Monarchie 1848–1918

Geografické a správní poměry

Na modrém Dunaji Slavný valčík Johanna Strausse „Na krásném modrém Dunaji“ měl premiéru v roce 1867 a brzy se těšil takové oblibě, že se stal jakousi neoficiální rakouskou hymnou. Veletok Dunaje tvořil přirozenou páteř území monarchie, a není tedy divu, že se jí mimo jiné říká podunajská AUTOR Zdeněk Stachoň

V

ýznam rakouské říše v evropském prostoru podtrhuje fakt, že s rozlohou více než 676 000 km² (přibližně 8,5× plocha současné České republiky) byla po Rusku druhou nejrozlehlejší zemí evropského kontinentu. V této kapitole se soustředíme na období po vzniku Rakousko-uherské monarchie (1867), nicméně většina údajů odpovídá i předchozímu období Rakouského císařství, jak zněl do té doby oficiální název státu. Všechny jiné běžně používané termíny – habsburská, rakouská nebo podunajská monarchie – jsou neoficiální.

Rakousko-uherskou monarchii tvořily tři části: Předlitavsko (hlavní město Vídeň), rozloha 300 000 km², Zalitavsko (hlavní město Budapešť), rozloha 325 000 km², Bosna a Hercegovina (hlavní město Sarajevo), která byla roku 1878 anektována a od roku 1908 měla zvláštní status přivtělené země, rozloha 51 000 km².

Sousedé a georeliéf Sousedy mocnářství tvořily na severu Sasko a Prusko (součásti Německého císařství), na severovýchodě Rusko, na východě Rumunsko, na jihu Srbsko, Černá hora a Itálie a na západě potom Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Bavorsko (součást Německého císařství). Vzdálenost krajních bodů rakousko-uherské monarchie činila přes 1 000 km v severojižním směru a téměř 1 300 km ve směru západ–východ.

Geograficky se jednalo o poměrně kompaktní, ale značně pestré území. Nachází se zde rozlehlé nížiny, pahorkatiny, vrchoviny i horské a velehorské masivy. Vnější hranice velmi často vedla po přirozených bariérách představovaných většinou horskými celky jako sudetská pohoří v Českém království nebo Karpatský oblouk v Uhrách, případně řekami jako Dunaj a Sáva na jižní hranici či Visla na severní.

Výjimku tvořilo území Haliče, které bylo naopak hřebenem Karpat odděleno od zbytku státu. Geografické centrum a podstatnou část vnitrozemí státu zabírala Velká uherská nížina, kterou ze severu a východu obklopoval právě oblouk Karpat.

Z jihu ji uzavírala dinárská pohoří a ze západu Alpy. Většina území náležela do mírného podnebného pásu. Jižní přímořské oblasti měly klima středomořské a nejvyšší oblasti Alp klima horské.

Vodstvo Osu soustátí tvořil veletok Dunaje, na kterém leží obě tehdejší i dnešní metropole – Vídeň a Budapešť a další důležitá města jako Linec (Linz), Bratislava nebo Ostřihom (Esztergom). Územím Rakousko-Uherska ovšem veletok procházel pouze přibližně třetinou z celkových téměř 3 000 km délky, a to od Pasova po Železná vrata, soutěsku, která dnes tvoří hranici mezi Rumunskem a Srbskem. Do povodí Dunaje a úmoří Černého moře ale náležela převážná většina území státu. Mezi nejvýznamnější pravostranné přítoky (po směru toku) na jeho území patřila Travna (Traun), Salice (Salzach), Enže (Enns), Dráva a Sáva. Levostranné potom představovala Morava, Váh, Hron, Ipeľ a Tisa.

Zámek Persenbeug a město Ybbs nad Dunajem v Dolním Rakousku, akvarel Jakoba Alta z roku 1823. Zámek s panstvím patřil Františku Josefovi I., 17. srpna 1887 se tu narodil poslední rakouský císař a český král Karel I.

Nej místa monarchie nejsevernější: Šluknovský výběžek na území Českého království nejvýchodnější: uherská Sučava (Suceava) v dnešním Rumunsku nejjižnější: při ústí říčky Željeznice, dnes na území Černé hory severně od Baru nejzápadnější: Feldkirch ve Vorarlbersku

8

nejvyšší: Ortler (3 905 m n. m), hlavní vrchol Ortlerských Alp, dnes v italské provincii jižní Tyrolsko nejnižší: přes 2 000 km pobřeží Jaderského moře (výškové poměry Rakousko-Uherska a meziválečného Československa byly vztaženy právě ke střední hladině Jaderského moře měřené v Terstu; jde o takzvaný Jadranský výškový systém)

Geografické a správní poměry

›› ARTEFAKT

Všeobecně zeměpisná mapa rakousko-uherského mocnářství vydaná mezi lety 1880–1904 (autor Antonín Mikolášek)

Hydrograficky oddělené bylo pouze České království náležící do úmoří Severního moře, dále Rakouské Slezsko a Halič odvodňované do Baltského moře a přímořské oblasti a jižní Alpy nacházející se v úmoří moře Jaderského.

Z hydrologického hlediska byla relativně nevýznamná řeka Litava (německy Leitha, maďarsky Lajta) s tokem o délce přibližně 180 km. Vzniká u rakouského města Bad Erlach soutokem Schwarzy a Pittenu. Do povědomí však vešla díky své poloze na hranici mezi Uhrami a Rakousy, kdy po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 dala název rozděleným částem státu – Předlitavsko (též Cislajtánie) a Zalitavsko (Translajtánie).

