Leonardo Da Vinci: Život a dílo génia. Umělec, vědec, vynálezce

Leonardo

da Vinci Život a dílo génia. Umělec, vědec, vynálezce

10

Vrcholná italská renesance

Vrcholná italská renesance Od okamžiku vydání knihy „Kultura renesance v Itálii“ od Jacoba Burkhardta v roce 1860 si pojem „italská renesance“ velmi oblíbili zvláště příznivci kulturní historie

I

talská renesance označuje období vzestupu a pádu humanismu, přibližně od roku 1300 do poloviny 16. století. Toto období bylo později označováno jako raná renesance (1300–1460) a vrcholná renesance (1460–1528). Pokud do této doby dramatických a vzrušujících změn všech stránek italské kultury začleníme i historii vědy, pak toto období trvá ještě déle – počínaje malířským naturalismem Giotta přes Dantovu politickou poezii a vzestup florentského bankovnictví a konče u práce Vesalia o lidské anatomii (1543), Koperníkovy heliocentrické teorie (1543) a Cardanovy algebry (1545). Jiní historici hovoří ještě o pozdní renesanci, která končila až kolem roku 1600.

V polovině 16. století označil životopisec a malíř Giorgio Vasari toto období za rinascità, tedy renesanci. Pro Vasariho šlo o éru technických, ekonomických, společenských, tvůrčích a intelektuálních úspěchů, která předčila vše podobné od dob římské nadvlády v Itálii a Evropě.

Ve druhé čtvrtině 14. století oživili humanističtí básníci Petrarca a Boccaccio nadšení pro antická řecká a římská klasická díla. V souladu s klášterní tradicí, která sahá až do 12. století, překládali

11

20

Verrocchiův učeň

Verrocchiův učeň Životopisec Giorgio Vasari (1511–1574) píše, že Leonardův otec Piero zajistil chlapci místo učedníka v ateliéru Andrey del Verrocchia, který byl tehdy patrně nejprestižnější florentskou uměleckou dílnou

N

ěkdy ve věku mezi deseti a čtrnácti lety (1462–1466) nastoupil Leonardo poprvé do velkého ateliéru. Kolem roku 1462 odcestoval se svým otcem a nevlastní matkou do Florencie poté, co jeho otec získal práci notáře u Cosima Medicejského. Bohužel, Albiera, která vychovávala chlapce od jeho narození roku 1452, zemřela při porodu svého prvního dítěte v roce 1464, tedy tehdy, když Leonardo zřejmě odešel žít a pracovat k Verroc­ chiovi. Je možné, že se Leonardo naučil číst a psát doma, ale vzdělání dvanáctiletého chlapce ještě nebylo dostatečné pro další studia na univerzitě. Umělecký talent, který Leonardo prokazoval, ukázal jeho otci, že nástup do Verrocchiova ateliéru by mohl být pro dospívajícího syna tou správnou cestou.

Andrea del Verrocchio, jehož skutečné jméno bylo Andrea di Cione, převzal jméno od svého vlastního mistra, což v té době nebylo neobvyklé. Florentský rodák Verrocchio proslul nejvíc jako sochař, ačkoliv jeho ateliér produkoval všechny druhy zakázek. Leonardo se ocitl ve společnosti skupiny nadějných spolužáků, mezi které patřili Perugino, Lorenzo di Credi, Ghirlandaio a Botticelli.

21

118

Mona Lisa

Mona Lisa Dáma, jejíž portrét je často považován za nejznámější obraz na světě, vděčí za svou popularitu jednak své zajímavé historii a jednak příkladné a kvalitně odvedené práci svého autora

L

eonardo začal obraz malovat kolem roku 1503 a poté ho upravoval několik dalších let.

Mona Lisa se rozvinula v jakousi univerzální formu portrétování, kde více než o předobraz jde o vrchol malířských dovedností umělce.

I když Vasari sám obraz neviděl, v období mezi lety 1525 až 1547 o něm podrobně napsal: „Leonardo se zavázal namalovat pro Franceska del Gioconda (1460– 1539) portrét Mony Lisy, jeho manželky… Kdo by si přál vidět, jak věrně dokáže umění napodobovat přírodu, z tohoto obrazu to dokáže snadno pochopit; protože jsou zde napodobeny všechny drobnosti, které lze s pečlivou jemností namalovat; když vidíme, že oči mají ten lesk a vlhký třpyt, který vidíme v běžném životě...

Nos s krásným chřípím, růžovým a něžným, vypadá jako živý. Ústa se svými jemnými přechody mezi červení rtů a barvou pleti, a tváře s barevným nádechem, vypadají vskutku jako živé... Mona Lisa je velmi krásná, a zatímco maloval její portrét, zaměstnal hudebníky, zpěváky a šašky, kteří ji mohli přimět k tomu, aby zůstala veselá, aby zabránili melancholii, kterou jsou malíři často zvyklí zpodobňovat na portrétech…“ Název portrétu je kombinací „Madony“ (madam) a jména portrétované Lisy Gherardini del Giocondo (1479 – po roce 1542), ale nazývá se také La Gioconda, což lze přeložit jako „Pobavená“. Důkazy podporující Vasariho popis byly objeveny v roce 1990 v inventáři majetku (z roku 1525) Leonardova žáka Salaie (kolem 1480–1524), který s ním po třicet let spolupracoval. Před svou smrtí v roce 1519 daroval Leonardo Salaimu vinici v Miláně a množství svých obrazů včetně malby La Joconda,

119

126

Snaha o létání

Snaha o létání Po většinu svého života zkoumal Leonardo možnosti a problémy létání. Zabýval se vším, co mělo křídla, od podrobných anatomických kreseb hmyzu, ptáků a zvířat až po okřídlené divadelní a festivalové rekvizity, létající hračky, stroje a kluzáky

V

asari zmiňuje příběh z Leonardova dětství, když chlapec zkoumal různé druhy křídel.

Namaloval draka na malý štít pro svého otce, který jej údajně později prodal za 100 dukátů. Vasari poznamenává: „… Leonardo začal přemýšlet o tom, co by na štít mohl malovat, aby vyděsil každého, kdo se na něj podívá.

Chtěl, aby obrázek působil stejně strašidelně jako hlava Medúzy. Aby toho dosáhl, odnesl Leonardo do svého pokoje, kam nikdo nikdy kromě něj nechodil, množství zelených a jiných druhů ještěrek, cvrčků, hadů, motýlů, kobylek, netopýrů a různých dalších podivných tvorů; ze všech těchto úlovků vzal a sestavil různé části, aby vytvořil hrůzostrašné a děsivé monstrum, které mělo jedovatý dech a proměňovalo

vzduch na oheň… zápach mrtvých zvířat se v jeho pokoji stal nesnesitelným, i když sám si toho nevšiml kvůli své velké lásce k malování… pak požádal Piera [svého otce], aby přišel a podíval se.

Když Piero dílo spatřil, byl naprosto překvapen a v šoku…“ Na konci sedmdesátých let 15. století navrhl Leonardo množství mechanických okřídlených zařízení, zřejmě pro divadelní nebo festivalová představení na dvoře Medicejských. Načrtnul například mechanismus navržený tak, aby mával velkými netopýřími křídly, zřejmě spíše pro účely představení než pro skutečný let. Poté, co odcestoval do Milána, pokračoval v práci na těchto projektech divadelních létajících strojů, přičemž zřejmě uvažoval o jejich využití i pro vojen-

127