AC/DC – Kompletní příběh

Kompletní příběh

Definitivní historie od začátku!

Geniální rockeři, exkluzivní rozhovory.

Příběhy ze zákulisí vzniku všech alb.

30 nejlepších songů AC/DC 100% NEOFICIÁLNÍ

1973 První koncert

45

letětím ap pod n

70.

léta Novoroční zrození…

Vysmažené jehněčí… Nepokoje v nákupním centru…

Jak nasrat Deep Purple… Rozmlácené londýnské záchody…

Jamování se Skynyrdy… „Kdo je kurva Mutt Lange?“

Štastný nový ro(c)k!

Dne 31. prosince 1973 přivítali zelenáči z AC/DC nový rok svým prvním koncertem v sydneyském nočním klubu Chequers. O čtyřicet let později členové tehdejší sestavy zavzpomínali, jak se zrodila legenda

P

Napsal: Johnny Black

očátkem sedmdesátých let pokulhávala australská hudební scéna za tou anglo-americkou jako chromý pes dingo.

Hitparády i hudební kluby překypovaly uhlazenými popovými kapelami a jejich vícehlasými harmoniemi. Kytaristu Malcolma Younga, ve skotském Glasgow narozeného a do Sydney přestěhovaného výrostka, ovšem taková „banalita“ na cestě za hudební kariérou nemohla zastavit. Cílevědomý mladík svedl dohromady zpěváka Davea Evanse, basáka Larryho Van Kriedta, bubeníka Colina Burgesse a svého vlastního patnáctiletého bratra Anguse a vytvořil novou kapelu, pojmenovanou podle označení přepínače napájení na šicím stroji jejich starší sestry Margaret. Posledního dne roku 1973 si skupina odbyla své debutové ystoupení v Chequers, chátrajícím nočním klubu v centru Sydney, a učinila tak úplně první krok ve své hvězdné kariéře.

Malcolm Young: Dal jsem se dohromady s pár týpkama, co si chtěli zajamovat, a řekl jsem si, že když nám to společně půjde, domluvíme si pár vystoupení a vyděláme nějakou tu kačku.

Colin Burgess (bubeník): Od konce šedesátek jsem hrál v dost úspěšné australské kapele The Masters Apprentices, ale v roce 1972 jsme se rozpadli, takže jsem neměl do čeho píchnout. Zavolal mi chlápek jménem Alan Kissack, že Malcolm Young shání spoluhráče. Malcolm byl mladší brácha George Younga,

který hrál v The Easybeats, nejúspěšnější australské šedesátkové kapele, tak jsem mu řekl: „Jasně, jdu do toho.“ Už tehdy byl Malcolm dost ambiciózní. Choval se jako správný obchodník, ne pro něj nebyla odpověď. Vytvořili jsme kapelu s Malcolmem a Larry Van Kriedtem, jen takhle ve třech. A už od začátku jsme hráli pořádně tvrdě.

Larry Van Kriedt (baskytarista): Patřil jsem mezi kámoše Mala i Anguse, spojovala náš hlavně hra na kytaru a hudba obecně. V roce 1973 jsem měl čerstvě koupenou basovou kytaru, a když se to dozvěděli, chtěli, abych si s nimi zahrál. Tak jsem se za nimi jednou stavil – a pak už jsem chodil každý večer. Nazkoušeli jsme několik Malových skladeb a pár převzatých věcí.

Colin Burgess: Zkoušeli jsme v horním patře kancelářské budovy na rohu Erskineville Road a Wilson Street v Newtownu v Sydney. Hráli jsme Get Back od Beatles – čistě proto, abychom mohli říct, že hrajeme i něco od nich.

Dave Evans (zpěvák): Hrál jsem s australským uskupením The Velvet Underground, které bohužel nedosahovalo kvalit stejnojmenné newyorské kapely. Jednou jsem si všiml inzerátu v novinách Sydney Morning Herald: Kapela hledá zpěváka ve stylu Free a Rolling Stones.