Korunní země Monarchie se členila na korunní země, které habsbursko-lotrinská dynastie získala postupně a v nichž panovala formou personální unie. Měly určitou míru autonomie s vlastními zemskými sněmy (s výjimkou let 1849–1860). V čele zemí stáli zemští hejtmani nebo místodržitelé. Po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 se změnilo postavení Uher, které se těšily značné samostatnosti.

Předlitavsko sestávalo ze sedmnácti zemí: Království české Království dalmatské Království haličské

Arcivévodství dolnorakouské (s hlavním městem Vídní) Arciknížectví hornorakouské Vévodství bukovinské Vévodství korutanské Vévodství kraňské Vévodství slezské Vévodství solnohradské (Salcbursko) Vévodství štýrské Markrabství moravské

Mapa korunních zemí ze školního atlasu Blaže Kocena (v němčině Blasius Kozenn, 1821–1871).

Její autor, původem slovinský učitel, byl jako geograf a kartograf samoukem a k práci na atlasu se dostal náhodou. Za působení na c. a k. německém vyšším gymnáziu v Olomouci se seznámil s knihkupcem a nakladatelem Eduardem Hölzelem, který jej přiměl k sestavení atlasu, jenž na rakouských školách chyběl. Dílo poprvé vyšlo roku 1861 a později bylo schváleno jako učebnice pro střední školy. Česky vyšlo 15 vydání, tato mapa je pravděpodobně z roku 1900. Červeně jsou do ní zaneseny také železniční tratě a dráha Orient-expresu.

Na okrajích jsou miniaturní plány sedmi největších hlavních měst korunních zemí

Přímoří: Markrabství istrijské Okněžněné hrabství goricko-gradišské Svobodné město Terst s okolím Okněžněné hrabství tyrolské Země vorarlberská (na mapě na následující straně má barvu Tyrolska, k němuž před rokem 1861 patřila) Zalitavsko (země Svatoštěpánské koruny) sestávalo ze tří zemí: Království uherské Království chorvatsko-slavonské město Rijeka a okolí Bosna a Hercegovina nepatřila ani do Předlitavska, ani do Zalitavska, anektované území mělo od roku 1908 statut přivtělené země.

Obálka německého a mapa z českého vydání „Kocenova malého zeměpisného atlasu k potřebám školním i obecným“ z let 1862 a 1863

9

1 8 3 0 –1 9 1 6 František Josef I.

Císař mezi tradicí a modernou Františku Josefovi I. náleží třetí místo na žebříčku nejdéle vládnoucích evropských panovníků.

Dlouhých 68 let, kdy stál v čele podunajské monarchie, přineslo střední Evropě obrovské změny. Žádná jiná hlava státu v našich dějinách nebyla během své vlády konfrontována s tak zásadní proměnou společnosti jako on AUTOR Lukáš Fasora František Josef I. v nejoblíbenějším oděvu – uniformě kolem roku 1900, obraz podle originálu Juliuse von Blaase v Oberösterreichisches Landesmuseum v Linci

P

růmyslová revoluce, vznik dělnické třídy a nárůst sociálního napětí, demokratizace společnosti, vzestup nacionalismu a pokles religiozity – všechny tyto změny zásadním způsobem otřásly vnitřní stabilitou i mezinárodním kreditem habsburské říše. Sám František Josef je nepochybně nevítal, věren svému konzervativnímu přesvědčení, že ke změnám je třeba přistupovat s obavou, zda se tím stávající běh světa nemění k horšímu. Éra jeho vlády dodnes budí kontroverze. Nacionální animozity už vyčpěly, ale přesto mají středoevropští historikové ve zvyku stavět do popředí hlavně císařův faktický státnický neúspěch a jeho vinu na rozpadu říše. Rádi přeslechnou smířlivější hlasy, zaznívající často z prostředí mimo střední Evropu, které nabádají k větší shovívavosti a připomínají, že František Josef svou vládou dopřál středoevropským národům mnoho let k blahodárnému ekonomickému a kulturnímu rozvoji. Bez tohoto období relativního klidu by mohl stěží vzniknout kapitál, ať už čistě ekonomický nebo v širším slova smyslu kulturní, díky němuž bylo pro středoevropské národy snazší přežít turbulence bouřlivého 20. století, v němž mnozí na „éru c. k. monarchie“ vzpomínali s nostalgií.

Neoabsolutista Paradoxem je, že císař, který své státnické povinnosti vnímal s krajní zodpovědností, byl vlastně státníkem neúspěšným. František Josef výzvám své doby jako státník nedorostl. Sám se již v poměrně mladém věku stavěl do role člověka, který požadavkům „moderny“ nerozumí a nechce rozumět, protože je přesvědčen o nesprávnosti dobového vývoje. Císařovy představy o vlastní roli by byly patrně slučitelné se společenskou situací 18. století, kdy panovník mohl rozhodovat v domácích záležitostech v podstatě sám.

František Josef se i v rámci těchto představ stal jedním z hlavních potlačovatelů revoluce z roku 1848 a následně konstruktérem modernizovaného absolutismu (neoabsolutismu) padesátých let. Režim, v němž bylo obyvatelstvo připraveno o svá politická práva a jistý vliv na panovníkovy

24

František Josef I.

kroky si podržely jen špičky aristokracie ve vedení armády, byrokracie a katolické církve, císaři vyhovoval. Ač mlád, na nespokojenost svých poddaných s tímto stavem byl schopen pouze strnule ordinovat stále efektivnější práci utlačovatelského aparátu. Ovšem jak záhy ukázala horšící se finanční situace říše, postavit ke každému nespokojenci špicla nebo četníka nebylo možné. Neoabsolutistický režim pod tlakem okolností uzavřel tiché spojenectví alespoň s představiteli velkého podnikání a v roce 1859 císař otevřel dveře „gründerskému“ kapitalismu. Habsburská říše se díky této liberalizaci prudce modernizovala a především podnikající měšťanstvo rychle bohatlo a dožadovalo se politického vlivu.

