy let.

HVĚZDY PODOBNÉ SLUNCI

Červený obr

Stálice exploduje

Když má hvězda dost hmoty pro přechod do fáze veleobra, nestane se z ní bílý trpaslík, ale supernova. Jaderné reakce v jádru veleobra vyhasnou a ztráta energie může vést ke gravitačnímu kolapsu. Prach a plyn jsou vymrštěny do okolí rychlostí až 30 000 km/s.

Téměř hvězda

Protohvězda je kulovitá masa a představuje jednu z prvotních fází života stálice. Má pravidelný tvar a obsahuje prach a plyn, který se shlukl, když se zhroutilo obří molekulové mračno. Hvězda může ve stadiu protohvězdy existovat až stovky tisíc let, stále se zahřívá a její hustota roste.

Stálice, či planeta?

Hnědý trpaslík se někdy vůbec nepovažuje za hvězdu, ale za podhvězdné těleso. V porovnání s ostatními stálicemi je překvapivě malý a nikdy nedosáhne takové teploty, hmotnosti a dostatečně vysokého tlaku, aby v jeho jádru započaly jaderné reakce. V rámci Hertzsprungova-Russellova diagramu leží hnědí trpaslíci pod hlavní posloupností. Mají poloměr přibližně jako Jupiter a kvůli jejich velikosti a složení (helium a vodík) bývá obtížné je odlišit od plynných planet.

110

Hnědý trpaslík

HMOTNÉ HVĚZDY Nejvzácnější hvězda

Veleobři patří mezi nejvzácnější typy hvězd, mohou dosáhnout velikosti celé Sluneční soustavy a také být 10 000krát jasnější než Slunce. Na Hertzsprungově-Russellově diagramu se nacházejí nad hlavní posloupností a vznikají, když se vyčerpá vodík ve stálicích hlavní posloupnosti, jako je ta naše.

VÍTE, ŽE…? Životní cyklus hvězdy může trvat od několika milionů po několik bilionů let. Čím větší stálice, tím kratší život

hvězda

Co se týká velikosti a teploty, nachází se Slunce v porovnání s ostatními hvězdami zhruba uprostřed

Gravitaci vyvažuje pouze tlak plynu

Černý trpaslík Vodík dochází a hvězda začíná kolabovat

Stálice dál kolabuje, protože už se nespaluje helium

Malá, nejasná hvězda postupně slábne

Chyťte si umírající hvězdu

Bílí trpaslíci se považují za poslední fázi životního cyklu hvězdy, pokud se jí nepodařilo shromáždit dostatek hmoty, aby se z ní stala supernova (a v 95 % případů se to nepovede). Jádra bílých trpaslíků obvykle obsahují uhlík a kyslík, který zbyl po vyčerpání plynu během jaderných reakcí. Bílý trpaslík vzniká, když stálice hlavní posloupnosti projde fází červeného obra. Je malý, velikostí podobný Zemi, ale neuvěřitelně hustý, zhruba s ekvivalentem hmotnosti Slunce.

Protože mu nezbývá žádná energie, je v porovnání s většími typy hvězd slabý a chladný.

Pozůstatek stálice

Černí trpaslíci jsou hypotetickou další fází degenerace stálice po stadiu bílého trpaslíka, kdy jsou dostatečně chladní, že už nevyzařují teplo či světlo. Předpokládá se, že ještě žádný neexistuje – protože čas, který by bílý trpaslík potřeboval k přechodu do daného stavu, přesahuje momentální stáří vesmíru. A i kdyby existoval, bylo by velice těžké jej odhalit a pozorovat, protože nic nevyzařuje.

Bílý trpaslík

Černý trpaslík

Větší než supernova

Hypernova je větší verzí supernovy. Veleobři s hmotností víc než 100krát přesahující Slunce by údajně tak obrovské exploze mít mohli. Pokud by se nějaký nacházel blízko Země a stala se z něj hypernova, výsledné záření by vedlo k hromadnému vymírání.

© NASA

Neutronová hvězda Neutronový tanec

Veleobr

Supernovy

Neutronové hvězdy jsou potenciální další fází v životním cyklu stálice. Pokud je hmotnost zbytku po supernově maximálně třikrát větší než hmotnost Slunce, vzniká neutronová hvězda: Skládá se pouze z neutronů, částic, jež nemají žádný elektrický náboj.

Absence světla

Černé díry by měly vznikat na konci života veleobrů, jestliže jejich hmotnost více než třikrát překonává Slunce. Po výbuchu supernovy mohou některé z těchto hvězd zanechat tak hmotný pozůstatek, že bude gravitačně nestabilní.