To jsem splňoval, tak jsem na něj odpověděl a dovolal jsem se Malcolmu Youngovi. Nikdy jsme se do té doby nepotkali – ve Velvet Underground jsme se těsně minu-

rex features

„Když se mě brácha zeptal, jestli nechci hrát v jeho kapele, šokovalo mě to.“ Angus Young li – ale věděli jsme o sobě. Pozval mě hned to odpoledne na zkoušku, a tak jsem šel do té prázdné kancelářské budovy – zrovna ji renovovali.

Angus ještě v kapele nebyl, takže mě přivítali jen Malcolm s Colinem.

Zajamovali jsme si na pár skladeb, které jsme všichni znali. Zahráli jsme asi pět nebo šest kousků a cítili jsme, že je to ono. Malcolm se podíval na ostatní a řekl: „Jestli nemáte problém, bereme ho, já problém nemám.“ Colin i Larry oba souhlasili, ale já se nezmohl na slovo. Potřásli jsme si pravicemi a bylo to. A pak jsme šli společně slavit, že máme kapelu. Asi o týden později nás Malcolm informoval, že jeho mladší bratr Angus měl kapelu

Kentuckee, která se rozpadá, a jestli by nám prý nevadilo, že by přišel na zkoušku. Tehdy už jsme se cítili jako opravdová kapela, a tak jsme řekli: „Jasně, proč ne.“ Colin Burgess: Upřímně řečeno nám bylo trošku divné, že by tak slušný kytarista, jakým Malcolm byl, chtěl v kapele dalšího takového.

Malcolm Young: Cítil jsem, že nám chybí ještě jeden nástroj – buď klávesy, nebo ještě jedna kytara.

Angus Young: Když se mě brácha zeptal, jestli nechci hrát v jeho kapele, šokovalo mě to. Nečekal jsem to a ze začátku jsem měl docela strach.

Bon Scott: rock’n’rollový psanec

Malcolm Young: Angus byl zatraceně dobrý kytarista, z nás dvou byl navíc vždycky ten zábavnější.

Dave Evans: Od toho momentu jsme už nebyli čtyři – bylo nás pět. Pár měsíců jsme zkoušeli a pak nám Malcolm řekl, že Alan Kissack nám domluvil koncert v nočním klubu Chequers, což byl nejlepší podnik v Sydney. Odehrál jsem do té doby spoustu koncertů, ale zrovna v Chequers ani jeden.

Gene Pierson (manažer klubu Chequers): Chequers byl v šedesátých letech poměrně konzervativní klub, kde vystupovali zpěváci jako Frank Sinatra, Sammy Davis jr., Dusty Springfield a Dionne Warwick, a já jsem tam začal pracovat na konci této éry. Mým úkolem bylo přivést do klubu rock’n’roll, ale zpočátku ještě pořád převládaly staré pořádky. K tomu, abych nechal v Chequers vystoupit bratry Youngovy, mě přesvědčili dva lidé: jejich první 13

Vzhůru do světa!

HIGH VOLTAGE 1976 Dirty Deeds Done Dirt Cheap 1976

Po vydání dvou alb pouze pro australský trh bylo načase rozhodit sítě i za hranicemi. Výběrovka High Voltage posloužila skvěle!

Napsal: Geoff Barton 18

razí Sounds, když jsem před nedávnem listovala stránkami vašeho časopisu, zaujaly mě fotky jednoho chlapce přímo k nakousnutí, který si říká Angus Young a prý je sólovým kytaristou v australské rockové skupině AC/DC. Jakožto skalní fanynka punk rocku (a studentíků) jsem si vcelku jistá, že by se mi jejich hudba mohla zamlouvat, a chtěla bych vás požádat, jestli byste mi neposkytli nějaké bližší informace o tomhle mladíkovi a jeho parťácích.

Zajisté mě nenecháte jen bezmocně slintat nad fotografiemi a o mladém panu Youngovi a spol. ještě něco napíšete.

Jane Huntová, Lowestoft, Suffolk

(Dopis otištěný v časopise Sounds, vydání z 12. června 1976)

alamy.com

„Neskutečně jsme si užili ty sprosté a oplzlé texty“ jara roku 1976 dostal elitní tým novinářských čmuchalů z hudebního týdeníku Sounds pozvánku do londýnského sídla firmy Atlantic Records, kde se měl v soukromém kině promítat film. Pochopitelně tehdy ještě neexistovala DVD, videostreamování nebo soubory MPEG, dokonce ani VHS kazety ještě nefrčely. U Atlanticu tak přichystali regulérní celuloidový zážitek včetně staromódního páskového projektoru, který si za našimi zády vesele chroustal.