Panovníkův denní program Vojenská přesnost a pravidelnost denního režimu byly pro císaře typické: 4.00

Komorník jej budil slovy: „Pokládám se Vaší Výsosti k nohám.“

5.00

Již v pracovně císař zkonzumoval snídani (kávu, pečivo, máslo a šunku), poté přijal v určeném pořadí představitele dvorské administrativy. Jako první si vždy vyslechl vojenské zprávy.

7.00

Císař podstoupil zdravotní prohlídku a poté přijímal strany; jejich počet se během jediného dne často blížil stovce.

před 12.00

Byl servírován oběd.

12.00

Císař vyšel na balkon a sledoval střídání hradní stráže.

17.00-18.00 V rodinném kruhu konzumoval večeři.

Porážky a reformy František Josef svůj stát nikdy nepřestal vnímat jako impérium. Celé jeho myšlení bylo imperiální, včetně vzývání moci armády a povýšeného chování ke státům, které nepatřily do okruhu velmocí. Vlastní říše pro něj měla smysl jen tehdy, pokud si zachovávala respekt velmocí. Tato imperiální vize však byla konfrontována s poklesem moci a prestiže habsburské monarchie. V očích císaře byla indikátorem vlastní moci a celého stavu říše zvláště zahraniční politika, a nebylo tedy náhodou, že k zásadním ústavním změnám svolil teprve pod dojmem neúspěchů ve válce v Itálii v roce 1859 a na českých bojištích v roce 1866.

Tlak hrozícího státního bankrotu byl po italské válce neúprosný a bylo nutno posílit konsensus s majetnými vrstvami obyvatelstva, které se měly podílet na sanaci státních financí. Výsledkem byl konec absolutismu a obnovení ústavnosti v monarchii. Předání části moci zastupitelským sborům ovšem František Josef vnímal jako vnucené a přechodné a ještě řadu let po jejich provedení věřil v možnost změny. Zasahování parlamentu do správy státu považoval za nepříjemné a snahy o veřejnou kontrolu klíčových mocenských rozhodnutí za troufalé. Časem si sice s představiteli politiky vymezil způsob soužití, ale v podstatě byl pro něj princip zastupitelské demokracie nutným zlem. V žádném případě nehodlal vliv parlamentu vpustit do hájemství, které považoval za svoji výhradní kompetenci – tedy zvláště k rozhodování o armádě a zahraniční politice.

Opora monarchie Do kterých oblastí veřejného života bylo vlastně voleným zástupcům dovoleno zasahovat? Císař pod tlakem okolností a sérii „ústavních experimentů“ z let 1860–1867 svolil ke svolání zastupitelských sborů, v nichž si hlavní slovo podržely majetné složky obyvatelstva. Klíčového

20.00

Císař se již chystal ke spánku a Hofburg přecházel do nočního režimu.

František Josef u pracovního stolu, kde trávil větší část dne (fotografie z roku 1914) spojence v této nové mocenské struktuře oprávněně viděl v pozemkové aristokracii. Několik set knížecích a hraběcích rodů, v českých zemích představující přibližně 0,1 % obyvatel, bylo rezervoárem sil pro velení armády, diplomatický sbor, vládní úřady i vysoký katolický klérus.

Komplikovanější východisko hledal císař s měšťanstvem, hlavní revoluční silou z roku 1848. Přibližně patnáctiprocentní podíl této společenské vrstvy v populaci byl daleko převýšen jejím ekonomickým a kulturním vlivem, který se postupně prosadil na úkor aristokracie.

Ve vztahu k majetnému měšťanstvu dokázal císař se svojí kamarilou dobře využít strachu ze sociální revoluce a s jeho hlavními složkami uzavřel podmíněné spojenectví. Skutečnost, že měšťanstvo nevystupovalo jednotně, mu přišla vhod. Rozpory mezi zájmy této vrstvy a habsbursko-lotrinské dynastie se ukázaly menší než odlišnosti v cílech jednotlivých národních elit v rámci měšťanstva. Císař dokázal využít rozdílných zájmů Němců, Maďarů a Poláků na jedné, a jejich méně vyspělých sousedů na druhé straně. Vzájemné kolize vyspělejších národů se mu podařilo poměrně úspěšně eliminovat hlavně v takzvaném rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867, kterým dal mocenské situaci v říši na čtyřicet let stabilní podobu.

Velký erb Františka Josefa I. se znaky jeho zemí a mottem „Spojenými silami“

‹‹ ARTEFAKTY

Těžké hledání smíru Jak ovšem uspokojit ty národy, kterým bylo v tomto mocenském uspořádání přiřčeno podřadné místo? Největším problémem se postupně ukazovalo nalezení smíření s českou politickou reprezentací. Češi využili léta klidu k mimořádně rychlému kulturnímu a ekonomickému rozmachu a přibližovali se úrovni svých německých sousedů, nejvyspělejšího etnika na území monarchie a svých hlavních rivalů v českých zemích. Z hlediska císaře bylo žádoucí nalézt s Čechy smír, tedy potvrdit jejich všestranný rozvoj také zvýšením politického vlivu, pochopitelně ne na úkor hlavy státu, ale hlavně německého měšťanstva.

