Historie v barvě

Historie v barvě

Ikonické momenty z dějin lidstva, jak je viděli tenkrát

Wolfgang Wild & Jordan Lloyd

6. března 1936: „Kočující matka“ Florence Thompsonová kojí jedno ze svých dětí Watsonville, Kalifornie, USA (Dorothea Langeová / Library of Congress)

Florence Owensovou Thompsonovou portrétovala za velké hospodářské krize dokumentární fotografka Dorothea Langeová v ikonické sérii snímků nazývané „Kočující matka“.

Florence, na fotografii dvaatřicetiletá, se narodila roku 1903 indiánským rodičům, Čerokézům, v Indiánském teritoriu, které je dnes součástí státu Oklahoma. Vdala se v sedmnácti a s manželem založili rodinu v Kalifornii. Když její muž zemřel, Florence zůstala ve svých osmadvaceti sama se šesti dětmi. Spolu s dalším mužem z Kalifornie, Jimem Hillem, se jí poté narodily další čtyři.

Když fotografka narazila na jejich rodinu, právě cestovali autem s úmyslem najít práci jako sběrači na farmě. Auto se však porouchalo, a tak zatímco část osádky si vytvořila provizorní tábořiště, manžel se syny vyrazili pěšky do města pro náhradní díly.

1930

„Řekla mi svůj věk, že jí je třicet dva. Řekla, že se živili přemrzlou zeleninou z okolních polí a ptáky, jež její děti ulovily. Prý právě prodala pneumatiky z porouchaného auta, aby mohla koupit jídlo.“ Dorothea Langeová vzpomíná na vznik fotografií, 1960

36

1922: Vnitřek ústředního sarkofágu Tutanchamonovy hrobky Východní Údolí králů, Luxor, Egypt (Harry Burton / The Griffith Institute)

Pro archeologa a egyptologa Howarda Cartera a jeho mecenáše George Herberta, pátého hraběte z Carnarvonu, byl tento pohled vyvrcholením mnoha let práce. Po letech bezúspěšného kopání, v úplně poslední sezóně, kterou byl ještě lord Carnarvon ochoten sponzorovat, nalezli sarkofág mladého faraona Tutanchamona.

4. listopadu narazil Carterův tým na místě dřívějších vykopávek na schod. Následujícího dne už bylo ze schodu schodiště, vedoucí ke dveřím. Carter zatelegrafoval Carnarvonovi a 26. listopadu pak společně do dveří pronikli.

Poté následoval osmiletý proces odkrývání hrobky a jejího obsahu.

Po otevření vnitřního sarkofágu se objevila faraonova mumie a její nádherná zlatá maska.

Tato jedenáctikilová maska z ryzího zlata, osázená modrým sklem a polodrahokamy, byla umístěna přímo nad mumií. Oči masky jsou vyrobeny z lapis lazuli neboli lazuritu, křemene a obsidiánu. Na fotce není vidět ochranný magický nápis, vyrytý na zádech a ramenech masky.

1920

„Následující den, 26. listopad, byl dnem všech dnů, nejúžasnější den, který jsem kdy zažil, den, který už asi nikdy nezažiji. Rozhodující okamžik nadešel. Třesoucíma se rukama jsem vytvořil malý otvor v horním levém rohu dveří. Vsunul jsem tam svíčku a pohlédl dovnitř.

Na okamžik – který se ostatním musel zdát jako celá věčnost – jsem zůstal jako opařený. Když se Carnarvon zeptal ‚Je uvnitř něco?‘, dokázal jsem se ze sebe vypravit jen ‚Ano, úchvatné věci‘.“ Ze zápisků a deníku Howarda Cartera, 26. listopadu 1922

76

77

1917: „Jammie“ Reynolds, kaskadér Washington, D. C., USA (Neznámý fotograf / Library of Congress)

„Jammie“ Reynolds vystupoval pod řadou jmen: John Reynolds, Jack Reynolds, „Lidská moucha“, „Šplhající zázrak“ či „Ještěrka“. Se svými kousky začal jako čtyřletý, kdy udivoval rodiče a sousedy balancováním na hraně nábytku.

K Jammieho prvnímu veřejnému vystoupení došlo o dva roky později; se svým otcem – pracovníkem ve výškách – tehdy balancoval na patnáct metrů vysokém stožáru, umístěném na bezmála třicet metrů vysoké budově v Buffalu.

Ve svých dvanácti letech vyšplhal Jammie po fasádě Old South Building v Bostonu.

Své tehdejší úspěchy završil balancováním na pyramidě ze čtyř židlí a pěti stolů. Roku 1912, ve věku 21 let, svůj kousek zopakoval na vrcholku Flatiron Building v New Yorku.

Když byl pořízen tento snímek, bylo Jammiemu 26 let. Balancuje zde na Lansburgh Furniture Building na 9. jihozápadní ulici v hlavním městě Washingtonu. Nedlouho poté, po vstupu Ameriky do války, byl Jammie umístěn na leteckou základnu Kelly Field. Po válce dále rozvíjel své akrobatické nadání ve varieté.