Pilo se, kuřáci kouřili, jednohubky rychle mizely a my se dívali na poblikávající černobílý záznam nejnovějšího hudebního objevu tohohle vydavatelství. Před našimi zraky se nesourodá skupina takzvaných „punkrockových protinožců“ činila před obecenstvem složeným ze zkouřených vagabundů v polorozpadlé chatrči někde na předměstí australského Melbourne.

Hlavouni z Atlanticu doufali, že v nás celá ta přízemní podívaná zanechá dojem, pro-

tože chtěli tuhle kapelu dostat do Británie a udělat z ní senzaci. V nás novinářích to rozhodně dojem zanechalo. Hltali jsme tu rošťáckou, až nakažlivě rozkřepčenou muziku, neskutečně jsme si užili ty sprosté a oplzlé texty a obdivovali jsme, jak chlapácky se svou nahou hrudí, chybějícími zuby a vizáží starého bijce působil frontman Bon Scott.

Několik výtek jsme přesto měli. Zaprvé nám přišlo, že bisexuální konotace v názvu kapely – jak nám bylo řečeno, říkali si AC/ DC – by mohly posluchače odradit (no jo, byli jsme novináři, ne elektrikáři). Prostě jsme nemohli dostat z hlavy text skladby kapely Sweet z roku 1974, shodou okolností pojmenované AC-DC, kde se zpívá: „She got girls / Girls all over the world / She got men / Every now and then…“ A když jsme si odmysleli celkovou agresivní náturu skupiny a soply na límci Angusova sáčka, moc jsme nechápali, kde se vzalo označení punk rock.

Každopádně jsme si s potentáty z vydavatelství potřásli ploutví a dohodli se na přibližných obrysech letního turné po Británii o 19 vystoupeních, které mělo pod názvem Lock Up Your Daughters začít 11. června 1976 na radnici v Glasgow a skončit 7. července v londýnském Lyceu. Mohli jsme snad tušit, že už za pár let budou mít tihle klackové ze Sydney našlápnuto stát se tou největší a nejdrsnější rockovou kapelou, jakou svět kdy zažil? Ale houby. V tu chvíli vypadali, že se ujmou spíš v putyce Red Cow než v sále Hammersmith Odeon.

Přibližně měsíc před tímto setkáním vybral Atlantic několik písniček z alb High Voltage a T.N.T., která AC/DC vydali pouze v Austrálii, a dal z nich dohromady zbrusu novou devítiskladbovou kompilaci. Popravdě řečeno většinu zmíněných písniček vzali z T.N.T., z debutu se tam objevily jen Little Lover a She’s Got Balls, i přesto se ale rozhodli kompilaci vydat pod souhrnným názvem High Voltage. Na obalu nejznámějšího vydání desky se nenapodobitelným způsobem šklebil s vyplazeným jazykem Angus, kterého zrovna do špičky pravé tenisky zasáhl zářivě žlutý blesk.

O produkci se postarali osvědčení Harry Vanda a George Young, zvuk je přímočarý a ostrý – svým způsobem právě tak dobrý jako pozdější dílo Roberta Johna „Mutta“ Langea, který si za nahrávacím pultem pořádně pohrál s knoflíky v perlách jako Highway to Hell a Back in Black. Odvahu měl ten, kdo v úvodní písni It’s a Long Way to the Top (If You Wanna Rock ’n’ Roll) prosadil dudy, protože v té době se ještě skotský původ AC/DC moc neřešil. Ať už mluvíme o T.N.T., kde ze sebe Scott perfektním způsobem vyráží ústřední hlášku „I’m dyna-mite“, o sympaticky špinavé The Jack, nebo o chlípné Can I Sit Next to You Girl, po všech stránkách máme co do činění s vydařeným mezinárodním debutem.