Jak však tento krok provést a nerozbít přitom monarchii?

Snad by bylo možné tuto otázku zodpovědět, kdyby na trůně ve Vídni seděla prozíravější, politicky kreativnější a hlavně odvážnější osobnost. František Josef propásl příležitost již na začátku své vlády, kdy mohl

Takzvaný říjnový diplom vydaný 20. října 1860 Františkem Josefem I. a navazující patent. Kopie patentu neobsahuje detaily závěrečné části „Řád volení do sněmu zemského“ a „Přídavek“.

Dokumenty byly zhotoveny na pergamenu a jejich součástí byla přivěšená pečeť Pohlednice k 50. výročí vlády Františka Josefa I.

25

1837–1898 Alžběta Bavorská

Pouta císařovny V srpnu 1853 se třiadvacetiletý František Josef I. zasnoubil se svou sestřenicí, sotva šestnáctiletou Alžbětou Bavorskou. „Svatba století“ se konala 24. dubna příštího roku v císařském farním augustiniánském kostele ve Vídni a svatební veselí trvalo bezmála týden. Manželství však šťastné nebylo AUTOR František Stellner

A

lžběta zvaná Sisi měla problémy zvyknout si na povinnosti manželky hlavy státu a na život určovaný přísnými pravidly a konvencemi.

Dva týdny po svatbě napsala v jedné ze svých básní: „V žaláři procitla jsem,/ a na rukou mých pouta jsou./ A touha má je stále větší jen,/ A svoboda! Šla cestou svou.“ Podle historičky Brigitte Hamannové „ve Vídni nebyl nikdo, kdo by ocenil přednosti mladé císařovny: její přirozenost, její ochotu pomáhat, její inteligenci, jíž ovšem chybělo řádné systematické vzdělání, její představivost a její cit pro spravedlnost“.

Femme fatale

Kronika 24. PROSINCE 1837 narodila se v Mnichově jako Alžběta Amálie Evženie

1853 zasnoubila se s Františkem Josefem I.

24. DUBNA 1854 provdala se

1855 narodila se dcera Žofie, která však ve věku dvou let zemřela

1856 narodila se dcera Gisela

1858 narodil se syn Rudolf

1868 narodila se dcera Marie Valerie

1886 zemřel bratranec Ludvík II.

1889 zastřelil se syn Rudolf

10. ZÁŘÍ 1898 byla zavražděna v Ženevě

28

Nekonvenční, svobodomyslná a citlivá Alžběta byla příslušnicí vedlejší, nesuverénní větve panovnického rodu Wittelsbachů. Vyrůstala stranou bavorského královského dvora, vesměs na menším rodinném zámku v Possenhofenu, kde nebylo vyžadováno dodržování přísné etikety jako v Mnichově či ve Vídni. Dospívání strávila především plaváním, jízdou na koni, lezením po horách a rybařením.

V rámci sňatkové politiky byla naplánována svatba její starší sestry Heleny s rakouským císařem Františkem Josefem I. Za nápadem stála císařova matka, arcivévodkyně Žofie, která byla Heleninou a Alžbětinou tetou. Jako přísně katolická žena a osobnost typická pro éru absolutismu Žofie uvykla sebezapření a železné kázni. O to více ji překvapilo, když se jí její syn poprvé zásadně vzepřel a na místo Heleny se zamiloval do spanilé Alžběty.

V sevření dvora Alžběta se po svatbě ocitla doslova v jiném světě. Na druhou stranu musela vědět, že si bere hlavu evropské velmoci, a tedy počítat s tím, že je povolána porodit následníka a reprezentovat. Nelze popřít, že se zpočátku snažila, ale nutnost neustále se kontrolovat, přetvařovat a podřizovat strohé disciplíně u ní vedla k psychickému vypětí, jež spolu se třemi porody nedlouho za sebou vyústilo v narůstající melancholii, churavění, klaustrofobii a poruchu příjmu potravy. Na počátku šedesátých let se odjela léčit a poté již nikdy nevedla standardní život císařovny plný slavností, audiencí, dobročinných akcí a reprezentace.

Propadla narcismu, přehnanému kultu těla a krásy a její sportovní zápolení hraničilo téměř s mučením. Držela zběsilé diety, aby si při svých 172 cm udržela váhu na 46 kilogramech a obvod pasu na 45 centimetrech. Každý den dlouhé hodiny pečovala o své krásné dlouhé vlasy pomocí tajných recep-

Alžběta Bavorská na slavném portrétu Franze Xavera Winterhaltera z roku 1865

Alžběta Bavorská

tur. Kromě toho obtěžovala své okolí řadou dalších mánií i nesnesitelnou náladovostí.

Psychické problémy, které se u ní začaly s přibývajícím věkem a odkvétající krásou objevovat, řešila tím, že se stále více stahovala do ústraní.

Bavorská melancholie Císařovnin sklon k trudnomyslnosti vysvětlovalo mnoho současníků dědičným zatížením ze strany bavorské rodiny. Především její silná duševní spřízněnost s bratrancem, podivínským bavorským králem Ludvíkem II., obdivovatelem Richarda Wagnera a stavebníkem fantaskních zámků, jim jakoby dávala za pravdu. Také Ludvíkův bratr a následník Oto zcela propadl duševní chorobě, takže ho museli držet v ústraní královských rezidencí. Alžbětu s Ludvíkem spojovalo vědomí vlastní výjimečnosti a též odpor k politice, vládnutí a reprezentaci.

Nejraději byli sami a toulali se po Alpách, kde se oddávali snění a samotě.