1910

102

„Dokážete-li udělat stojku na jednom místě, dokážete to i na jiném.“ Jammie Reynolds pro noviny Evening Public Ledger, Filadelfie, 5. února 1915

103

1911: Geolog Thomas Griffith Taylor a meteorolog Charles Wright ve vchodu do ledové jeskyně během expedice Terra Nova do Antarktidy pod vedením kapitána Roberta Falcona Scotta. Loď Terra Nova je zde v pozadí Antarktida (Herbert G. Ponting / Getty)

Scottova expedice z let 1910–1913 do „Nové země“ navazovala na jeho objevitelské expedice do Antarktidy na lodi Discovery v letech 1901–1904, které byly velmi úspěšné.

Scott dosáhl mnoha prvenství při průzkumu jižní polokoule a objevil Polární plošinu.

Na rozdíl od předchozích výprav byla expedice Terra Nova financována přinejmenším z poloviny soukromníky. Účet se vyšplhal na 40 000 liber, z toho pouze loď stála 12 500.

Přihlášku na expedici podalo osm tisíc lidí, z nichž Scott vybral 65 – z toho bylo sedm veteránů z jeho předchozích výprav a pět zocelených mužů kapitána Ernesta Shackletona.

Scottův návrat na jižní polokouli byl urychlen právě Shackletonovým pokusem dosáhnout Jižního pólu v roce 1909, který jen těsně nevyšel. Navíc se množily zprávy o plánovaných japonských, australských a norských expedicích.

Na cestě do Antarktidy dostal Scott zprávu od norského průzkumníka Roalda Amundsena, že také míří na jih. Expedice se změnila v soutěž.

Scott tento závod prohrál a nakonec přišel i o život, spolu s dr. Edwardem Wilsonem, Lawrencem Oatesem, Henrym „Birdie“ Bowersem a Edgarem Evansem. O více než dvacet let později, ve své uznávané knize Nejhorší výprava na světě (The Worst Journey in the World), člen expedice Apsley Cherry-Garrard vzpomíná: „Celá ta věc s objevováním se točí okolo samých ‚pokud‘ a ‚když‘.“

1910

„Pól, konečně. Ale za velmi odlišných okolností od těch očekávaných…

Dobrý Bože! Tohle je odporné místo a je o to strašnější, že jsme se k němu dopracovali bez prvenství. Ale stejně, je to úspěch se sem vůbec dostat.“ Deník Roberta Falcona Scotta, 7. ledna 1912

120

Asi 1892: Portrét skladatele Antonína Dvořáka za jeho amerického pobytu New York, USA (William Spiess / Muzeum Antonína Dvořáka / České muzeum hudby / Národní muzeum) Na konci 19. století nebylo pochyb, že Spojené státy Americké míří na výsluní světové politiky. Bývalá zemědělská kolonie prošla rapidní industrializací, vybudovala silnou armádu i loďstvo a začala se rozpínat do všech směrů. Co však USA postrádaly, byla vysoká kultura. Jedním z lidí, kteří se žalostný stav rozhodli změnit, byla kultivovaná Jeanette Thurberová. Založila v New Yorku Národní konzervatoř, která měla vychovat novou generaci operních pěvců a skladatelů.

Ještě jí ale chybělo zářné jméno, které by ambiciózní projekt zaštítilo.

Oním jménem se stal český skladatel Antonín Dvořák, jehož hvězda v Evropě prudce stoupala. Nabídce na honorář, který byl třicetkrát vyšší než na pražské konzervatoři, neodolal, a vyrazil za oceán. Prožil zde šťastné tři roky, během kterých složil mnoho ze svých nejvýznačnějších děl. Světlo světa zde spatřila také slavná Symfonie č. 9 „Z Nového světa“, jejíž premiéra se odehrála přibližně uprostřed Dvořákova pobytu v Americe, 16. prosince 1893 v tehdy nové koncertní síni Carnegie Hall.

Nedatovaný snímek vznikl u fotografa Williama Speisse v jeho newyorském studiu na rohu 2. třídy a 3. ulice.

1890

„V černošských melodiích Ameriky jsem našel vše, co je třeba pro velkou a vznešenou školu hudby. Jsou plné patosu, něhy, vášně, melancholie, zbožnosti, radosti, cokoli si pomyslíte. Je to hudba, která se hodí pro každou náladu a příležitost. Ve skladatelském světě není nic, co by si z tohoto zdroje nemohlo vzít inspiraci.“ Antonín Dvořák pro pro deník New York Herald, 21. května 1893

170

171

Červenec 1888: Výstavba Eiffelovy věže

Champs de Mars, Paříž, Francie (Roger Viollet / Getty) Eiffelova věž vyrostla v Paříži roku 1889 při příležitosti Světové výstavy, a se svými 300 metry se okamžitě stala nejvyšší budovou tehdejšího světa. Celá konstrukce sestávala z více než 18 000 kovových částí, které na místo dopravily koňské povozy a které nahoru vynesly jeřáby – obojího si lze všimnout na této fotografii.

Ještě než se jednotlivé kovové součásti podařilo sestavit a spojit, dostaly v dílně ochranný nátěr v barvě „benátská červeň“. Věž byla od té doby natřena nespočetněkrát, ve spektru odstínů od rudohnědé po bronzovou.

1880

„Stane se observatoří a laboratoří, jakou dosud nikdy věda neměla k dispozici; a už od počátku se mi od našich učených mužů dostává jen té nejvřelejší podpory.“ Konstruktér Gustave Eiffel, 1889

176

177