Následující album Dirty Deeds Done Dirt Cheap pustili AC/DC v Austrálii a zbytku světa v mírně odlišných verzích. Vaší pozornosti by nemělo ujít vydání, které se v Británii objevilo v obchodech ke konci roku 1976 s obalem od renomovaného studia Hipgnosis. V USA deska kupodivu vyšla až v březnu roku 1981, protože šéfům Atlantic Records se pro zámořský trh nezdál být vhodný Scottův hrubý styl zpěvu. Navíc jim přišlo, že písničky jako Squealer, Love at First Feel a Big Balls byly příliš nevkusné. Jenže to ony sakra měly být!

Když si odmyslíme vzdorovitou reakci Američanů, nelze desku Dirty Deeds Done Dirt Cheap neoznačit za mistrovské dílo.

Album navíc obsahuje pro AC/DC zcela netypickou skladbu Ride On, jednu z nejlepších bluesových balad, jakou kdy uslyšíte. Obvyklý nášup AC/DC se sice hned nato vrátí v podobě rozdivočelé titulní písničky a řinčivé Problem Child, když však Scott roku 1980 zemřel, získala chmurná nálada Ride On úplně nový význam. Dirty Deeds Done Dirt Cheap proto už napořád stojí hlavně na té konkrétní písni.

19

26

MARTYN GODDARD/GETTYIMAGES.COM

Budiž svetlo!

Budiž zvuk!

Koncem roku 1976 se kariéra AC/DC poněkud zadrhla a všichni z toho byli „sakramentsky nasraní“. Bylo načase vytasit se s něčím bombastickým…

Napsal: Mick Wall Fotografie: Martyn Goddard

B AC/DC vzor 1976: promo fotka k albu Let There Be Rock, Shepperton Studios (všimněte si vpravo, že vlastním plakátem přelepili Zeppeliny)

yly zrovna Vánoce roku 1976, v Austrálii tou dobou léto v plném proudu, když manažer AC/DC Michael Browning prohlásil, že kapela „je ve sračkách“. A co horšího, všichni to dávali za vinu jemu. „Málem se to tehdy všechno zhroutilo, “ vzpomínal později Browning. „V Londýně a v Evropě se nám přitom dařilo. Měli jsme za sebou úspěšné partnerství s klubem Marquee, kterému jsme zajistili rekordní návštěvnost. Taky se vyvedlo britské turné Lock Up Your Daughters a ukázali jsme se na festivalu v Readingu. Měli jsme moc dobře našlápnuto.“ V průběhu předcházejících osmi měsíců se kapela přesunula do Londýna, kde vydala své první britské album High Voltage. Šlo o první vážné „varování“ britské hudební scény, že se může těšit na pořádný rockový nášup od protinožců. Náhlý odchod z domácí scény měl ovšem za následek prořídnutí australské fanouškovské základny.

Když Browning AC/DC koncem roku 1976 přivedl zpátky domů, k všeobecnému překvapení je tam nečekalo žádné velkolepé uvítání. Situace se změnila. Mládež, převážně ženského pohlaví, která je znala z vystoupení

v televizních pořadech typu Countdown, zběhla k čistě domácím, popově laděným idolům, jako byli třeba Skyhooks. Dokonce i ti tvrďáčtí vymetači koncertů, kterými se to jen hemžilo v hospodách a klubech, kde teď AC/DC znovu začínali hrát, trochu ochladli ve vztahu ke kapele, která si „vodprejskla za moře“, jak to Browning popsal. I v domovském Sydney se řady fandů ztenčily: když kapela po návratu 12. prosince vystoupila jako headliner na koncertě v sále Hordern Pavilion s kapacitou 5 000 míst, povedlo se budovu zaplnit sotva z poloviny. „Tohle turné nebyla žádná sranda, “ tvrdil Browning. „Klukům se do něj vůbec nechtělo, a já jsem si vysloužil spoustu keců, že je do toho nutím. Ale z finančního hlediska to bylo nutné.

Museli jsme zamakat, abychom mohli pokračovat na stejné úrovni jako v Británii a Evropě. Ale zkuste něco takového vysvětlit mladé rockové skupině.“ Tehdejší basista Mark Evans situa­ ci okomentoval následovně: „Skalní fandové nám zachovali věrnost, ale stávalo se, že některé akce s námi nechtěly nic mít.