Císařovnu zajímaly duševní choroby. Pravidelně navštěvovala psychiatrické kliniky, rozprávěla s pacienty a jejich lékaři. Svému předčitateli jednou sdělila: „Nevšiml jste si, že u Shakespeara jsou jedinými rozumnými lidmi šílenci? Ani v opravdovém životě člověk neví, kde se nalézá rozum a kde šílenství, stejně jako nevíme, zda je realita snem nebo sen skutečností.“ Nepochybně byla přesvědčena, že „žádný velký duch není bez trošky bláznovství“.

Rány osudu Ludvík II. byl v roce 1886 prohlášen za nesvéprávného a zbaven vlády. Za záhadných okolností zemřel ve Starnberském jezeře, podle oficiální verze chtěl spáchat sebevraždu. Císařovnu zpráva o jeho smrti neobyčejně

zasáhla. Utápěla se v depresích, jež se marně snažila zahnat četbou poezie nebo účastí na spiritistických seancích, při kterých hodlala navázat mimosmyslový kontakt se zemřelým přítelem.

Tři roky nato ji postihla další rána.

Její jediný syn, třicetiletý korunní princ Rudolf, spáchal sebevraždu společně se svou milenkou na loveckém zámečku Mayerling. Alžběta si dávala vinu za tragický konec milovaného dítěte a její melancholie a zádumčivost se stupňovaly. S Rudolfovým činem se nikdy nedokázala vyrovnat a černé šaty již neodložila. Její život se změnil v neustálý útěk a přesun z jednoho místa na druhé v marné snaze nalézt klid. Nepřišlo jí na mysl, že by měla stát po boku manžela a dětí, aby jim pomohla vyrovnat se s Rudolfovým odchodem i jinými životními problémy.

Neustále v pohybu Naposledy se pokusila najít klidný domov na Korfu. Přiměla manžela, aby financoval výstavbu pohádkové vily, která ji měla přenést do světa antiky. Byla pojmenována Achilleion podle císařovnina oblíbeného hrdiny. Nadšení z pobytu ve Středomoří ale rychle ochablo. Sotva byla vila dokončena, posteskla si její majitelka: „Zničila jsem starý žal. Vlastně toho nyní lituji. Naše sny jsou krásnější, když je neuskutečníme.“ Stavba se jí zprotivila, takže ji chtěla prodat, což jí císař ale nedovolil. Sám vilu nikdy nenavštívil, děti jen jednou. Dům byl prodán až několik let po císařovnině smrti. V současnosti je populárním turistickým lákadlem.

Když císař nedovolil Achilleion prodat, dotčená Alžběta schválně přestala pobývat v císařských rezidencích, zámcích a vilách. Jako starší paní (na Štědrý den 1897 oslavila šedesáté narozeniny) se při svém nepokojném bloudění Evropou ubytovávala výlučně v hotelech. Její dvorní dámy a služebnictvo z toho rozhodně neměly radost. Navíc musely zajistit, aby se nikdo nedozvěděl, že za vějířem a závojem se skrývá stárnoucí tvář rakouské císařovny. Krása uvadla a místo ní se dostavily neduhy.

V důsledku přehnaných postních kúr se Alžbětě vytvářely otoky, které znetvořily nohy. Již předtím se císařovna léčila v lázních kvůli revmatickým problémům. Proto už nemohla trávit čas ostrými mnohahodinovými pochody.

Zbývaly jí síly jen pro krátké procházky.

Portrét Alžběty středního věku byl použit i na pohlednici k úmrtí císařovny

‹‹ ARTEFAKTY Svatební oznámení Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské (1854) s veršovaným německým textem Karla Johanna Brauna z Braunthalu (1802–1866), rodáka z Chebu a mimo jiné knihovníka Colloredo-Mannsfeldů v Opočně Telegram císařovny Františku Josefovi z 25. září 1896, jenž se vztahuje k narození vnučky Hedviky (dcery Marie Valerie). Alžběta telegram diktovala: „Valerie se cítí dobře a svěží. Malá je velmi silná. Ostatní tři hodně vyrostli. Dnes ráno déšť, 5 stupňů, nyní slunce.“ Císař odpověděl, jak stojí dole jeho písmem tužkou: „Právě přijato, posílám (...) 1000 vřelých pozdravů. FJ“ Úmrtní list císařovny s datem 13. září 1898 vydaný v Ženevě k převozu ostatků

Absurdní atentát V létě 1898 přicestovala císařovna do Bad Ischlu, kde strávila dva týdny s manželem. Necítila se v jeho společnosti dobře, bylo jí špatně po těle i na duši. Brzy proto opustila Rakousko-Uhersko a zamířila k Ženevskému jezeru. „Je to moje nejoblíbenější místo, protože se zde úplně ztrácím v kosmopolitním davu a to mi dodává iluzi skutečného bytí,“ napsala. V sobotu 10. září se však blankytné jezero stalo svědkem jednoho z nejabsurdnějších atentátů v historii. Italsko-francouzský anarchista Luigi Lucheni, rozzlobený na všechny urozené, probodl předposlední rakouskou císařovnu pilníkem ve chvíli, kdy na molu čekala na parník. Ironií osudu se jeho obětí stala nejméně monarchistická členka ze všech evropských dynastií.