Hypernovy

Černá díra 111

ASTRONOMIE 1. Stínítko Hvězdokupa Coronet pozorovaná rentgenovou observatoří Chandra

Podobně jako kryt na objektiv fotoaparátu je navrženo, aby blokovalo nechtěné zdroje světla.

3. Hledáček

Menší dalekohled s větším zorným polem, navržený k rychlejšímu zaznamenání vybraného cíle.

5. Okulár

Optický výstup pro světelný zdroj zvoleného cíle, navržený, aby odpovídal velikosti lidského oka.

4. Nástavec hledáčku

Často odnímatelný; drží hledáček na svém místě.

© NASA

6. Ostření

Podobné jako u nastavitelné čočky fotoaparátu, užitečné k postupnému seřizování pro poskytnutí ostřejšího obrazu.

2. Tělo dalekohledu

Hlavní část, kde se světlo zrcadlí či prochází přes čočky (nebo obojí) směrem do ohniska.

Dalekohledy představují široký druh technologie, který vědci, astronomové i laici používají k pozorování vzdálených objektů prostřednictvím shromažďování elektromagnetického záření

Jak teleskopy dohlédnou na hvězdy?

9. Polohovací čepy Dvojice šroubů pro stabilizaci šířky.

Z

počátku šlo o jednoduché ruční nástroje sestávající z hrubě spárovaného spojkového objektivu a rozptylkového okuláru, používané k pozorování vzdálených objektů. Později se dalekohledy začaly využívat ke sběru a monitorování elektromagnetického záření vzdálených vesmírných jevů. Každopádně patří k nejpřevratnějším vynálezům lidstva. Ano, dnes existují přístroje, jež dokážou sledovat, nahrávat a zobrazovat téměř jakékoliv vlnové délky elektromagnetického spektra, včetně těch bez viditelného světla, a prohlubují naše chápání okolního světa i odlehlých končin vesmíru. Prohlédněme si některé používané druhy dalekohledů a podívejme se, jak fungují a co objevují.

146

7. Protizávaží

Jednoduché závaží pro podporu stability.

VÍTE, ŽE…? První patent optického dalekohledu byl podán roku 1608 a zařízení se poprvé prezentovalo v Nizozemí

TYPY

Přestože od nás galaxii M82 dělí asi 12 světelných let, dokázal Hubbleův teleskop zachytit tento úžasný snímek

OPTICKÝCH DALEKOHLEDŮ Zjistěte vše o typech přístrojů používaných amatéry i profesionálními astronomy

1 Zrcadlový © NASA

Patří k nejběžnějším typům optického dalekohledu. Využívá jedno zakřivené a jedno rovinné zrcadlo k přímému odrazu světla tubusem a ke zformování obrazu. Byl vynalezen v 17. století jako alternativa k čočkovému typu, jenž trpěl závažnou barevnou vadou (nemožnost soustředit všechny barvy do jednoho bodu).

Mlhovina NGC 281 je z temných oblastí viditelná amatérskými dalekohledy

2 Čočkový

© NASA

První dalekohled z roku 1608 byl právě čočkový. Zmíněné přístroje spojují vlastnosti spojky v objektivu a rozptylky v okuláru pro vykreslení obrazu a používají se dodnes. Stále však existuje mnoho technických překážek – včetně prohnutí čoček, barevné a kulové vady –, jež v posledních letech snižují jejich význam.

Arizonská observatoř Kitt Peak a tamní 84palcový přístroj

Optický dalekohled

Od jeho vynálezu v roce 1608 představuje pozorování vzdálených objektů „hračku“.

Jak ovšem různé dalekohledy fungují?

8. Kolečko pro seřízení azimutu Klíčový mechanismus sloužící k namíření dalekohledu ve směru cíle na nebi.

Standardní optický dalekohled funguje na principu odrazu či lomu velkého množství světla z viditelné škály elektromagnetického spektra do ohniska pozorovatelného skrz okulár. V principu sbírá primární zrcadlo či velká čočka objektivu značné množství světla ze zaměřeného cíle a poté, jeho soustředěním na malou čočku okuláru, se sestavený obraz přenese zvětšený na sítnici uživatele, zdánlivě bližší a podstatně větší, než ve skutečnosti je. Síla každého dalekohledu je tedy přímo úměrná průměru či otvoru čočky objektivu nebo primárního zrcadla.

2 Katadioptrický

Nejpokročilejší a nejstabilnější ze všech optických dalekohledů jsou katadioptry, jež k sestavení obrazu využívají kombinaci zrcadel a čoček, stejně jako množství korektorů pro zachování přesnosti.

První takový přístroj sestrojil Bernhard Schmidt, který svým patentem vyřešil optické chyby – kulovou a čárovou vadu a astigmatismus.

147