Angus ze sebe věčně shazoval šortky, a já zas měl průser, když v programu jednoho turné dali k mé fotce citát: ‚Chci vydělat dost prachů,

Angus a Brian: Londýn 2008

Nestaví

m ON THE SKIDS?eN! OJedem!

CHANCE.

BLACK ICE 2008 BLACK ICE2008

ROCK OR BUST 2014 ROCK OR BUST 2014

Strojvedoucímu With failing health, their Malcolmovi ‘pilot’ Malcolmselhávalo was forced zdraví, nucen to take a tak a backbyl seat.

But dát si pauzu. a new label and Zásoby producer burácivého rocku ale showed there was rock and ještě nebylytovyčerpány... roll thunder be had yet…

Words: Paul Rees Photo: Ashley Maile / Iconipix Napsal: Paul Rees Fotografie: Ashley Maile 122

Srdce a duše kapely: Malcolmův poslední 0 koncert 28. června 201

ednoduché, ale srdečné a dojemné věnování na vnitřním obalu desky Rock or Bust vypráví příběh dvou nejnovějších alb AC/DC. Zní takto: „A ze všeho nejvíce děkujeme Malovi, protože právě on za tím vším stojí.“ Těsně před vydáním onoho alba Or AC/ DC potvrdili dlouho přetrvávající Rock Bust dohady o tom, že Malcolm už v kapele nepůsobí. Trpěl demencí v pokročilém stadiu, a podle prohlášení byl v nepřetržité péči zdravotníků na blíže neurčeném místě v Austrálii. Náznaky Malcolmova onemocnění se vlastně začaly objevovat, už když se roku 2003 setkal s Angusem, aby si vyměnili nápady, které každý z nichtogether nezávisle songs for na sobě posbíral, a mohli společně začít psát písně pro album Black Ice. Drobné výpadky paměti se postupem času proměnily v neproniknutelnou mlhu zapomnění, to už ale naštěstí deska Black Lip Ice byla na světě.

Pořád ve formě AC/DC byli na tenkém ledě. Od jejich Records.

Columbia

alamy.com

2 X ALAMY

posledního alba Stiff Upper Lip z roku 2000 uběhlo už osm dlouhých let a poslední koncert odehráli v Londýně o tři roky později. Nejhlasitější kapela na světě už mlčela pěkně dlouho, a co bylo horší, vakuum as usual. během těchto mlčenlivých let zaplnili zlí jazykové různými fámami, které se s pomocí sprostého nástroje moderního čarodějnictví s názvem internetBust šířily po světě. Cliff Williams se řízl Or do ruky tak vážně, že to ohrozilo jeho kariéru (pravda), Angus údajně připravoval sólový bluesový projekt (lež), Johnson to chtěl zabalit (tak napůl). Ve skutečnosti však bratři Youngové připravovali a cizelovali svůj materiál během celé dekády, protože oba chtěli mít všechny „ingre-

Peklo na zemi: koncert AC/DC v italské Imole, červenec 2015

dience“ připravené ještě před vstupem do studia. Důvodem mohla být kritika posledních alb AC/DC, kterým novináři i fanoušci vyčítali, že vždy obsahují jen jednu kvalitní skladbu a zbytek je vata. „Poslední koncerty jsme odehráli roku 2003, “ řekl Angus časopisu Guitar World, „a brzy poté jsme se s Malcolmem sešli ve studiu v Londýně. Měli jsme pár nápadů na písně, přehrávali jsme je, trochu experimentovali, a když jsme toho měli trošku moc, dali jsme si pauzu.“ „Věděl jsem, že kluci chtějí něco opravdu speciálního, “ sdělil Johnson magazínu Classic Rock v roce 2008. „Opravdu speciálního. A když se Angus a Malcolm pro něco rozhodnou, jsou velice tvrdohlaví. Nezastaví se, dokud nezískají to, co chtějí. Pokud jde o dokonalost, jsou fakt hodně tvrdohlaví.“ O tom není pochyb. Ale snad poprvé od svých australských počátků byli Youngové připravení také popustit uzdu kreativitě.