Poslední fotografie císařovny v Ženevě

29

Výtvarné umění

Češi na scéně S opatrným oživením politického, ekonomického a společenského života v českých zemích na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století můžeme spojit počátek dlouhého procesu etablování domácí výtvarné scény. Ta se postupně alespoň svými nejlepšími výkony dostávala na evropskou úroveň AUTOR Petr Tomášek

„Čtvrtek ve Stromovce“, plátno Viktora Barvitia z roku 1865

„Place de la Concorde“, studie Viktora Barvitia z roku 1866

116

P

řes jisté zpoždění ekonomického vývoje rakouské monarchie za Anglií, Francií, ale i částí německých států se i v našem prostředí nově prosazovaly principy kosmopolitismu, spočívající v rostoucím zájmu o cestování, vyrovnávání se se zahraničními příklady a vzájemném obohacování dříve spíše lokálně uzavřených kultur jednotlivých zemí. To všechno na pozadí prudkého rozvoje moderní české národní společnosti prosazující své partikulární zájmy v rámci mnohonárodnostní habsburské říše.

Orientace na Francii Od konce padesátých let je v české výtvarné kultuře stále patrnější orientace na Francii a zejména Paříž. Přitažlivost francouzského realismu, který později vyvrcholil impresionismem a představoval největší revoluci v malířství před nástupem avantgard 20. století, lze sledovat zejména v díle umělců, kteří měli možnost v Paříži pobývat, nebo dokonce studovat. Již před odjezdem do Francie našel výrazný představitel nastupující generace Viktor Barvitius (1834–1902) zálibu ve společenských výjevech z městského prostředí, typických pro část dobové realistické tvorby.

V obrazech Čtvrtek ve Stromovce a Pouť ve Hvězdě (oba Národní galerie v Praze) z roku 1864 sice ještě čerpal z předchozí středoevropské žánrové tradice, ale dokumentární charakter scén spolu s náznaky zevšeobecňujícího pojetí malby již naznačují odlišnou motivaci, než jen pobavit nenáročného diváka. Během svého pobytu v Paříži v letech 1865–1867 pak Barvitius rozšířil předchozí tematickou inklinaci k novému realistickému proudu o odpovídající malířské prostředky a dopracoval se až k efektnímu barevnému záznamu prchavého okamžiku, jako na studii k obrazu Place de la Concorde (NG), představeném na pařížském Salonu v roce 1866.

Výtvarné umění

Už před Barvitiovým pobytem se v Paříži usadili malíři Jaroslav Čermák (1830–1878) a Soběslav Hippolyt Pinkas (1827–1901). První okouzlil mezinárodní publikum dramatickými výjevy ze života Černohorců a jejich osvobozovacích bojů proti nadvládě Osmanské říše a stal se doslova celebritou mezinárodní umělecké scény. Druhý zaujal velmi pokročilým příklonem k realismu a volbou námětů z prostředí venkova a městské periferie. Jeho obraz Dřevorubec a smrt (NG) z roku 1863 byl pro svůj hrubý realistický výraz vyřazen jury pařížského Salonu a spolu s pracemi mnoha později slavných autorů Maneta, Pissarra a dalších vystaven na proslulém Salonu odmítnutých jako první dílo českého umělce vůbec.

Vůdčí osobností generace sedmdesátých let a hlavním zprostředkovatelem francouzského pojetí krajinomalby se stal Antonín Chittussi (1847–1891). Roku 1879 odešel do Francie a připojil se k příslušníkům a následovníkům tamní barbizonské školy (Charles-François Daubigny, éodore Rousseau a další). Brzy si osvojil kvality francouzské realistické plenérové malby a vynikl zejména schopností vystihnout vizuální povahu zachyceného přírodního výseku. Pro mladší generaci umělců se stal vzorem nového, nepatetického, přesto jemně citlivého přetlumočení domácí krajiny a je dnes považován za skutečného zakladatele české moderní krajinomalby.

Připravil tak půdu pro své následovníky orientující se na pokročilejší impresionismus, zejména fenomenálního Antonína Slavíčka.

Nebylo to poprvé, kdy Aleš se svým malířským projevem narazil na nepochopení. Původně se chtěl stát historickým malířem, ale po odmítnutí obrazu Setkání krále Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem z roku 1878 (NG) komisí pražské výroční výstavy rezignoval na malířskou kariéru a věnoval se nadále zejména kresbě. Pokračoval tak v mánesovské linii rozvíjení osobitosti české výtvarné kultury v drobných zakázkách, které svým dopadem na estetické vnímání další generace vlastně dosáhly mnohem hlubšího přijetí, než by šlo očekávat v případě konvenční historické malby. Zároveň se podepsal na výtvarné a ikonografické podobě některých našich měst

‹‹ ARTEFAKT Zakládací list Moderní galerie Království českého z 6. srpna 1902, jímž císař věnuje dva miliony korun k jejímu zřízení.

Tato sbírka umění 19. a 20. století byla umístěna na pražském Výstavišti. Jejím sloučením s Obrazárnou Společnosti vlasteneckých přátel umění roku 1949 vznikla Národní galerie

Umělci Národního divadla Vzhledem k důrazu, jaký čelní představitelé národního hnutí kladli na jazykové otázky, se zahájení provozu česky hrajícího Národního divadla v Praze v roce 1883 – po předchozím nešťastném požáru budovy roku 1881 – jevilo jako významný mezník v dějinách naší kultury. Pro výtvarníky podílející se na výzdobě novostavby se dokonce vžilo označení „generace Národního divadla“, ačkoli se jednalo o pestrou směsici umělců narozených v širokém časovém rozpětí kolem poloviny 19. století. V rozporu s dříve prosazovanými názory o výlučnosti českého umění tohoto období byl naopak společným rysem jeho protagonistů kosmopolitismus a u velké části z nich též osvojení poloh mezinárodní akademické a salonní tvorby. Všichni významní malíři generace sedmdesátých let – Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Felix Jenewein, Beneš Knüpfer, Emanuel Krescenc Liška, Luděk Marold, Gabriel Max, Adolf Liebscher, Maxmilián Pirner, Jakub Schikaneder, Hanuš Schwaiger, František Ženíšek – studovali nebo působili mimo domovinu, zejména v Paříži, Mnichově, Vídni nebo Římě, s výjimkou Mikoláše Alše.

Na konečné výtvarné podobě interiérů Národního divadla se největší měrou podepsali František Ženíšek (1849–1916) a Vojtěch Hynais (1854–1925), jehož opona v podobě „živého obrazu“ s alegorickým obsahem, vyvedená ve světlých, odlehčených barevných tónech, představovala pokročilé přitakání soudobému francouzskému salonnímu umění. Nejoriginálnějším a nejvšestrannějším umělcem představené generace byl Mikoláš Aleš (1852–1913), jenž společně se Ženíškem zvítězil v soutěži na část výzdoby Národního divadla (Vlast – cyklus lunet pro foyer). Konečné provedení návrhů bylo však bohužel z rozhodnutí komise svěřeno projevem uhlazenějšímu a konvenčnějšímu Ženíškovi.

„Dřevorubec a smrt“, malba Soběslava Hippolyta Pinkase, 1863 „Z údolí Doubravky“, plátno Antonína Chittussiho z roku 1856

117

1 8 6 3–1 9 1 4 František Ferdinand dˇEste

Poslední konopišťský pán „Když nastoupíme proti Srbsku, pak Rusko stojí za ním. Nikdy nepovedu válku proti Rusku.

Přinesu oběti, abych se jí vyvaroval. Válka mezi Rakouskem a Ruskem skončí buď svržením Romanovců, nebo svržením Habsburků – a možná obou rodů z trůnu!“ tvrdil jasnozřivě František Ferdinand d’Este, jehož oběť válku rozpoutala AUTOR Jiří Pernes

R

ok 1889 přinesl Františku Josefovi I. to nejhorší, co ho mohlo potkat: smrt jediného syna, korunního prince Rudolfa. Ač to pro něj bylo osobně těžké, musel vyhlásit nového následníka trůnu. Stal se jím jeho mladší bratr, arcivévoda Karel Ludvík. Všichni jen trochu zasvěcení ovšem věděli, že tento muž, jemuž naprosto chyběly panovnické ambice, na trůn nikdy nenastoupí a že se skutečným následníkem stane jeho nejstarší syn arcivévoda František Ferdinand.

Oddaný syn František Ferdinand se narodil 18. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Jeho matka Marie Annunziata z rodu bourbonsko-neapolských králů v roce 1870 zemřela na tuberkulózu. Čtyřicetiletý Karel Ludvík se znovu oženil s teprve osmnáctiletou princeznou Marií Terezií ze starého portugalského královského rodu da Braganza. Jeho nová manželka zahrnula děti, jež vyvdala, láskou a pozorností, které nepominuly ani poté, co porodila vlastní potomky. František Ferdinand k ní přilnul s vřelostí, jež mu vydržela až do smrti. V dopisech ji oslovoval „nejdražší mamá“ a podepisoval se „Tvůj oddaný syn František“.

Malý arcivévoda se odmalička projevoval spíše jako vážný a uzavřený člověk. Jako ostatní členové rodu habsbursko-lotrinského i on absolvoval soukromé vyučování, organizované pouze pro něj. Jedním z jeho učitelů byl setník Ferdinand Čenský, kantor češtiny na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, přesvědčený český vlastenec, který ve vyučování mladého arcivévody českému jazyku spatřil vítanou příležitost, jak ovlivnit smýšlení urozeného žáka ve prospěch české národní věci. Českému jazyku jej naučil dobře.

Dědictví po arcivévodovi d’Este Necelý měsíc před dvanáctými narozeninami Františka Ferdinanda – 20. listopadu 1875 – zemřel ve Vídni jeho vzdálený příbuzný, arcivévoda František V. d’Este, vévoda z Modeny, Massy, Carrary a Guastally. Když Rakušané po prohrané válce v roce 1859 pozbyli velká území v Itálii, musel také on opustit svá vévodství a odejít do exilu. Přesto zůstal velmi bohatý. Malý František Ferdinand jej takřka neznal, nicméně smrt vzdáleného strýce významně zasáhla do jeho života.

Arcivévoda d’Este totiž neměl děti a rozhodl se odkázat majetek Františku Ferdinandovi, pod podmínkou, že ke svému jménu připojí rodové jméno Este. Mladý pán se tím zařadil k nejbohatším

136

František Ferdinand d’Este s dětmi a manželkou Žofií z Hohenbergu, snímek z roku 1913

František Ferdinand dˇEste

Kronika

Malý František Ferdinand s rodiči a sourozenci (první vlevo) na snímku z doby kolem roku 1873

18. PROSINCE 1863

příslušníkům rodu. Zdědil palác ve Vídni a v Benátkách, vilu v Římě, zámek a panství Chlumec u Třeboně, stal se majitelem skvělé sbírky palných a sečných zbraní nedozírné ceny, náležela mu bohatá obrazárna děl italských mistrů i skvělá kolekce goblénů – a spousta peněz.

V dubnu 1878 navlékl vojenskou uniformu a stal se poručíkem uherského 32. pěšího pluku, v listopadu 1883 pak nastoupil v hodnosti nadporučíka k 4. dragounskému pluku do Enže (Enns). V posádkovém městečku nedaleko Vídně vydržel celých pět let; v říjnu 1888 jej císař povýšil do hodnosti majora a přeložil k 102. pěšímu pluku Freiherr von Catty, který ležel posádkou v Praze.