Svědčil o tom fakt, že když AC/DC začali nahrávat ve vancouverských Warehouse Studios, přizvali k projektu Brendana O’Briena, nového producenta, který otevřeně tlačil kapelu k tomu, aby opustila nové bluesové ladění a vrátila se k melodickým rockovým rádiovým riffům. „Z muziky AC/DC si nejvíc vybavuju Highway to Hell a Back in Black, které považuju za popové skladby ve velmi tvrdém, divokém balení. Angus a Malcolm skládali písně, které měly hodně chytlavých riffů, a mým jediným úkolem bylo vyprodukovat desku, kterou by si lidi poslechli a pak řekli: ‚AC/DC mi chyběli a jsem rád, že jsou zpět. ‘ “ Do nahrávání se AC/DC pustili po více než osmi letech v březnu 2008. Následující dva měsíce byli zašití ve vancouverských Warehouse Studios, kde se ukázalo, že ani dlouhá pauza neměla prakticky žádný vliv na jejich nahrávací schopnosti. Bylo proto možné očekávat tradičně kvalitní materiál. „Na AC/DC je překvapivá jediná věc, a sice jak přímočaré je jejich nahrávání, “ poznamenal Billy Bowers, studiový technik desek Black Ice i Rock or Bust. „Nemají žádné triky, žádné efekty, jen dvě kytary, basu, bicí a vokály. Makají tvrdě a nadoraz, ale nikdy nevynechají přestávku na cigaretu, čaj, vtípky a historky. A Angusova žena Ellen nám připravila hromady výtečného jídla.“ Výrazná změna nastala na producentské pozici, protože s AC/DC začal spolupracovat impresário Brendan O’Brien. Ten právě dokončil dvojici velice úspěšných

desek pro jiného dlouhověkého umělce Bruce Springsteena – na albech The Rising (2002) a Magic (2007) vlil O’Brien do žil E Street Bandu, který už několik dekád stavěl na neměnném zvuku, nový život a smysl. A podobný kousek chtěl zopakovat i s AC/DC na albu Black Ice. „Řekl bych, že tak je to správně, “ přiznal Angus. „Protože já k tomu přistupuju trošku syrověji, víte?

Když něco skládám, vždycky si začnu pro sebe mumlat a vyjde mi z toho hodně hrubá melodie. Ze všeho nejvíc se soustředím na rytmus. Ale Brendan je producent a ví, jak tu melodii správně usměrnit. On vás nenechá jen tak bloumat sem a tam, ale dá

„Album Rock or Bust mělo hořkosladkou příchuť.

Chyběl nám Malcolm.“ tomu všemu smysl.“ Brendan rozhodně uměl na kapelu i zatlačit – Angus vzpomínal, jak jej donutil nahrát do Stormy May Day party s bottleneckem – ale věděl také, kdy s nimi jednat v rukavičkách. „Než jsme začali na tomhle albu pracovat, “ potvrdil Johnson, „setkal jsem se s Brendanem a hned jsem mu řekl: ‚Brendane, pokud na to už nemám, pokud je to nad moje síly, opravdu tě prosím, řekni mi to. Jsem už velký kluk, nebudu brečet. Prostě zmizím. Rozloučím se s klukama a oni si místo mě seženou někoho jiného. A myslím to opravdu vážně. ‘ “ V počáteční fázi vancouverského nahrávání se zdálo, že Johnson má trošku problémy a že evidentně potřebuje přítomnost a odezvu fanoušků, která by nastartovala jeho mocný hlas. „Nejsem skvělý zpěvák, “ přiznal, „ale jsem do toho zapálený. Musím mít mikrofon v ruce a musím se s ním pohybovat, což tady se statickým mikrofonem nemůžu. Myslím si, že je to patrné na posledních dvou deskách, že začínám znít skoro až strojově. A rozhodně na to nejsem hrdý.“ Poté, co Johnson řekl producentovi, že „kurva nesnáší“ prostředí studia, O’Brien zpěváka poprosil, aby zpíval jen hodinu denně, a našel mu k tomu ideální prostor, který byl v souladu s frontmanovými instinkty. „Vešel jsem, “ vzpomínal Johnson, „a Brendan řekl: ‚Budeme zpívat tady.‘ A já na to: ‚Tady? Vždyť jsme v kanclu za recepcí, s prosklenými okny! Každý, kdo půjde dovnitř, nás 123