František Ferdinand d’Este se narodil ve Štýrském Hradci

1875 přijímá dědictví a predikát Františka V. d’Este

1878 vstupuje do armády jako poručík uherského pěšího pluku

1883 nastupuje k dragounskému pluku do Enže

Nový pán Konopiště František Ferdinand panovníkovo rozhodnutí přijal s nadšením. K Chlumci v roce 1887 přikoupil od Františka knížete Lobkovice panství Konopiště se zámkem. Získal tak sice zanedbané, ale krásné panské sídlo s historií sahající hluboko do středověku. Zamiloval si je na první pohled a stalo se mu skutečným domovem. Těžko říci, proč to čtyřiadvacetiletý arcivévoda udělal. K Čechám neměl žádný zvláštní vztah. Snad tu svou roli hrál romantický vzhled zámku, vyhovující jeho historizujícímu myšlení, vyloučit nelze ani to, že na něj zapůsobila skutečnost, že o více než tři století dříve Konopiště patřilo Albrechtu z Valdštejna. Důležité je, že se pro koupi rozhodl a měl dostatek prostředků na přestavbu a modernizaci Konopiště v reprezentativní a pohodlné sídlo.

K úpravám zámku přistupoval velkoryse, bez ohledu na finanční náklady. Nechal jej zmodernizovat tak, aby se v něm pohodlně bydlelo: byla zavedena elektřina, vybudovány koupelny a moderní záchody, ústřední topení i výtah.

Všechny komnaty a chodby dostaly parketové podlahy, stěny pokrylo dřevěné obložení a schodiště silné koberce. Výsledek je kompromisem mezi místnostmi obytnými a reprezentačními a také muzejními sály. Všude zavládla těžká, efektní výpravnost. Prostory byly vybaveny starožitným nábytkem a arcivévoda sem soustředil sbírky, které vytvářel po celý život. Chodby, obytné prostory i přijímací místnosti dokládaly loveckou vášeň.

Zásadní změny doznalo také okolí. Zámeckému parku věnoval František Ferdinand nemenší zájem. Hrabě Czernin uvádí, že následníkův „umělecký smysl pro parkovou úpravu vedl v posledních letech k dominující náruživosti; v Konopišti znal každý strom, a své květiny miloval nade vše. On byl svým vlastním zahradníkem. Každý záhon a každá skupina rostlin byly založeny podle jeho přesných pokynů. Znal životní podmínky každé jednotlivé rostliny, kvalitu půdy, ve které rostla (…) sumy, které park pohltil, musely být enorm-

Jako poručík 32. pěšího pluku (1879)

1887 kupuje Konopiště

1888 přeložen k pěšímu pluku do Prahy

1889 následníkem trůnu ní.“ Miloval staré stromy a vyvíjel mimořádné úsilí, aby při rekonstrukci zámeckého parku a jeho rozšiřování nebyl skácen či poškozen ani jediný. Stejně tak měl rád růže, šlechtěné i plané. Růžová zahrada, kterou založil, se stala jeho chloubou, ale nechal osázet i meze a stráně svého panství statisíci sazenic šípkových růží.

Životní mezník Život v Čechách se Františku Ferdinandovi líbil: Konopiště jej plnilo nadšením a služba v Praze se mu zamlouvala. Většinu jeho mužstva tvořili samozřejmě Češi a to mezi nimi a arcivévodou vytvářelo jistou bariéru, protože česky přece jen nehovořil tak plynně jako německy; tento nedostatek však vyrovnalo vřelé a přátelské přijetí, jehož se mu v hlavním městě Čech dostalo. Pražská společnost, která k němu začala hledat cestu, mu dávala najevo, že má zájem, aby byl v české metropoli spokojen. V Praze jej také dostihla zpráva o sebevraždě korunního prince Rudolfa. František Ferdinand si okamžitě uvědomil její závažnost; bratrancova smrt se stala nejvýraznějším mezníkem jeho života.

Přesto se objevila okolnost, která mohla jeho cestu na trůn zhatit, a to láska k ženě, jež mu nebyla rovna rodem: k Žofii hraběnce z Chotkova a Vojnína. Pocházela ze starého českého šlechtického rodu, jehož příslušníci Habsburkům věrně a poctivě sloužili, ale na sňatky s nimi dost urození nebyli. Něco takového bylo možné jen za předpokladu, že se dotyčný člen arcidomu vzdá nástupnického práva na trůn, byť většinou symbolického. Dohled na dodržování těchto podmínek patřil k povinnostem Františka Josefa I., který je od svých příbuzných bezpodmínečně vyžadoval.

1893 cesta kolem světa

1900 sňatek s Žofií Chotkovou, Žofie byla císařem povýšena na kněžnu z Hohenbergu (vznikla dynastie Hohenbergů)

28. ČERVNA 1914 zemřel na následky atentátu v Sarajevu

‹‹ ARTEFAKT Program osudné návštěvy vévodkyně Žofie z Hohenbergu v Bosně a Hercegovině z června 1914. S manželem odjeli společně ve středu 23. června do Vídně, kde se jejich cesty nakrátko rozdělily. Arcivévoda se přes Terst vydal na manévry v Bosně a Žofie se k němu připojila 27. června v bosenské Ilidže. Dalšího dne ráno odjeli do Sarajeva, kde jejich životní pouť skončila. Náhrobek nad jejich ostatky v rodinné hrobce v Arstettenu nese nápis: „Svázáni svazkem manželství, spojeni stejným osudem“

137